Jak hodnotíte dosavadní počiny u příležitosti 130. výročí Haškova narození?
Viděl jsem televizní dokument Toulavé house, ten dle mého názoru nic nového nepřinesl, protože se soustředil na šaškárny kolem c. k. Švejka. Dále jsem četl článek v časopisu Respekt od Ondřeje Nezbedy, který si pokládá zajímavé otázky, obzvlášť ohledně pobytu v Rusku, ale protože nezná všechna fakta o Haškovi v Rusku, nemohl je zodpovědět.
V Česku je za předního českého švejkologa považován Radko Pytlík. Jak hodnotíte jeho práci?
Tak například na internetu se dá dohledat Pytlíkova chronologie událostí ke Švejkovi, ale detailně pouze mimo Haškovu ruskou anabázi, bez níž by poválečný Švejk nikdy nemohl vzniknout. To tam je všechno perfektně zachyceno a dokumentováno, ale co s Haškem bylo v Rusku, o tom nepřemýšlel, pouze dokumentuje pár faktů. Pytlíkova kniha Toulavé house z roku 1982 mě udivuje už svým názvem, Hašek žádným toulavým housetem nebyl. K tomu nejdůležitějšímu, a sice zvratu v ruské revoluci v Povolží v roce 1918, který tam Hašek zažil, například v té knize nenajdete téměř nic, jen asi pět řádků. A já právě na toto téma, na zvrat ruské revoluce, přišel v roce 1983 na konferenci o Haškovi v německém Bamberku organizované slavistou z Univerzity v Berkeley, profesorem Walterem Schamschulou. Věděl jsem, že tohle téma je tabu, a začal jsem pátrat proč. K těmto asi pěti řádkům jsem uveřejnil devadesát stránek textu s rozsáhlým poznámkovým aparátem (Jaroslav Hašek jako rudoarmějec na Volze). Vzhledem k tomu, že jsem byl na Západě, měl jsem možnost rešerší a nemusel jsem se potýkat s cenzurou. Pytlík moje příspěvky ale ve svých knihách nijak nevyužil, za komunismu, ani později. V roce 1991 jsem se ho zeptal: „Nevěděl jste o tom, nebo jste o tom nesměl psát?“ A Pytlík zmlknul. Pak na mě zanevřel. Čeští badatelé ty moje studie podle mě nečtou proto, že si říkají, jsem „cizák“ a že jim nemám co povídat o jejich nejslavnějším spisovateli Haškovi.
Proč ale Pytlík Haškovu ruskou anabázi pravdivě netematizuje ani dnes, kdy už se o tom mluvit může?
To se taky ptám. Pytlík by musel úplně změnit směr a říct: „Mea culpa, udělal jsem z Haška komunistu-bolševika, a přitom je to jinak.“ Ale to on dodnes neprohlásil. Existují Haškovy krátké vzpomínkové životopisné texty a já si nad nimi vždy hlavu lámal: Co skrývá Hašek? Co skrývají historici? Co všechno čtenáři Švejka vlastně nevědí?
Proč o tomhle Pytlík nesměl psát? Hašek přece už v Praze říkal, že hodlá z rakouské armády přeběhnout do ruské.
Hašek toto tvrdil, protože byl panslavista, věřil, že car je slunce a všechny slovanské národy kolem něj mají kroužit. Po Rusku toužil možná i proto, že už tam byli bratři jeho ženy Jarmily, věděl, že by se tam taky uchytil. Ale přeskočme do roku 1918, únor: vrchní velitel Rudé ruské revoluční armády, plukovník Muravjov, dobývá Kyjev. Tam se ve svém salónvagónu domluvil s Masarykem, že 42 000 legionářů může opustit Ukrajinu směrem na Vladivostok. Hašek jako legionář se v té době s Masarykem setkal a „vsadil“ se, že se svou druhou revoluční československou legií dobude Prahu dřív než Masarykovi legionáři po cestě kolem celé Asie. Pak v březnu přichází do Moskvy a odtamtud do Samary jako organizátor své druhé revoluční československé legie. V Samaře Hašek pomáhal formovat československé oddíly při Rudé armádě, a to pod Kujbiševem, který patřil k opozici proti Leninovi, proti jeho Brestlitevskému paktu s německým generálním štábem. Poté co Čechoslováci (s Haškovým přispěním) dobyli Samaru 8. června 1918, byl Michail Muravjov jako sociální revolucionář jmenován vrchním velitelem povolžské rudé armády. Muravjov nato vydal příkaz, aby všechny rudé jednotky včetně československých legionářů v Povolží obrátily svůj pochod proti Moskvě. Za to ho v noci z 10. na 11. července 1918 bolševici nechali zastřelit. Tato politická vražda znamenala zvrat ve světové válce, neboť Muravjov by býval pod dobytí Moskvy se svou půlmilionovou Rudou revoluční armádou vpadl Němcům ve Francii do zad a rozhodl by o vítězství ve světové válce.
Tato Muravjovova Rudá revoluční armáda byla něco zcela jiného než Trockého pátá armáda o měsíc později pod Kazaní. Hašek nebyl žádný bolševik či komunista-marxista, on byl anarchista a sociální revolucionář a tím zůstal po celý život. On už před válkou v Praze byl sociální anarchista, nepatřil k teroristickým anarchistům.
Ondřej Nezbeda v článku v Respektu o Haškovi z jara 2013 však o Haškovi nadále píše jako o bolševikovi. Dokonce jeho šéfka při páté rudé armádě, komisařka Sofia Gončarskaja, tvrdila delegátům kongresu v Moskvě v roce 1920, že Hašek je revolucionářem, ale není marxistou.
Hašek tomu sám napomohl tím, že byl přece známý mystifikátor.
Ano, to byl jeho styl. Mystifikoval už jako autor článků o zvířatech v časopise Svět zvířat. Ale to byla ještě recese. V jeho poválečných textech má ta mystifikace jiný rozměr. Jeho text Velitelem města Bugulmy je pouhá zastíračka, ale Hašek tam nebyl velitelem, pouze jedním ze zástupců.
Právě paní Moskalyková, které jsem v Praze nedávno vysvětloval, proč Hašek není bolševik, přestože si to všichni včetně intelektuálů nadále myslí, mě upozornila na důležitou věc na fotce na rozloučenou, kde sedí na nádraží v Irkutsku 20. října 1920 s manželkou Šurou a psem Džuliou. Kominterna mu totiž přikázala, že má místo Mongolska šturmovat pro „světovou proletářskou“ revoluci Lenina a Trockého jako agent kominterny Lidový dům v Praze. Paní Moskalyková se zamyslela, jaká to pro Haška musela být tragédie, že musel opustit svou milovanou rezavou fenku Džuliu a taky milovaného intimního přítele Váňu Čanga. Poté, co Hašek opustil Rusko, začal na Baltském moři na lodi chlastat a blít, ale nikdo se neptá proč. Pro něj je to naprosto tragická událost a to tragické období v Praze pokračuje. Protože je bez peněz, tak musí hned začít psát a slíbí napsat o tajemství svého pobytu v Rusku. Začíná mystifikovat, což má dvě funkce: zaprvé aby byla sranda, protože je už známý jako humoristický spisovatel, a aby se to tím pádem i prodávalo, zadruhé je to potlačení toho, co opravdu cítí – chybí mu ten pes, Váňa Čang, musí vydělávat, nemůže jako agent kominterny říct ani napsat, co vlastně v tom Rusku opravdu prožil. A to odpoutávání pozornosti od toho, co prožil, pokračuje dál Švejkem.
Zmínil jste, že v Rusku měl Hašek intimního přátele Váňu Čanga. Ani o jeho homosexualitě se toho obecně moc neví…
Hašek měl v květnu svatbu s Šurou na Jeniseji, brali se nejspíš z velké části proto, aby mohl zůstat na Sibiři, protože jinak by musel už dřív zpátky jako „světový proletářský revolucionář“ do Čech. Ale místo aby s ní strávil svatební noc, tak se se svým tlumočníkem Váňou Čangem, čínským anarchistou, vytratili do tajgy, vrátili se až další den a přinesli v pytli vlčata. Hašek chtěl od Šury odejít a žít s Váňou Čangem v anarchistické komuně u Šanghaje. Samozřejmě přesně nevíme, co mezi nimi doopravdy bylo. Ale jsou to důležité kamínky v mozaice, které celý ten náš obrázek o Haškovi dotvářejí. Rovněž o Haškově cíli šturmovat Mongolsko se toho v Čechách moc neví, ale nedávno jsem zjistil, že o tom existuje román Františky Vrbenské Naganty a vlčí máky, který jsem zatím nečetl. A jsem zvědavý, jak to autorka pojala, protože buď si to celé vymyslela, nebo se těm mým kontextuálním studiím nemohla vyhnout.
Když se řekne Švejk, většina Čechů si představí toho z Ladových obrázků. Je to správně?
Ta švejkiáda se Švejkem je omyl, je to dezinterpretace Švejka jako takového. Protože jediná Haškem autorizovaná ilustrace od Lady je ta na prvním vydání sešitu z roku 1921: prototypem je burš nadporučíka Lukáše Franta Strašlipka. Všechny další černobílé ilustrace Ladovy z poloviny dvacátých let už Hašek neviděl. Takže my známe už jen Ladova Švejka, nikdo už se nedopídí toho, jak si ho představoval Hašek. A k tomu ještě Ladova dcera, paní Vránová, začala v padesátých letech přemalovávat Švejka jako starého kolorovaného blba vod kumpanie, který teď zasviňuje celý svět. Zároveň tyhle ilustrace Čechy ve světě prezentují jako staré blbouny. Google měl 30. dubna 2013, v den 130. výročí narození Haška, po celém světě úvodní logo, ve kterém byli nadporučík Lukáš a křikloun nadporučík Dub zobrazeni originálně, zato salutující tlustý Švejk jako dětinská figurka.
Je Haškův styl vyznačující se mystifikací a ironií něčím specificky českým?
Tři současné polské filmy, které jsem poslední dobou viděl, nejsou tragikomické, je to opravdu ryze tragický realismus. Ale v Česku to nikdy není jen tragédie, to je vždycky tragikomedie, ten komický prvek tam pokaždé bývá výrazným způsobem přítomný. To je pro mě něco specificky českého.
Rozhovor připravila Tereza Semotamová
O autorovi
Literární vědec a prozaik Pavel Gan se narodil 8. března 1933 v Českém Těšíně. Studoval český jazyk a literaturu na Masarykově univerzitě v Brně, roku 1957 promoval prací o lašském básníkovi Ondrovi Łysohorském. Dále pracoval jako redaktor v Československém rozhlase v Ostrově a Československé televizi v Brně. Je autorem satirického románu Černá jízda, který byl oceněn Cenou mladé literatury Blok v roce 1967. V roce 1968 emigroval do Anglie, byl spolupracovníkem BBC. Poté působil jako učitel na gymnáziu v Hamburku, až se usadil v Göttingenu, kde na tamní univerzitě učil na slavistickém semináři ruštinu a ukrajinštinu. Je autorem kontextuálních studií o pobytu Jaroslava Haška v Rusku a také románu Osudy humoristy Jaroslava Haška v říši carů a komisařů i doma v Čechách (Atlantis, 2003), při jehož psaní čerpal z korespondence a dokumentů, skutečných i fabulovaných.