Váš nový německý překlad Máje vychází v roce, v němž je vám šestadvacet let, kdy Mácha umřel…
Několik lidí mi už řeklo, že mám na sebe dávat pozor. Ale Máj jsem chtěl přeložit už na konci čtyřleté obecné české školy ve Vídni, kdy jsem se poprvé s několika jeho verši setkal. Na rakouském gymnáziu jsem pak o Máji vyprávěl kamarádům – později spíše kamarádkám – a dělal si legraci z německých balad, s nimiž jsme se se spolužáky seznamovali a jež mi připadaly daleko méně zvukomalebné. Protože jsem ale na gymnáziu věděl, že na překlad Máje (ani básní českých symbolistů a poetistů) prostě nemám, snažil jsem se spolužákům přiblížit některé aspekty české poezie vlastními, ze začátku neohrabanými verši v němčině, přičemž jsem svými básněmi a divadelními hrami sledoval i jakousi naivní, ale doufám že zdravou pubertální levicovou agitaci. Ve snaze převést českou zvukomalebnost a obrazotvornost do němčiny jsem nacházel stále více krásy v němčině a snažil se čerpat z jejích výhod. Němčina je například velice rytmická, dále je velice přesná v jednotlivých, nejen technických výrazech a především ve větné skladbě. Začal jsem se konečně zajímat i o literaturu ve svém novém jazyce. Oblíbil jsem si R. M. Rilkeho, H. C. Artmanna, W. Bauera. A po několika vlastních lyrických sbírkách a po prvním románu Menandros und Thaïs jsem si na Máj konečně troufnul. Překlad byl velice osobní záležitostí, protože byl adresován právě všem kamarádům a bývalým láskám, jimž jsem o Máji vyprávěl.
Mácha napsal svou vrcholnou básnickou skladbu ve velmi mladém věku. Byl podle vás přesto „géniem“, jak se o něm říká?
V genialitu jsem věřil, když mi bylo čtrnáct. Nyní bohužel vidím, že i tvorba literatury je těžká práce. Gottfried Benn řekl: „Ein Gedicht entsteht überhaupt nur selten, ein Gedicht wird gemacht.“ (Báseň sama vzniká jen zřídka, někdo ji musí udělat.) Genialita se často hledá v životopisech a traumatech umělců. Máj je především výborný text.
V čem se liší váš překlad od dosavadních německých adaptací?
První překlad pořídil český vlastenec a německý žid Siegfried Kapper již v roce 1844. Říká se, že si tento text velice oblíbili nejen čeští Němci, a to již v čase, kdy obrozenci na český originál nadávali. Dalším překladatelem byl v roce 1862 Alfred Waldau. Obě verze příjemně plynou a oběma překladatelům musíme děkovat za jejich snahu o sblížení národů. Ale ani jeden například bohužel nedodržují metrum. Místo čtyřstopého jambu používají pomalejší pětistopý. Celá zvukomalebnost je tím pádem k nepoznání. V roce 1983 pak vyšel další překlad. Pořídil jej Otto František Babler. Ten dodržuje na první pohled metrum, snaží se o napodobování zvukomalebnosti. Avšak Máchovo metrum je v rámci jistých hranic a v určitých pasážích velice volné. Autor na tuto skutečnost poukazuje již v prvních čtyřech verších. „Byl pozdní večer – první Máj“ je čistým čtyřstopým jambem. „Večerní Máj – byl lásky čas“ pak začíná iktem na první slabice. A verš „kde borový zaváněl háj“ se již nečte jako jamb, nýbrž jako třístopý anapest nebo daktyl. Tyto variace jsem ve svém překladu dodržoval. Tím zní můj text docela česky, a ne jako šicí stroj. A nakonec si dovoluji tvrdit, že se mi díky mé vlastní básnické zkušenosti dařilo dodržovat i přirozený německý slovosled, který je u Bablera často narušován. Samozřejmě existuje ještě množství jiných detailů, o nichž bych v této souvislosti mohl pojednat… Ale jsou v doslovu v knížce.
K vydání nového překladu Máje jste s kamarády vyrobili trailer a vy sám jste si střihnul roli Máchy. To asi není Máchovo jezero, kde se natáčel?
Je to točené u alpského jezera Langbathsee nad městem Ebensee. Místní tomu tam řikají „Ráj“. Nechtěli jsme upoutávku točit v Čechách, abychom se vyhnuli nacionalistickému kýči. U Máchova Máje jde především o nadčasové asociace krajiny a lidského cítění. Také jsme točili v největší zimě. Krásný květen je popsán již v textu. Zimní krajina se vyskytuje jen krátce v posledním zpěvu, ale zrovna ta vyjadřuje nejlépe hlavní témata básně: smrt, strach, smutek, nenaplněnou lásku.
Jste členem platformy mladých lidí Die Gruppe, která se ostatně podílela na doprovodné akci k vydání nového německého Máje. O co s Die Gruppe usilujete?
Hlavním programem naší skupiny, kterou jsme založili v roce 2002 spolu s kolegou Anatolem Vitouchem, je produkce a prezentace poezie a jiné literatury čerpající z vymožeností surrealismu a poetismu. To není vůbec staromilecké! Německé prostředí kvůli válkám a dalším událostem jaksi přišlo o vývoj moderní literatury, jak jej známe z Čech. A zrovna dnes se tu neslýchaně rozmáhají autobiografie, konstruované vyprávění podle příruček a realismus jakožto non plus ultra. Chceme, aby literatura obohacovala, rozšiřovala vnímavost a aby bavila. V posledních letech se nám konečně podařilo navázat spolupráci s českými kolegy. Ilustrace k novému vydání Máje nakreslil právě náš nový člen, pražský scénograf Antonín Šilar.
Sám jste literátem, představte svou tvorbu…
Moje první divadelní hra Tragödieninsel se scénicky četla ve vídeňském Volkstheatru v roce 2000. Po založení skupiny Die Gruppe v roce 2002 jsme inscenovali další mé nebo společné hry, publikovali a veřejně četli básnické sbírky a tzv. románky, tedy převážně šílenou dobrodružnou prózu rozdělenou do velice krátkých kapitol, vhodnou pro celovečerní přednes s hudebním doprovodem. Protože je v Rakousku publikace lyriky v řádném nakladatelství skoro nemožná, rozhodl jsem se v roce 2006 napsat lyrický dobrodružný a dosti kšuntový román Menandros und Thaïs, o němž jsem se již zmiňoval. Vyšel minulý rok. Dále jsme s Die Gruppe natočili sedmnáctiminutovou rozhlasovou hru Odysseus – Die Straßenbahnfahrt, tedy Odysseus – Jízda tramvají. Jako text sloužilo jedno z mých nepoužitých veršovaných operních libret. V příštích letech by měly vyjít další dva romány. A snad konečně někdy i básně, jež jsou pro mě nejdůležitější. Přes léto se budeme věnovat nízkorozpočtovému natáčení celovečerního velkofilmu Menandros und Thaïs podle zmíněného románu.
Žijete v Rakousku, ale jste původem z Čech, vracíte se sem?
Ano, ano, ano. Českou republiku sice konečně už nevnímám jako zemský ráj, jak se mi to donedávna dělo – ale zvláštnosti se dějí leckde. K Čechám mám tak jako tak velice dobrý vztah, velká část mé rodiny žije v Praze. Vracím se sem pravidelně, stejně jako se z Prahy pravidelně vracím do Vídně…
Rozhovor připravil Jaroslav Balvín