Tvoje spolupráce s brněnským rozhlasem, kde pracuji, spadá do druhé poloviny 90. let. Pak jsme se vídali jen málo. Co se od doby sbírky Leda s labutí změnilo ve tvém životě i v poezii?

Změnilo se hodně a svým způsobem se nezměnilo nic. Jde to od desíti k pěti; ale sbírek přibylo od pěti, v případě Ledy s labutí od sedmi, k desíti. Po této sbírce následovala dlouhý čas vznikající, ale pak celkem rychle dokončená sbírka Poslední list, jejímž vydáním jsem byl zavázán vydavateli této, Martinu, tehdy ještě Pluháčkovi, a jeho nakladatelství, tehdy ještě Petrovu. Byl jsem zavázán laskavou Martinovou zálohou. A pak se vlastně změnilo dost, zvlášť v mém osobním životě, ale objektivně se to myslím neprojevilo a není na mně poznat. Pak vznikla během jednoho roku sbírka Nad jedním světem, to bylo v roce 2004. Teď se píše rok 2010 a na konec tohoto roku jsem slíbil nakladatelství Host (kromě té jedné zmíněné výjimky svému monopolnímu nakladateli) odevzdat sbírku novou. Ta se, stejně jako v případě jiných, jmenuje podle textu v ní obsaženého: Dvojité dno.

Já jsem se od té doby stala buddhistkou, nebo rozpoznala jsem, že jsem jí byla vždycky. Část tvé poezie je explicitně filozofická. Vycházel jsi někdy z nějakého světonázoru (třeba podloženého četbou), nebo je vše jen výsledkem tvých vlastních zjištění, vlastní zkušenosti?

Já jsem tabula rasa, to myslím víš, a netajím to. Dokonce jsem na to pyšný a říkám kolikrát – byv na to tázán, sám netázán nemluvím, nekážu – že ani nemůžu nic sdílet, co jsem sám neprožil, k čemu jsem nedospěl empiricky. Z četby mi mnoho v hlavě neulpí a co si nezažiju sám, to v sobě nemám. Vychází to ze známého faktu, že zkušenost je nesdělitelná, totéž platí i o poznání. Dá se sdělovat, ale nedá se sdělit a přijmout za vlastní. K tomu, k čemu jsem dospěl – ať je to v jakémkoli patře poznání – jsem v každém případě dospěl sám. Pozorováním sebe, běhu času, přírody.

Někdy může být na začátku ne četba, ale ústní odkaz, který je pak ověřený vlastní zkušeností. Tvůj kontakt s Egonem Bondym nesehrál takovou úlohu?

Bondy mě inicioval jen ve smyslu orientace v tehdejší společnosti. Spíš mě utvrdil v té pro mě jediné možné inklinaci, to znamená v pohybování se v oblasti tzv. undergroundu – to bylo prostředí mně bytostně nejbližší, byl to ostrůvek svobodomyslnosti a tolerance. V takovém slova smyslu, že slovo „tolerance“ tam ani nemělo co dělat, protože se rozumělo samo sebou, že jsou všichni tak v dobrém slova smyslu otevření, volní a liberální, že to nikdo nemusel deklarovat. Bondy mě v ničem víc neinicioval. Jistě mi podvrhl spousty knih, ale já jsem z nich – protože vesměs byly velmi objemné – nečetl skoro vůbec nic. Pár zásadních iniciačních knih nicméně určitě bylo, ale to bylo kolem mých dvaceti. Zpětně bych je těžko dohledával, a proto pokud jsem k něčemu dospěl, tak to nemám ničím fakticky doložené a nemohu to podložit citacemi nebo výroky. Já nemám žádný stav poznání, který by byl něčím klasifikovatelný. Prostě někde jsem, něco si myslím, něco cítím, nějak se chovám, něčemu se vyhýbám – vesměs všemu – a jestli je to nějaký stav poznání? To samozřejmě je, ale v jaké rovině je, nevím.

Ptám se i proto, že nejedno tvé konstatování odpovídá buddhistickému pohledu. Jen tam jaksi chybí ten zachraňující poznatek – „existuje cesta z utrpení“. Existuje pro tebe cesta z utrpení?

Cesta z utrpení existuje směrem k jinému utrpení, od jednoho k druhému. S tou životadárnou přestávkou, kterou dává něco, nevím co, jedinci proto, aby se nadechl, oklepal se a chvilku žil. Protože toho – samozřejmě abstrahuju s určitou nadsázkou – toho nad námi nahoře nebaví mít netečnou oběť v rámci hry kočky s myší, která se nehýbe, tak jí musí chvilku dopřát čas, aby se otřepala, a potom ji zase začne prohánět po tom vymezeném prostředí z kouta do kouta a hrát si s ní.

Sbírka shrnující básně z let 2003–2004 se jmenuje Nad jedním světem. Vím, že to odkazuje k básni o míjení se, ke snu o míjení se. Ale současně to znamená odstup – postoj někoho, kdo z dostatečné vzdálenosti svět pozoruje; pozoruje hemžení dole, aniž by se ho účastnil. Je to tvůj životní postoj? – z nezbytí, anebo z vlastní volby?

Z vlastní volby, tedy z nezbytí, anebo z nezbytí, tedy z vlastní volby. Nic, co bych si deklaroval a k tomu se rozhodl. To prostě vyplynulo jako všechno v mém životě, že jsem se lidí coby masy zcela pochopitelně víc a víc stranil, a tím víc a víc získával když ne nadhled, tak přinejmenším odstup.

V rozhovoru pro MF DNES nicméně mluvíš o nejistém pocitu, až návalu štěstí při koupeli ve studené vodě. Není to tedy spíš tak, že teprve když se člověk uvolní a ponoří se do, byť chladné, přítomnosti, přichází radost a pocit štěstí?

To není díky noření se do chladné lázně, já se do ní nenořím, já se sprchuju studenou až na závěr po sprše horké. Ale souvisí to samozřejmě s pocitem očisty. A u vědomí špíny vůkol a špíny v sobě je každá, byť dílčí očista nejenom krásná, ale i nutná. A o nějakém poryvu štěstí – to jsem mluvil zjara, protože byla nekonečná zima, která byla pro mě, jako všechny, už k nepřežití. Začátek rozhovoru pro zmíněný deník jsem podstupoval takřka na jaře a v té době jsem se radoval i z toho nového jara a léta, z toho, že po zimě přišlo kupodivu zase jaro a léto. Ale poryvy štěstí? To jsem možná přehnal. To jsou jenom takové dílčí chvilky. A o to víc pak musejí být vyváženy a kolikrát převáženy opakem.

Představa, že jen rozpuštění odstupu a naopak skok do oceánu přítomnosti by byly cestou, je ti cizí?

Byla by to pro mě cesta do pekel. Já se lidem celý život vyhýbám, a pokud s někým komunikuju, tak je to opravdu jenom úzká skupina mých nejbližších přátel. Byť známých, kumpánů, mám stovky, těch nejbližších je tak do počtu prstů na obou rukách, nebo se to dá ještě úžit na ruku jednu. Pro mě je cesta spíš opačným směrem. Já od toho, co se nazývá lidem, masou, prchám a straním se toho. Proto jsem takový: ne zápecník, to bych působil až moc bonvivánsky, já pec nemám, ale proto jsem takový jezevec.

Svou neschopnost a neochotu vstoupit spolu s ostatními do proudu života většinou vysvětluješ tím, že ses v dospívání setkal s takovou absurditou světa, ve kterém jsme za socialismu žili, že nebylo možné se s tím identifikovat. Společenské uspořádání se změnilo, ale důvody trvají. Není to obecný rys? Buddhismus tomu říká „samsára“.

Aspoň se poučím, jak se to jmenuje. Lidi se samozřejmě nezmění. Mohou se měnit zřízení, režimy, ale lidi zůstanou lidmi, to není žádná novinka. A jestliže jsem se jich stranil ze sebezáchovných důvodů před dvaceti třiceti lety, tak nevidím důvod, proč bych se jich teď měl stranit méně. Já jsem vždycky, už od dětství, asi ostřeji než jiní viděl hranici mezi já a oni. A právě ti „oni“ se postarali o to, aby ta hranice byla ještě ostřejší a ta zeď ještě vyšší. Já jsem do života vstupoval jako tabula rasa, jako bezelstné dítě, a pak už jsem se jenom nestačil divit, jaké kapky poučení mi dávali. A jenom jsem prostě viděl, jací jsou – zvláště jako masa – a o to ostřeji jsem si uvědomil, že takový být nemůžu konstitučně a že hlavně takový ani nechci být.

V kolika letech ses začal orientovat v tom, jak se věci mají, tím, že sis to formuloval do slov, do vět, do veršů?

To nebylo žádné rozhodnutí, prostě se mi ocitla tužka v ruce a pod ní papír.

V dospívání, nebo ještě dřív – v dětství?

Já to dospívání těžko můžu ohraničit. Asi nadále trvá, protože pokud se člověk nadále diví, že pořád ještě byl příliš důvěřivý nebo naivní, tak vlastně pořád dospívá. Na tom nevidím nic špatného. Já nevím – začal jsem si svoje věty, jinak to nazvat nemůžu, jež dokládaly ten rozpor mezi mnou a objektivním světem, zapisovat někdy v osmnácti devatenácti letech. A bylo to jako spousta mých činností z důvodů sebezáchovných. Nemaje někoho blízkého, tak blízkého, abych ho obtěžoval svými poznatky nebo výsledky konfrontací, tak jsem si to, co mi běželo hlavou, zapisoval.

Nacházel sis v té době k zástupným rozhovorům i knihy? Jak to vypadalo u vás v rodině – byl jsi obklopen spoustou knih?

Byla tam velká knihovna, ale z ní se dalo použít opravdu dost málo. Ale jistě se tam něco našlo. V dětství to byly třeba dva díly Andersena, ilustrované kongeniálně Cyrilem Boudou. To poněkud žertuju. Ale že by tam byla nějaká literatura, kterou bych tehdy byl potřeboval, to nehrozilo. A byť to bylo prostředí mi nejbližší, rodinné, tak mi bylo na druhou stranu duchovně úplně antagonistické. Víc snad ani být nemohlo. Taky mi rodiče říkávali „kukaččí mládě“. Ale samozřejmě to, co by člověk měl přečíst – nepočítám odborná díla – jsem myslím svého času přečetl. A hlavně včas, protože co si člověk nepřečte do určité doby, k tomu už potom cestu nenajde. Já to měl vždycky tak, už od dětství, že cokoliv jsem viděl, co mě zaujalo, vesměs to byla nějaká tvorba: ať už malování, nebo nějaké montování, opravování – a když mi někdo vysvětloval, jak se to dělá, tak jsem říkal: Ne, já sám, něco takového chci stvořit taky. Ještě neskončil film, a už jsem se ani nesoustředil a přemýšlel jsem, jak bych to udělal já. Ještě jsem ani nedočetl knihu, a už jsem si říkal: To musím napsat taky, něco takového. Od dětství jsem radši vytvářel, než byl perceptorem, než něco přejímal. Když mi rodiče předkreslovali, tak jsem jim rval tužky z rukou a říkal: Ne, já sám, sám, sám.

Cestu do okruhu pražského undergroundu sis asi taky našel sám. Nenarodil ses do disidentské rodiny…

To vskutku ne. A opět ne, že našel, nenašel. Já jsem nikdy po ničem nešel cíleně, vždycky všechno nějak zákonitě vyplynulo.

Vtáhlo tě to?

Přitáhlo. Pohltilo.

 

Jak to bylo, přes muziku, přes konkrétní osoby?

Přes blázinec, tam se potkali ti nejlepší. Nechci se považovat za nejlepšího, ale myslím – v tomto okruhu. V té době jsem nemohl potkat lepší lidi jinde než právě v blázinci, kde byli z podobných důvodů, to znamená z rozporu mezi sebou a objektivním světem.

Kdo patřil mezi tvoje nejbližší přátele?

Těžko to nazvat přáteli, byli to lidi maličko v něčem aspoň mně blízcí. Zhruba je zajímaly tytéž věci, tatáž témata jako mě, tentýž styl hudby. A hlavně měli to, čím si myslím, že disponuju nadále a celoživotně já, to znamená zcela svobodomyslný, liberální pohled na svět a potřebu volnosti a svobody. Nesnášeli podobně jako já jakékoli omezování od kohokoli v čemkoli.

Proč se bráníš slovu „přátelé“?

„Přátelé“, to je podle mě umělé slovo.

Tak kamarádi?

„Kamarádi“ je míň kategorizující a vyhraněné. „Přítel“, to zní strašně závazně, až pateticky. Kumpáni, kamarádi, lidi mně v něčem blízcí.

Osu Praha–Brno jsi brázdil už od dětství? Jak často jste s rodiči a sestrou jezdívali za brněnskými příbuznými?

S rodiči prakticky vůbec. Ale se sestrou od mých pěti, v jejím případě osmi let, do puberty jednoho i druhého. Pak naši koupili chalupu. Předtím jsme jezdívali na dovolené, když ne do ciziny, tak aspoň na Slapy, Orlík, Lipno. Ale víceméně celou školní docházku jsme měsíc, většinou dva, v Brně u prarodičů trávili, a velmi rádi. Ale bylo to vesměs bez rodičů, pouze s jejich občasnou návštěvou, třeba když se vraceli z dovolené v Jugoslávii. Ne že by nás tam nechtěli vzít, ale nám se víc líbilo tady, tak nás tu navštívili, přivezli dárky a pak nás svezli zpátky koncem prázdnin zase do Prahy.

Můžeš říct něco bližšího o obou větvích svého rodokmenu – pražské a brněnské? Byly neslučitelně odlišné?

Byly velmi a diametrálně odlišné. Že slučitelné byly, toho jsem já ke své smůle genetickým důkazem. Ale abych se nerouhal, tak samozřejmě nejen ke své smůle. Je to celkem legrace, někdy legrace, v sobě pozorovat ty střety genů a uvědomovat si, samozřejmě velice mlhavě, z čeho se člověk skládá, vidět v sobě ty protichůdné vklady z obou stran a vidět, jak se to mele. To je dobrodružství na celý život. Tuhle jsem řekl, že život je fuška na celý život –s tímhle galimatyášem genů se vůbec sžít, vypořádat, vůbec s ním moci žít, zvlášť je-li to tak něco na hony sobě vzdáleného, jako jsou geny slovenských předků a geny mých sudetských, bezmála německých předků. A nedá se mluvit o sloučení, ale o jejich trvalém boji a snaze je udržet v nějaké rovnováze. Je to dobrý vklad na šílenství, neříkám, že jsem ho dalek a že se mi podařilo jeho riziku vyhnout.

Abych to upřesnil: slovenští předci, to znamená moji prarodiče, majitelé tohoto domečku, kde teď o nich – doufám, že ne nehezky – mluvím, byli přistěhovalci ze Slovenska v době hospodářské krize koncem 20. let. Babička byla prostá, i když vlastně velmi komplikovaná žena. Její milý, za nímž měla odcestovat do Ameriky, ji nějak pořád nezval, kdo ví, co se mu stalo. Zkrátka tam za ním neodjela a vzala si někde u Žiliny největšího prosťáčka ze vsi, s nímž posléze povila moji maminku, myslím, že až tady v Brně. Asi to bylo z trucu, což chápu, já jsem taky vždycky rád dělal naschvály… S nadsázkou, ale empiricky podloženou, říkám, že to bylo možná poprvé i naposledy, co babička k sobě dědečka připustila. Pak už se oddávala jenom své víře v Boha a všem sekundárním činnostem, především docházce do kostela, dvakrát třikrát denně, a pohřbům. Zatímco děda se oddával alkoholismu – kdo by to řekl – a pracoval jako přidavač na stavbách a tu a tam opravoval coby dráteník, jímž vlastně byl, o víkendech lidem kastroly. A když jsme tu byli na prázdniny, tak jsem to zanášel těm kunčoftům na místo a obdržený obnos jsem potom od dědy dostal. Dědeček byl vlídný, hodný člověk. Babička nebyla hodná, ale byla poněkud zajímavější – zběsilá, šílená, k tomu náboženská fanatička. Ty prázdniny tady měly neobyčejné kouzlo. Byla to vesnice se vším všudy. Kde dnes straší sídliště, býval vinohrad. My děti jsme kromě prvních let života bydlely v Praze pouze na sídlištích a rozumí se, že v šedesátých letech to byla sídliště právě dokončená nebo teprve vznikající, takže bez jakékoli infrastruktury, jenom bahno, panely, cívky, neútěšno. Žádné stromy. Po tom nelidském prostředí byly pro nás ty dva měsíce úplným rájem, který jsem tady potom v nedávné dospělosti rekonstruoval a už samozřejmě nenašel. Ale abych neodbíhal: pražští rodiče byli úplně jiní, byli to kultivovaní, až překultivovaní, vzdělaní lidi. Dědeček byl středoškolský profesor zeměpisu, dějepisu, češtiny, kronikář, písmák, znalec botaniky. Ale byli až moc decentní, slušní, a tedy poněkud nudní, až dietní.

Měl jsi ze strany rodičů nebo i prarodičů pocit tlaku či apriorních očekávání, kterým jsi musel čelit?

To vždycky. Vždycky po mně chtěli něco, co chce asi každý rodič. Do určité míry to byly požadavky oprávněné jako třeba nabýt základních hygienických návyků, to je v pořádku. A protože jsem před pár dny dostal od kamaráda zánovní notebook, tak jsem si včera mohl přehrát některé rodinné filmy na DVD a uvědomil si, že jsem měl vlastně úplně šťastné dětství. Napadlo mě, že konec toho ráje nastal v době, kdy jsem byl postaven před volbu, co bude dál po škole, která už tak tak byla pro mě k nepřežití. Ten ráj jsem pozbyl tím, že jsem se blížil takzvané dospělosti a rozhodnutí, co budu studovat. A vzhledem k tomu, že jsem základní školu víceméně jen trpně dokončil, tak už potom spíš jakému učebnímu oboru se budu věnovat. Potom to začalo jít všechno… Nechci být sprostý. Už se to prostě začalo hroutit a nastaly všechny ty konfrontace s rodiči a disproporce mezi tím, co bych chtěl – já jsem hlavně nechtěl nic – a tím, co se ode mě očekává. A protože ode mě chtěli, abych šel studovat podobně jako sestra, tak k tomu náležely takové takřka povinnosti v té době jako členství v SSM a v jiných, ještě horších institucích. To pro mě bylo zcela nepřijatelné, stejně jako setrvání v učilišti, v mém případě zednickém. Nemohlo to skončit jinde než v blázinci, zaplaťpánbůh. A to ještě opravuju, že to pro mě v blázinci neskončilo, ale začalo.

 

Pokud vím, máš k fyzické práci – a vlastně vůbec k fyzické aktivitě (k plavání, jízdě na kole…) – pozitivní vztah. Jak dlouho nebo jak často ses živil jako zedník?

Já jsem se nikdy neživil jako zedník, ostatně nikdy jsem se zedníkem ani nevyučil. Už když jsem na to učení ve svých patnácti šel, tak to, co je zapotřebí se tam za těch tři až pět let naučit, jsem uměl díky rekonstrukci chalupy. A jenom proto jsem tam šel, poněvadž mi bylo úplně jedno, kam půjdu. Já jsem hlavně už do žádné školy nechtěl. V té době jsem poslouchal hudbu nebo četl knihy těch, kteří to v životě dotáhli už někam dál, byli minimálně o jednu generaci starší, a ti v té době, to znamená v 70. letech, díky svým postojům byli pomocnými dělníky. Ale předtím už byli třeba univerzitními profesory nebo hudebníky, malíři. A já jsem některé zbytečné, nebo pro mě ani ne možné úseky života hodlal zkrátit, tak pro mě studia nepřicházela v úvahu. Už jsem chtěl být tím pomocným dělníkem. Ale každopádně už v těch patnácti letech svébytným, samostatným člověkem, kterému nebude nikdo nic poroučet, nebo maximálně co má vykonat za práci, ale ne jak bude vypadat, jak bude chodit oblékaný a co smí říkat. Prostě už jsem nechtěl na žádnou školu, protože ponižující poměr pedagog–žák byl pro mě nesnesitelný.

Měl jsi v životě období, kdy ses pokusil sám sebe zkonsolidovat?

Co to je? Myslíš spravit ze světa? Definitivní konsolidace je možná pouze jedna, konečná. K té jsem neinklinoval nikdy, protože jsem vždycky nade vše měl rád život a ctím ho dodnes ve všech jeho podobách. Proto i třeba k pobavení jiných zachraňuju, co se dá, a nezabiju cokoliv živého, snad kromě klíštěte – a i z toho mám nedobré stavy. Vždycky jsem si dopřával konsolidaci aspoň ve smyslu dílčích úlev, ale rozhodně jimi nebyly drogy. Dlouhý čas, až chronicky, v dospívání, kolem mých dvaceti, to byl v nemalé míře alkohol, což potom zákonitě přivleklo spíš dekonsolidaci. A potom konsolidací mi bylo, když jsem z toho nemírného pití vybředl díky tomu, že jsem ve svých sedmadvaceti – nemůžu říct založil, ale měl rodinu. Založení působí moc aktivně… Narodilo se nám s mou tehdejší ženou první dítě, pak za dva tři roky další, a to potom byla taková konsolidace, že jsem jednak tím vztahem plně žil, rodičovstvím taky, velice rád a šťastně, a kauzálně jsem neměl peníze na to, abych si mohl dopřát něco, čím bych se mohl dekonsolidovat, to znamená na pití. To jsme kolikrát neměli na mnohem zásadnější věci, než byly moje konsolidační pomůcky. Konsolidaci marně hledám celý život. Největším konsolidátorem, kromě toho konečného řešení, je zase jenom čas.

V té době sis zařídil dandyovský pokoj a i tvoje nejznámější fotografie, která se objevuje na obálkách tvých knih, svědčí o jisté stylizaci. Co pro tebe znamená stylizace?

Ale to mi podobně jako jiní křivdíš! Já se ani moc nestylizuju. A právě zmíněná má dlouholetá družka a matka mých dětí několikrát řekla, kroutíc hlavou, že ti, co čtou moje básně, si říkají, jak je to skvělé, jak je to morbidní, jak je to ulítlé… A vždycky říkala: Kdyby proboha věděli, že to všechno je pravda! Stylizace, to není správné slovo, to všechno je inklinace. Poopravil bych to na inklinaci. Stylizace na mě působí násilně, já jsem se do ničeho nikdy násilím necpal, natož stylizoval. Myslím si, že geneticky to mám celkem jasné. Ale kromě kukaččího mláděte mně rodiče říkali „pan hrabě“, nadávali, že mi vždycky něco nebylo dobré. To potom maličko koresponduje s možná utopickou vizí mé bývalé ženy, která viděla určitou analogii a podobu a hlavně souhru okolností ve faktu, že moje sudetská praprababička se narodila v Duchcově někdy v době, kdy tam dožíval Casanova. Ale nic bych z toho moc nevyvozoval. Známý výrok, že vznešenost zavazuje, je nicméně nepopiratelný. Je to bytostně, konstitučně dané. Vznešenost není až tak daleka od slova „odstup“, a jestliže si někdo drží distanci od lidu, stručně řečeno plebsu, to znamená od masy lidí, může to být odstup stejně tak jako určitá, když ne genetická urozenost, tak vznešenost jako distance od průměru, malosti, banality. To není stylizace, já jsem se do ničeho nenutil, to byla moje bytostná potřeba se takto distancovat.

Býti básníkem… – jak ti to zní?

Hrozně. To je něco jako „host do domu, bič do ruky“.

Ale jsou přece básníci, kterých si vážíš – nebo ne?

Vážím si jich především pro všechno jiné než pro to, že jsou básníky. To znamená pro jejich lidské kvality anebo pro tu určitou, právě zmíněnou vznešenost – to znamená absenci malosti, ubohosti, malichernosti. Takový je – a asi toho i máš na mysli – třeba Zbyněk Hejda, do určité míry byl i Bondy, což jsou shodou okolností vrstevníci, byť se navzájem rádi neměli.

Dcery máš dorostlé a žiješ teď hlavně v Brně. Máš na starosti jen sám sebe, nebo oč a o koho pečuješ?

Teď jeden důkaz mé péče prošel: jedna ze čtyř koček, které tu působí satelitně nebo externě. A jinak – mám tu kocoura, Lemura. Teď ne, protože spíš on má mě než já jeho, je to kocour se vším všudy, takže si dělá, co chce. O koho já pečuju? Já nejsem zrovna moc samaritánský typ. Dětem jsem věnoval minimálně šest osm let svého času opravdu velice rád, od praní plen, dennodenního sprchování, fénování kohoutů a čtení pohádek, čímž jsem se myslím – ne vyčerpal, ale to mi stačilo. Jim asi taky, jistě by nestály o to, abych jim fénoval kohouty a pudroval zadky do patnácti. – Teď tam rachtá kočka, jeden z objektů mé péče! (smích) Jsem v úzkých… Samozřejmě celoročně krmím ptáčky. Dřív mě to stávalo dva tisíce ročně, mě, jedinou holou prdel v ulici, kdo jiný by je krmil! Teď díky kamarádově pomoci už si opatříme každý – on do Medlánek, já sem do Komína – přes metrák osm korun za kilo, mnohem laciněji. Krmím celoročně, takže teď, když mi už ten metrák došel, přikupuju za dražší peníze ve Zverimexu. V zimě krmím havrany, v lepším případě bez úrazu, letos se zlomenou rukou. O sebe do určité míry pečuju, tak abych úplně nezvlčil, a hlavně nechci mít nikoho, kdo by o mě musel pečovat a já o něho.

Tvůj denní režim (dá-li se to tak nazvat) je stále stejný – tedy chodíš spát před úsvitem a vstáváš po poledni?

Zhruba tak. Chodím spát před úsvitem a vstávám, když – tady, v případě Brna – zvoní zvony. U rodičů v Praze zvony nezvoní.

V čem je to pro tebe takhle lepší?

Den se mně vleče a je to taková čekárna na noc. A noc mi uplyne, ani nevím jak. Teprve až večer začínám být činorodý a něco vymýšlet, mít chuť něco dělat. Vůbec ožívám teprve za tmy, když už neslyším hluky. Ne že bych tady nějakými hluky moc trpěl, to ne, ale je to patrné už pocitově, že celé město a okolí ztichne, všechno se zklidní a je to úplně jiný prostor pro život, ten noční.

Jak vypadají tvoje poznámky? Jsou v nich básně, které se rodí prakticky v konečné podobě – nebo je na cestě k definitivní verzi mnohokrát přepisuješ, zpřesňuješ, dolaďuješ?

Pokud je takzvaně „píšu“, spřádám, tak je brousím v hlavě. Po té už nemalé sumě textů, které jsem spáchal, jsem se myslím chtě nechtě naučil nebo si osvojil schopnost je na papír napsat hotové. Už je moc nebrousím.

Co se pro tebe dnes ještě stává nebo může stát důvodem k básni?

Poslední dobou – a v nemalé míře to platí o celé mé „tvůrčí kariéře“ – může být důvodem k básni absence jakéhokoliv důvodu. To znamená, že se mi nepřihodilo nic – ani dobrého, ani zlého. Taky se zážitkům víceméně vyhýbám… A tak pokud o něčem píšu, tak si to třeba musím i vycucat z palce, nebo jsou to moje komunikace s něčím vnějším, s něčím mimo mě, co mě obtěžuje, to znamená strašidla, nepříjemné myšlenky, představy, vize. Je to pro mě – byla-li řeč o konsolidaci – taková konsolidační, uklidňující činnost.

Letos, u příležitosti tvých padesátin, Host vydal tvoje Básně sebrané. V edičním plánu je tvá nová sbírka. Jak bys ji charakterizoval?

Možná bude do určité míry výjimečná v tom, že bude – kupodivu – skoro stejná jako ty předchozí. Ale bude jiná v tom – jak marně říkám těm, co mi vyčítají, že pořád píšu o tomtéž, ne-li stejně – že je velký rozdíl, psal-li jsem tak ve dvaceti, ve třiceti, ve čtyřiceti, a píšu-li tak o deset let později. V tomto případě mým textům, v případě jiných autorů jejich dílům dává další rozměr právě ten posuvný věk. Tatáž věta zní jinak ve dvaceti, jinak ve třiceti a jinak v padesáti. Pokud jde o tu novou sbírku: témata budou nadále stejná, nemůžou ani být jiná v mém případě, tedy v případě ryze, výhradně monotematického autora. Ale bude snad jiná v tom, že si tady dělám mimo jiné legraci nejenom jako jindy z poezie, ze sebe, ale i ze všeho dohromady.

Slovo ale není tvým jediným vyjadřovacím prostředkem. Už jsi vystavoval své výtvarné práce?

Chraňbůh! Není toho tolik, abych to na výstavu dal, a nemá to ani takovou úroveň, abych se tím vůbec kde prezentoval. To, co máš asi na mysli, jsou vesměs kresby z mých dvaceti pětadvaceti let. A byť jsem tehdy chtěl, tak to bohužel nedopadlo tak, aby to bylo ekvivalentem k mým textům. Možná ilustrací. Ale není to ekvivalentní co do řemeslné kvality. Určitě bych to na veřejnosti neprezentoval, byť jsem o to byl žádán. A navíc, v případě několika desítek olejomaleb, bych je asi už po tom, co jsem jich moc rozdal, těžko kde vyhledával – a hlavně i nerad.

Co tě přimělo stát se členem hudební formace Krch-off? Chtěl jsi dostat zhudebňování svých básní a jejich interpretaci pod kontrolu?

Já jsem se nestal členem, já jsem tu kapelu vytvořil! A je to seskupení individualistů, těžko se nazvat členy. To vzniklo z úplně jiného popudu. Marek Brodský, který přestal hrát ve své kapele Nahoru po schodišti dolů band, se mimo svoje hezké malování chtěl zkusit věnovat produkční činnosti. Moje básně, jak sám říkává i v rozhovorech, měl vždycky moc rád. A u vědomí toho, že spousty mých textů v uplynulých třiceti letech zhudebnilo tu víc, tu ještě míň dobře hodně autorů, mě požádal, jestli bych mu nedal všechna ta CD, že by z toho udělal tzv. kompilaci. To mně přišlo nepřijatelné. Řekl jsem mu, že většina těch počinů až na pár výjimek Mejly Hlavsy se mi nelíbí, ani trochu nelíbí, takže by mi přišlo absurdní, aby to ještě vyšlo dohromady na jednom disku. Pak tedy říkal, že je tu varianta b) – že ví, že jsem si po léta svoje písničky podomácku zhudebňoval a nahrával, tak jestli bych mu toto podvrhl. Odpověděl jsem mu, že to taky nehrozí, protože to jsou jenom takové záznamy pro mě, abych to nezapomněl, neznaje not. Nakonec navrhl, že se postará o produkci, o vydání CD, o zkušebnu, o cokoliv – ať si seženu pár muzikantů, a když se mi nelíbí, jak mi to zkurvili jiní, ať si to zkurvím sám a natočím si autorské CD. To byl počin, na který už několik mých kamarádů čekalo po léta, protože mě uháněli, ať se k hudbě vrátím, poté, co jsem se jí kolem svých dvaceti let věnoval. A tak kromě těch, co mě k tomu ponoukali, což byl hlavně případ bubeníka Jirky Michálka, jsem oslovil pár dalších, které jsem už znal nebo jsem s nimi v minulosti něco hudebního provozoval. Takhle úplně organicky, poslepováním lidí, kteří mi byli blízcí, ne proto, že by hráli na nástroje, které jsem potřeboval, takhle náhodou vznikla kapela Krch-off.

O spoustě lidí se dá říct, že zestárli, onemocněli a zemřeli, aniž přitom zmoudřeli. Jak ty se cítíš s přibývajícími lety – nezemřel jsi mlád jako prokletý básník, vnímáš tedy nějaká pozitiva tohoto faktu?

To už jsem prošvihl, to už se mi nepodaří, zemřít mlád. Teď už to můžu akorát protahovat. Zmoudření? Takové slovo bych si nedovolil použít. Ale pozoruju citelněji dvě paralelní linie: zatímco k určitému – jak se dá opsat zmoudření? – k určitému poučenému poznání samozřejmě nadále docházím, tak ta druhá, spodní, souběžná linie je pomalým blbnutím. Ale možná jedno bez druhého by nebylo. Možná zmoudření spočívá právě v tom, že spousty nesmyslných inklinací, snů, vizí se člověk vzdává – a vzdává se jich třeba i tím, že blbne, nebo mu prostě přicházejí jako zbytečné, malicherné, nepodstatné. Z objektivního hlediska se může zdát, že blbne, ale v té horní, souběžné linii to může být – když ne zmoudření, tak posunutí vědomí a poučení o světě, o životě.

 

Rozhovor připravila Alena Blažejovská.

 

Jiří H. Krchovský se narodil 22. 4. 1960 v Praze. V mládí byl ovlivněn prostředím pražského undergroundu. Od svých dvaceti let publikoval v samizdatu a po roce 1989 i časopisecky. Převážná většina jeho básní byla zařazena do tří výborů: Noci, po nichž nepřichází ráno (básně z let 1978–1991; oceněno Cenou Revolver Revue), Leda s labutí (1992–1996) a Dodatky… (1978–1996). Souborně pak vyšly jako Básně v roce 1998. Tato suma byla vydána v rozšířené podobě s názvem Básně sebrané v letošním roce. Kromě toho jsou k dispozici výbory Vše nejlepší (Maťa 1998) a Mladost – Radost (juvenilie; Větrné mlýny 2005). Většinu života prožil v Praze, nyní žije převážně v Brně. Více