Vystudoval biologii. V roce 1983 emigroval do Rakouska, kde přednášel a dále studoval zejména etologii, zoologii a antropologii. Po návratu do vlasti po pádu komunismu začal přednášet na Katedře filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty UK. Důraz klade na propojení přírodních a humanitních věd a na vztahy přírodních a kulturních fenoménů. Dnes je profesorem filosofie a dějin přírodních věd, přednáší na několika školách. Debutoval jako básník už během exilu, když mu v malém vídeňském nakladatelství vyšly básně Kartografie (Alfa, 1986). Po návratu do Československa se věnoval hlavně esejistice, poezii vydal ve dvou souborech Kaligrafie (Gryf, 1994) a Holografie (Gryf, 1998). Jako autor beletrie na sebe upozornil v roce 2002 románem Opšlstisova nadace (Petrov, 2002) s podtitulem Nepravidelný román. Hrdinou je mu Viktor Kaplan, vědec, který podobně jako autor odešel v osmdesátých letech do exilu a hledá své místo v byrokraticky náročném novém světě. Přijme výzvu tajemné Opšlstisovy nadace a odcestuje do Istanbulu, aby tam zkoumal historii slovanských oddílů osmanské armády. Komárek v románu spojit líčení emigrantských těžkostí s magickým historickým spiknutím, vyniká jazykovou originalitou i řadou vtipných momentů. Přestože děj knihy je vyfabulovaný, mnoha detailů s jiskřivou pravdivostí popisuje skutečné zážitky a peripetie exulantů. „Dobrodružný román o světovém spiknutí, které prochází dějinami podobně jako v Ekově Foucaultově kyvadlu, kde podobnou roli jako janičáři u Komárka sehrál templářský řád? Ano i ne. Komárek děj rozvíjí na pozadí permanentního ironického komentáře, sytí text množstvím odboček, příkladů, příměrů, informací rázu etnografického, sociologického, biologického. Možná že se polyhistor nemůže udržet, aby nedával najevo svou vzdělanost, ale autor tím zároveň udržuje text v poloze jakéhosi sarkastického osvícenského traktátu,“ napsal o knize v recenzi Jiří Peňás.

Po souboru esejů Mír s mloky (Petrov, 2003) vyšla autorovi druhá beletristická kniha Černý domeček (Petrov, 2004). Stručná rodová sága točící se kolem jednoho domu na jihočeském venkově umožňuje autorovi vršit kolem děje historické či společenské zajímavosti. Třetí beletristická kniha Stanislava Komárka Mandaríni (Host, 2007) se nese v podobném duchu humorně esejistického vyprávění. Hlavní hrdina sinolog Jindřich Krottenbacher prožívá mezi léty 1989 až 2000 dost divoké životní období, kolem něho je příliš mrtvol, kleteb, černé magie a úkladných zločinů. Vědecká linka knihy vtipně zkoumá skrumáž problémů včetně nového textu Karla Maye, osudů Anny Proletářky či nově objeveného dopisu samotného Vladimira Iljiče Lenina. „Hrdinkou nepravidelného románu Mandaríni je divoká a plodná doba 90. let, to ona se v románu vyvíjí, zraje a graduje, je úzkostlivě sledována (pochopitelně nikoli očima politického komentátora, nýbrž na chodbách a z oken vědeckých pracovišť) ve svých vzepětích až k pozvolnému uvadání a neodvratnému uváznutí v haldách formulářů, které si nakonec i ona vytvořila. Toky energie jako by na jedno desetiletí vystoupily ze svých řečišť, aby si po krátkém období úrodného chaosu postupně vymlely koryta nová. Krottenbacher a další mandaríni jsou pak jen obarvenými částečkami, jejichž zviditelnění nestrannému vědci umožní sledovat pohyby a směry vichru, který je unáší,“ napsala o knize Božena Správcová ve Tvaru. Stanislav Komárek napsal mnoho desítek esejů, vědeckých komentářů a populárně naučných textů.

Ukázka

—Opšlstisova nadace (Petrov, 2002)