Cena Susanny Roth, vyhlašovaná Českými centry a Českým literárním centrem, již počtvrté oznámila výsledky soutěže o nejlepší překlad z češtiny. Soutěž byla poprvé vyhlášena u příležitosti 100. výročí narození Bohumila Hrabala r. 2013. Soutěžící se věnují překladu úryvku současné prózy mladého českého autora. Kvalitu jejich práce posuzuje odborná jury. Z každé jazykové oblasti je vybrán jeden uchazeč. Smyslem soutěže je podpora začínajících překladatelů z češtiny do světových jazyků a prezentace české literatury ve světě.

Letos bylo nejvíce zájemců z Polska a Ukrajiny: ze 100 zájemců z 12 zemí ve věku do 40 let uspělo 9 překladatelek. V soutěži zvítězily Cvetelina Stoilova z Bulharska, Giulia Paleari z Itálie, Šino Kubota z Japonska, Pak Kjong-mi z Jižní Koreje, Dóra Veress z Maďarska, Anna Maślanka z Polska, Maša Pješčić ze Srbska, Viktoria Dehtiarenko z Ukrajiny a Julia Sutton-Mattocks z Velké Británie. Mladé bohemistky, studentky českého jazyka a literatury a začínající překladatelky vypracovaly letos nejlepší překlad úryvku z románu Bianky Bellové Jezero, Knihy roku Magnesia Litera 2017, ověnčené také Cenou Evropské unie za literaturu, a v polovině července přijedou na tradiční Bohemistický seminář do Českých Budějovic. Česká centra a České literární centrum předtím připraví setkání všech devíti vítězek Ceny Susanny Roth a jednodenní seminář konaný v Galerii Českých center, který povedou překladatelka Blanka Stárková a spisovatel a redaktor Jezera Jan Němec.

V Bulharsku a Polsku kromě toho proběhly překladatelské dílny se všemi přihlášenými účastníky tamních částí soutěže. Na varšavské setkání přijela autorka soutěžního textu, románu Jezero Bianca Bellová a podělila se s ČLC o své dojmy.

Raduji se ze všech překladů Jezera:
Rozhovor s Biankou Bellovou

Zúčastnila jsi se semináře s mladými adepty překladatelství z češtiny do polštiny, kteří soutěžili o výhru v Ceně Susanny Roth o nejlepší převod ukázky z díla současného mladého českého autora, jímž se stal tvůj román Jezero. Jak na tebe působila soutěž, seminář i překladatelé sami?
Zejména pro mě bylo překvapivé, že se v Polsku soutěže zúčastnilo tolik mladých překladatelů (asi 25 až 30), z nichž si většina nadto ve svém volném čase udělala výlet do Varšavy, aby se mohli zúčastnit překladatelského semináře. Ten vedla Julia Różewicz z nakladatelství Afera, které koupilo práva na překlad mého Jezera. Pro spoustu bohemistů je to jeden z mála způsobů, jak prorazit na poměrně nemilosrdném překladatelském trhu.

O čem se s tebou nejvíce tamní frekventanti radili, co bylo nejčastějším tématem konzultací: nejrůznější formy dialektu, frazeologie, specifické obraty?
Odborné otázky řešili překladatelé zejména s vedoucí semináře. Mně kladli spíše tradiční čtenářské dotazy – například jak se mi psala postava chlapce, nebo jaké vidím životní východisko pro strádající obyvatele v okolí Aralského jezera.

V současné době vzniká, v souvislosti s množstvím cen, které Jezero posbíralo, řada překladů tohoto tvého románu do různých jazyků. Kterého z nich si ceníš nejvíc? Jsi v kontaktu se svými stávajícími či novými překladateli?
V současnosti se hlavně podepisují smlouvy, a jestli už na překladu některý z bohemistů začal pracovat, tak o tom zatím nevím. Já se raduji ze všech překladů. Z polského, protože byl první, z arabského a albánského, protože jsou tak exotické, z francouzského, protože je to trh, na který se velmi těžko proniká, z bulharského, protože je to můj druhý rodný jazyk, z italského, protože je to jazyk mého srdce, z německého, protože je to u velkého nakladatelství a na velmi podstatném trhu. Nechci být neskromná, ale mé osobní ambice se uspokojí ve chvíli, kdy vyjde Jezero v angličtině. V Británii už se něco rýsuje, ale chce to čas a hlavně nezakřiknout.

Je vždycky důležité, v jakém konkrétním zahraničním nakladatelství překlad vyjde, aby měl skutečně šanci se dostat mezi čtenáře a oslovit je. Záleží na tom, jakým způsobem je dílo propagováno, jak je finančně podporováno, jaké zázemí mají překlady z původního jazyka v dané zemi, jak dobře je vybudována tamní čtenářská základna, jak jsou zvyklí přijímat překladová díla z centrální Evropy, na co slyší a podobně. Myslíš, že se daří tyto věci „ošetřit“ z ČR pro české autory? Jak moc pasivní či aktivní roli v tom může hrát autor sám?
Zeptej se mě za rok, zatím nemám zkušenosti. Měla jsem velké štěstí, že jsem získala literární cenu EU, kde získává nakladatelství, které podepíše smlouvu na práva pro oceněné tituly, automaticky nárok na podporu (z fondů EU). Myslím, že pro úspěch knihy v zahraničí si musí sednout hodně faktorů. Marek Šindelka si v minulém roce získal srdce nizozemské kritiky i čtenářů, když tam jel menší turné. To pro něj ve spolupráci s místními nakladateli a knihkupci připravil jeho agent Edgar de Bruin, který se nebojí tu energii vynaložit. Ale musí mít samozřejmě v ruce dobrý text – to je naprostý základ a asi to nejpodstatnější, co může autor pro svou knihu udělat. (Jistěže se dá knižní trh válcovat i s průměrnou knihou a obrovským reklamním rozpočtem, toho jsme myslím svědky poměrně často.)

Jedna moje známá britská nakladatelka říká, že se překladová literatura na britském trhu prodává jako cosi obskurního z kabinetu kuriozit – nabízejí ji zásadně malá nakladatelství pro pár svých podivínských a výstředních čtenářů. Má taková přítomnost na trhu pro autora vůbec smysl? Možná trochu ano, něco málo dostane za překladová práva, místní České centrum uspořádá čtení, na které dorazí pět čtenářů, a autor si udělá výlet. K běžnému čtenáři na zahraničním trhu se pak ta kniha vůbec nedostane, nikdo ji nerecenzuje, nikdo o ní nemluví.

Zdá se mi, že by soustředěná propagace byť i jediného slušného titulu ročně u velkého nakladatelství v jednom velkém jazyce byla prospěšnější jak pro autora, tak i pro nakladatele – a potažmo i pro celou českou literaturu. Že ten podtlak, který by za takovým velkoryse podpořeným titulem vznikl, by do sebe vcucnul další kvalitní české tituly a generoval expanzi i do menších jazyků. Ale jsem jen trochu poučený laik.

Nástroje jsou středoevropské, ale problémy jsou univerzální:
Anketa s vítězkami Ceny Susanny Roth

1. Jak jste se dostala k překládání z českého jazyka? Co Vás přivedlo k české literatuře?
2. Plánujete se v budoucnu věnovat překladům z češtiny? Chtěla byste se věnovat současné české literatuře, nebo vás zajímá spíše český „literární kánon“, díla klasická?
3. V čem je podle vašeho soudu česká literatura (nejen překladatelsky) specifická?
4. Jakým způsobem je podle vás možné získat české literatuře pozornost ve vaší zemi? Probíhají nějaké zajímavé projekty bohemistů, nakladatelů či kulturních center na zviditelnění české literatury?
5. Existuje podle vás „středoevropská literatura“?

Julia Sutton-Mattocks, Velká Británie

1. Začala jsem se učit česky r. 2005, když jsem studovala prvním rokem na Universitě v Bristolu. Dostala jsem se k tomu vlastně náhodou. Do Bristolu jsem šla složit bakalářku z ruštiny a hned první den mi nabídli příležitost si „trochu vyzkoušet“ český jazyk. Ta „trocha“ se nakonec prodloužila na tři roky a já jsem si navíc vybrala jako součást bakalářského studia moduly z oboru česká historie a literatura. Před dvěma lety jsem se do Bristolu vrátila a zahájila doktorská studia na téma medicína v meziválečné české a ruské literatuře a filmu. Překládání byla vždy má nejoblíbenější součást studia jazyka, a tak jsem velmi uvítala možnost zakousnout se do delšího a masitějšího textu s novelou Bianky Bellové. Byla to šance opravdu se soustředit na jemné nuance češtiny, a to v gramatice a kolokvialismech. Překládání příběhu, frází a obratů někoho jiného také vyžaduje, aby překladatel specificky využíval svůj vlastní jazyk. Užila jsem si to, že jsem musela donutit angličtinu, aby pro mě pracovala způsobem, který bych ve svém vlastním psaní nebo řeči asi nepoužila.
2. Každý okamžik překládání textu Bellové jsem milovala a opravdu doufám, že budu v budoucnu schopná se věnovat literárnímu překladu. V tomto momentu si nejsem jistá, jestli budu chtít pracovat na současné české literatuře, nebo spíš na literatuře raného 20. století, což je jádrem mého Ph.D. V ideálním světě by byl čas na obojí. Cítím, že pro překladovou literaturu je na současném anglickém trhu hodně prostoru, a bylo by skvělé vidět, že čeští spisovatelé z něj zabírají větší kus.
3. Má hlavní potíž s Jezerem byla, jak převést dialekt Namiho prarodičů do angličtiny, aniž bych jim tak připsala konkrétní britskou identitu. Také jsem strávila dost času čtením receptů na burek, abych zjistila, jak přeložit scénu s babičkou a Aleou v kuchyni. Možná bych měla nějaký vyrobit!
4. CzechLit i České centrum v Londýně skvěle propagují českou kulturu ve Spojeném království. Byl tu také zrealizován velmi zajímavý výzkumný projekt, podporovaný Arts and Humanities Research Council, který probíhal v Bristolu, Cardiffu a UCL a zabýval se překládáním literatur malých evropských národů. Zahrnoval českou i slovenskou literaturu. Výstupy projektu jsou dostupné na webu Univerzity v Bristolu. Zúčastnila jsem se několika vynikajících uvedení nových překladů z češtiny v několika posledních letech, včetně Burying the Season (Na krásné modré Dřevnici) Antonína Bajaji (vydalo nakl. Jantar v překladu Davida Shorta) nebo Midway Upon the Journey of our Life (Kde život náš je v půli se svou poutí) Josefa Jedličky (vyd. Karolinum v překladu Alexe Zuckera), oba byly ve Waterstones Piccadilly (v Londýně). Stejně jako Waterstones také mnoho nezávislých knihkupectví v UK skutečně propaguje překladovou literaturu a malé nakladatele. Mohlo by být užitečné zkusit uvádět knihy v lokálních nezávislých knihkupectvích, která mají pravidelné programy, na nichž se knihy křtí. Kdyby už měli pravidelnou zákaznickou základnu a mailing list pro takové události, mohlo by to přitáhnout spíše místní lidi než publikum složené ze „specialistů“.
5. Mnoho autorů je zvyklých pracovat s tím, co znají, a v mnoha případech to znamená určité prostředí, scénář nebo minulost, k nimž mají vazbu. Ale kromě toho se mi zdá, že to, jak se spisovatelé sdružují, ať už na základě národních hranic nebo jazyka, je docela omezující. Vždycky jsem ráda četla literaturu z celého světa (za což vděčím nespočetným překladatelům, kteří mi ji zpřístupnili). Jsem stále udivená tím, jak mnoho máme všichni společného, jakkoli je to zkoumáno z různých historických nebo politických kontextů, různých jazyků nebo v souvislosti s různými literárními nebo filosofickými odkazy. Možná se dá říct, že „nástroje“ jsou středoevropské, ale témata/problémy jsou univerzální.

Giulia Paleari, Itálie

1. Studovala jsem bohemistiku v Itálii, v Benátkách, kde jsem měla příležitost poznávat český kulturní a literární svět. Zájem o překlady z českého jazyka byl u mě dán zejména tím, že jsem chtěla cizím (zejména italským čtenářům) přiblížit literární kulturu, která je v cizině málo známá.
2. Samozřejmě bych chtěla v budoucnosti pokračovat s překládáním z češtiny, a zejména bych se chtěla věnovat současným českým dílům a autorům, kteří jsou v Itálii skoro neznámí. Domnívám se, že by to mohlo být zajímavé pro širokou veřejnost: nejmladší i starší čtenáři by tak nemuseli překonávat jazykovou bariéru a mohli by se pohroužit do čtení.
3. Domnívám se, že k literatuře každé země patří i společné “evropské” rysy i jiné specifické prvky, které jsou typické pro každé literární a kulturní prostředí. Mám pocit, že pokud jde o českou literární situaci, existují samozřejmě nějaké „středoevropské“ rysy, ale témata zpracovávaná v současné literatuře jsou podle mého názoru hodně ovlivněna historickými událostmi nedávné minulosti, a proto mají specifický tón, tedy jiný, než ten, který by se mohl najít v jiných literárních souvislostech.
4. Myslím, že překladem českých literárních děl a při realizaci jiných kulturních akcí, by mohla česká kultura získat pozornost italských čtenářů. Bohužel u nás je česká literatura skoro neznámá (zejména ta současná, což neplatí o nejslavnějších autorech). Je tedy třeba rozšířit znalosti české kultury a českých děl (nejenom těch literárních) u široké veřejnosti. V tomto ohledu hraje hlavní roli České centrum v Miláně, bohemisté a katedry bohemistiky na univerzitách. Je pravda, že již dnes se probíhá mnoho akcí, které přibližují českou kulturu, ale doufám, že v budoucnu jich bude více a obě kultury se budou lépe poznávat.

Maša Pješčić, Srbsko

1. Stalo se to náhodou. Původně jsem chtěla být pedagožkou, jenže na univerzitě jsem zjistila, že mě to nebaví. Po krátkém pobytu v Praze, kde jsem se zamilovala do českého jazyka a pražské atmosféry, jsem dostala dárek: Směšné lásky Milana Kundery, a tím to začalo. V současné době studuji třetím rokem bohemistiku v Bělehradě a soutěž Susanny Roth pro mě byla jednou z prvních překladatelských zkušeností.
2. Vzhledem k tomu, že jsem pořád studentkou a že se toho mám ještě moc co učit, myslím si, že nejdřív musím zdokonalit svou češtinu, a potom se budu věnovat překládání. Mám ráda díla klasická, ale musím se přiznat, že mě víc baví současná literatura. Chtěla bych se věnovat novým autorům, o kterých v Srbsku ještě nikdo neví, ale kteří jednou možná budou patřit k těm velkým.

Dóra Veress, Maďarsko

1. Původně jsem v Budapešti studovala germanistiku a rusistiku, literaturu a cizí jazyky jsem tedy měla ráda vždycky. Když jsem poznala svého českého snoubence, začala jsem se k tomu učit česky a zajímat se více i o českou kulturu. Měla jsem štěstí, protože na univerzitě v Německu jsem měla možnost absolvovat kurzy českého jazyka, ale také si s pomocí české lektorky vyzkoušet překlad. Kromě toho jsem navštěvovala letní kurzy v Olomouci a Českých Budějovicích. Doteď jsem měla zkušenosti především s překladem z německého jazyka do maďarštiny, ale baví mě překládat i z češtiny. I proto jsem se zúčastnila soutěže Susanny Roth.
2. Stát se profesionální překladatelkou je jeden z mých snů, ale vím, že je to těžké a že se tím uživit moc nedá. Snad se mi to povede alespoň částečně. Zajímá mě hlavně současná česká literatura, i z toho důvodu, že je podle mě velká část českého literárního kánonu už do maďarštiny přeložená. A zajímala by mě i česká literatura pro děti.
3. Maďaři si myslí, že čeští autoři mají specifický smysl pro humor, který znají i z českých filmů. Jiří Menzel je třeba u nás velmi populární. Díla současné české literatury, která znám, jsou ale spíš temná, takže je možné, že to pro současnou generaci moc neplatí.
4. Vidím v posledních letech pozitivní tendenci. České centrum v Budapešti pořádá různé akce, které na českou kulturu upozorňují, např. překladatelské semináře, filmové semináře atd. V tomto roce byla česká literatura hodně vidět na knižním festivalu v Budapešti, protože Česká republika byla jedním z hlavních hostů. Během programu mohli také mladí překladatelé prezentovat své nápady nakladatelstvím. V létě se kromě toho koná letní seminář pro překladatele beletrie. Bohužel na univerzitách v Maďarsku není příliš možností studovat češtinu.
5. Ano, ale není jednoduché ji definovat. Myslím, že souvisí se společnou minulostí, kvůli níž spisovatelé píšou o stejných nebo podobných tématech. Např. životu v socialismu se věnují autoři v Česku, Německu, Maďarsku a dalších zemích. To nás spojuje.

Šino Kubota, Japonsko

1. Začala jsem překládat články z českých novin nebo zprávy z časopisů, protože se tehdy můj zájem přikláněl spíše k chápání české společnosti a jejího problému. Potom jsem zkoušela překlad krátkého úryvku z české prózy v rámci vyučování na katedře, a způsob, jak nacházet nejvhodnější japonská slova k jednotlivým českým slovům nebo jak nahradit specifickou frazeologii, mě hned přitahoval.
2. Teď nemám konkrétní plán, ale v budoucnosti bych se chtěla věnovat překládání z českého jazyka. Láká mě současná česká literatura více než česká klasika a ze současných děl mě nejvíce zajímá sci-fi, vědeckofantastický žánr. Nejen proto, že sci-fi ráda čtu, ale také proto, že překládání sci-fi by obohatilo mou slovní zásobu v oblasti, ve které se moc nevyznám.
4. Nedávno byl publikován japonský překlad prózy Slib Jiřího Kratochvila. Přeložil ji známý japonský bohemista a dá se říct, že měl poměrně velký úspěch. Podle mě je to částečně díky textovému podkladu: „Je to vzrušující český noir!“. Japonci asi mají o české kultuře představu, že vyvolává něco magického, groteskního, absurdního atd. Je to očividné například ze skutečnosti, že je u nás hodně populární dílo Jana Švankmajera. Ovšem je to jenom jedna dimenze z mnoha různých pohledů na českou kulturu. Česká literatura by získala v naší zemi více pozornosti, kdyby se úspěšně spojila s naším vnějším obrazem a s naší představou o české kultuře.

Ania Maślanka, Polsko

1. Moje největší literární láska je Bohumil Hrabal. Když jsem začala číst jeho knihy, byla jsem velice nadšená a pomyslela jsem si, že bych je chtěla někdy číst v češtině. A proto jsem se začala učit česky, četla jsem více o české kultuře, poznávala jsem jiné české autory a začala jsem konečně sama překládat.
2. Vím, že se musím ještě mnoho naučit a usilovně pracovat, než budu dobrou překladatelkou, ale ano, chtěla bych se věnovat překladům v budoucnosti. Zprvu budu určitě překládat současnou literaturu, protože znám soudobý jazyk a je to pro mě snadnější. Později bych se ráda pokusila i o překlad starších děl, protože se mi moc líbí klasická česká literatura.
3. Pro mě osobně je důležité, že čeští spisovatelé prostě píšou o životě – a dělají to takovým způsobem, že jim věříme. Klidně, bez vznešených gest a tragédií, s odstupem. A umí skvěle vyprávět. V době, kdy máme tolik senzačních děl o velkých lidech a velkých věcech nebo experimentálních děl, kterým nikdo nerozumí, je to osvěžující.
4. Myslím, že teď máme v Polsku docela dost událostí spojených s českou kulturou a literaturou a zájem čtenářů je také poměrně velký. V posledních letech vzniklo několik nakladatelství, která se specializují na české autory, a díky tomu se mnoho současných děl překládá do polštiny a Poláci znají českou literaturu víc a víc. Máme také České centrum ve Varšavě, které organizuje různá setkání, výstavy a projekty. Proto si myslím, že situace je docela dobrá a nemusíme si lámat hlavu, jak to zlepšit.
5. Ano, kvůli tomu, že jsme měli ve 20. století podobné zkušenosti, si myslím, že existuje středoevropská literatura na úrovni tematiky a přístupu k určitým jevům. V dnešní době se to čím dál tím víc mění, mladí autoři si už nepamatují totalitu, mají vlastní témata a vznikají velmi různá díla. Nejsme už také izolováni, máme více kosmopolitní přístup a inspirujeme se světovou literaturou. A tak ještě dnes – ano, existuje „středoevropská literatura”, ale jestli bude existovat za dvacet nebo třicet let, to si nejsem jistá.

Cvetelina Stoilova, Bulharsko

1. Studuji slovanskou filologii na Sofijské univerzitě. Literatura se mi vždy velmi líbila a v praxi jsem se věnovala překladatelství.
2. Ráda překládám a už česky více méně umím, tak doufám, že i v budoucnosti budu pokračovat v této práci. Česká literatura je dobrá, bez ohledu na to, jestli je to klasika nebo současná díla. Rozdíl je jen v tom, že když překládáme literární kánon, odpovědnost je větší. Ne každý je schopen to zvládnout, jenom zkušení odborníci.
4. České centrum v Sofii pro nové překlady z češtiny do bulharštiny vždy pořádá literární křty. Tak se lidé mohou dozvědět, jaké nové tituly vycházejí. Organizátoři také zvou samotné autory a milovníci české literatury se tak s nimi mohou osobně seznámit. Překladatelé taky vypravují o nejnáročnějších a nejoblíbenějších částech knihy.

Pak Kjong-mi, Jižní Korea

1. Češtinu se učím jako svůj hlavní obor na univerzitě. Český jazyk mě moc zajímá, proto se snažím číst různé texty v češtině. Když jsem začala studovat češtinu, také se u mě rozvinul zájem o českou literaturu. Četla jsem romány Milana Kundery a Karla Čapka – samozřejmě v korejštině. Měla jsem sen, že budu moci číst tyto romány v češtině. Zúčastnila jsem se také loňské soutěže, a tehdy jsem začala mít větší zájem o českou literaturu. Překládání bylo velmi těžké. Ačkoli jsem textům rozuměla, nedařilo se mi chápat jejich obsah. Myslím, že je to jiným kulturním kontextem. Chtěla bych porozumět české kultuře jazykově i literárně.
2. Samozřejmě by bylo moc hezké, kdybych se stala překladatelkou z češtiny. Ale nevím jistě, jestli se překladům české literatury mohu věnovat. Zatím jsem toho přeložila málo a potřebuju hodně času, abych všem textům porozuměla. Jisté ale je, že se budu snažit české knihy číst, abych zvětšila své jazykové schopnosti.
3. Nemám ještě hluboké porozumění autorskému záměru v literárních textech. Proto ještě nemůžu říct, čím je česká literatura specifická. Ale co se týče sexuálních nebo vulgárnějších věcí, ty jsou podle mě v české literatuře popsány krásněji – ve srovnání s korejskou. Také má řada českých románů historické téma.
4. Korejci dnes mají o Česko velký zájem a také mnoho turistů navštěvuje Prahu. Podle mě bude hezké, když se známé české romány spojí s turistikou. Třeba Cestování podle českých pověstí…
5. Ještě jsem nečetla tolik knih, nevím jistě. Ale literatura střední Evropy má asi obecně náročná a historická témata.

Viktoria Dehtiarenko, Ukrajina

1. Ani nevím přesně, jak se to vlastně stalo… Vždycky jsem ráda četla, a když jsem začala studovat českou literaturu na univerzitě, byla jsem příjemně překvapená: vždyť máte velice kvalitní literární díla. Chtěla jsem je vidět i u našich knihkupectvích. Proč jsem vůbec začala s českým jazykem? Asi protože miluji jazyky a chci je umět víc. Čeština byla pro mě něčím exotickým, není to angličtina, málokdo ji umí. Jazyk otvírá duši; chtěla jsem pochopit, jaká je ta česká.
2. Ovšem! V budoucnu chtěla bych nejenom překládat, ale možná i ilustrovat. Překládání mě baví, je to jako výzva: „Dokážu to? Ano, jdeme na to!“ Chci se věnovat spíše současné české literatuře, protože tak mohu vidět, jak se čeština vyvíjí, dokonce jak „žije“. Některá nová zajímavá slovíčka jsou opravdu fascinující.
3. Je docela ironická. Ironie, groteska, místy mystifikace a také zvláštní humor jsou častými „hosty“ na stránkách českých knížek. Právě to, co mám ráda!
4. Více překládat! Opravdu, myslím to vážně. Vždyť někdy ukrajinský čtenář ani neví o existenci kvalitní české literatury. Jak by se o ní vůbec dozvěděl, když česky neumí? Těší mě, že máme České kulturní centrum na Ukrajině, díky němu se každý může seznámit s českou kulturou. Navíc každý rok u nás probíhá knižní festival, Knižní Arsenal, kde jsou vedle dalších zahraničních autorůo byčejně představeni i čeští.

Odpovědi v anketě byly redakčně upraveny.
Úvodní fotografie: Susanna Roth a Bohumil Hrabal. Foto: Daniel Roth.