Udělat si přehled o české poezii mezi lety 2010 a 2020 obvyklým způsobem – tedy detekováním klíčových událostí, trendů, proudů či linií – není tak docela snadné. Ne že by takové události a proudy nebyly už s uzavřením této dekády k zahlédnutí, to ano, ale problém je v tom, že si s nimi nevystačíme. Většina básnické produkce z této nejbližší minulosti zatím leží mimo linie definovatelné na základě příbuzných poetik či sdílených idejí. Proto i tento text bude spíše než podrobnou mapou pouze leteckým snímkem zachycujícím tříšť jednotlivin a pomíjejícím řadu detailů a diferencí.

Na počátku desátých let nového milénia na scéně soudobé české poezie ještě doznívala diskuse o básnické angažovanosti, ve které se konečně otevřeně vytříbily postoje k společenské roli tohoto literárního druhu. Zájem vzbudily nové fenomény, které v poněkud konzervativním českém literárním prostředí byly vnímány se zvýšenou pozorností (konceptuální poezie, environmentální poezie). Ale ta nejpodstatnější změna, která se v daném desetiletí na českém literárním poli odehrála, byla dána mimoliterárně – neúprosnou totalitou času. V poměrně krátkém období odešlo navždy ze scény hned několik významných básnických osobností, které ji spoluutvářely po desetiletí, figurovaly v ní jako silné autority a některé z nich ji i aktivně formovaly de facto až do posledních dní svých životů. (I proto bude následující výklad strukturován generačně, ba dokonce po věkových/sociologických generacích, nikoli generacích čistě literárních.)

Odcházení velkých

Odešla řada autorů narozených ještě ve dvacátých a třicátých letech: Zdeněk Rotrekl, Ludvík Kundera, Bohumila Grögerová, Zbyněk Hejda. A vymizela prakticky celá skupina Šestatřicátníků včetně jejího nejznámějšího člena Václava Havla (Jiří Kuběna, Viola Fischerová, Josef Topol). Rovněž odešla téměř celá tzv. „generace šedesátých let“, tedy autoři, kteří do literatury vstupovali v době dočasného „tání“ komunistického režimu mezi lety 1960 a 1968: Jiří Gruša, Antonín Brousek, Pavel Šrut, Stanislav Dvorský, Zeno Kaprál či Petr Král, který patřil po celou dekádu k literárně nejaktivnějším příslušníkům této generace, výrazně vstupoval do dobových diskusí (jeho eseje a kritiky jsou shrnuty v obsáhlém svazku Vlastizrady, 2015) a ovlivnil svou postsurrealistickou poetikou i část mladší básnické generace (zvl. Jakuba Řeháka).

Odešly i některé z významných osobností někdejšího undergroundu sedmdesátých a osmdesátých let a s nimi charakteristický smysl pro razanci a provokativnost výpovědi a především rozkročení mezi intimitou, groteskou, politikou a spiritualitou. Milan Kozelka (1948-2014) stačil sbírkami Semeniště zmrdů a Teteliště zmrdů (obojí 2012) ovlivnit část nejmladší generace (zejména Jana Těsnohlídka), která za své přijala krom jiného úsilí o společenskokritickou funkci poezie. V Ivanu M. Jirousovi (1944-2011) odešla osobnost mimořádně složitá, ale i vlivná, působící jako vzor autenticity a nesmlouvavosti. Do poezie po roce 2010 Jirous ještě zasáhl několika posmrtně vydanými sbírkami (Úloža, 2013; Magorův noční zpěv 2013; Akrostichy 2015).

Živá paměť

V roli básnického doyena – a to literárně velmi aktivního a hojně publikujícího – vystupoval Karel Šiktanc (1928), který ve svých básnických sbírkách nadále pěstuje vznešenou kultivovanost lyrického jazyka sebevědomě rozvíjejícího dědictví básnického modernismu a důkladně zkoumajícího snad všechny stylové vrstvy češtiny. Ve sbírkách Horniny (2016) či Ubírati se (2018) si všímá velkoměstské (totiž pražské) všednosti, do níž nechává – trhlinami fragmentárních kompozic – tu pronikat nádech metafyziky, tu existenciální tíhu lidského osudu.

Ze zmíněné generace šedesátých let do soudobé poezie nejvíce vstupoval a vstupuje Ivan Wernisch (1942), který setrvává u své hravé a snové postmoderní poetiky plné narážek, citací a mystifikací. Ve sbírkách S brokovnicí pod kabátem (2014), Tiché město (2016) či Pernambuco (2018) ještě sílí jeho charakteristická metaliterární distance od výpovědi a ironický úšklebek nad poezií jako sférou apriorních hodnot a vznešenosti. V neposlední řadě jsou Wernischova desátá léta obdobím návratů a reminiscencí na počátky jeho vlastní básnické dráhy s nadšením pro exotismy, grotesknost a hravost poetismu. Miloslav Topinka (1945) připomněl svou přítomnost na literárním poli souborem svých nečetných básnických sbírek, který vydal pod názvem Probouzení (2015) a jež doplnil o cyklus nových básní „Prosvítání“, v němž pokračuje v lyrickém zkoumání vazeb mezi lidskou existencí, přírodou a vesmírem i v dialozích s literární tradicí a moderní vědou.

Ivan Wernisch. Foto: Barbora Sládečková (CC BY 3.0)

Spíše vnější politické okolnosti během dekády, kdy prezidentský úřad zastává Miloš Zeman, chvilkově zvýznamnily autory, kteří svůj básnický a lidský kredit ztratili během let komunistického režimu. Udělení státního vyznamenání Karlu Sýsovi (1946) vyvolalo diskusi nad jeho dílem (a osudy jemu podobných autorů), v němž po roce 1989 dominuje verbální agrese, vulgarita a důsledná negace polistopadového vývoje české kultury a společnosti (např. Apokalypsa podle Joba, 2013). Jiří Žáček (1945) vstoupil do centra pozornosti v roce 2017 genderově necitlivými verši pro děti „K čemu jsou holky na světě? / Aby z nich byly maminky“. Kromě žurnalistických reakcí vyšla velmi rychle i knižní básnická reakce, sbírka K čemu jste na světě (2018) Ondřeje Macla (1989), v níž tento mladý autor přináší desítky parodických variací na právě zmíněný Žáčkův motiv.

Baby boomers

Z generace baby boomers (narození 1946-1963) v daném období vyčnívala tvorba Svatavy Antošové (1957) svou otevřeností, naléhavostí a expresivností, s níž ve sbírce Dvojakost (2014) uchopila homoerotickou intimitu, ale také bytostnou rozpolcenost člověka vrženého do peripetií osobních citových dramat a zároveň zápasícího o pevný obrys vlastní identity. Sbírka Dvojakost je také intermediálním dialogem mezi verši a fotografiemi Petra Kurandy zobrazujícími ženské přirození vyřezané do kůry stromů či jinak vyobrazené ve veřejném prostoru.

Ostatní autoři této generační skupiny spíše jen rozvíjeli své dříve již ustálené poetiky: Miroslav Huptych (1952) svou imaginativní, hravou a snovou poetiku obohatil o syrovou zkušenost získanou během zaměstnání v krizovém centru na Lince důvěry (Noční linka důvěry, 2012); Vít Slíva (1951) rozvíjel svou kontemplativní lyriku změřenou k reflexi času a jeho míjení (tentokrát ovšem s větším důrazem na gnómičnost textových miniatur, např. Návrší, 2014); Lubor Kasal (1958) rozšířil řádku svých lyricko-epických skladeb poemou Dvanáct (2011), v níž kreslí další tragikomický obraz současné civilizace – tentokrát ovšem na intertextovém podloží stejnojmenné skladby Alexandra Bloka; k epické lince tendovala rovněž Sylva Fischerová (1963) ve svých emocionálně naléhavých a zároveň filosoficky a historicky poučených sbírkách Mare (2013) či Sestra duše (2015); u své čtenářsky úspěšné, formálně virtuózní neodekadentní poetiky setrval rovněž J. H. Krchovský (1960) sbírkou Já už chci domů (2015).

Sylva Fischerová. Foto: Karel Cudlín

Fenoménem zcela zvláštním a unikátním se stala poezie Michala Maršálka (1949), o kterém v předchozích dekádách prakticky nikdo nevěděl, ale v desátých letech tento autor vstoupil velmi výrazně na soudobou scénu, brzy si získal respekt mladších generací a zcela přirozeně vplynul do jejich rozpravy o poezii i do jejího sociálního života. Maršálkova poezie sbírek Černá bere (2014), Pootevřeno (2015) a několika dalších, které v desátých letech publikoval, brzy zaujala svým výrazovým minimalismem a zároveň myšlenkovou hloubkou. Maršálkovy básně jsou málomluvné, tiché, soustředí se k drobným událostem všedního dne. Často si vystačí s několika strohými verši, s jediným postřehem. Autor se až asketicky zbavuje většiny myslitelných výrazových prostředků a přitom při četbě jeho textů nijak nestrádáme nedostatkem významu. S Maršálkem vstoupila do české poezie opět výrazná figura básníka směřujícího k filosofické a hlubinně existenciální reflexi.

Do této generační vrstvy spadá též silná skupina autorů, kteří debutovali až po roce 1989 (Petr Motýl, Petr Halmay, Roman Szpuk, Ewald Murrer ad.). V desátých letech z nich na sebe nejvíce upozornili Jiří Dynka (1959) a Petr Hruška. Dynka pokračoval v úporném hledání jazyka schopného vyjádřit jemné valéry intimity i podivnost života v postmoderních kulisách. Jeho sbírkami prostupuje výrazná barevnost, okouzlení přírodou i drsná realita města jako tvrdě komercionalizovaného prostoru. Ve sbírce Naučná stezka Olšanské hřbitovy (2010) k tomu přibývají též odkazy k politické a historické realitě. Sílí rovněž metaliterární reflexe, která ovšem není zaměřena pouze k analýze procesu psaní, ale ve sbírce Kavárny (2015), v níž tematizuje několik pražských center literárního a kavárenského dění, rovněž k sociálnímu životu literatury.

Sbírky Petra Hrušky (1964) přinesly další ponor do mikrodramat rodinných vztahů, pozorná pozorování a záznamy okamžiků, ale tentokrát vše s pevnější vazbou k obecnějšímu úběžníku lidské existence či osudu napnutému mezi touhami, záměry, racionálními důvody a jejich troskotáním a mizením v čase. Hruškovy figury jsou v Darmatech (2012) zřetelněji zasazeny do sociálního světa, míjí banky, hrozí se úvěrů, oškliví si tváře politiků. Novinkou v poetice tohoto vlivného autora jsou také příležitostná uplatnění konceptuálních postupů (které se ještě rozvinou ve sbírce Nikde není řečeno z roku 2019) – to když apropriuje texty e-mailových spamů a odhaluje poetičnost jejich deformovaného jazyka.

Petr Hruška. Foto: Rafał Komorowski, Wikipedia (CC BY-SA 4.0)

Generace X

K výrazným proměnám poetiky svědčících o vůli k experimentu došlo také u některých osobností generace X (tedy autorů narozených v letech 1965-1985), kteří zčásti debutovaly též brzy po roce 1989. Petr Borkovec (1970) ve sbírce s poněkud zavádějícím názvem Milostné básně (2012) mimo jiné resuscituje žánr přírodní lyriky a místy rozehrává ironické jazykové hry a experimenty s archaizací jazyka odkazující kamsi k poezii 19. století. Borkovcovy sbírky z desátých let jsou stavěny jako soubory tvarově, jazykově i tematicky značně heterogenních textů. Spojnicí mezi nimi je ponor ke kořenům lyriky, k zpěvnosti, k sentimentu a to i za cenu ironického odstupu, o který si zdánlivě zvetšelé básnické prostředky dnes říkají. Ostatně tuto „testovací“ povahu Borkovcovy nové tvorby nejlépe vystihuje podtitul jeho sbírky Herbář k čemusi horšímu (2018), který zní „Ohlasy a centony a procvičování“.

Od devadesátých let, kdy vstupoval do literatury Martin Stöhr (1970), prošla značnou proměnou také jeho tvorba. Od reynkovských miniatur a od spirituální, venkovsky lokalizované lyriky se Stöhr přesunul k věcným, ale přesto snově melancholickým obrazům města, v nichž se protíná optika dokumentární a vzpomínková a jež jsou zalidněny postavami nejednou svým jménem patřícími rovněž do soudobé literatury. Ostatně vedle drobných kontemplací nad plynutím času i jeho utkvěním v podivné současnosti jsou reflexe poezie (zejména ve sbírce Užitá lyrika z roku 2020, kde jsou nadlehčované humorem a sebeironií), jejího psaní i setkávání s básníky jedním z klíčových témat Stöhrovy poezie.

Další osobnosti „poezie devadesátých let“ se ve svých poetikách měnily méně, avšak držely si vysoký standard svého již zavedeného stylu: Radek Fridrich (1968) rozvíjel svou expresivní a ke spletitým osudům severních Čech a česko-německých vztahů citlivou poezii ve sbírce Krooa krooa (2011); po devítileté odmlce se do aktuálního kontextu české poezie vrátil Jaromír Typlt (1973) sbírkou Za dlouho (2016), v níž trvá jeho uhranutí nesamozřejmostí jazyka, resp. zvukem řeči; po ještě delší pauze se v desátých letech na scénu české poezie vrátil Pavel Kolmačka (1962) sbírkou Moře (2010), v níž plynule navázal na svou civilní, věcnou lyriku sklonku devadesátých let, v níž se až k metafyzickým hloubkám dopracovává pozorným pozorováním svého nejbližšího mikrosvěta, rodiny a zdánlivých banalit všedního dne a tohoto ztišeného a venkovansky pomalého vnímání se drží i v následujících sbírkách Wittgenstein bije žáka (2014) a Život lidí, zvířat, rostlin, včel (2018), kde ho ovšem doplňuje, resp. narušuje kakofonickými záznamy ruchů a hlasů moderního světa; od předchozího pokusu o rozsáhlejší básnickou epiku se Božena Správcová (1969) sbírkou Strašnice (2013) vrátila k sevřenějšímu básnickému tvaru, setrvala ovšem ve svém úsilí po tvorbě moderní, resp. postmoderní básnické mytologie, jejíž drobné děje a příběhy se odehrávají v současné Praze transformované ovšem ve svébytný snový, ale i groteskní časoprostor; Milan Děžinský (1974) ve sbírce Tajný život (2012) – jakož i v dalších knihách z desátých let – výrazně ztlumil svou do té doby charakteristickou expresivitu a vydal se směrem k lyrice postavené na věcném líčení a soustředěné sebereflexi, ale i k abstraktní filosofické reflexi.

Pavel Kolmačka. Foto: Benjamin Kolmačka

Tuto věkovou vrstvu soudobé české poezie (k jejímuž pojmenování si zde pomáháme sociologickým označením generace X) spoluutváří i řada výrazných autorů, kteří už nestihli vydat své první knížky v hektických devadesátých letech a vstupovali do literatury v prvních letech nového milénia – aby mnohdy na sebe plně upozornili právě až v průběhu desátých let. To plně platí pro Daniela Hradeckého (1973), který debutoval v roce 2004, ale do širšího povědomí vstoupila jeho tvorba až sbírkou 64 (2013), kde s maximální výrazovou úsporností a chladně analytickou přesností Hradecký zkoumá souřadnice, v nichž se odehrává lidská, resp. jeho vlastní básnická existence: čas, tělesnost, láska, touha překonat sám sebe, síť mezilidských vztahů a v neposlední řadě síť vztahů mezi literárními texty. V následujících sbírkách Přibližování dřeva (2019) a zejména Jezero (2020) se k jádrům těchto témat propracovává poněkud drsnější cestou epizace a expresivní dikcí rozhněvaného outsidera.

Daniel Hradecký. Foto: Josef Chuchma

Do poezie desátých let rovněž výrazně promluvili básníci do té doby kolektivně vystupující v rámci skupiny Fantasía (debutovali ve stejnojmenném sborníku roku 2008), kteří se po roce 2010 postupně představili svými samostatnými debuty. Ještě více než prvotinou Rozevírání (2011), v níž se pokusil aktualizovat tradiční typ spirituální lyriky, Adam Borzič (1978) zaujal literární veřejnost následující sbírkou Počasí v Evropě (2013), v níž se mu podařilo skloubit subjektivní lyrické reflexe a sebereflexe s někdy až dokumentárním pohledem na soudobou Evropu a její krizi ekonomickou, a zejména pak duchovní. Naprosto unikátním je potom koncept sbírky Západo-východní zrcadla (2018), v níž Borzič vede multikulturní dialog s osobnostmi evropské renesance a středověké islámské mystiky. Kamil Bouška (1979) je v prvotině Oheň po slavnosti (2011) ještě v souladu s dominantním deskriptivním proudem soudobé lyriky, ovšem už v Hemisférách (2015) nachází svůj osobitý temně expresivní jazyk. Jestliže zde v základech básní je stále ještě konfese lyrického já, následující Bouškova sbírka básní v próze Inventura (2018) má mnohem komplikovanější komunikační východisko: záměrem zde není nic menšího než inventura lidství, doptávání se po tom, kolik lidského ještě je v současném člověku – a to cestou mnohdy velmi kruté negace, za níž se ovšem jakoby nanovo otevírá prostor pro růst humanistických hodnot. K velmi svéráznému výrazu se dopracoval ve své prvotině Násobit ruce (2014) také třetí člen skupiny Petr Řehák (1978). Osobitému autorskému stylu Petra Řeháka dominuje svobodná, bující imaginace, která u tohoto autora funguje de facto jako způsob myšlení, který mu dovoluje vymknout se stereotypům a předporozuměním. Řehák zde báseň chápe nikoli jako příležitost pro vyznání, ale spíše textuální objekt, iritující věc, která funguje nejasným způsobem. Věc, která nás ovšem v každém verši přesvědčuje, že funguje správně, promyšleně a je směrována za svým cílem.

Kamil Bouška. Foto: Jana Plavec

Věkově i prvotní publikační zkušeností (začínal na amatérských literárních serverech) už s generací Y hraničící Jonáš Hájek (1984) se sbírkou Básně 3 (2013) volně přiřadil k úsilí, které je patrné (nejen) u autorů z okruhu Fantasíe: k dílčí objektivaci lyriky spočívající v přepólování zájmu od intra k tomu, co promlouvající bytost obklopuje. Básně 3 mají s tvorbou básníků Fantasíe společnou především snahu o významovou komplexnost: sbírka zahrnuje jak výpovědi osobní či privátně konfesijní, tak odkazy ke komunitnímu životu básníků; vedle veršů časových najdeme básně s náměty historickými, vedle lyrických monologů texty tendující k dialogu a ukazující na nedoslovený příběh.

Desátá léta jsou v neposlední řadě obdobím vstupu řady výrazných tvůrčích osobností na literární scénu. Ale ještě než se dostaneme k již avizované mileniálské generaci Y, je třeba zmínit několik velmi výrazných (a relativně věkově opožděných) debutantů z generace předchozí. Nezaměnitelnou stopu zanechal svým vstupem do soudobé poezie Ondřej Buddeus (1984), jehož básně se ze soudobého (nejen) generačního kontextu vymykaly silnou vůli k experimentu a inklinací ke konceptuálnímu přístupu k tvorbě textu. V případě sbírky 55 007 znaků včetně mezer (2011) běží o textově-výtvarný koncept, který už od nejhrubší materiální roviny usiluje o jediné – aktivizovat čtenáře. Čtenář je např. postaven před úkol dešifrovat atypický způsob číslování stránek, nebo ještě před tím před úkol vybrat si konkrétní exemplář knihy z řady barevných variant, v nichž byla vyrobena. Jde, jak už bylo řečeno, o koncept, který chce právě už svojí materialitou sdělovat své základní rysy – a k nim bezesporu patří racionalita či intelektuální přístup ke skutečnosti a textům. Následující Buddeusova sbírka Zóna (2016) je potom téměř dokonalým protikladem sbírky předchozí: na místo přesně pracujícího racionálního konceptu je zde otevřen maximální prostor nahodilosti a záměrné komunikační chybě či jazykové deformaci. Buddeus zde báseň chápe jako prostor, v němž může jazyk projevit své skryté síly a ukázat tak na rozmlženost hranic mezi racionalitou a nahodilostí, mezi originalitou a kopií, mezi správností a chybou.

Ne snad přímo na konceptuálním základě, ale na velmi důkladně promyšlené kompozici zcela jistě je postavena rovněž prvotina Olgy Stehlíkové (1977) Týdny (2014). Stehlíková ve sbírce strukturované do oddílů pojmenovaných po jednotlivých dnech v týdnu inovativním způsobem uchopila mainstereamový žánr věcné deskriptivní lyriky a místo pouhé a obvyklé evidence všednosti zacílila na dekonstrukci řeči, kterou tuto každodenní zkušenost označujeme a konceptualizujeme. Ironickou distanci od výpovědi, která významnou roli hraje už v Týdnech, autorka ještě umocnila ve sbírce metaliterárních hříček Za lyrický subjekt (2018), která vznikla jako mystifikační projekt publikovaný pod fiktivním jménem Jaroslava Oválská, za nímž ovšem stojí autorská dvojice Olga Stehlíková – Milan Ohnisko.

Do řady poněkud pozdních debutantů a debutantek let desátých patří svými mimořádně kvalitními prvotinami a zejména pak sbírkami následujícími nepochybně také Jitka N. Srbová (1976) a Wanda Heinrichová. Srbová se propracovala od křehkých, tvarově oproštěných intimních básní prvních dvou sbírek (Někdo se loudá po psím, 2011; Světlo vprostřed těla, 2013) k svéráznému konceptu knihy Les (2016), v níž titulní pojem figuruje de facto jako postava, jako dynamický aktér drobných básnických příběhů a lyrických situací – a předznamenal tak růst zájmu o environmentální tematiku v poezii. Obdobným procesem „odintimnění“ a ponorem do objektivní reality jazyka prošla také poezie Wandy Heinrichové (1968), která se ještě v prvotině Nalomenou (2011) prodírá spletí kulturních odkazů, aby nakonec došla k sobě samé vtělené do lyrického já, ve sbírce Jehla sestupuje (2018) se tento návrat už většinou nekoná, subjektivita výpovědi je rozpuštěna v mimořádně pestré, a disparátní jazykové realitě sbírky, kde se střídají žánry, styly ba dokonce samotné národní jazyky – a vše je jen jemně stmelováno delikátní, ale i groteskní atmosférou a nakonec jen sítí vztahů, které míří ven z knihy směrem do světa literatury a jejích tvůrců.

Wanda Heinrichová. Foto: Jana Plavec

Generace Y

Desátá léta jsou – jak již bylo zmíněno – v neposlední řadě obdobím, kdy na literární scénu nastupuje generace, které se někdy připíná na klopu přívlastek „internetová“ (protože tyto mladé ženy a muži pobírali rozum už ve světě propojeném touto globální sítí), častěji se ovšem mluví o generaci mileniálů či generaci Y. Čím se tedy tato skupina autorů narozených mezi polovinou osmdesátých a devadesátých let liší od ostatních? Mezi vlastnostmi, jež této generaci sociologové přisuzují, jsou mimo jiné zvýšená citlivost vůči politickým jevům, dále pak příklon k digitálním technologiím, liberalismus, tolerance, ale i narcismus. Nutno přiznat, že tato charakteristika celkem sedí, i když se na generaci Y podíváme jako na generaci literární. Pokud jde o vztah poezie a politiky, sedí docela zřetelně. Mileniálové už nejsou žádnými bojovníky za rehabilitaci angažované poezie (jak tomu bylo u generace předchozí, která si politickou dimenzi poezie vyjasňovala v ostrých polemikách na sklonku předchozí dekády). Tato generace přítomnost politických témat v poezii neřeší, řeší svou životní realitu jako celek a součástí celku je pochopitelně i realita politická.

Prvním autorem, jehož debut – vydaný ještě na sklonku předchozí dekády – poměrně ostře řízl do estetických a ideových stereotypů poezie devadesátých let (které určovaly básnický diskurz ještě dlouho po roce 2000), byl Jan Těsnohlídek ml. (1987). Jeho prvotina Násilí bez předsudků (2009) byla malým zjevením už proto, že svou ambici být generační výpovědí neskrývala, ba právě naopak, její autor s ní po literární i řekněme marketingové stránce efektivně a efektně pracoval. V první osobě množného čísla se pokusil vykřičet pocity a frustrace těch, kteří podobně jako on vyrůstali v bouřlivé atmosféře devadesátých let a pro něž byla řečovou kulisou těchto dětských let optimistická rétorika svobody a prosperity, jíž se však realita ne a ne podobat. Emblematickou postavou, která prochází prvními knížkami těchto mladých autorů, je bezdomovec. Šok z bídy a ponížení, do něhož může člověk klesnout, aniž by to kolemjdoucí znepokojovalo – to je prožitek, který spoluformoval tuto generaci. Tuto zkušenost generace frustrované a zhnusené tím, co ji mělo povznášet, artikuluje rovněž Roman Rops (1985) ve sbírkách A la thèse (2012) a Maskirovka (2018), činí to ovšem se znatelně větší dávkou nadsázky a ironie než Těsnohlídek (ostatně Rops nejednou Těsnohlídkův rétorický a někdy až poněkud insitní styl záměrně karikuje). Ve sbírce Pod dlažbou (2016) Jana Škroba (1988) nabývají tyto frustrace dystopického rozměru v obrazech nové totality, v níž je život jednotlivce podroben neustálému dohledu a permanentní hrozbě perzekuce. Za vrstvou grotesknosti či dystopie je ovšem jasně patrná autentická životní empirie a emocionální otřes ze setkání s bídou, která pohlcuje lidskou důstojnost.

Jan Škrob. Foto: Petr Zewlakk Vrabec

U těchto autorů nejde ovšem jen o vršení negativních obrazů dokládajících nelidskost společnosti fungující na principech neoliberální ideologie. Pokaždé jde o velmi osobní výpověď ukazující na skutečnost, že subjektivita v poezii této generace je do značné míry spoluformována právě konfrontací osobní citlivosti a společenského cynismu. Z prvotin mileniálů pak promlouvají lyričtí mluvčí plní defétismu, únavy a rezignace, mluvčí odmítající participovat na fungování systému, jehož faleš a krutost mohli nahlédnout už jako děti.

Generace Y bývá definována také jako internetová generace, jelikož jsou mileniálové od raného dětství obklopeni digitálními médii a jejich sítěmi. Dobrodiní tohoto propojeného světa však – alespoň podle básnických reprezentací – ne a ne docenit. Étos spolupráce a komunikace spojovaný s internetem a digitální kulturou se zde jeví jako další zmarněná naděje. Digitální revoluce sice přinesla nebývalé možnosti interakcí, ale přesto nenabídla možnost nic systémově změnit. Toto napětí mezi zdánlivou demokratizací společenského diskurzu, kterou svůdně nabízejí interaktivní média, a mocí kapitálu, který nehodlá ustoupit ze svých pozic ani o krok (ba právě naopak) inscenuje ve sbírce Proluka (2016) Jan Nemček (1986).

Básníci internetové generace svou kritičnost vůči médiím rozprostírají do šíře přesahující oblast digitální kultury. Častým terčem jejich nesouhlasu a posměchu je také staré médium televize. Pro ironickou reprezentaci bombastických televizních soutěží stačí málo, vlastně jen přesunou jejich popis na stránku básnické sbírky, jak to učinil Klement Václav Lakatoš (1986) v knize Kapitalistické básně (2012). Ukazuje se, že tu nejde ani tak o snahu veršem kritizovat mediální kulturu, ale o něco mnohem obecnějšího. O volání po opravdovosti. O touhu strhnout falešná pozlátka a deformující filtry, skrze něž běžně a nereflektovaně vnímáme realitu a které nás od ní oddalují. Lakatošova sbírka je zároveň nejkoncentrovanějším a zároveň po jazykové a kompoziční stránce nejnápadnější a snad i nenápaditějším příkladem básnické kritiky kapitalismu vycházející z tvorby generace Y. Nepřehlédnutelná je zde inspirace hravou a imaginativní poetikou historické avantgardy a neoavantgardy: čtenáři Kapitalistických básní aktivizováni tu básní mající formu kvizových otázek, jindy zase výzvou k permutačnímu upravování výroku Václava Havla „Láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí“.

Básničtí mileniálové nejsou rozrušováni pouze výjevy lidské bídy, s nimiž se setkávají na ulici, ale celkovou, globální povahou současného kapitalismu. Vyrovnávají se s napětím mezi touhou utéct, odjet jinam a vědomím nemožnosti úniku, neboť svět se stal unifikovanou globální vesnicí a před jeho systémovými principy není kam se skrýt. Tematizují důsledky globálního kapitalismu, když vedle sebe staví obrazy atraktivního spotřebního zboží a špatně placené práce a bídných pracovních podmínek na druhé straně světa. Tato forma „globalizovaného svědomí“ je ostatně přítomná i ve sbírce Vše o lásce (2019) Tomáše Čady (1985), kde jsou se značnou emocionální naléhavostí konfrontovány všednodenní situace ze života mladé rodiny s krutými výjevy ze vzdálených válečných konfliktů.

Závěrem dekády se součástí tohoto globálního básnického svědomí začaly stávat rovněž otázky a problémy spojené s ekologií a hrozící klimatickou krizí. Částečně se obnovily staré vášně – tentokrát už ne angažovaná, ale environmentální poezie se stala na čas tématem diskusí a polemik. Ekolyrika se začala objevovat na stránkách časopisů a na literárních webech, atmosféru na chvíli zjitřily manifesty a antimanifesty. V knižní podobě na sebe strhla největší pozornost (a to i pro své čistě literární kvality) sbírka Jonáše Zbořila (1988) Nová divočina (2020), v jejímž podtextu leží úzkost z hrozící ekologické katastrofy, ale v textech samých se tento environmentální apel projevuje velmi sublimovaně v podobě hravých imaginativních situací, kdy si příroda jakoby přichází zpět pro svůj prostor, který jí byl odňat člověkem a znehodnocen.

Jonáš Zbořil. Foto: Barbora Linková, Český rozhlas

Bylo by ovšem poněkud matoucí redukovat básnickou tvorbu mileniálů na její politický aspekt. Jak už jsem naznačil, její specifičnost spočívá ve znovunalezené komplexitě básnického vypovídání o světě a lidském osudu v něm. Tato generace může těžit z odstupu od historických zlomů, který jí umožňuje kombinovat osobní a společenské, časové a nadčasové, erotické a politické a řadu dalších, zdánlivě neslučitelných dualit. A zdaleka ne u všech autorů a autorek dominuje společenský živel nad živlem subjektivním a intimním. A to např. i u Marie Feryny (1993), která vstupovala do literatury ještě pod mužským jménem s mužskou identitou (Před setřením, 2016) – ve sbírkách Osa (2018) a Black Screen (2020) problematiku tranzice okrajově (nikoli aktivisticky) tematizuje, hlavní linii jejích sbírek však tvoří reflexivní a co do obraznosti temně expresivní až blasfemická lyrika zahloubaná do jazyka poezie a citlivá k metaliterárním otázkám. V jejích básních postupně sílí podíl anglojazyčných pasáží a to nejen z důvodu intertextuality, ale spíše jako generační gesto obrácené k publiku vrstevníků, pro které je makarónská česko-anglická komunikace běžnou řečovou praxí. Podobným způsobem přistupuje ke stylizaci lyrického mluvčího také Marek Torčík (1993) ve sbírce Rhizomy (2016), kde je uplatnění česko-anglické vícejazyčnosti rovněž výrazné: ze sbírky k nám promlouvá mladý intelektuál, který s přehledem přepíná mezi jazyky (dokonce v rámci jedné věty) se hrdě hlásí ke kosmopolitnímu, resp. postnacionálnímu vnímání světa. A tento neúplný přehled básnické generace Y ukončím zmínkou o sbírce, v níž vícejazyčnost hraje také významnou roli, jejíž mluvčí je také intelektuálního založení, ale celé je to o něčem docela jiném – totiž básnická sbírka Ondřeje Macla (1989) Miluji svou babičku víc než mladé dívky (2017) vypovídá o vztahu mezi autorem a jeho slovensky mluvící babičkou, je důkladnou sondou do archetypu této figury procházející dějinami literatury i každým lidským životem, žánrově se jedná o neobvyklý útvar pohybující se mezi intimní lyrikou, memoáry, esejí a intertextovou literární hrou.

A neúplným je i tento celý článek, ve kterém jsem se pokusil načrtnout obrysy české poezie, jak se jevily během uplynulého desetiletí. Pro úplnější vhled do českého básnického dění let desátých doporučuji vyhledat ročenky Nejlepší české básně, které nakladatelství Host vydávalo až do roku 2019. Od popisovaného období nás zatím dělí… vlastně nedělí ještě vůbec žádná časová vzdálenost (dnes je 18. prosince 2020), takže s jistou mluvit o vývojových liniích, tendencích a směrech by bylo opravdu předčasné. Jisté je jen jedno – mezi lety 2010-2020 v Čechách vzniklo velké množství dobré poezie, po které se vyplatí pídit.

(Dopsáno na Žižkově v prosinci 2020 s podporou z Akademické prémie Pavla Janouška.)