Literatura v plechové zemi

Eva Klíčová

28. 4. 2015

Vyvážet literaturu? Podezřelá věc v zemi, kde se věří hlavně na plech. Hlavně tedy ten automobilový. Skvělé superby se vynořují z výrobních linek jako lesklá zadostiučinění dosud potlačených komplexů méněcennosti z vyspělejších vozů našich západních sousedů. Snad proto tvoří automobilky hlavní motiv našeho ekonomického snění. Kolektivně průmyslovému mozku našince se tedy nakonec jeví jako nejen blahodárné, ale dokonce zcela přirozené, že se erár pobízí kultu montovny, odpouští korporátní daně, zahušťuje infrastrukturu, dotuje přímo, dotuje úroky, dotuje návratné finanční výpomoci, bezúplatně a zvýhodněně poskytuje, převádí majetek, subvencuje… Obětiny plechu tím nekončí, srostlice státu a firem trousí jeden průšvih za druhým – od předražených a vadných dálnic po miliardy odtékající zatím pouze příležitostně rekreačním tunelem B., který uprostřed Prahy symbolicky ztělesňuje to, o co jsme my Češi obohatili i svět: o nový význam anglického verba „tunnel“. V této naší plechové zemi se ale vyskytuje i kultura – nakonec všude je nějaká. Pomineme-li herny a nevěstince, jejichž množstvím též vynikáme (a jako máloco zde si na sebe vydělají), tak ji reprezentují především všudypřítomné aquaparky, cyklostezky a nákupní centra. A také ekonomicky „nesoběstačný“ sport, při němž tak rádi demonstrujeme svou národnost. Naštěstí jsme ale zemí západního civilizačního okruhu – a tak i v našem Plecholandu máme ministerstvo kultury. To nám pak přerozděluje i skromný peníz na to, čemu se kultura říká ve vyspělých civilizacích: jsou to ony zbytné projevy lidské pošetilosti, jako je divadlo, hudba, výtvarné umění nebo literatura. No on už je to tady takový trochu kýč plakat, jak stát nesype do kultury peníze, pohříchu je to právě ona druhá slza, jež skane hned za tou uroněnou nad solárním byznysem (třeba). Přes toto lkaní hrstky intelektuálů jsme se v rozpočtu příslušného ministerstva za čtvrt století nedoškrábali ani na to jedno procento HDP. A sama literatura tu tak ročně přijde stát asi na tolik jako průměrná cyklostezka s mostkem a patníkem.

Co zmůže jedinec, který se v této kulturní pustině, jíž opanoval „duch výroby“ a lucidní snění zasazené do industriálního 20. století, rád stal evropským (ne-li přímo světovým) spisovatelem? V zemi, kde je až žárlivě hýčkáno rodinné dnes už jen železo, a když se někdo neomaleně zmíní, zda by nezbylo na kulturu i něco víc – je pracovně zblblým davem poučen o „makání“ a o tom, jak si na sebe má vydělat, že to je ten kapitalismus. Ano, těmito krutými slovy bývá odbyt tím protekcí zmaholněným průmyslově kolektivním mozkem. Cesta prozaika z průmyslového Plechova do světa musí být proto nutně krušná, snad ale ne nemožná. Navíc ta auta za nic nemohou, jsou jen pouhým symptomem naší rezignace na vyšší kulturní standard.

Putování za čtenářem

Český prozaik při svém putování za světovým čtenářem nemůže přeskočit toho místního. Není zrovna nutné, aby mu šel napřed až do šroubárny. Neměl by ho ale utrápit zaumným pokusem o zachycení vlastní bezradnosti. Český prozaik musí najít něco, čemu bude rozumět i čtenář, který není hlupák, ale ani sentimentálně či profesionálně fixován na českou literaturu: a když ho nebaví Roman Ludva, sáhne po Umbertu Ecovi. Toto poznání stojí na počátku bolestného vysekání se z představy, že když mě (skoro) nikdo nečte, dělám umění. Kvůli této představě, že chyba je na straně příjemce, se současná literatura rozklížila na dva chatrné literární polosvěty. Ten někdy bulvárně zacílený, nepokrytě usilující o to být hlavně čtivem, a ten protilehlý, umělecky měsíčňanský, kdy Literáti píšou hlavně o sobě a pro sebe – a činí při tom všemožné úskoky do minula či fantaskna, tak trochu uraženi na ošklivý, nechápavý a nefotogenický Plechov, kde krajinu napadají tvarově sice nenápadné leč prostorově rozlezlé montovny a sklady tu a tam střídané pestrými úseky hustě sázených katalogových domků. Autoři, kteří se směle odvažují z jednoho tábora do druhého, je pomálu.

Prozaik z Plechova má dnes navíc holt tu smůlu, že nepíše v zemi, kam by mířila pozornost světové publicistiky. Jeho texty prozatím nebude sponzorovat CIA, ani po nich slídit StB. Patetická story stržené železné opony a havlovský étos za juxtaponovaného doprovodu The Rolling Stones a The Plastic People of the Universe, které tvořily rámec předporozumění dílu Jáchyma Topola (vůbec nejpřekládanější současný autor) a případně dalších českých exilových a samizdatových autorů, prostě expirovaly. Vteřina věčnosti, během níž na naše hlavní náměstí padl paprsek světové pozornosti, minula a kůň se i se svým jezdcem ponořil zpět do stínu všedního dne. Na druhou stranu nemusíme literárně reflektovat třeba občanskou válku nebo krvavý rozkol Čechů s Moravany, čili to má i svá pozitiva. Každopádně nemá smysl, aby autor čekal, až mu na stránky vpochodují velké dějiny a on je jen nonšalantně přičísne do tvaru románu. S tímto je prozatím konec, přichází čas složitějších mentálních operací. Nejlépe takových, které budou formulovat něco dostatečně odlišného od toho, co zná západní čtenář, nicméně zároveň mu zůstanou srozumitelné a přitažlivé svým literárním kódem. Rozhodně se ale prosím nepokoušejme se o „české Rowlingové“ a už vůbec ne o „české E. L. Jamesové“. Proč jde kupodivu o západního čtenáře víc než o jiného, je zřejmé – pro autora je určitě fajn mít nad poličkou svých českých vydání ještě jednu stejně obsáhlou z bulharských překladů – případně přizdobenou exemplářem v egyptštině, ale přece jen větší prestiž a kulturní rezonanci má anglický či německý překlad – přičemž středoevropsky bezvýznamný není ani ten polský. Anglofonní národy sice nepěstují zrovna rozmařile kulturu literárních překladů, na druhou stranu mají například databáze jako je Google Books a angličtina má status lingvy franky. Zato německy mluvící země se tu mohou stát branou do ráje světové literatury.

Mí Němci mi zatím rozumějí

Jestliže nás Němci naučili vyrobit slušné auto, to by bylo, aby nám nepomohli i s tou literaturou. To si možná kdysi ani neuvědomila mimo jiné germanistka Radka Denemarková, když psala první román z česko-německých pohnutých dějin, čímž vytýčila stezku, jíž se lze za cizojazyčným čtenářem vydat. A toho českého, jenž se blazeovaně uhnízdil na Benešových dekretech, po dlouhé době trochu píchnout vidlemi slova do zadku. Denemarkové Ein herrlicher Flecken Erde tak stanulo před čtenářským potenciálem osmdesáti milionového národa s osmi milionovým přídavkem Rakušanů. Pro českého autora prodávajícího většinou kolem pěti tisíc kusů, jistě zajímavá zkušenost. Příklad živlu česko-německé literární družby, který neždíme jen (po)válečná traumata, může pak například Jaroslav Rudiš. S Denemarkovou má pak společnou schopnost plynně s našimi sousedy pohovořit nejen na literárních čteních. Nakonec jeden z našich nejslavnějších spisovatelů, Kafka, to psal všechno rovnou německy a mezi berlínskou kulturní elitu měl namířeno rovnou, že ano. Navzdory německému tematickému boomu v české literatuře je to způsob, který se rychle vyčerpá. Navíc, českým autorům se nahodile daří dostat se za evropskými čtenáři i jinak a jinam – což dokládají kromě Jáchyma Topola, poměrně hojně překládaní Michal Viewegh, Miloš Urban, Patrik Ouředník nebo Jiří Kratochvil. Jestliže víme, že na počátku cesty k překladu může stát záštita autority (Milan Kundera v případě Jiřího Kratochvila), schopný literární agent, dobré vazby s překladatelem a v neposlední řadě i přízeň tajemného ministerského mechanismu osudí pro losování grantů na cizojazyčný překlad – už moc nemáme představu, jak dál.

Přitom stát se může snažit chápat kulturu i jako svou investiční a propagační příležitost, ač je to pro místní úředníky trochu extravagantní představa. Jenže s tím, že každý rok necháme přeložit pár knih tu do slovinštiny, tam do arabštiny, jednou Karafiátovy Broučky, příště třeba něco z Hodrové – českou literaturu v zahraničí moc nevytrhne a je to jen důsledek chápání literatury jako poloamatérské činnosti v zemi, kde rozhodují hlavně průmyslníci a podnikatelé. Přitom strategie jsou nabíledni – od transparentního přidělování grantů s preferencí překladů anglických, německých, španělských – případně dalších evropských jazyků, přes schopné fungující zastoupení na mezinárodních knižních veletrzích, po spolupráci s Českými centry apod. Přes všestrannou péči „integrovaného literárního systému“ ale nebude o čem mluvit, nebudou-li mít autoři chuť či schopnost své čtenáře trochu vábit a nevymknout se přitom zákonům řemesla.

Nikoliv příznačné je pak to odkud se všichni ti lidé, kteří by to měli dělat, berou – no právě z těch zlořečených fakult pro lenochy, co nechtějí studovat „náročné technické obory“, ani se vyučit a jít makat, jak nám pravidelně vzkazují kapitáni průmyslu. Je to jen součást všech těchto divokých úvah, ale bez kvalitního všestranného vzdělání cesta k nějakému autorovi, jenž se stane i evropským, nevede. Fantazií, že budeme mít třeba někdy nějaký svůj pomyslný literární label, který bude fungovat v myslích světové kulturní veřejnosti jako třeba dnes aktuální „severské krimi“, nebo třeba několik výrazných solitérů, a nebo aspoň jednoho „Pamuka“, bych se zatím nevzrušovala. Snad je na čase zasadit se o konkurenceschopnost i v něčem jiném než v lisování, montování a lakování.

 
[ ]
 

Eva Klíčová, Redaktorka literárního měsíčníku Host, kritiky publikuje od r. 2009 (Literární noviny, Respekt, Host, Tvar, Lidové noviny aj.). Absolventka dějin umění a bohemistiky na brněnské Filozofické fakultě MU, v současnosti postgraduální studentka ÚČL AV se specializací na normalizační prózu.