Na úvod této krátké glosy se musím přiznat, že z české prózy mi toho jistě mnoho uniklo, neboť se věnuji spíše četbě zažloutlých archiválií, než spisům zasloužilých, brzyzasloužilých, nebo ještě vůbecnezasloužilých autorů. jednu výjimku jsem učinil, neboť jsem si už opravdu potřeboval, ve vší úctě k mrtvým, od pochodů smrti, vraždění rukojmí a nesmyslných poprav na konci války prostě odpočinout. Sáhnul jsem tedy alespoň po titulu, který měl na obálce slovo mumie (tedy mrtvola) a po autorovi, který se věnoval protektorátu v knize Pérák. Nejnovější opus Petra Stančíka, nazvaný Mlýn na mumie je dílo veskrze barokní, byť se odehrává v Praze v době Prusko-rakouské války. Autorova obraznost, dokonalé obžerství postav, situací, chutí, vůní a barev čtenáře nepustí ani mezi odstavci na klozet, dokud nedočte do konce. Pokud by byl Mlýn an Mumie obrazem české prózy, bylo by to moc fajn, protože vede k zamyšlení, zároveň je zábavný a nebere se vážně. Taková by podle mne měla být česká próza, takový by měl být literární i společenský život. Takže pane Petře Stančíku, díky za návod, mám chuť napsat ještě opulentnější román, než jste napsal, ale neumím to.