Zlatým věkem románu – a to i historického, bylo 19. století. S nutnou mírou abstrakce lze říci, že právě tehdy vykrystalizovaly dva základní typy historické beletrie. Romantismus, se svou eskapistickou náturou a smyslem pro bizarnost, konstruoval historický román jako řekněme paralelní svět. Svět heroických věků, vyfantazírovaný mnohdy z idealizovaných představ o minulosti a zároveň s citem sběratele starožitností, může být prostředkem až jisté literární meditace. Výsledkem tohoto vyvolávání zašlých věků může být ale i historický román kostýmního typu, kdy místo dobových reálií autor slátá ozvláštňující kulisu z náhodně seskupených starých věcí (a jevů). České romantické literatuře nicméně dominovaly nikoliv romány, ale útvary drobnější a lyrické. V průniku množin literatury a historie se tak ocitá zřejmě nejzazší způsob spojení literární fikce a minulosti, a to umělecké falzum, v našem českém případě samozřejmě Rukopisy Zelenohorský a Královédvorský. Z řečeného mimo jiné vyplývá, že i okouzlené romantické nakládání s minulostí může mít i silnou motivaci politickou.

Druhý prototyp historického románu přinesl realismus, jemuž na místo snů stály v zádech pozitivistické až vědecké aspirace. Beletrista zahajuje svou práci studiem historických pramenů a jeho ideálem jsou panoramatické „obrazy“ z konkrétních úseků dějin, výpravné cykly plné věrohodných detailů a ověřitelných souvislostí či psychologicky plastické portréty skutečných historických osobností. Sňatek politiky a historického románu je tu navzdory objektivní „vědeckosti“ ještě těsnější – a to ani nemusíme například Aloisi Jiráskovi hned podsouvat politicky účelově zjitřenou interpretaci Zdeňka Nejedlého. Psaní nebo jen přemýšlení o dějinách je mimořádně ošemetné i v limitech historické vědy a jejích proměnlivých metodologií a dobových myšlenkových kontextů – co potom chtít po literatuře? Nebuďme kvůli tomu nihilisty, jen zůstaňme ostražití a mějme na paměti, že pro historický román bývají náměty z minulosti spíše prostředkem vyjádření se k současnosti či nástrojem dalších třeba estetických záměrů nebo prostě jen sentimentálním strojem času.

A nejinak je tomu v soudobé próze. Ta se navíc vypořádává s dalšími okolnostmi, které jí většinou brání naplnit ideál „historického románu“ konstituovaného právě v 19. století. První takovou okolností může být historická zkušenost turbulentního dvacátého století – Theodor Adorno se po druhé světové válce ptal, zda je možné po Osvětimi psát lyriku, ale otázku je možné si přizpůsobit: je možné po dvacátém století ještě psát historický román? Nejde totiž zdaleka jen o „nepopsatelné“ počty obětí, ale i o modernistické nakládání s texty, uvědomování si proměnlivých diskursů, o zkušenost s masovou propagandou, s přepisováním dějin, se situacemi, kdy literatura suplovala politiku, kdy se stávala dokumentem doby stojícím mnohdy v opozici k dokumentům řekněme úředním či politickým, o situaci, kdy autenticitní a deníková literatura komplikuje jednorozměrné interpretace toho, co se stalo. Lidské vzpomínky navíc patří k nejnespolehlivějšímu paměťovému médiu, přestože někde kousek vedle literatury se konstituují orálně historické výzkumy a paměťová studia. Akt (re)konstrukce dějin skrze historickou prózu či román má tak nutně povahu velmi nejistého podniku. I proto se spíše než s románem tradičního střihu v současné próze potkáme s žánrově konfúzními útvary, kde se přelévá historický román v původním smyslu (tedy román o době, jíž autor nepamatuje) a románem vzpomínkovým či retrospektivním.

V české současné próze (tedy řekněme po roce 2000) navíc stále působí představa dluhu vůči dějinám, který způsobuje všechny ty tematické návraty před rok 1989 doprovázený efektem „dopisování dějin“. To znamená, že témata, která byla před Listopadem vytěsňována, zamlčována či podléhala nějakým výkladovým tabu, jsou zpětně objevována a literárně formulována, nejen pamětníky, ale i další generací autorů. Efekt dopisovaných dějin ale tak do literatury ve větší míře přináší historická témata z poválečných dějin: od protikomunistického odboje, přes vyhnání Němců po všelijaké příběhy represe vyplývající z povahy státní moci před rokem 1989. Nicméně stále vznikají díla, která se svými žánrovými znaky s pojmem „historický román“, jak jej konstituovalo 19. století, shodují daleko více. A najdeme zde jak stopu romantickou, tak realistickou. Nejpříznačnějším rysem aktuálního psaní o minulosti – ať už ji autor pamatuje či nikoliv, je ale přesto hlavně postmoderní mísení naznačených konceptů i více či méně latentní politická aktualizace dějin. I proto současné próze zasazené do minulosti dominují 40. až 80. léta. Naopak starší období bývají již opředena jakýmsi závojem umožňujícím romantický escape, a to třeba i do žánrové literatury.

Biografický román v téměř nadčasovém konceptu

Za poslední roky byl dost možná nejtradičnějším historickým románem – v parametrech svých vzorů z devatenáctého století, román Marie Michlové Smrt Múz (2012). Skotsko první poloviny devatenáctého století, romantičtí básníci včetně Byrona, životní dramata, duchaplné dialogy, psychologicky vystavěné postavy, dobová věrohodnost, chronologický děj, který „stárne“ s hlavním hrdinou Johnem Smithem. A zároveň přiměřeně rafinovaná metaliterární fikce. Jeden z mála soudobých románů, který dokazuje nesmrtelnost formátu před-modernistického románu. Nakonec pro životopisný historický román – ať už fiktivní či reálné postavy, je právě tento typ vyprávění nepochybně nejpřirozenější. Najdeme jej také v románovém životopisu fotografa Františka Drtikola Dějiny světla (2013) od Jana Němce. Němcův román jde ale spíše cestou pokusu o psychologickou sondu do duše rozpolceného avantgardisty, než fascinací starým světem. Pokud jde o životopisné romány umělců žijících převážně již v dávno uplynulých desetiletích, jisté žánrové provokace se dopustil Martin Reiner se svým Básníkem (Románem o Ivanu Blatném) (2014). Autorovo téměř celoživotní (odečteme-li dětství) uhranutí dílem Ivana Blatného, jehož dějiny zapomněly v anglickém sanatoriu pro duševně choré, se proměnilo v částečně faktograficky či dokumentárně pojatý text. Román je sice prošpikovaný podrobnou znalostí básníkova záhadného života a díla, s četnými fakty ale autor nakládá lehce, s ironií, odstupem a hravostí. Mezi kompozičně chronologicky odvíjené a evokačně přiměřeně načechrané romány lze naopak zařadit například Svatého démona Pavla Brycze (2009). Barvitý mesiášský příběh z židovských diaspor dnešních polských a ukrajinských území se vrací do 17. století. Ač román patří mezi ty, v nichž se postmoderních narativních výmyků nedočkáme, náhled na barokní východoevropskou spiritualitu je ryze současný – hranice mezi viděním skryté pravdy a psychózou je tenoučká. Další řekněme inovaci v biografickém historickém vyprávění přinesl román Marka Tomana Chvála oportunismu (2017), kde je vypravěčem budova, konkrétně Černínský palác čili ministerstvo zahraničí. Vyprávění zahrnuje sice rozsáhlé časové úseky, jeho jádrem je ale příběh (a smrt) Jana Masaryka.

Všechny tyto romány spojuje jistá vypravěčská ukázněnost a primární soustředěnost na řekněme realistickou bázi námětu, a tak, jakkoliv by bylo možné je na základě jiného vybraného rysu přiřadit do některé z následujících románových množin, dalo by se zároveň říci, že modifikují onu realistickou stopu historické prózy.

Minulost – prostor nekonečných možností

Následující dva autoři se naopak nechávají unášet – navzdory nespornému kulturně historickému znalectví – romantizující turbulencí fantaskních představ a příběhových konstrukcí. Předmoderní minulost je zde přitom až jakýmsi mystériem, z něhož se vynořují hluboké pravdy věků, modernímu individuu již nedostupné. Jedním z nejvýraznějších autorů, kteří se opakovaně nechávají zlákat námětem z dostatečně vzdálené minulosti, je Miloš Urban, známý především svými „gotickými“ romány. I on se ale nejprve vrhnul na již zmíněná naše dvě proslulá národní falza – jimž věnoval kvazivědeckou Poslední tečku za Rukopisy (1998, tehdy pod pseudonymem Josef Urban). Naopak autorovým posledním románem byla Praga Piccola (2012). Realisticky přímočarý prvorepublikový příběh navazující na jistou idealizaci první republiky včetně jejího hospodářského úspěchu, což má silné místo v národní sebevykladačské mytologii. Většina Urbanových historických románů ale patří k onomu typu romantizujícího nakládání s dějinami a využívání žánrových fúzí: takový je například Lord Mord (2008) fantaskně dekadentní román z Prahy konce 19. století. Urbanovou časově ještě vzdálenější inspirací je pak středověk a promýšlení všemožných mysteriózních a morbidních souvislostí – to se děje jak v Sedmikostelí (1999), tak ve Stínu katedrály (2003) – ač toto autorovo oblíbené historické období prosakuje i do současnosti (Santiniho jazyk, 2005).

Petr Stančík. Foto: David Konečný

Typ autora romantické stopy ztělesňuje i Petr Stančík. Vrcholem jeho dosavadní tvorby je Mlýn na mumie (2014), kriminálně-kulinární román situovaný do druhé poloviny 19. století – výkladovou idealizaci minulosti zde zajistí mj. proradnost dravé nastupující buržoazie, jež se pro mrzký zisk neskloní ani před mohylami předků. Mlýn na mumie je zároveň opulentním čtivem doslova pro všech pět smyslů (a ještě některé další), kombinatorickou hříčkou na historické motivy, je stejně tak erotický jako morbidní. Stančíkovo následující dílo, Andělí vejce (2016), se sice také rozkutálelo podobnou cestou fantaskní směsice bizarních motivů a zápletky skrývají opět konzervativní idealizaci minulosti (ač jde o první desetiletí dvacátého století) – především v „udatných činech“ Augustina Hnáta, vedle Mlýnu na mumie působí jako románové nedochůdče ze zbytků. Prahu „magickou“ tu nicméně nahrazuje méně okoukaná exotika širé Rusi či element venkovského svérázu.

Ságy z krátkého století

Doposud zmíněné knihy mnohdy nemají až tolik společného, vyjma toho, že prostě nepatří k širokému proudu románů či próz tematizujících podivný čas morálně pokřiveného „komunismu“ (ač Reinerův Básník se mu prostě vyhnout nemohl). Historický román je v těchto případech zanášen dalšími žánry obzvláštně intenzivně: autobiografickými vzpomínkami, rodinnými ságami, přelévá se od fantaskních vyprávění k dokumentárním a zase zpátky. Autoři píšou mnohdy o době, kterou sice zažili, nicméně píšou o ní už z jistého časového odstupu, kdy minulé události mnohdy podvědomě kontextualizují (už víme, jak vše dopadne). Zažité se dramatizuje protahováním do předcházejících období (k druhé světové válce, někdy i před ni) a dějinný sled extremistických politických ideologií je tu činidlem, které spouští mezilidské interakce, jež by „normálně“ nebyly možné. Dvacáté století se svými válkami, totalitami a posttotalitami představuje rámec, narativní kadlub, který je třeba vyplnit románovou hmotou, konkrétními příběhy. Pamětmi osobními, rodinnými i vyšťouranými z archivů. Formálně jsou pak tyto romány velmi různorodé, jednou robustnější a dosahující až narativní rozšafnosti rodových „ság“, jindy se děj skoro ztrácí v evokacích „doby temna“.

Zatímco dlouhé devatenácté století v jistém smyslu končí až spolu s první světovou válkou (přičemž na druhém konci začíná už velkou francouzskou revolucí), naopak dvacáté století bylo krátké – jeden „režim“ střídal druhý, absurditu společenských změn poháněl svižný dominový efekt a celý pokus o spravedlivější svět, se ve finále zhroutil v patetickém obraze „pádu“ železné opony už dekádu před skutečným koncem století. Nejplastičtěji tato modernistická štrapáce vystupuje v románech s časovým záběrem přes několik generací a v šíři vyprávění zahrnujícího četné příbuzenstvo. Tak je tomu například ve zlínsko-gottwaldovských sugestivních rodinných ságách Na krásné modré Dřevnici (2009) Antonína Bajaji či v Gumovém betlému (2010) Jaroslava Kovandy. Tragické „náhody“ působí fatálně i ve strhujícím rodinném příběhu románu Hana (2017) Aleny Mornštajnové, tíživé proměny doby pociťuje i Největší muž na světě, v románu Pavla Brycze, v němž legionář narazí na poúnorovou realitu. Patří sem ale i Žítkovské bohyně (2012) Kateřiny Tučkové, popisující policejní potírání i využívání svérázu životního stylu v zapadlém regionu.

Kateřina Tučková. Foto: Robert Hédervári (CC BY-SA 3.0)

Literatura tu vlastně svou funkcí – ač metodologicky poněkud svérázně – supluje paměťová studia či něco jako orální historii. Rodinná paměť, všechny ty beletrizované historky strýců a vzpomínky tet, bab a dědů zakládají jakousi novou antikomunistickou rodinou mytologii – stojící oproti opatrným oficiálním československým dějinám.

Předlistopadové poměry jako referenční bod

Zdaleka ne všechny texty dotýkající se minulosti lze bez vysvětlení označit jako historický román. U řady próz převažuje spíše intimně vzpomínkový či osobní rozměr – jakkoliv se vztahují k době již přeci jen dost dlouho minulé. Osobní traumata jsou vetknutá do historických, jakkoliv je jejich celospolečenský rozměr je utlumen. Sledují se zde každodenní nešvary, náhodný výskyt estébáků se využívá k zakuklení postav (a následném odhalení), dobové reálie se smrskávají na potíže s úřady a nedostatkovou ekonomiku, přičemž mnohdy tyto detaily tvoří dost podstatnou část atraktivity románů – samozřejmě především proto, že to všechno je tak dávno a dnes je to jiné. Tyto mikrohistorické romány mají i různá ladění: najdeme mezi nimi texty hořké a melancholické, například Hagibor (2014) Mileny Slavické, sugestivně temné Koho vypijou lišky (2013) Ludmily Kábrtové postihují 70. léta v jejich univerzální neempatii a tvrdosti vůči druhým včetně řady předsudků kolem postavení žen ve společnosti. Patří sem ale i poetizující Milostný dopis klínovým písmem (2008) Tomáše Zmeškala, lehce dryáčnická dámská jízda Evy Hauserové Noc v Mejdlovarně (2014) nebo „veselá bída“ undergroundové legendistiky Života na Kdysissippi (2008) Milana Kozelky. Mezi nejznámější texty svého druhu (dětství a mládí za socialismu) patří i romány Ireny Douskové Oněgin byl Rusák (2006), navazující na staršího Hrdého Budžese. Zdaleka nejznámější zdroj prakticky ostalgického zasmušilého humoru pak představují povídky Petra Šabacha Opilé banány (2001) nebo Občanský průkaz (2006).

Dopisování (nejen německých) dějin

V mnoha ohledech výjimečný román vyšel v roce 2004: rodinné osudy se v tomto robustním románu smýkají v Sudetech. Do „českého příběhu 20. století“ zřejmě poprvé vstupují národnostní menšiny z někdejšího multikulturního předválečného Československa – včetně Němců. Právě dílem Za trest a za odměnu (2004) Anna Zonová zahajuje románovou vlnu tematizující mj. poválečný násilný odsun Němců. Následovaly drásavé Peníze od Hitlera (2006) Radky Denemarkové, Vyhnání Gerty Schnirch (2009) Kateřiny Tučkové nebo Němci (2014) Jakuby Katalpy. O Němcích tu píše generace autorek, které už válku nezažily, přičemž jejich vidění nesmyslnosti nacionalismu a odmítání násilí – působí ve většinové společnosti stále kontroverzně. Tyto romány zkrátka vracejí do české národní paměti temné události, na něž bychom rádi zapomněli, něco, co se nehodilo do sebelítostivého příběhu „holubičího“ národa, jenž byl vždy obětován. Zkrátka takové malé dopisování dějin.

Podobný (a zároveň tolik odlišný) princip lze najít i u rozsáhlého románu Jana Nováka Zatím dobrý (2004). Tento „pravdivý“ román exponuje svou fakticitu až urputně – řekněme s naivitou pozitivistického realisty – i ten by ale asi nejspíše něčím narušil náturu svých nikdy nepochybujících hrdinů. Ovšem pokus dopsat nějaké ty protikomunistické hrdiny, tedy bratry Mašínovy, nevyznívá přesvědčivě – plochá angažovanost románu už příliš zastiňuje to historické i literární. Jestli lze o drtivé většině historických románů v současnosti něco říci, tak to, že nebývají černobílé. Tedy až na výjimky.

Ve stopě hledání antikomunistického smyslu dějin se ubírá i podobně postojově jasný dokument-esej-román Fízl (2007) Petra Placáka. K jeho cti třeba podotknout, že pátrání v psychologických mechanismech fízlovského státu Novákovu dobrodružnou střílečku přesahuje. Někdejším příslušníkem undergroundu byl, stejně jako Pacák, Jáchym Topol, v jehož prózách podobně nelze minout určitá traumata vycházející z přímé zkušenosti s represivním státem. Topolův „Supermarket sovětských hrdinů“, abychom použili výstižný název souboru jeho povídek, v sobě mísí intimitu, mystifikační přízračnost a bdělou politickou varovnost, pro niž se ale nebojí sklouznout ke groteskní karikatuře nebo paralelní historii jako v případě románu na téma roku 1968 Kloktat dehet (2005). V Chladnou zemí (2009), jakémsi zběsile postmoderním lágrovém cestopise, čtenáře zavede do běloruské Chatyně – jednoho z mnoha traumatických míst dvacátého věku.

O poznání civilnější je Jiří Hájíček respektive jeho „venkovská trilogie morálního neklidu“: Selský baroko (2005), Rybí krev (2012) a na ně navazující Dešťová hůl (2017), která je ale situována již výhradně do současnosti. Touha vyřídit si to s dějinami je u Hájíčka daleko menší. Malé lidské (a většinou hrabivé) „zlo“ se přelévá napříč epochami, dobové poměry jen mění podmínky. Zničení venkova kolektivizací, ani zkáza krajiny kvůli přehradě pro jadernou elektrárnu mají univerzálnějšího a houževnatějšího viníka než pouhý „režim“. I proto má Hájíček imunitu vůči nekritickému přijetí současných poměrů.

Apendix nezařaditelných knih

Dějiny versus historický román dávají vzniknout ale i žánrově těžko zařaditelným textům, jejichž přemítání o dějinách má více filozofující náboj – na rozdíl od někdy až terapeutického vzpomínání. Takovým textem je tíživě skeptická Europeana: Stručné dějiny dvacátého věku (2001) Patrika Ouředníka nebo román Anny Zonové: Lorenz zrady (2013). Zde se jedná o „příběh vůdce“, abstrahovaný námět, v němž se zablýskne nejedna povědomá dějinná reálie krátkého století, než co jiného ale román líčí onen podivný mechanismus moci, který se za novodobou historií skrývá. „Dědictví komunismu“ se ale stává námětem i knih ukotvených v budoucnosti, což je případ románu Strážci občanského dobra Petry Hůlové, knihy, kterou by bylo možné označit jako historickou so-fi čili sociální fikci. To už jsme ale na hranici post-apo světů, zcela jiného žánru. Ani ten by ale bez minulé zkušenosti s totalitami ani neexistoval.