Markéta Pilátová
Markéta Pilátová

22. 4. 2022

Tzv. „iberoamerický“ kulturní okruh, tedy Španělsko, Portugalsko a země Latinské Ameriky, a jejich obyvatelé, tzv. „latinos“, tvoří velmi kompaktní kulturní celek. Jen španělštinou vládne přibližně 500 milionů lidí. Dalo by se říci, že podobně jako anglosaský kulturní okruh si i ten iberoamerický bohatě vystačí s vlastní produkcí: jeho země příliš aktivně nevyhledávají podněty z kultur jiných národů, pokud bychom chtěli srovnávat např. s geograficky menšími kulturními okruhy či zeměmi. Ty se naopak snaží o co nejširší rozhled mimo svůj jazykový a kulturní okruh a např. překladová literatura u nich tvoří podstatnou část knižní produkce. V zemích iberoamerického kulturního okruhu tomu tak není, protože se jedná o jazykově poměrně kompaktní celek, jehož dva dominantní jazyky, španělština a portugalština, jsou si navzájem podobné a pochází ze stejného latinského základu. Navíc jsou tyto jazyky (zejména evropská španělština či kastilština) považovány za tzv. „lingua madre“ čili jakési mateřské jazykové základy a oficiální jazyky několika desítek zemí. Jednotlivé verze španělštiny se v nich mohou lišit (zejména slovní zásobou, která do sebe přijímala vlivy a slova indiánských jazyků, evropských emigrantů nebo obyvatel zavlečených do těchto zemí z Afriky), ale přesto si všichni obyvatelé těchto zemí navzájem rozumí.

 

První kontakty s českou literaturou

Česká literatura s tímto kulturním okruhem přicházela do styku, i přes značnou územní vzdálenost, od raného středověku a pak zejména v období vlády habsburské dynastie. Habsburkové vládnoucí v Čechách byli spřízněni s Habsburky ve Španělsku. Přesto se česká literatura jako taková začíná do španělštiny překládat až na počátku dvacátého století, po vzniku samostatného Československa. Iniciátorem prvních překladů byl lingvista a překladatel Rudolf Jan Slabý, který působil mezi lety 1914-1926 v Barceloně. Přeložil mimo mnoha obrozeneckých spisovatelů také Babičku Boženy Němcové, jak do španělštiny, tak do katalánštiny.

Jedním z nejznámějších a nejpřekládanějších autorů, kterého v hispánském či iberoamerickém kulturním okruhu považují za českého autora píšícího německy, či německého autora žijícího v Praze, je bezesporu Franz Kafka. Je to nejen díky univerzálnímu poselství Kafkova díla, ale především díky překladatelskému umu a odhodlání jednoho z nejznámějších hispánských autorů, Argentince Jorgeho Luise Borgese, který byl nejen překladatelem, ale velkým propagátorem Kafkova díla v Latinské Americe. V Buenos Aires a v Praze se dodnes pravidelně pořádá velmi zajímavé literární sympozium, setkání autorů a překladatelů s názvem Bienále Borges-Kafka, věnované dílům a společnému poselství těchto dvou velikánů světové literatury. Kafka je lidem ze Španělska, Portugalska a Latinské Ameriky blízký zejména proto, že mnoho z nich prožívalo pocity odlidštěnosti moderní společnosti nebo přežívalo pod nejrůznějšími diktátorskými režimy. Popisy absurdní, surreální zkušenosti jsou jim tedy velmi blízké a rčení „situación kafkiana“ označující temnou, bezvýchodnou a absurdní situaci nebo spojení zdomácnělo jak ve španělštině, tak v portugalštině.

Dalším autorem tohoto období je Jaroslav Hašek a jeho Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Ty byly do španělštiny překládány z němčiny, namísto češtiny, a tak se v těchto překladech objevuje v titulu Schweik namísto Švejk. Ten se dostává do překladu názvu až v roce 2008, kdy slavný román přeložila přímo z češtiny česká spisovatelka a překladatelka působící v Barceloně, velká propagátorka české kultury, Monika Zgustová.

Švejk byl také přeložen přímo z češtiny do brazilské portugalštiny, a to poměrně pozdě, v roce 2014 a kniha vyšla v prestižním nakladatelství Alfaguara a vyvolala v Brazílii velký zájem. Recenzoval ji například největší brazilský deník Folha de S. Paulo, nebo prestižní týdeník Veja. Situace českých knih v největší latinskoamerické zemi je však nadále velmi prekérní. Většina autorů známých v hispánském jazykovém okruhu vychází v Brazílii v překladech z jiných jazyků – z francouzštiny, němčiny či angličtiny. V Brazílii totiž kromě překladatele Luíse Carlose Cabrala, který se již překladatelské práci aktivně nevěnuje, nepůsobí žádný skutečně profesionální překladatel české beletrie. V evropské portugalštině vyšly Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války jen o dva roky dříve než v Brazílii v překladu a s doslovem Lumíra Nahodila.

 

Situace po druhé světové válce

Po druhé světové válce se ocitají jak tehdejší Španělsko, tak Československo a jejich kulturní život i knižní produkce pod vlivem dvou odlišných diktatur (v Československu to byla diktatura komunistická a ve Španělsku fašistická či frankistická diktatura). Obě diktatury ovšem fungovaly velmi podobně v oblasti cenzury. Jiná byla situace v některých latinskoamerických zemích, které byly s tehdejším Československem spřízněny ideologicky, jako např. Kuba či Mexiko, kde vycházely české knihy dříve než ve Španělsku. Jako příklad je možné uvést Válku s mloky Karla Čapka. Ta vychází v mnoha španělských reedicích dodnes a je v iberoamerickém kulturním okruhu velmi ceněným dílem. Poprvé vyšla v Chile v nakladatelství Zig-Zag v roce 1944, ale její překladatel Mauricio Amster vycházel z němčiny. Po dlouhé době se pak objevuje překlad přímo z češtiny, pořízený v Praze v roce 1961 v nakladatelství Artia. Knihu přeložila Španělka usazená v Československu Anna Falbrová či Ana Orozco de Falbr, která se vdala za československého interbrigadistu Richarda Falbra. Tento překlad Války s mloky pak vyšel v roce 1965 v nakladatelství Queromón Editores a o čtyři roky později v Havaně na Kubě. Překlad Anny Falbrové se pak objevuje v průběhu let ještě v několika reedicích, naposledy v roce 2003 v nakladatelství Gigamesh. Celkem pak kniha vyšla ve Španělsku a v Latinské Americe třináctkrát. Ostatní Čapkovy knihy, zejména R.U.R, jsou také poměrně známé, ale např. Výlet do Španěl z roku 1930 si na vydání ve Španělsku počkal téměř 60 let.

 

Nobelova cena jako „spouštěč“ zájmu

Velký impulz k systematičtějšímu zájmu o současnou českou literaturu přišel do iberoamerického kulturního okruhu v roce 1984, kdy Jaroslav Seifert získal Nobelovu cenu za literaturu. Jak k tomu řekla badatelka a autorka specializovaná na evropskou současnou literaturu Mercedes Monmany: „Nositelé Nobelových cen mají pro nastartování zájmu o jejich národní literatury v jiných jazycích obrovský význam. Díky nim jsou pak poznáváni i další autoři. Pokud se publikují vzpomínky nositelů Nobelových cen, jak tomu bylo ve Španělsku v případě Jaroslava Seiferta, vzbudí se tím zájem o celou generaci jeho současníků.“

Téměř ihned po udělení Nobelovy ceny následovaly překlady tří Seifertových knih do španělštiny a katalánštiny a také překlady dalších českých autorů jako Vítězslav Nezval, Karel Hynek Mácha nebo Jiří Kolář. Poté se k zájmu přidal i pád železné opony a iberoamerický kulturní okruh se nezvykle široce začal otevírat literaturám a kulturám postkomunistických zemí.

V této době jsou ale největšími českými jmény na iberoamerické scéně dva autoři: Milan Kundera a Bohumil Hrabal. Zejména Milan Kundera je známým autorem jak ve Španělsku, tak v celé Latinské Americe. A právě on a jeho dílo přispěli k povědomí o dějinách a celém kontextu postkomunistických zemí, který v té době začal Španělsko a Latinskou Ameriku zajímat. Navíc se v iberoamerickém kulturním okruhu tradičně pěstuje zájem o esejistické umění, jehož je Milan Kundera představitelem par excellence. K oblibě jeho díla jistě přispěl také fakt, že Kundera žije ve Francii, zemi, k níž tradičně celý iberoamerický kulturní okruh vzhlíží jako ke kulturnímu vzoru. Mnoho jeho knih dnes vychází téměř současně jak ve Francii, tak ve Španělsku i Latinské Americe. Dvorním překladatelem románů, které Milan Kundera napsal v češtině, je známý překladatel, novinář a filozof Fernando de Valenzuela Villaverde. Mercedes Monmany k tomu říká: „Kundera byl velmi čtený a důležitý pro mou generaci v době univerzitních studií. Jde o bestsellerového autora, který je ovšem velmi kvalitní. Prodalo se mnoho jeho knih v mnoha edicích. Je to jeden z největších intelektuálů dvacátého století.“

Bohumil Hrabal je ve Španělsku také velmi ceněný, čtený a považovaný za kultovního autora. A to především díky překladům spisovatelky Moniky Zgustové, žijící v Barceloně, která španělsky také napsala Hrabalovu biografii V rajské zahradě trpkých plodů. Jde nejen o překladatelku, ale také neúnavnou propagátorku Hrabalova díla. Jeho knihy vychází zejména v nakladatelství Destino a byla jich přeložena desítka. Španělé na Bohumilu Hrabalovi oceňují jeho humor a poetický surrealismus jeho knih a velmi dobře rozumí osudům jeho pábitelů, protože obecně srozumitelný fenomén outsidera a poezie marginalizovaných životů je jim blízká i z jejich vlastní literatury. Zároveň je láká, podobně jako v případě díla Milana Kundery, vhled do historického kontextu dvou okupací – nacistické a poté sovětské, který je pro ně nový.

Do stejného období se řadí také zájem o hry a dílo Václava Havla. Hispánci jsou tradičními milovníky divadla a dramatu. Václava Havla řadí k autorům absurdního divadla a vyzdvihují spřízněnost jeho děl s díly Ionescovými a Beckettovými. Přitažlivý je také osud dramatika, filozofa-disidenta, který se stal prvním porevolučním prezidentem. Havlova nejoblíbenější hra v iberoamerickém kulturním okruhu je Largo desolato. Ceněné a překládané jsou také např. jeho Dopisy Olze.

Na zájem o dílo Václava Havla a Milana Kundery pak následně navazuje zájem o další autory této generace, jako je Josef Škvorecký, Pavel Kohout, Ota Filip, Zdena Salivarová či Jan Procházka. V devadesátých letech pak vycházejí v překladech do španělštiny knihy Arnošta Lustiga, Ivana Klímy (tento autor vychází také v Brazílii, ovšem není překládán přímo z češtiny, ale z němčiny), Jaroslava Putíka, Oty Pavla, Daniely Hodrové nebo Jiřího Weila. Následně také ve španělštině vychází knihy o generaci mladšího spisovatele a disidenta Jáchyma Topola. Ten i díky vynikajícím překladům mladého překladatele Kepy Uharteho získal velkou a zaslouženou pozornost a jeho romány Noční práce, Kloktat dehet či Chladnou zemí byly recenzovány např. největším španělským deníkem El País a jeho latinskoamerickými mutacemi.

Dalším autorem, úspěšným v hispánském kulturním okruhu i komerčně, je Miloš Urban. Jeho knihy, podobně jako knihy Milana Kundery lze koupit nejen v knihkupectvích, ale také na stáncích na letištích či nádražích. Je to dáno nejen kvalitou jeho díla, ale také velkým zájmem Hispánců o Prahu a témata, která se k našemu hlavnímu městu, kam směřuje mnoho turistů ze Španělska, Portugalska a Latinské Ameriky, váží.

Kromě těchto autorů má zajímavé postavení v překladech do španělštiny básník Vladimír Holan. Výbor jeho poezie Noc s Hamletem a jiné verše vyšel už v roce 1970 v překladu Josefa Forbelského ve spolupráci s Guillermem Carnerem. Díky tomuto překladu objevila Holanovo dílo známá španělská básnířka a překladatelka Clara Janés, které přeložila do španělštiny také Jaroslava Seiferta. Kromě Holana a Seiferta přeložila i verše Jiřího Ortena, Františka Halase, Vítězslava Nezvala, ale také prózy Bohumila Hrabala či Karla Čapka.

 

Období v Evropské unii

Po vstupu České republiky do Evropské unie v roce 2004 se zájem ze strany Španělska o naši současnou literaturu znova nastartoval. Současně se projevuje dlouholeté úsilí výměnných studentských programů a stipendií a práce dvou bohemistických vysokoškolských pracovišť, v Madridu a v jihošpanělské Granadě, a lektorátů v Barceloně či Santiago de Compostela. V Praze je také v roce 2005 slavnostně otevřen španělský Instituto Cervantes a jeho velká knihovna, jež má ve svém fondu mimo jiné téměř všechny překlady děl českých autorů do španělštiny. Nezanedbatelná je také práce Českého centra v Madridu, ale také svého času Českého centra v Buenos Aires, které sice existovalo jen krátce, ale za dobu své existence se významně podílelo na propagaci českých autorů v Argentině a v Latinské Americe. Nově k realizacím překladů z češtiny přispívá i grantová politika Ministerstva kultury nebo aktivity Českého literárního centra. Vzniká tak nová generace mladých překladatelů, jako je již zmiňovaný Kepa Uharte, který studoval v Barceloně, nebo Daniel Ordóñez, absolvent granadské slavistiky, madridská slavistka Patricia Gonzalo de Jesús, která přeložila díla Arnošta Lustiga, Karla Čapka a Jiřího Kratochvila, či Cristian Cámara Outes, který se zajímá o dílo Ladislava Klímy, a mnozí další. Tito mladí překladatelé navazují na zkušenosti Moniky Zgustové, Clary Janés či Fernanda de Valenzuely a vytváří nové, aktuální překlady současných českých spisovatelů. Ocenění a podpora jejich práce je základní podmínkou, aby se česká literatura mohla v iberoamerickém kulturním okruhu skutečně etablovat. Již ne jako exotický vhled do východoevropské problematiky, ale jako hlas, kterému čtenáři a nakladatelé na knižním trhu v Evropě a Latinské Americe tradičně a se zájmem naslouchají.

 

[ ]

 

Markéta Pilátová (1973) je prozaička, hispanistka a novinářka. Vystudovala romanistiku a historii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Po ukončení studia zde pracovala šest let jako odborná asistentka. Od roku 2007 do roku 2008 pracovala jako vedoucí zahraniční redakce týdeníku Respekt. Poté odcestovala do Argentiny a do Brazílie: dvanáct let tu učila potomky českých krajanů, kteří emigrovali z Československa do Brazílie a Argentiny. V mnoha českých médiích (např. Respekt, Lidové novinySalón Práva) publikuje eseje, zahraničně-politické články, reportáže, recenze, povídky a autorské sloupky. Kromě románů píše také oceňované knihy pro děti a mládež. Bydlí v Praze a ve Velkých Losinách.