Romská literatura u nás stále ještě není brána dost vážně. V rámci politické korektnosti a multikulturního vzdělávání jí média neochotně poskytují omezený prostor, který na hony čpí blahosklonností. Když už někdo z kulturní fronty romské literární tvorbě poskytne sluchu, bývá zaražený její „neliterárností“, syrovostí, nepoučeností a zdánlivou naivitou. Na rozdíl od tance a hudby je tvůrčí literární činnost Romů považována u nás za něco nepřirozeného, jako by šlo o medvěda na bruslích.

Rádo se přitom zapomíná, že od ústní slovesnosti, v bývalém Československu až do konce 60. let hlavního autentického slovesného projevu Romů, je k psaní jen krok. I dobrý vypravěč musí mít dar zkratky a zobecnění stejně jako spisovatel; musí umět zaujmout, vystrašit, dojmout i poučit. Postupy lidového paramisara (pohádkáře), spoléhajícího se pouze na svou paměť, se sice od těch psaných trochu liší, a rezidua orálního vypravěčství jsou na autorských romských textech stále patrné. Zkušený čtenář v tom ovšem spíš než nedostatek umu dokáže vidět podnětnou jinakost.

Nechceme tu zopakovat celý příběh mladé romské literatury na českém území. Rádi bychom se zaměřili na její nedávnou minulost a interpretaci nejnovějších trendů, tedy dobu polistopadovou, se zacílením na posledních zhruba osmnáct let. Alespoň pro pořádek by ale mělo zaznít, že základy pravopisu tzv. slovenské (správně severocentrální) romštiny, kterou byla psána většina raných děl, byly položeny v letech 1971-2 na stránkách věstníku Svazu Cikánů-Romů (SCR) Románo ľil. Zde byly také otištěny první romskojazyčné texty Tery Fabiánové, Andreje Gini nebo Andreje Pešty, a přestože byl Svaz v roce 1973 násilně rozpuštěn a s ním zanikla i ojedinělá platforma romsky psané literatury, hrdost na krásu romštiny a touha publikovat v mateřském jazyce už zapustily kořeny.

Ne každý Rom je mluvčí romštiny nebo má vůbec zájem psát romsky – leckterý spisovatel se přikloní k majoritnímu jazyku, který marketingově a čtenářsky lépe obstojí. Nicméně stále platí, že bez odvážných průkopníků konce šedesátých let by žádné romské písemnictví na našem území nebylo, a samozřejmě platí rovněž to, že komu je romština mateřštinou, vyjadřuje se v ní zdaleka nejpřirozeněji, s bohatou a neotřelou obrazností.

Hvězdou z nesprávných důvodů

Po normalizačním útlumu propukla po roce 1989 romská literární a publikační činnost naplno. Naprostá většina vzpomínkových textů, povídek a poezie vycházela romsky v romském tisku (např. Amaro lav, Romano gendalos, Romano kurko, Romano hangos, Kereka a další), čili do povědomí majoritní veřejnosti většinou nepronikla. Pokud se objevovaly samostatné publikace (např. v letech 1991-1994 existovalo ojedinělé nakladatelství romské literatury Romaňi čhib vedené šéfredaktorkou Margitou Reiznerovou), byly často poznamenané nedostatkem finančních prostředků, nezkušeností a také nemožností prosadit se a obstát v přílivu dříve zakázaných titulů, vydávaných tzv. „z dluhu“. Zásadním problémem se ukázala distribuce titulů psaných Romy, kvůli jejímuž selhání dnes většina těchto vzácných knih dokonce ani není v knihovnách v rámci povinných výtisků.

Za první skutečně reprezentativně vypravenou knihu romského autora, jednu z mála, kterou četla i velká část neromských intelektuálů, lze považovat Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou Eleny Lackové (Triáda 1997). Strhující životní příběh první doložené romské spisovatelky v Československu (drama Horiaci cigánsky tábor, 1946), od narození v nuzné romské osadě na východním Slovensku až po kariéru ve státní správě a vysokoškolské vzdělání, od té doby vyšel už ve třetím vydání a byl přeložen do několika světových jazyků. Je velkým paradoxem, že právě tento bestseller Lacková ve skutečnosti nenapsala; v průběhu osmi let jej převyprávěla své přítelkyni, romistce Mileně Hübschmannové (1933-2005), která jej přepsala z nahrávek, přeložila a redakčně a editorsky připravila k vydání.

I tak mělo toto dílo a jeho recepce zásadní dopad. Mnozí čtenáři si vůbec poprvé uvědomili, že existuje romská intelektuální elita, získali bezprostřední vhled do světa fyzicky tak blízké a kulturně tak odlišné komunity a uvědomili si, že pod křiklavým materiálním nedostatkem se skrývá bohatý soubor tradičních hodnot.

Životopisné vyprávění Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou uspělo i v zahraničí, o čemž svědčí jeho nepopiratelný otisk v díle Britky romského původu Louise Doughtyové a především v nepříliš zdařilé biografii romské básnířky Bronislawy Wajs (známé jako Papusza) Ira Columa McCanna, který při přípravě románu Zoli Lackovou nepokrytě (a faktograficky chybně) vykradl.

O nás bez nás

Zdržme se ještě na okamžik u titulů, které bývají z různých důvodů řazeny mezi „romskou literaturu“, ačkoli jejich autoři patří do řad majority. Tituly s romskou, respektive „cikánskou“ látkou mají v československém literárním prostoru tradici již od romantismu. V lidovém povědomí se k ní řadí např. Sekerovy Děti z hliněné vesnice (1952) nebo Pohlovo Na cikánské stezce (1981). Problém je v tom, že psaní Romů je tak málo známé a kritéria romské literatury jsou definována tak nejasně, že se pod tuto nálepku ledacos vejde. (Národní a Městská knihovna v Praze v uplynulém roce uspořádaly dva kurzy pro pracovníky knihoven, které se tuto disproporci snažily zmenšit.)

Nesmírně úspěšný román Martina Šmause Děvčátko, rozdělej ohníček (Odeon 2005) je typickým představitelem takové literatury, využívající povrchové atraktivity látky, ale nevybočující ze zažitých předsudků. Cesta Andreje Dunky ze slovenské osady na Žižkov a zase zpátky je jako příběh bezesporu poutavá, ovšem z hlediska zprostředkování hlubšího porozumění Romům se až po krk boří v klišé o svobodomyslném duchu, nespoutané sexualitě a neslučitelnosti Cikánů s moderní dobou, a tudíž neříká nic nového.

Zcela opačným směrem se vydala Kateřina Sidonová v novele Jakub (Mladá fronta 2004), když si za hrdinu zvolila romského chlapce z ústavní péče, jehož nejvýraznějším rysem je vykořeněnost a – řečeno romským argotem – „kokosáctví“, čili černá kůže s bílým systémem hodnot. Odznakováním hrdiny autorka přiznává, že nemůže hovořit za lidi jiného etnika, protože jsou pro ni obtížně poznatelní. Paradoxně se k problémům současných Romů, poznamenaných desítkami let asimilace a sociální i společenské marginalizace, přiblížila daleko poctivěji než Martin Šmaus, byť i její text už je z hlediska konce druhé dekády 21. století zastaralý.

Podivuhodným hybridem a důkazem o vytrvalosti předsudků i mezi intelektuály je potom sborník Devla, devla!, básně a povídky o Romech (Dauphin 2008), který sdružuje příspěvky Romů, ale hlavně Neromů k tématu Cikáni-Romové, vyhlášenému Obcí spisovatelů. Schematičnost většiny textů bolí a ledabylá editorská práce neumožňuje zasadit jednotlivá pojetí do kontextu. Někdy je patrná snaha zkusit to jinak, a jindy z textu trčí plnění domácího úkolu. Přesto není nutné projekt zatratit jako celek. Minimálně se podařilo některá romská jména – Vlado Oláh, Emil Cina, Irena Eliášová – vyzvednout z anonymity, postavit je bok po boku gádžovským autorům a nabídnout srovnání toho, jak si „Cikána“ konstruuje většina a jak se ve skutečnosti vidí sami Romové.

Na otázku „co je to romská literatura“ neexistuje jednoduchá odpověď. Romisté a literární vědci na mezinárodní scéně souzní v tom, že je vhodné mluvit o romských literaturách v plurálu, na kritériích jejich vymezení se ale rovněž úplně neshodnou. V našem regionu se romskou literaturou obvykle rozumí soubor děl zapsaných Romy v romštině, češtině nebo slovenštině. Látka je sekundární, za zdaleka nejdůležitější kritérium se považuje sebeidentifikace. Hlásí-li se spisovatel ke svému původu, není důležité, zda také jeho témata jsou romská; pokud se naopak od své etnické totožnosti distancuje, je třeba to respektovat a do korpusu romské literatury jej neřadit.

Od kvantity ke kvalitě: role malých nakladatelství

Někdejší hojnost romských periodik v České republice postupně uvadala a po roce 2000 romským literárním samoukům zbývalo už jen několik publikačních kanálů, z nichž nejsoustavnější byl asi brněnský Romano hangos a nejprestižnější časopis romistických studií Romano džaniben. Současně s tímto negativním trendem se romské beletrie začínají ujímat kvalitní malá nakladatelství, která se profilují jako alternativa k velkým nakladatelským domům živým z vydávání populární fikce ve velkých nákladech. Nakladatelství Fedora a Róberta Gálových G+G, zaměřené na židovská a obecně menšinová témata, vydalo brněnskému písničkáři a pedagogovi Gejzovi Horváthovi velmi příznivě přijatou sbírku povídek Trispras (2006). Už v roce 1997 ale uveřejnilo přelomový text Markuse Papeho A nikdo vám nebude věřit o romském koncentračním táboře v Letech, kontroverznímu proromskému aktivistovi Paulu Polanskému během let vydali tři tituly a v roce 2002 pomohli na svět knížce Chaos totalos: správa z ghetta Ingrid Antalové, která vcelku citlivě a s porozuměním poodkrývá zákulisí terénní sociální práce v romských osadách na Slovensku.

Gejza Horváth. Foto: Lukáš Houdek

Triáda šéfredaktora Roberta Krumphanzla se Romům věnuje systematicky, jak v rovině krásné, tak odborné literatury. Po premiéře s Elenou Lackovou následovala sbírka poezie Margity Reiznerové Suno/Sen (2000), v letech 2004 a 2007 dvě útlé sbírky povídek do té doby nezavedené Eriky Olahové (Nechci se vrátit mezi mrtvé a Matné zrcadlo), následoval Ráj na zemi, výbor z autorských pohádek Gejzy Demetera (2011), a jejich zatím posledním beletristickým počinem se stal výbor z celoživotního díla Andreje Gini pod názvem Paťiv: Ještě víme, co je úcta (2013). Redaktoři Triády vždy vynikali pečlivostí a citlivostí, ale i tak se jejich publikace co do výpravnosti, volby ilustrátorek (Martina Špinková, Zuzana Mašková) či kontextualizace neustále zlepšují. Zatím nedokončený diptych Po židoch cigáni (opus magnum romistky Mileny Hübschmannové shromažďující její celoživotní nahrávky s romskými pamětníky 2. světové války) a posledně monumentální triptych o romském partyzánu Josefu Serinkovi z pera historika Jana Tesaře zásadním způsobem posouvají naše vědomosti o romských dějinách a do značné míry určují společenský diskurz.

Andrej Giňa. Foto: Lukáš Houdek

Zmiňme ještě zahraniční romskou literaturu v překladech, vypravenou Argem (Matéo Maximoff: Sudba Ursitorů 2008 a Ceija Stojka: Žijeme ve skrytu 2009), nebo již zaniklé nakladatelství Signeta (Ronald Lee: Mizernej cigoš 2009). Knihovna Václava Havla, dlouhodobě poskytující prostor romským literárním čtením a debatám s Romy a o Romech, v roce 2014 vypravilo přelomový sborník ženské romské prózy Slunce zapadá už ráno, o němž bude ještě řeč. A zcela zásadní publikace, která by neměla chybět v knihovně žádného filantropa, je antologie prozaických textů romských autorů z ČR Čalo voďi / Sytá duše (Muzeum romské kultury 2007). Tato bezprecedentní dvojjazyčná sbírka romské prózy díky inteligentnímu řazení svých editorek Jany Kramářové a Heleny Sadílkové vypovídá celý příběh romské literatury od šedesátých let dodnes.

Vykročení do nových časů

Ústřední postavou romského etnoemancipačního hnutí před revolucí i po ní byla indoložka a romistka Milena Hübschmannová. Podílela se na tvorbě pravopisu romštiny v době existence SCR a spolupracovala s romskými autory od rukopisu až po vydání. Její mentorská role byla pro příslušníky generace sklonku šedesátých let a druhé z let devadesátých naprosto klíčová. Když Milena Hübschmannová v roce 2005 tragicky zahynula v Jihoafrické republice, romští autoři neztratili jen přítelkyni, ale i prvotní čtenářku, redaktorku a překladatelku.

Zhruba v té době se objevilo několik nových autorů, kteří už nevyužívali zažitých publikačních kanálů, ale úspěšně nacházeli své vlastní. Z hlediska romské literatury to předznamenalo novou fázi, směřující k vykročení z etnického literárního pole, osamostatnění se a zároveň k většímu zapojení do majoritního kánonu.

Jako návštěvník z jiné planety působí v kontextu dosavadní romské literatury u nás podivuhodný solitér Zdeněk Perský, jehož Kde domov můj (Divus 2005) je nesystémovou variantou barokních zpovědí zločinců před popravou. Místo aby vyjádřil účinnou lítost, mnohokrát trestaný recidivista bohatým vězeňským žargonem oslavuje svá dobrodružství v podsvětí a pasuje se do role génia zločinu. Jeho přiznaná etnická identita má vedle toho až sekundární roli. Podobně Ladislav Herák-Arpy v drobné skice Za mřížemi (pravdivá zpráva o intrikách a násilí za zdmi věznic) (Společenství Romů na Moravě 2003) svou minulost vedoucí k trestu nijak nenasvěcuje ani jí nelituje, ale zaměřuje se na každodenní přežití v tvrdých vězeňských podmínkách. A byť o jeho etnické příslušnosti jasně vypovídá jeho nakladatel, on sám ji nechává jen příležitostně probliknout mezi řádky.

Romství hraje druhé housle i ve dvou titulech vlka samotáře Romana Eröse z Krupky. Jeho prvotina Cadík (Dauphin 2008), oceněná Máchovou růží, sice ohledává paralely mezi romskou a židovskou historií a má romského protagonistu, ale je spíše mýtem než odrazem reality; ve výboru povídek A čtvrtý kůň je plavý, vydaném vlastním nákladem v roce 2012, už žádné romské postavy nefigurují. Eröse zajímá mystika, prostupnost světů a vina a odpuštění. Jeho typický hrdina – bez ohledu na etnickou příslušnost – chybuje, podléhá vlastním slabostem a závislostem, je hnaný touhou po něčem transcendentálním.

Přesně opačně se ke svému romskému původu staví Irena Eliášová, jejíž prvotina Naše osada (Krajská vědecká knihovna v Liberci 2008) se jednou kapitolou představila už ve zmiňované antologii Devla, devla!. V novele s českým vypravěčem a slovensko-romskými dialogy opěvuje své dětství v romské vísce na západním Slovensku, v duchu regionalistické tradice vykresluje tamní kraj jako kulturně heterogenní, ale idylický, a jednoznačně vynáší romskou soudržnost a hodnotový systém nad hodnoty gádžů. Irena Eliášová patří momentálně k nejproduktivnějším a nejpublikovanějším romským autorům (mj. Listopad – Kher 2013, titulní novela ve sbírce Slunce zapadá už ráno, KnVH 2014, nebo Chci se vrátit do pohádky, KVKL 2015), píše česky i romsky a je častým hostem romských literárních čtení.

Irena Eliášová. Foto: Lukáš Houdek

Jak už zaznělo, po náhlém odchodu Mileny Hübschmannové se objevily nové tváře, zatímco starší publikovaní romští spisovatelé do jisté míry upadali v zapomnění. Ve zpětném pohledu se proto jako přelomová událost jeví projekt www.romea.cz Šukar laviben le Romendar (2010-2011), literární výzva etablovaným i neznámým romským autorům. Po dobu bezmála půl roku Romea každý týden uveřejňovala jeden autorský medailonek a původní text a díky tomuto literárnímu inženýrství se nejen oživila a vzájemně propojila stávající scéna, ale rovněž se vynořili zcela noví autoři. V rychlém sledu pak následovala výstava fotografií romských literátů Lačho lav sar maro / Dobré slovo je jako chleba (kavárna Jericho 2012), která měla velmi příznivý ohlas v médiích, a na podzim téhož roku tentýž fotograf a zároveň redaktor Romey Lukáš Houdek založil romské internetové nakladatelství Kher. Na stránkách www.kher.cz jsou volně ke stažení nejen beletristické počiny, ale i odborná romistická literatura nebo metodika výuky romské literatury pro 1. stupeň Rozum(m)ění. V uplynulém roce tu bylo možno na pokračování číst romantický román dosud neznámé jihlavské autorky Judity Horváthové On je ten pravý, který zaznamenal velkou čtenost a chystá se jeho knižní vydání.

Názory na budoucnost romské literatury na internetu se mohou lišit. Ne každý považuje elektronickou publikaci za dostatečně důstojnou; řada čtenářů ani nevyhledává četbu z monitoru nebo displeje. Faktem ovšem zůstává, že internet je otevřený všem a v řadě romských domácností, bojujících s rozpočtem, je tím hlavním nebo jediným zdrojem informací. Web 2.0 nemění jen tvář romské komunity, ale i její čtenářské zvyklosti.

Silné ženské hlasy

Zakladatelé romské literatury nevyhnutelně odcházejí. V uplynulých letech nás opustili Vlado Oláh, Emil Cina, Gejza Demeter i Andrej Giňa. Společný jim byl původ v romské osadě, přirozený projev v romštině i obrozenský pel. Další specifikum lze při jistém zjednodušení spatřovat v tom, že vzhledem ke své etnoemancipační agendě vedli dialog především přes etnickou hranici se zástupci majority.

Generační obměna přivádí překvapivě vysoké zastoupení žen a s nimi daleko osobnější látku, vyprovokovanou velmi tradičním rozvržením mužsko-ženských rolí v romské kultuře. Namísto vymezování si pozic mezi Romy a gádži se setkáváme s kritikou bezprávného postavení Romek v patriarchálních romských komunitách a s požadavky na jejich emancipaci. Už Ilona Ferková v 90. letech ve sbírkách Mosarďa peske o dživipen anglo love / Zkazila si život pro peníze (Romaňi čhib 1992) a Čorde čhave / Ukradené děti (Společenství Romů na Moravě 1996) přinesla úplně nová témata, jakými bylo odebírání romských dětí do péče, úskalí etnicky smíšených svazků nebo násilná sterilizace. (Ferková po velmi dlouhé odmlce začala opět psát na popud zmiňované literární výzvy Romey. Cyklus povídek zarámovaných vyprávěním tragikomického vypravěče Kaštánka se momentálně připravuje k vydání.)

Ilona Ferková. Foto: Lukáš Houdek

Erika Olahová však zašla mnohem dále a promluvila o tolerovaném násilí vůči Romkám z rukou manželů. Irena Eliášová, Jana Hejkrlíková, Iveta Kokyová a Eva Danišová ve zmiňované sbírce Slunce zapadá už ráno zpřítomňují oblasti, které romská literatura vzhledem ke svému převážně mužskému obsazení dříve nezachycovala (s čestnou výjimkou Tery Fabiánové). Například tematizováním nejen romantické, ale i fyzické lásky porušují tabu a mění společenské paradigma. Vymezují se vůči svým uzurpátorům a profilují se jako silné osobnosti, které si jsou vědomy své ceny.

Jana Hejkrlíková. Foto: Lukáš Houdek

Seznam současných romských spisovatelek by nebyl kompletní bez básnířky Renaty Berkyové nebo autorky jedenácti samizdatově vydaných dívčích románků Judity Horváthové. Lze předpokládat, že vzhledem ke vzdělanostní vytrvalosti žen bude podíl Romek na romské literatuře i nadále narůstat.

Naleštěná bída slovenské romské publikační činnosti

To nejautentičtější se v romské literatuře na Slovensku momentálně odehrává zdola. Důsledně dvojjazyčné ročenky ROLIKu, Romského literárního klubu z Bánské Bystrice, mají možná trochu amatérský charakter z hlediska adjustace, ale jsou obrazem upřímného ztotožnění jejich přispěvatelů s romskou kulturou. Příspěvky jsou ze značné části pevně ukotvené v tradici, jejich společným jmenovatelem je hrdost na romský lid a společně žitý komunitní duch.

Je proto s podivem, že Janette Maziniová nebo Ľudovít Didi, kteří oba publikovali u relativně zavedených a úspěšných nakladatelství (EvitaPress, respektive Slovart) se k Romům naopak staví velice kriticky, až útočně. Maziniové autobiografická Cigánka (2012) se nedokáže vymanit z pocitu křivdy a sklouzavá ke stejné paušalizaci, jakou mají ve zvyku příslušníci majority: všichni Romové jsou podle ní zaostalí a hloupí a jenom brzdí její společenský vzestup. S Ľudovítem Didim je to trochu složitější. Realitu romských osad sice vykresluje se stejnou záští jako Maziniová svůj původ na statku, jak v románu Čierny Róm a biela láska (2012), tak v pozdním Róm Tardek a jeho osud (2013) se však velmi intenzivně zaobírá problematikou duchů mrtvých, v romštině zvaných mule, a prostupností tohoto a onoho světa, čímž se de facto zakopává na pozici tradičního Roma. V různé míře je u obou autorů patrná schizoidní situace, kterou Milena Hübschmannová vedena postkoloniální teorií pojmenovávala „kolonizované vědomí“.

Vrcholem slovenského paradoxu je pak skutečnost, že Slovák Viťo Staviarsky, trojnásobný finalista Anasoft Litery a vítěz za rok 2013, je ve svém pojetí slovenských Romů mnohem citlivější a chápavější než Maziniová a Didi dohromady. Nebojí se romskou komunitu zpodobnit v její extrémní poloze šmelinářů a pasáků, aniž by ztratil základní lidské porozumění pro nevyzpytatelné boží cesty, které jednotlivce, nikoliv však masy, dovedly až ke krajním řešením.

Další informace:
casopis.hostbrno.cz/archiv/2011/2-2011/darebaci-padosi-a-intrikari-aneb-kramarske-pisne-z-valdic
casopis.hostbrno.cz/archiv/2013/6-2013/romlit-na-siti
casopis.hostbrno.cz/archiv/2012/08-2012/hrdy-jezdec-klopytajici-kun

Úvodní fotografie: Karolína Ryvolová, Lukáš Houdek (autoři článku, nahoře), Iveta Kokyová, Eva Danišová, Irena Eliášová a Jana Hejkrlíková (zleva dole), foto Muzeum romské kultury