„lze po této básni
ještě opakovat Osvětim?“

– Roman Rops-Tůma

Na počátku letošního roku obletěla svět (včetně světa českých médií) těžko uvěřitelná informace, že ve Velké Británii prudce rostou prodeje básnických sbírek (meziroční růst prodeje byl vyčíslen na 12 %). Analýza trhu ukázala, že největší podíl na tomto nečekaném komerčním boomu poezie mají zákazníci / čtenáři ve věku do 34 let. Tato data byla interpretována tamními znalci literárních poměrů jako doklad toho, že v časech politické nejistoty a nestability lidé mají potřebu sáhnout po poezii jako médiu pomáhajícímu porozumět světu v jeho komplexitě a emocím v jejich složitosti a nepredikovatelnosti. A sociologický profil této generačně vymezené čtenářské komunity toto spojení mezi poezií a politikou jen potvrzuje. Mluvíme o tzv. mileniálech (či generaci Y), jimž sociologové přisuzují mimo jiné zvýšenou citlivost vůči politickým jevům, dále pak příklon k digitálním technologiím, liberalismus, toleranci, ale i narcismus.

Data o českém knižním trhu obdobný proces zatím nesignalizují, nicméně relace mezi generací mileniálů, poezií a politikou tu zřetelně přítomné jsou – byť s oporou v datech můžeme zatím mluvit pouze o autorské, nikoli čtenářské části fenoménu zvaného poezie.

Zmíněnými daty není nic „exaktnějšího“ než samotné básnické texty produkované a publikované příslušníky zmíněné generace. Texty i metatexty. První diferencí, kterou totiž můžeme sledovat, je samozřejmost, s níž mileniálové zapojují politická témata do svých literárních textů a s níž k politice odkazují v literárních metatextech. Nejde totiž už o „bojovníky“ za rehabilitaci angažovanosti v poezii, jimiž byly předchozí literární generace Y (reprezentovaná zejména skupinou Fantasía), natož o „popírače“ angažovanosti z generace předchozí. Mileniálové přítomnost politických témat v poezii neřeší, řeší svou životní realitu jako celek a součástí celku je pochopitelně i realita politická. Bude to teprve generační výměna, která odstraní nervozitu z „nepatřičné“ politizace poezie? A platí toto sociologicko-žurnalistické definování generací i pro generace literární? Podívejme se na několik prvních či druhých knížek těchto autorů a snad nějaké souvislosti či rozpory v poetice a námětech jejich básní zahlédneme.

Svět bez perspektiv

Prvním autorem, jehož debut poměrně ostře řízl do estetických a ideových stereotypů poezie devadesátých let (které určovaly básnických diskurz ještě dlouho po roce 2000), byl Jan Těsnohlídek ml. (1987) Jeho prvotina Násilí bez předsudků (2009) byla malým zjevením už proto, že svou ambici být generační výpovědí neskrývala, ba právě naopak, její autor s ní po literární i řekněme marketingové stránce efektivně a efektně pracoval. V první osobě množného čísla se pokusil vykřičet pocity a frustrace těch, kteří se spolu s ním „narodili moc brzo“. Tak zní refrén Těsnohlídkovy beatnicky rozevláté skladby „Sereme si na hlavy“. Moc brzy na co? Snad na to, aby se mohla naplnit optimistická rétorika svobody a prosperity, která tvořila řečovou kulisu dětských let těchto chlapců a děvčat. Těsnohlídek jde však ve svém generačním rozhořčení ještě o krok dál. Neartikuluje pouze pocity generace své, ale mluví i ke generaci rodičů, jejichž usilování o demokratizaci společnosti vnímá jako zmarněnou: „narodili jsme se moc brzo / (…) rodičům který moc demonstrovali a / napsali moc básní aby zjistili že / to všechno bylo zbytečný“. Jaký je tedy svět – podle Jana Těsnohlídka – do něhož se narodili tito mileniálové: svět bez perspektiv (peníze, jako motor lidských interakcí mnoho smysluplných vyhlídek nedávají), svět bez jistot (rodiny se rozpouští v hádkách, rozvodech a alkoholu), svět mezilidského míjení („ulice jsou / plný lidí který by mohli bejt skvělý páry založit rodiny / šťastný a spokojený (…) / a nejsou / pro samý modlení / k bankomatům k číslům & převodům“) svět, který se nestává lepším, svět beznadějně chycený do smyčky krutosti a fanatismu („za sto let naše vnoučata / budou běhat po světě se svastikama a / ptát se jinejch / jestli jsou věřící“).

Jan Těsnohlídek ml. Foto: Městská knihovna Polička

Emblematickou postavou, která prochází prvními knížkami těchto mladých autorů, je bezdomovec. Šok z bídy a ponížení, do něhož může člověk klesnout, aniž by to kolemjdoucí znepokojovalo – to je prožitek, který spoluformoval tuto generaci. „Byly mi čtyři nebo pět / potkal jsem svého prvního bezdomovce dřív / než jsem šel prvně do školy / a maminka mi to nedovedla vysvětlit / (…) / a otec mi ukazoval Dyba Dlouhý Kočárník mistr Tříska / hele tyhle pány nám teď / závidí celej svět“, píše Roman Rops (*1985) ve skladbě „Bezpilotní zpěvy“, která uzavírá jeho prvotinu A la thèse (2012). Rops – se znatelně větší dávkou nadsázky a ironie než Těsnohlídek (ostatně v následující sbírce Maskirovka Rops nejednou Těsnohlídkův styl karikuje) – explicitně formuluje profil generace frustrované a zhnusené tím, co ji mělo povznášet: „generace požírající historicky bezprecedentní svobody prostřednictvím svých volených zástupců / generace periodicky vyjebávaná řetězem tiskových konferencí / generace kastrovaná pornofašisty třikrát za večer vždy mezi teleshopingy ale nikdy bez předpovědi počasí / generace spočítaná podtržená a odečtená“. Ve sbírce Pod dlažbou (2016) Jana Škroba (1988) nabývají tyto frustrace dystopického rozměru v obrazech nové totality, v níž je život jednotlivce podroben neustálému dohledu a permanentní hrozbě perzekuce: „potkávám lidi co pláčou / a prosí o pětikoruny / potkávám lidi / co život vzdali / a kropí to vínem // a když vylezu ze sprchy / svítí v oknech propaganda / nikdy jsme se neměli tak dobře / už se ani nemůžeme mít líp / a kdo tomu nevěří / zaslouží pověsit / jako zrádce“. Za vrstvou grotesknosti (u Ropse) či dystopie (u Škroba) je ovšem vždy jasně patrná autentická životní empirie a emocionální otřes ze setkání s bídou, která pohlcuje lidskou důstojnost: „v podchodu / mě oslovila starší paní / že mi to udělá pusou / když jí koupím něco / k večeři“ (Jan Škrob).

Ani v jednom z citovaných (i dalších) případů nejde ovšem jen o vršení negativních obrazů dokládajících nelidskost společnosti fungující na principech neoliberální ideologie. Pokaždé jde o velmi osobní výpověď ukazující na skutečnost, že subjektivita v poezii této generace je do značné míry spoluformována právě konfrontací osobní citlivosti a společenského cynismu. Z prvotin mileniálů pak promlouvají lyričtí mluvčí plní defétismu, únavy a rezignace, mluvčí odmítající participovat na fungování systému, jehož faleš a krutost mohli nahlédnout už jako děti: „nedokážu se sám o sebe postarat / protože nechci / měli bychom se starat o sebe navzájem“ (Jan Škrob). „Jsme smutný & unavený“ píše za svou generaci Těsnohlídek, přestože jeho vlastní texty sálají energií. Není to ovšem energie optimismu a elánu, ale naopak energie naštvanosti, frustrace a zloby, která si svůj ventil hledá v „násilí bez předsudků“, jež se v jazyce Těsnohlídkovy sbírky projevuje rychlým spádem krátkých, často jen jednoslovných veršů, expresivním slovníkem i nespisovností. Jde o texty jakoby připravené pro orální prezentaci, texty, které je snazší křičet než číst. Stejně tak u Ropse a Škroba najdeme generační konfese především v rozsáhlejších skladbách psaných rétorickým stylem plným dramatických přechodů v rozměrech veršů a zároveň s přirozenou melodičností mluvené řeči.

„Budoucnost / je zadřený stroj / velká slova / si zaslouží shořet“, píše Jan Škrob a z jeho slov je cítit touha po změně či alespoň po opravdovosti. Kontrafakturou k nedůvěryhodné rétorice svobody a úspěchu je nakonec výhradně sama básnická řeč, byť skanduje spíše bezmoc než účinný vzdor.

Jan Škrob. Foto: Petr Zewlakk Vrabec

Odvrácená strana médií

Generace Y bývá definována také jako internetová generace (iGeneration, Net Generation). Mileniálové jsou od raného dětství obklopeni digitálními médii a jejich sítěmi. Dobrodiní tohoto propojeného světa však – alespoň podle básnických reprezentací – ne a ne docenit. Étos spolupráce a komunikace spojovaný s internetem a digitální kulturou se zde jeví jako další zmarněná naděje.

Digitální revoluce sice přinesla nebývalé možnosti interakcí, ale přesto nenabídla možnost nic systémově změnit. Toto napětí mezi zdánlivou demokratizací společenského diskurzu, kterou svůdně nabízejí interaktivní média, a mocí kapitálu, který nehodlá ustoupit ze svých pozic ani o krok (ba právě naopak) inscenuje ve sbírce Proluka (2016), resp. v básni „Grexit“ Jan Nemček (1986): „Doma na internetu / jsi pak vyhledávala ještě lepší cenu, / ztracená ve výsledcích / jako lomítko uprostřed URL adresy, / lomítko mezi klíčovým slovem a počtem kliknutí, / mezi číslem účtu a kódem banky, / mezi tunami oxidu uhličitého a rokem, / mezi miliardami eur a řeckým dluhem, / lomítko v rovnici, kterou se právě teď počítá, / kolik to stojí, // kterou právě teď někdo počítá/ a nejsi to ty.“

Jan Škrob, Jan Nemček a Bastian Schneider v drážďanském literárním domě Villa Augustin. Foto: Facebook Drážďanské ceny lyriky

Svět běží jako stroj, jehož práci jsme vydáni. Mileniálové sledují tuto danost a postrádají vizi změny, natož víru v ní. Digitální technologie si žijí svým životem a není vůbec jisté, zda jsou tu proto, aby sloužily lidem, nebo je tomu naopak. „Věci se prostě dějí / světy se prostě bortí / počítače vrčí a kvílí / jako Ginsberg,“ píše Jan Škrob ve skladbě „Darknet“. Už její název odkazující k temné, odvrácené vrstvě internetu, kde se bez možnosti kontroly, anonymně a šifrovaně odehrávají interakce na hony vzdálené původnímu novomediálnímu étosu participace a sdílení: nelegální sázky, obchody se zbraněmi, drogami či dětskou pornografií.

Antiiluzivní náhled na nová média je patrný také tam, kde si autoři všímají redukce významů při jejich mediální transformaci („Přes okno prohlížeče / vypadají společné vzpomínky / jako prací prášek, instantní polévka / nebo prostředek na mytí nádobí“), vulgarity a verbální agrese, jež zaplňuje demokratizovaný publikační prostor („Před očima končí televizní noviny. Ještě odkaz na web, kde v sekci komentářů / zuří zákopová válka / o tu nezvěstnou holku z reportáže“) či zprostředkovanost mezilidských vztahů pěstovaných prostřednictvím technologických pomůcek („Hladím tě opile po všech dotykových vrstvách, / opracovaných oxidem ceru do vysokého lesku, / a ve znacích tvých SMSek / se odráží katastrofa, / kterou tím někde způsobujeme“; vše Jan Nemček).

Básníci internetové generace svou kritičnost vůči médiím rozprostírají do šíře přesahující oblast digitální kultury. Častým terčem jejich nesouhlasu a posměchu je také staré médium televize. Pro ironickou reprezentaci bombastických televizních soutěží typu Česko-Slovensko hledá talent či Česko-Slovenská Superstar stačí málo, vlastně jen přesunou jejich popis na stránku básnické sbírky, jak to učinil Klement Václav Lakatoš (1986): „V superfinále pořadu / Česko-Slovenská Superstar / odpovídá Michal David na otázku / co by podle něj měla mít správná superstar: // No tak / správná superstar musí mít / supr zázemí / producentský tým / supr vizážisty / skvělýho stylistu / dobrý autory (…) / a musí mít štěstí / musí mít hodně peněz / Stačí?“. Další facetou recepce televizní kultury je potom cynismus, do něhož ústí neustálý a emocionálně plochý proud obrazů, v němž zevšední a banalizují se i výjevy krutosti, války či hladovění: „v televizi je válka / něčí táta zabíjí něčího tátu / lidi si vyznávají lásku / v televizi maj lidi hlad / smějou se & jsou směšný / brečení & hádání v televizi / obrázky & slova / slova & obrázky“ (Jan Těsnohlídek).

Ukazuje se, že tu nejde ani tak o snahu veršem kritizovat mediální kulturu, ale o něco mnohem obecnějšího. O volání po opravdovosti. O touhu strhnout falešná pozlátka a deformující filtry, skrze něž běžně a nereflektovaně vnímáme realitu a které nás od ní oddalují. Dobře je tato tendence vidět v prvotině Jana Těsnohlídka, kde se opakovaně setkáváme s formulací „takový to…“, která demonstruje distanci od způsobů řeči (včetně té literární), jež autorovi připadají nedůvěryhodné a falešné či vyprázdněné: „pořád dokola to samý / nekonečný regály knížek příběhů co jsou / o p r a v d o v ě j š í než život / nekonečný regály knížek s takovym tim / a co? nastrkanym mezi řádky / s takovym tim že / na co křičet / když můžeš mluvit?“

Deficit opravdovosti nalézají dokonce i v Osvětimi. Těsnohlídek i Rops – každý po svém –popisují své emoce prožívané během školního zájezdu do tohoto koncentračního tábora. Silnější než zděšení z továrny na smrt je u obou pocit banalizace a v konečném důsledku i cynismu, k němuž vede turistické zprostředkování holokaustu: „V barákách / ve kterejch se pálili lidi / se mluví / o večeři / o zpáteční cestě a / pije se pepsi / není tady / nic / z osvětimi / z doby kdy / v oknech nebyly záclony a / – arbeit macht frei – / znamenalo / něco jinýho než / s t y l o v ý / m í s t o p r o / f o c e n í“ (Jan Těsnohlídek).

Kapitalismus je kojot

Co je tím pískem, kvůli němuž se zadřela budoucnost a z příležitostí se staly zmarněné naděje? Mileniálové v tom mají relativně jasno: kapitalismus. Je to právě tento socioekonomický systém, který jim nedává žádnou nabídku, kterou by stálo za to přijmout. Vydělávání peněz, utrácení peněz a spotřebovávání statků takovou nabídkou rozhodně není. Zvlášť ne v situaci, kdy vstup do tohoto frustrujícího koloběhu má být vnímán jako privilegium. Komu dopřáno není, žije v bídě a ponížení.

„Kapitalismus je kojot / vyje venku na schodech / jeho hlas je rakovina“, píše Jan Škrob a absurditu systému založeného na dravosti a sobectví dokresluje verši „až tě kousne / ještě mu poděkuješ“. Pro Škroba je kapitalismus ovšem především cizorodým a nepřátelským prvkem uvnitř křesťanské kultury. „Kristus kapitalismus nezaložil“, tak zní jeden z refrénů skladby „Darknet“. Obrazy spálené země a vystrašených lidí uzavírajících se do svých mikrosvětů figurují ve fikčním světě tohoto textu jako symptomy stále se prohlubující krize, do níž společnost organizovaná podle finanční logiky upadá. Participace na tomto systému je zde vnímána jako neslučitelná se životem hodným toho jména: „Nechce se mi pracovat / ale dýchat“. Zvlášť když se jeho represivní nástroje stávají běžnou součástí každodennosti a Roman Rops je tedy může – v sarkastické nadsázce – zdůvěrnit ve výzvě „Vezměte svého exekutora na výlet“. Kapitalismus zachycují tito autoři jako agresivní, neodbytnou sílu, která intervenuje do všech záhybů lidského života. Je evidentní, že Těsnohlídek, Škrob, Rops a další by „nejraději“ psali o milostných vzplanutích a zklamáních, duchovním hledání či o metaliterárních zkušenostech začínajících básníků. Svět peněz a sociální nespravedlnosti však strhává opakovně jejich pozornost jiným směrem. „Chtěl jsem napsat milostnou báseň, ale furt z toho leze třídní boj,“ vyznává se Roman Rops.

Tomáš Čada. Foto: pwf.cz

Básničtí mileniálové nejsou rozrušovnáni pouze výjevy lidské bídy, s nimiž se setkávají na ulici, ale celkovou, globální povahou současného kapitalismu. Těsnohlídek pracuje s napětím mezi touhou utéct, odjet jinam a vědomím nemožnosti úniku, neboť svět se stal unifikovanou globální vesnicí a před jeho systémovými principy není kam se skrýt. Nemček pak už otevřeně tematizuje důsledky globálního kapitalismu, když vedle sebe staví obrazy atraktivního spotřebního zboží a špatně placené práce a bídných pracovních podmínek na druhé straně světa: „Někde v bangladéšských továrnách / šijou dělníci naše metafory / za směšné peníze, na nelidských směnách.“ Tato forma „globalizovaného svědomí“ je ostatně přítomná i ve sbírce Vše o lásce (2019) Tomáše Čady (1985), kde jsou v „Básni o dětech“ se značnou emocionální naléhavostí konfrontovány všednodenní situace ze života mladé rodiny s krutými výjevy ze vzdálených válečných konfliktů.

V koncentrované podobě je tato tendence k básnické kritice kapitalismu přítomna v prvotině Jana Kubíčka aka Klementa Václava Lakatoše lapidárně nazvané Kapitalistické básně (2012). Kubíčkova sbírka je po jazykové a kompoziční stránce ze zmiňovaných knížek nejnápadnější a snad i nenápaditější. U ní už nelze přehlédnout, že z literárních tradic, z nichž tato odnož básnické generace Y čerpá, stojí v první řadě poetika historické avantgardy a neoavantgardy. Jestliže se tato intertextová souvislost u Těsnohlídka, Ropse či Škroba projevovala zejména v asociativně rozvíjených kompozicích delších textových ploch (u Ropse pak i doslovným aluzemi např. na Nezvala), v Kubíčkově sbírce vládne spíše hravý duch poetismu a groteskno inspirované totální realismem a trapnou poezií. Síla Kubíčkova debutu pak spočívá především v důsledném překračování konstatační roviny, na níž nejednou antikapitalistické básně mileniálů setrvávají. Čtenáři jeho textů jsou aktivizování tu básní mající formu kvizových otázek („Slovo ,svoboda‘ označuje: a) otroctví / b) kapitalismus / c) volný trh / d) Ameriku“), jindy zase výzvou k permutačnímu upravování výroku „Láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí“.

Ondřej Macl, houslistka Marie Takahashi a videoartist Jo Ta ve dvoře kulturního prostoru Werkstatttraum. Foto: archiv Ondřeje Macla

Na čistě intertextové a svým způsobem i konceptuální základě je pak postavena sbírka Ondřeje Macla (1989) K čemu jste na světě (2018), kterou tvoří básně výhradně budované jako variace na verše pro děti Jiřího Žáčka „K čemu jsou holky na světě? / Aby z nich byly maminky…“, které v roce 2017 vyvolaly širokou mediální diskusi a genderovou kritiku. Macl ve velmi krátké době (což samo o sobě není typické pro současnou českou angažovanou poezii) zareagoval souborem šesti desítek básní, v nichž ironicky podrývá stereotypy, na nichž stojí Žáčkova reprezentace žen a jejich role ve světě: „K čemu je Fifinka na světě? / Aby dělala hospodyni / zajíci, kocouru a svini. / A nevadí jí, jak to je, / hlavně že nemá obojek.“

Znovunalezená komplexita

Generačních souvislostí v námětech i poetice mileniálů by se tedy našlo relativně mnoho. (Pochopitelně měřeno vzorkem autorů, jimž jsem se zde mohl věnovat.) Předběžně lze tedy označení „básnická generace Y“ přijmout – ovšem s jednou „drobnou“ diferencí: v podání básnické odnože této generace jsou její tradované charakteristiky důsledně spojovány s vyhraněným skepticismem a kriticismem (ať už jde o vztah k digitálním technologiím či liberalismus v jeho kapitalistickém vydání). Ovšem ve srovnání s hlasy doléhajícími k nám příležitostně z jiných evropských literatur, je zmíněná kritičnost českých mileniálů sále pouze slabým odvarem – mám na mysli např. polského básníka Szczepana Kopyta (1983), který si svou radikální levicovostí nic nezadá s básníky historické avantgardy: „nezastaví nás tankery ani letadlový lodě kterýma krájíte oceán / měsíc je na naší straně / síly sopek a tundry nás podporujou / vy přivyklí přepychu se první pokloníte zemi / první políbíte beton dál sázíme na vaši empatii / (…) / chudý se spojej do stád / a pozvou vás na výprodej nápadů / vašich nápadů no jo“.

Přesto však nelze vleklou debatu o angažované poezii redukovat na její generační rozměr. Mezigenerační pnutí mezi těmi, kterým se při pouhém zaslechnutí slova „angažovanost“ probouzí vzpomínky na léta normalizace a zvedá se žaludek, a těmi, kteří tento mentální blok už nepociťují, je samozřejmě v této diskusi přítomné, tvoří její svrchní vrstvu. Její motivace spočívá – domnívám se – mnohem hlouběji. V potřebě nalézt ztracenou komplexitu básnického vypovídání o světě a lidském osudu v něm. V touze po nové rovnováze mezi subjektivním a společenským živlem v poezii. V peripetiích hledání místa spisovatele – intelektuála ve veřejném diskurzu. A v přestrašenosti z toho, že se to znovu nepodaří.

Od generace devadesátých let se čekalo, že bude po dlouhé době první, která bude mluvit sama za sebe, bez vnějších omezení a s neomezenou možností osobního výrazu. Tato očekávání se ukázala jako lichá. Vnější mocenské limity padly. Setrvačnost vlivu dosud potlačovaných kulturních a uměleckých energií byla však značná. V domnění, že mluví sama za sebe, vyjadřovala tato generace spíše snahu zacelit trhliny a deformace, které v předchozích desetiletých českou poezii postihly. Spíše než pokusy o modelaci lidského vědomí v složité spleti kontextů můžeme vnímat prvotiny první polistopadové generace jako pohříchu metaliterární příspěvky do dobových diskusí nad dalším směřováním české poezie v čase, kdy se z minulosti vynořila celá řada dříve potlačovaných poetik a směrů.

Aby se tento veskrze správný požadavek nezávislosti a autenticity naplnil, byl potřeba ještě další čas. Bezmála jedno další desetiletí. Co je hlavní devizou, kterou budou moci v budoucnu básničtí mileniálové rozvinout a využít? Nadhled a odstup, který jim umožňuje kombinovat osobní a společenské, časové a nadčasové, erotické a politické a řadu dalších, zdánlivě neslučitelných dualit.