Úvod. Situace před rokem 1989

Nejrůznější jevy, které dnes souhrnně označujeme termínem globální klimatická změna, jsou v našem životě takřka všudypřítomné – ovlivňují nás svými dopady a doléhají na nás i jako předmět politických debat a činů. Literatura si toho samozřejmě všímá a příroda, životní prostředí, lidský vliv na prostředí, či globální oteplení jsou dnes velmi živými tématy. Chceme-li tento zájem zmapovat v současné literatuře, stojí za to se ptát, v jakých podobách se projevoval v minulosti, která starší díla dnes odhalují nečekané souvislosti nebo je můžeme číst v překvapivě novém světle, na co současní autoři navazují nebo mohou navazovat, a kdy se rodí již vědomě psaná environmentální literatura v češtině. Tento přehled je nutně jen fragmentární vzhledem k omezenému prostoru, a především ke skutečnosti, že podobné téma dosud není soustavně zpracované. Existují studie o podobách krajiny v české literatuře, o vztahu literatury a přírody, s nimiž se „environmentální“ dějiny české literatury mnohde překrývají a doplňují, ale zároveň také kladou jiné otázky a vyzývají k tomu, abychom všechny texty zkusili číst jinýma očima.

Člověk se ke světu a prostředí, v němž žije, samozřejmě vztahoval vždy, a dokládají to i velmi staré literární památky. Povědomí o tom, že lidské zásahy do prostředí mohou být pro naše okolí negativní nebo ničivé, najdeme v řadě mytologií přírodních národů a folklórní tradici. Ve starších písemných památkách, které formovaly západní kulturu, se častěji setkáme s tím, že přírodní katastrofy, jako je potopa v bibli i mnoha dalších vyprávěních, přinášejí trest za přečiny, které se týkají lidské společnosti a vztahu k bohům. Teprve v moderní době člověk sám sebe začíná vnímat jako protějšek přírody, a nikoli slabého tvora, který je přírodním živlům vydán na milost. Vědomí problematického vztahu člověka a přírody se v novověku rodí pozvolna a počátky moderního zájmu o přírodu se obvykle hledají v romantismu a u jeho předchůdců v 18. století. Zájem o přírodu, ať už je definována různě, se také v literatuře neobjevuje náhodou, ale opírá se a je souběžný s děním ve společnosti a s koncepcemi utvářející se moderní vědy. První kroky k ochraně přírody se na našem území projevují někdy kolem poloviny 19. století. V roce 1838 byla vyhlášena první rezervace, dnešní Žofínský prales v Novohradských horách. Na objevování hodnot přírody se společně podílely výtvarné umění, literatura a estetické koncepce, které se v období romantismu vztahovaly k přírodnímu krásnu. V legislativní rovině se ovšem ochrana přírody soustavněji prosazovala až na začátku 20. století. V první polovině 19. století výrazně ovlivňoval pohled na přírodu romantismus, ve druhé polovině století roste význam nových vědeckých teorií. Velkou roli v pohledu na život na Zemi sehrála evoluční teorie, kterou Darwin v roce 1859 představil odborné veřejnosti ve spise O vzniku druhů přírodním výběrem. Vztah člověka a prostředí, v němž žije, brala v úvahu pozitivistická věda. Francouzský filosof a kritik Hippolyte Taine uvádí prostředí jako jeden z faktorů určujících povahu lidského ducha a jeho teorie ovlivnily některé spisovatele řazené k naturalismu.

V moderní české literatuře najdeme motivy spojené s přírodou a krajinou v hojnější míře hned od jejích počátků na přelomu 18. a 19. století. Pro nastupující obrozenskou generaci byla důležitým inspiračním zdrojem tradice idyly vycházející z antiky, přičemž zprvu šlo o motivy, které se nevztahovaly ke konkrétnímu prostředí, nýbrž čerpaly z literární tradice. V díle Karla Hynka Máchy, nejvýznamnějšího romantika české literatury, najdeme rovněž zobrazení idylických míst, ale také výrazně romanticky konstruovaných krajin. Přírodní tematika je pro Máchu ústřední a jeho poutnická verva spolu s intenzivními vhledy do krajiny jsou dodnes inspirativní, třebaže u něj nenajdeme jednoznačná environmentální témata. Jeho vrstevník Karel Jaromír Erben vedle krátkých vhledů do krajiny přináší ve své Kytici několik balad, které navazují na lidovou tradici a mohli bychom je číst jako příběhy o vztazích člověka a mimo-lidské sféry přírody („Vrba”, „Lilie”, „Holoubek”). Ojedinělou básní českého romantismu jsou Atomy Vincence Furcha ze 40. let 19. století, které by již bylo možné označit za ekologickou nebo protoekologickou báseň, v níž člověk bezděčně zasahuje do přírody, své gesto reflektuje a vytváří si nový pohled na to, co je příroda a život. Idylická příroda tvoří důležitou složku Babičce Boženy Němcové, ale i v ještědských románech a povídkách Karoliny Světlé, u níž najdeme také místa ukazující přírodu jako vznešené a dramatické prostředí lidských příběhů. Na začátku 20. století na idylické tendence navazuje Jindřich Šimon Baar v Janu Cimburovi (1908), pro nějž příroda takřka splývá s kultivovanou a udržovanou zemědělskou krajinou, o kterou se člověk stará a která je velmi vzdálená dnešní zemědělské průmyslové výrobě.

Řada dalších autorů 19. století rozvíjela zájem o přírodu v cestopisných prózách. Environmentální vědomí je v těchto dílech pochopitelně latentní, utváří se tu však repertoár přírodních krás, katalog ideálních krajinných partií, malebných, dramatický a vznešených míst, etabluje se estetická hodnota přírody a emoční vztah k ní. Autory 19. století přitahovaly na našem území především Krkonoše, ve druhé polovině století je doplňuje oblast Šumavy.

Od druhé poloviny 19. století lze hovořit o protoenvironmentálním psaní, kdy se vliv lidské činnosti na přírodu a prostředí prosazuje jako literární téma. Svatopluk Čech líčí v Lešetínském kováři (1883) ničení idylické české krajiny při výstavbě továrny spojené s železnicí. Protiklad nedotčené krajiny a průmyslu má v Čechově básnické povídce politický význam: idyličnost charakterizuje domácí české obyvatelstvo, zatímco průmysl cizí německý živel. Malebné líčení tedy nese především kulturní významy, které dobře vystihuje píseň „Kde domov můj“ (ze hry Fidlovačka J. K. Tyla, 1834), jež se později stala českou hymnou. V rostoucí míře se od druhé poloviny 19. století v literatuře prosazují motivy výstavby železnice, regulace řek, důlní činnosti a později výstavby přehrad. Určitý protiklad idylizace krajiny představují obrazy nedotčené přírody, které vrcholí v díle Karla Klostermanna věnovaném Šumavě. Klostermann psal také o kůrovcové gradaci v roce 1870, kterou vnímal a líčil jako přírodní katastrofu (zatímco současný odborný pohled spíše zdůrazňuje procesy, které v přírodě zákonitě probíhají).

První polovina 20. století na tyto rýsující tendence navazuje a v lecčem je rozvíjí. V povídkách Josefa K. Šlejhara z přelomu století najdeme intenzivní naturalistickou polohu vnímání mimo-lidské přírody a násilí, jehož se vůči ní člověk dopouští. Jeho povídka „Chorá jabloň“ (knižně 1894) například přináší pozoruhodnou variaci na téma Erbenovy balady „Vrba“ o sepětí lidského života a stromu. Šlejhar má blízko k Erbenovi také motivy lidské sobeckosti překračující hranice přirozeného řádu. V próze Neštěstí (knižně v souboru Temno, 1902) vede svévolné pokácení stromu až k apokalyptickému rozvratu a přerůstá v sugestivní podobenství o negativním působení člověka na životní prostředí. Nejen tuto Šlejharovu prózu dnes můžeme číst jako pozoruhodný přechod od přírodního mýtu ke klimatické fikci.

V prozaických lyrických apostrofách se k rostlinné přírodě vztahuje Jakub Deml v souboru Moji přátelé (1913). Sbírka S. K. Neumanna Kniha lesů, vod a strání (1914) narušuje tradiční schémata přírodní lyriky, v níž mluvčí promítá své pocity do krajiny, a otevírá materialisticky laděný pohled, v němž člověk i přírodní entity jsou složeny z téže látky a jsou pronikány stejnými rytmy, které je sbližují. Psaní o přírodě je v první polovině století rozšířeným žánrem, od počátku století se hojně překládají například knihy E. T. Thompsona, v roce 1931 vycházejí rozsáhlé a pozoruhodné Toulky přírodou Bohuslava Hrušky. V témže roce 1931 pak Josef Váchal tiskne svou Šumavu umírající a romantickou, jedinečně graficky i textově pojaté dílo. U Váchala se pojí romantický vztah k přírodě, evoluční náhled i poučení soudobou literaturou o životním prostředí a jeho Šumavu již lze označit za otevřeně environmentální text. Některé romány meziválečné doby jako Přehrada (1932) Marie Majerové nebo Válka s mloky Karla Čapka (1936) využívají podobné postupy jako současná klimatická fikce (tj. příběhy odehrávající se v blízké budoucnosti zasažené klimatickými změnami), ačkoli bychom je za environmentální prózy v plném slova smyslu neoznačili, protože zásahy do prostředí v nich spíše doprovázejí krizi jiné povahy. Majerová komponuje svůj román z řady přímo nesouvisejících epizod, zapojuje do děje velké množství postav, vytváří síť víceznačných vztahů a vkládá do něj také dvě kapitoly psané z perspektivy řeky Vltavy, protikladné lidské snaze řeku ovládnout. Válka s mloky z dnešního pohledu nastoluje otázky bezohledného vyčerpávání přírodních zdrojů, kolonialismu a komunikace člověka s mimolidskými bytostmi.

Po druhé světové válce můžeme konstatovat nárůst ekologicky orientovaných odborných i publicistických textů, v literatuře v užším slova smyslu se rozvíjí psaní o přírodě (Jaromír Tomeček, Ladislav Stehlík, Stanislav Vodička ad.), environmentální témata se v různých polohách objevují ve sbírkách Jiřiny Haukové od její první sbírky Přísluní (1943) do závěrečné Večerní pršky (2002). V roce 1963 vydává Miroslav Holub, profesí lékař-imunolog, sbírku Kam teče krev, v níž tematizuje kruté a zároveň sterilně lhostejné nakládání s laboratorními zvířaty. V roce 1971 umírá Bohuslav Reynek, jehož básnické a výtvarné dílo se s velkou vnímavostí a citlivostí obrací k přírodě. Reynkovu poslední sbírku Odlet vlaštovek (psáno 1969–1971, vyšlo v exilu 1980) charakterizuje až františkánský vztah k živým bytostem, v jeho pohledu stvořením stejně důstojným jako člověk a přece jiným. V 60. letech vydává Emil Juliš sbírku Pod kroky dýmů(1969), v níž rozvíjí geologickou imaginaci motivovanou a inspirovanou důlní krajinou Podkrušnohoří, vedle něj píše ve stejném regionu například básník Dalibor Kozel, který také v roce 1969 uspořádal antologii hornické poezie Ty stará šachto Ely, sbohem, jejíž první oddíl přináší obrazy krajiny proměněné důlní činností (mnohé z nich jsou z první poloviny století). Kozlovy vlastní básně psané v sedmdesátých letech vyšly až později (Krajina severu, 2011).

Nástup programové či vědomě psané environmentální literatury můžeme ve stále větší míře sledovat právě od 60. let a za jeden z jejích vrcholů lze označit období 80. let. V té době vydal Vladimír Páral román Válka s mnohozvířetem (1983) odkazující k Čapkově Válce s mloky, který bychom dnes označili za čistou klimatickou fikci. „Mnohozvířetem“ je v tomto příběhu oživený, vtělený a do jisté míry aktivně jednající smog. Od roku 1982 psal Emil Juliš soubor básní nazvaný Zóna (v nejucelenější variantě jako oddíl v souboru Blížíme se ohni, 1988). Básně vznikaly v blízkosti stejnojmenného projektu výtvarníka Jiřího Sozanského, který prováděl instalace a performance na území bývalého města Most, jež od 60. let procházelo demolicí a ustupovalo důlní činnosti. Juliš v Zóně dospívá k apokalypticky laděné obraznosti, v níž hlavní roli sehrává prostředí a člověk se v řadě básní ocitá na okraji jako prvek unášený podstatnějšími pohyby. Julišovy básně i Páralův román byly podníceny ekologickou situací severních Čech, regionu důležitém pro ekologické hnutí 80. a 90. let. U Juliše i Párala, přes velkou odlišnost jejich děl, můžeme konstatovat inspiraci lokální ekologickou problematikou, kterou rozvíjejí do globálního měřítka světa a lidské kultury. Tento pohled na prostředí zaostřený na lokalitu charakterizuje kniha Emila Hadače Ekologické katastrofy (1987).

Podstatné impulsy pro environmentální hnutí v tehdejším Československu byly mezinárodní. V roce 1972 vychází klíčová zpráva Římského klubu Meze růstu. V překladu Bedřicha Moldana, který vznikl krátce po zveřejnění zprávy, se v českém prostředí šířila jako samizdat. V roce 1974 vzniká hnutí Brontosaurus, které zčásti bylo Mezemi růstu inspirované a v témže roce je také založen filmový festival Ekofilm. Významnou a stále nedoceněnou roli sehrály v 80. letech neoficiální a undergroundové aktivity. Za připomenutí stojí postava Lubomíra Droždě (1955–2024, v té době zejména pod pseudonymem P. Blumfeld, později S. M. Blumfeld nebo Čaroděj). Drožď od roku 1979 až do své smrti žil jako “ekologický emigrant” na Kokořínsku intenzivně se zajímal o ekologii a s ní spojenou filozofii. Koncem 80. let publikoval v samizdatovém časopise Vokno (č. 13–15) rozsáhlý esej s názvem Můj kraj, stejně jako tvůj kraj, jde do prdele. Pokus o výhled z ekologické deprese (s ohledem na existenciálněekologické konstelace undergroundu) – úvodní slova jsou citátem z písně/básně Pavla Zajíčka z konce 70. let. Od roku 1987 do roku 1989 vycházel jako samizdat Ekologický bulletin (jeho redakci v prvním čísle tvořili Josef Danisz, Ivan Dejmal, Lenka Marečková a Martin Palouš). Časopis se věnoval především prakticky zaměřeným tématům, nevyhýbal se ale ani filosofickým reflexím a otiskl také část Drožďova/Blumfeldova eseje. Důležité pro utváření ekologického hnutí v 80. letech byly knihy Hany Librové (Sociální potřeba a hodnota krajiny, 1987; Láska ke krajině, 1988), v nichž sleduje sociologickou perspektivu vztahu ke krajině a ukazuje dlouhou tradici ochrany krajiny a přírody v našich zemích. Na Slovensku v roce 1987 vychází antologie ekologické poezie nazvaná Polčas rozpadu, v Čechách v té době sice nemá svůj konkrétní protějšek, tvoří jej ale ekologické motivy přítomné u řady soudobých autorů. V roce 1988 natočil režisér Jan Svěrák krátký film Ropáci podnícený ekologickou devastací severních Čech. Film zaznamenal velký ohlas a fiktivní ropák propůjčil své jméno anticeně Ropák roku, kterou v letech 1992–2022 udělovalo sdružení Děti země za antiekologický čin roku. Ropáci vyznačují kontinuitu ekologického vědomí 80. a 90. let minulého století. Změna politické situace v roce 1989 nevedla ani tolik ke změnám ekologického vědomí, jako především k větší otevřenosti v ekologických otázkách a možnostem o nich otevřeně hovořit a publikovat ve veřejném prostoru. Environmentální témata se rozvíjejí v několika žánrových polohách, v próze, poezii a široce pojaté oblasti nonfiction , která v řadě podob spojuje vědecký přístup s literárním. Právě tato oblast byla v 90. letech zřejmě nejživější.

Krajina – wildlife – nové divočiny: česká environmentální nonfiction

Environmentální nonfiction je v západní literatuře, ale třeba i v taiwanské nebo brazilské zavedeným žánrem, který k sobě poutá pozornost kritiků i čtenářů. Česká literatura se touto cestou ubírá pozvolněji, obdobný soubor děl je oproti jiným literaturám řidší, méně provázaný a v neposlední řadě mu i chybí opora v tradici, jakou v anglosaském prostředí tvoří zvláště tzv. nature writing. Tento esejistický typ psaní sahá až do 19. století a zrodil několik kanonických autorit: legendárního chodce mainskými lesy Henryho Davida Thoreaua, filozofa a básníka přírody Walda Emmersona, zakladatele yosemitského národního parku Johna Muira, pozorovatelku rurálního života Susan Fenimore Cooper či později Rachel Carson, jejíž Tiché jaro (1962) se stalo emblematickým dílem posouvajícím nature writing k environmental writing. Carson ve svých knihách přešla od obhajob hodnot přírody, líčení jejích krás a úniků do divočiny k přímé obžalobě člověka a jeho podílu na poškozování životního prostředí. Teprve po Rachel Carson, propojující pastorální román s apokalyptickým narativem, mohli následovat apologeti přirozenosti divočiny a kritici antropocentrismu Wendel Berry a Garry Snyder.

České překlady uvedených autorit (tj. jejich „esejů o přírodě“) se začaly výrazněji objevovat právě až v posledních třiceti letech, tedy v období, které je v centru naší pozornosti. Zásluhou nakladatelství Paseka tak bylo do češtiny uvedeno širší Thoreauovo dílo, dlouho omezené na překlady Waldenu (roku 1902) či výboru Toulky přírodou (roku 1925). Přeložen byl i John Muir (Mé první léto v Sieře Nevadě, 2015) a Waldo Emerson (zatímco jeho básně vycházely od padesátých let, soubor nejdůležitějších esejí Sebedůvěra, sebejistota, nezávislost: moudrost jako inspirace pro každodenní život až roku 2005). Praxe divočiny, respektive Místo v prostoru Garryho Snydera a Tiché jaro Rachel Carson se prvně objevily v letech 2002, 2005 a 2021, byť druhá jmenovaná kniha rezonovala v českém prostředí již v šedesátých letech, kdy byla pořízena její rozhlasová nahrávka. Části z ní měly být rovněž podkladem pro přípravu “ekologických” pasáží Charty 77 (Olšáková – Hertl 2017) a později ji významně reflektoval i botanik a zakladatel Ústavu krajinné ekologie Emil Hadač. Do své knihy Ekologické katastrofy (1987) z ní přejal nejen autorčiny teze, ale i její alarmující postoj, třeba když naléhavě varoval před ztrátou biodiverzity v důsledku chemizace půdy i vod: „budeme-li postupovat tak jako dosud, budeme se onomu mlčícímu jaru stále blížit. Stačí si jen uvědomit, že už dnes se na našich polích zřídkakdy ozve čiřikání koroptví, že dudka potkáme jen ve velmi odlehlých končinách, sám ani nevzpomínán, kdy jsem naposledy slyšel kvílivý hlas krutihlava. Stav žab je silně redukován, motýlů na loukách je pořídku, chroust je dnes raritou, čmeláků je stále méně. Raci musí být přísně chráněni, i když dříve byli hojní ve většině potoků. Desítky druhů květnatých rostlin vyhynuly nebo jsou nezvěstné […] Jsou to signály, že bychom měli reagovat, než bude pozdě“ (Hadač 1987, s. 107).

Lze předeslat, že Hadačova burcující pozice se do českého psaní o krizi přírodního prostředí dosud příliš nepromítla a ani samotná globální ekologická krize, jejíž fatální rozměr je stále zřetelnější, dosud není artikulována příliš dramaticky, spíše jen vyplývá z řečeného, vysvítá zpoza jednotlivých textů. Sentiment v podobě touhy po původním, neporušeném světě přírody dominuje nad environmentálním žalem, natož pak hněvem. Je to patrně i proto, že akcent textů, jež by v „současné české literatuře“ mohly zastupovat žánr nature writing, či dokonce environmental writing od počátku nesměřoval do oblasti přírody, ale k poněkud odlišnému pojmu – ke krajině.

Obrat ke krajině

O tom, co je a jak vzniká krajina, se v českém veřejném prostoru v průběhu devadesátých let i dalších dvou dekád let otevřela hluboká diskuze. Ustanovovala ji řada konferencí, seminářů, terénních průzkumů a uměleckých intervencí, vznikl i významný soubor textů na dané téma. Výchozím impulsem českého landscape writing se stala kniha environmentalistky Hany Librové Láska ke krajině (1988), která prostřednictvím literárních i výtvarných reflexí od antiky po současnost dokládala historickou trvanlivost daného fenoménu. Librovou zajímá zvláště osobní vztah člověka ke krajině, vnímá jej jako cosi daného a odvěkého, krajina pro ni není jen fyzickým prostorem, ale i niternou potřebou a emoční projekcí. Současnost však autorku uvědomuje o křehkosti a zranitelnosti tohoto vztahu – pod vlivy moderní civilizace se pokřivuje a hroutí. Librová přičítá největší vinu na tomto stavu konzumerismu, jenž vede k tlaku na přírodní zdroje a jejich vyčerpávání. Autorka v této, ale i v dalších svých publikacích (zvláště v Pestří a zelení) nicméně usuzuje, že proti těmto jevům lze jednat. Sází přitom na kolektivně přijatý princip dobrovolné skromnosti a sebeomezení, který vrátí člověka k jeho podstatě, tedy k přírodě.

V tomto ohledu se Librová podstatně stýkala s ekologickými kruhy přelomu osmdesátých a devadesátých let reprezentovanými například autory zprávy Stav a vývoj životního prostředí v Československu (1989) Josefem Vavrouškem a Bedřichem Moldanem. Vavroušek byl jedním z těch, kdo obracel pozornost ke konkrétním regionům, které poznamenala ekologická devastace. V prostoru Československa to bylo zejména Mostecko poznamenané hnědouhelnou těžbou, k jehož dokumentaci přiměl fotografa Josefa Koudelku. Z této iniciativy fotografická kniha Černý trojúhelník – Podkrušnohoří – Fotografie 1990–1994 (1994) a stejnojmenná výstava. Vavroušek coby porevoluční ministr životního prostředí zorganizoval rovněž historicky první konferenci o životním prostředí v Evropě, o níž později referoval například v časopise Vesmír. Zde zastával názor, že chceme-li zastavit destrukci, musíme nejprve změnit své hodnoty, dobrovolně se vzdát „hedónistického života spojeného s masovým konzumem zboží“ (Vavroušek 1992, s. 86).

Psaní o krajině od knihy Hany Librové značně zkošatělo a soustředilo se kolem několika autorů, jejichž „krajinářská“ produkce je nejen početná, ale i čtenářsky úspěšná. V tomto ohledu vynikl zejména Václav Cílek, jehož Krajiny vnitřní a vnější (2002) se staly bestsellerem. Pro geologa Cílka je krajina fyzickým i duchovním prostorem současně, vybírá si přitom konkrétní místa a terény a odhaluje jejich geologické, botanické, kulturní, sakrální i estetické vrstvy. K tomuto vzájemně provázanému celku pak připojuje svou osobní zkušenost, soud i prožitek. Krajina se v jeho díle podobně jako u Librové jeví jako nezbytnost, bez dotyku s ní je člověk ochuzen o cosi podstatného, je darem, který učí specifické vnímavosti. Cílek v této své linii pokračoval v řadě dalších titulů: Makom. Kniha míst (2004), Dýchat s ptáky (2008), Krajina z druhé strany (2011), Krajiny domova (2013), naposledy například v knize Kudy plyne Vltava (2023). V pozadí jeho fascinace krajinou přitom vždy více či méně vystupuje obava, jaká bude budoucnost. Co přinese klimatická krize, nakolik pocítíme důsledky svého rozhodnutí pro ekonomiku spotřeby a výkonu, jak se promění krajina, kterou máme otištěnou v naší kolektivní paměti? Cílek však na rozdíl od Librové nevolá po radikální společenské změně, pouze uvědomuje sebe i čtenáře, že současný svět prochází ztrátou rovnováhy a že kolaps toho, co známe, je blízko a není cesty zpět.

Cílkovým protichůdcem v prostoru krajiny je botanik Jiří Sádlo, pro nějž je krajina doslova vzpurným pojmem. Jeho uchopitelnost je totiž nejistá a zatěžkaná příliš mnoha významy i projekcemi. Sádlo tuto svou koncepci demonstroval již v iniciačním eseji pro české uvažování o krajině Krajina jako interpretovaný text (1994), v němž se vymezuje proti tvrzení, že tento prostor je něco jako „dekódovaný kód, něco s tvrdě určeným jednoznačným smyslem“ (Sádlo 1998, s. 96) a že jeho jediným „čtenářem“ může být člověk. Podle Sádla tuto interpretační aktivitu ve vztahu ke krajině sdílí „každá její složka, každá substruktura, každá věc v krajině, určitý člověk nebo lidé vůbec, lesní společenstvo, vesnice… A každá složka krajiny dělá svou existencí zároveň tři věci: krajinu fyzicky spoluvytváří, krajinu registruje – čte, a krajinu přetváří.“ (tamtéž). Podobně uvažuje Sádlo i ve svých dalších textech, v případě souboru Krajina! (2019) pak velmi výbušným stylem přelévajícím se od abstraktních úvah, odborných výkladů a vzpomínek po sarkastické glosy, provokace a výkřiky. Přenese-li se vnímavý čtenář přes chaotickou kompozici textu, může být Sádlovou nespoutaností stržen a uchopen, a jakkoliv nejistě v toku jeho textu pluje, začíná s autorem chápat, že v případě krajiny jde o mnohé, ne-li o vše. Je to totiž prostor, který musíme stále znova procházet, objevovat ho i znova vynalézat, abychom jej neztratili.

Sádlo se v knize zasazuje rovněž o to, aby nebyly konzervovány a ochraňovány jen konvenční typy krajin, ale i ty, které ještě nepovažujeme za krásné a hodnotné, respektive je jako krajiny ještě vůbec nechápeme. Náš zájem a ochranu si totiž zaslouží i suburbánní a (post)industriální lokality, místa lomů a hald i nové divočiny s přirozenou sukcesí. Nejistá (příměstská) krajina je tématem obou dalších Sádlových knih Praha a Brno (2015) a Prázdná země (2007). Druhá z nich je psána formou deníkového záznamu vedeného od podzimu do jara, v němž jsou podle autora „testovány důkazní možnosti vědy v její poetické dimenzi“ (Sádlo 2007). Toto úsilí proměňuje přírodovědce Sádla v citlivého, lyrického pozorovatele drobných detailů a neznatelných důkazů přírodních procesů a událostí malých světů, například železničního náspu.

Jiří Sádlo a Václav Cílek se spolu s Dagmar Dreslerovou, Petrem Pokorným a Pavlem Hájkem podíleli rovněž na kolektivní knize Krajina a revoluce (2005), jež prohloubila uvažování o neuralgickém pojmu české environmentální a ekologické debaty až do časově odlehlých geologických či archeologických období. Jak již je pro první dva autory typické, odbornost se tu mísí s osobní reflexí i vtipným komentářem, v důsledku ale publikace potvrdila historickou provázanost člověka a krajiny a jejich vzájemné působení. Esejistickou výpovědí o našem přítomném vztahu ke krajině jsou pak Krajiny srdce (2016), de facto literární i faktická toulka po různých emočně prožívaných lokalitách (texty, které původně vyšly v ekologickém časopisu Veronica poskytla více než desítka autorů). Motiv poutnictví a senzitivní chůze krajinou pak zdůraznila publikace Od země přes kopec do nebe (2005), editorsky i autorsky zaštítěná kunsthistorikem Jiřím Zemánkem. Intenzivní vnitřní zážitek z krajiny se tu propojil s literárními a výtvarnými referencemi, zvláště pak k romantickému umění – osobnosti jako Karel Hynek Mácha nebo Caspar David Friedrich vstupují do vnímaných krajinných kompozic a ovlivňují jejich estetickou i psychofyzickou působivost. Chůze krajinou je tu přitom odpovědí na globální mobilitu, automobilismus a konzumerismus, které odvracejí člověka od přírodního světa, zabraňují, aby mu porozuměl, a oplošťují jeho emoční svět.

Toulání krajinou je v české literatuře nicméně populární i v jiném než environmentálním pojetí, nezřídka se orientuje na její historickou paměť (například Petr Mikšíček Sudetská pouť aneb Waldgang, 2005) či vazbu k výtvarnému umění a literatuře (Josef Kroutvor Klobouk, kniha a hůl, 2009 a Lesní eseje. Texty z česko-rakouského pomezí a Šumavy, 2019). I v této podobě má však jistý environmentální dopad ‒ posiluje se jím vztah ke sdílenému prostoru i motivace k tomu, aby o něj bylo pečováno. Podobnou roli mohou mít i četné publikace, které se zaměřují na přírodovědně-dějinný význam krajiny. Mezi nimi lze jmenovat například Krajinu soutoku (1995) Karla Sklenáře, Fenomén soutoku (2019) kolektivu autorů Boliny, Cílka, Hlaváčka, Klimka, Meduny, Sádla, Schmelzové a Špouly či Hinterland (2025) Petra Pokorného, Petra Šída a jejich badatelského týmu. V druhé jmenované knize přírodovědné výklady střídají výrazné literární reflexe krajiny, která „není jen pozoruhodnou lokalitou, nýbrž především příběhem, který chce být vyprávěn, jinak se stane nesrozumitelným.“ (Bolina et al 2025, anotace). Takové poselství je však vlastní i všem výše uvedeným knihám.

Úniky do přírody, nové divočiny

Z proudu literatury pozorné ke krajině se vymykají díla legendy Jizerských hor Miloslava Nevrlého, jehož texty vycházely již v osmdesátých letech 20. století, a to v oficiální i v polooficiální, takřka samizdatové podobě. Kompletně a opakovaně začalo být autorovo dílo znova vydáváno od přelomu milénia a zaznamenalo i značně intenzivní čtenářskou odezvu. Pojem krajina se v Nevrlého textech ovšem objevuje a není nepodstatný. V Karpatských hrách (1988 [1981]), Zašlé chuti morušek (2002) i Větrném toulání v hedvábných časech (2014) se týká především horských partií, Chvály Zadní země (2002) nastiňují celou krajinnou typologii. Pro Nevrlého je však důležitý samotný průchod krajinou, respektive jejím konkrétním terénem, a jeho smyslový prožitek. Zrakový vjem je přitom jen jednou z možností, jak může chodec naléhavý prostor kolem sebe uchopit. Důležité jsou i zvuky, pachy, chutě a dotyky. Toto smyslové pojímání místa se primárně děje v prostoru, kam nedosahuje civilizace, kde lze zažít samotu, divokost a nedotčenost. Autor praktikuje v podstatě romantické snění o útěku před civilizací, která je obtížným břemenem. Jen v divočině lze žít přirozeným a svobodným životem, jít na dřeň všech civilizačních potřeb: chodec Nevrlý se dobrovolně omezuje, žije z toho, co najde, nasbírá, vyhrabe ze země, přespává pod skalními převisy i v krmelcích, kráčí nalehko bez vybavení, často nejen hladoví, ale i žízní. Jeho pouť je týravá tělesně, ale osvobozující duševně a mentálně.

Jediným limitem, s nímž se chodec nedokáže vyrovnat, je pomíjivost jím vyhledávaných charakteristik prostoru. Místa svobody a naplňujícího putování jsou permanentně v ohrožení, ať už ekologickou devastací či masovým turismem. Divočina je k Nevrlého úděsu stále prudčeji konzumována civilizací, praktikování hraničního wildlife je stále více ohroženo. Chodec se tak musí přesouvat stále na nová místa, hledat útočiště dosud nezasažená a čistá. Z Jizerek zasažených kyselými dešti utíká do horského ráje rumunských Karpat, v turisty zaplněném Českosaském Švýcarsku si nachází svou prázdnou Zadní zemi, oázou jsou pro něj národní parky (viz kniha Nejkrásnější sbírka). Nevrlý si svým putováním divočinou plní rousseauovský sen o uzdravení tam venku, mimo civilizaci, ale i chlapeckou touhu po naprosté svobodě, ať již se uniká před restriktivní normalizací nebo nároky technokratické kultury. Nevrlého texty tak na jedné straně vane foglarovský esprit a trampská romantika, na straně druhé tlumočí určitou míru frustrace – ze ztráty míst, jež dávají pocítit spjatost člověka s přírodním světem. Nevrlý je k němu citlivý, nikdy však neztrácí dominanci, nezřídka připomíná bílého dobrodruha prodírajícího se džunglí a podrobujícího si neznámý fascinující svět. Přírodním světem nakonec ale nikdy neputuje sám – jeho společníkem je čtenář, kterého Nevrlý neustále zahrnuje otázkami, výzvami a instrukcemi. Připomíná starého Caleba ze Setonova románu Dva divoši (1903), který radí dvěma divochům, jak obstát i žít.

Mnohem komornější a méně instruktivní polohu intenzivního smyslového dotyku s přírodním děním nabízí kniha Luďka Čertíka Spolu, nezkrotní. Eseje ze živého světa (2024), v níž rytmus chůze určuje i samotný rytmus textu. Spolu s Čertíkem, chodcem živým i neživým světem, se noříme do toku přírodního dění a jeho (pro)jevů, slyšíme zpěv ptáků, cítíme déšť na tváři, dotýkáme se zvlhlé hlíny. Čertík se dokáže intenzivně i výjimečně senzitivně napojit na konkrétní místo a tento imerzivní zážitek přenést na čtenáře. Má cit pro detail, který pojímá s až lyrickou něhou, zároveň ale jeho prostřednictvím skrytě burcuje – ještě je čas se vzepřít. To v Čertíkově případě znamená neztratit citlivost vůči přírodě, světu dojemné krásy a tiché radosti i našemu jedinému možnému životnímu prostoru.

V jistém ohledu Čertík navazuje na Michala Bartoše a jeho eseje O přírodě s láskou (2011). Kniha má sice mnohem širší záběr, dotýká se otázek environmentální etiky, smyslu ekologického vzdělání či ekologického času, zásadní je však reflexe vztahu člověka k přírodě, jenž je primárně nahlížen jako emocionální vazba na něco, co nám (již) chybí. Etický rozměr přírody ovšem již dříve zvažoval filozof Erazim Kohák, například v esejích Oheň a hvězdy. Filozofická zamýšlení nad morálním smyslem přírody (1984), která původně vyšla v americkém exilovém nakladatelství a teprve o čtyřicet let později v přepracovaném vydání v češtině. Kniha vznikla z životní situace thoreauovského vzoru: Kohák se odstěhoval z civilizace do divočiny státu New Hampshire, kde začal uprostřed přírody žít téměř poustevnickým životem, nejprve ve stanu, později ve vlastnoručně postavené chatě. Jednotlivé eseje nastolují řadu tezí, jednou z těch podstatných je materialistická objektivizace přírody, která vede k vzájemnému odcizení člověka a přírodního světa.

Právě pocit ztráty se do české nonfiction literatury, tematizující přírodu, propisuje velmi často, a je to patrně i to, co řadu současných autorů přivádí k zájmu o zvláštní prostory, kde se příroda dokázala vtěsnat mezi místa zcela podmaněná civilizací či kde všechny stopy kultury převrstvuje. Tyto průrvy, výběžky či mezery nesou různá atraktivní pojmenování: nová divočina, ruderální krajiny, vágní terény, suburbie. Každou jednotlivou lokalitou, k níž se tyto pojmy váží, přitom vystihuje jiná povaha, jsou odlišnými a často i různě cennými biotopy, mohou mít rozdílnou minulost. Společná jim je jen dočasnost a vratkost, mohou trvat ve stejné podobě ještě několik desetiletí, ale i zcela změnit svůj stávající charakter během jedné stavební sezóny.

K těmto místům mezi místy, respektive místům bez funkce, se obrací publikace Město naruby. Vágní terén, vnitřní periferie a místa mezi místy (2020, ed. Radan Haluzík), Planeta Praha. Průvodce nečekaně pestrou přírodou města (2022) nebo Divoká přírody Prahy a blízkého okolí (2015, ed. Radek Mikuláš a Jan A. Šturma). Jedná se o kolektivní autorské počiny, polyperspektivní přístup je tu však značně přiléhavý. Prochází se totiž prostory nekontrolovatelného bujení, heteropie a překrývání, s nimiž je však podle autorů dobré se kontaktovat, nejlépe všemi smysly. Rozšíří to totiž nejen naše poznání, ale získáme tím i zvláštní emoční zkušenost. Tato nová a neznámá místa přitom odhalují, v jak složitě provázaném prostředí žijeme a nakolik jsme si od sebe navykli oddělovat živé a neživé, lidské a nelidské, člověka a přírodu. Místa přirozené sukcese na krajích i uprostřed sídel nás přivádějí zpět k této komplexitě, poskytují to, co považujeme v době klimatické krize v moři betonu za ztracené.

Environmentální akcent se ovšem nemusí vztahovat jen k areálům výrazně přírodním. Anna Beáta Háblová v knize Nemísta měst. Opomíjená, pomíjivá a míjená místa měst (2019) představuje mnohem širší rejstřík. Zajímají ji letištní haly, tržiště, stabilní i nahodilé skládky, stejně jako nevyužívané prostory podél železnic a silnic, plácky za ostravskou haldou či rekultivovaná území. Těká přitom mezi jednotlivými nemísty typově i geograficky, nachází je v Detroitu, Bangkoku, v pražských Kolodějích i na Letné. Jejich popisu a výkladu se věnuje obšírně a poučeně, každá z jejích esejí věnovaná jednomu z nemíst je opřena o odborné zázemí, jímž jsou pro Háblovou urbanistická, architektonická i sociologická studia. Autorka však nezapře ani svou beletristickou orientaci. Eseje uvádí povídkový prolog, v němžvystupují fiktivní postavy nebo autorčino alter-ego odhalující svůj vztah k pojednávanému prostoru. Lidé stejně jako nemísta jsou u Háblové od sebe neoddělitelní, poutá je k sobě perspektiva, která jim uděluje příznaky ztracenosti, vyloučenosti a degradace. A právě pro to mohou vyvstávat jako anomálie, jež narušují mocenský řád globalizovaného světa i zrcadlit jeho negativa (homogenizaci, devastaci přírodních i kulturních prostředí, sociální a environmentální nerovnosti).

Na komplexnost a vztahovou provázanost světa, jenž nás obklopuje, upozornil i kolektivní esejistický soubor Antropocennosti (2024, eds. Eliška Fulínová a Anna Michalik Kvíčalová), v níž se – jak napovídá titul – stal ústředním pojmem antropocén, tj. označení geologické epochy, kdy vliv člověka na zemský ekosystém dosáhl bezprecedentní a globální úrovně. V knize nasvěcuje pojem detail: láhev Coca-coly nalezená na skládce poblíž grónské vojenské základny, jablko putující z balkánského unifikovaného sadu do našeho supermarketu, tuková usazenina monstrózních rozměrů v pražské kanalizaci, mokřad vtěsnaný v prostoru mezi třemi železničními tratěmi, čínské hůlky i polní brázda. Ať již je ale v příslušných kapitolách knihy pojednáno jedno nebo druhé, vždy vyvstane týž motiv: mezi přírodou a kulturou nelze rýsovat hranice, tyto oblasti jsou natolik vzájemně propletené, že mezi nimi zaniká jakákoliv dichotomie. Tato podstata antropocénu však není jediným závěrem knihy, pojem je v ní totiž nabídnut i jako prostředek, jak se popasovat se současným stavem světa, neboť „definičním znakem antropocénu je krize a přehodnocení postavení člověka, nikoli potvrzení jeho absolutní kontroly nad světovým děním. … v antropocénu si uvědomujeme, že jistota ohledně zvládání rizik, kontroly přírody nebo eliminace utrpení, kterou přinášela modernita, byla falešná.“ (Fulínová – Kvíčalová 2024, s. 10). Pro autory a autorky esejů je v uvědomění si této krize příznačná skepse: stav světa nejde opravit, na sebereflexi je již pozdě.

Česká environmentální nonfiction, již jsme se zde pokusili vymezit, urazila od osmdesátých let dvacátého století do současnosti pozoruhodnou cestu, od oceňování krás krajiny a potvrzování jejího práva na péči a uchování (coby přírodně, kulturně i emočně důležitého prostoru našeho života) dospěla k uvědomění si dopadů globální klimatické krize, ale třeba i pojmenování deficitu mezidruhové blízkosti a rovnosti (řadu z těchto témat začínají otevírat v překladech i původních dílech produkce nakladatelství Neklid nebo Utopia Libri). Romantizace environmentu a rétorika nostalgie a sentimentu přitom postupně přecházejí k senzitivnímu prožitku přírodního dění, jehož se pozorovatel cítí být neoddělitelnou součástí, ale i ke zneklidňujícím, nejistým výhledům do budoucnosti, o které již víme, že ji nemáme v moci.

Druhý díl článku zaměřující se na poezii a prózu bude uveřejněn v listopadu 2026.