„Jazyk je národ. V jazyce národ uchovává celé své duchovní a společenské utváření a vývoj, ve svém jazyce národ znovu povstává“.¹Citováno dle FIALOVÁ-FÜRSTOVÁ, Ingeborg: O německy psané literatuře pražské, moravské a židovské. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2017, s. 147. Tato slova pochází od pražského německy píšícího (původem židovského) novináře a dramatika Heinricha Tewelese (1856–1927) a dobře vyjadřují vyhroceně nacionalistický způsob, jakým se v 19. století začalo pohlížet na jazyk. V tehdejší vypjaté atmosféře, kdy bylo všechno české mnohými vnímáno jako protiněmecké (a z hlediska nacionalistických Němců jako méněcenné), by se mohlo zdát, že ani neexistovala možnost, aby se původní české texty překládaly do němčiny.

Leč přesto k tomu docházelo. Jak vysvětluje například literární historik Josef Čermák, bylo by mylné domnívat se, že ideologii nacionalismu v Čechách přijaly všechny sociální skupiny. Nacionalismem byly zasaženy hlavně politicky aktivní vrstvy obyvatelstva: příslušníci „národních“ politických stran, členové vlasteneckých spolků, učitelé či osvětoví pracovníci. U části venkovského obyvatelstva, politicky indiferentního, i po zániku monarchie přežívalo rakouské vlastenectví. V samotné Praze ovšem „nacionalistické zaujatosti“ nikdy nepodlehla část svobodomyslné inteligence. V některých pražských kavárnách se vzdělanci obou národností nepřestali stýkat ani v dobách, kdy ve vídeňském parlamentu a v pražském zemském sněmu vrcholily národnostní třenice. Pražští intelektuálové, židovští především, byli už svým postavením mezi stranami předurčenými prostředníky mezi kulturami, které se v určitou chvíli proti sobě uzavřely a přestaly si rozumět. Tito „lidé mezi“, žijící v jakési „Zemi nikoho“ mezi znepřátelenými, svářícími se nebo v nejlepším případě korektně se ignorujícími tábory, neobraceli se pouze k nepřátelům, nýbrž i k lidem stejného smýšlení na druhé straně zdi.“²ČERMÁK, Josef et al. „I do daleka vede cesta…“: vybrané studie z literární komparatistiky a moderní německé literatury. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2017, s. 213. Za všechny zmiňme zvláště německo-českého židovského lékaře a básníka Siegfrieda Kappera (1820–1879), jenž mimo jiné jako první do němčiny přeložil Máchův Máj, ale pokud je u nás vůbec známý, tak spíše tím, že jej kritizoval Karel Havlíček, který jej odmítal přijmout do společenství Čechů, a navrhoval mu (i dalším Židům) připojit se k Němcům.

Navíc si byly jednotlivé národní kultury zdůrazňující svoji originalitu a jedinečnost paradoxně v mnoha ohledech podobné, protože byly do jisté míry založeny na vzájemném soupeření, které bez bedlivého pozorování protivníka ani není možné, a v tomto smyslu mohlo jít o počiny na hranici (nepřiznané) imitace. Což je v českém prostředí zřetelně patrné i na Rukopisech královédvorském a zelenohorském, které zřejmě vznikly pod vlivem Ossianových zpěvů jako jakýsi jejich český protějšek. A jako takovým se jim také dostalo mezinárodního uznání: byly nejčastěji překládaným českým dílem 19. století.³DOBIÁŠ, Dalibor, ed. Rukopisy královédvorský a zelenohorský v kultuře a umění. Praha: Academia, 2019, s. 1160. Na německé verzi se u dvou textů podílel i samotný Johann Wolfgang von Goethe, který v roce 1822 přepracoval dvě písně, totiž „Kytici“ a „Skřivánka“, jež do němčiny převedl básník píšící v češtině, latině i němčině Václav Alois Svoboda (1791–1849).

Obecně se v 19. století zprvu překládala převážně poezie, i když nechyběly ani překlady prózy, zvláště Babičky a Povídek malostranských. Německé prostředí se přitom někdy ukázalo být vstřícnější než domácí publikum: tak po německém vydání Nerudových Písní kosmických roku 1881 se autorovi dostalo uznání mnohem dříve než v Čechách (podobně se později vyvíjela recepce Haškova Švejka).⁴JÄHNICHEN, Manfred (1972). Der Weg zur Anerkennung. Tschechische Literatur im Deutschen Sprachgebiet 1861–1918. Berlin: Deutsche Akademie der Wissenschaften.

Vrchlický, Březina a další, kteří nedostali Nobelovku

S relativně příznivým ohlasem byla v německojazyčných zemích přijímána tvorba Jaroslava Vrchlického, třebaže, jak podotýká Lucie Merhautová, v předmluvě k prvnímu německému výboru z Vrchlického tvorby z roku 1886 cítil pražský Němec Edmund Grün (1857–1923) ještě potřebu ospravedlnit fakt, že on, Němec, příslušník „kulturního národa“, vůbec překládá českého básníka, představitele malé literatury. Argumentem Grünovi byla nejen umělecká hodnota Vrchlického poezie, ale zejména její univerzálnost či nenacionálnost, tedy onen v české kritice tak problematicky přijímaný „kosmopolitismus“ Vrchlického. Na tuto argumentaci navazovali i další překladatelé, a to nejen Němci či primárně německojazyční Židé. Například vídeňský Čech, univerzitní profesor, popularizátor české poezie a významný chirurg Eduard Albert (1841–1900) v rozsáhlém výboru z roku 1893 představil Vrchlického jako básníka univerzálního evropského významu. Na základě tohoto výkladu byl Vrchlický ve vídeňském tisku recipován jako „český Goethe“.⁵KOSTRBOVÁ, Lucie: „Vrchlický – Sova – Březina. Kontexty Eisnerovy první knihy překladů“. In Na rozhraní kultur – Případ Paul/Pavel Eisner: sborník příspěvků přednesených na mezinárodním sympoziu. Ústí nad Labem: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, 2009, s. 62. Vrchlický se i díky mezinárodnímu uznání, jehož první fází bylo uznání německé, stal zřejmě prvním českým literátem nominovaným na Nobelovu cenu za literaturu, a to tři roky po jejím prvním udělování (dohromady zřejmě osmkrát). Zaměstnanec Nobelova institutu, slavista Alfred Anton Jensen (1859—1921), jeho tvorbu ve svém posudku hodnotil vysoko, přičemž se odvolával právě na širokou německou recepci: „Neexistuje žádný slovanský spisovatel, který by na základě své ušlechtilé, nad všemi národnostními ohledy stojící poesie byl tak respektován v ostatních kulturních zemích – zejména v Německu – jako Jaroslav Vrchlický“.⁶MICHL, Josef B. Laureatus laureata: nositelé Nobelovy ceny za literaturu 1901-1994 a čeští kandidáti. Třebíč: Arca JiMfa, 1995, s. 345

Živého ohlasu se dostalo také Otokaru Březinovi, první samostatnou přeloženou knihou byly Ruce⁷BŘEZINA, Otokar. Hände: Gedichte. Wien: Frisch, 1908. v překladu Emila Saudka (1876–1941),⁸Saudek byl podle Merhautové „oddaným překladatelem především dvou českých básníků“, vedle Březiny také J. S. Machara, přeložil i povídky Vojtěcha Rakouse nebo spis Nová Evropa T. G. Masaryka. Svou překladatelskou činnost rozvíjel v letech 1896–1922 ve Vídni (MERHAUTOVÁ, Lucie. Překladatelé a překladatelky v dějinách literatury: aktuální akcenty. Slovo a smysl: časopis pro mezioborová bohemistická studia, 2020, s. 131). záhy následovaly další i od jiných překladatelů (Otto Pick, Pavel Eisner, Otto F. Babler). Se Saudkem na překladech Březiny později spolupracoval i Franz Werfel, což se odrazilo i v jeho vlastní tvorbě: jeho první sbírky vykazují po formální i obsahové stránce březinovský vliv.⁹NEZDAŘIL, Ladislav: Česká poezie v německých překladech. Praha: Academia, 1985, s. 267. Březinovy básně veřejně chválily i významné osobnosti německého a rakouského literárního světa, uznalé dopisy prý Saudkovi zaslali i Stefan Zweig nebo R. M. Rilke. A kupříkladu vlivný rakouský literát Hugo von Hofmannsthal napsal: „Zvláštnost a hloubka těchto básní zaujme již na první pohled. Budu tuto knihu častěji čísti a jsem skoro jist, že mi poskytne, po čem má mysl dychtila často, ale marně: emanaci z hloubi nitra české bytosti.“¹⁰PAVLÍČEK, Dobroslav Milan, ed., CHALUPNÝ, Emanuel, ed. a CHARVÁT, Vincenc, ed. Stavitel chrámu: památník básníka myslitele Otokara Březiny. Praha: Čin, 1941, s. 217. Také Březina byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu, ale Nobelovský komitét shledal jeho poesii „temnou a nezáživnou“, údajně reprezentující „přechod od nevzdělané nižší třídy k nezralému dosud vyššímu vzdělání“.¹¹MICHL, Josef B. Laureatus laureata: nositelé Nobelovy ceny za literaturu 1901-1994 a čeští kandidáti. Třebíč: Arca JiMfa, 1995, s. 369.

Neúspěšné byly i další nominace autorů, kteří byli v té době rovněž překládáni (J. S. Machar, Alois Jirásek). Ba dokonce: roku 1902 cenu obdržel německý historik, právník a politik Christian Matthias Theodor Mommsen (1817–1903), který nazval Čechy a Poláky „apoštoly barbarství“ a ve vztahu k těm prvním se nezdráhal doporučovat násilné praktiky: „Buďte tvrdými. Rozum lebka Čechů nepřijme, avšak ranám i ona porozumí“.¹²Což u nás ovšem vyvolávalo nesouhlasné reakce. Historik Josef Pekař a francouzský slavista Ernest Denis napsali, že jeho „pohrdání slovanskými národy a některé jeho nenávistné výroky se málo snášejí s vysokou vědou a s vysoký vyznamenáním, kterého se mu dostalo“ (MICHL, Josef B. Laureatus laureata: nositelé Nobelovy ceny za literaturu 1901-1994 a čeští kandidáti. Třebíč: Arca JiMfa, 1995, s. 20). Hned následujícího roku ovšem Nobelovu cenu za literaturu obdržel zastánce utlačovaných Slovanů Bjørnstjerne Bjørnson a roku 1905 Polák Henryk Sienkiewicz. A ještě roku 1912 smutně konstatoval překladatel Otto Pick, že „německý tisk má ve zvyku pohlížet na české písemnictví jako na neexistující“.¹³Takebayashi, Tazuko: Otto Pick – zprostředkovat par excelence. In DŽAMBO, Jozo, ed. Praha – Prag 1900-1945: město literatury dvou jazyků a mnoha prostředníků. Passau: Karl Stutz, 2012, s. 165.

Němečtí přátelé

Souběžně ale od devadesátých let 19. století obecně sílily i na německojazyčné straně vstřícnější hlasy. Zásluhu na tom měl především rakouský spisovatel, novinář, dramatik, divadelní a literární kritik Hermann Bahr (1863–1934), přítel J. S. Machara a Jaroslava Kvapila. Podle Lucie Merhautové se Bahr u Čechů (a dalších rakouských Slovanů) domníval nacházet ideál mužné a zdravé národní kultury, která by mohla působit obrodně na kulturu celorakouskou.¹⁴MERHAUTOVÁ, Lucie. Mezi Prahou a Vídní: česká a vídeňská literární moderna na konci 19. století. Praha: Academia, 2011, s. 134.

Obecnou podporu překladům české literatury projevil také výše zmíněný Hugo von Hofmannsthal (1874–1929), a to v rámci projektu Rakouská knihovna. Ta vycházela v letech 1915–1917 a jejím základem byla Hofmannsthalova myšlenka multinárodnostního Rakouska sjednocovaného v rámci jediné monarchie podporované u všech vrstev obyvatelstva vědomím kulturněhistorické sounáležitosti. Jak uvádí Lucie Merhautová, edice se obracela jak ke klíčovým osobnostem symbolizujícím Rakousko a dům Habsburků, tak k lidové poezii. Hofmannsthal si byl rovněž od počátku vědom toho, že pokud má jeho model působit univerzálně, musí do edice zařadit i slovanské národy monarchie, především Čechy. V rámci Rakouské knihovny chtěl představit některé české osobnosti: Jana Husa, Jána Kollára, Karla Havlíčka, Františka Palackého, z básníků J. S. Machara a Otokara Březinu a rovněž poezii lidovou. Doufal přitom ve spolupráci s českými autory.¹⁵KOSTRBOVÁ, Lucie: „Vrchlický – Sova – Březina. Kontexty Eisnerovy první knihy překladů“. In DUDKOVÁ, Veronika, ed. et al. Na rozhraní kultur – Případ Paul/Pavel Eisner: sborník příspěvků přednesených na mezinárodním sympoziu. Ústí nad Labem: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, 2009, s. 55n.

Spolupracovníka Hofmannsthal našel v již zmíněném bilingvním překladateli, literárním vědci a lingvistovi Pavlu/Paulu Eisnerovi (1889–1958) pocházejícímu z pražské židovské německojazyčné rodiny, kterému českou část projektu svěřil. Povaha této knižnice přitom měla být podle Lucie Merhautové do velké míry určována F. X. Šaldou, který byl Eisnerovým hlavním poradcem, respektive jediným českým literátem, který tento plán ve válečné době neodmítl (podmínil jej však naprostou svobodou názoru). Stihl ovšem vyjít jen svazek věnovaný Komenskému, který měl na starosti rakouský literát a teosof Friedrich Eckstein (1861–1939)¹⁶Comenius und die Böhmischen Brüder. Leipzig: Insel-Verlag zu Leipzig, [1916?]. a Eisnerem připravená Česká antologie s básněmi Vrchlického, Antonína Sovy a Březiny.¹⁷Tschechische Anthologie.: Vrchlický – Sova – Březina. Leipzig: Im Insel-Verlag, 1917.

U Vrchlického Eisner vyzdvihl jeho „absorpční schopnost“, kterou vnímal jako typicky českou či slovanskou vlastnost, stejně jako radostnou smyslovost na rozdíl od „pro Čechy nezvyklé krásy a daru meditace“. Podle Merhautové byly „obdobné asociační řetězce (slovanství – receptivita / pasivita – příroda – ženství) dobově symptomatické pro německý pohled, v různých variacích je najdeme například opět u Hofmannsthala či Bahra. Jak později vyložil i ve své knížce Milenky: německý básník a česká žena, i samotná česká žena si „zachovala nezlomenou pudovost, bohatou smyslnost a magii pohlaví“, což k ní přitahuje přehnaně racionálního německého muže.¹⁸S tímto poněkud esencialistickým pojetím už v meziválečném období někteří němečtí spisovatelé polemizovali. Jak uvádí germanista Jan Budňák, představovaly‑li tyto milenky vůbec někdy literární typus, docházelo za první republiky daleko spíše k „jeho rozrůzňování než k jeho unifikaci“ (Budňák, Jan: „České milenky a německá ghetta“. In ŠÁMAL, Petr a kol. Literární kronika první republiky: události, díla, souvislosti. Praha: Academia, 2018, s. 424). A dnes je pochopitelně kritizován za biologickými příměry přetíženou argumentaci, která zní až „drasticky“ (PETRBOK, Václav, ed. et al. Jak psát transkulturní literární dějiny?. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, v.v.i. ve spolupráci s nakladatelstvím Filip Tomáš – Akropolis, 2019, s. 110). Tyto hodnoty ovšem v jeho podání byly dosti relativní a závisely na kontextu: když srovnával lidové písně české a slovenské, role toho „racionalističtějšího“ národa ovšem připadla Čechům, české písně považuje za ironické, aforistické a racionalistické, slovenské proti tomu za lyrické a patetické.

Pavel Eisner. Foto: Wikipedia Commons

Některé překlady připravované pro Rakouskou knihovnu uplatnil ovšem Eisner později. Ještě během války je poslal filozofovi a básníkovi Rudolfu Pannwitzovi (1881–1969) i jako podklad k jeho práci Der Geist der Tschechen (1919), knižně pak vyšly v knize Die Tschechen: Eine Anthologie aus fünf Jahrhunderten (München: R. Piper, 1928). Tento rozsáhlý výbor byl dedikován Hofmannsthalovi, česká duchovní a literární tradice v něm již ovšem nebyla zasazena do kontextu rakousko-monarchistické ideje, nýbrž „myšlenky československé demokracie“.

Eisner byl ovšem jen jedním z okruhu pražských německých židovských literátů, kteří prostředkovali česko-německý kulturní dialog.

Především poesii překládal Rudolf Fuchs (1890–1942), který spolu s Pickem a Brodem vydal rovněž ještě během první světové války antologii Jüngste tschechische Lyrik: eine Anthologie (Berlin-Wilmersdorf: Verlag der Wochenschrift Die Aktion, 1916). Ta představila celkem 17 básníků několika literárních vln, počí­naje generací 90. let, ale i autory nejmladší (jako R. Weiner, O. Fischer, J. Kodíček, J. Čapek, S. Hanuš), Vrchlický ani nikdo ze starších básníků v ní zastoupeni nebyli. Antologie měla na přebalu Čapkův kubistický ženský akt, a i tím, jak napsala Merhautová, „výbor manifestuje vztah české poezie k mo­derním německým a evropským uměleckým směrům. Rudá obálka signalizuje politicky levicový náboj antologie, do popředí se dostávají sociální a národní obsahy, například poezie Bezručova je v tomto kontextu zvýznamněna jako poezie boje utlačovaných, poezie Březinova jako poezie sbratření, konfirmace života, obdobně i básně Šrámkovy, Neumannovy či Sovovy ad. Antologii lze číst jako protiválečný protest“.¹⁹KOSTRBOVÁ, Lucie: „Vrchlický – Sova – Březina. Kontexty Eisnerovy první knihy překladů“. In DUDKOVÁ, Veronika, ed. et al.: Na rozhraní kultur – Případ Paul/Pavel Eisner: sborník příspěvků přednesených na mezinárodním sympoziu. Ústí nad Labem: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, 2009, s. 60n.

Významný je Rudolf Fuchs hlavně svým překladem Slezských písní, k nimž tehdy napsal předmluvu Franz Werfel.²⁰BEZRUČ, Petr. Die schlesischen Lieder des Petr Bezruč. Leipzig: K. Wolff, 1916. Od obou to byl za dané situace statečný akt, protože v Rakouské monarchii se jednalo o zakázaného spisovatele²¹NEZDAŘIL, Ladislav: Česká poezie v německých překladech. Praha: Academia, 1985, s. 226. a obavy z možných následků prý silně projevoval Werfelův otec.²²WICHNER, Ernest a WIESNER, Herbert. Pražská německá literatura od expresionismu po exil a pronásledování: katalog k výstavě. Překlad Alena Bláhová. Praha: Aula, 1995, s. 127. Franz Werfel byl totiž v oné době důstojníkem 19. pluku c. k. těžkého polního dělostřelectva v Haliči. Poštovní zásilka textů pro nakladatelství Kurt Wolff Verlag v Lipsku byla zachycena rakouskou policií. Fuchs byl vyslýchán a poté odveden do rakouské armády. Kniha přesto vyšla a v roce 1917 následovalo druhé vydání.

Z Fuchsových pozdějších překladů si pozornost vysloužila jeho antologie Ein Erntekranz aus hundert Jahren tschechischer Dichtung z roku 1926,²³FUCHS, Rudolf, ed. Ein Erntekranz aus hundert Jahren tschechischer Dichtung. München: Kurt Wolff Verlag, 1926. která byla z rozhodnutí československého ministerstva školství spolu s jeho překlady Bezruče zařazena do knihoven německých menšinových škol. Sudetoněmečtí nacionalisté proti němu ale rozpoutali pomlouvačnou kampaň: pokrytecky se pohoršovali nad tím, že dva židovští autoři oceňují Bezručovu poesii navzdory jejím antisemitským tendencím.²⁴KOELTZSCH, Ines. Praha rozdělená i sdílená: česko-židovsko-německé vztahy 1918-1938. Překlad Petr Dvořáček. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2015, s. 160. Kauzu tenkrát komentoval i F. X. Šalda, který v souvislosti s útoky psal o „zvlčilosti lidí politicky zfanatizovaných, kteří ztratili všechen vkus a utopili ve svém běsnění všechny vyšší schopnosti duševní“.²⁵NEZDAŘIL, Ladislav: Česká poezie v německých překladech. Praha: Academia, 1985, s. 276.

Čapek a jeho překladatelé

Z těch dalších zmiňme Otto Picka (1887–1940), který přeložil básně Otokara Březiny, dramata Františka Langra i texty Fráni Šrámka (a Šrámek zase přeložil některé Pickovy básně do češtiny). Pick také uspořádal antologii české prózy Tschechische Erzähler (Potsdam: Gustav Kiepenheuer Verlag, 1920). Ale především překládal díla bratří Čapků, kupříkladu drama R.U.R. Karla Čapka, které bylo v Německu uváděno pod názvem WUR²⁶ČAPEK, Karel. WUR, Werstands universal Robots: utopistisches Kollektivdrama in drei Aufzügen. Berlin: Drei Masken – Verlag, 1921. a premiéru mělo zřejmě v Cáchách.²⁷THIELE, Eckhard: Karel Čapek. Leipzig: Philipp Reclam jun., 1988, s. 162. Stejně tak přeložil jejich společnou hru Ze života hmyzu (Aus dem Leben der Insekten: Phantastische Komödie in fünf Bildern). Obě byly roku 1923 s velkým úspěchem uváděny v Berlíně; podle Manfreda Jähnichena tehdy Karel Čapek dokázal něco, co se do té doby žádnému českému autorovi nepovedlo: „Během jednoho a půl měsíce byly na německé scéně uvedeny dvě jeho tehdejší nejaktuálnější hry – a to v Berlíně 20. let, jenž platil za centrum světové kultury“.²⁸JÄHNICHEN, Manfred: Čapkova setkání s německou kulturou a politikou aneb Poznámky ke třem etapám v působení a díle velkého humanisty: Studie. Česká literatura, 1990, 38(6), s. 512.

V následujících letech vychází německy skoro většina Čapkových knih, a to snad i vzhledem k různorodosti jeho tvorby díky řadě překladatelů (kromě Picka Anna Auředníčková, Julius Mader, Antonín Stanislav Mágr).

Dalšími Čapkovými překladateli byli Camill Hoffmann a Vincy Schwarz (1902–1942). Ten do němčiny překládal kromě Karla Čapka (Dášeňka čili Život štěněte, Anglické listy) také Emila Vachka (Bidýlko). I obecněji byl ale důležitým kulturním zprostředkovatelem. Vlivný byl především jako literární agent. V Československu zastupoval významné anglosaské literární agentury a údajně až „kontroloval přísun anglické literatury k nám. Byl v této oblasti mocný a nejdůležitější jednatel; bez něho se stěží dalo překládat z anglosaské oblasti.“²⁹ŠÁMAL, Petr a kol. Literární kronika první republiky: události, díla, souvislosti. Praha: Academia, 2018, s. 223. Na přelomu 30. a 40. let pak vydal několik knih, které měly posílit „pošramocené české národní sebevědom퓳⁰KOSATÍK, Pavel. Menší knížka o německých spisovatelích z Čech a Moravy. Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 2001, s. 205.: zprostředkovaly českému čtenáři (spíše kladné) pohledy zahraničních literátů na české země a zvláště na Prahu.³¹I když z dnešního hlediska z toho, co Schwarz citoval, zaznívala zřetelná exotizace český mluvících obyvatel ze strany západních cestovatelů, především v tom, že Praha je v jejich očích městem plným smyslnosti a krásných slovanských žen, které navíc mluví dráždivě nesrozumitelnou řečí. Kupříkladu britský básník, kritik a časopisecký redaktor Arthur William Symons (1865–1945) roku 1902 ve slovanských Pražanech našel „trochu té něžné, nevědomé divokosti zvířat, jež si člověk ochočil, ale jež nikdy nezapomněla na les“ (SCHWARZ, Vincy, ed.: Město vidím veliké…: cizinci o Praze. V Praze: Fr. Borový, 1940).

Camill Hoffmann (1878-1944) byl básník, překladatel, novinář a československý diplomat. Narodil se v židovské rodině ve středočeském Kolíně. Jeho mateřštinou byla němčina, ale stejně tak dobře hovořil i česky. Začátkem 20. století odešel do Vídně, kde pracoval jako redaktor deníku Zeit, tam se také spřátelil například se Stefanem Zweigem a vůbec většinou vlivných německy píšících literátů té doby.³²KOSATÍK, Pavel. Menší knížka o německých spisovatelích z Čech a Moravy. Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 2001, s. 203. V roce 1918 z pověření T. G. Masaryka založil pražský německý list Prager Tagblatt. V letech 1920 až 1938 pracoval jako československý tiskový atašé v Berlíně. Až do konce prezidentování T. G. Masaryka se s ním pravidelně scházel k převážně soukromým rozhovorům.³³SERKE, Jürgen. Böhmische Dörfer: putování opuštěnou literární krajinou. Praha: Triáda, 2001, s. 223. Do němčiny překládal spisy Edvarda Beneše a T. G. Masaryka, a také Čapkovy Hovory s T. G. Masarykem. Kromě toho ale přeložil i novely Růženy Svobodové.³⁴SVOBODOVÁ, Růžena. Der aufmerksame Liebhaber. München: Musarion Verlag, [1922].

Zpět k Čapkovi: po nacistickém nástupu k moci se jeho postavení na německém trhu zřejmě zkomplikovalo, i když ještě kolem roku 1936 v Berlíně vyšly zmíněné Hovory s T. G. Masarykem.³⁵Masaryk erzählt sein Leben: Gespräche mit Karel Čapek. Berlin: Bruno Cassirer, [1936]. Ale Válka s mloky v té době vychází už mimo (nacistické) Německo: nejdříve ve Švýcarsku a pak ve Vídni (ještě před anšlusem Rakouska).³⁶ČAPEK, Karel. Der Krieg mit den Molchen. Wien: Rolf Passer, 1937. Čapkovu tvorbu v té době chválí zvláště Thomas Mann, který o zmíněné Válce s mloky jejímu autorovi napsal: „Už dlouho mě žádné vyprávění tak neupoutalo a nezaujalo. Váš satirický pohled na propastné šílenství Evropy má v sobě něco absolutně jedinečného“.³⁷JÄHNICHEN, Manfred. Čapkova setkání s německou kulturou a politikou aneb Poznámky ke třem etapám v působení a díle velkého humanisty: Studie. Česká literatura, 1990, 38(6), s. 515.

V květnu roku 1937 byla v Curychu uvedena Bílá nemoc jako první inscenace této hry v zahraničí. O svých zážitcích Thomas Mann napsal Čapkovi v dopise: „Jistě už víte o triumfálním úspěchu, který měla včera Vaše divadelní hra Bílá nemoc, ale chtěl bych Vám přesto vylíčit vlastní zážitek a povědět Vám, jaký mimořádný dojem udělala hra na naše publikum a na nás, kteří jsme byli u toho. Musím Vám k tomuto vítězství opravdu blahopřát. Nemohu než obdivovat mistrovskou smělost, s jakou se zmocňujete divadla a jak využíváte jeho prostředků k realizování a utváření duchovna a ideálna. Hra má fantastiku i symboliku, které lze nalézti také ve Vaší próze, a jsou zde i tam stejně sjednoceny s největší živostí a plastičností.“³⁸Kniha o Čapkovi: kolektivní monografie. Praha: Československý spisovatel, 1988, s. 397.

2. díl studie Jana Lukavce již brzy na webu CzechLit.