Zatímco v České republice tvoří 40 procent knižní produkce přeložené tituly, ve Francii se počet překladových titulů pohybuje kolem 15 procent. Tento fenomén kulturní asymetrie je dobře znám: čím širší a dominantnější je jazykový prostor z kulturního a geopolitického hlediska, tím menší je podíl přeložených děl, která se tam čtou. Ve Francii stejně jako v České republice drtivá většina překladů na knižním trhu pochází z angličtiny. Jak si tedy stojí česká literatura na francouzském knižním trhu? Jak na ni francouzští čtenáři reagují? Které současné české autory Francouzi čtou a proč?

Radim Kopáč, který se stará o program Ministerstva kultury ČR na podporu vydávání překladů původní české literatury v zahraničí, konstatuje, že „česká literatura je pro Francouze jednou z mnoha malých literatur světa a zájem o ni může být kdykoliv přebitý zájmem o jinou malou literaturu“. Xavier Galmiche, francouzský bohemista, překladatel z češtiny a profesor na Sorbonně, ve své obsáhlé studii Překlady knih české literatury z let 1989–2020 do francouzštiny (2021, MZK) mluví o jisté momentální apatii francouzských čtenářů, která ostře kontrastuje s nadšením francouzských čtenářů pro českou literaturu v 90. letech, kdy francouzští nakladatelé nadšeně vydávali Bohumila Hrabala, Ivana Klímu, Danielu Hodrovou, Ludvíka Vaculíka, Jana Trefulku, Jiřího Kratochvila či Jáchyma Topola. Současná doba je podle něj spíš ve znamení „vzájemného nezájmu“. A Radim Kopáč tato jeho slova potvrzuje, zároveň však dodává, že tato apatie byla patrná hlavně v letech 2000–2010 a tento trend ustupuje: v posledních letech se mírně zvedá počet přeložených titulů a jsou zastoupeny všechny žánry.

Bariéra kapesního vydání

Kapesní paperbackové vydání je na francouzském knižním trhu mnohem rozšířenější než na českém a vydání knihy v kapesním paperbackovém formátu je opravdu klíčovým indikátorem úspěchu autora. Tituly s dobrou prodejností ve „velkém formátu“ jsou posléze znovu vydány v kapesním formátu několika velkými nakladatelskými domy: tato ediční změna je zárukou, že kniha bude na trhu dlouhodobě dostupná a díky nízké ceně a vynikající distribuci osloví široké publikum. Českých autorů dostupných v kapesním vydání (a tudíž dostupných ve většině významných francouzských knihkupectvích) je poskrovnu, nejmarkantnější úspěchu se dočkala díla největších jmen české literatury 20. století: Milana Kundery (1929), Jaroslava Haška (1883–1923)​, a Bohumila Hrabala (1914–1997).

Dvě francouzská vydání Kunderovy Knihy smíchu a zapomnění: velkoformátové (vlevo) a kapesní.

Spisovatel Milan Kundera je mezi Francouzi všeobecně znám a uznáván. Na francouzské literární scéně však zastává poněkud zvláštní místo, vzhledem k tomu, že polovina jeho díla je napsána jazykem jeho adoptivní země. Jméno Jaroslava Haška už sice zná menší okruh čtenářů, zato si však získává nové čtenáře napříč generacemi a je velmi oceňován pro svůj nemilosrdný humor a sžíravou satiru. Bohumil Hrabal se řadí stylem ke klasikům zahraniční literatury 20. století, jako je Italo Calvino nebo Witold Gombrowicz.

Velkým jménem, které v tomto výčtu chybí, je Karel Čapek (1890–1938), byť by si to vzhledem ke kvalitě, vizionářství a světovému přesahu svého díla zasloužil. Ale jak říkají sami nakladatelé, nakladatelsky se v oblasti těchto klasických autorů pohybujeme v bludném kruhu a je těžké z něj vystoupit: dokud není dílo nějakého autora k dispozici v kapesním vydání světové klasiky, špatně se prodává. A když se špatně prodává, nelze jej zase vydat v kapesním vydání.

Abychom se však vrátili k současným autorům: za posledních dvacet let byli jen dva autoři vydáni v kapesném vydání, a dočkali se tak širší distribuce. Šlo o knihy Ange Exit od Jáchyma Topola (Anděl, Laffont 1999, J’ai lu 2002, překlad Marianne Canavaggio) a La Belle de Joza (Jozova Hanule, Noir sur Blanc 2008, Libretto 2014, překlad Eurydice Antolin) od Květy Legátové. Ve Francii vyšly této autorce ještě jeden román, a to Ceux de Želary (Želary, Noir sur Blanc 2010, překlad Christine Laferrière). Zejména Jozova Hanule se dočkala kapesního vydání a pozitivních ohlasů ze strany publika, o čemž svědčí jak čtenářské recenze, tak počet prodaných výtisků. Její překladatelka, Eurydice Antolin, komentuje úspěch Jozovy Hanule těmito slovy: „U tohoto konkrétního románu jsem přesvědčená (a taky to vyplývá z některých čtenářských recenzí), že je to hlavně zásluhou hlavní hrdinky. Příběh mladé emancipované ženy, která zažije zdánlivý sestup, se dotkl mnoha lidí. Hanule je blízká moderním čtenářům a vzbuzuje v nich empatii, která je nestojí příliš mnoho úsilí. Čtenáře také zasáhlo nečernobílé vyobrazení skutečnosti, Hanule zažívá propad na společenském žebříčku, ale zažije něco jako prozření, naučí se jít za vnější zdání.“

Je zajímavé, že kapesního vydání se dočkaly ještě tři knihy staršího data, a to Le Requiem de Terezín od Josefa Bora (Rekviem za Terezín, Le Sonneur 2005, Livre de poche 2008, překlad Raymon Datheil), Elle avait les yeux verts (Krásné zelené oči, Galaade 2010, Le Livre de poche 2012, překlad Erika Abrams) od Arnošta Lustiga a Comment j’ai rencontré les poissons (Jak jsem potkal ryby, Editions Do 2016, Folio 2020, překlad Barbora Faure) od Oty Pavla. Tyto tři texty klasických autorů mají společné to, že jsou určeny širokému publiku a vracejí se do již vzdáleného období: 30. let, druhé světové války a k holokaustu. Právě tato témata se pro cizojazyčná vydání českých autorů ukazují jako obzvláště nosná, jak vysvětluje překladatelka Eurydice Antolin:

„Příběhy, které mají historický rámec nebo odkazují na historii vnímanou jako společnou, jako byly druhá světová válka nebo studená válka, si obecně dokážou snáz najít cestu ke čtenářům: čtenář rozumí tomu, o čem je řeč, ale zároveň mu kniha zprostředkuje pohled lidí z jiné země, jejichž prožitek není tak vzdálený tomu našemu. Dalo by se říct, že se jedná se o pohodlnou zvědavost.“

​Jáchym Topol​ zase představuje jiný případ – tento autor narozený v roce 1962 patří ke generaci autorů, kteří jsou po sametové revoluci zásadní: jeho tvorba je zakotvena v realitě naší doby, ukazuje její proměny, od pražského jara a invaze vojsk Varšavské smlouvy až k České republice za Václava Havla a České republice do roku 2000. Překladatelka Marianne Canavaggio v této souvislosti zmiňuje sílu a jedinečnost Topolova stylu:

„Topol rozvíjí příběh, který je temný a groteskní zároveň, je to realita zkreslená autorovou fantazií, do které čtenáře vtáhne. I když francouzský čtenář někdy nezná reálie, na které Topol odkazuje, burleskní stránka Topolových postav a události, kterými jeho hrdinové procházejí, musí stačit k tomu, aby ho upoutaly.“

Většina Topolových románů ve francouzštině už vyšla, nejprve v nakladatelství Robert Laffont, které vydalo Ange exit ​​(Anděl, 1999, J’ai lu 2002) a Missions Nocturnes (​Noční práce, 2002). Poté převzalo štafetu nakladatelství Noir sur Blanc, které vydalo jeho knihy Zone Cirque (Kloktat dehet, 2009), L’Atelier du diable (​Chladnou zemí, 2012) a letos také Une personne sensible (​Citlivý člověk, 2021). Odborná kritika jeho díla dostatečně oceňuje, jeho úspěch u široké veřejnosti je však možná v této chvíli menší, než by si tento spisovatel zasloužil.

Překladatelka Marianne Canavaggio stojí také za překlady Patrika Ouředníka, který se právem může považovat za nejčtenějšího českého spisovatele ve Francii. Ouředník do Francie emigroval v roce 1984 a své poslední romány už psal francouzsky. Jeho knihy vychází v nakladatelství Allia, které vydává všechny své tituly rovnou v kapesním formátu. I díky tomu byl dosah jeho Europeany poměrně značný, po Kunderových románech je Ouředníkova Europeana, une histoire brève du XXème siècle (Europeana, stručná historie 20. století, 2004) od roku 1989 nejprodávanější českou knihu ve Francii. Jeho překladatelka Marianne Canavaggio hodnotí autora těmito slovy:

„Ouředník nabízí úplně jiný druh prózy a je zajímavý pro každého evropského čtenáře, protože ho vybízí k přehodnocení jeho pohledu na věc: což koneckonců dokazuje i úspěch jeho ​​Europeany​. Čtenáře přitahuje také jeho nadsázka, ironie, satira a pohrávání se s čtenářskými očekáváními.“

Často bývá zmiňován promyšlený, poněkud intelektuální aspekt Ouředníkovy tvorby: pokud to není přímý důvod jeho úspěchu ve Francii, je to každopádně zvláštnost, která ho jasně odlišuje od většiny českých autorů své doby. Ouředníkovy knihy si pohrávají se všemi žánry, podněcují zvědavost a působí něčím rušivě. Ať už se děj odehrává v 18. století za osvícenství, ve 20. století za totality, či ve 21. století, v době kapitalismu a postmoderny, ukazují hloupost, šílenství, absurditu číhající na člověka bez ohledu na dobu, ve které žije. Jeho díla naplňují vysoké standardy – jak po stránce formální, tak intelektuální.

Ti další

Vedle románů v kapesním paperbackovém formátu, vychází každoročně několik románů přeložených z češtiny ve velkém formátu, aniž by se poté vydaly ve formátu kapesním. Bez údajů o prodejích nelze vyvozovat jejich komerční úspěch, ale jistý přehled nám můžou poskytnout recenze čtenářů či odborné obce.

V nakladatelství Mirobole vyšly dva romány Michala Ajvaze, jednoho z nejdůležitějších českých současných spisovatelů: L’Autre ville (Druhé město, 2015, překlad Benoit Meunier) a L’Âge d’or (Zlatý věk, 2017, překlad Michal Pacvoň a Aline Azoulay). Román Druhé město dokonce obdržel Evropskou cenu během velkého mezinárodního festivalu sci-fi Utopiales v Nantes. Nicméně, ani pozitivní kritické ohlasy v médiích nestačily na to, aby se tento román dočkal reedice v kapesním vydání. Také nedávný krach nakladatelství Mirobole nezavdává mnoho naděje na vydání dalších románů tohoto spisovatele ve francouzštině. Dle mého názoru je literární svět Michala Ajvaze svou absolutní podivností jedním z těch, kteří by francouzskou literaturu mohly obohatit nejvíce. Ajvaz svým dílem skutečně dosahuje mimořádné syntézy fenomenologie, surrealismu, dobrodružných románů a poezie. Výsledkem je obzvláště košatý pohádkový a snový svět. Omezený komerční úspěch je možná daný tím, že se některým čtenářům může tento svět jevit jako nepřístupný, ale příspěvek Michala Ajvaze zůstává podle mého mínění bezkonkurenční.

V letech 2000 vydalo nakladatelství Gallimard ve velkém formátu dva vynikající české autory. Tím prvním je postmoderní Jiří Kratochvil patřící sice ke starší generaci současných českých literátů, ale je nadále aktivní a produktivní. Ve francouzštině vyšly jeho romány Au milieu des nuits un chant (Uprostřed nocí zpěv, 1999, překlad Nathalie Zanello-Kounovsky) a Un lamentable dieu (Truchlivý Bůh, 2006, překlad Nathalie Zanello-Kounovsky). Nicméně jak konstatuje Xavier Galmiche ve své studii, čtenáři si tohoto autora povšimli jen ve velmi omezené míře. Nakladatel v tomto případě možná nebyl dostatečně aktivní, aby pomohl tomuto autorovi skutečně prorazit. Ten samý osud potkal i romány Topographie (Místopis, 1995, překlad Nathalie Zanello-Kounovsky) a Second Adieu (Druhé loučení, 1999, překlad Nathalie Zanello-Kounovsky) Sylvie Richterové, které rovněž zůstaly stranou zájmu důležitých médií.

Pokud jde o současnou generaci, začněme s Jaroslavem Rudišem. V roce 2012 v nakladatelství Books Editions vyšel jeho román La Fin des punks à Helsinki (Konec punku v Helsinkách, překlad Morgan Coorven). Pokud se můžeme spoléhat na recenze v tisku, Rudiš se tehdy setkal s nadšeným přijetím. Nakladatelství Mirobole se pokusilo na tento úspěch navázat vydáním Rudišovy Avenue nationale (Národní třída, 2016, překlad Christine Lafferière), avšak neúspěšně, byť by tento román měl velkou šanci francouzské čtenáře zaujmout. Překladatelka Christine Lafferière oceňuje na Rudišově próze jeho humor a pro ni osobně je Národní třída výpovědí o stavu společnosti, a zároveň i stylistickým cvičením. Otázkou zůstává, zda se po slibném začátku a následném krachu nakladatelství Mirobole nalezne v budoucnu další francouzský nakladatel, který by se pokusil tohoto českého autora slavícího úspěchy i v na zahraniční scéně prosadit na francouzském trhu.

Z nedávných vydání zástupců mladší generace českých autorů připomeňme vydání románů L’Amour au temps du changement climatique (Láska v době klimatických změn, Denoël 2020, překlad Benoit Meunier) od Josefa Pánka a La Fatigue du matériau (Únava materiálu, Syrtes 2021, překlad Christine Laferrière) od Marka Šindelky, jedné ze stoupajících hvězd české literární scény. Pandemická krize, během které se tito autoři dočkali vydání ve Francii, pravděpodobně zabrání široké distribuci jejich knih, ale i tak se oba dočkali pozitivních kritických ohlasů. Tyto romány ilustrují, do jaké míry je česká literatura otevřená aktuálním společenským problémům rasismu, integrace a uprchlíků. Christine Laferrière o Šindelkově stylu říká, že „při psaní nepoužije ani slovo navíc a neponechá žádný detail náhodě“.

Vedle těchto nejčerstvějších vydání zmiňme ještě několik překladů děl nežijících autorů. Překvapivého vydání se dočkal eroticko-filozofický esej Jany Černé (1928-1981), původně soukromý dopis adresovaný Egonu Bondymu Pas dans le cul aujourd’hui (La Contre-Allée 2014, překlad Barbora Faure). Pokud lze soudit podle množství reakcí čtenářů na literárních webech, dočkala se tato útlá knížečka poměrně značného úspěchu u čtenářů. Ve francouzštině v překladu Martina Daneše vyšly i romány Karla Poláčka Les Hommes hors-jeu (Muži v ofsajdu, Non Lieu 2013) a Nous étions cinq (Bylo nás pět, La Différence 2013). Nicméně dá se říct, že bez valného úspěchu. Mimo širší čtenářskou pozornost zůstává bohužel i monumentální překladatelský výkon renomované překladatelky Eriky Abrams, jejíž zásluhou již přes třicet let postupně vychází ve francouzštině celé dílo filosofa Jana Patočky (1907–1977) nebo Ladislava Klímy (1878–1928).

Poezie

Ve velmi omezeném prostoru vydávání poezie je poměrně těžké hodnotit reálnou přítomnost českých básníků na francouzském knižním trhu. Nicméně zmínka sbírky Valse mélancolique (Valse mélancolique, 2008, Cheyne, překlad Erika Abrams) od ​​Zbyňka Hejdy​ (1930–2013) v seznamu doporučených autorů současné poezie na webu největšího francouzského distributora a knihkupce Fnac​​ v roce 2019 uprostřed hvězd francouzské básnické scény, jako jsou Philippe Jaccottet nebo Jean-Michel Maulpoix, dokazuje, že pokud titul vydává renomovaný nakladatel, autor si své čtenáře najde a může prorazit.

Ve Francii je dostupný i zbytek Hejdova díla, zejména díky vydání několika sbírek v posledních letech v nakladatelství Fissile, všechny v překladu Eriky Abrams: Abord de la mort (Blízkosti smrti, 2010), Séjour au sanatorium (Pobyt v sanatoriu, 2014) a Toute Volupté (Všechna slast, 2021). V případě Hejdy, jako v doposud nezmíněného Petra Krále, Kundery a Ouředníka, jistě sehrály jistou roli v přístupnosti jeho díla ve francouzštině i autorovy osobní vazby s Francií.

Pozoruhodnou roli na poli propagace české poezie ve Francii doposud zastávalo nakladatelství Fissile, mimochodem jedno z mála francouzských nakladatelství s ediční řadou věnovanou české poezii, ve které vyšli autoři jako Bohdan Chlíbec, Miloš Doležal či Vladimír Holan (1905–1980). Pozoruhodná vydavatelská činnost Fissile ovšem dost pravděpodobně skončí po nedávném úmrtí jejího zakladatele Cédrica Demangeota.

Méně známé, ale také důležité nakladatelské počiny, zahrnuje práce nakladatelství Revue K pod vedením Romana Kameše, který kreativním způsobem propojuje básníky se současnou výtvarnou tvorbou. Díky Revue K se povedlo vydání několika sbírek ​současných českých básníků, jako kupříkladu Magnesií Literou oceněnou sbírku Crôa-crôa Radka Fridricha (Krooa-krooa, 2017, překlad Xavier Galmiche) nebo sbírku Jana Sojky. Vedle nich v Revue K vyšly také práce důležitých českých básníků jako Ivana Blatného (1919–1990) či Vladimíra Holana.

Tento přehled současné české poezie ve Francii by byl jen neúplný bez zmínky o díle ​​Petra Krále ​(1941–2020). Jednak se nesmazatelně zapsal jako editor a překladatel ​​ Anthologie de la poésie tchèque contemporaine (Antologie současné české poezie, 2002, Poésie Gallimard) jako autor mnoha sbírek a esejů vydaných ve francouzštině několik vydavateli: citujme ​třeba Notions de base (Základní pojmy, 2005), ​Enquête sur des lieux (Zpráva o místech, 2007) a ​​ Cahiers de Paris (Pařížské sešity, 2012). Není pochyb o tom, že Petr Král je jedním z nejčtenějších českých básníků ve Francii v posledních desetiletích a že byl jednou z významných osobností literárních vztahů mezi Prahou a Paříží.

Český komiks: věk dospělosti

V tomto přehledu dostupné české literatury ve francouzštině nesmíme rozhodně opomenout komiks, což potvrzuje i počet vydaných komiksových titulů v posledních letech.

Komiks byl v českém prostředí dlouho marginalizován, vnímám jako subkultura a až do konce roku 2000 se držel nostalgie po 60. letech a mýtu Káji Saudka, jak ve své studii poznamenává Pavel Kořínek,¹Dějiny československého komiksu 20. Století, Tomáš Prokůpek, Pavel Kořínek, Martin Foret, Michal Jareš, Akropolis, 2015. a žánr přežíval díky ne moc rozšířeným publikacím jako Aargh! a akcím vyhrazeným pro fanoušky, jako byl Komiksfest. Průlomem ve vnímání komiksu jako média bylo na české scéně vydání komiksu Alois Nebel od tvůrčí dvojice Jaromír 99 a Jaroslav Rudiš (nakl. Labyrint 2011, ve francouzštině Presque Lune, 2014, překlad Christine Laferrière). Díky komiksové trilogii o podivínském výpravčím z Jeseníků si najednou široká česká veřejnost uvědomila, že i komiks může zprostředkovat silné příběhy stejné hodnoty jako film nebo román.

Od té doby se kvalita komiksových titulů od českých tvůrců dostupných na trhu se neustále zvyšuje. Jmenujme například komiksy Lucie Lomové Les Sauvages (Divoši, Actes Sud 2011, překlad Marianne Canavaggio), ​ Anna en cavale (Anna chce skočit​, Actes Sud 2006, překlad Arnault Maréchal et Hana Říhová), Zátopek (Des ronds dans l’O 2018, překlad Guillaume Narguet) a Jusqu’ici tout va bien (Zatím dobrý, Presque Lune 2021, překlad Christine Lafferière) od Jaromíra 99 a Jana Nováka, či Oskar Ed od Branka Jelinka (Presque Lune 2021, překlad Benoit Meunier).

Vojtěch Mašek, jako jeden z nejnadanějších scenáristů své generace, se podílel společně s Džianem Babanem a ilustrátorem Jiřím Grusem na komiksu Le Dragon ne dort jamais (Drak nikdy nespí, Casterman 2020, překlad. Benoit Meunier) a se spisovatelem Markem Šindelkou a ilustrátorem Markem Pokorným společně vytvořili komiksové zpracování někdejší kauzy týrání dětí v Kuřimi, Svatá Barbora, který vyšel také ve francouzském překladu pod názvem L’étrange cas Barbora Š. (Denoël 2020, překlad Benoit Meunier). Téměř bezprostředně po českém vydání komiksového zpracování Čapkovy klasiky R.U.R. ilustrátorkou Kateřinou Čupovou (Argo, 2021) se o něj zajímal francouzský nakladatel Glénat a tento komiks ve Francii vyjde jen rok po českém vydání v překladu autora tohoto článku.

Video: o francouzském vydání komiksu Drak nikdy nespí hovoří redaktor Castermanu Gaëtan Akyüz a překladatel Benoît Meunier

Ať už jde o klasické, historické, fantasy nebo současné příběhy, od lynchovského a psychologicky propracovaného vesmíru Oskara Eda, k fantastickým dobrodružstvím draka ve středověkých Čechách, až po dobrodružství prchajících mužů, kteří se za komunistického režimu snaží překročit železnou oponu, všechny zmíněné komiksy pojí pozoruhodné grafické zpracování velké rozmanitosti spojené s prvotřídním scénářem. Tato výrazná komiksová díla, která se dočkala překladu do francouzštiny, se vyrovnají i nesmírně bohaté francouzsko-belgické komiksové produkci s dlouhou tradicí a mnoha podžánry.

Literatura pro děti a mládež

Spolu s komiksy je česká literatura pro děti a mládež jistě jedním z nejpopulárnějších překládaných žánrů posledních let. Podle Delphine Beccaria, někdejší knihkupkyně a bývalé programové vedoucí Českého centra v Paříži​, i přes určitou nechuť francouzských nakladatelů pátrat v jiných jazykových oblastech než v těch anglofonních zaujímají někteří čeští klasici významné místo a dosahují poměrně dobrých prodejních čísel. Je tomu tak třeba v případě autorů, jako jsou Josef a Karel Čapek či Josefa Lady, ale nejenom u nich.

Česká klasika Poussin perdu (Memo 2014, překlad Xavier Galmiche) Františka Hrubína s ilustracemi Zdeňka Milera tak přesáhla počet 5000 prodaných výtisků po dotisku. Jistě je to i proto, že francouzská veřejnost zná práci Zdeňka Milera, ve Francii známého hlavně díky příběhům o Krtečkovi​. Zmínit musíme i úspěch Maxipsa Fíka od Rudolfa Čechury s ilustracemi Jiřího Šalamouna, kterého vydalo v roce 2014 nakladatelství La Joie de Lire pod názvem Médor le maxichien (překlad Kristýna Matysová a Benoit Meunier).

Podle Delphine Beccaria francouzští nakladatelé mají pořád v oblibě vydávat „vintage“ a prostorové knihy. To je i případ knih Vojtěcha Kubašty a Rudolfa Lukeše, které vycházely v Československu v 60. letech, a které byly nedávno úspěšně vydané ve Francii, jako například knihy ​ Tip Top sur la lune (Tip Top na Měsíci, Mango 2017, překlad Arianne Bataille) a v případě Rudolfa Lukeše jeho prostorová leporela o zvířátkách: ​ Tigre et compagnie (Tygr​ ​a jeho kamarádi, Helium 2016, překlad Petra Bartiková a Pavla Hanáčková) či Hyppolite le cheval change de vie (O marnivém koníkovi, Quatre fleuve 2018, překlad Petra Bartiková a Pavla Hanáčková).

Ale francouzského vydání se dostalo a komerčně se daří i současným autorům pro děti a mládež: to je třeba případ Ursin et Ursulin (Malá medvědí knížka, Memo, 2013, překlad Xavier Galmiche) od Zbyňka Černíka a Alžběty Skálové. Bohužel kvůli rychlosti obměny knižní nabídky v knihkupectvích se někdy stává, že některé tituly knihkupci stahují z prodeje příliš rychle a neprodané výtisky končí ve stoupě. Tak to bylo třeba v případě jinde úspěšného titulu Flora mon ours od Daisy Mrázkové (Můj medvěd Flóra, Albin Michel 2010, překlad Katarina Mrázek), který se dočkal tohoto smutného osudu teprve 3 roky po vydání.

Není bez zajímavosti, že ze současné české produkce pro děti a mládež nejvíc zaujaly knihy, které by se daly označit za polonaučné, jako třeba Abel, le roi des abeilles (Lumír včelaří, Glénat 2019, překlad Eurydice Antolin) od Anety Holasové, Ravouka (Hravouka, Amaterra 2018, překlad Alžběta Amien) od Terezy Vostradovské, nebo Picnic Japonais (Pikku-nikku, Actes Sud Junior 2019, překlad Jean-Gaspard Páleníček) od Moniky Baudišové a Jordi Trilla, tedy knihy, které se pohybují někde mezi vyprávěním příběhu a naučným obsahem. Delphine Baccaria vysvětluje tuto tendenci takto: „Co se týče nákupu autorských práv ze zahraničí, zaměřují se nakladatelé u jazyků, ze kterých se tolik nepřekládá, hlavně na naučné či polonaučné knihy, protože v oblasti dětské literatury se nabídka rychle obměňuje a naučný charakter knihy znamená jistou záruku prodejnosti.“

Na francouzském knižním trhu se také objevují úspěšně autoři, kteří publikují v zahraničí, jako Miroslav Šašek, Petr Sís a Petr Horáček a další čeští současní autoři, jako Květa Pacovská či Kateřina Bažantová pracují přímo s francouzským nakladatelem. Ale jak závěrem podotýká Delphine Beccaria, v současnosti existuje jen jediný francouzský nakladatel, který systematicky a důmyslně utváří knižní katalog, ve kterém se objevuje jak klasické, tak současné české tituly pro děti a mládež, a tím je francouzské nakladatelství MeMo.

Závěrem

Po chmurných letech 2000 až 2010 se v posledním desetiletí počet titulů přeložených z češtiny a vydaných ve francouzštině významně zvýšil. Toto zlepšení je patrné při pohledu na celkový počet překladových titulů, které využily dotačního programu na podporu překladu Ministerstva kultury České republiky, založeného v roce 1998. Ten od roku 2015 značně vzrostl: jen mezi lety 2015 a 2020 se zvýšil počet celkově podpořených titulů z 83 na 280.

Pouze pro francouzskou oblast obdržely v roce 2010 dotaci od MK ČR podpory tři překlady (1 román a 2 svazky poezie); v roce 2020 jich už bylo devět (3 romány, 3 komiksy, 2 svazky poezie a 1 svazek filozofie)​. Tento nárůst je však daný zejména tím, že se k žádostem o překlad románových děl přidaly i ostatní žánry, zvláště komiks a literatura pro děti a mládež. Stále musíme doufat, že se nejedná o výjimečný jev, ale o sílící trend, který by potvrdil, že jsme svědky, jak řekl redaktor francouzského nakladatelství Denoël Jean-Luc Fromental „procesu tvořící se Evropy“​​.

Podle Radima Kopáč​e​ je toto lepší, i když poměrně relativní, zviditelnění české literatury ve Francii, důsledkem působení dvou faktorů: na jedné straně je dané příspěvkem grantového programu na překlad českých děl od MK ČR a na druhé straně vznikem Českého literárního centra v roce 2017, které podporuje mimo jiné i mobilitu autorů a práci překladatelů. V této oblasti budou překladatelé, k nimž se řadím i já, schopni potvrdit zásadní úlohu těchto dvou institucí: jak ministerstva, jehož financování často přesvědčí neochotné nakladatele vydávat nové překlady z méně obvyklých jazyků, tak i Českého literárního centra, které může sehrát svou roli ve všech fázích vznikajícího překladu (oslovuje překladatele s nabídkou překladu úryvků českých autorů do cizích jazyků, organizuje setkání českých a zahraničních nakladatelů, autorů, překladatelů a studentů češtiny v zahraničí atd.).

Zdá se mi však, že současný vzestup české literatury ve Francii, pokud se vůbec něco takového děje, je obzvláště výsledkem práce motivovaných překladatelů, kteří se snaží najít ve své zemi nakladatele pro díla, která je oslovila a chtějí je sdílet se čtenáři, a některých českých vydavatelů, kteří neváhají komunikovat a sdílet svou vášeň se svými francouzskými protějšky, jak je tomu třeba v případě nakladatelství Baobab).

A pak je tady především skutečné obnovení zájmu francouzské veřejnosti o zahraniční literaturu obecně. Právě tento zájem stojí u zrodu vzniku malých nezávislých nakladatelství, která riskují vydávání románů přeložených z takzvaných „vzácných“ jazyků: to byl případ již zaniklého nakladatelství Mirobole v Bordeaux, platí to v případě nakladatelství Do nebo nakladatelství Bleu & Jaune. Ale někdy se touto cestou vydají také zavedenější nakladatelské domy, často i ve své historii orientované na středoevropskou literaturu, jako jsou nakladatelství Le Sonneur, Cambourakis, Noir sur Blanc, La Baconnière, La Contre-Allée, Non-Lieu, či starší a větší zavedená nakladatelství, jako jsou Denoël, Actes Sud, La Différence nebo Les Syrtes.

A je to právě práce nakladatelů, na které ve výsledku nejvíce záleží.