V letech 2008 až 2018 mělo v našich kinech premiéru přes 260 celovečerních hraných či animovaných filmů natočených v české produkci. Přes čtyřicet z nich je inspirováno literární předlohou českého autora či autorky. Ty zde poslouží k vymezení několika kategorií filmových adaptací českých literárních předloh a ke zmapování přístupu českých filmařů k literární tvorbě jejich krajanů. Postupovat budeme směrem od adaptované látky k výsledným filmům, od klasiků české literatury k současným autorům. Klíčem k rozlišování různých skupin filmů tudíž budou autoři předloh, zastupující různé generace, žánry a vývojová období české literatury.

Povinná četba

Oblíbeným doplňkem středoškolských hodin českého jazyka jsou projekce filmových adaptací kanonických literárních děl. Filmová nebo televizní zpracování nejenže pro mnohé studenty představují přístupnější alternativu četby, ale mohou také sloužit jako její stimuly, pakliže se audiovizuální zpracování stane impulzem k dodatečnému přečtení knihy, která byla filmu předlohou.¹Na tuto dvojí funkci filmových adaptací v českém kontextu poukazuje sociologický průzkum české čtenářské kultury, který provedl Jiří Trávníček. Trávníček, Jiří, Česká čtenářská republika. Brno: Host, 2017. Dějiny české literatury nahlížené skrze objektiv filmové kamery ovšem začínají teprve érou národního obrození. Starší literární díla, z doby husitství, baroka či renesance, scenáristy a režiséry nikdy výrazněji nelákala.²Mezi nerealizovanými projekty nicméně najdeme řadu ambiciózních plánů na adaptaci stěžejních literárních děl naší historie. V nedávno vydané knize Václav Havel a film si můžeme například přečíst Havlův námět k filmu Návštěva, který měl přenést do současnosti vyprávěcí princip, motivy a témata Komenského díla Labyrint světa a ráj srdce. Bernard, Jan (ed.), Václav Havel a film. Scénáře, analýzy a úvahy z let 1957–1989. Praha: Knihovna Václava Havla a Národní filmový archiv, 2018.

K nejčastěji adaptovaným českým autorům dlouhodobě patří Božena Němcová (1820–1862). Její Babička se prvního převedení do filmové podoby dočkala již v roce 1921, kdy fragment románu o dobrosrdečné venkovské ženě zfilmovala průkopnice české filmové režie Thea Červenková. Známější a oblíbenější je zpracování z roku 1940 a zejména pak dvoudílný televizní film Antonína Moskalyka z roku 1971. Zatímco uvedené filmy představovaly poměrně věrné a uctivé adaptace milované klasiky, Babička aneb Jak to bylo doopravdy (2009, r. Pjeer Van Eck) je dílem recesistickým, natočeným ve spartánských podmínkách Pjeerem van Eckem (umělecký pseudonym Petra Vaňka) a Martinem Procházkou.

Hlavní hrdinku hraje muž, děj knihy prošel mnoha obměnami a je rámován sporem Boženy Němcové s jejím vydavatelem, který po ní vyžaduje úpravy textu v zájmu větší čtenářské atraktivity. S podobně subversivním přístupem, nutícím nás přehodnotit zaběhnuté vnímání uznávaného díla, se v českých filmech oproti divadlu setkáváme jen zřídka. Případný posun se obvykle neodráží ve změně celkového vyznění, nýbrž pouze ve volbě nestandardních stylových prostředků. To je případ Máje (2008), kterým F. A. Brabec po osmi letech nepřímo navázal na svou adaptaci Kytice (2000). Režisér, scenárista i kameraman v jedné osobě proměnil lyrickou báseň Karla Hynka Máchy (1810–1836) v ucelený milostný příběh. Vrcholné dílo českého romantismu se v Brabcově osobitém pojetí stalo vizuálně opulentní podívanou s lehce erotickým podtónem, připomínající svou estetikou hudební videoklipy a reklamy.

Film Máj. Foto: Česká televize

Když pomineme Babičku, dílo Boženy Němcové je velmi vděčným zdrojem inspirace zejména pro filmové a televizní adaptátory pohádek. Ve sledovaném období bylo na motivy pohádkových příběhů B. Němcové natočeno Sedmero krkavců (2015, r. Alice Nellis), Čertova nevěsta (2011, r. Zdeněk Troška)³Zdeněk Troška a Marek Kališ napsali scénář na motivy několika pohádek Boženy Němcové, primárně čerpali inspiraci ze Spravedlivého Bohumila. a překvapivě také podobenství Ocas ještěrky (2009, r. Ivo Trajkov), využívající motivy z povídky Anděl strážce.

Hororová odbočka

Podobně moderního zpracování jako Máj se dočkala i Polednice Karla Jaromíra Erbena (1811–1870). Ta byla sice zahrnutá již v Brabcově povídkové Kytici, ale debutující Jiří Sádek ji v roce 2016 využil jako podklad pro samostatný celovečerní film. Motiv vztahu vystresované matky a jejího dítěte přenesl do současnosti a žánrově posunul směrem k psychologickému thrilleru, potažmo hororu.

Prakticky neexistující tradice českého filmového hororu je zřejmě příčinou toho, proč čeští filmaři toužící děsit diváky často hledají inspiraci v tuzemské literatuře, která je na hororová díla přeci jen bohatší. V minulosti byl zfilmován Fuksův Spalovač mrtvol, Havlíčkovo Prokletí domů Hajnů, Nesvadbův Upír z Feratu nebo Krvavý román Josefa Váchala. Z novějších filmů se mezi hororem a thrillerem pohybuje Oko ve zdi (2009, r. Miloš J. Kohout), vycházející z povídky Ivy Hercíkové (1935–2007) Oko, zařazené do sbírky Pavouk, který kulhal.

Hororové i pohádkové a mytologické prvky splétá dohromady Hastrman Miloše Urbana (1967), jehož volnou adaptací v loňském roce jako filmový režisér debutoval hudebník, herec a divadelní režisér Ondřej Havelka. Společně se scenáristou Petrem Hudským si z vrstevnaté předlohy vybral motivy z její první části, odehrávající se v devatenáctém století. Vzhledem k nevelkému zájmu diváků je otázkou, kdy a zda se filmového převodu dočkají také další knihy plodného, žánrově nevyhraněného autora.

Výpravné výpravy do minulosti

Pokud zrovna netočil pokračování Kameňáku nebo neadaptoval nenáročný humoristický román jako Doktor od jezera hrochů (2010), čerpal režisér Čertovy nevěsty Zdeněk Troška z bohaté tradice českých literárních pohádek. Tvorba jednoho z předních českých pohádkářů 20. století Jana Drdy (1915–1970) mu v minulosti posloužila jako předloha filmů O princezně Jasněnce v létajícím ševci (1987), Z pekla štěstí (1999) a Nejkrásnější hádanka (2008).⁴V posledním uvedeném případě vycházel Troška se svým spoluscenáristou Markem Kališem z Drdových pohádek O Matějovi a Majdalence a O princezně, která hádala, až prohádala.

Na příběhy osvědčených autorů se spoléhají také jiní režiséři specializující se na pohádky, což může vysvětlovat relativní stabilitu tohoto žánru, který se společně s komediemi těší nadstandardnímu diváckému zájmu počínaje poválečným obdobím. Diváci mohou počítat s jistotami v podobě tradičního rozdělení rolí, malebného prostředí českého venkova a zdejších hradů a zámků nebo pohádkových archetypů, které také s ohledem na stáří předlohy výrazněji neodrážejí společenský či politický vývoj uplynulých desetiletí.⁵Na rozdíl od nejúspěšnější pohádky loňského roku Čertí brko, jejíž tvůrci, stojící také za seriálem Kancelář Blaník, pohádkový příběh obohatili o prvky politické a úřednické satiry.

Ve znamení návratů k osvědčenému se nesou také filmové adaptace literární tvorby spisovatele, novináře a legionáře Josefa Kopty (1894–1962). Ten, byť publikoval několik desítek titulů, často s legionářskou tematikou, může být některými diváky mylně považován za autora jediné knihy. Jeho Hlídač č. 47 se totiž stejně jako Babička od Němcové dočkal již tří filmových zpracování. První vzniklo za první republiky (1937), druhé natočil po své emigraci do Spojených států Hugo Haas (původní název filmu z roku 1951 je Pickup) a třetím hlídačem se před deseti lety stal Karel Roden v režii Filipa Renče.

Filmaři zůstali věrni knižnímu časoprostoru, a tak jsou dějištěm baladického psychologického dramatu Krušné hory, kam se v roce 1920 z haličské fronty vrací traumatizovaný válečný veterán. Výpravný snímek se sugestivními válečnými retrospektivami dosvědčuje, že kvalitní literární podklad může navýšit ochotu producentů investovat do nákladnějšího filmu. Zřejmě i z toho důvodu jsou u nás tak často adaptovány historické či válečné romány s relativně vysokými náklady na výrobu.⁶Druhou obsáhlou skupinu nákladných filmů, která se s adaptacemi historických látek někdy překrývá, představují filmová zpracování životních osudů reálných historických osobností – z poslední doby např. filmy Masaryk (2016, r. Julius Ševčík), Milada (2017, r. David Mrnka) nebo Toman (2018, r. Ondřej Trojan).

Z tvorby literátů starší generace je příkladem takového díla drama Lidice (2011, r. Petr Nikolaev), natočené podle dokumentární rekonstrukce Zdeňka Mahlera (1928–2018) Nokturno, nebo milostný příběh z osvětimského lágru Colette, kterým se čeští filmaři po více než čtyřiceti letech vrátili k dílu Arnošta Lustiga (1926–2011).⁷Jan Němec podle Lustigovy povídky natočil svůj studentský film Sousto (1960) a Démanty noci (1964). Zbyněk Brynych zrežíroval přepis jeho dramatu z terezínského ghetta Transport z ráje (1962) a Antonín Moskalyk realizoval Modlitbu pro Kateřinu Horowitzovou (1965) a Ditu Saxovou (1967). Lustig se před svou smrtí v roce 2011 podílel na přípravě scénáře, který jako další námět z druhé světové války zfilmoval s českými i zahraničními herci Milan Cieslar.

Ze vzpomínek na druhou světovou válku čerpal také Zdeněk Svěrák (1936) při psaní románu Po strništi bos. Režie filmové adaptace se v roce 2017 ujal Svěrákův syn Jan a po šestadvaceti letech tak vznikl prequel populární Obecné školy (1991). Děj pokrývající větší část protektorátní éry je složen z příhod malého Edy Součka. Nostalgický snímek tak zachovává epizodický ráz útlé knižní předlohy. Přestože byl hvězdně obsazený film zavedené autorské dvojice komerčně nejúspěšnějším českým snímkem roku 2017 a zároveň utržil nejvíce peněz ze všech filmových adaptací posledních deseti let, do kin stále přitáhl o polovinu méně diváků než svého času milionová Obecná škola.

Po strništi bos. Foto: Bioscop

Porovnáme-li návštěvnost filmů podle známých knižních předloh s návštěvností filmů podle původních scénářů, rozhodně neplatí, že by zvučné jméno knihy či jejího autora zaručovalo vyšší zisk. Přesvědčit se o tom mohl bestsellerista Vlastimil Vondruška (1955). Knih napsaných oblíbeným popularizátorem středověkého myšlení se prodalo přes milion kusů. Historická detektivka Jménem krále (2009, r. Petr Nikolaev) podle povídky Osudný turnaj z Vondruškovy knihy Vražda v ambitu však kiny prošuměla bez výraznějšího diváckého zájmu. Roli ovšem mohla sehrát i skutečnost, že se původně jednalo o pilotní díl připravovaného seriálu, k jehož realizaci nakonec nedošlo. Svou výpravností film tudíž odpovídal spíše televizní produkci.

Ani kombinace známé předlohy a vysoké řemeslné úrovně však pro české diváky nepředstavuje velké lákadlo. Velkou výzvou pro domácí filmaře byla komiksová trilogie spisovatele Jaroslava Rudiše (1972) a kreslíře Jaromíra 99 (1963) Alois Nebel. Vznikl černobílý animovaný film, natočený v Česku unikátní metodou rotoskopie. Pro tu se debutující Tomáš Luňák rozhodl v zájmu co nejdůslednějšího převedení výtvarného pojetí komiksů. Nejprve byl na základě storyboardů vytvořen hraný podklad. Ten byl poté na počítači záběr po záběru překreslován a animován. Autoři zároveň prohloubili charakteristiku některých postav a titulního hrdinu přizpůsobili naturelu jeho hereckého představitele Miroslava Krobota – filmový Nebel je více zamlklý a melancholický, pohroužený do vzpomínek na poválečný odsun Němců. Kromě retrospektiv z roku 1945 se děj odehrává na přelomu let 1989 a 1990. Realizačně náročný film s rozpočtem odhadovaným na osmdesát milionů korun sice zvýšil zájem o Rudišovy komiksy, ale sám vydělal jen lehce přes osminu uvedené částky.

Střední generace

Rudiš, jehož novele Národní třída v současnosti dodává filmovou podobu Štěpán Altrichter, patří ke generaci autorů, kteří na sebe výrazněji upozornili v devadesátých letech a počátkem nového milénia. Právě tito muži (a jen výjimečně také ženy) patří mezi nejčastěji adaptované autory dneška. S pěti filmovými adaptacemi za deset let jim nepřekvapivě kraluje Michal Viewegh(1962), patřící přes pokles prodejnosti jeho novějších knih stále mezi ikony české polistopadové literatury.⁸V již citovaném sociologickém průzkumu Jiřího Trávníčka to byl právě Viewegh, jehož jméno rezonovalo nejvíc u čtenářů všech věkových kategorií. Trávníček, Jiří, Česká čtenářská republika. Brno: Host, 2017.

Podle Vieweghových předloh vznikly ve sledovaném období filmy Nestyda (2008, r. Jan Hřebejk), Román pro muže (2010, r. Tomáš Bařina), Andělé všedního dne (2014, r. Alice Nellis) a Vybíjená (2015, r. Petr Nikolaev). V italsko-české koprodukci pak ještě režisér Roberto Faenza natočil Případ nevěrné Kláry (Il Caso dell’infedele Klara, 2009). Nestydu i Román pro muže vidělo v kinech okolo půl milionu diváků, přičemž zejména v případě druhého snímku, který nerežírovala režisérská osobnost formátu Jana Hřebejka, lze předpokládat, že někteří diváci šli do kina vyloženě na „nového Viewegha“. Vysvětlení obliby Michala Viewegha u českých filmových producentů se tudíž zdá být prozaické – jako jeden z mála tuzemských spisovatelů svým jménem skutečně garantuje solidní diváckou návštěvnost.

Podobně úspěšná byla spolupráce Jana Hřebejka s Petrem Šabachem. Neúnavný režisér proměnil ve více (Šakalí léta [1993], Pelíšky [1999], Pupendo [2003]) i méně (U mě dobrý [2008]) úspěšné filmy čtyři Šabachovy knihy. Spisovatelovy schopnosti trefně a hořkosladce vzpomínat na dobu (ne)dávno minulou využil v případě Občanského průkazu (2010) také Ondřej Trojan. Šabach, Hřebejk, Trojan a scenárista všech uvedených filmů Petr Jarchovský svou čtenářsky, resp. divácky úspěšnou tvorbou v zásadě vymezili tragikomický rámec vzpomínání na éru socialismu a nabídli příběhová schémata a typologii postav převzatou následně dalšími umělci ohlížejícími se za padesáti lety komunistické minulosti.

Z Vieweghových vrstevníků se dvou filmových adaptací svých knih dočkal Josef Urban (1965), vyhledávaný českými režiséry zřejmě i díky vlastním zkušenostem s psaním filmových námětů a scénářů. Podle jeho Habermannova mlýna vznikl nejprve hodinový dokumentární film a o sedm let později (2010) hraná verze v režii Juraje Herze. Pro něj šlo zároveň o poslední dokončený celovečerní film jeho kariéry. Koprodukční historické drama se podobně jako Colette nebo Alois Nebel vyrovnává s (po)válečnou minulostí Československa. Netradičně ovšem zohledňuje perspektivu druhé strany, když si za protagonistu vybírá německého podnikatele Augusta Habermanna, zaměstnávajícího ve svém mlýně především Čechy. Přes snahu o citlivé zpracování bolestivého tématu odsunu Němců vyvolal film stejně jako jeho předloha nevoli ze strany potomků lidí označených za pachatele zločinu, jehož obětí se stal Habermann.

Méně kontroverzní téma Urban zpracoval v románu Tenkrát v ráji. V něm se zaměřil na životní osud českého horolezce a letce Josefa Smítky, spisovatelky a horolezkyně Vlasty Koškové-Štáflové a jejího muže, malíře Otakara Štáfly v pohnutých letech 1938 až 1945. Stejnojmenný film Dany Krzywoň a Petera Pálky, k němuž Urban také napsal scénář (2016), potvrdil romanopiscovu schopnost uzpůsobit spletitou historickou skutečnost potřebám filmového vyprávění hollywoodského střihu, které zaměstnává divákovu pozornost vypjatými emocemi a množstvím dramatických situací. V tomto případě se jednalo zejména o horolezecké scény zužitkovávající fyzickou zdatnost slalomáře Vavřince Hradilka v hlavní roli.

Mezi dobrodružnými romány by čtenář mohl na základě jeho filmového zpracování hledat také Zloděje zelených koní od Jiřího Hájíčka (1967). Jenomže podobně jako v případě dříve zmíněného Hastrmana došlo také zde k výrazné redukci časově rozprostřenější předlohy. Zatímco kniha se odehrává od konce osmdesátých do devadesátých let a je psaná spíše lyrickým stylem, děj filmu byl přenesen do současnosti a více je v něm akcentována dobrodružná linie příběhu dvou přátel dobývajících vltavíny.

Pro účely filmového vyprávění byl výrazně osekán také román Jáchyma Topola (1962) Sestra, zasazený do devadesátých let (která jsou v českých filmech zatím reflektována poměrně vzácně). Vrstevnaté dílo, kriticky vykreslující polistopadovou atmosféru, představovalo první podnět ke vzniku stejnojmenného experimentálního filmu Víta Pancíře. Tím druhým byla hudební deska Topolova mladšího bratra Filipa a jeho kapely Psí vojáci, nesoucí rovněž název Sestra.

Namísto věrného přepisu jednoho ze stěžejních děl moderní české prózy vzniklo svébytné umělecké dílo, uzpůsobující filmovému médiu některé prvky knihy i alba. Zmizel dobový kontext a z mnoha příběhových linií bylo v náznacích zachováno jen milostné sblížení bezejmenného muže a dívky. Svou poetikou i způsobem realizace v podstatě undergroundový, dialogů prostý film staví imprese nad ucelené vyprávění. Formálně tak jde o ještě vyhraněnější dílo, než jakým byla dřívější adaptace Topolovy prózy, drama Anděl Exit (2000, r. Vladimír Michálek).

Předlohu hořké konverzační komedie O rodičích a dětech (2008, r. Vladimír Michálek), napsal Topolův generační souputník Emil Hakl (1967), oceněný za novelu cenou Magnesia Litera.⁹Z knih vyznamenaných v různých kategoriích tímto oceněním byl zfilmován také Hastrman, povídka Na krátko (2018, r. Jakub Šmíd) ze souboru Petry Soukupové Zmizet, a režisér Tomáš Mašín se pustil do adaptace románu Jana Nováka Zatím dobrý, který porotci Magnesie Litery v roce 2005 vyzdvihli jako knihu roku. Natáčení ovšem bylo kvůli problémům s financováním odloženo. Hakl se podobně jako řada dalších žijících spisovatelů podílel i na scénáři adaptace. Její tvůrci se museli vypořádat zejména s nelehkou výzvou, jaks pomocí dialogu dvou postav nahradit konvenčně vystavěné drama nuancovanou charakterizací hrdinů.

Podobně jsou koncipovány Hovory s TGM (2018, r. Jakub Červenka), které sice nelze považovat za přímou adaptaci stejnojmenných rozhovorů Karla Čapka s prvním československým prezidentem, ale tematicky se s Čapkovou knihou překrývají a někdy z ní doslovně citují. Obdobným příkladem nepřímé adaptace s významovými posuny směrem k přítomnosti je Hmyz (2018, r. Jan Švankmajer), ve kterém se ochotnický divadelní soubor snaží inscenovat divadelní alegorii bratrů Čapkových Ze života hmyzu.¹⁰Z dalších divadelních her bylo v uplynulém desetiletí převedeno do filmové podoby Zakázané uvolnění (2014, r. Jan Hřebejk) Petra Kolečka, komedie Antonína Procházky Celebrity s.r.o. (2015, r. Miloslav Šmídmajer) a Odcházení (2011), kterým si Václav Havel splnil svůj dávný sen o kariéře filmového režiséra.

Literatura pro děti a žánrová četba

Přestože literatura pro děti sbírá ocenění doma i ve světě, tuzemští filmaři při snaze obnovit někdejší slávu dětského filmu upřednostňují původní náměty. Výjimku představuje Čtyřlístek ve službách krále (2013, r. Michal Žabka), propůjčující počítačově animovanou podobu čtveřici hrdinů Jaroslava Němečka (1944), Lichožrouti (2016, r. Galina Miklínová) autorské a ilustrátorské dvojice Pavel Šrut (1940–2018) – Galina Miklínová (1970) a Modrý tygr (2012, r. Petr Oukropec) Terezy a Juraje Horváthových (1973 a 1974).

Zejména poslední zmíněný film, kombinující hrané scény s animovanými pasážemi a uvedený na několika zahraničních filmových festivalech, ukázal, že by právě spojení sil současných autorů knih pro děti a režisérů vnímavých k dětské zkušenosti mohlo oživit tradici českých filmů pro děti a mládež z doby, kdy je točila Věra Šimková-Plívová nebo Marie Poledňáková.

S Marii Poledňákovou (1941) se dostáváme k poslední kategorii adaptovaných knižních předloh, o které se zmíníme, ke knihám vyprávějícím odlehčené příběhy ze současnosti, jejichž hlavní ambicí je na několika desítkách stran pobavit čtenáře. V případě Poledňákové se jednalo o přepis její krimikomedie Ten, kdo tě miloval (2018, r. Jan Pachl). Na popularitu hořkých komedií podle scénářů Haliny Pawlowské (1955)Vrať se do hrobu (1989, r. Milan Šteindler) a Díky za každé nové ráno (1994, r. Milan Šteindler) se pro změnu pokusil navázat Filip Renč, když si jako výchozí materiál pro svůj film Zoufalé ženy dělají zoufalé věci (2018) vybral prvotinu oblíbené autorky.

Návratem do vzdálenější minulosti byla Taková normální rodinka (2008, r. Patrik Hartl), vracející se oklikou přes knižní zpracování od Fan Vavřincové (1917–2012) ke stejnojmennému legendárnímu seriálu z prvních let normalizace. Zejména na pravidelné čtenářky knih Barbary Nesvadbové (1975) cílila adaptace jejího Pohádkáře (2014, r. Vladimír Michálek) a podobně měl svou předlohou předem vymezenou cílovou diváckou skupinu Můj vysvlečenej deník (2012, r. Martin Dolenský), ojedinělý pokus o českou teenagerskou komedii z dívčího pohledu. Ještě větší unikát představuje svérázná komedie Ostravak Ostravski (2016, r. David Kočár), těžící z popularity blogových zápisků autora vystupujícího pod uvedeným pseudonymem.

K čemu jsou adaptace na světě?

Bylo by zjednodušující označovat za jediný důvod pro adaptování knih nedostatek původních scénářů. Některé adaptace plní vzdělávací účel, jiné vznikají kvůli originálnímu námětu či nevšednímu pohledu na určitou problematiku či dějinné období. Velmi častá a vzhledem ke komerční povaze filmového průmyslu zcela logická je finanční motivace, patrná při adaptování knižních bestsellerů. Upřednostňovány jsou knihy s dobrodružnými a napínavými příběhy nebo množstvím humorných dialogů, tedy s prvky zvyšujícími diváckou atraktivitu. Z tvorby zasazené do minulosti filmaři obecně preferují dramata, v případě reflexí současnosti převažují komedie. Knihy dalších žánrů (horor, sci-fi, thriller, krimi) jsou s výjimkou televizních detektivních seriálů adaptovány jen výjimečně.

Adaptace náročnější literatury vznikají často z nadšení tvůrců, kteří takto mohou širší veřejnosti představit své oblíbené literární dílo, případně jej s pomocí osobitého autorského vidění rozvést směrem, který původní autor pouze naznačil. Obdobně jsou do přepisů starších knih vnášeny motivy relevantní pro současnost. V případě žijících autorů je obvyklá jejich spolupráce na scénáři (pokud jej rovnou sami nenapíšou), což se často odráží v relativní věrnosti filmů předloze. Na tu narazíme častěji než na snahu o radikální pozměnění původní struktury a obsahu. Podstatné omezení mohou představovat limitované finanční prostředky, v jejichž důsledku je například zadaptována pouze část rozsáhlejšího románu, případně jsou vynechány některé realizačně náročnější pasáže. Pro všechny adaptace nicméně platí, že se jedná o novou interpretaci původního díla výrazovými prostředky filmového média. Přínosnější než komparace s předlohou se proto jeví otázka, zda hotové dílo obstojí samo o sobě, potažmo v konkurenci jiných filmů, tedy v kontextu filmové, nikoliv literární tvorby.

Vůči výše popisovaným filmům by nebylo spravedlivé označovat je za pouhé ilustrace či odvozeniny knih, kterým je pro jejich prvenství a priori přiznávána vyšší hodnota. Vždy se bude jednat o dvě různá zpracování téže fabule, která mohou mít více či méně společných znaků. Doslovný přepis není z povahy věci možný. Pokaždé, což je v případě tuzemských adaptací zvlášť patrné, se jedná o výsledek série ústupků podmíněných řadou estetických, produkčních i sociokulturních faktorů. Obecně tedy platí, že čím lépe scenáristé a režiséři ovládají umění kompromisu, tím více obohacující bývá výsledné setkání literatury a filmu.