V následujícím přehledu vám přinášíme několik tipů na non-fiction knihy, které nás za posledních deset let upoutaly a které by snad mohly obohatit i zahraniční čtenáře.¹Autor děkuje Petru Bílkovi, Pavlu Janáčkovi, Martinu Havlíkovi, Zdeňku Emingerovi, Kateřině Kadlecové, Haně Kosákové, Martinu Nodlovi, Lubomíru Ondračkovi, Martinu Pehalovi, Pavlu Pecháčkovi, Jaroslavu Petrovi, Pavlíně Rychterové, Janu Skřivánkovi, Vítu Šmilauerovi a Jovance Šotolové za pomoc a konzultace. Jde o subjektivní výběr, při jehož vytváření mohlo být jen částečně bráno v úvahu, že i to, co někomu připadá jako to nejlepší v současné české non-fiction literatuře, nemusí mít šanci uspět v cizím jazyce. A zcela stranou také necháme otázku, jestli neplatí obecné (a se stavem současného světa víceméně smířené) konstatování, že knihy, které chtějí mít autoři v angličtině či němčině, v těchto jazycích i píší, a ostatní jsou pouze v češtině proto, že nemá smysl je z různých důvodů překládat. Přitom zvláště knihy českých historiků či egyptologů jsou v současnosti překládány v nikoli zanedbatelném množství, odborné práce z některých nehumanitních oborů pak často vycházejí jen v překladech, i když mnohdy pouze ve formě článků.

Do souboru byly vybírány tituly ne zcela odborné, ale čtenářsky přístupnější. V rámci větší oborové pestrosti jsme mezi ně zařadili i knihu Proklos, jež na čtenáře klade nemalé nároky, ale nikoli vysoce specializovanou Filosofii čísla: základy logiky a aritmetiky v zrcadle analytické filosofie (Praha: Filosofia, 2008) Vojtěcha Kolmana²Německy vyšla jeho kniha Zahlen (Berlin; Boston: De Gruyter, 2016)., i když se ocitla v nominacích na cenu Magnesia Litera.

Oblíbeným druhem knih jsou dnes v zahraniční non-fiction literatuře tituly, které prizmatem jednoho úzce vymezeného časového období zkoumají životní osudy významných lidí odlišných profesí a názorového zaměření, kteří ale žili na jednom místě a v téže době. I když na její výzvy reagovala každá z nich jinak, základní touhy měli podobné, stejně jako fyzické potřeby i těla, jimiž do sebe někdy nečekaně naráželi, dotýkali se i zabíjeli.³Trott, Barry: Top Trends in History Nonfiction Writing. https://www.ebscohost.com/novelist/novelist-special/top-trends-in-history-nonfiction-writing Původci těchto knih přitom někdy konstruují překvapivá potenciální setkání, častěji jim ale stačí líčit bizarní střetnutí skutečná. Převažuje v nich spíše tragikomický aspekt a podiv nad četnými paradoxy, které vládnou lidskými osudy. Z přeložených děl jde například o Ameriku 1927 od Billa Brysona nebo 1913 – léto jednoho století od Floriana Illiese. Z českých publikací k nim způsobem vyprávění mají blízko Vlak do Výmaru: volnost, rovnost a bratrství s Goebbelsem (Brno, Host, 2013) Ladislavy Chateau a Dotek Anthropoidu (Academia, Praha, 2017) Jiřího Padevěta. V našem seznamu je zastupuje Wittgensteinova kniha faktů, která z jednotlivých situací hrdinova života rovněž skládá bohatou kulturně-historickou montáž. (Illiesem je pak nepochybně inspirován Jiří Kamen.)

Potěšitelná je skutečnost, že u nás začínají postupně vycházet i práce, které jsou společným dílem domácích i zahraničních odborníků, často vznikají jako katalogy výstav, uskutečněných i neuskutečněných. V naší kolekci je reprezentuje objemná publikace Obrazy mysli – Mysl v obrazech, ale uvést by se opět dala řada dalších, jako Ænigma: sto let antroposofického umění (Muzeum umění Olomouc, 2015), která byla publikována ve třech jazykových mutacích, nebo Alchymie a Rudolf II.: hledání tajemství přírody ve střední Evropě v 16. a 17. století (editoři Ivo Purš a Vladimír Karpenko, Praha: Artefactum, 2011), jež vyšla paralelně i anglicky a o které pochvalně napsala Milena Bartlová, že umění, které nechce být „jenom umění“, ale touží prolnout se do „skutečného života“, nemusí jít „ani cestou populární kultury, ani cestou sociální intervence, ale má k dispozici svébytnou, starou a intelektuálně sofistikovanou tradici.“

V zahraničí jsou s úspěchem vydávány publikace se seznamy kanonických filmů či knih, jako 1001 knih, které musíte přečíst, než zemřete (editor Peter Boxall, Plus, 2011). V českém prostředí takový osvětově užitečný soupis nabízí například 2 x 101 knih pro děti a mládež: nejlepší a nejvlivnější knihy (ed. Pavel Mandys, Albatros, 2013). Dalším výrazným trendem je vyprávění historických příběhů prostřednictvím pečlivě vybrané sady předmětů, jako Dějiny první světové války ve 100 objektech nebo Dějiny světa ve 100 objektech od Neila MacGregora⁴A History of the World in 100 Objects. Penguin 2012., které ale (zatím) nebyly přeloženy. U nás tomuto trendu odpovídá publikace Příběhy věcí: 100 artefaktů za posledních 100 let, zahrnutá i v našem přehledu. Zastupuje přitom současně i další hravě a čtivě pojatá populárně naučná díla, jichž u nás naštěstí přibývá. Ta odvážně experimentují s obrazem a do výkladu zařazují komiksové pasáže (Průvodce neklidným územím), používají výrazně beletrizující a dokonce fantastické narativní prvky (Sen noci darwinovské: aneb O čem se vám v souvislosti s evolucí ani nezdá od Josefa Lhotského), volí provokativní názvy inspirované erotickými bestsellery (47 odstínů české společnosti⁵Přepracováno vyšlo později jako Contemporary Czech Society, Prague: Institute of Sociology of the Czech Academy of Sciences, 2016.).

Chvályhodným trendem je dále interdisciplinarita. Ta je v přehledu patrná zvláště na knize Obrazy mysli – Mysl v obrazech, ale dalších příkladů by byly stovky či tisíce, protože dobrá věda se v rámci jediného, úzce specializovaného oboru snad dnes ani provozovat nedá. Za všechny další budeme jmenovat alespoň dílo Josefa Vojvodíka Povrch, skrytost, ambivalence: Manýrismus, baroko a (česká) avantgarda, které obdrželo Magnesii Literu za nejlepší naučnou knihu roku 2009 a v němž autor čerpá ze svých hlubokých znalostí od antropologie, fenomenologie přes dějiny architektury až po diskuse o „tíži vzduchu“ ve filosofii a teorii malířství 17. století, jež aplikuje na moderní literaturu. A dále třeba České literární romantično: Synopticko pulzační model kulturního jevu (Dalibor Tureček a kol., Host, 2012), spojující podněty filozofa Ladislava Hejdánka se statistickými simulacemi komplexních systémů. Na druhé straně pak ovšem najdeme i příklady méně úspěšné, jako Integrální antropologie (Triton, Praha, 2015).

Oblíbeným trendem jsou dnes také studia různých projevů a vrstev kultury, a to i těch všedních a každodenních. V našem přehledu tuto tendenci odráží zvláště kniha Příběhy věcí, ale jmenovat by opět bylo možné četné další, jako Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948–1967⁶Litera za literaturu faktu 2012. (Jiří Knapík, Martin Franc a kol., Academia 2011) nebo Mé dětství v socialismu (Ján Simkanič a kol., BizBooks, Brno, 2014).

V přehledu figuruje publikace o vztahu Československa k (židovským) uprchlíkům. Z dalších titulů, které tematizují aktuální problematiku vztahu Čechů k menšinám (či lidem jakkoli jiným), jmenujme objemný svazek Cizí i blízcí: Židé, literatura, kultura v českých zemích ve 20. století. (Jiří Holý ed., Akropolis, Praha, 2016), případně práce o období komunismu (Nejsou jako my: česká společnost a menšiny v pohraničí (1945–1960). Praha: Antikomplex, 2011) nebo starší minulosti (Zrození vagabunda: neusedlí lidé v Čechách 17. a 18. století. Praha: Argo, 2007).

Do soupisu se dostaly dva životopisy (byť jeden značně nekonvenční). Seznam bychom ale pochopitelně mohli rozhojnit o další díla. Jsou jimi například Soběslav I.: Přemyslovci v kontextu evropských dějin v letech 1092–1140, Zdeněk Nejedlý: Politik a vědec v osamění Jiřího Křesťana, Utajená láska prezidenta Masaryka Oldra Sedlmayerová Petra Zídka nebo Magor a jeho doba Marka Švehly.

Součástí souboru jsou dvě knihy o Rusku. Jeho aktivity na poli šíření dezinformací právem přitahují pozornost zdejších i celoevropských úřadů. Při záplavě (potřebných) titulů o putinismu a ruských špionech by se ale nemělo zapomínat na to, o jak kulturně různorodou a bohatou zemi jde.⁷Mohou Češi na Západě částečně ještě zkoušet zprostředkovávat poznání Ruska? Podle Tomáše Glance bychom snad mohli mít určité dispozice, jako jsou sdílené historické zkušenosti, ​snazší jazyková p​říprava a vhled do prostředí, ​případně důkladnější ​znalost aktérů, ​kteří mohou zprostředkovat pohledy a poznatky, jinak ve výzkumu ​slabě zastoupen​é nebo úplně nepřítomné​. Ostatně Masarykův spis Rusko a Evropa byl na Západě významným zdrojem informací, ba dokonce mu v jisté době bylo světovou kritikou v literatuře o ruském myšlenkovém vývoji „přičteno prvenství“ (Jan Slavík) a je dodnes citován, tedy v německém originálu Russland und Europa: Studien über die geistigen Strömungen in Russland a v anglickém překladu Spirit of Russia. TGM byl chválen právě pro svoji zprostředkující roli člověka „slovanského původu, ale německého intelektu“ (viz Roubal, Petr; Beisswenger, Martin: Rusko a Evropa a svět. Pokus o přehled světového ohlasu Masarykovy knihy Rusko a Evropa. In TGM, Rusko a Evropa: dílo, vize, přítomnost: sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference pořádané ve dnech 12.–14. září 1997 v Praze. Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2002).

V našem přehledu nefiguruje podle některých jedna z nejoriginálnějších filosofických knih, která tu kdy vyšla od českého autora, Majestát zákona: Raymond Chandler a pozdní dekonstrukce od Miroslava Petříčka (Herrmann & synové, 2000), protože bohužel nespadá do vytýčeného období. Kritérium těsně minula také kniha Jaroslava Flegra Zamrzlá evoluce, aneb, Je to jinak, pane Darwin⁸Magnesia Litera v kategorii naučná literatura za rok 2007. (první vydání Academia, 2006), která sice byla přeložena do angličtiny, ale víceméně vyšla vlastním nákladem, takže jí schází potřebná propagace.

Datem vydání by do výběru patřila kniha ekonoma Tomáše Sedláčka Ekonomie dobra a zla: po stopách lidského tázání od Gilgameše po finanční krizi (Praha: 65. pole, 2009), která si již ale získala obecnou proslulost a přeložena byla do 21 jazyků. A v 18 jazycích už vyšly knihy sociologa a teologa Tomáše Halíka, z nichž ne všechny jsou stejně originální, ale za pozornost z nich stojí hlavně tituly Vzýván i nevzýván: evropské přednášky k filozofii a sociologii dějin křesťanství nebo Co je bez chvění, není pevné: labyrintem světa s vírou a pochybností. Žádná ze zmíněných knih ale zatím nedosáhla úspěchu díla Patrika Ouředníka Europeana. Stručné dějiny dvacátého věku, která již byla přeložena do více než třiceti jazyků. Podle některých jde o experimentální prózu, podle jiných o esejistickou knihu o 20. století, což se nevylučuje. Pohráváním si se stereotypy, slogany, jazykovými klišé a jakýmisi náběhy ke „gigantické univerzální encyklopedii“ se k ní v jistém smyslu blíží Wittgensteinova kniha faktů.

Pro knihu Sedláčkovu, Ouředníkovu i ty Halíkovy platí, že jde o tituly psané esejistickou formou. Z našeho výběru se esejisticko-narativním stylem vyznačuje Praha a Brno botanika Jiřího Sádla, ale jmenovat by bylo možné i další tituly, například některé publikace dalšího přírodního vědce Václava Cílka (část jeho knihy Co se děje se světem by měla vyjít v USA) nebo Chvály, pocty i rozpaky Josefa Kroutvora.

Zároveň ale o oné autorské trojici můžeme souhrnně prohlásit, že jejich texty nejsou příliš silně vázané na české reálie (i když ve druhé z Halíkových knih jsou i kapitoly jako Zaváté cesty: česká zbožnost a česká politika). Z čehož ale – doufáme – nevyplývá, že jde o univerzální recept pro úspěch české non-fiction knihy ve světě. Tedy že šanci mají naopak i díla, která by jedinečným způsobem odrážela formování právě českého národa, jeho sebeporozumění a mýty, i život v tomto neklidném koutu Evropy, jako před lety kniha sociálního antropologa Ladislava Holého (1933–1997) Malý český člověk a velký český národ: Národní identita a postkomunistická transformace společnosti, jež ovšem byla sepsána anglicky⁹The little Czech and the great Czech nation: national identity and the post-communist transformation of society. Cambridge: Cambridge University Press, 1996 a česky vyšla až posmrtně.

Přesně před deseti lety byl završen velkorysý ediční počin, Velké dějiny zemí Koruny české¹⁰Bláhová, Marie, Frolík, Jan a Profantová, Naďa. Velké dějiny zemí Koruny české. Vyd. 1. Praha: Paseka, 1999-2007. 19 sv. ISBN 80-7185-264-3., který jako celek získal cenu Magnesia Litera. Podílela se na něm řada předních historiků, z nichž někteří za svoje jiná, ale související díla získali cenu Litera za naučnou literaturu (Vratislav Vaníček) nebo byli na Literu za literaturu faktu nominováni (Milena Bartlová). I když bylo jednotlivým svazkům vytýkáno leccos, společně tvoří reprezentativní soubor pohledů na české dějiny, který navíc postupně obohacují navazující tematické svazky o další kulturní, státoprávní, sociální a jiné aspekty. V zahraničí byl zatím zájem o jejich mnohem stručnějšího předchůdce, tzv. Malé dějiny zemí Koruny české,¹¹https://www.kosmas.cz/knihy/105464/dejiny-zemi-koruny-ceske-i.-ii/ Ty byly koncipovány jako středoškolská příručka, přičemž právě práce na dvojdílných Dějinách inspirovala pozdější edici Velkých dějin. které vyšly v Chorvatsku, Francii a Rumunsku. V případě Velkých dějiny zemí Koruny české právě rozsah originálu zřejmě vylučuje možnost překladu, leda ve výrazně zkrácené verzi (podle některých hlasů až na desetinu). Zůstává zde však naléhavé volání některých historiků: „Mělo by být dlouhodobým cílem každého menšího národa Evropy, aby si zajistil své nejvýznamnější historické syntézy a monografie v angličtině či jiném ‚velkém‘ jazyce, jak to v naší části Evropy už dlouho uskutečňují Maďaři a Poláci.“¹²Pánek, Jaroslav: Mezinárodní publikační praxe v oborech společenských a humanitních věd. http://abicko.avcr.cz/2015/06/06/

Miroslav Veverka

Evoluce svým vlastním tvůrcem: od velkého třesku ke globální civilizaci

(Prostor, 2013, 575 stran)

Do roku 2013 nepříliš známý soudce a autor článků o kaktusech Miroslav Veverka v této knize podal velkorysou syntézu aktuálního stavu vědeckého poznání, která si vysloužila chválu předních zdejších badatelů zastupujících zcela odlišné obory i pohledy na svět. V jednotlivostech lze s autorem v mnohém polemizovat, a je také škoda, že dílo neobsahuje bibliografii. Přesto ale Veverkův celostní pohled, v jehož rámci na základě teorie vrstev podává celostní výklad vesmíru, Země i člověka a jeho výtvorů, je alespoň u nás unikátní.

Ohlasy

„Šíře záběru autora bere dech a celkové pojetí je aspoň z mého pohledu jedinečné; s ničím podobným jsem se v naší literatuře nesetkal.“

—Jiří Grygar

„Je téměř neuvěřitelné, že autor dokáže vyložit kvantovou mechaniku stejně přesvědčivě jako genetiku a na ni navazující obory: lorenzovskou etologii, antropologii se základy v paleontologii až k emergenci homo symbolicus a informační revoluci a sociálnímu světu.“

—Miroslav Petříček

„Kniha dílem obdivuhodným a stojí za pozornost každého zvídavého člověka.“

—Václav Pačes

Jan Žďárek

Hmyzí rodiny a hmyzí státy

(Academia, 2013, 574 stran)

Kniha plná detailních barevných fotografií podrobně popisuje vznik a tajemství evolučního úspěchu superorganismů včel či mravenců, u kterých autor nachází překvapivé podobnosti s uspořádáním lidské společnosti, jako je vytváření tzv. sesterského mléka nebo to, že včelstvo jako celek ovládá skoro všechny metody, jež používá i tělo savce, aby si udrželo stálou teplotu. Žďárek se sociálním hmyzem zabývá na mnoha úrovních, včetně jejich stop v krásné literatuře, způsobem řízení, které je podle něj velmi demokratické (každý obyvatel mraveniště podle něj údajně jedná dle svého svobodného rozhodnutí), ale i krajinotvornou činností, kterou vykonávají zvláště termiti. Knize byly recenzenty vytknuty mnohé nepřesnosti či zjednodušení, ale nedá se jí upřít velká čtivost a srozumitelnost. Minimálně na anglickém trhu ovšem původní knihy podobného zaměření vycházejí také.

Ohlasy

„Fascinující, prostě fascinující!“

—Jakub Straka, Vesmír 4/2014

„Dílo Hmyzí rodiny a státy je vskutku velkoryse pojaté, autor popisuje a fotografiemi hojně dokumentuje veškeré sociální skupiny hmyzu (a dalších členovců) na 582 stranách. Obrovským kladem je živý a poutavý styl psaní, který zpřístupňuje základní informace o všech skupinách. Bohatá obrazová dokumentace pak vhodně doplňuje jednotlivé pasáže textu a popisované fenomény.“

—Pavel Pech, Jan Šobotník, Živa 3/2014

Stanislav Komárek

Ochlupení bližní: zvířata v kulturních kontextech

(Academia, 2011, 278 stran)

Stanislav Komárek je velmi talentovaný esejista s širokým přírodovědným i kulturním rozhledem, kterého ovšem jeho formulační hbitost občas svádí k vršení bonmotů i k vyjadřování se k tématům, jimž příliš nerozumí. Autorův originální styl vychází z jeho specifického způsobu vidění světa, který na jedné straně k sobě přiřazuje velmi vzdálené póly, na straně druhé citlivě vnímá umělé a násilné rozpojování těch složek, které by měly zůstat pospolu a v rovnováze. Je odborníkem na tzv. mimetické jevy, tedy na podobnost mezi živočichy či rostlinami nezapříčiněná příbuzností ani konvergentním vývojem (jím sestavená a komentovaná bibliografie o dokumentech pojednávající tento jev vyšla i anglicky¹³Mimicry, aposematism and related phenomena in animals and plants: bibliography 1800-1990. 1st ed. Prague: Vesmír, 1998).

Poučeně také píše o kulturních dějinách vztahu lidí a zvířat, možná nejuceleněji právě v knize Ochlupení bližní: zvířata v kulturních kontextech. Ta pojednává o různých aspektech vztahů lidí a zvířat v evropských i mimoevropských kulturních kontextech, od starého Egypta až do současnosti. Komárek přitom rád praktikuje provokativní obrácení perspektivy, ve které nikoli člověk adoptuje vlka, ale vlk člověka, a šlechtěna jsou nejen plemena domácích zvířat, ale i lidé. Mnohé z témat této knihy bylo naznačeno již v autorově spisu Příroda a kultura. Svět jevů a svět interpretací, který vyšel i anglicky.¹⁴Nature and culture: the world of phenomena and the world of interpretation. Muenchen: LINCOM Europa, 2009 (Do němčiny kromě toho byly přeloženy dva jeho romány.) Jestliže přitom v této knize varuje, že pozitivní vztah k jinému (živočišnému) druhu do značné míry zastiňuje vztah k tomu vlastnímu, pak tentýž jev můžeme pozorovat u Komárkových postojů třeba k Číňanům a Evropanům.

Ohlasy

„Komárek narušuje stereotypy o přírodymilovných neevropských kulturách zabydlené v okruhu ochránců zvířat. Na základě odborného poznání kulturní antropologie a dalších věd i na základě cestovatelské autopsie líčí nejednoznačný úděl zvířat v kultuře hinduistické, buddhistické, džinistické či indiánské. Kniha může být čtena jako příležitost ke studiu speciálních, často opomíjených otázek zoologie, antropologie a psychologie. V klimatu vědeckých prací nasyceném anglicky psanými tituly je orientace autora k německému okruhu obohacující a osvěživá. ‚Ochlupené bližní‘ však můžeme číst i jako možnost orientovat se v praktickém každodenním vztahu k živým tvorům. Našinec zná ty těžké chvíle, kdy stojí nad starým nemocným psem nebo raněným ptákem. Mám ho po způsobu hinduistů nechat osudu, nebo se mám evropansky odhodlat k ‚ráně z milosti‘? Proč se vlastně ochránci zvířat na západní antropocentrismus tolik zlobí?“

—Hana Librová, Respekt 1/2012

Petr Pokorný (ed.)

Afrika zevnitř: Kontinentem sucha a věčných proměn

(Academia, 2016, 381 stran)

Multidisciplinárně pojatá kniha přibližuje nejstarší kontinent z mnoha úhlů pohledu, od antropologie až po zoologii. Prostor dostávají i některé hraniční obory, jako je archeogenetika. Poznatky z prehistorie jsou aktualizovány, takže na základě znalostí o dávném vývoji lidského těla, který se v rozhodující míře odehrával zřejmě právě v Africe, jsou vysvětlovány i mnohé současné civilizační potíže s našimi fyzickými schránkami. Dílo volně navazuje na dřívější knihy o kolapsech a regeneracích, takže se i v ní píše o „dynamické rovnováze“, případně o přírodních jevech jako savany, jež jsou „stabilní pro svoji nestálost“. Autoři se snaží o syntetizující pohled; civilizaci a přírodu nepojímají protikladně, nýbrž celostně a ve vzájemné interakci.

Ohlasy

„Kniha obsahuje i krátký historický přehled českého setkávání s „pouští a pralesem“, tedy pojednání Václava Cílka o tom, jak naši předci prostřednictvím cestopisů a dalších textů černý kontinent objevovali. A sama k jeho soudobému poznání nemálo přispívá. Obraz, jenž Afrika zevnitř nechává vystoupit ze svých stránek, je mnohovrstevnatý, pestrý, nezjednodušující a v jistých rysech i objevný. Multioborovost se tu snoubí se čtivostí, a dokonce humorem. A ať už výrok ‚Všichni jsme Afričané‘ bereme vážně nebo nikoli, tato četba může obohatit každého čtenáře.“

—Jan Lukavec, iLiteratura

Jiří Sádlo

Praha a Brno

(Kodudek, 2015, 164 stran)

Biolog Jiří Sádlo v knize prozkoumává hraniční oblasti, pomezí mezi Okcidentem a Orientem, přírodou a kulturou, řádem a chaosem, městem a venkovem, posvátným a profánním, realitou a fikcí. I žánrově je těžké jeho texty zařadit: pohybují se na pomezí mezi úvahami, cestopisnými reportážemi a povídkami (distribuční společnost Kosmas ovšem knihu řadí do kategorie „naučná a odborná“). Sám autor tuto nejednoznačnost reflektuje, když přemítá o tom, že provádí „cosi mezi archeologií, geobotanikou a vybíráním popelnic“, a nakonec se otevřeně hlásí ke kulturní antropologii. Autor se podnětně zamýšlí také nad různými koncepcemi vztahu kulturního řádu a přírodního chaosu. Ukazuje absurdnost jednoznačného oddělování přírody a kultury, které jsou podle něj neodlučitelně propojené.

Ohlasy

„Inspirujícímu psaní, prostému machy, pózy a nudy, se nejlépe daří mimo tělo literatury. Jiří Sádlo literaturu vydestiloval z pobývání v putykách, z pozorování plevele na chodnících a ovšem také z analyzování funkcí města a role člověka v něm. Kniha Praha a Brno je nejlepším důkazem toho, že onen okřídlený velký český román, na nějž čekají kritikové v každém druhém textu o próze, je zbytečný (a pravděpodobně nereálný) přežitek.“

—Karel Kouba, A2 06/2016

Jiří Kamen

Báječný svět hub

(Mladá fronta, 2017, 236 stran)

Jiří Kamen je spisovatel a dlouholetý rozhlasový redaktor s širokým kulturním rozhledem. Už ve své pozoruhodné knize Češi patří k Vídni aneb třicet dva výprav do Vídně v českých stopách (Mladá fronta, Praha, 2014, 256 s.) nápaditě mísil vysoké s nízkým a fikci s realitou; u vznešených věcí autor nacházel i jejich velmi hmotné zakotvení, stejně jako na druhou straně u předmětů na první pohled obyčejných objevoval cosi jako spiritualitu. Podobně je napsán i jeho Báječný svět hub, stručná, ale hutná kulturní historie hub. Jde o plod mnohaletého studia a bádání, takže by na každé stránce mohlo být několik poznámek pod čarou s odkazy na odbornou literaturu. Místo toho ovšem autor zvolil formu čtenářsky vděčných esejů, v nichž jsou jednotlivé poznatky navzájem důmyslně pospojovány, případně prokládány osobně laděnými vsuvkami a vzpomínkami. Asociace mezi jednotlivými motivy Kamen často volí dost překvapivě a ve vztahu k uznávaným hodnotám a postavám místy snad až neuctivě, ale vždy tak, aby pokryl všechny sémantické možnosti daného houbařského motivu.

Ohlasy

„Publikace představuje výborného průvodce světem hub i pro zarytého antihoubaře. Kamen z tohoto spíše podceňovaného námětu zřejmě dokázal vytěžit skoro všechno, co se dalo.“

—Jan Lukavec, iLiteratura

Pavel Kosatík

České snění

(Torst, 2010, 398 stran)

Pavel Kosatík je v současnosti jedním z nejzkušenějších domácích autorů, který dokáže o nedávných českých dějinách psát čtivě, sdílně, a přitom nikoli triviálně, s hlubokým psychologickým ponorem vyškoleného psychoanalytika, ale i s porozuměním obecnějším společenským okolnostem a trendům. Z jeho obsáhlého díla zatím vyšel v anglickém překladu Emil Běžec a polsky České snění.¹⁵http://lubimyczytac.pl/ksiazka/233743/czeskie-sny Zvláště druhá z knih, navazující na texty Vladimíra Macury¹⁶Macura, Vladimír, Píchová, Hana, ed. a Cravens, Craig Stephen, ed. The mystifications of a nation: „the potato bug“ and other essays on Czech culture. Madison: University of Wisconsin Press, ©2010., je nanejvýše doporučeníhodná k pochopení toho, jaké mýty a iluze si o sobě v minulosti Češi vytvářeli, takže se ocitali v roli kolonizátorů Afriky či pánů významné části Německa. Kosatík je dokáže podat s vnitřním vhledem, ale i s nutnou dávkou distance. Cenné na jeho knize je jistě to, jak dokáže sledovat vznik určité ideje a její postupné proměny, či naopak opakovaně se vracející konstanty, jako iluze při vytváření idealizovaných obrazů Ruska.

Ohlasy

„Kniha o tom, jací jsme a jací bychom chtěli být. Carl Gustav Jung vybízel své klienty, aby si zapisovali své sny a sami je i interpretovali, protože tak dochází ke sjednocování vnitřních protikladů a tím i k duševnímu vývoji. Pokud vezmeme tento přístup za svůj, mohl by nám historik Pavel Kosatík pomoci, abychom byli lepšími lidmi, respektive lepší společností. Ve své výjimečné knize České snění, jak už název napovídá, posbíral hned několik snů zdejší society.“

—Erik Tabery, Respekt 43/2010

„Už samotný fakt, že se při čtení Kosatíkovy knihy nabízejí další nápady, jak ji doplnit a co všechno by vlastně mohlo být dalšími ‚českými sny‘ projevujícími se různou formou v různých dekádách (Sen o nepolitické politice? Sen o neutralitě? Sen o Americe?), svědčí o tom, že nejde o knihu zbytečnou. To, že svým způsobem po přečtení zanechává v čtenáři více otázek, než kolik si jich kladl předtím, je jí jen ku prospěchu.“

—Jan Pohunek,
Historická sociologie: časopis pro historické sociální vědy 1/2011

Jiří Štaif

František Palacký: život, dílo, mýtus

(Vyšehrad, 2009, 368 stran)

Jednou z nejvýznamnějších postav českého 19. století byl František Palacký. Jiří Štaif, profesor hospodářských a sociálních dějin, ve své knize poutavě vylíčil okolnosti jeho názorového dozrávání a politického angažmá, ale především to, jak došlo k jeho částečnému „zbožštění“ ještě za jeho života, takže se „od posledních desetiletí devatenáctého století stal synonymem české národní paměti, vůči níž nebylo možné zaujímat kritická stanoviska“ (Martin Nodl). Detailně líčí Palackého druhý, posmrtný život včetně vývoje jeho znázornění na státních bankovkách, ale snaží se nastínit také to, jak se člověk dodnes pokládaný za největšího českého historika sám postupně stále více ztotožňoval s rolí Otce národa, což v něm posilovalo pocit vlastní vyvolenosti. Navzdory vší kritičnosti ale současně tvrdí, že vizionáře jako on stále potřebujeme.

Ohlasy

„Štaifův zájem o Františka Palackého je dlouhodobý, což je na knize patrné; leccos promýšlel dlouhá desetiletí, především však k tématu přistoupil z nových východisek: Palacký zde funguje v určitém sociálním prostředí, v české měšťanské a částečně i šlechtické společnosti 19. století, s dílčími přesahy do evropské society, autorovými slovy v „zasíťování“, zatímco doposud byl kladen důraz spíše na Palackého jedinečnost. Štaifovi se tak podařilo zasadit Palackého do kontextu celého národního obrození, jeho příběh skutečně zrcadlí dění v české občanské společnosti v průběhu větší části 19. století.“

—Bohumil Jiroušek, DĚJINY – TEORIE – KRITIKA 1/2009

„Autorovi se v předkládané knize podařilo ukázat Františka Palackého v podobě neobyčejného člověka – výrazného a jedinečného ve své politickém, společenském či vědeckém angažmá, ovšem zároveň obyčejného s jeho vrtochy, někdy až tvrdohlavým přesvědčením o vlastní pravdě atd. Sympatický je rovněž přístup, který si Štaif zvolil – uchopení Otce národa prostřednictvím mýtu – vždyť na své gloriole pracoval Palacký již za svého života. Autor se nespokojil se suchým výčtem jeho životních osudů, funkcí či děl, ale v chování a jednání tohoto aktéra odhaluje lidské motivace. Objektu svého zájmu tím pomyslně vdechl život. Každopádně, alespoň pro Jiřího Štaifa, představuje František Palacký příležitost ke kulturnímu dialogu s minulostí. Záleží jen na nás, co a proč by si z něj mohla brát i současná česká společnost.“

—Jan Randák, Dějiny a současnost 12/2009

Martin Nodl

Středověk v nás

(Argo, 2015, 312 stran)

Martin Nodl je uznávaný historik a nakladatelský redaktor, jím řízené edice Historické myšlení a Každodenní život získaly roku 2003 Magnesii Literu za Nakladatelský počin. Je autorem řady publikací, z nichž byl Dekret kutnohorský (Praha: Lidové noviny, 2010) přeložen i do němčiny.¹⁷https://www.amazon.co.uk/Das-Kuttenberger-Dekret-1409-Universit%C3%A4tsnationen/dp/341250565X Nominaci na Magnesii si vysloužila jeho kniha Středověk v nás.

Ta srozumitelnou formou představuje středověké vnímání času, prožívání dětství a stáří, vztah k penězům nebo uzavírání manželství. Zkoumá i některá dilemata s tímto obdobím spojená: zdali můžeme počátky sebeuvědomění českého národa hledat už ve středověku nebo až mnohem později, a jestli tehdy lidé rozeznávali samostatnou kategorii dětství. Autor přesvědčivě dokládá, že toto období nebylo zdaleka tak černé, jak se často soudí. V některých svých projevech byl dokonce středově „modernější a svobodnější než naše současnost“.

Ohlasy

„Autor se sice neubránil jistému osobnímu zaujetí a vlastnímu emotivnímu hodnocení, přikláním se však k názoru, že takovéto pevné morální postoje, které právě Nodl ve své knize zaujímá, je dnes více než kdy jindy potřeba říkat veřejně, navíc pokud vycházejí z detailního a poctivého studia staletí před námi. Martinu Nodlovi se povedlo vytvořit zdařilou knihu, která kromě obvyklých kvalit naučné literatury nabízí i zpětnou vazbu současnému člověku. Takových dnes moc nevychází a Martin Nodl si za to zaslouží velké uznání.“

—Martin Vaněk, Host 6/2016

„Autor se nerad pohybuje po zaběhaných stezkách. Je mu dáno hledačství, smysl pro výstižný detail, zná kdekterou publikaci… I když řada výborných postřehů není pro čtenáře, který sleduje Nodlovy sondážní i přehledné studie, zcela nových, nadále působí svěže a badatelsky podnětně. I z tohoto úhlu pohledu mohu knihu jen doporučit.“

—František Šmahel, Český časopis historický 1/2016

Marek Nekula

Smrt a zmrtvýchvstání národa: Sen o Slavíně v české literatuře a kultuře

(Karolinum, 2017, 594 stran)

Ohledávání „míst paměti“ je v západních zemích rozšířenou praxí již řadu let. K nám tento trend proniká se zpožděním. Jedním z úspěšných počinů na tomto poli je i kniha Marka Nekuly. Zabývá se v ní vyšehradským Slavínem jako „krystalizačním bod dobového národního diskursu“: na daném tematickém segmentu dokumentuje, jak se postupně rodil, utvářel, uskutečňoval a na vybraných místech v náhrobcích a sochách zhmotňoval sen o vyspělém, jazykově českém národě. Srovnává jej přitom se slavnějšími a monumentálnějšími zahraničními předobrazy a vzory, ale sleduje rovněž knižní pokusy o výběr nejskvělejších zemských/národních „výtečníků“, tedy tvorbu panteonů symbolických. Dobové diskurzy a polemiky autor analyzuje velmi sofistikovaně a s chladným odstupem. A o tom, jaká byla atmosféra v nacionálně stále rozbouřenější Praze a jak se to odráželo v dobovém tisku, píše někdy dokonce až s jistým pobavením. Kniha je zřejmě přehlcena cizí terminologií, ale jako svědectví o významném aspektu utváření českého národa je pozoruhodná. Německý překlad vyšel dokonce ještě před českým originálem.¹⁸http://www.boehlau-verlag.com/978-3-412-22396-0.html

Ohlasy

„Vzdor dílčím výtkám ale není od věci si připomenout nesamozřejmost a novodobou vykonstruovanost Slavína coby národního hřbitova. Nedávná (polo)mystifikační zpráva o výměně bust v Pantheonu Národního muzea dokládá více než pádně, že otázka panteonů nepostrádá na aktuálnosti ani v dnešní době.“

—Ladislav Futtera, Dějiny a současnost 8/2017

Michael Wögerbauer a kol., Petr Píša, Petr Šámal

V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře 1749–2014

(Academia, 2015, 1661 stran)

Kniha je pozoruhodným, trojdílným příspěvkem k dějinám české literární kultury. Její autoři vnímají cenzuru jako jev obecně rozšířený, který pouze mění svoje podoby, ovšem literární komunikaci může i obohacovat a podněcovat. Nejen pro české prostředí jde o aktuální dílo řešící i dilemata svobodné společnosti, která musí permanentně řešit ochrany sebe sama před uměle vyvolávanými vlnami paniky či nenávisti. Můžeme se ptát, jestli by si studie týkající se českých beletristů a básníků, z nichž je většina v cizině zcela neznámá, získaly dostatek zahraničních čtenářů (v tomto ohledu by jistou výhodu měly naopak práce jako Království motivů: motivická analýza románů Milana Kundery od Jakuba Češky). Od zahraničních recenzentů už ovšem zazněly hlasy volající po tom, aby bylo dílo přeloženo, protože díky síle argumentace a teoretickému pozadí by mohlo být přitažlivé i pro ty, kteří se o české literáty nijak nezajímají. Každopádně autoři zatím mají v úmyslu připravit jednosvazkovou anglickou verzi.

Ohlasy

„Co vytknout práci, která je heuristicky důkladná, materiálově bohatá, koncepčně sevřená, která má promyšlenou strukturu, je jazykově vybroušená, redakčně dotažená a přes svůj kolektivní charakter více než dobře zkoordinována, dovedně kombinuje makrohistorický nárok s mikrohistorickým drobnohledem, chytře využívá výtvarné aspekty sazby k odlišení různých modů výkladu, a především odvážně nastoluje takové pojetí cenzury, které umožňuje nahlédnout a analyzovat tuto po mnoha stranách důležitou sociální instituci bez předsudků a apriorních emocí, sine ira atd.? Po sečtení všeho, co bylo výše uvedeno, lze konstatovat, že práce V obecném zájmu není jen významnou odbornou publikací k tematice, jež si bezesporu zaslouží zásadní pozornost, ale současně dokladem významu Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Jen těžko si lze představit, že by dílo takového formátu vzniklo bez této institucionální báze, třebaže se na jeho vzniku podílela i řada badatelů působící kmenově na jiných pracovištích.“

—Lenka Řezníková, Česká literatura 4/2016

Radek Chlup

Proklos

(Herrmann & synové, 2009, 450 stran)

Novoplatónský filozof Proklos (412–485) ovlivnil středověkou, renesanční i německou klasickou filosofii. Publikace religionisty Radka Chlupa je i v obecnějším pohledu jedním z prvních systematických úvodů do jeho myšlení. To je v knize inovativně vyloženo v kontextu i soudobých antropologických a lingvistických teorií a stále aktuálních témat, jako je tvořivá rovnováha mezi řádem a chaosem. Autorův návrat k pramenům byl přitom veden i snahou o znovuobjevování vnitřních možností naší civilizace. Protože pokud si má západní civilizace zachovat integritu, měla by stále usilovat o propojování cizích prvků s vlastními kulturními formami, a to těmi novějšími i dávno minulými. Ve výrazně přepracované verzi publikace vyšla anglicky.¹⁹Proclus: An Introduction, Cambridge: Cambridge University Press, 2012, 327 pages (ISBN 978-05-21761-48-2)

Ohlasy

„Rozsáhlý opus skýtá několik neobvyklých a obohacujících výhod. I díky konceptu kosmologie-světonázoru je autor schopen seriózně uvést do Proklova myšlení, v němž racionální metafyzika spoluúčinkuje s rituální a mytologickou silou.“

—Filip Horáček, REFLEXE 40/2011

Martin C. Putna

Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity

(Vyšehrad, 2014, 336 stran)

Martin C. Putna je autor známý svými vyhraněnými postoji a osobní neohrožeností při jejich obraně a obhajobě. To vše – společně s nepochybně rozsáhlou erudicí – vtělil i do knihy Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity. Danou problematiku v ní postupně nasvěcuje z několika tematicky odlišných hledisek: „germánství“, židovství nebo katolicismu. V každé z těchto kapitol pak uplatňuje chronologický princip a sleduje v nich daný motiv od jeho počátků až do současnosti či nedávné minulosti. Jednotlivé významné události či osobnosti se tak v knize několikrát vracejí, vždy v odlišném kontextu. I díky tomuto vynalézavému způsobu výkladu je jeho líčení kulturně-náboženských dějin Ruska plastické, pestré a skutečně mnohovrstevnaté. Ale současně trochu selektivní, vášnivé a osobně silně zaujaté. Kniha zatím vyšla v maďarském překladu²⁰Képek az orosz vallásosság kultúrtörténetéből. (v témže jazyku byl publikován i překlad jeho spisu Křesťanství a homosexualita. Pokusy o integraci²¹János nevében – Kereszténység és homoszexualitás: integrációs kísérletek.) a chystá se vydání v angličtině.

Ohlasy

„Chcete pochopit Rusko? Přemýšlejte o Mongolsku. Mongolové připojili většinu tehdejší Kyjevské Rusi ke své obrovské říši a téměř na tři staletí přeťali spojení Ruska s Evropou. Stalo se to právě v době, kdy se začala mohutně vyvíjet evropská kultura a vzdělanost. Mongolská éra je odpovědná za tzv. ruské zpoždění… Fatální důsledky tohoto dávného rozštěpení nás pronásledují dodnes a jsou jedním z důvodů současného otevřeného střetu mezi Ruskem a Západem. Toto a mnoho jiného pochopí o současném Rusku čtenář knihy Martina C. Putny Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity. Ale pokud by ho geopolitika a poněkud krvavá přítomnost nezajímala, užije si tuto knihu jako fascinující přehlídku ruských dějin, jež jsou s kulturou a náboženstvím propojeny tak úzce jako snad žádné jiné. A profesor Putna ho jimi provází s citem pro historické postavy a jejich příběhy, které díky encyklopedické znalosti tématu s jistotou vytahuje tak, aby čtenář mohl bez obtíží sledovat interpretaci klíčových událostí a jevů.“

—Martin M. Šimečka, Respekt 10/2015

„Putnovo dílo nechce být alternativní učebnicí historie, spíše se zastavuje na křižovatkách, neukazuje, kudy jít, ale slouží k orientaci. Vybrané události ilustruje autor mimo jiné odkazy na umělecká díla, která je reflektují. V několika případech jde o plnokrevnou esej, která by obstála i samostatně – například řádky o předcivilizačním pohanství Stravinského skladby Svěcení jara či biblickém pochodu revolucionářů v poemě Dvanáct od Alexandra Bloka.“

—Aleš Palán, Hospodářské noviny 18. 2. 2015

„Výtečně, zajímavě napsané kapitoly předkládají historické souvislosti známé i nečekané, příběhy z učebnic dějepisu i anekdoty jak z absurdního dramatu a odvážné paralely.“

—Kateřina Kadlecová, Reflex 26. 2. 2015

Tomáš Glanc

Souostroví Rusko: ikony postsovětské kultury

(Revolver Revue, 2011, 359 stran)

Publikace významného rusisty Tomáše Glance, mimo jiné autora knih Autoren im Ausnahmezustand: die tschechische und russische Parallelkultur (Berlin: LIT Verlag, 2017) a Videnije russkich avangardov (Praha: Karolinum, 1999), je svébytným průvodcem po postsovětské umělecké scéně se vší její živelnou silou, chaotičností či excentričností. Škála individuálních projevů je přitom různorodá a sahá od uměleckého vtělování se do Krista či Buddhy až po „psí performance“, kdy některým návštěvníkům akutně hrozí pokousání. V knize jsou skrytě přítomny i politické motivy, například románovým tematizováním devastace lidské důstojnosti provázející dějiny ruské státnosti. V jednotlivých kreacích se přitom mísí různorodé kulturní vrstvy, když například na inauguraci prezidenta Dmitrije Medveděva skupina tvůrců reagovala rituálním souložením uprostřed expozice coby opakováním praslovanského rituálu předávání tělesné energie posvátnému medvědovi. Nechybí ani pasáže o rychlé a v některých formách až extrémní „internetizaci“ tamní kultury. Celkově jde o pozoruhodnou zprávu o mnohotvárnosti současného ruského umění, ale snad také o pluralitě tamní společnosti.

Ohlasy

„Příslovečná ruská duše, o které v knize snad nepadne slovo, je nakonec tak nějak všude… Na knize Tomáše Glance je chvályhodné právě to, že se vyhnul svůdnému, žel pouze spekulativnímu, syntetizování jednotlivých projevů kultury do nějakých tendencí a dominujících proudů, nebo dokonce „ducha národa“. Ruskou scénu přitom nijak neromantizuje, naopak často poukazuje i na nepůvodnost či odvozenost výraziva, na jistou míru chaosu i rezervovaný postoj ke „zbytku světa“. I kdyby tedy byla ruská duše nakonec jen fantomovým orgánem či údem, symbolizuje jedince v nekonečné zemi nevypočitatelných politických pravidel. Glancovo Souostroví Rusko tak představuje vzácný průnik odborného vhledu, čtivosti i inspirativnosti zároveň.

—Eva Klíčová, Respekt 29. 1. 2012

„Jestliže na domácím trhu pořád ještě chybí fundované a současně čtivé syntetizující práce o moderních národních literaturách a umění, které by v akademických kruzích nevyvolávaly ironické poznámky o rozmachu povrchních kulturních studií a běžného čtenáře neodrazovaly přehršlí terminologie či souvislostí známých pouze úzkému kruhu odborníků, nová kniha Tomáše Glance tuto mezeru ve svém areálu určitě vyplňuje. A pokud někoho navnadí k ještě hlubšímu ponoru do poetiky toho kterého autora či díla, četné bibliografické odkazy napoví, kde hledat.“

—Marián Pčola, Host 4/2012

Ladislav Čumba

Wittgensteinova kniha faktů

(Argo, 2017, 368 stran)

Kniha je hravou a sofistikovanou mozaikou příběhů ze života Ludwiga Wittgensteina a řady dalších vlivných myslitelů, ale i občanů zcela obyčejných, s nimiž se během života setkal. Ukazuje, „z jak složitých, antagonistických a zároveň inspirujících poměrů Wittgenstein vzešel. Zdá se téměř nepochopitelné, jak se ikonický filozof první poloviny 20. století mohl pohybovat a žít mezi tak rozdílnými místy, jakými byla Vídeň, rakouský venkov, Cambridge, Linec, Berlín, Irsko, Spojené státy či Manchester“ (Zdeněk A. Eminger). Postava slavného myslitele slouží jako kostra, na niž Čumba zavěšuje množství poutavých odboček a exkurzů, v nichž sleduje i životopisy Wittgensteinových českých překladatelů a jejich příbuzných – tak se autor překvapivě dostává až k Viktoru Koženému. V tom se kniha podobá hustě protkané tkáni webové sítě. Přitom se ale Čumba vyjadřuje úsporně, takže čtenáře vždy včas vrátí k hlavní dějové lince. Z ohromného množství poznatků, které shromáždil, přitom vybírá ty, které v textu mohou působit nějak funkčně. S oblibou poukazuje na paradoxy, které dějiny (či život) přinášejí. Na mnoha příkladech autor v knize plasticky dokládá, že je filozofie činností, která mění nejenom ducha, ale i tělo, a že i filozofování provádějí tělesní lidé se svými slabostmi a zištnými zájmy.

Ohlasy

„Fakta, přenesena jazykem, slovy, znamenají lidský svět a způsob myšlení o něm. Jedině tak se svět dá popsat. Tento fakt, stejně jako vědomí, že i jazyk má jisté hranice, kolem Wittgensteinova příběhu vytváří neustálé myšlenkové pnutí. A to i když si autor knihy ke svým úvahám někdy vypůjčí také hodně vzdálený důkaz. Vznikl tak samostatný a ojedinělý, avšak plně funkční literární tvar, který umožňuje dostát Čumbovu úmyslu. Plně vytěžit téma, a přitom přemýšlet o věcech, které jsou třeba zbytečné či zdánlivě nepodstatné. Svoboda, s jakou Čumba zachází s fakty, a nečekané exkurzy, do nichž se pouští, jsou nakonec velice osvobozující. Dovolují čtenáři svobodně přemýšlet i nad složitým odkazem Wittgensteinova díla. Ladislav Čumba filozofa líčí s nadhledem i zaujetím, se zápalem dohledává vše, co by mohlo zapadnout do mozaiky života jeho i jemu blízkých. Je to po všech stránkách seriózní kniha o vlivném filozofovi. Čte se ale kupodivu lehce.“

—Ivan Malý, Hospodářské noviny 26. 4. 2017

„Nakladatelský počin Arga volá po překladu do angličtiny a němčiny. Mám za to, že tato kniha by dovedla oslovit i čtenáře z evropského, svobodného prostoru, který nedostatkem odborných i popularizačních studií, memoáry a beletrií rozhodně netrpí. Autorova skromnost, oblečená do všudypřítomného vtipu, sarkasmu a ironie, ho už nemusí trápit. Snad právě proto se, řečeno jeho slovy, „naučil číst a psát“, aby v roku 2017 vydal knihu, která změní váš pohled na filozofii a z Ludwiga Wittgensteina učiní vašeho přítele. Ale nakonec vážně. Tenhle literární experiment jen tak nezestárne. Bylo by škoda ho minout. Je známo, že je škoda každé dobré knihy, která zůstane neotevřena.“

—Zdeněk A. Eminger, iLiteratura

Kateřina Čapková a Michal Frankl

Nejisté útočiště: Československo a uprchlíci před nacismem 1933-1938

(Paseka, 2008, 424 stran)

Kateřina Čapková a Michal Frankl si navzdory svému relativnímu mládí vydobyli reputaci uznávaných historiků zaměřujících se na nedávné dějiny středoevropských Židů, přičemž při studiu hluboce zakořeněného, a zvláště v době hilsneriády velmi vlivného antisemitismu neváhají přehodnocovat ani pohled na uznávané klasiky typu Jana Nerudy. V zahraničí již byly vydány jejich samostatné knihy, Franklova „Emancipace od židů“: český antisemitismus na konci 19. století (Praha: Paseka, 2007)²²„Prag ist nunmehr antisemitisch“: tschechischer Antisemitismus am Ende des 19. Jahrhunderts. Berlin: Metropol, c2011 i Čapkové Češi, Němci, Židé? : národní identita Židů v Čechách: 1918-1938 (Praha: Paseka, 2005)²³Czechs, Germans, Jews?: national identity and the Jews of Bohemia. English-language ed. New York: Berghahn Books, 2012.. Jejich rovněž přeložený²⁴Unsichere Zuflucht: Die Tschechoslowakei und ihre Flüchtlinge aus NS-Deutschland und Österreich 1933-1938. Köln: Böhlau, 2012. společný text Nejisté útočiště: Československo a uprchlíci před nacismem 1933-1938 líčí zprvu nadšené přijetí převážně židovských uprchlíků z Německa, následně rychlý konec euforie a postupný vzestup podezíravosti ke všem uprchlíkům a jejich „podezřelým rejdům“. Československé úřady jsou proto v knize kritizovány za svoji malou vstřícnost a ochotu pomáhat, i když autoři připouští, že velkorysou podporu tehdy neposkytla žádná z evropských zemí a jednotlivé vlády se snažily běženců co nejrychleji zbavit.

Ohlasy

„Kniha Kateřiny Čapkové a Michala Frankla se osobitým způsobem vyrovnává s dosud jednostranně nahlíženou stránkou československých dějin. Jejich přístup však zároveň vrací do české historiografie prvky normativity a morální soudy. Je otázka, zda je to dobře či špatně. Pokud však jejich publikace kráčí ve stopách podobných knih vydávaných v západní Evropě od devadesátých let minulého století, mohla by se stát předvojem velké vlny revidující veškeré dosud přetrvávající pohledy na ‚bezproblémová‘ období našich dějin.“

—Doubravka Olšáková, Soudobé dějiny 1/2009

Petr Roubal

Československé spartakiády

(Academia, 2016, 408 stran)

Historik Petr Roubal v knize poučeně vysvětluje průběh a symboliku komunistických spartakiád. Jestliže první spartakiády sexualitu potlačovaly, ty pozdní stavěly na odiv ženskou krásu a smyslnost mládí. Autor vhodně kombinuje teoretické úvahy o karnevalismu a přechodových rituálech s detailními informacemi o tom, nakolik se díky těmto hromadným akcím zvyšovala celorepubliková porodnost nebo jak některé malé děti společné vystoupení ignorovaly a raději si hrály s pískem.

Ohlasy

„(Autor) vysvětluje, že účastníci si dokázali akci přizpůsobit a využít ke svým potřebám. Čtivý svazek z edice Šťastné zítřky postupuje chronologicky a nabízí vhled do logistiky masových akcí, zároveň uvádí čtenáře do teoretických úvah o symbolických významech spartakiád a ukazuje na nich ‚sémiotiku‘ politických režimů.“

—Karel Veselý, Respekt 28/2016

„Bližší pohled na logistické pozadí celé operace ukazuje, že spartakiády vytvořily pole pro celou řadu konzumních praktik, ve většině případů jen obtížně kontrolovatelných režimem. Ačkoli měly navozovat dojem moderní společnosti, ve skutečnosti se opíraly o rituály vesnického společenství. Její organizátoři kopírovali vesnický cyklus půstu a oslav, nedostatku a přebytku — speciální dodávky exotické zeleniny a uzenin na pražské trhy vytvářely nedostatek příslušného zboží nejen před i po spartakiádě, ale všude mimo Prahu. Pestrost doprovodného programu, hojnost potravin během spartakiády, tisíce účastníků nakupujících v Praze a bavící se mládež dodávaly strahovským dnům kontury karnevalu. Realita vně zdí stadionu ve skutečnosti připomínala spíše lidové slavnosti, nezřízený konzum a kolektivní rauš. Monografie Petra Roubala tak vyvrací poměrně zavedenou představu, že komunistické rituály se časem vyprázdnily a proměnily se v povinnou přehlídku oficiální symboliky. Společnost se jich sice aktivně účastnila, strukturovala podle nich svůj osobní čas a vřazovala je do své individuální a rodinné paměti, nicméně to nutně neznamenalo, že by přistupovala na jejich oficiální diskurz či přejímala režimem proponované normy chování. Obrovský úspěch spartakiády zejména v osmdesátých letech nabízí otázku, zda se vlastně ještě jednalo o komunistický rituál.“

—Ina Píšová, Česká literatura 5/2016

Ladislav Kesner (ed.) a Colleen M. Schmitz (ed.)

Obrazy mysli – Mysl v obrazech

(Moravská galerie a Barrister & Principal, 2011, 447 stran)

Velkoryse pojatý soubor studií mezinárodního a mezioborového týmu představil a zdokumentoval různé způsoby prezentování lidské mysli v umění a vědě od starověku přes současnost až po témata zatím futuristická, jako je transplantace mozku. Probíráno je v ní „neřešitelné oxymóron“ mozku přebírajícího „funkci nemateriální duše“ a současně představujícího „materiální základ bytosti“. Kniha je dobrým důkazem toho, že vzájemná spolupráce přírodních věd a kunsthistorie může být oboustranně přínosná.

Ohlasy

„Katalog naplňuje ambici vyjádřenou v textu Ladislava Kesnera, totiž že ‚samotné dějiny umění mohou být významným partnerem v úsilí neurověd, kognitivní vědy a filozofie pokročit v poznání lidské mysli‘. Studium uměleckých děl se tak nestává jen ilustrací, ale poznávací činností paralelní k ostatním vědám.“

—Ondřej Hojda, Art & antiques 2/2012

Petra Nováková (ed.)

Příběhy věcí: 100 artefaktů za posledních 100 let

(Labyrint, 2017, 256 stran)

Interdisciplinárně pojatá vizuální encyklopedie přibližuje prostřednictvím 100 artefaktů mnohovrstevnatou historii naší země. Vybrané předměty se vztahují k různým oblastem společenského života: od literárních děl, filmových plakátů přes nafukovací dětské hračky až po pistole, kola a polobotky. Někdy přitom šlo o designovou ikonu, jindy o věc každodenní potřeby, nechybí ale ani objekty nesoucí samotnou ideu státu jako československá vlajka a bankovky. V některých kapitolách se autorům podařilo v hutné zkratce a třeba i na drobném detailu postihnout výrazný rys dané doby, nebo srovnáním dvou objektů s podobným motivem pojmenovat obecnější proměnu mentality.

Michaela Hečková

O městech a lidech

(Piána na ulici, 2016, 335 stran)

Kniha vypráví přes třicet příběhů lidí, kteří se v českých a moravských regionech snaží spoluobčany probouzet z letargie a kultivovat u nich zájem o místo, kde žijí: budují dočasné kavárny, finské sauny, venkovní galerie, narušují městskou šeď architektonickými zásahy, pořádají sousedské slavnosti, inscenují umění na náměstích, revitalizují vodní toky, oživují tradiční knihovny, vstupují do místních zastupitelstev. Mezi jednotlivými hrdiny se ocitli lidé slavní (výtvarnice Kateřina Šedá), ale hlavně osobnosti známé jen v rámci místní komunity.

Publikace nemá žádné vědecké ambice, ale je cenným svědectvím o zdejší sílící občanské společnosti, a v tomto smyslu může sloužit jako inspirace zvláště v dalších zemích bývalého východního bloku, i všech dalších, kde se těžkopádně a se střídavými úspěchy pokoušejí o vytvoření fungujícího demokratického státu.

Ohlasy

„Texty Michaely Hečkové nabízí nejen zajímavé příklady z praxe, ale také velmi otevřená osobní svědectví organizátorů, kteří přišli nejen o iluze, ale leckdy i o víc.“

—Judita Matyášová, Lidové noviny, 21. března 2017