Slam poetry se v Česku usídlila před osmnácti lety. Z původní jedné či dvou akcí za rok je ve společném kalendáři v roce 2021 dvacet až třicet akcí měsíčně po celé republice. Návštěvnost přinejmenším vyšší desítky, až nižší stovky diváků. I média mají slam poetry hodně ráda, a tak je o ní i jejích autorech slyšet. Dospěl tento žánr či odnož poezie skutečně k dospělosti?

Cenný bod 0

Slam poetry ve zkratce představuje performativní žánr (odnož, platformu) poezie, který je od začátku vystavěn na vztahu autor – divák. Zakládá si na tom, že jde o autorskou disciplínu, a i když se v něm soutěží, k máločemu má dál než k recitační soutěži. Diváci bodují performující autory, kteří ke svému vystoupení smí použít jen vlastní text, hlas, mimiku, gesta či pohyb. V případě oficiálních soutěží navíc do hry vstupuje časový limit, který dává výsledné atmosféře ještě sportovnější ráz. On to vlastně sport v poezii je, alespoň reakce diváků tak často vypadají. Nechybí hlasité výkřiky, zjitřené emoce ani povzbuzující potlesk. Diváci navíc každý večer slam poetry posouvají kupředu a ovlivňují výsledek svým hodnocením. I když v sále boduje jen cca pět až deset náhodně vybraných diváků, tedy žádná profesionální porota, rozhoduje vlastně celý sál, jelikož porotci jsou ovlivněni ohlasy po každém vystoupení. Skoro jako by šlo o nějakou spikleneckou dohodu mezi slamerem a divákem. Já si vezmu tvoji energii, přetavím ji v umělecký zážitek a pošlu ti ji zpět…

Žánr slam poetry se od poloviny 80. let doslova rozlétl po celém světě a dnes se v něm můžete stát třeba mistrem Evropy anebo mistrem světa. Někomu se nemusí líbit trend posledních let, kdy se slam poetry stává také nástrojem politického aktivismu. Vzpomeňme vystoupení Amandy Gorman na inauguraci současného amerického prezidenta, anebo v tuzemsku vystoupení českých slamerů před třísettisícovým davem při antibabišovských demonstracích na Letné. V takových případech jde však o zcela soukromou a svobodnou volbu účinkujících autorů. Angažovanost navíc dle mého názoru slam poetry sluší daleko více než poezii na papíře.

Přes jistá telecí léta (zhruba prvních deset let), nelze už dnes tento žánr ignorovat. Pronikl nejen za svými diváky či do médií, ale i na domácí univerzity, proniká do hodin literatury, seminárních, bakalářských, diplomových i disertačních prací. V některých zemích existují neskutečně propracované systémy soutěžení ne nepodobné těm sportovním. Německá scéna slam poetry byla před pár lety zapsána na seznam nehmotných památek UNESCO. U nás vznikla za 18 let existence jedinečná scéna, jejíž vývoj nikdo neřídil a neusměrňoval shora. Tento bod 0 byl pro český slam zatraceně cenný, protože jsme svobodě dali větší váhu než naškrobenému vyučování, a tento svobodný rámec po čase vynesl své plody. Slam poetry je živel! Nekopírovali jsme zahraniční vzory, ale učili jsme se z vlastních chyb, používali jsme odpozorované vzorce úspěšných vystoupení. Jak říká jedna z tuzemských hvězd, Anatol Svahilec: „Dnes je to kapela o šedesáti členech, na koncert se sejde vždycky jiná sestava a hraje jiné songy.“ Proto může slam poetry fungovat i s několika vystoupeními v jednom městě během krátké doby. Aby se systém při tolika vystoupeních nepřehřál, vymýšlí se (nebo odkoukávají ze zahraničí) nové formáty: Femi slam (jenom ženy), Duo slam (jen dvojice), Erotic slam (jen o lásce a v županech) nebo dokonce Bizár slam (jenom divní slameři). A tak slam poetry potkáte nejen v klubech, ale i v knihovnách, kavárnách, na desítkách festivalů, ve školách nebo okrajově i na firemních akcích. Nazvali byste to popem, když se jen poezie vrací tam, kam patří? Na stadiony!

Poslední knihu pokřtil Anatol Svahilec v pražském Lucerna Music Baru. Foto: Milan Šeps

Ten Years After

Když jsem psal před osmi lety studii pro časopis , mapující prvních deset let slam poetry v Česku, musel jsem přes tehdejší průlomové návštěvnické úspěchy připustit několik obav, které by mohly žánr v budoucnu ohrozit v základech. Bylo to v době, kdy otěže organizace celostátního mistrovství ČR ještě pevně třímala v rukou Lenka Zogatová a její Fléda (tehdejší občanské sdružení) a mimo organizaci mistrovství a jeho kvalifikací v deseti městech se toho mnoho nedělo. Jedinými, kdo mimo toto schéma systematicky producentsky vykazoval činnost, byli autor tohoto článku (pravidelné slam poetry exhibice především v Praze a Plzni) a do slamu zapálený překladatel Bob Hýsek, který v Olomouci pořádal vyhraněné akce, včetně organizace slamového klubu fungujícího „za kredity“ pod Univerzitou Palackého.

Tehdejší nechuť k organizování si lze z dnešního pohledu vysvětlit mnoha způsoby. Ačkoli autorské nadšení do žánru existovalo, producentská práce v sobě nesla řadu úskalí. Dobrý producent musel být totiž také dobrý dramaturg, musel dobře zvládat PR (facebooková reklama tehdy rozhodně nedokázala, co dnes) a musel dobře zvládat i výkonnou produkci na místě. Koneckonců bylo potřeba se orientovat i v systému dotačních podpor a umět si spočítat nejen ekonomiku akcí, ale i jejich vyúčtování. Ve výsledku to bývalo hodně práce za málo muziky nejen pro producenta, ale i pro účinkující. A tak se do toho nikdo moc zrovna nehrnul. Přitom Jaromír Konečný, „slamer emigrant, který udělal českou díru do německého slamu“, a kterého často do Česka zveme, nám už tehdy rád připomínal: „Když se ta energie neprodere zespodu, nemůžete vytvořit pořádnou scénu.“ Psal se rok 2013 a Jaromír narážel na neobyčejně hustý systém organizace německé slam poetry. V Německu se konají středoškolská, vysokoškolská, bundestagová i mezinárodní mistrovství a vedle toho běží systém vzdělávání v žánru, sólová i exhibiční vystoupení. Přitom organizátorů akcí jsou minimálně vyšší desítky, včetně institucionalizovaných. Jeden z nejlepších slamerů první české generace, Bohdan Bláhovec, jednou dorazil z nějaké štace v Německu pobaven, jak mu v backstage každý německý slamer strkal do ruky vizitku s označením povolání poetry slamer. O pár let později se na německé turné vydal i jeden z dvojnásobných mistrů ČR, Jan Jílek, a nekompromisně zhodnotil tehdejší kvalitativní rozdíl mezi českým a německým slamem: „Zatímco německý slamer jezdí v BMW, český slamer sedí pořád ještě v Trabantu.“ Přirovnání samozřejmě nehodnotilo vozy účinkujících, ale jejich zkušenost a profesionalitu.

Bohdan Bláhovec. Foto: Tomáš Kůs

Druhá obava, která vybízela ještě před osmi lety k řešení a systémové podpoře, byla nepočetná kvalitní slamerská základna. Po prvních deseti letech existence slam poetry v Česku si dramaturg exhibice mohl vybírat asi z 15 skutečně kvalitních slamerů. Ostatní proplouvali scénou méně úspěšně, většinou jako opakovaní účastníci regionálních kvalifikací nebo jako hosté slamových exhibic s tzv. divokou kartou. (Pro diváka ukazatel, že nikdy neví, co od takového autora může čekat.)

V obou výše zmíněných ohledech lze překotný vývoj české slam poetry od roku 2014 až k dnešku zhodnotit jako výjimečně úspěšný. Počet akcí nabobtnal z tehdejších jedné až dvou měsíčně až na 35 měsíčně po celé ČR a dobrých slamerů máme u nás nyní už desítky. Jak se to tak rychle stalo a kdo k tomu přispěl?

První slamová generace

Z pozice pamětníka by se dnes dalo hovořit už o třech zásadních slamových generacích. Generaci v tomto ohledu nevažme na věk, ale na výraznou stopu, kterou otiskli daní slameři do žánru a také jej někam posunuli. V první várce to byli autoři jako Bohdan Bláhovec, Bio Masha, Jan Jílek nebo Jakub Foll. Jak mají tito autoři dnes daleko k současnému pojetí českého slamu, dokládá například fakt, že tři ze čtyř výše vyjmenovaných (kromě Jana Jílka) pracovali na podiu striktně s improvizací. Dokonce v jisté době vznikl i politováníhodný omyl, že slam poetry rovná se nutně soutěž v básnické improvizaci. (Zvláště redaktoři kultury z České televize to mají dodnes nějak zažité a nezapomínají podobnou nepřesnost během svých reportáží opakovat jako mantru.) Ano, improvizace je něco, co musí dobrý slamer ovládat, ale není to páteř, na které své vystoupení staví. Naopak, dnes vládnou slamovému světu pevné, cizelované texty, které jsou psány speciálně pro živé podání. Tedy z naprosté většiny to nejsou texty ani poezie, které autoři napsali pro papír a následně je dramatizují před diváky. Na finále mistrovství republiky se improvizátor probojuje už jen velmi zřídka. Na druhou stranu každý dobrý slamer musí být schopný se přizpůsobit nenaplánované situaci, či bleskově zareagovat na výkřik z publika, anebo vzít do hry body a prvky vystoupení, které se odehrály před ním. To je to velké dobrodružství slam poetry, které baví diváky i autory! Vezmete-li stejnou soupisku slamerů, a s nachlup stejnými texty ji uvedete v jiném klubu a před jinými diváky, výsledek může být diametrálně odlišný. Slam poetry totiž mimo jiné funguje také jako vztah s divákem, jako oboustranné předávání a přijímání energie, kde roli hraje i místo setkání – genius loci daného klubu nebo kavárny. Paradoxně ona neopakovatelnost a nepolapitelnost okamžiku (ani video neumí zachytit vztah performujícího autora s divákem), může být momentem, proč se diváci v tak hojném počtu za slam poetry vrací.

Zvláštní, jak šla doba, vkus či zkušenost dopředu. Zúčastní-li se totiž dnes nějaké exhibice někdo z matadorů první generace, jeho přijetí bývá v rámci soutěže bodově, shovívavě řečeno, dost vlažné. Favority exhibic i mistrovství dnes bývají často o generaci mladší autoři. To ovšem neznamená, že autoři, kteří pokládali základy české slam poetry, patří do starého železa. Bez kořenů by totiž nevyrostl strom, a to si myslím uvědomují i diváci, když tuto starou gardu, která se na akcích objevuje výjimečně, vyprovázejí potleskem. Dá se říct, že zasloužená role, jež této generaci dnes patří a sluší, je být uváděn jako special guest, anebo čas od času vést nějaký workshop.

Druhá slamová generace aneb Punk Is Dead!

Druhá slamová generace přichází zhruba po desetiletí činnosti té první. Její počátek bych viděl s vtrhnutím Metoděje Constantina na scénu české slam poetry. Tento geniální, i když občas obsahově plytký improvizátor, je doposud jediným raperem, kterému se podařilo dobýt výsadnější postavení v české slam poetry. Pamatuju si na jeden z jeho prvních slamů, kdy asi sedmiminutový text složený pouze z nahazovaných slov od publika, zakončil při opouštění podia suverénním výkřikem: „Díky Bohu za to, slovo je víc než zlato!“ V té chvíli jsem si uvědomil, že máme už nějakou dobu na každé akci vyprodáno a že těch několik stovek diváků chodí opakovaně na poezii, jakkoli je žánrově odlišná od té v knížkách.

Metoděj Constantine. Foto: Tomáš Kůs

Metoděj v roce 2013 s přehledem získal titul mistra ČR a od té doby už je to jenom pár týdnů k akci v plzeňském klubu Anděl, kde mi na rameno zaklepal zkušený slamer Mručivák: „Známej tady má synka, píše a dělá divadlo, bude dobrej, pusť ho tam…“ Tak se zrodila hvězda jménem Anatol Svahilec, jehož pitoreskní vypravěčský styl těží z odkazu Voskovce a Wericha, Šimka a Grossmana, Divadla Járy Cimrmana nebo fyzického básnictví Petra Váši. Spoustu jejich textů zná Anatol ostatně nazpaměť. Neuvěřitelná paměť se mu koneckonců stala dobrým pracovním nástrojem. Neznám nikoho, kdo by dokázal držet v hlavě nepřetržitě stovky vlastních, jazykově i narativně rozkošatělých textů, jejichž délka začíná někde na sedmi minutách. Témata jsou přitom dobře odpozorované situace všedního života nebo historie. Z nich Svahilec vykřeše za použití archaické češtiny, práce s rytmem, nepravidelného rýmu a pohybové etudy na pomezí divadla jednoho herce důvtipný jevištní opus, který často rámuje mezní situace vyhnaná autorem ad absurdum. Ve tvářích diváků se přitom rychle přetavuje údiv v obdiv a ústí to ve společně sdílené nadšení.

Protože taková slam poetry je: sdílená, společenská, někdy asi i davová. Jak je potom možné, že ani v měřítku několika stovek diváků v publiku téměř nikdy nechybí přejícná pozornost, podobná té, s jakou pracuje v dialogickém jednání Ivan Vyskočil a jeho následovníci? To je totiž další kouzlo slam poetry: absolutně vnímavé publikum. Zkušenější diváci zřejmě umějí svým chováním a reakcemi neviditelně usměrňovat nováčky, aby v hledišti vznikl živelně reagující organismus, který ovšem soustředěně vnímá každé slovo. Svého času jsem se vždycky těšil, až přijde na podium křehká blondýnka Barbora se svými intimně pojatými poetickými texty. Samozřejmě, že to často bylo po nějakém vtipnějším výstupu doprovázeném výbuchy smíchu a odměněném bouřlivou reakcí i bodovým hlasováním. Třeba na zahradě irské hospody, kde se při slamu také docela pije. Barbora se postaví na podium a změří si diváky, počká si, nikam nespěchá, a při jejím slamu – vážném textu o znásilnění – byste slyšeli spadnout špendlík. Po skončení následuje uznalý, úplně jiný potlesk než předtím. I takhle může vypadat magnetická a návyková síla slam poetry.

Příchod Anatola Svahilce do české slamové crew je zásadní nejen z autorského hlediska. Byla to právě nespoutaná energie a absolutní oddanost žánru tohoto pokérovaného vyhublého mladíka se zvláštní oldschoolovou vizáží, která z něj udělala ikonu a maskota žánru. A především – inspirovalo se jím mnoho dalších mladých lidí, aby si to na stage sami zkusili. Anatol, sám založením spíše chaotický člověk, navíc záhy začal zběsile plnit svůj kalendář objednávkami a organizací tolika vystoupení, že musel zběhnout ze studií produkce na DAMU. Jednalo se často o štace tzv. prvoslamů, tedy měst, městeček a obcí, kde se diváci s žánrem setkávali poprvé, a kde Anatol a další pionýři dělali průkopnickou práci. Na začátku přiletí na podium nějaký ten kelímek s pivem, na konci jsou ale slameři zváni na panáky.

Na den přesně na dvacetileté výročí výbuchu v Černobylu si stoupl poprvé na slamové podium Filip Koryta aka Dr. Filipitch a český slam od té doby začal připomínat bobtnající atomový hřib. Ačkoli je Filipitch ve svých textech trochu zahleděný do sebe, do českého slamu přináší nekompromisní sebedůvěru, výjimečný smysl pro rytmus ukotvený v jeho hudebním nadání a opět schopnost inspirovat ostatní. Brzy se vytvořila tzv. Filipitchova armáda, která dodnes objíždí především západ a jih republiky a slamově pozvedla už nejedno město. Díky tomu chodí například v Sokolově na slam poetry pravidelně kolem 200 diváků. K již fungující olomoucké a brněnské scéně se na Moravě zapojila i klika organizátorů z Uherského Hradiště v čele s pozdějším mistrem ČR Ondrou Hrabalem. (Hrabala mimochodem nedávno jen těsně minul postup mezi pět nejlepších slamerů v Evropě a urval na posledním mistrovství 6. místo). Potom už stačilo pokrýt Vysočinu a trochu stagnující sever republiky, Moravy a Královéhradecký kraj a puzzle České republiky měl český slam kompletní.

Ke zlepšení kreditu organizace mistrovství ČR patrně významně přispělo v roce 2015 i převzetí tohoto projektu spolkem Detour Productions. Kvalifikace mistrovství byly navýšeny až na 13 měst v ČR, výrazně stoupl počet, kvalita i zkušenost soutěžících a finále mistrovství ČR je od té doby pokaždé vyprodané. A to se bavíme o sálech, ve kterých hrají světové kapely jako pražská MeetFactory anebo brněnská Fléda, s kapacitou blížící se tisícovce míst.

Mistr ČR, Dr. Filipitch, na ramenou ostatních finalistů. Foto: Zdeněk Fiala

Z pohledu zainteresovaného diváka je největším plusem i mínusem působení této druhé slamové generace částečná profesionalizace scény. Anatol Svahilec, Dr. Filipitch nebo Rimmer se do ní pustili naplno a odešli statečně na volnou uměleckou nohu. Zatímco Anatol vykrývá svůj kalendář cestami až na sedm štací týdně, mezi kterými přejíždí vlakem, Filipitch si pomáhá také rolí moderátora nebo vedením workshopů. Oba ovšem slam poetry žijí a dýchají. Násobné navýšení počtu schopných účinkujících, kteří vstupují do české slam poetry pod vlivem druhé slamové generace, je obdivuhodné, zároveň s tím ale v českém slamu umírá jakýsi punkový prvek dobrodružství či kouzla nechtěného. Na podiu už se neobjevují exoti, slovní ani jiní exhibicionisti, kterým se tehdejší ostré publikum přicházelo s chutí vysmát. Patrně už se vám na slam poetry nestane, že byste jako zpestření intelektuální zábavy viděli slamerův nahý zadek. Autor, který do slamu vstupuje, často musí absolvovat cestu přes speciální formáty pro nováčky, je poučený, ví, co slam je a jak ho chce dělat. Logicky potom dělá slam od začátku docela dobře. A Punk Is Dead!

Mezinárodní jazyk

Jako další stěžejní moment, který způsobil výkyv v zaběhnutých kolejích české slam poetry, lze označit pravidelné pořádání mezinárodních akcí, které se datuje od r. 2015, a zasíťování české scény v rámci evropských struktur. To samo o sobě předpokládá účast českého šampiona (mistra ČR) na celoevropském klání (mistrovství Evropy), jehož organizace je putovní, koná se každý rok v jiné zemi. Pakliže se slam poetry odehrává teď a tady a text a jazyk je alfou omegou tohoto umění, jak je tedy možné přenášet na diváka energii, odehrává-li se text v cizím jazyce? Stejné obavy měli i organizátoři prvních mezinárodních akcí. Pokud ale zvolíte kvalitního překladatele a promítáte překlad textu simultánně přímo na stage, kde se slam poetry v cizím jazyce odehrává, divák ztrácí jen minimum energie, která má mezi jevištěm a hledištěm proudit. Vzájemné přátelské klání autorů z různých zemí je vždy obohacující v mnoha ohledech. Zvukomalebně, prací s jazykem nebo odlišnými přístupy. Ověřeno maďarštinou, ghanskou angličtinou i islandštinou! Jedinou překážkou je jistý divácký despekt. Na mezinárodní akce u nás dorazí vždy o třetinu až polovinu méně diváků, proto je jejich konání odkázáno na práci s veřejnými zdroji (dotacemi). Přínos, který to má na domácí scénu, je kromě uměleckého zážitku ovšem neoddiskutovatelný. Často to funguje i recipročně. Díky tomu, že jsme pozvali slamera ze zahraničí, si zahraničí vzpomene na naše slamery.

Anatol Svahilec a slamoví hosté ze Senegalu. Foto: Tomáš Kůs

V tomto kontextu nelze nezmínit turné belgických hvězd, včetně vicemistra Evropy Simona Raketa, které se odehrálo před čtyřmi lety v Olomouci, Praze a Plzni. Slam Simona Raketa s názvem 3 sekundy nám tehdy jasně demonstroval, že slam poetry je skutečná a svébytná poezie. Autor navíc pracuje na scéně se sebedestruktivní performativní metodou, kterou Bohdan Bláhovec kdysi pojmenoval „stát se textem“. Jinými slovy, autor je při performanci totálně položen do textu a odchází z jeviště na čas vnitřně roztrhán na kusy. Střet Simonova auta s kamionem je v tomto textu popisován podobně, jako by jej zaznamenal stokrát zpomalený film. Nechybí v něm vtipné momenty: „To vypadá, jako by moje brejle rozbíjely čelní sklo, to je sranda…,“ ani niterné myšlenky na nejbližší, kterým autor nestihl před samotnou bouračkou říci všechno: „Odpusť, že jsem odjel, synku / odpusť, že jsem lehkovážně odjel a nenechal ti zbraně potřebné k nadcházejícímu boji / Neboť jednoho dne budeš muset bojovat, můj milý / Bojovat bez ustání, až do posledního dechu / bojovat proti chamtivosti, strachu a jistotám / Bojovat jako lev, abys zůstal svobodný a citlivý / v tomto světě plném kamionů / Pořád pochybuj / Pořád miluj / Křič do světa o svých pochybnostech a svých láskách, protože právě to svět potřebuje!“

Komunitní záležitost

Česká slam poetry má ještě jedno specifikum. Především v posledních letech, kdy došlo k násobnému zvýšení počtu autorů, kteří se slamu aktivně věnují, se vytvořila nefalšovaná autorská komunita. Mezi slamery najdeme rozličná civilní povolání. Od právníka přes učitele, psychiatra, zubaře a architekta až k několika novinářům nebo copywriterům. Je až s podivem, jak si tito lidé mezilidsky rozumí, a jistě to není jen tím, že spolu často vystupují. Najednou jsou tady páry, které se daly dohromady díky slam poetry, a v Praze vznikají dokonce byty, které společně sdílí výhradně autoři a lidé od slam poetry. Ostatně v komunitních principech autorského okruhu české slam poetry tkví zřejmě skrytá síla žánru. Tito autoři totiž zůstávají u slamu dlouhodobě a věnují se mu aktivně. Jejich zájem o slam je také díky interakci v komunitě trvalý, často přesně vědí, co od žánru očekávat a také co mu dát. Jedná se o autory, které můžeme pro potřeby této studie nazývat pozdní druhou a třetí slamovou generací a vyjmenovat můžeme například Caledona, Honzu Dibitanzla, Šimona Felendu, Lefa L´Leviatana, Večerku, Theu nebo Tima Postovita. Měli byste vidět atmosféru v backstage na finále mistrovství republiky. Zatímco v sále čeká bezmála tisíc diváků, v zákulisí se slameři rozcvičují, vydýchávají a poskakují nebo si vzájemně masírují ramena jako boxeři před zápasem…

Na scéně soupeři, v civilu přátelé. Foto: Zdeněk Fiala

Česká slam poetry dodnes dokáže fungovat pod společnou hlavičkou, i když značka SLAM POETRY CZ sdružuje mnoho organizátorů. Pod jednou značkou je totiž silnější na sociálních sítích i pro potřebu vlastní prezentace a propagace anebo zajímavá pro alternativně naladěné sponzory. Působení a organizaci akcí v jednotlivých krajích mají organizátoři v podstatě rozparcelované tak, aby výsledný zásah pokrýval celé území ČR a aby si nelezli navzájem do zelí. Správu tohoto systému zaštiťuje a komunikuje spolek Detour Productions, který též stojí za největšími akcemi, včetně těch mezinárodních. Česká scéna slam poetry vždycky fungovala na jakémsi principu rovnosti a nenucenosti, ještě dlouho v ní asi nenajdete ředitele, který by chodil v kvádru a třásl si rukou s důležitými lidmi. Naopak v ní najdete hlavního producenta akce v teniskách, který před akcí i po akci stěhuje v klubu s bedňáky židle. A pár slamerů a diváků, kteří když to vidí, nějaké židle čapnou pod křídlo a za pár minut je hlediště sklizené. I po těch letech je to bezva pocit.

Poezie vs. show

Novým fenoménem v domácí slam poetry jsou autoři klasické poezie, tedy ti, kteří píší poezii i pro papír. Na samém počátku existence žánru u nás ještě organizátoři zkoušeli oslovovat slušně performující básníky, aby si zkusili i slam, ale ani jediný se ve scéně neuchytil. Následovalo předlouhé období, kdy česká slam poetry i psaná poezie fungovali vedle sebe bez hlubší spolupráce. Básníci se ke slamu většinou stavěli chladně a s jistým pohrdáním a slameři zase neměli jakékoli jiné literární ambice. Poslední dva roky se ale na scéně objevili básníci Tim Postovit, právě vydávající sbírku u nakladatelství Host, nebo Teodor Kravál, vystupující pod nickem Kravál 123456, u Jana Těsnohlídka vydává verše Ondřej Hrabal a neméně plodný je Filip Koryta aka Dr. Filipitch, naposledy vydávající u Druhého města sbírku povídek Falknov Calling. Tento výčet není zdaleka kompletní, faktem však je, že lidé kolem českého slamu začínají pronikat na knižní trh. Hvězdy české slam poetry si mohou dovolit vydávat svoje knihy i v nákladu několika tisíc kusů, protože přímý a častý kontakt s divákem představuje bezesporu tu nejlepší reklamu i odbyt.

Dr. Filipitch. Foto: Matěj Málek

V čem tedy slam poetry za svůj krátký život českou poezii dozajisté předstihla, je její ekonomický výkon. V české poezii se jen velmi pomalu a neochotně narovnává prostředí, ve kterém se předpokládá, že za vstupné by na živou akci nepřišel vůbec nikdo. Bez podpory grantů se tedy většinou honoráře nevyplácejí, anebo jsou směšné. To český slam umí své akce velmi dobře kofinancovat ze vstupného od diváků, které činí podstatnou část ekonomiky každého slamového projektu. Pokud autor dosáhne určitého umu a věhlasu, může se ve slam poetry dokonce vydat i na profesionální dráhu, jako už to udělalo několik dnešních pionýrů. To v Česku bylo, je i bude v rámci klasické poezie nemožné. Ačkoli honoráře jsou ve slam poetry slušné (tím je myšleno odpovídající a odpovědné), peníze nejsou v žádném případě hnacím motorem autorů. Jde spíš o vítaný přivýdělek, plně odpovídající náročnosti uměleckého výkonu.

Karin, jedna z nejlepších žen v českém slamu. Foto: Ivan Krejza

Co tě nezabije, to tě posílí?

Aby to nevypadalo idylicky – určitě chybí systematičtější vzdělávání v žánru s cílem zasáhnout nové generace. Jenomže lze to vůbec? I přes organizaci řady workshopů to totiž vypadá, že jejich efekt je mizivý. Vzdělávání na středních školách si vyžaduje hlubší ponor do problematiky a samostatný projekt, do kterého se nikomu z mnoha světských důvodů nechce. Není nakonec pro živelnost a přirozenost, kterou v sobě slam poetry má, přece jen přirozenější se překulit z divácké židle rovnou na podium?

Přes výše uvedené nedostatky se ještě na začátku roku 2020 mohlo zdát, že slam poetry v Česku ve všech ohledech roste. Co do kvality, počtu aktivních umělců, počtu diváků i vystoupení, ba i zájmu o systematickou podporu žánru ze strany sponzorů a grantových příležitostí. Už dlouho bylo jasné, že růst nemůže trvat věčně a vlastně se tak nějak čekalo, že přijde nějaká ťafka. Tou se nakonec stal neviditelný virus, který nekompromisně uzavřel živou kulturu na dlouhé měsíce. Domácí slam poetry se dokázala rychle adaptovat v online prostředí, aby zcela neztratila kontakt s fanouškovskou základnou. Výsledky streamovaných projektů ale hovoří jasně: kontakt s divákem ničím nenahradíš. Online prostředí snese oproti živé kultuře jen zlomek z obvyklého počtu vystoupení, která, ačkoli jsou přenášena živě, trpí jakousi hluchoněmostí. To se odráží i na finančních výsledcích – online stream bez grantové podpory v podstatě nejde udělat. A sponzoři, mnohdy také zasaženi finančními ztrátami, se od uzavřené kultury stahují…

Ve chvíli uzávěrky článku se živá kultura pomalu resuscituje, podmínky jsou pro ni ale nastaveny tak tvrdě, nesmyslně a chaoticky, že obrovský počet diváků od návštěvy akcí odradí. Vztah, který se s diváckou obcí budoval dlouhá léta, může být zcela zpřetrhán. Český slam možná znovu čeká bod 0.