Našeho průvodce nejlepšími českými knihami zakončujeme výběrem titulů z žánrové fikce. Platí v tomto případě známé rčení To nejlepší na konec? Na zdánlivě lehkou otázku se těžko odpovídá; žánrová fikce je v českém literárním kontextu pravidelně přehlížena, nejvýznamnější literární ceny ji většinou opomíjejí. Termín „žánrová fikce“ navíc v češtině nemá tradici, mnohým ještě i dnes zní cize, nepřirozeně, vnucuje dojem čehosi okrajového. A přitom velký díl toho, co v současnosti tvoří literaturu (či alespoň co se čte), jsou právě knihy, které spadají do této kategorie. CzechLit rozhodně chce přispět nejen k rozšíření termínu „žánrová fikce“, nýbrž i k tomu, aby se knihy z této oblasti dostaly blíž k literárním vědcům, kritikům a zahraničním nakladatelům. Protože u českých čtenářů tyto knihy už dávno jsou. Důkazem vysoké úrovně českých žánrových literárních děl budiž následující výběr toho nejlepšího, co vyšlo mezi listopadem 2014 a koncem roku 2015.

Obsah

Sci-fi/Fantasy

Miloš Urban: Urbo Kune

Martin Vopěnka: Nová Planeta

Karel Jerie: Candide: Kniha druhá – Velký inkvizitor

Jan Šumbera: Hlavosvět – U Zvědavého poutníka

Detektivka

Iva Procházková: Vraždy v kruhu / Muž na dně

Štěpán Kopřiva: Rychlopalba

Zdenka Hamerová: Klejinčino tajemství

Jiří Březina: Promlčení

Thriller

Pavel Renčín: Vězněná

Miloš Urban

Urbo Kune

(Argo, 372 stran)

Jeden z nejznámějších českých autorů, jehož překlady vycházejí v mnoha jazycích včetně angličtiny, němčiny, ukrajinštiny, maďarštiny či polštiny a italštiny. Ve španělsky mluvících zemích prodává desetitisíce výtisků. Držitel Magnesie Litery, Ceny Mladé fronty a dalších cen je známý především díky svým mystery detektivkám s temnou, často „gotickou“ atmosférou. V poslední knize Urban však své dovednosti přetavil v žánr sci-fi. – Urbo Kune je fiktivní hlavní město Eurosvěta, do kterého přichází nový knihovník. S Urbem se nesžívá snadno a sílí v něm pocit, že město, budované s vidinou euroslávy, si žije vlastním tajným životem, o kterém nemá společnost ani stát tušení. Knihovník může jen doufat, že svoji roli v tomto celku pochopí dřív, než ho někdo stihne zabít. – Sci-fi román Urbo Kune je součástí unikátního stejnojmenného projektu, který v sobě zahrnuje architekturu, literaturu, film, výtvarné umění a hudbu, ale Urbanova kniha, v níž se autor vyjadřuje k současným problémům svého kontinentu, bez problémů obstojí i sama o sobě.

Z recenzí

„Urbo Kune je sice sci-fi román, naše současnost se v něm odráží víc než jasně, dokonce i tak aktuální, jako je masová migrace a vliv internetu na kulturu.. román plný fantazie, slovních hříček, přesmyček ale i faktů z různých oborů.“

— Jiří Lojín, VašeLiteratura

„Urbo Kune nechybí ta klasická urbanovská mystika.“

— Dagmar Čechová, Blesk

Odkazy

Web: www.milos-urban.cz
Nakladatelství: www.argo.cz

Ukázka ▼

1. kapitola

„Pan Jelen? Dobrý den. Kratochvíl.“

„Dobrý den.“

„Jste pan Jelen, že?“

„Mikuláš Jelen. Posílá vás Roman Rott? Nebo mě doporučil Untermesser? Co sháníte?“

Se smíchem zavrtěl hlavou. „Vy mě nepoznáváte.“

„Mám vás poznávat?“

„Kratochvíl.“

„Promiňte. Nevím, kdo jste, pane Kratochvíle. Jdete si pro nějakou knihu?“

„Nejdu. Chodili jsme spolu do školy, pamatuješ? ZŠ ve Schnirchově ulici pod Letnou.“

„Nepamatuju. Anebo počkejte… Boris? Jmenujete se celým jménem Boris Kratochvíl, že ano?“

„Opravdu bychom si měli tykat, Mikuláši, tak jako kdysi. Nechce se mi věřit, že bys nepoznal spolužáka. Anebo to jen tak děláš a nechceš mě poznat?“

Takto hovořil člověk, který vstoupil do mého krámu v nevídaně časnou hodinu: v devět sedmnáct, tedy sedmnáct minut po otevření. Normální lidé málokdy zavítají před polednem.

To, co řekl, byla drzost. Buď mě poznáváš, anebo se přetvařuješ. Nic mezi tím. Nechutné.

Ano, byl mi povědomý. Už jo. Široký obličej nazrzlého podsaditého kluka, co už jako dítě chodil oblečený jako úředníček. Pořád to v něm je. Spolužák Boris.

„Promiň. Je to dávno. Už tě poznávám.“

Koukal na mě, já na něj, bylo to trapné; před bývalými spolužáky, náhodnými a chvilkovými spolupoutníky životem, jsem se vždy schovával; šetřil si sebe sama jen pro sebe sama, nezávisle na nich. A tak jsem využil příležitosti a podíval se na sebe jeho očima: nenápadný už tehdy, až na tu ruku, nejistá existence, už tenkrát starý mládenec nebo rozvedený muž, tenhle to má vepsané v ruce i v ksichtu už v deseti letech. Dnes je mu nějakých šestatřicet. Nula až dvě děti, možná jedno děcko, na které platí, o tom se s těma vyplašenýma očima nemíní bavit. Z lásky ke knihám si otevřel antikvariát, dřív dělal ledacos. Kariéra plus minus nula.

Anebo o mně ví víc?

„Ahoj Borisi.“ Podal jsem mu ruku. Jak dlouho jsem ho neviděl? Pětadvacet let? Po roce utrpení v jedné třídě, čtvrté či páté, se někam odstěhoval. Nesnášel jsem školu. Byli tam malí hluční lidé, všichni cizí. Byli tam i cizí dospělí, stejně nechápaví. Malí i velcí, všichni se dívali na moji ruku, když jsem šel k tabuli.

„Asi něco sháníš?“ nadhodil jsem. „Tipuju tě na erotiku z první republiky. Obrázky, nebo písmenka? Spíš obrázky, co? Na skladě moc zajímavých věcí nemám, ale udělám záznam a poptám se. Do měsíce ti seženu cokoliv. Taky záleží, na kolik si to ceníš. Ještě něco?“

Arogance ze mě padala a já ji nedovedl zastavit.

„Nesháním knížku, Mikuláši. Sháním tebe.“

„Opravdu? Kdo ti o mně řekl?“

Udělal obličej. „Nikdo. Na internetu se dá dohledat všechno.“

„Já nemám internetové stránky,“ namítl jsem. Což byla pravda. Odmítal jsem za takovou propagaci platit penězi či přijímáním inzerátů nebo reklam. Usmál se (na můj vkus trochu moc shovívavě; hraje to).

„Pár lidí pochválilo tvůj shop.“

„Tohle není žádný shop,“ ohradil jsem se a Kratochvíl zvážněl.

„Jasně že ne, promiňte. Promiň. Tvůj antikvariát funguje už nějakou dobu, nepletu se? Zavedená adresa. Má skvělá hodnocení. Copak ty to na netu nečteš?“

„Tos uhodl.“ (Ale pravda je, že občas si o sobě něco pozitivního přečtu rád. Výtky ovšem rovnou ignoruju, jakmile narazím na pár kritických slov.) „Přece jsi mě nevyhledal, abys mi řekl, že vedu dobrý antikvariát?“

„Třeba i ano. Ty jsi dřív dělal v nakladatelství.“

„No,“ přikývl jsem.

„Taky jsi byl v městské knihovně. Asi tak tři roky?“

„Pět let,“ musel jsem připustit.

„Obyčejná práce, málo placená, spousta čtení. Tohle někoho zajímá?“

„Vždycky knížky,“ zasmál se a rozhlédl se po regálech.

„To je dobré heslo,“ řekl jsem suše. Přestal se usmívat.

„Přišel jsem ti říct, Mikuláši, že pro tebe mám práci. Nabízím ti ji.“

„Mám antikvariát. To je moje nynější angažmá. Nepotřebuju práci. Pracoval jsem v životě až dost.“

„Tady jsi na odpočinku,“ ušklíbl se. „Je ti pětatřicet.“

„Do toho nikomu nic není,“ odsekl jsem. Vytrpěl jsem si už dost. Tohle jsem však nahlas neřekl. Ani do toho nikomu nic není. S pohledem upřeným do regálu označeného DOMÁCÍ BELETRIE zamumlal, že s tím nájmem, co tu po mně chtějí, se nemůžu udržet; kousek od centra Prahy se antikvariát nezaměřený na pragensie, drahé bibliofilie a vzácné staré tisky nemůže dlouho uživit. Pak vyřkl částku, kterou měsíčně platím majiteli domu.

Nejhorší bylo, že v tomhle měl pravdu. Mohl jsem obchod vést ještě čtvrt roku, pak by přišlo utrum. Se splácením jsem byl na štíru a na obchod měl zálusk Rus, který tu chtěl vařit v samovaru čaj a oblažovat spolukrajany největším výběrem použitých knih v azbuce. Vybral jsem mezi omluvnými cedulkami tu s nápisem „přejímka knih“ a pověsil ji na prosklené dveře. Lidé na chodníku beztak míjeli výlohu bez povšimnutí. Nad krámem jsem měl odpočinkovou místnůstku, stoupalo se tam po úzkém točitém schodišti. Pozval jsem Borise Kratochvíla nahoru a uvařil mu kávu. Čekal jsem, co mi tedy řekne. A on spustil a nepřestal mluvit celou hodinu. Člověk, který kdysi byl náhodou mým spolužákem a poté mi vypadl ze života, se tu zničehonic objevil a nadšeně vykládal o jednom fenomenálním projektu, který mi nebyl zcela neznámý, ale doposud jsem neměl důvod se jím zabývat nebo se o něj zajímat. Týkal se kamenolomu nedaleko od Prahy, o němž se dříve mluvilo v televizi a psalo v novinách, byla to velká politická věc. „Lom naděje,“ říkali nadšenci. „Zlomení nadějí,“ říkali skeptici. Lom to už dávno nebyl. Vzniklo tam hi-tech sídliště, městodům, a já už nevím, jak se to nazývalo. Společensko-urbanisticko-politické centrum bokem od pražského a českého centra, paradoxně spadající pod poněkud venkovskou pražskou čtvrť Zbraslav, ale žijící si zcela a nepochopitelně podle svého, nebo spíše podle pravidel, která postuloval její zakladatel Zikmund Kůn. To, že mu to prošlo, stálo hlavu asi tak deset lokálních i státních politiků. Jestli to Kůna stálo i nemalé peníze, nikdo mu nic nedokázal. Nestihlo se to.

Martin Vopěnka

Nová Planeta

(Mladá fronta, 624 stran)

Martin Vopěnka, jehož knihy pravidelně stávají na pomezí beletrie a žánrové fikce, v současnosti prožívá velmi úspěšné tvůrčí období. Jeho poslední sci-fi s názvem Pátý rozměr nedávno vyšla v angličtině a byla dobře přijata ve Financial Times a v Times Literary Supplement. Vopěnka byl nominovaný na Zlatou stuhu, jeho knihy vycházejí krom zmíněné angličtiny i v rumunštině, ruštině či arabštině. Vopěnka vystudoval jadernou fyziku, od 90 let se ale živí jako nakladatel a spisovatel. Ve své aktuální knize se zabývá tématem společenské nerovnosti: Hlavní hrdina Daniel vyrůstá v technicky vyspělé a zcela uzavřené civilizaci, která si říká Nová planeta. Odlidštěná společnost dělící se na vyvolené a nevyvolené předstírá, že opustila Zemi, ale ve skutečnosti kolem sebe jen postavila neprostupný val. Vyvolený a privilegovaný Dan miluje své tři nevlastní bratry a netuší, že oni ho nenávidí. Dílem jejich zrady se jednoho dne ocitne na hromadě mrtvol pod valem Nové planety. 
Není cesty zpět. Začíná jeho boj o holé přežití ve světě za zdí.

Z recenzí

„Nová planeta je pozoruhodným bestiářem krutosti.“

— Petr A. Bílek, Respekt

„Románů o zpustošené Zemi najdeme ve světové sci-fi spoustu. Ten Vopěnkův je cenný především tím, že nutí k otázkám. Nakolik má privilegovaná skupina lidí právo vytvořit pro sebe nový svět za cenu života miliard lidí toho starého?“

— Alena Slezáková, MF Dnes

Odkazy

Web: www.martinvopenka.cz
Práva v zahraničí: www.praglit.de
Nakladatelství: www.mf.cz

Ukázka ▼

Jízda se zpomalila, už se jenom sunul po jakési šikmé ploše, ale to sunutí nebralo konce. Až se přece jen zastavil jemným nárazem o cosi měkkého. Takže to dopadlo dobře? Nic se mu nestalo? Žije? Konečně se odvážil oči pootevřít. Avšak to, co uviděl, ho jen utvrdilo ve zlé předtuše, již přečetl v Rubenových očích. Zmocnila se ho panika a úzkost. Kolem něj byl nedozírný, dosud nepoznaný a přece povědomý svět.

Uvězněný ve skluzném pytli, který ho měl chránit před zničujícím třením, se teď skoro nemohl hnout. Chvíli se snažil vsugerovat si, že jen vylétl nad planetární střechu a všechno je tedy tak, jak má být. Dvacet vteřin však dávno uplynulo. Vší silou svíral oční víčka, avšak i přes ně pronikalo do jeho očí příliš mnoho světla. Byl jím oslněný.

Vjemů, které útočily na jeho smysly, uvyklé virtuálnímu světu tam uvnitř, bylo příliš. Mozek je ani všechny nedokázal pobrat. Tak třeba zápach: šílený, pronikavý, hustý, až dosud pro Dana naprosto nepředstavitelný.

Anebo bzukot: všudypřítomný, připomínající školní výlet do lesa Staré planety. Cosi malého usedalo na jeho tvář. A nemohl se po tom ohnat. Ruce měl v pytli pevně sevřené.

Napadlo ho, že měl být už dávno zpátky u bratrů a že jsou určitě z toho, že u nich ještě není, zoufalí. Byl to však pouhý záblesk myšlenky, na jejíž místo se tlačily vjemy: nepříjemné vjemy zápachu, světla, bzukotu a protivných doteků. Také obraz, který zahlédl jen krátce, než musel oči přimhouřit, a který přetrvával v jeho hlavě jako ne zcela jistá a ne zcela přesná vzpomínka: žádný strop, žádná střecha, žádný tubus výtahu, žádná hranice. Jedinou hranicí se zdála být šikmá plocha, na níž ležel a po které doklouzal dolů. A také tlak čehosi měkkého, o co se nohama zarazil. Sebral odvahu, přimhouřil víčka a otevřel oči do úzké štěrbinky. Jeho pohled tentokrát nezachytil nedozírnost prostoru, která ho vyděsila předtím, ale ulpěl na nejbližších předmětech – na těch, o které se opíral a kterými byly… ležící postavy v bílých pytlích: celá hromada postav dole pod ním. Zahlédl vlasy, jež se chvěly ve větru – i Dan pocítil ve tváři tento dosud neznámý vjem – vánek – úplně jiný; mnohem jemnější a proměnlivější než proud vzduchu, jakým se mohl nechat ovívat například v pohybárně. A potom uviděl i obličej postavy o kus níž. Jenomže to obličej nebyl, jen otevřené čelisti plné zubů a prázdné důlky místo očí. Mouchy létaly všude kolem a chvílemi tvořily hustý mrak, který zastínil dokonce i zdroj onoho pronikavého světla, jež Danovy jinak bránilo dívat se víc.

Dosud ležel na zádech a z téhle polohy neviděl mnoho a navíc mu na obličej sedaly mouchy – lezly do nosu, do očí a snažily se dostat dokonce do úst. Vší silou se vzepřel a snažil se uvolnit si ruce. Trochu hýbat jimi mohl, ale ne dost. Po několika marných vysilujících pokusech to musel vzdát. Podařilo se mu však překulit se na bok a zavrtět hlavou, takže mouchy alespoň na chvíli odlétly pryč.

Dan ještě nikdy neviděl mrtvého. Ale z výukových programů věděl mnoho o anatomii člověka. To, co viděl, když se překulil na bok, byl šikmý hladký svah táhnoucí se do dálky. A pod ním hromady – hromady různě zetlených mrtvých těl v různě potrhaných bílých pytlích. Nově viděl také spoustu černých ptáků a uvědomil si, že vlastně už před chvílí zaslechl jejich krákání.

Napadlo ho, že systém vesmírných pohřbů má tedy nějakou vážnou poruchu. Poruchu, kvůli níž těla zemřelých, namísto aby směřovala do vesmírného prostoru a splynula s ním, končí tady. Poruchu, kvůli níž tu skončil i on. Ale jak je možné, že nahoře o té poruše nevědí?

Napadlo ho také, že teď tu poruchu alespoň odhalí – právě teď ji museli odhalit jeho bratři, když se k nim nevrátil. Za chvíli ji nahlásí a jeho zachrání.

Jenomže Rubenovy oči… Ne, nechtěl na to myslet. Místo myšlenky, které se bránil, jím zacloumal vztek. Tak kdy už se bude moct ohnat po mouchách? Normálně se hýbat. Vstát a jít?

A nešlo to. A děsivý zápach činil vzduch nedýchatelným. Zalykal se jím a bránil se mu. Chvílemi se mu zdálo, že se udusí. Vzpomněl si na Francesca, který si sedí v jeho pokoji, virtuálně za něj superponovaný, užívá si a nic netuší. Francesco u něj doma a on… na tomhle šíleném nesmyslném místě uprostřed gigantické poruchy. Najednou se přistihl, že křičí: „Tati! Pomoc! Tati!“ Křičel ze všech sil, až mu z očí tekly slzy. „Tááátíííí!“ Pak si vzpomněl na Rubena, který byl blíž. I kdyby nikdo, tak Ruben mu přispěchá na pomoc. Poctivý Ruben. Jízda tunelem trvala jen pár chvil. Ruben tedy musí být blízko. „Rubene! Rubene! Pomoc!“

Jak otvíral ústa, najednou mu do nich vletěla moucha. Než stačil cokoliv udělat, zaskočila mu v krku a spolkl ji. Polekaně ústa zavřel. Nikdy v životě by si nedokázal představit něco tak odporného jako to, co právě prožíval. Utrpení. Holé utrpení. Bezmoc a zoufalství.

Znovu a znovu sebou zmítal, křičel, vyplivoval mouchy a propadal se do temnoty ve své hlavě, která nedokázala pobrat tolik nepříjemných pocitů. Ruce se mu uvolnit nepodařily. Chtělo se mu čurat a bylo jasné, že jestli nepřijde pomoc, dříve či později se počurá.

Nakonec zemdlel vysílením. Bratři jistě už pracují na jeho záchraně. Ale proč to tak trvá?

Někde hluboko uvnitř, ještě nevyslovená, dokonce ani ne zformulovaná, dokonale utajená a navíc nechtěná, však byla i jiná myšlenka: Ruben se podivil, že předem nic nevěděl, zatímco Tadeáš s Áronem tvrdili, že o všem ví. A právě Rubenovy oči se ho snažily zadržet. Jako by si Ruben až v té chvíli vše uvědomil. A ani to, co vykřikl Tadeáš, se nedalo brát jako přání šťastné cesty: „Vždycky sis přece myslel, že jsi něco víc!“

Ubylo světla, anebo Danielovy oči už přivykly novým podmínkám. Teď je alespoň mohl na delší dobu otevřít. Všiml si, že to, co má nad sebou, je modrá obloha. A že slunce, které bylo zdrojem onoho příliš silného jasu, teď přikryl malý tmavý mrak. Odvážil se pohlédnout do dálky. Pod sebou i kolem sebe měl jenom hromady mrtvých těl, většinou už jen koster. Dole hromada přecházela do nehezké změti zbytků a cárů. Dál pokračoval písečný svah. Občas z něj vyrůstaly malé ostrůvky nahnědlých rostlin. Následovalo mělké údolí, na jehož dně rostlo i několik stromů. Většina byla uschlá a jen úplně dole bylo několik stromů zelených. Kolem údolí se krajina mírně vlnila až k obzoru. Převládala žlutá až oranžová, okrová a hnědá barva. V dálce krajinu narušovalo několik hranatých útvarů – skal, anebo domů.

To všechno Daniel tak trochu znal a měl s tím dokonce jakousi zkušenost, dalo-li se zkušeností nazvat těch několik školních výletů.

Když očima prozkoumal obzor, otočil hlavu zpátky nahoru. To, co uviděl, ho dovedlo k úžasu: hladká plošina, po které sjel až sem, se směrem vzhůru zdvihala čím dál prudčeji a obepínala strmou, obrovskou planetární stěnu jako prstenec. Stěna se táhla na obě strany a zabírala skoro polovinu obzoru. A nikde nebyla vidět ani stopa po ústí tunelu: nic, co by nabízelo cestu zpátky. Zachvěl se, když si uvědomil, co vidí. Potřeba čurání právě zvítězila a on cítil, jak mu něco teplého stéká po nohách. Avšak důležitější než skutečnost, že se právě počural, pro něj teď bylo poznání, že vidí zvenčí Novou planetu. Nebylo pochyb, že je to opravdu tak: namísto aby se vznesl nad planetární střechu, dostal se za jižní hranici Nové planety, která tedy opravdu byla tam, kde tvrdil Tadeáš. A to nemohlo znamenat nic jiného, než že se dostal na Starou planetu.

Karel Jerie

Candide: Kniha druhá – Velký inkvizitor

(BB art, 64 stran)

Karel Jerie? To je na české komiksové scéně kultovní postava. Jerie, vystudovaný malíř, získal první cenu v kategorii profesionálů na Mezinárodním komiksovém festivalu v Lodži v Polsku a rozhodně by si v zahraničí zasloužil stejnou pozornost, jaké se dostává třeba další české legendě, Jaromíru 99. Ve svém posledním díle Jerie formou barokní-SteamPunk-SpaceOpery po svém interpretuje známý Voltairův příběh. Jde o druhý díl plánované trilogie, první kniha Candide přitom získala dvě ceny Muriel za nejlepší lettering a nejlepší původní kresbu. O co jde? Válečné bojiště prvního dílu zbavilo Candida mnoha iluzí. V druhé části trilogie se opětovně setká s profesorem Panglosem a dopije do dna šálek hořké reality. Nýdrlandské pěstírny ušlechtilého konopí stočí běh Candidova osudu na obchodní loď, která ovšem ztroskotá u pobřeží Port Ugalu. Pevnina hrdinovi nabídne mnohem záludnější nesnáze…

Z recenzí

„Karel Jerie pokračuje ve zběsilém příběhu prvního dílu. Všechno je značně vyhrocené, přepjaté, šílené, ale také mimořádně zábavné a chytře propojené s původním Voltairovým dílem. Jerieho novinka tepe steampunkovým tempem, v němž se mistrně propojuje historické s futuristickým.“

— Stanislav Šulc, E15

„Oba dosavadní sešity Candida prokazují, že Jerie je tvůrce nápaditý, hravý – a zralý. Mnohé jeho šklebící se obludy – s hlavou lidskou i jinou – zůstanou v čtenářově paměti hodně dlouho.“

— Pavel Mandys, iLiteratura

Odkazy

Web: www.kareljerie.cz
Nakladatelství: www.bbart.cz

Ukázka

Jan Šumbera

Hlavosvět – U Zvědavého poutníka

(Petrklíč, 360 stran)

Kdo by tušil, že si někdo vybere za nástroj vzniku nového světa třináctiletou dívku, aniž by se kohokoli ptal? Světa, který má být lepší než ten dosavadní. Ale utéct z bolesti a utrpení není tak snadné, zvláště když existují lidé, kteří bez ostychu šlapou po štěstí druhých, zatímco hledají to své. A vůbec, byl by svět bez zla dobrý? … Děti, starci, skřítci, trollové, vlci, Tvůrci, Umělci přírody, ti všichni si v Šumberově knize našli své místo. V hlavě každého z nich totiž existuje jedinečný Hlavosvět a vše prostupují tajemné runy pocházející z okvětních lístků zaniklých runových stromů. Propracovaný román prostupuje laskavost a hloubka, které čtenáře nenechají na pochybách, že se jedná o mimořádné dílo nejen fantastické literatury. – Hlavosvět je debut mladého autora, o kterém se toho ještě moc neví. Co ale víme jistě, je fakt, že Šumbera zaujal kritiku svým nezpochybnitelným talentem.

Z recenzí

„Vyprávění někdy nabývá až surrealistické snovosti a obraznosti… Dominance takřka automatického proudu řeči, která utváří a zamotává vypravovaný svět.“

— Pavel Janoušek, Tvar 4/2016

Odkazy

Nakladatelství: www.petrklic.info

Ukázka ▼

Poklidně se zachvělo listí. Otevře jedno oko, pak druhé. Probral se. Alemen ještě spala. Tiše opustil síť z větví. Najednou cítil něco nového. Ve všem kolem viděl koloběh energie. Cítil ten kolosální strom, jak pulsuje silnou energií.

“To jste vy?” řekl uvnitř své mysli. “Ten mudrc, co se proměnil ve strom?”

“Ano, Ollváni, to jsem já. Jak je možné, že mě cítíš?”

“Nevím, něco se změnilo. Přes noc.”

“Jak jsem si myslel.”

“Svět je úplně jiný. Takový živější.”

“Sejdi dolů, chlapče, ať může Alemen ještě spát.”

Bylo svěží ráno. Větvovím pronikaly ojedinělé paprsky slunce a osvětlovaly nitro stromu jako kaleidoskop. Ollváni hbitě seskákal až do spodních větví. Podivná vůně zmizela do pozadí a on rozeznával divokou energii, jak se tetelí ve vzduchu. Na spodní, široké větvi ho čekal stařec. Ollváni k němu přišel a on natáhl ruku.

“Těší mě, Ollváni.”

Ollváni věděl, že je to Enten Filigrán, stařec, který se proměnil ve strom. Užasle na něho hleděl. Cítil dokonale stisk jeho ruky. Enten se usmál.

“Vidíš, jak dokonalá je tvá představivost? Jak jsem skutečný? A to je teprve začátek. Nyní tě budu moct učit a z tebe bude Tvůrce. A víš jak splatí žák svému učiteli?”

“Ne.” špitl užasle Ollváni. Tvůrce znal z knihy Probuzení a obdivoval je.

“Překoná jej.” smál se Enten. “A jsem si jist, že to nastane brzy.”

“Jak to, že vše tak dobře vnímám?”

“To díky Celklovi. Podstoupil zasvěcení v Kraji Sebenalezení. Nyní je jisté, že v tobě dřímá Tvůrce.”

“Díky Celklovi? Jak jsem s ním spojený?”

“Nechtěl bych tě připravit o to poznání.” řekl tajemně stařec. „A navíc to bude prospěšné pro váš vztah.”

“A mohu teď za Celklem jít?”

“Ano chlapče, dokonce si myslím, že by to bylo vhodné. Přesto bych ti chtěl vysvětlit schopnosti, které jsi získal.”

“Můžeme hned?” Ollváni byl velmi netrpělivý. Chtěl co nejdříve za Celklem, táhlo ho to za ním.

“Ano. Povím ti vše, co se mi zdá nezbytně důležité. Nyní tomu nebudeš příliš rozumět, ale až to pocítíš na vlastní kůži, bude ti vše jasné. Probudil se v tobě Sen. Sen je u Tvůrců začátkem jejich duševního vývoje. Tvá mysl se otevřela díky pouti, kterou podstoupil Celkl. Jinak by se Sen objevil mnohem později. Nejdříve však kolem patnáctého roku. Hlubiny tvé mysli začaly prosakovat na povrch, energetické dráhy ve tvém mozku, ale i tvém těle začaly dozrávat a vyvíjet se.”

“A co je to ten Sen?”

“To je podstata společná všem lidem. Ale je tak hluboká, že ji nikdo kromě Tvůrců neobsáhne. Je tak roztodivná, že kdokoli jiný než Tvůrce, kdo se pokusí do ní ponořit nebo do ní jeho mysl zabloudí při špatném vývoji, ztratí se ve víru představ a najednou není jeho mysl schopna poznat, co je skutečné a co ne. Takoví lidé se zblázní. Víš, kdo jsou Modráni?”

“Modří andělé zkázy?”

“Dalo by se to tak říci. Hledají Tvůrce a mají za úkol v něm probudit Sen. Kdokoliv na ně pohlédne, musí odkrýt Hlubinu své mysli.”

“A je to opravdu jen Sen?”

“Ano i ne. Je stejně skutečný jako vše okolo, ale zároveň je to pouhý sen.”

“A komu se zdá?”

“Zdá se malé dívce, jen o pár let starší, než jsi ty. Je z rodu Ejimén. Byl to rod, který ve své historii nashromáždil ohromné duševní bohatství. Byli to lidé, kteří nade vše pěstovali čistotu myšlenek, správnost jednání.”

“Co to znamená?”

“Patřili mezi Umělce přírody. Žili v dokonalé sounáležitost s přírodou ve městě Lezeb. Dělali vše, aby byli čistými bytostmi. Dokázali proniknout velmi hluboko k podstatě lidských pohnutek. To je předurčovalo, aby dokázali zahlédnout i ty nejjemnější poklesky mysli a léčili je. Navíc otevřenost, kterou jako Umělci přírody uznávali, je nutila nic neskrývat. Dívka není zcela čisté krve, neboť rod Ejimén již zanikl. Ona o něm už nic neví. Nicméně poselství, které rod Ejimén svou existencí vytvořil, je v dívce hluboce zakořeněno. Hlubina její duše je prodchnuta atmosférou a způsoby jejich myšlení, jejich vášněmi a mýty. Je velká jako náš svět. A náš svět se pomalu vyvíjí, aby se stal obrazem této mysli. Z ní jsme i my. Náš svět ji nasává a zhmotňuje se, aby se stal jejím obrazem.”

Iva Procházková

Vraždy v kruhu / Muž na dně

(Paseka, 335 stran)

Máte rádi Jo Nosba nebo třeba dánsko-švédský seriál Most? Procházková jde stejnou cestou. Kniha sice vyšla už koncem roku 2014, široké popularity se jí ale dostalo až o rok později, kdy podle ní vznikl populární televizní seriál, který odvysílala česká veřejnoprávní televize. A pokud by ani tahle fakta někoho nepřesvědčila, pak taky máme další informaci: Vraždy v kruhu brzy vyjdou v polském překladu v nakladatelství Afera, a to nikoli osamoceně, nýbrž v rámci projektu, který polským čtenářům představí celou řadu českých krimi. No nesvědčí to o rostoucí úrovni české detektivní školy?! … Procházková je držitelka mnoha ocenění, pěti Zlatých stuh, dvou Magnesií Liter v kategorii knih pro děti a mládež či nejprestižnější německé ceny za tvorbu pro děti Ceny Friedricha Gerstäckera. Publikuje česky a německy, její knihy vyšly v překladech v mnoha zemích. – Kolik motivů může mít jedna vražda? S neortodoxním kriminalistou Holinou se budete prodírat labyrintem vyšetřování a přitom nahlédnete hluboko do životů propojených pletivem silných emocí a rozporuplných činů.

Z recenzí

„Chytrá, uvěřitelná, suverénně vystavěná a v mnoha směrech nekonformní zápletka je jednou z nejlepších, jaké lze v české detektivní tvorbě posledních let najít.“

— Pavel Mandys, Hospodářské noviny

„Autorčin vypravěčský styl je elegantní v dávkování informací, všímavý k charakterovým nuancím a schopný pracovat s širokou škálou reálií.“

— Vítek Schmarc, Respekt

Odkazy

Web: www.ivaprochazkova.com
Nakladatelství: paseka.cz

Ukázka ▼

Jáchym tušil, že Smrad přijede. I když se to v neděli odpoledne nestávalo. Dnem konopí byla tradičně sobota, někdy pátek a samozřejmě svátky. O trávu byl zájem nejen na Silvestra, ale stejně tak o Velikonocích nebo na prvního máje. Jáchym se na Kladensku staral o dobrou náladu v každé roční době, za každého počasí a zasvěcenci to dobře věděli. Bohužel i Smrad.

Sundal si ochrannou roušku, uklidil postřikovač, svlékl si rukavice. Dlouho nepršelo, škůdci v sadu se za poslední dny hodně rozmnožili. Byli i na zelenině. Housenky, plodomorky, dřepčíci. Ve sklenících s konopím udržoval vysokou vlhkost, to byla nejlepší prevence proti roztočům. V květnu objevil několik ojedinělých svilušek a zdárně je zlikvidoval nimbovým olejem, než začaly tvořit kolonie. Teď se rostliny zdály zdravé a rychle sílily.

Do vjezdu zabočila zelená dodávka. Milan přijížděl dvakrát týdně touhle dobou pro čerstvé saláty, které pak rozvážel po restauracích. Dřív odebíral i karafiáty, ale poté, co se matka odstěhovala do Nymburku, Jáchym od jejich pěstování upustil. Chtěl mít čas na to, co mu dělalo radost.

„Tak už jsi mě zase dohonil,“ řekl Milan, jakmile vystoupil z auta. „Všechno nejlepší! Kdy budeš slavit?“

„Možná se letos na oslavu vykašlu. Nejsou to kulatiny.“

Byli stejně staří. Milan oslavil dvaatřicáté narozeniny začátkem jara, Jáchym měl ve zvyku spojovat svou oslavu se svátkem slunovratu. Měl slavnosti pod širým nebem rád. Pozval kamarády, seděli na zahradě, grilovali, zpívali, hráli na kytaru. Často se rozcházeli až ráno a Jáchym cítil, že jsou spojeni něčím větším než svými malými životy. O Bohu s kamarády nikdy nemluvil, ale za společně strávených nocí venku pod hvězdami byl plný lásky. Letos na žádnou oslavu nebylo pomyšlení. Kvůli Smradovi.

„Jak se vede tátovi?“ zeptal se, zatímco Milanovi podával přenosky se salátem.

„Drží se.“

Jáchym znal starého pana Staška od dětství, kdy je trénoval ve fotbale. Teď mu bylo sedmdesát, měl pokročilého parkinsona a Jáchym mu na podzim posílal kořeny samičích rostlin konopí. Milanův otec si z nich vyráběl sirup, který mu přes zimu pomáhal s chorobou bojovat. V době vegetačního růstu žvýkal čerstvé listy. Jáchym už je měl pro Milana připravené. Před chvílí je natrhal.

„Táta je ti moc zavázanej,“ řekl Milan, když platil saláty.

„Zvládá to jenom díky konopí. Nic jinýho mu nepomáhá.“

Jáchym přikývl. Věděl, co konopí dokáže. Za kořeny a listy si od pana Staška nikdy nic nevzal, ale občas mu Milan přivezl nějakou pozornost. Dnes vytáhl z auta dortovou krabici.

„Měli jsme v rodině svatbu, tady máš malou ochutnávku.“

Jáchym nadzvedl víko. Krabice byla plná cukroví a maličkých svatebních koláčků. Poděkoval a strčil si jeden do pusy.

„A co vy? Kdy do toho s Hedvikou praštíte?“ vyzvídal Milan.

„Už brzy. Možná na podzim.“

„Pozdravuj ji ode mě.“ Milan vlezl do vozu, vycouval na silnici, mávl Jáchymovi na rozloučenou a rozjel se kolem zdi statku ke Kladnu. Jáchym se za ním díval. Zmínka o Hedvice mu zrychlila tep. Znovu začal myslet na Smrada. Nemůže dovolit, aby se takhle choval. Musí mu zatnout tipec. Jenže jak? Smrad byl nebezpečný. A chytrý. Dokázal svoje prasáctví skrývat stejně šikovně jako jiné věci. Měl na to vhodný obličej: mužný, jasně řezaný, čestný, s modrýma očima a vějířky vrásek, které budily dojem, že se často směje. Jenže se nesmál skoro nikdy. Jeho oči dovedly člověka sledovat jako oči kobry.

Jáchyma by zajímalo, kdo všechno ví, že se za maskou poctivce skrývá nízká povaha. Smrad.

Vstoupil do domu, prošel chodbou a nahlédl do pokoje. Hedvika ležela na gauči. Měla zavřené oči, ale viděl, že nespí.

Posadil se k ní, krabici s cukrovím v ruce.

„Mám tě pozdravovat od Milana,“ řekl. „Nechceš ochutnat svatební koláček?“

Prudce otočila hlavu na druhou stranu. Ucho, na kterém předtím ležela, měla jasně červené. Pohladil je konečky prstů.

Ucukla.

„Co uděláš?“ zeptala se.

„Co chceš, abych udělal?“ odpověděl otázkou.

„Zabij ho.“

Člověk má zlo přemáhat dobrem, říkal vždycky otec. Ale někdy není vyhnutí.

„Dobře,“ řekl.

Otevřela oči, zkoumavě na něj pohlédla. Pak se ušklíbla.

„Nemyslíš to vážně.“

Mlčel. Posadila se. V jejím obličeji i pohybech byl pohrdavý výraz, který se mu nelíbil. Nerozuměl mu. Vstala. Dávala při tom pozor, aby o Jáchyma ani nezavadila. Od samého rána se vyhýbala jakémukoli tělesnému dotyku. Přemýšlel, jestli má předstírat, že si toho nevšiml, nebo o tom naopak otevřeně mluvit. Bude lepší promluvit s ní o tom. Nic jí přece neudělal.

„Musím jet. Když nebudu za půl hodiny sedět za kasou, vyhodí mě,“ řekla a vyšla z pokoje. Slyšel, jak jde chodbou ke koupelně. Šel za ní. Stála před zrcadlem a česala se.

„Pojedu s tebou,“ navrhl. „A po směně tě vyzvednu.“

Zavrtěla hlavou. Její oči mu říkaly: Včera jsi měl jet. Byla to jasná výčitka, ale protože ji neřekla nahlas, vyslovil ji sám.

„Vyčítáš mi, že jsem byl pryč?“

„Ne.“ Nikdy předtím si neuvědomil, jaká škála významů se dá vložit do jedné slabiky. Samozřejmě mu měla za zlé, že byl pryč. I když to věděla dva týdny dopředu. Včas jí o plánované návštěvě u matky a sestry řekl, i o tom, že si vezme auto. Tvrdila, že to není problém, pojede domů autobusem. Směna jí končila v deset, autobus jel o dvacet minut později. U supermarketu nasedne, na zastávce přímo u statku vystoupí. Není čeho se bát. Jáchym si to taky myslel. Nechávali Ramba neuvázaného. Byl dobře vycvičený. Obíhal v jejich nepřítomnosti celý statek, hlídal. Jenže Smrad se ke statku vůbec nepřiblížil.

„Je to moje chyba, neměla jsem nastoupit k němu do auta,“ pokračovala Hedvika. Hořkost v jejím hlase se stupňovala do útočnosti. „Měla jsem těch pár minut počkat a jet autobusem. Vlastně si za všechno můžu sama! Měla jsem vědět, že toho využije! Že mě místo domů zaveze do lesa! Že mě…“

„Přestaň.“ Už to nemohl poslouchat. Když se pozdě v noci vrátil z Nymburku, vylíčila mu událost se Smradem tak přesně, že se Jáchymovi zdálo, jako by seděl s nimi v autě. Jako by viděl Smradův pronikavý pohled, jako by slyšel jeho hlas šeptající výhružné ohavnosti, o kterých každý muž ví, že ženu vyděsí a učiní ji povolnou, aby zabránila horšímu násilí.

Hedvika se na něj přes zrcadlo podívala. „Nechceš slyšet, co mě nutil, abych dělala? Co dělal on mně? A co znovu udělá?“

„Neudělá. Nedovolím mu to,“ řekl rázně. Jenže rázný nebyl a ona to věděla. Měl ústupnou povahu, rád s lidmi vycházel po dobrém, i s těmi, kteří mu naháněli strach. S těmi hlavně. Proto Smradovi dával tolik trávy, kolik si řekl. A říkal si čím dál víc. Od chvíle, kdy zjistil, že Jáchym nepěstuje jen zeleninu a ovoce, ho měl v hrsti. Využíval toho, že se pohybuje na druhé straně zákona, nesmyslného zákona, který Smrad sám překračoval, ale to na věci nic neměnilo. Jáchym byl grower, a kdyby ho obžalovali, neměl by u soudu šanci. Dostal by několik let natvrdo, i když jeho pěstírna byla malá. Nikoho nezaměstnával, jedině Hedvika mu pomáhala. Nedělali nic víc, než co jim přinášelo radost. Nepěstovali pro peníze. Měli omezenou klientelu, omezený výdělek. Oba konopí milovali. Věděli, že v nich odkrývá koutky, které by jinak zůstaly zavřené. Experimentovali s celou škálou odrůd. Některé byly opravdu velebné – kouřit je bylo jako celebrovat mši.

„Dovolíš mu všechno a on to ví.“ Hedvičin tón už se neposmíval ani neútočil. Byl věcný. Odložila hřeben, protáhla se kolem Jáchyma (pořád úzkostlivě dbala na to, aby se ho nedotkla), v chodbě si vzala tašku a klíčky od auta. „Nemá před tebou respekt. Kdyby záleželo jen na tobě, klidně to zítra udělá znovu.“

Vyšla z domu. Bez ohlédnutí, bez pozdravu kráčela k autu zaparkovanému pod pergolou. Nasedla, zabouchla dvířka.
Ze všech jejích pohybů četl zklamání. Vyčítala mu, že neplní svou roli muže–ochránce. Díval se, jak se auto vzdaluje.

Odpoledne se klonilo k večeru, ale horko nepolevovalo.Vzduch nad rozpáleným asfaltem vozovky se chvěl a spolu se slábnoucím zvukem motoru asocioval rozkomíhanou doznívající strunu. Po dlouhých desítkách vteřin konečně nastalo ticho. Jáchyma v tichu vždycky napadaly původní myšlenky.

Přejížděl očima po krajině. Od lesa (tam se to včera stalo) přes řepkové a kukuřičné pole až k pískovcové zdi statku. Mezi kameny byla z cihel vysázena dvě V, počáteční písmena dědečkova a otcova jména: Václav Valík. Ačkoli pískovec i cihly časem erodovaly, monogram byl stále čitelný. Jáchym se na něj díval a vzpomínky se mu zatoulaly k otci. Ohlédl se na silnici. Byla prázdná. Měl chuť vytlačit ze stodoly motorku, sednout na ni a jet. Kam až mu vystačí benzín. A ještě dál. Ale tušil, že se Smrad objeví. Přijede, aby si Jáchymovu bezmoc vychutnal a aby se ujistil, že bude tancovat podle jeho píšťalky. Jáchym stál tiše, bez hnutí. Měl pocit, že mu otec něco chce říct. Znehybněl, naslouchal. Otcova slova pomalu dostávala konkrétní tvar.

Štěpán Kopřiva

Rychlopalba

(Crew, 376 stran)

Klasická drsná škola od milovníka a znalce žánru, kniha, která byla nominována na cenu za nejlepší českou detektivku. Kopřiva je spisovatel a scenárista na volné noze, spoluzakladatel časopisu a vydavatelství Crew, spoluautor prvního českého komiksu, jemuž podařilo proniknout do zahraničí, s názvem Nitro těžkne glycerínem. – Co byste dělali, kdyby u vás jednoho večera zazvonila policie a sdělila vám, že už několik let ubližujete vlastnímu dítěti, a nevíte o tom? Co byste dělali, kdyby vám psychiatři řekli, že trpíte poruchou osobnosti, a zavřeli vás do blázince? Přesně tohle se totiž stalo Olze Turnečkové… a přestože se tomu její okolí zprvu vzpíralo uvěřit, muselo se s tím nakonec smířit. Ano, Olga zřejmě opravdu týrala vlastní dceru. Jenže pak Olžin bratr objeví stopu, že by všechno mohlo být trochu jinak…

Z recenzí

„Nečekaně věrohodná a přitom dobře prokomponovaná drsná škola.“

— Pavel Mandys, Hospodářské noviny

„Společně s obyčejným policejním pochůzkářem se vydáme do labyrintu vlastního nitra, do temnoty, z níž mrazí. Je s podivem, že tuto cestu podnikl autor s lehkostí a břitkým humorem.“

— David Jan Žák, Českobudějovický deník

„Když česká detektivka, tak jedině Rychlopalba Štěpána Kopřivy.“

— Iva Lutonská, Kultura21.cz

Odkazy

Nakladatelství: www.crew.cz

Ukázka ▼

první

Mrtvola ležela v kuchyni. Nebyla to pěkná kuchyně a mrtvola­ taky nebyla nic moc.

Když v kreslené grotesce myšák Jerry bací kocoura Toma pánví, Tomovi z hlavy vyskočí legrační vejčitá boule. Téhle ženě vyskočil z hlavy mozek. Legrační moc nebyl.

Pachatel ji musel udeřit pánví několikrát. A když říkám několikrát, myslím tak padesátkrát. Její lebka teď připomínala meloun, který někdo vyhodil z osmého patra.

Své udělalo, že pánev byla drahá. To znamená těžká. Z ocele a litiny. Mohla vážit klidně i dvě kila.

„Takovou pánev máme doma taky,“ poznamenal Holub. „Je dobrá.“

„Jo?“ řekl jsem. „Taky jsme se Zdeňkou uvažovali, že si podobnou pořídíme. Tuhle doporučuješ?“

„Vidíš ten kostičkovanej vzoreček? To je nepřilnavej povrch. Titanovej nebo co. A to červený kolečko veprostřed ti ukáže, když je rozehřátá. Magda mi s ní dělá stejky.“

„Tak dej bacha, ať ti s ní neudělá taky mozeček,“ kývl jsem k šedým stříkancům na podlaze.

„Toho,“ prohlásil Holub, „se fakt nebojím.“

„Jo? Protože se milujete?“ Bylo těžké nebýt cynický; zvlášť po dnešním ránu. Ale snažil jsem se.

„Ne, protože Magda by na takhle důkladnou práci neměla trpělivost. Flákla by mě jednou a tím by to haslo. Abys do někoho takhle bušil, musí ti ten člověk hodně ležet v žaludku.“ Holub se zamyslel. „No dobře, možná by mě praštila dvakrát. Nebo pětkrát.“

„Tohle ten pašík pojednal odpovědně, to je fakt,“ uznal jsem. „Asi důkladnej člověk.“

Důkladného člověka hlídali vedle v obýváku Richter a Slídová. Seděl na kožené sedačce, měl papuče, úhledně zastřižený knírek, prsty zažloutlé od nikotinu a nekontrolovaně se třásl. Manžel. Přesně podle statistik: v devadesáti pěti procentech vražd je pachatelem rodinný příslušník. Hoši od kriminálky těmhle případům říkají domácí zabijačka.

„No jo: trénuj sílu, švih, staneš na stupních,“ vysmrkal se Holub. „Dobrá práce pravačkou.“

„Levačkou.“

„Co?“

„Měl pánev v levý ruce. Podívej na ten úhel. A taky z který strany je hlava splácnutější.“

Ze skříněk nad kuchyňskou linkou nás sledoval bílý kocour a ostentativně si olizoval tlapky, aby dal najevo, jak moc si nad tímhle průšvihem myje ruce. Zřejmě převtělený Pilát Pontský.

„Doufám, že jste to tady pořádně zdupali,“ ozvalo se za námi. „Můžete mi vysvětlit, proč jste do kuchyně vůbec lezli?“

Otočili jsme se. Za námi stál tlouštík v džínách a bomberu.

Podle toho jsem poznal, o koho jde. Na kriminálce nosí bombery skoro všichni; je to jejich neoficiální uniforma. Tlouštíka samotného jsem nikdy předtím neviděl – ale na tom nebylo nic divného. U moc vražd jsem zatím nebyl.

„Zajišťujeme místo činu,“ hlásil Holub. „Než přijede výjezd.“

„Právě dorazil,“ píchl se tlusťoch palcem do prsou. „A rozhodně nepotřebuje, aby mu všechny stopy zahamtali dva uniformovaný platfusáci z místního.“

S vyšetřováky z OOK jsme obvykle vycházeli dobře – hlavně proto, že nás většinou skoro nevnímali. Tenhle tlusťoch byl výjimka. Vnímal nás až moc. „Tak dáte si už odchod, nebo co?“

Poslušně jsme se kolem něj protlačili do předsíně a nechali ho ovládnout místo činu. Zahlédl jsem Richtera, jak v obývacím pokoji postává nad manželem, palce zaháknuté za opasek, brigadýrku rozšafně pošoupnutou do týla. Vyměnili jsme si pohled; Richter ukázal očima ke kuchyni a jeho ústa bezhlesně vytvarovala slovo kokot.

„Když jsem řekl odchod,“ vyklonil se ze dveří tlouštík, „nemyslel jsem nacpat se do předsíně, která je ještě menší než kuchyň. Jak se sem asi vejdou technici, až budou chtít sejmout daktylky a trasolky? Myslel jsem totální odchod. Z bytu. Z tohohle případu. Nemáte náhodou nějakou strašně důležitou práci? Třeba honit drbany, co kradou víka od kanálů, nebo tak něco? Nebojte, my si místo činu dokážeme zajistit sami.“

„To vidím,“ ukázal jsem. Pilát Pontský seskočil ze skříňky a za tlusťochovými zády lízal z podlahy rozstříknutý mozek.

Tlusťoch se otočil. „Do hajzlu! Kšc! Ošklivá kočička! Běž do prdele!“

Šli jsme taky.

Zdenka Hamerová

Klejinčino tajemství

(Motto, 328 stran)

Hamerová je zkušená a u čtenářů oblíbená autorka, které se ale nevyhýbá ani zájem recenzentů. Její poslední knížka byla nominována na nejlepší českou detektivku. – Týna se znovu vdala a začíná nový život s druhým manželem Martinem a třemi syny. Koupili napůl opravenou, sto let starou vilu, které místní lidé neřeknou jinak než Klejinka. Zatímco Týnina rodina je v novém domově šťastná, Týna má pocit, že ji vila nepřijala a že se proti ní všechno spiklo. Týna se pustí do pátrání v historii vily, aby zjistila, co ji vlastně pronásleduje. A pak zasáhne smrt…

Z recenzí

„Napsáno lehce, čtivě a s vtipem… Hamerová umí psát, vylíčit děsivou atmosféru a vztahy mezi pozdními třicátníky působí reálně.“

— Juan Zamora, iLiteratura

„Autorkou je Češka Zdenka Hamerová, kterou bych směle přirovnala ke švédské Camille Läckberg… V čem je Hamerová skutečný mistr, to je spojení hororu s humorem.“

— Veronika Černucká, SeverskéDetektivky.cz

Odkazy

Nakladatelství: www.motto.cz

Ukázka ▼

Leden

Přátelé obsadili pohovku i křesla v obývacím pokoji. Martin přinesl sklenice i pití a všem nalil, co si kdo přál. Pak prohrábl kamna. Naštěstí nevyhasla. Do žhavého popela přiložil pár drobných polen, a když se oheň rozhořel, přidal dvě velká. Dvoukřídlé dveře do haly sice byly zavřené, ale stále někdo odcházel na záchod či do koupelny a po zemi se plížil chlad.

Týna sebrala kotě, které se důstojným krokem procházelo po podlaze. Zdálo se mimořádně přítulné a spokojeně vrnělo, ochotně se jí usadilo v náručí. Pak odešla do kuchyně a vrátila se s obloženou mísou, nad níž se všem rozjasnily tváře.

„Už jsem se lekl, že nám servíruješ tu kočku,“ podotkl Přemek.

„Ještě nemá tu správnou váhu,“ uchechtl se Jáchym. „Ale noc je dlouhá, třeba na ni taky dojde.“

„Bože, ta sekaná je dobrá. Jsi anděl,“ nechal se slyšet Dušan.

„To je ze supermarketu?“ dobírala si ji Markéta.

„Náhodou jsem ji pekla sama!“ odbyla ji Týna a sledovala Rosťu, jak si na krajíc chleba nakládá bohatou vrstvu anglické slaniny, sýr a kyselou okurku.

„Ten se zrovna potřebuje takhle krmit,“ zašeptala Alice jedovatě.

Vtom se Martin napřímil. Zatímco se všichni dobře bavili, jeho koutky úst byly svěšené.

„Nechci kazit zábavu, ale když jsme takhle pěkně pohromadě,“ zvýšil hlas, aby ho všichni slyšeli, „měli bychom si něco vysvětlit.“

Bože, ne! Pomyslela si Týna. Problémy se mají řešit s čistou hlavou! Martin sice artikuloval správně, ale přece jen měl upito. Vždycky to na něm poznala podle očí a lehce propadlých tváří.

„Martínku, necháme to na jindy?“ navrhla a pokusila se do hlasu vložit co nejvíce bezelstné roztomilosti.

„Ne, nenecháme. Pamatujete si na mejdan u Alice na chalupě?“

„Který myslíš? Ten v červnu, nebo ten začátkem září?“ ujasnil si Dušan.

„Na grilovačce v září jste nám oznámili, že kupujete vilu a hodláte se stěhovat,“ vzpomněla si Markéta.

„Proč se ptáš? Stalo se tam něco závažného?“ zeptal se Rosťa s plnými ústy.

Alice mrkla na Týnu a skousla si ret. Taky tušila, co má Martin na srdci.

„Miláčku, opravdu bych to sem netahala,“ navrhla znovu Týna.

„Jen ho nech, aspoň si to vysvětlíme,“ zasáhla Alice.

„Jenže teď na to není ta pravá chvíle,“ odsekla Týna.

„Promiňte, že vás ruším,“ ozvala se Ida. „Ale neviděli jste Evu? Šla na záchod?“

Všichni se začali rozhlížet a Dušan vytřeštil oči. „No jo, kde je?“ vyskočil, jako by seděl na mraveništi, a odložil už druhou porci sekané.

„Vlastně si ani neuvědomuju, že by s námi vešla do obýváku. Není jí špatně?“ divila se Markéta.

„Venku jsem viděl, že koukala do mobilu, pak ho vypnula a zůstala stát přede dveřmi,“ oznámil Jáchym.

Když Martin viděl, že mu nikdo nevěnuje pozornost, otráveně se ušklíbl a uraženě zůstal v křesle.

Dušan rozrazil dveře do haly a houkl: „Evi, Evičko? Kde jsi?“ Pak vyběhl až ven a zavolal do mrazivé noci: „Lásko, jsi tady?“

„Prosím tě neblbni, co by dělala venku?“ vrtěla Alice hlavou. „Určitě vešla dovnitř. Má tam boty?“

Dušan kývl, pečlivě za sebou zavřel verandu a pak se vřítil na toaletu i do koupelny, div neuklouzl po naleštěných dlaždicích. „Tady není!“ To už mu všichni stáli v patách a viděli, že v obou místnostech bylo zhasnuto.

„Možná si šla lehnout. Mrkněte se někdo do ložnice,“ poručila Týna a byla ráda, že nebezpečí hromadné hádky bylo zažehnáno. „Pojď se mnou do patra, nemůžu jít sama,“ vyzvala tiše Alici, když z ložnice zaslechli Přemkovo: „Tady taky není.“

„Co všichni šílíte? Chtělo se jí spát, tak se vytratila po anglicku,“ řekla Markéta a zívla.

„To je možné, nahoře se svítí,“ potvrdila Týna a stoupala s Alicí po schodech.

Eva zřejmě odkráčela, aby se uložila v některém z dětských pokojů. Dušan šel s nimi, ostatní se pomalu vraceli k občerstvení do obývacího pokoje. „Šla si lehnout, nechte ji být,“ zaslechli ještě Markétu. Týna rozsvítila v obou dětských pokojích, ale Eva nikde. Nahlédli do druhé koupelny a do pokoje, v němž Martin plánoval svou pracovnu. Všude bylo ticho a prázdno. Dušanovi se v očích zračila panika a zrychleně dýchal. Musí ji opravdu velmi milovat, chudák, napadlo Týnu a mimoděk ho pohladila po zádech. „Evo, my tě hledáme, nezahrávej si!“ zakřičela a tichá vila roznesla její hlas do všech tmavých koutů.

„Nemůže být jinde?“ zeptala se Alice. „Už jste ty pokoje obydleli?“

„Ještě ne. Vždyť tady nebydlíme ani tři měsíce.“

„Co když v některém z nich je?“

„Nesmysl! Je tam zima, tma a hrozný binec. Minulý týden tam strhávali staré linoleum z parket.“

Týna si objala paže, chladný proud vzduchu jí vyhnal husí kůži.

„Přesto bych se tam rád podíval,“ požádal Dušan.

„Klidně, nemělo by být zamčeno,“ pokrčila rameny.

„Dušane, nepohádali jste se? Vypadá to, jako by trucovala. Pokud je uvnitř, musí slyšet, že ji hledáme,“ řekla Alice a postupně s Dušanem otevírali všechny dveře. Nahlíželi do prázdných zatuchlých pokojů, kam by Týna sama nevkročila ani za nic.

„Ne, obvykle se nehádáme,“ odsekl a otevřel velký sál s balkonem. „Eva tady prostě není,“ zaúpěl.

„A podíval ses dole pořádně? Má tam kabát a boty? Přece se nepropadla do země! Možná se šla projít,“ nabídla Alice řešení.

„Nešla by beze mne!“ křikl Dušan a hlas se mu začínal lámat do pláče.

„Dušane,“ chytila ho Týna jemně za paži. „Proč jsi tak vyděšený? Nemohl ji naštvat někdo jiný?“

„Ne! Nechápu, kam se poděla. Mám o ni strach!“

„Dveře na balkon jsou otevřené,“ všimla si Alice. Staré uvolněné parkety vrzavě oznamovaly každý její krok.

„Já jsem si to myslela, cítila jsem průvan,“ natáhla Týna krk, aby se podívala. „Zavři je, když už tam jsi,“ vyzvala ji.

„Mrknu se ven,“ oznámila Alice. „Třeba někde courá v parku a zahlédnu ji. Nebyla příliš opilá?“

„Nezdálo se mi,“ odpověděla Týna. „A nevstupuj až na balkon. Zábradlí se drolí a podlaze bych taky nevěřila. Víš, že je z téhle strany Klejinka zdevastovaná.“

Bylo ale pozdě. Alice už stála na balkoně. „Máš pravdu, kus zábradlí chybí,“ zavolala.

„Pojď hned zpátky!“ poručil Dušan a šel k Alici.

„Alice! Jsi praštěná, nebo co? Je strašná zima, vrať se,“ zanaříkala Týna, která si uvědomila, že zůstala sama. Kradmo se rozhlédla.

„Ježíšikriste!“ vykřikla Alice.

„Co je!? Hned se vrať!“ vykřikla Týna hystericky, protože zaslechla pád uvolněného kamene, nebo omítky. „Alice, děsíš mě!“

To už byl Dušan na balkoně taky. „Neudrží vás to, vy blbci! Nechytejte se zábradlí! Okamžitě pojďte zpátky!“

„To ne! Evičko, to ne!“ zakřičel Dušan a Alice pomalu opustila nebezpečný prostor balkonu.

„Evo! Evo!“ křičel Dušan a naříkal jako raněné zvíře.

„Co se stalo?“ pípla Týna, když se ze tmy velkého parketového sálu vynořila Alicina bílá tvář, z níž svítily šokované modré oči.

„Eva asi vypadla, leží dole pod balkonem,“ oznámila hlubokým bezbarvým hlasem. „Musíme jí pomoct.“

„Cože? Co to meleš?“ spustila Týna, než jí došel obsah jejích slov.

Dušan zacouval do sálu, pak se schoulil a plakal.

„Neřvi, zvedej se, Dušane! Musíme jí pomoct!“ zaječela Alice a divoce Dušana tahala za ruce, aby se konečně rozhýbal.

„Jak jí chceš pomoct? Copak jsi slepá? Vždyť spadla z toho pitomého balkonu,“ štkal Dušan. „Už jí nikdo nepomůže! Je mrtvá!“

Mrtvá? Týně se hrůzou stáhlo hrdlo. Jen tak stála, ruce svěšené podél těla, ústa dokořán.

Jiří Březina

Promlčení

(Motto, 248 stran)

Promlčení má nominaci na nejlepší českou detektivku. Březina už tohle ocenění jednou obdržel: v roce 2013 si odnesl cenu za knížku s titulem Na kopci. Promlčení je prvním dílem plánované série s detektivem Tomášem Volfem. – Mladý policista Volf narazí při zkoumání promlčených vražd na podivné úmrtí, k němuž došlo v roce 1991 v zastrčené osadě u rakouských hranic. Když se k jedné složce s podezřelou smrtí připojí druhá, rozhodne se Tomáš vyzpovídat člověka, který se tehdejšího vyšetřování přímo účastnil. Prostřednictvím jeho vzpomínek se Tomáš snaží získat informace, které ze spisů záhadně zmizely. Může ale věřit muži, ze kterého se stal politik s nevalnou pověstí? Jakou roli hrají v případu dějiny zapomenutého kraje? A jak hluboko do minulosti se musí Tomáš ponořit, aby odhalil, komu kdysi prošla nikoli jedna, ale dvě vraždy?

Z recenzí

„Březina napsal dobrý detektivní román.“

— Jan M. Heller, iLiteratura

„Promlčení je velmi dobré krimi o nepromlčené paměti.“

— Václav Grubhoffer, Českobudějovický deník

Odkazy

Web: www.jiribrezina.cz
Nakladatelství: www.motto.cz

Ukázka ▼

1

Kdyby to Tomášovi vadilo, asi by na svém vzhledu trochu zapracoval. Přece jen už mu pomalu táhlo na třicet. Jenže se z nějakého neznámého vnitřního puzení odmítal vzdát identity, kterou přijal za svou během dospívání. Metalová muzika byla příliš silnou částí jeho osobnosti, než aby ji odložil spolu s tričky oblíbených kapel a dlouhou hřívou. A v neposlední řadě se mu líbilo, jak klame tělem.

Policajta by za tou maskou nikdo nehledal. Proto pokaždé, když ukázal služební průkaz, měl Tomáš na své straně moment překvapení.

Ne, že by měl v poslední době možnost té výhody využívat. Ale na toho ajznboňáka to zafungovalo.

Vlak zastavoval. Podíval se ven. Těšil se, až si bude moct zapálit. Skrz zaprášené okénko viděl nápis Praha-Vršovice. Už jen pár minut a bude na pražském hlavním nádraží.

Z nástupiště se na něj zubil Ondřej Novotný. Tedy nikoli osobně, ale z reklamních ploch Liberální strany. Zavedeme pořádek, říkalo jedno heslo. Ulice beze strachu, sliboval druhý plakát. Novotný na nich vypadal jako mafián, což dodávalo postavě stínového ministra vnitra lehce ironický nádech.

Tomáš se ušklíbl. Nedovedl pochopit, kdo může tyhle lidi volit.

Před hlavním nádražím hladově vykouřil cigaretu. Vzduch byl vlhký a studený, jen pár stupňů nad nulou. Jednolitá mlhavá šeď zalila celé nebe. Nádherný den na to, vzít si dovolenou a vyrazit do Prahy, pomyslel si Tomáš a vydal se na tramvaj.

Tašku s dokumenty držel pevně u těla. Byl trochu nesvůj z toho, že ty zažloutlé papíry vyrval z nehybného světa archivu a táhne je s sebou na zapovězenou vycházku. Stejně už na nich nikomu nezáleží, ujišťoval se. Jejich informační i úřední hodnota je nulová.

Ale nemusí tomu tak být napořád. Záleží na tom, co se dozví od Novotného.

§ § §

„Každý policista má u mě dveře vždycky otevřené, pane Volf.“ Novotného úsměv byl o vteřinu delší a stisk ruky o něco silnější, než by bylo přirozené. Naživo působil snad ještě méně sympaticky než na předvolebních plakátech.

Obtloustlý, brunátný papaláš. Drahé sako, pod ním polokošile, pod polokošilí polštářovité břicho. Moderní brýle, které na jeho obličeji působily nepatřičně. Určitě se oblékal na doporučení nějakého stylisty, podle jehož názoru by měl pan politik vypadat moderně a dynamicky.

Teď seděl za svým designovým stolem, prostým jakýchkoli propriet naznačujících práci, a zubil se na Tomáše tím naučeným profesionálním šklebem. Za prosklenými dveřmi politikovy kanceláře se to míhalo samými překofeinovanými marketingovými experty a podivnými šíbry, zjevně patřícími k volebnímu štábu liberálů. Ale tady uvnitř byl klid.

„Jak vám mohu pomoci?“ Novotný se podíval na hodinky.

Tomáš věděl, že musí postupovat obezřetně. Do předčasných voleb zbývá už jen pár týdnů. Pokud se průzkumy nemýlí, stane se z Novotného Tomášův nejvyšší nadřízený. Ministr vnitra.

„Děkuji, že jste mě nakonec přijal. Snad mi pomůžete zorientovat se v problematice.“

„Prý jste přijel kvůli nějakému starému případu.“

„Ano, psal jsem vám to v mailu.“ Tomáš otevřel tašku. Na stole přistály zažloutlé papíry. „Dělám pořádek ve spisech na krajském ředitelství a narazil jsem na tohle. Pasečky, rok 1991.“

Zkoumavě na Novotného pohlédl. Politik nereagoval. Tvářil se nezúčastněně. Jako člověk, který to jméno slyší poprvé.

Tomáš si vzpomněl na posledních několik týdnů, kdy se s tímhle mužem pokoušel spojit. Když sem volal, nikdy Novotného k telefonu nedostal, mluvil vždycky jenom s lidmi, jejichž úkolem snad bylo všechny hovory na něj odrážet.

Na e-maily mu Novotný také neodpovídal. Potom Tomáš ve zprávě zmínil to místo. Pasečky. Odpověď dorazila během několik minut. Zamítavá.

Tomáš se nevzdal. Byl korektní, ale neústupný. Doprošoval se tak dlouho, dokud neobdržel neurčitý e-mail, který, přestože tak pravděpodobně nebyl míněný, se dal vyložit jako pozvání.

E-mail přeposlal na Novotného asistentku. Připojil žádost o domluvení termínu schůzky. A vyšlo to. To bylo přede dvěma týdny.

„Ten spis, kvůli kterému jsem přijel, není úplný. A podle záznamů jste si ho naposledy vyžádal vy.“

„Skutečně?“ Teď se Novotný na chvíli zadíval ke stropu a vypadal, že se konečně rozpomíná. „Asi máte pravdu. Ale to už je pěkných pár let.“

„To je. Díval jste se na to v roce 2009. Chtěl bych se vás na ten případ zeptat, doplnit si pár podrobností.“

Novotný rozhodil rukama. „Ale beze všeho, ptejte se. Jen nemohu slíbit, že si na všechno vzpomenu.“

Tomáš se usmál. „To chápu. Proč jste si tenkrát ten spis vlastně vyžádal ke studiu?“

Novotný vstal a popošel ke skříni. Sáhl za hradbu pověšených sak a s mírně provinilým úsměvem vytáhl láhev whisky a dvě skleničky. Když se setkal s Tomášovým odmítavým pohledem, jednu skleničku zase vrátil a nalil jen sobě.

„Chtěl jsem si to po letech znovu připomenout. Zavzpomínat na svůj první případ…“

Pavel Renčín

Vězněná

(Argo, 236 stran)

Vězněná je jedno z mála děl na pomezí hororu a thrilleru z pera českého autora, navíc ho vydává jedno z nejprestižnějších českých nakladatelství. Renčín je držitel třech cen Aeronautilus a velmi produktivní spisovatel. Jeho poslední dílo bylo inspirováno skutečnou událostí a jde o bezkonkurenčně nejlepší Renčínův thriller. – Ponořte se do dusivé atmosféry samoty, divoké přírody a zla, které překonává lidské chápání. Středoškolský učitel Martin trpí nočními můrami a podivnými výpadky paměti. Připadá mu, jako by jej stahovala neviditelná bažina, propadá záchvatům zuřivosti. A v posteli se mu zjevuje mrtvá dívka, o níž tuší, že by ji měl znát… Při čtení se vám možná vybaví jméno Stephena Kinga, jehož dílům se román žánrově blíží.

Z recenzí

„Vězněná od Pavla Renčína vyniká pro Česko nebývale surovou temnotou.“

— Blesk

„Za tu krátkou dobu, co už je na světě, stihla Vězněná vzbudit nečekaný rozruch… Knížek, jako je tahle, potřebujeme daleko více.“

— Jáchym Šidlák, Sarden

Odkazy

Web: www.pavelrencin.cz
Nakladatelství: www.argo.cz

Ukázka ▼

KAPITOLA I.

Probudil jsem se, a když jsem zprudka otevřel oči, vtrhla do nich tma a vyplnila celou moji duši…

Ležel jsem na zádech v široké posteli a nade mnou visel strop, jen o stupeň šedi světlejší než stěny pokoje. Útržky snu, který jsem si nepamatoval, ale který ve mně zanechal svíravý neklid, se pomalu vytrácely a já si uvědomoval, že jsem doma, v pankráckém bytě. Poslouchal jsem vlastní dech, který trhal ticho jako ztupený nůž, a v závratné výši třináctého patra jsem slyšel, jak z hlubiny hučí noční magistrála. Od železničního seřadiště ke mně doléhalo kovové narážení vagonů a klinkání kolejí, které si našlo cestu i přes zavřené okno pokoje. Muselo být hodně po půlnoci, venku tma tmoucí a po ránu ani památky. Zatímco jsem na jedné úrovni vědomí přemýšlel, co mě vlastně vzbudilo, na druhé nabývala vrch ospalost a já začal pomalu usínat. Pak se to ozvalo znovu:

Podivné zaskřípění v předsíni.

Co může v předsíni skřípět ve tři ráno? Teď už jsem neměl na spánek ani pomyšlení. Pokoj strnul v nehybnosti. Ozývalo se tikání hodin zavěšených vedle dveří. Prach sedal na rozkládací sušák na prádlo, jehož dráty se roztahovaly jako dlouhé nohy pavouka sekáče. Měsíční světlo se dralo škvírami mezi záclonami a dopadalo na hromadu časopisů na nočním stolku, které vévodil tři měsíce starý Reflex. Na zdi vedle vestavěné skříně visela kůže stažená z varana, nesmyslný suvenýr z cesty do Indie. Varan na mě poulil vyschlé bulvy, které jako by říkaly: ťuk, ťuk, máš tu návštěvu, kamaráde.

Pak mi došlo, že dívka, s níž tu bydlím, možná jen odešla na záchod. Už se mi téměř ulevilo, když jsem se otočil vlevo a uviděl pokrývku kopírující tvar jejího těla. Ležela vedle mě, tiše a nehybně. Dřív než jsem se nad tím stačil zamyslet, ozvaly se znovu ty zvuky v předsíni, zřetelněji než předtím. Šouravé kroky.

Zadržel jsem dech, ani jsem nedutal. Zíral jsem na zavřené dveře ložnice a bál jsem se pohnout. Někdo se plížil mým bytem. Bylo to jako noční můra, kterou jsem už mnohokrát prožil, teď se to ale dělo doopravdy. Byl tu někdo cizí a já ležel v posteli na zádech bezbranný, plný strachu. Kroky se zastavily přede dveřmi do ložnice. Hrůza mě vmáčkla do postele. Srdce bilo jako splašené.

Hlavou mi blesklo, jestli nemám po ruce nějakou zbraň, jestli by se dal použít sušák na prádlo, nebo jestli jsem na nočním stolku nezapomněl nůž od večeře… Hypnotizoval jsem kliku dveří, nedokázal jsem od ní odtrhnout pohled. Zdálo se mi to, nebo se její konec pohnul a pomalu klesal? Nekontrolovaně se mi roztřásly prsty. Klika dosáhla spodní úvrati a mezi dveřmi a temným prostorem předsíně se rozšířila škvíra. S určitostí známou jen ze snů jsem věděl, že za dveřmi je něco strašného… Obrátil jsem se k ženě… chtěl jsem ji probudit, varovat, zacloumat s ní, vyburcovat ji… ale nešlo to. Bylo pozdě.

Dveře byly dokořán a za nimi čekala temnota. Mhouřil jsem oči, snažil jsem se ji prohlédnout, ale nedokázal jsem to, a když se ozvaly ty skřípavé kroky, to šátravé a opatrné našlapování, a zamířilo ke mně, už jsem to nevydržel a vykřikl jsem. Vymrštil jsem se z postele a hmátl po lampě, kterou jsem sevřel jako palcát. Vrhl jsem se proti neznámému útočníkovi, ale nevšiml jsem si kabelu, který se táhl těsně nad zemí. Zakopl jsem a vrazil do židle, přes kterou jsem přepadl a letěl po hlavě vpřed. Reflexivně jsem pád zbrzdil rukama, dlaně ale narazily jen na sušák, který pod jejich tlakem odlétl, a já se střetl se zdí, až mi před očima vybuchly jiskry.

Možná jsem nakrátko ztratil vědomí. Když jsem se konečně vyhrabal na nohy, nahmatal jsem si na čele pořádnou bouli. Rozsvítil jsem a světlo mě bolestivě šlehlo přes oči. Ložnice vypadala jako po výbuchu. Sušák převrhnutý a pokroucený, lampa rozbitá, kabel od počítače vytržený ze zdi, odnesla to i zásuvka, která slabě jiskřila. Nočního návštěvníka jsem neviděl.

Světlo mi dodalo dost odvahy, abych se doplížil do kuchyně pro kuchařský nůž. Svíral jsem ho křečovitě, když jsem jeden po druhém procházel pokoje. Všude jsem rozsvítil, dokonce jsem otevřel i šatní skříň. Zkontroloval jsem vstupní dveře, všechny zámky byly neporušené a zajišťovací řetěz na místě.