V roce 2010 jsi byl se souborem povídek Hra pro čtyři ruce mezi třemi autory navrženými na Cenu Jiřího Ortena. Nominaci jsi neproměnil, tehdy zvítězil Jan Těsnohlídek. Je ti to líto?

To je otázka, kterou si zpětně nekladu. Z pozice autora se o tom dá říct asi tolik, že téměř každou cenu je o něco lepší dostat než nedostat. Se samotným psaním to samozřejmě nemá moc co společného, ale pomáhá to v takzvaném literárním životě. A literárně žít se přinejmenším do určité chvíle musí.

Málo známou skutečností je, že jsi debutoval už v roce 2007 v nakladatelství Větrné mlýny sbírkou básní První život.

Spousta prozaiků začalo sbírkou básní. Člověk se pak rád povyšuje sám nad sebe, nicméně zkušenost poezie je zásadní: iniciuje do plně vědomého užití jazyka, nutí vybírat a vážit slova jedno za druhým. Je mnoho autorů, kteří jazyku nevědomky podléhají, nechávají se psát, je to komické. Jazyk je mocnost a může být partnerem při psaní, vlastně tím jediným, kterého člověk má. Vedle toho, co si budeme povídat, psát poezii je ve srovnání s prózou časově nenáročná aktivita, a když je ti osmnáct, máš ještě spoustu jiných důležitějších věcí…

Jak vznikaly povídky později publikované ve Hře pro čtyři ruce, kterou v roce 2009 vydalo Druhé město? Psal jsi je za účelem souborného vydání?

Dokud člověk není zavedeným autorem, ale takovým „literárním freelancerem“, zpravidla si píše, co ho baví, a dobře mu na Zemi. V určité chvíli si pak nikoli překvapivě uvědomí, že jeho texty se někde pod zemí splétají a že ten pletenec dává nějaký smysl. Mně došlo, že se ve všech povídkách objevuje pocit zklamané nebo nenaplněné lásky. Proto kniha dostala podtitul „Málem milostné povídky“. Zpětně mám pocit, že šlo o další část cesty od poezie k próze. Povídky jsou vynikající laboratoř zase z jiného důvodu: můžeš si zkusit různé postupy, objevit různé své hlasy.

Předpokládám, že jsi při jejich psaní neměl záruku vydání.

To jsem neměl. Nabízel jsem rukopis v Hostu, kde jsem zrovna začal pracovat, ale Mirek Balaštík ho odmítnul. Poslal jsem knihu do Druhého města, a Martin Reiner ten stejný rukopis přijal.

Učinil jsi tím pádem zajímavou okružní jízdu po brněnských nakladatelstvích: letos na podzim ti vychází třetí kniha Dějiny světla, konečně u tvého domovského Hostu. Z jeho edičního plánu se dozvídáme, že půjde o literární životopis významného fotografa Františka Drtikola. Proč ses rozhodl psát o něm?

Přilákala mě k němu mocná symbolika světla: první část života strávil jako umělecký fotograf, náruživě pracoval s vnějším světlem, které – jak říkal – stvořilo fotografii. Na přelomu století studoval v Mnichově, v té době to bylo centrum secese a secese opět byla mimo jiné stylem světla. Později se stal světově známým tvůrcem aktů. Ve druhé polovině dvacátých let se však ponořil do sebe a objevil světlo vnitřní, odvrátil se od světa, odešel do ústraní. Je to zajímavý, ve více ohledech dost nečeský osud. Našinec se málokdy dokáže vzdát toho, čeho dosáhl, přestože v životě každého člověka přijde důležitý okamžik, kdy ničím nezíská tolik. Drtikol odešel de facto na vrcholu, prokázal odvahu vzdát se toho, na čem postavil své živobytí. Vzdal se symbolu, na němž je založeno umění, ve prospěch přímého hledání pravdy. Radikálně změnil svůj život a druhou polovinu života strávil jako duchovní učitel. Jeho žáci – patřil mezi ně třeba Eduard Tomáš, známý i díky televiznímu cyklu Paměti mystika – o něm mluví jako o prvním patriarchovi českého buddhismu. A to je přece fascinující: muž, který u nás poprvé vystaví ženský akt, je ten stejný muž, který do češtiny přeloží Tibetskou knihu mrtvých. Zavání to celistvostí…

O Drtikolovi už ovšem vyšla celá řada knih. Přinášíš něco nového?

Co se faktografie týče, pouze drobnosti. Je to román, takže si spíš vymýšlím… Když se člověk probírá dostupnou drtikolovskou literaturou, záhy zjistí, že je zvláštním způsobem rozdělená: na jedné straně existují práce historiků fotografie, kteří zpracovávají první polovinu Drtikolova života, a o druhé příliš nemluví, s výjimkou zesnulé Anny Fárové. A pak tu jsou vzpomínky jeho duchovních žáků, kteří někdy ani nevěděli, že Drtikol byl slavným fotografem. Vypadá to na pěkné schizma, ale když se člověk na Drtikolův osud podívá zblízka, zjistí, že má jasnou linii a dává smysl. Právě jako příběh světla.

Je potřeba říct, že jeho dílo je harmonicky založené: připomínám, že ještě mluvíme o  umění před nástupem avantgard, přísahajícím na krásu a pravdivost, majícím blízko k duchovnu, které je jeho přirozeným prodloužením. Současné umění bývá cynické, hravé, sociálně angažované a nevímjaké, ale málokdy si dovolí být vážné a vášnivé, jak se to považovalo za žádoucí ještě na přelomu 19. a 20. století. Asi i to mě k Drtikolovi přilákalo: možnost psát přímo a bez úsměšku o podstatných věcech, jako je krása či hledání vnitřní pravdivosti. Dnes jsou umělci zahnáni do kouta, kde si kují své pikle nebo masturbují, tomu jsem měl to štěstí se pro jednou vyhnout…

A co Drtikolovo komunistické angažmá? Jak to s tím jde dohromady?

Drtikolův život obsahoval víc pozoruhodných přerodů a rozporů, i proto je to tak zajímavá látka. Ale zůstanu u toho, nač se ptáš. V roce 1945 se stal komunistou a v komunistické straně zůstal celá padesátá léta, kdy se zároveň hlásil k buddhismu a kdy ho jeho žáci měli za plně probuzeného, až do své smrti v roce 1961. Do deníku si zapsal „buddhismus = komunismus“ a říkal, že Buddha byl prvním materialistickým filosofem, dlouho před Marxem a Leninem. Čili jeho životopis má z dnešního pohledu dost bizarní codu.

V tomhle ohledu Drtikol trochu připomíná Egona Bondyho.

Ti dva se dokonce potkali. Bondy ve svých pamětech uvádí, že ho Drtikol zorientoval, když byl ještě zmateným mladíkem – jímž, mám ten pocit, zůstal poněkud déle. U Drtikola je však vstup do komunistické strany a setrvání v ní o to záhadnější, že za první republiky byl úplně apolitický.

Dospěl jsi ve své knize ohledně tohoto sporného momentu k nějakému závěru?

Mým cílem nebylo dělat závěry, natož svého románového hrdinu soudit, od toho jsou jiní kmáni. Můžu se jen domýšlet. Pocházel z Příbrami, což bylo za Rakouska-Uherska významné důlní město, byly zde největší stříbrné doly c. k. monarchie. Takže to, že inklinoval k levicovému světonázoru, je biograficky pochopitelné; ostatně málokterý umělec je pravicový liberál, to se jaksi neslučuje, ať si o tom každý myslí, co chce. Už v mládí se také nechal okouzlit představou panslovanství: jako kluci si v Sokolu říkali, že jednou přijdou Rusové a vysvobodí nás z rakouského, potažmo germánského područí – a oni přišli… Ale nezapomínejme, že Drtikol se narodil v roce 1883, to je úplně jiné dějinné vědomí, než v jakém se vznášíme dnes.

Že do KSČ vstoupil v roce 1945, je snadno pochopitelné. Že tam zůstal celá padesátá léta, je o dost hůř pochopitelné. Počátkem padesátých let psal svým žákům dopisy, které byly plné nejen marxistických, ale přímo stalinistických floskulí, a nabádal je, ať vystoupí z církve a vstoupí do komunistické strany… Je záhadou, zda později došel k nějakému přehodnocení této věci. V jeho pozůstalosti se dochoval například novinový výstřižek o čínské okupaci Tibetu, soudím tedy, že si přinejmenším musel uvědomit, že komunismus nerovná se buddhismus… Ale nerad bych, aby to působilo, že zrovna tato etapa Drtikolova života mě nějak zvlášť zajímá. V románu je to jen peripetie. Nicméně lze se z ní poučit: i lidé duchovně vyspělí mohou být v jiné oblasti zcela perplex. Řekl bych, že duchovní žáci to se svými učiteli nemají vůbec lehké.

O Drtikola se zajímáš dlouho, věděl jsi o něm už dost. V čem tedy spočívalo samotné psaní knihy?

Člověk nikdy neví dost. Strávil jsem spoustu času po knihovnách, archivech a muzeích. Ale nenačítal jsem ani tak literaturu o Drtikolovi, protože ta není zas tak rozsáhlá, jako spíš knihy vpravující do historického kontextu: když člověk píše o někom, kdo se narodil za monarchie, prožil první světovou válku a první republiku, musí si nejprve udělat představu o mentální mapě té doby. Poté bylo zásadní najít klíč k tomu, jak vůbec vyprávět takový osud. Nechci unavovat technickými věcmi, ale dlouho jsem se například rozhodoval, zda psát v er formě, nebo ich formě. Zkusil jsem obojí, er forma mi přišla odtažitá, při použití ich formy jsem zas měl svrbění, že překračuji hranici: nejsem František Drtikol a nemám zájem to simulovat. Teprve pak jsem přišel na způsob, jenž přesně obráží situaci autora, který se rozhodl psát o někom jiném. Je to tzv. du forma. To znamená, že Drtikola oslovuji. Celá ta kniha je vlastně dialog mezi autorem a postavou, s tím ovšem, že autor ani jednou nepromluví sám za sebe. Autor v knize nemá jiné já, než je ty, to je důležité, a vlastně se nakonec ukáže, že tím oslovujícím není autor.

Je du forma čtenářsky vstřícná?

Být čtenářsky vstřícný není mým prvořadým úkolem. Du forma použitá pro celý román je trochu experiment, to je jasné. Nicméně dialog je pro většinu lidí živější než jakákoli jiná řečová situace. Chce to vyzkoušet.

Román o Drtikolovi jsi napsal v Poličce a Krakově. Tak nejprve k Polsku: byl jsi tam na rezidenci ve Ville Decius, kam české autory posílá Institut umění?

Je pravda, že o ten pobyt jsem se už dřív ucházel, ale tím se vracíme k tvé první otázce: Musíš přece literárně žít, abys měl nárok na prebendy… I proto je každou cenu o něco lepší dostat než nedostat, přesně kvůli těmto drobným laskavostem, na něž pak jako literární persona získáváš nárok. Ve Vile Decius byl tedy Jan Těsnohlídek, který tehdy tu Ortenovu cenu dostal, a já jsem si to zařídil po svém. Pronajali jsme si s přítelkyní, která byla v Krakově na Erasmu, malý byt v centru a Honzu jsme vídali v autobuse. Třebaže se prakticky neznáme, naše cesty se pozoruhodně kříží: kdysi dávno jsme dokonce měli stejnou přítelkyni – ovšemže ne současně, zas tak se nekřížíme. Pamatuji si ho z té doby jako dlouhovlasého fauna, který psal křehké lyrické texty a sdílel je na doméně Písmák.cz.

A Polička – to je tvoje rodné město?

Narodil jsem se v Brně a žil jsem tam soustavně do dvaadvaceti let. Pak jsem se na rok přesunul do Poličky, kde jsem byl předtím jenom jednou a neznal tam živou duši. Na první nástěnce jsem natrefil na inzerát, který nabízel levný byt s výhledem do zahrady, na hradby, na alej a na rybník. Rok jsem tam žil sám pro sebe, bez zvláštního plánu a záměru. A když se ten byt asi před třemi lety znova uvolnil – mimochodem, mezitím tam prý bydlela dcera J. A. Pitínského –, tak jsme ho společně s rodiči opět pronajali. A loni na začátku roku jsem tam odjel psát, protože se mi konečně podařilo uspořádat si kolem toho vnější život. Ať už ten román bude přijat jakkoli, strávil jsem vzácný rok po svém vlastním způsobu. Je to k nevíře, ale člověk by nakonec mohl být i šťastný, kdyby ho něco neustále nenutilo do jiných forem, než jsou mu vlastní.

Zaměstnává tě brněnský Host. Co všechno tam děláš?  

To, co každý slušný redaktor: čistím kávovar a snažím se své kolegy přesvědčit, jak je důležité dodržovat uzávěrku. Ale vážně: polovinu úvazku mám v měsíčníku Host, tam se starám o několik rubrik včetně rozhovorů a o jeho výrobu – spolupráci s grafikem, korektorkou atd. Druhou polovinu úvazku mám v nakladatelství Host, tam dělám redaktora české prózy, čtu nevyžádané rukopisy a pracuji na těch přijatých.

Které texty, na nichž jsi dělal, se ti líbily nejvíc?

Já tam bohužel nejsem od toho, aby se mi něco líbilo, ale abych těm rukopisům pomohl. Takže z principu si musím všímat spíš toho, co se mi nelíbí. Příjemná byla třeba práce na Fyzickém básnictví Petra Váši, na jaře mě bavila příprava debutu Lidmily Kábrtové Koho vypijou lišky. To je experimentální próza složená z kapitol přesně o padesáti slovech, takže jsme věděli, že když škrtneme dvě, musíme najít jiná dvě, která zapadnou lépe. Mikromechaniku textu mám obecně rád, bohužel se na ni v Čechách málo dbá. Ale už jsem se při čtení naučil simultánně v duchu přepisovat kratší věty, zvlášť u tiskovin se bez toho člověk občas neobejde…

Jaký vztah je mezi tvou autorskou a redakční prací?

Trvám na tom, že člověk, který píše, rozumí textu ještě na jiné úrovni než ten, kdo tu zkušenost nemá. Z tohoto titulu snad mohu být jiným autorům partnerem. Na druhou stranu je někdy těžké nezanášet redigovaný text požadavky na vlastní texty a na sebe sama. Je nutné přijmout, že druhý autor je zkrátka někdo jiný a jde mu o něco úplně jiného. Tak je redakční práce vynikajícím cvičením v empatii.

Nedávno vydal knihu povídek tvůj otec Ludvík Němec, který působí jako ředitel Českého rozhlasu Brno. Pro mě bylo překvapením, že píše, protože předtím nic nevydal snad dvacet let.

A přece píše…

Ovlivnilo tě, že tvůj otec psal?

To po mně žádáš reflexi věcí, které jsou spíš nevědomé. Musel bych si vymýšlet. Ale hádám, že mě to ovlivnilo, už proto, že není možné, aby člověka neovlivnilo to, čím jsou jeho rodiče. Bydleli jsme v dvoupokojovém bytě a do jedné z místností se občas nesmělo chodit, protože tam táta ťukal do stroje. Byl to posvátný a velice nebezpečný prostor, mysterium tremendum et fascinans.

Kteří autoři tě tedy ovlivnili?

Albert Camus, Julio Cortázar, Dante, Marguerite Durasová, Carl Gustav Jung, Cormac McCarthy… Navíc u všech rozhodně ne vše. Ze současných českých spisovatelů jsem si nejvíc vážil Jana Balabána, škoda ho. Ale jak praví jedno indiánské přísloví: Úctu si zaslouží každý strom, který vrhá stín.

 

Rozhovor připravil Jaroslav Balvín

Foto Anna Nádvorníková

 

Ukázka z Dějin světla

 

Okraje tvých sešitů plní stále větší množství stále složitějších ornamentů. Linie je vitální, dějuplná a v rozích se klubkuje, sem tam z té motanice vystrčí hlavu had či pták. Na další straně sešitu čára nervně cuká, až je z toho seizmograf nebo hřbet ptakoještěra nebo vzor na perském koberci, všechno dohromady, materia prima. Nalinkované řádky slouží k ukojení povinnosti, ale tam na okrajích stran si bezděčně skicuješ své niternosti a poznamenáváš myšlenky a nápady. V hodinách účetnictví črtáš jednoduché karikatury svých spolužáků, ale jinak už jsi daleko soustředěnější než na gymnáziu. Známky tomu odpovídají, Spörl tě chválí a Emmerich na konci roku napíše uznalý dopis do Příbrami, jejž otec bude dva týdny nosit v zadní kapse kalhot.

Jugendstil v tobě vyšlechtil citlivost vůči životním tvarům, silám a přírodním rytmům. Jako poslední jednotný umělecký styl Evropy, vyvrásněný geologickým zlomem mezi staletími, vytvořila secese bohaté tvarosloví, hotové organické orgie živých forem; ovšemže je skutečně moderní umělecké styly záhy zavrhnou a zruší, ornament bude prohlášen za zločin a nad živými tvary posledních řemeslných výrobků zvítězí chlad průmyslové výroby, určené pro každého a pro všechny. Zastihneš ten svět vlastně na poslední chvíli, ale stihneš si ho zamilovat a odlesk jeho záře si poneseš životem s sebou.

Toho jara často vyrážíš na fotografické výlety za město. Ze Sendlingu, kde s Martinem bydlíte v onom malém pokojíku, jehož stěny se už zaplnily fotografiemi a kresbami, je to na kraj Mnichova kousek. Dáš se obvykle přímo na jih po Ganghoferstrasse, ta za chvíli změní jméno na Meindlstrasse a provede tě kolem hřbitova, tolik jiného než je ten březohorský s rezavějícími kříži. Za deset minut mineš velkou továrnu, mnichovské strojírny rámusí do širého okolí, jako když koncertují tunová železa, ale kolem už jsou jen poklidná pole, v nichž se to zlověstné prorokování ztrácí. První vesnice se jmenuje Forstenried a jména těch dalších se ani nesnažíš zapamatovat.

Konečně jsi na venkově, stíny rozvětvených stromů se rýsují na hrubě obílených zdech statků.

Mnichov je pomalé město, ale na bavorském venkově se žije ještě pomaleji. Za mlžných jiter snímáš krajinu a její pastýře se starými unavenými herkami, skřípějícími kárami a povozy, ukrytý v hloučku stromů, abys nerušil to starodávné pachtění se za živobytím. Touláš se, kam tě nohy zanesou, odevzdáváš se polním cestám, piješ ještě teplé mléko na statcích. A když se ti večer nechce vracet se domů, nocuješ v senících, v úvalech nebo jen tak pod stromy, fotografickou brašnu pod hlavou a její řemen na několikrát omotaný kolem zápěstí.

Studuješ také přírodu. S jakousi nově nabytou oddaností patříš na vše projevené, na ten nekonečný povrch věcí, to řazení barev, tvarů a struktur. Na samotném povrchu není nic povrchního, jen v něm umět číst. Záhy připadneš také na to, že přinejmenším co se přírody týče, ornament je zkratka a symbol a pečeť. Tvary mají svůj význam, vyjadřují funkci, ale rovněž se jimi projadřuje podstata věcí. Je to stejné, jako když vás Emmerich a Spörl učí spatřovat charakter člověka ve tváři, jíž přirozeně prosvítá. Také květiny, stromy a západy slunce mají svůj charakter, ale poněvadž téměř celá příroda je nevinná, její charakter natolik splývá s jejím vzezřením, že ho lze snadno přehlédnout.

Trávíš dny na ose slunce, prohlubuješ své přátelství se světlem. Je ti devatenáct let a z praskajícího šumu vesmíru k tobě začíná hovořit tvůj daimon, kterého si sám pro sebe pojmenuješ: Žlutický. Míváš pocit, že nejsi sám. Na těch toulkách jakoby tě někdo či něco oslovovalo. Jednou vnější příroda diktuje šeptem té vnitřní, jindy hlas vychází zevnitř. Cosi v tobě nebo kolem tebe neustále svědčí, že existuješ, nelze udělat jediný pohyb, aniž by to nebylo zaznamenáno.

Jsem tu, odpovídáš tomu.

A skutečně tam jsi: na té venkovské cestě, která se jako vyschlá řeka vine travnatým korytem mezi poli a po chvíli vystoupá na návrší. Stojí na něm dva duby a mezi nimi boží muka. Jdeš už mnoho hodin, tělo prodýchané, vědomí rozprostřené do okolní krajiny. Odšpuntuješ láhev s vínem a lokneš si, pod dubem zakousneš zbytek sýra, který jsi v poledne dostal od sedláka, a pokračuješ dál.

Po zemi se přeženou předsunuté stíny ptáků, kteří ti záhy přeletí nad hlavou.

Začiřikáš, jestli se ozvou v odpověď, ale neznáš jejich řeč.

Kdosi ti jde v ústrety, mezi mladým ječmenem se plouží stará žena s nůší trávy. Jsi plný dobré vůle a nabídneš se, že jí s tím nákladem pomůžeš. Namítá, že míříte každým jiným směrem, jenže ty žádný určitý cíl nemáš. Hodíš si nůši na záda a společně kráčíte tichým podvečerem, až se opět ocitnete u těch božích muk mezi dvěma duby. Na teplém návrší bzučí myriády hmyzu, na kmeni dubu se hřejí žluťásci a vzduch je špinavý tisícerými muškami, že bys ho setřel dlaní. Stařena namáhavě poklekne a pomodlí se, nato se obrátí k tobě a poděkuje, ukazujíc na statek za nedalekým remízkem. Díváš se za ní, jak se svým velkým hrbem klesá úhorem a mizí v úžlabině.

Obrátíš se k zapadajícímu slunci, které už se téměř dotýká obzoru, úzkou škvírou mezi navrstvenými mraky a horizontem osvětluje krajinu. Někde v povětří se na svých silonových vlascích drží skřivani, jsou víc slyšet než vidět. V prohlubni zvlněného pole ukládá se k spánku první stín. Fouká. Kůra dubu, tráva, drolící se kámen staletého kříže, všechny povrchy v tom šikmém světle nabírají na hloubce a proměňují se ti před očima.

O pár minut později už se slunce potápí a padá tma.

Rozkročíš se a rozepneš si poklopec. Taková úleva, močit uprostřed návrší a shlížet na krajinu pod sebou, která pozvolna přichází o vědomí. A v tu chvíli dokonalého uvolnění tě uchvátí vjem, že přímo před tvýma očima neviditelná ruka obrací svět z rubu na líc. Stojíš tam s vytaženým pohlavím, z něhož ještě ukapává moč, a nevěřícně sleduješ to nezměrné vykoupení.

Problesklo to a zmizelo jako přelud mezi bděním a snem, mezi dnem a nocí.

Posadíš se pod jeden z těch dubů, opřeš se zády o kmen a natáhneš si uchozené nohy. V trávě kolem drhnou a zadrhávají cvrčci, na západě ještě doutná několik oranžových a šedých mraků. Přes chladnoucí oblohu přeletí cikcak první netopýr. Nikdy tě nenapadlo, že by člověk běžně vnímal jen rubovou stranu látky světa, tu se zadrchanými nitěmi, neostrým vzorem a hrubými švy; nikdy tě nenapadlo, že pro oči vidoucích je vlastně látka světa utkána z druhé strany, ze strany zářícího vědomí. Usínáš a říkáš si: Co když je všechno ještě jinak? Nad tebou noc, ten kouzelný buben proděravělý hvězdami… Co když se z druhé někdo těmi škvírami dívá a točí tam velkou železnou klikou, aby věčnost působila jako pozvolné plynutí času, vteřina za vteřinou, minuta za minutou, hodina za hodinou a den za dnem?

 

(vydává nakl. Host v říjnu 2013)   

 

O autorovi

Jan Němec (narozen 1981 v Brně) je prozaik a redaktor literárního časopisu a nakladatelství Host. Recenzemi a rozhovory přispívá do týdeníku Respekt. Za sbírku povídek Hra pro čtyři ruce byl v roce 2010 nominován na Cenu Jiřího Ortena. Román Dějiny světla vydává nakladatelství Host v říjnu 2013. Více v autorově medailonu na našich stránkách.