Píšete, že „být v básni znamená být ve vztahu“. Je to pro vás příležitost, čas ke kontemplaci o vztahu a své úloze v něm – nebo je to příležitost, čas ke komunikaci?

Prakticky jde o jakýsi různě dlouhý a někdy i bolestný proces hledání vyjádření či napadání jeho snadnosti apod., zahrnující oba póly. Lapidárněji bych to obepnul: milovat skrze báseň. Mohu být třeba stržen fotografiemi Jindřicha Štreita z prostředí narkomanů, ale dokud nepropíšu, že mi vhání „slzy do žíly“, pociťuji, že jsem ho neobjal.

Vzpomenete si, kdy a jak vám bylo dáno poprvé „milovat skrze báseň“? A proč vlastně ne třeba skrze obraz, fotografii? Sám jste vůči nim vnímavý, rozumíte jejich „řeči“…

Na střední škole nám zemřel spolužák. Stáli jsme se třídou u hrobu, hleděli do svíček, něco jsem o tom napsal… Nicméně k básni jako svébytné skutečnosti byla ještě dlouhá cesta, po kolenou, řekl by Holan. Pravda, chodil jsem sice v dětství do výtvarky, osvojoval si tam malířské a grafické techniky, hnětl hlínu, jenže nikdy jsem přitom nezažil tu vášeň, to pokušení a tah tvorby. Tomu jsem propadl až s poezií, vlastně teprve na vojně (ještě dvouleté), kdy jsem postupně odkládal folkovou kytaru a objevoval pražce, hmatník a struny uvnitř slova. Nedávno jsem se to pokusil charakterizovat přirovnáním, že jsem začal „brát do ruky kytaru s otvorem ve mně“. I to prozrazuje, že obrazivost jako prvopopud k verši, potažmo k básni, na rozdíl od demlovského „hlas mluví k slovu“, je pro mě určující.

V básnickém oddílu Očnicemi jsou shromážděny vaše básně věnované malířům a sochařům. Je vaše přátelství s nimi dávnějšího data? Chodil jste se už dřív inspirovat do ateliérů – nebo je pro vaše psaní podstatnější vztah přátelství k těmto tvůrcům?

S mnohými z nich se sdílím velmi osobně nebo aspoň skrze obraz na zdi řadu let. Zdaleka ne všichni, vyznávám s lítostí, však v oddílu Očnicemi „vystavují“. Nejrozhodnější nakonec je, jestli se vůbec začnou vršit verše… Například od keramika a znalce čaje Petra Jurníčka jsem kdysi dostal nazelenalou čajovou misku, mecháček, jak hezky říká. Doma jsem pochopil, že kde ho zanecháme, máme studánku: studánku v hrnku. Několikrát jsem se to sice snažil využít i jako nezávislou metaforu, ale pořád se neusazovala. Pak jednou takhle mezi podzimem a zimou mi před výpalem seplo, že barvu z hlíny vytahuje žár tak jako z listů kolem pece mráz… A byl jsem v básni, dokud se ve mně nevypálila. Anebo jsem stál u rodného hrobu sakrálního výtvarníka Ludvíka Kolka (známého kaplí v Senetářově), který mi před rokem 2000 ilustroval druhotinu K svému. Padlo na mne, jak je jeho Spasitel (z bronzu) odpudivý! Dobře, dle Izajáše „muž plný bolesti“, jenž „neměl podoby ani krásy“. Ale zároveň cestou k autu ze hřbitova… Neodkazuje to v mém vztahu k ženě, ke kravám či k mrvě na něco zasutějšího, z čeho se snad sbírá druhý dech? I docházelo k tomu „odlévání“ slova: „…z lásky / až na poslední pohled“ – jež nakonec přešla sbírce do titulu. A tak bych mohl pokračovat.

Zdá se mi, že s přibývajícími lety se v básních otevíráte stále širšímu okruhu bližních. Mýlím se?

Nemýlíte, připustíme-li s Thákurem, že život autora je pouze v „oběti písní“. Verš totiž – zejména v počátcích – všude nevpouští, navíc, pro mě je taky důležité brát za báseň odpovědnost, aby obstála před dětstvím i před smrtí. I proto jsem se svého času věnoval možnosti deníku, ale ne jako útěku před tvorbou… Když jsem však došel k bodu, že si mohu psát jakoby o všem, začalo mi to být podezřelé. Nicméně zkušenost se Srdcářem, jak jsem ty zápisky okřtil, mi otevřela možnost nebýt jen vězněm své poetiky.

V čem spočívá „přísnost“ práce s veršem?

V sestupu k nevyhnutelnosti. V nacházení formy teprve tvorbou. Ty zavedené jsem nakonec vždy považoval za cizorodé, vnější. Jedině volný verš mě od nich „uvolnil“. Ne osvobodil! Svoboda volného verše je především v tom, že umožňuje brát na sebe omezení nikoliv tradiční, nýbrž vytvořené zevnitř právě vznikajícího textu.

Chtěla bych se pozastavit u jedné vaší formulace – je pro vás důležité „brát na sebe omezení“?

Bezesporu, jako řeka potřebuje břehy. Někoho to zákonitě přivádí k sonetu, mně ale břehy dopředu dané nesvědčí, svou míru hledám v neustálé interakci se sebou, se světem či biblicky řečeno s Bohem. Bohužel nejpřesněji se hranice rozpoznají překročením…

Jak je to s básněmi z oddílu Mailem – s datací na minutu přesně… Jsou to skutečně soukromé e-maily, nyní publikované ve sbírce?

V prvotní inspiraci ano. Ve výsledku však došlo k mezižánru. Ke křížení privátní e-mailové komunikace s postupy užívanými u básní. Povšiml jsem si zpětně při smazávání, že primární e-mailové kontakty poukazují nenápadně na ponory, jež zanecháváme zanořené. Opětovně jsem se k některým obsahům nebo spontánním souslovím vracel, dále je rozvedl, anebo zhutnil. Časově došlo jistěže k posunu, na absolutním času textu to ale nic nezměnilo. Celkově je tedy cyklus koncipován od podzimu do podzimu a ve sbírce snad vytváří podhoubí, myšlenkové, existenciální, umožňující přirozeně citovat, kolážovat, někdy na hranici recenze… Odpovídá to?

Umožňuje vám to zřejmě i motivické rozšíření – byť to není prvotně „úkolem“ těchto textů. Jsou nějaké motivy, které byste v básni neunesl?

Netuším. Zvlášť u lyriky bývá žádoucí, na co už poukázal Jacques Maritain: „soupodstatnost“ (connaturalitas). Shoda a důvěrný poměr mezi dílem a dispozicí duše. Jiné formy dovolí sice rozšíření, úkrok, fabulaci, ale báseň zase chrání. Z nitra. To se nedá dopředu specifikovat. Sem tam se totiž osud dokonce „rozšíří“ podle budoucího verše… Nevěřil bych, že budu mít v poezii motiv záchodového prkénka. Až v padesáti po návratu ze Svaté země, doma u rodičů, v dětství mezi Bečvami, musel jsem ho „poutně políbit“.

Cítíte takovou shodu i v dílech některých dalších básníků?

Příležitostně píšu recenze, neakademicky, autorsky. Vybízí mě to víc k četbě nejenom pro sebe, nýbrž i z biografie… Posledně, potěžkávaje novou sbírku Ivy Kotrlé Vnouče, skládající se opět z kratších útvarů, zíral jsem, jak soupodstatně jí svého času sedla poéma Února, uhrančivě tažená širokodechým veršem. Anebo předtím nad pokračující „biopoezií“ Jindřicha Zogaty v knížce Sytomorna, nadále plnou kakofonií a zaumností, o co přirozeněji zazněly jeho někdejší drábské, na okov slov odrané sloky z velesbírky S koně dolů (vězni špilberští). Mimochodem divím se, že ji doposud nikdo v Brně nezpracoval jako muzikál.

Jak moc je pro vás jako pro básníka důležitá hudba?

Už jsem naznačil, že jsem začínal jako písničkář. Když jsem však živě narazil, jak řádí na kytaru Vláďa Merta nebo Dáša Voňková, „vypadla“ mi z ruky. Ale do mě. Později, coby mimořádný student Masarykovy univerzity (tehdejší UJEP), věčně pendlující mezi katedrou a kravínem, na fonetice prof. Marie Krčmové dostával jsem se k zvukomalbě uvědoměleji. Jde mi však v básních spíše o nenápadnost, halasovské náběhy, kumulace, raději potlačuji… I stalo se, že jsem přes internet zjistil: někdo mi zhudebňuje básně? Vlastně nezhudebňuje… Komponuje na jejich vnitřní instrumentaci. Tomáš Pálka ze sdružení mladých skladatelů Konvergence, na programu v Rudolfinu dokonce s taneční akrobacií. Údajně stud mu nedovolil pozeptat se na souhlas… Vychází totiž z ticha, i v sobě, nikoliv z hudebních tradic. To odpovídá. Zejména při modlitbě, ve smyslu ztišení, snad docházívám k tichosti jako prazrodu všeho zvuku. Tedy i eufonie a „studu“ slova. S tím souvisí i mé sklony k mantrování, ať mentálnímu, nebo pozdvihnutému ku zpěvu. Neodkazuji ale k principům mantrických cvičení písmenových, jak je přejala tzv. česká mystická škola v podstatě od J. B. Kerninga a z básníků nejvýrazněji zúročil Jan Kameník. Vycházím z daru glosolálie, zaslechnutého v závěru křestní obnovy při brněnské komunitě Emmanuel. Jako by každá hláska zároveň přicházela z lásky.

Báseň a modlitba – jak vnímáte jejich vzájemný vztah?

K modlitbě jako k prosbě přicházel jsem teprve v Kristových letech, přes jógu, přes Bhagavadgítu, na ose Kršna… Kristus. Rodiče sezdaní na Hostýně mě po narození sice pokřtili, ale tatínek, třicátý ročník, se přiklonil k poválečné budovatelské generaci a zůstal velitelem Lidových milicí ve valašskomeziříčských Urxových závodech i po Palachově oběti. Režimem trpěná jóga, odkazující k hinduismu, buddhismu i taoismu mi ale nečekaně uvolnila cestu ke křesťanské mystice, k osobnostem sv. Terezie z Avily, sv. Jana od Kříže a potažmo k celoevropské literární tradici symbolizované u nás řekněme Starou Říší Josefa Floriana. V básni jsem doposud vyvěral jen ze vzpomínky, z prožitku, přibližujícímu se nanejvýš zpovědi, praxe modlitby mi dodala nový impuls, přístup, slovní prostor. A jako vnitřní modlitba sestává z části rozjímavé a kontemplativní (zenově řečeno meditativní čili už bez účasti rozumu), tomu odpovídá i tvorba (se svými zápasy) a její završení básní jako intuitivním propojením všemi vrstvami, ne nepodobným samádhi při rozřešení kóanu. Básník Karel Křepelka, navazující na staroříšskou stopu, to neomylně pojmenoval: „…prapodivná spoluúčast na díle Vykoupení.“

V úvodní básni sbírky píšete „K pláči / Bečvu. // Beskydy / ke vzdoru. // K prosbě / Hostýn.“ K čemu je vám Brno, kde žijete?

Brno? K básni… Neblafoval Milan Uhde v jednom dřívějším rozhovoru pro Host, že v Brně se tvorbě daří. Opravdu. Zkoušel jsem to doma na Valašsku, před vojnou na Bruntálsku, na vojně v Táboře, po svatbě na Kroměřížsku, ale až po přistěhování kvůli manželčiným studiím do Brna, na podkrovním podnájmu v Černých Polích (jedna + společný záchod) počátkem osmdesátých let, dobral jsem se k veršům, jež zanedlouho vyšly v Brněnském večerníku a zaujaly dokonce i Oldřicha Mikuláška – což jsem nemohl nepřijmout jako rozeznání, iniciaci. Vlastně veškeré mé dosavadní psaní, včetně tohoto osekaného (vyzbylého) šestiverší pod názvem Trojice, mohlo být rozděláno někde u rodičů nebo na cestách, konečné čistění a kotvení textu, uvědomuji si, probíhalo vždy v přitažlivosti této metropole. Ale Brno, přes jehož Zelný rynk, špilberské kasematy či kostry kapucínské hrobky jsem odmalička přestupoval na vlak k bábičce na Vysočinu, nemá pro mě jen tah tvůrčí, nýbrž rovněž – jak asociuje nález paleolitického hrobu šamana z Francouzské ulice – i spirituální: vznikl zde první jógaklub v České republice, jehož zakladatele z šedesátých let jsem ještě zažil; roznítilo se zde charismatické hnutí v síle raného křesťanství, jehož letniční van mne ožehl; a ve farním území Tuřan, kde jsem vlastnoručně od základů přestavěl starý domek, vložil tajný biskup F. M. Davídek své světící ruce na první ženu. Potkal jsem tu osudově důležité osobnosti jako například již zmíněného výtvarníka, přímluvce a zakladatele komunity Emmanuel Ludvíka Kolka nebo překladatele spisů C. G. Junga Karla Plocka. Narodily se mi zde tři ze čtyř dcer (z nichž u poslední jsem mohl být v porodnici na Obilním trhu u porodu) a v blízkém okolí poznamenaném bitvou tří císařů inseminuji už přes třicet let krávy, které – což pokládám v dnešní „dedomestikaci“ za významné! – mají každoročně na brněnském výstavišti spolu s ostatními hospodářskými zvířaty předváděcí expozici… Prostě: k Bečvě chodil plakat už můj táta; po beskydských kotárech se mi na rovinách stýskává; a Hostýn, přestože Balbínovy Tuřany byly za baroka věhlasnější místo poutní, mám propojený s rodovými kořeny (včetně setby proseb k Matce Boží Svatohostýnské) ze strany matčiny i manželčiny. Přiznávám: Halasovo okřídlené „já se tam i poslepu vrátím“ parafrázuje se ve mně na Demlovo „rodný kraj není ten, kde jsme se narodili a ve kterém jsme žili, nýbrž ten, ve kterém žijeme a pro který jsme určeni“.

Rozhovor připravila Alena Blažejovská

Foto (Zdeněk Volf s jalovicí na farmě v Jiříkovicích) David a Lenka Raubovi

O autorovi

Zdeněk Volf se narodil roku 1957 ve Valašském Meziříčí. Absolvoval SZTŠ – obor veterinární v Kroměříži i mimořádné studium na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, obor český jazyk a historie. Po letech strávených na žíněnce v judu, oddán józe, meditacím a makrobiotice, přistoupil k obnově křtu z dětství. Pracoval jako nákupčí dobytka na jatkách v Kroměříži, jako inseminační technik na Bruntálsku a nyní jako soukromý inseminátor v okrese Brno-venkov v okolí Mohyly míru. Je otcem čtyř dcer, žije v ústraní v Brně-Tuřanech. Dosud vydal básnické sbírky Řetězy a ptáci (1999), K svému (1999), Stahy (2003), A mrvě prsteny (2007) a básnický deník Srdcář (2008).