Pořád tě Praha tolik okouzluje?

Praha mě fascinuje. Asi jako každého, kdo se v ní nenarodil. Vzpomínám si na Meyrinkovu větu, že v Praze je okamžitě cítit  dech mrtvých. A něco na tom je. Praha je zvláštní, trochu zahnívající bytost.

Odkud jsi?

Z Moravy.

Je Praha žena?

Nevím, jestli zrovna žena, možná spíš chobotnice. V Praze není možné žít a není asi možné žít úplně bez ní. Nedávno jsem si to znovu uvědomil. Byl jsem chvíli mimo republiku a dost výrazně jsem si zase pamatoval sny. Téměř do jednoho se týkaly Prahy nebo se v ní odehrávaly. V Praze se mi naopak žádné sny nezdají, respektive si žádné sny téměř nepamatuju, protože v Praze se člověk neustále pohybuje v mátožném polospánku, nepřetržitém bdělém snění. Praha je impozantní, ale řekl bych, že navzdory obyvatelům. Charakteristickým znakem Prahy je spíš psí hovno na chodníku než Hradčany. Feťáci a bezdomovci vybírající flašky z popelnic. Krabičky od Subutexu poházené ve výklencích a nad tím barokní chrámy. Uhrančivé holky, co se vedou za ruce v horkých letních ulicích… Těžko tímhle přeludným koktejlem nebýt fascinován. Ale po chvíli je člověku trochu špatně.

Všiml sis, že v Praze v noci nesvítí hvězdy?

Záleží, kde bydlíš. Když jsem bydlel v Košířích a vycházel v noci kouřit před dům na střechu garáže, stačilo zvednout hlavu a byly vidět celé galaxie. Takový ten rozsypaný brizolit na nočním asfaltu. Zato ve Vršovicích, kde bydlím teď, člověk vidí spíš to oranžové zářivkové nebe.

Které části Prahy máš nejradši?

Mám oblíbená konkrétní místa, ale vlastně si je chci nechat pro sebe. Když je zmíním jménem, nebude to moc fungovat.

Je v dnešním světě místo pro poezii?

To zní jako provokace. To je, jako kdyby ses ptala, jestli je na světě místo pro lidské bytosti. Dřív byl takový úzus, že se poezie musela stále obhajovat. Básníci – když už se jich někdo uráčil zeptat – museli vysvětlovat svou úchylku.

Ale nakonec proč ne. Pocit ohrožení k moderní poezii bytostně patří, jak jednou napsal Stanislav Dvorský. Smrt, konec poezie, mlčení. Každého básníka to nějakým způsobem provází a formuje. Možná proto, že poezie zprostředkovává cosi velmi archaického a primitivního, co už není přirozenou součástí dnešního lidského vědomí. Sám jsem měl při čtení básní a někdy i po jejich napsání fyzický pocit, jako by tělem procházela určitá síla. Poezie je pro mě tedy něco velmi základního, co je tu s námi od počátku světa. Nepotřebuje hledat místo. Přirozeně ho zaujímá.

Že se o tom málo ví nebo je o tom málo lidí přesvědčeno, je jiná věc. Můj oblíbený básník Leon Paul Fargue dokonce říká, že až zhynou knihy, jejich čtenáři, básníci i kritici, dokonce až skončí i vesmír sám, poezie stále bude tu a odpustí Absolutnu, že musela načas žít mezi pisálky a veršotepci.

Kde vidíš sám sebe v české poezii?

Otázka po kontextu české poezie je otázka hlavně pro literárního kritika. Já bych chtěl český kontext překonat. Postavit svoji poezii na roveň mým oblíbeným básníkům bez ohledu na zemi nebo čas. To říkám samozřejmě s nadsázkou.

A zároveň trochu vážně… Jaká je podle tebe současná česká poezie?

Podle mého je zatím poněkud nevyhraněná. Mluvím ale o té mladší poezii, nikoliv o starých pardálech. Existuje tu několik proudů, které se mezi sebou trochu přehlížejí (já sám přehlížím taky, co se dá dělat). Jsou tu básníci imaginativnější, tradičnější, meditativní lyrici, autoři, co chtějí psát stroze a jednoduše a snaží se psát cosi jako politickou poezii, i básníci, kteří přísahají na jazyk a vnímají poezii jako čistě estetickou a formální kategorii. A samozřejmě mnoho solitérů. Je tu ale jeden problém, že v Čechách není úplně vhodné prostředí pro přirozený vývoj různých výrazných básnických osobností.

Zdá se mi ‏– a možná se pletu –, že svébytný básník je člověk, který má sílu nepodléhat zaběhlému směru většinové společnosti. Jenže básníci dnes dělají kompromisy, chtějí být „normální“ a do poezie jen občas unikat, proto jsou málokdy tak výrazní a sví.

Těžko říct, kdo je dneska básník. Je to šaman, úředník, vědec, umělec, nebo tulák? To je pořád vnější slupka. Podle mě je básník někdo, kdo svým vnitřním ustrojením neodpovídá úplně své době. A je dost lhostejné, v jakém režimu žije. Musí mít velmi niterný vztah ke svému jazyku, ať už na vědomé, nebo nevědomé bázi. Pečuje o něj tím, že rozšiřuje jeho rejstřík, používá jej jinak než většina společnosti. Většina lidí používá jazyk, který jim byl vnucen, a tím si skutečnost dost omezuje. Básník ale – a bude to znít asi strašně namyšleně a neobratně – objem skutečnosti naopak zvětšuje. Hlavně tím, že pro její skryté podoby nachází slovní vyjádření. To kromě citlivosti k řeči předpokládá i jisté dispozice psychické. Je to membrána v hlavě, která propouští i věci, které u mnoha lidí nepřekročí práh vědomí. Nebo u mnohých ano, ale ti zas nemají vlastní jazyk. Člověk to musí rozpoznat, smířit se s tím, a pak o to pečovat. Nebýt malověrný. Já jsem ale spíš mluvil o literárním úzu, který tu vládne.

Co tím myslíš?

Mnoho básníků svůj styl začne po určité době konzervovat a nevyvíjí se. Vyjde jedna nebo dvě sbírky a autorský styl je většinou hotov. Jedna z příčin je špatná vydavatelská politika (až na výjimky málo redakční práce se sbírkami – pokud vůbec vyjdou), neseriózní přístup ve velkých médiích, pokud vůbec nějaký je – recenze na poezii se v denících netisknou. Navíc málo lidí, co píší o poezii, se dokáže vyjadřovat poučeně a přitom bez akademického žargonu, který na mnoha textech leží jako nějaké prokletí. Ale to si nijak nestěžuji, jenom to konstatuji. Někdo jiný by třeba řekl, že dnešní poezie prostě není zajímavá a autoři si za to mohou sami. Ale to by bylo na jinou debatu.

Co znamená konzervovat básnický styl?

Hodně teď čtu Johna Ashberyho. Fascinuje mě, že se od sbírky ke sbírce naprosto vědomě vyvíjel. Rozšiřoval své básnické možnosti. To mi v Čechách trochu chybí. U nás mi připadá, jako by měli někteří básníci z vývoje strach, jako by bylo nebezpečné z nalezeného stylu vystoupit. Když někdo vydá sbírku, vzniknou očekávání. Jaká bude ta další. A samozřejmě je snazší dělat stále to samé a ta očekávání plnit. Ale myslím si, že to by se právě dělat nemělo. Je potřeba nechat vyhasnout setrvačnost a vydat se jinam. Třeba i zkusit něco, co nemáš ráda na poezii druhých.

Jak podle tebe vypadá dobrá redakční práce s poezií?

Například tak, že to rozhodně není jenom korektura. Ten, kdo má ve vydavatelství nějakou sbírku na starost, by měl vidět sbírku jako celek, vidět její potenciál. Dokázat autora upozornit na věci, které třeba není vhodné do ní dávat. Je důležité, aby se redaktor nespokojil s tím, co mu autor předloží, ale aby ho motivoval k vydání se z nejlepšího. Redaktor pro poezii nejenom že musí být básník trochu sám, musí mít přehled, ale musí z té knihy vycítit, kam jde. To znamená cítit, jakou by mohla mít podobu v ideálním případě. Třeba Petr Borkovec umí velmi delikátně nasměrovat.

Recenzenti v tobě vidí surrealistu. Cítíš se tak?

Necítím. Ale surrealismus byl pro mě důležitý. Pořád se k němu vracím. První dvě části Brigity vznikaly v době, kdy jsem hodně ležel v druhém díle Effenbergerových básní a v Bretonově poezii, kterou přeložil Petr Král. Taky jsem tehdy znovu dost četl ranou poezii Zbyňka Havlíčka. O všech třech jsem psal nějaké recenze a články. A myslím, že to na některých básních z Brigity zanechalo vliv. Ale nikdy jsem se tomu vlivu nebránil. Naopak. Na surrealismu mě asi trvale fascinuje právě důraz na skutečnost, že nejprve se musí něco stát s člověkem samotným, musí se proměnit jeho vědomí, aby mohla vzniknout báseň. Báseň, která má charakter energie, která může ovlivnit i ten tzv. běžný život. Stalo se mi, že v několika případech jsem napsal báseň a ona se svým způsobem materializovala, vstoupila do života.

Co třeba?

V dávné básni Zahrady po setmění se mi objevila taková podivná situace: „chlap s rozsvícenou rukou / ví / že chodí tam holky / ze směny / číhá tam / škrtí holky / věší je na nízké dráty tramvají / ale jen na chvíli / holky se vzpouzejí odhazují tašky / když běží temnou stezkou / v krku jim duní kov / a hrůza mizí“. Asi dva měsíce potom někdo přepadl moji tehdejší ženu podobným způsobem. Když vznikala skladba Yellow Umbrella Opens a Chaotic Season, zdálo se mi, že mne ta báseň doslova vede k určitým životním situacím, bez kterých by nebyla taková, jaká je. Slovo má zkrátka určitou moc. Ale platí to jen někdy. Při určité silné energii, kterou si člověk v tu chvíli ani neuvědomuje. To je moje banální zjištění.

Když mluvíš o energii, čteš rád své básně nahlas?

Báseň si občas čtu pro sebe nahlas ve chvíli, kdy se ji snažím dokončit, abych věděl, zda sedí z hlediska rytmu, někdy čtu rád na veřejnosti z podobného důvodu. Občas se to stane – text má energii, něco dává a rovněž od posluchačů něco dostává. Ale samotný akt čtení na veřejnosti rád nemám.

Máš rád svůj vlastní hlas?

Řeknu to takhle. Před každým veřejným čtením chci většinou zemřít, zvracet do nejbližší záchodové mísy. Nenávidím se za to, že jsem byl takový narcis nebo masochista a se čtením vůbec souhlasil. Pak se to ale změní a někdy mám pocit, že báseň při čtení dostane tón, kterým se druhým může přiblížit. Co ale chci zdůraznit, že stejně jako Šalda si myslím, že básně nahlas je nutné číst jaksi celistvě – nedělit je na jednotlivé verše nebo slova, ale umožnit lidem zakusit onu jednotu, kterou v sobě každá báseň skrývá. Nemám moc rád hereckou prezentaci poezie. Tradici procítěného a rozdychtěného přednesu.

Rozhovor připravila Kateřina Nechvílová

Foto Radek Brousil

O autorovi

Jakub Řehák se narodil v roce 1978 v Uherském Hradišti. Vystudoval Vyšší odbornou školu filmovou ve Zlíně. Básně zveřejňoval časopisecky, recenze a eseje publikoval v A2, Hostu, Kontextech, Respektu, Tvaru a Souvislostech. Delší studie věnoval básnickým dílům André Bretona a Zbyňka Havlíčka. V roce 2008 vydal básnickou sbírku Světla mezi prkny, která byla v roce 2009 nominována na cenu Magnesia Litera a Cenu Jiřího Ortena. V roce 2012 vydal svou druhou sbírku, Past na Brigitu, za kterou už Magnesii Literu získal. Je zastoupen v italské antologii současné české poezie Rapporti di Errore (2010) v překladech Antonia Parenteho a ve výběru Petra Krále. Spolu s Miloslavem Topinkou byl editorem Nejlepších českých básní 2010. Pracuje jako zaměstnanec Městské knihovny v Praze, kde rovněž žije.