České literární centrum letos finančně podpořilo čtvrtý ročník festivalu současného českého divadla Ein Stück: Tschechien, který je jednou ze stěžejních aktivit spolku Drama Panorama. Můžete jako kurátorka vysvětlit, za jakých okolností festival vznikl a jak probíhá?
Festival Ein Stück: Tschechien, což je slovní hříčka a v překladu znamená Kus: Česka, jsme založili v roce 2014. Po svém příchodu do Německa jsem totiž zjistila, jak málo se toho tady ví o českém divadle a naopak jak pozorně se v Čechách sleduje německojazyčný divadelní prostor. V Praze je pořádán Pražský festival německého divadla a řada německy píšících dramatiček a dramatiků je zastoupena v repertoáru českých divadel (Peter Handke, Elfriede Jelinek, Marius von Mayenburg, Roland Schimmelpfennig, Philipp Löhle, Felicia Zeller, Falk Richter, Wolfram Lotz a další). Současná česká dramatika byla naopak v Německu dlouho reprezentována především několika málo jmény již ověřených, zejména starších autorů (Václav Havel, Pavel Kohout, Petr Zelenka). Naším festivalem bychom rádi upozornili na české autorky a autory, kteří píší své hry s ohledem na současný stav světa a o kterých se domníváme, že jsou dobře srozumitelné i v zahraničí.
Festival vznikl jako platforma aktuální české dramatiky v němčině, která je dnes už opravdu etablovaná. Zpočátku se festival koncentroval na současné české hry. V jeho nynější podobě přestavujeme tři hry v němčině prostřednictvím scénických čtení a zveme dvě hostující inscenace, které titulkujeme nebo simultánně tlumočíme. Naše čtení jsou skutečně hodně scénická, pracujeme se skvělými herečkami a herci, kteří tento formát hraní a čtení zároveň dobře ovládají, takže ten večer diváci vidí vlastně tři miniinscenace.
Při festivalu jsem založila česko-německou uměleckou radu, která se spolupodílí na programu. Momentálně festival pořádáme bienálně a v mezidobí zveme vítězku či vítěze Ceny publika na týdenní pobyt do Berlína spojený s překladem a čtením její či jeho další hry. Jedním z výstupů festivalu je taky antologie současné české dramatiky v němčině Von Masochisten und Mamma-Guerillas, kterou jsme vydali před dvěma lety v berlínském nakladatelství Neofelis v nové založené knižní řadě Drama Panorama, kde vydáváme nové hry v německém překladu.
Proč jste se rozhodla spolek Drama Panorama: Forum für Theater und Übersetzung (Fórum pro překlad a divadlo) založit?
Projekt Drama Panorama jsem založila v roce 2009 se svou kolegyní Antje Oegel. Tehdy jsme zjistily, že řada teorií, které se nám předkládají v oblasti literárního překladu, nemají moc společného s naší zkušeností překladatelek pro divadlo. Divadelní překlad má svá specifika a je potřeba ho recipovat nikoli pouze literárně, ale také jako jednu z inscenačních složek, jako syntetickou součást scénického tvaru. Drama Panorama jsme pak koncipovaly jako projekt, který chtěl propojovat práci divadelních překladatelek a překladatelů, ale také autorek a autorů s praktickým divadelním provozem. Spolu s rychle rostoucí členskou základnou jsme pak pořádaly dílny, čtení a tematické pódiové diskuze na různá aktuální témata z oblasti překladu a současné dramatiky. Máme také mentorský program, v němž podporujeme začínající překladatelky a překladatele. No a protože je překlad součástí našich divadelních aktivit, často ověřujeme překlad v praxi, v interakci s hereckým souborem.
Hlavní členskou základnu tvoří překladatelky a překladatelé divadelních her, ale i dramatičky a dramatici, kteří často pracují také v oblasti překladu.
Naše aktivity jsou také napojeny na vědecké a vysokoškolské instituce, což také souvisí s členskou základnou. V souvislosti s českou dramatikou jsme třeba spolupracovali s bohemistikou na Humboldtově univerzitě v Berlíně, kde jsme pro studentky a studenty pořádali překladatelský seminář a zabývali se hrou, kterou pak mohli vidět ve scénickém čtení na festivalu.
Drama Panorama se na různých úrovních podílí také na strukturálně politických debatách v souvislosti s podporou kultury, což je o to důležitější právě teď, kdy se z důvodu uzavírání divadel citelně projevuje i v našem oboru např. ztráta autorských tantiém.
Mají podle Vašeho české dramatické texty šanci na úspěch v německy mluvících zemích? Jaká témata by měli čeští tvůrci zpracovávat, aby u německy jazyčného publika mohla uspět?
Šanci na úspěch má každá dobrá divadelní hra, čeština ani české téma není na překážku, vždyť jsme už dlouho součástí evropského prostoru. První podmínkou mezinárodního úspěchu je samozřejmě kvalitní překlad. To je také důležitou podstatou našeho festivalu – generuje nové překlady českých her.
Na našem prvním festivalu hostovalo Divadlo Letí s inscenací Zpověď masochisty z pera Romana Sikory v režii Martiny Schlegelové. Tato hra pak byla dvakrát uvedena v německojazyčném prostoru, dramaturg jednoho z divadel byl tehdy mezi našimi diváky. Zajímavá je i rozdílná recepce této hry – u nás se v tisku psalo, že je ta hra už passé, protože je z kalouskovsko-nečasovské éry. Vystupují v ní totiž postavy se jmény těchto dvou českých politiků. V zahraničí, zcela bez znalosti českých politických poměrů, ale Sikorovu parodii politické rétoriky Kalouska i Nečase pochopili okamžitě zcela nadčasově, v rovině kritiky podmínek na současném trhu práce, které jsou nastaveny tak, že se to může líbit leda masochistům.
Je dobré, že existují čeští tvůrci a umělci, kteří se pohybují napříč česko-německým divadelním světem a boří klišovité představy o tzv. východoevropském umění, kterému je potřeba vymezit nějaký menší, chráněný, subvencovaný prostor. Třeba režisér Dušan David Pařízek, který režisérsky vyzrál právě v českém divadle, jmenovitě v pražském Divadle Komedie, je již řadu let jedním z předních režisérů i německojazyčného divadla a integruje do něj česká témata, např. v adaptaci Haškova Švejka nebo ve své inscenaci Grillparzerova historického dramatu Štěstí a pád krále Otokara.
V současné době je v České republice poměrně silná generace žen. Například divadelní hra Anny Saavedry Olga (Horrory z Hrádečku) zvítězila v Cenách divadelní kritiky v kategorii Nejlepší poprvé uvedená česká hra roku, adaptace románu Hana se stalo velmi úspěšnou inscenací Mahenova divadla. I vy plánujete, že na letošním festivalu v Berlíně představíte tři české autorky – Dagmar Radovou, Terezu Semotamovou a Martinu Kinskou. Proč jste se rozhodla představit hry výhradně žen a právě těchto autorek?
Jako feministka se samozřejmě snažím o rovnoprávný přístup ke všem pohlavím. Letošní ženská konstelace se ale původně vyvinula tak trochu v reakci na minulý festival, na nějž byli pozváni tři dramatici. Navíc mě těší, že letos pracuji na festivalu poprvé s Katharinou Schmitt, režisérkou, která se také pohybuje stejně úspěšně v českém i německém prostoru, a to s přirozeně sebevědomovu samozřejmostí. Ale určitě máte pravdu, u nás teď existuje silná generace žen – dramatiček, které jsou konečně vidět i na současném divadle. Všechny tři autorky, které letos zveme, mají dosti odlišnou poetiku. „Ženské téma“ zpracovává zejména Radová, jejíž hra Thelma a Selma je mimo jiné mezigenerační srovnávací bilancí struktury vztahů žen a mužů. Pro hru Terezy Semotamové Zadejte cíl je vztahová dialektika odrazovým můstkem k dalším surreálně groteskním dějům. Martina Kinská Ve hře Agent ztv. společenský zase naopak svou sevřenou psychologickou rodinnou sondu směřuje k dokumentárnímu divadlu. Na hře ostatně spolupracovala s historikem Radkem Schovánkem, který více než dvacet let zkoumá archívní svazky StB.
Moje oblíbená spisovatelka Elfriede Jelinek, jejíž divadelní hry překládám do češtiny, ještě v roce 1992 řekla: „Žena není považována za schopnou vytvořit dílo. Něco drobného, maličkosti, také lyriku. Ale žádné Dílo!“ Tento diskurs se dnes rozhodně mění a autorky, které letos hostují na našem festivalu, se na změně takto nastaveného náhledu na „ženskou literaturu“ a potažmo divadlo rozhodně podílejí. Zdá se, že konečně přichází i v českém divadle éra ženských dramatiček. Byla bych přirozeně ráda, kdyby se tento nástup žen projevil i v dalších divadelních oblastech a hlavně se odrazil v hierarchických strukturách.
Rozhovor vedla Michaela Čičváková