Od vydání vašeho posledního románu uplynulo pět let.

Levhartici jsem psala dlouho. Je možné, že kdybych k tomu měla podmínky, napsala bych ji během dvou tří měsíců. Myslím ale, že jí delší doba vzniku pomohla.

Čím žije a hyne hlavní hrdinka Levhartice?

Milla má pocit, že ji v Čechách posledních pár letech pohřbívali zaživa. Odjede se „léčit“ do Velké Británie. Hledá tam anonymitu, kterou v Čechách neměla, přestože si jí tu de facto nikdo nevšímal. Měli ji zařazenou.

Vaše hrdinka řeší také to, že se českým mužům nelíbí.

Všimla jsem si, že spousta, možná většina českých žen tak mezi sedmatřiceti a pětačtyřiceti či padesáti, které už nemají nebo nikdy neměly míry modelek, si připadá totálně absolutně zdeptaná kvůli tomu, že už nezajímají chlapy, že jsou pro ně staré. Prožila to celá moje generace. A nejde vždycky jen o roky. Černovláska si našla v osmnácti nebo ve dvaceti manžela, a on ji po chvíli začal pérovat, jak to, že není blondýna. Kdyby byla blondýna, měla by na talíři, proč není černovláska, a tak dál. Jakákoli ženská byla, manžel jí po čase začal vyčítat, proč není jiná – a přitom si ji přece vzal. Když „dámy v letech“ vyjedou do světa, nevěří vlastním očím: chlapi si jich začnou všímat! Je to osvěžující. A nejsem první, kdo tohle říká: zná to spousta žen.

Jde o ryze český syndrom?

Možná východoevropský a hlavně generační.

Proč to tak je?

Chlapi nevědí, co chtějí, a svádějí to na ženskou.

Co myslíte, že to odráží?

Jejich frustraci? Nespokojenost se životem? Hned ale svá slova doplním: mluvím samozřejmě o některých mužích. Některé ženy z mé generace (i jiných generací) dovedou být pěkné megery a některé chlapy dostat pod pantofel způsobem ve většině světa nevídaným. Když se člověk rozhlédne po světě, vidí, že čeští a moravští muži nejsou tak hrozní: nevdávají své dcery ve dvanácti letech, nepřivedou si domů několik legálních manželek, své partnerky bijí téměř výlučně, když jsou opilí – a ne proto, aby je za střízliva „vychovávali“. Fakt je, že řada žen z naší geopolitické oblasti získala pocit, že se po dosažení určitého věku staly neviditelnými – a že stačí odjet do zahraničí, aby přestaly být průhledné. Právě o tomhle se zmiňuju v Levhartici.

Jaké místo má Levhartice v kontextu vaší tvorby?

Chci napsat „černobílou zvířecí“ trilogii. Její první částí byla kniha Sloni v soumraku o starší Angličance a mladém Senegalci. Jde o příběh zcela ukradený jednomu mému zákazníkovi z taxíku – právě tomu mladému Senegalci. Jednou dvakrát jsme šli na pivo, vyprávěl mi o svém životě a manželství právě s tou starší Angličankou, napsal mi pár e-mailů. Asi po roce se mu jeho manželka vloupala do mailu, našla ty dopisy a napsala mi strašně sprostý e-mail, proč se jí ho snažím svádět. Odpověděla jsem sestersky, ale ona reagovala asi osmi dalšími sprostými e-maily, ve kterých mi postupně popsala celý svůj život. Stačila trocha rešerše a Sloni v soumraku byli na světě. Tu knížku jsem psala tak trochu jako varování: dnes si příliš mnoho žen vozí z Afriky partnery o několik desetiletí mladší – a většinou jim to nevyjde. Jistě, vznikla už řada románů s podobnou tematikou, Sloni jsou ale, myslím, dost unikátní v tom, že je v nich příběh popsán z obou úhlů pohledu: naivní starší bělošky a velmi nenaivního mladého Afričana. Každý z nich má svou pravdu.

Jak pokračujete v mapování vztahů mezi černými a bílými ve druhé části své trilogie?

V Levhartici je oproti Slonům popsán fungující „černobílý“ vztah. Navíc jsem chtěla popsat trend, kdy spoustu lidí pohrdá vlastní kulturou, zatímco se zamiluje do cizí, a to leckdy až trapně. Milla není úplný blázen, ale její kultura jí ublížila. Hledá útěchu v jiných kulturách – a narazí přitom na černošskou rodinu, která se za svůj africký původ sice nijak nestydí, ale nepřikládá mu žádný zvláštní význam. Vznikne situace, kdy je Milla nadšená černošskou kulturou – a černoši zase tou evropskou. Jak se situace vyvine, to popisuju v Levhartici.

Na co se máme ještě těšit?

Poslední část se bude jmenovat Pečená zebra. Inspiraci pro název jsem získala od svého přítele Kennyho, původem Nigerijce, který v české hospodě vždycky nahlédne do menu a nadšeně pronese: „Já si dám pečená zebra“. Kniha by měla být o černoších v Čechách. Vím o nich nejen od Kennyho: obrací se na mě řada českých dívek, které se zamilovaly do černochů, mají s nimi děti a teď nevědí, co si počít, a taky maminek těchhle dívek. Snažím se pomoct a poradit, kde to jde, ne vždycky je to snadné. V Zebře bych ráda popsala fenomén, kterého jsem si všimla: je tu celá kasta děvčat, které se třeba už zklamaly ve vztahu s krajanem, a místo aby si příště daly větší pozor, vrhnou se po hlavě do vztahu s někým, kdo vypadá, mluví a chová se „exoticky“. Někdy to vyjde, až příliš často ne.

Jak píšete? Rukou, nebo jste závislá na počítači?

Vážné věci píšu perem, protože rychlost ručního psaní odpovídá toku myšlení. Důležitý je pro mě také dotek ruky a nechci ztratit ani možnost zapsat si cokoli kdekoli, i když tam není wifina, i když tam není elektrika. Na stroji a počítači píšu příliš rychle a většinou to, na čem mi tak moc nezáleží.

Levhartici jste psala mimo jiné v Budapešti v rámci Visegrádského programu rezidencí. Šlo o váš vůbec první tvůrčí pobyt?

Na rezidenci jsem byla předtím už třikrát, vždycky díky Němcům. V roce 2002 s podporou nadace Roberta Bosche dva měsíce v Berlíně, v tehdy bohémské čtvrti Kreuzberg. Byla jsem také u Wannsee nedaleko Potsdamu a ještě jindy na ostrově Sylt v Baltském moři.

Jaká literatura vás ovlivňuje? Čtete víc anglicky, nebo česky?

Inspiruje mě hlavně život, ale samozřejmě čtu hodně. Před dvaceti lety jsem byla ovlivněna americkou černoškou Toni Morrison. Anglicky jsem četla už od dvaaosmdesátého či třiaosmdesátého roku. Čtu i česky, ale v angličtině je snadnější sehnat, co chcete.

Čím se pro vás liší česky a anglicky psaná literatura?

Ta anglicky psaná je literaturou o čtyři řády větší. V angličtině existuje několik stylů tam, kde je v češtině jenom jeden. Překlady ze sedmdesátých osmdesátých let, např. Faulknera a Hemingwaye, se v češtině až nechutně podobají, kdežto původně jde o naprosto odlišný styl, nemají spolu nic společného. Když jsou knihy třeba těchhle dvou autorů v češtině stylisticky podobné, neznamená to ovšem, že jde o špatný překlad: ten musí být čtivý, neměl by příliš zadrhávat, neměl by čtenáře odvádět od kontextu. A čeština prostě nemá takové stylové rozpětí.

V angličtině neexistují gramatická pravidla, pouze gramatická doporučení. Když se Faulkner rozhodl nedělat apostrofy, vyšla kniha bez apostrofů. Když se Bukowski rozhodl, že nebude na začátku věty dělat velká písmena, protože byl líný zmáčknout klávesu navíc, vyšla kniha bez velkých písmen. Když napsal Kerouac na roli papíru v jednom tahu Na cestě a řekl nakladateli – neopravujte překlepy, to jsou psychologické věci –, Jordan to vydal včetně překlepů. V Čechách něco napíšete, seběhnou se „počešťovači“ a řeknou – ale Pensylvánie se píše s jedním N! Já říkám – a co William Penn? Oni na to – to je nám úplně jedno, Pensylvánie se podle nových českých pravidel píše s jedním N. Nebo chilli – udělali jsme zvěřinové chilli. Ve španělštině se chilli píše s jedním L, jinak by se četlo „čiji“. No dobře, ale v pravidlech jsou dvě L.

Takže česká tendence k nevybočování z řady se projevuje i v pravopisu? 

I v něm. Cokoli, co je moc hubené nebo tlusté, co vybočuje z průměru, má to moc velká nebo malá prsa, má jiné vlasy než očekáváno, má o jedno nebo dvě L nebo N víc nebo míň, je špatně.

Z České republiky jste odešla ve dvaadvaceti. Znala jste už tehdy neoficiální literaturu?

Exilové a samizdatové knihy jsem četla, ale naprostou většinu, když už jsem byla mimo republiku. Já jsem v Čechách věděla, že to existuje, ale byla to pro mě naprosto totální záhada. Možná jsem kolem disidentů mnohokrát prošla nebo jsem si s nimi dokonce vypila pivo. Jáchym Topol také někde řekl, že trvalo čtyři roky, než ho přijal disent, i když seděl ve stejné hospodě jako jeho představitelé.

Po emigraci jste se poměrně brzy dostala k publikování v exilových časopisech.

Obesílali mě, abych něco napsala. Přišli na mě přes Škvoreckého.

Jak se mladé holce podařilo oslovit Škvoreckého?

Pro takovou bylo dostat se do povědomí Škvoreckého naopak velmi jednoduché. Vážil za mnou cestu z Kanady až do New Yorku na základě rukopisu románu Péra a perutě, který jsem mu poslala. Nevěřil, že ho napsala mladá holka. Myslel si, že si z něj vystřelil nějaký starší zavedený český spisovatel. Bylo mu tehdy už přes šedesát, ale byl pořád fešák. Dali jsme si Manhattan, který pil pravidelně, a bylo to úžasné. Vzal s sebou ještě dnes už nežijící židovskou autorku Hedu Kovályovou.

Jak se vám po revoluci podařilo publikovat v prestižních magazínech typu The New York Times nebo Penthouse?

Našla si mě agentka. Kolem roku 1990 byly Čechy v módě a já tehdy byla jedna z mála Čechů, kteří měli v živé paměti zkušenost s komunismem a zároveň byli schopni napsat článek v angličtině. Bohužel to kolem roku 1994–95 skončilo, pak už jsme nikoho moc nezajímali. Dodneška ale podle mé první knihy vyučují na univerzitách po celém světě, jaké to bylo v komunistickém Československu, protože na rozdíl od skvělých knížek třeba od Hrabala byly Péra a perutě relativně schematické. V podstatě šlo o seznam všeho, co mě na komouších štvalo. Anglicky vyšly Péra a perutě v roce 1992 jako Truck Stop Rainbows v newyorském nakladatelství Farrar Straus & Giroux v překladu Davida Powelstocka. Asi ale nebyl úplně nejlepší. Kdyby s vydáním dva nebo tři roky počkali, přeložila bych si to líp. Anglické vydání zprostředkovala zmiňovaná agentka.

Od roku 2000 vám v angličtině už nic nevyšlo. Necítíte obrovský rozdíl v tom publikovat knihy ve světovém jazyku a jazyku malého národa?

Bylo by samozřejmě skvělé, kdyby mi v angličtině vycházely další knížky, ale anglicky psaná literatura je nasycena naprosto vším. Před dvaceti lety jsem byla průkopnice z Čech. Anglicky vyšel ještě Kulatý svět a hlavně kniha o taxikaření v New Yorku, na níž mám nejvíc reakcí. Co se týče této živnosti v New Yorku, zapsala jsem se mezi ne úplně mnoho lidí, kteří o ní něco napsali a zároveň ji provozovali. Gimme the Money vyšla v londýnském nakladatelství, přeložila jsem si ji sama a její vydání už nešlo přes agentku. Krátce jsem měla agenta v Londýně, ale ten to brzy složil. A já nejsem schopná psát a zároveň se propagovat.

Když píšu o černobílých vztazích v češtině, jsem první. A je potřeba toto téma propagovat právě tady, v USA nebo Anglii je mezirasová tolerance už naprosto normální. V Čechách se ještě pořád řeší, jestli jsou černoši jenom opice, nebo taky lidi. Když jdu s Kennym po ulici v Anglii, nikdo si nás nevšimne. Ve čtvrti, kde bydlíme, nás mají všichni rádi, jsme tam zavedený pár: jdu si koupit jogurt do krámu a prodavačka hned – kde máte manžela, jak se má, už tady dlouho nebyl. Jdeme po ulici v Čechách, naproti nám baba a otáčí se za námi tak dlouho, až vrazí do sloupu. To je obrovský rozdíl.

Jak z „ostrovního“ nadhledu pohlížíte na současné politické klima v Čechách?

Totálně absolutně výjimečně mě štve. V posledních volbách před pár dny jsem volila, ale byla to negativní volba. Vypadá to, že se tady politici skvěle naučili fungovat s korupcí. Čímž nechci říct, že nejsou politici, kteří zkorumpovaní nejsou. Ale vědět, koho volit, by asi nemělo být otázkou pětiletého studia: člověk by měl tušit, k čemu inklinuje.

 

Rozhovor připravil Jaroslav Balvín

Foto Kenneth Osieme Odozi

 

O autorce