V Ostravě je celkem aktivní místní středisko Obce spisovatelů. Ačkoli také spojuješ lidi, jeho členkou nejsi, proč?

Neláká mě to. Principem guerilla poetringu nebo třeba večerů poezie, které čas od času pořádám, je sice dát dohromady lidi, ale vždycky jen pro danou akci. Připojit se může kdokoli, jednotlivých setkání se zpravidla účastní vždy jiní lidé. Nikoho neorganizuji, nikdo se nemusí stát „členem“.

O co jde v guerilla poetringu?

Aby ten, kdo chce, udělal někomu jinému radost básničkou. Schová ji někam na ulici, a ten, kdo na ni natrefí, si ji přečte. Ten, kdo sám nepíše, může použít básně klasiků nebo svých oblíbenců. Jde o to dostat poezii do ulic, jakoukoli.

Jak ten nápad vzniknul?

Sama píšu, tak jsem přemýšlela, jak může dát o sobě člověk vědět ještě jinak než vydáním sbírky nebo publikováním v časopise. Napadlo mě umístit básničky do města. Oslovila jsem pár kamarádů, vzali jsme texty a vylepili je v centru Ostravy. Aby se o tom někdo dozvěděl, nafotili jsme je a obrázky dali na Facebook s nápovědou, kde jsou. Pak už to šlo samospádem.

Takže fenomén spojený se sociálními sítěmi?

Básně jsou určeny především náhodným kolemjdoucím, díky Facebooku se ale věc rozšířila. Přidávalo se čím dál víc lidí, dokonce i literární kavárny, knihovny a další kulturní instituce. K poslednímu Mezinárodnímu dni poezie 21. března, kdy vyhlašuji hromadné „partyzánské básnění“ po celé republice, se připojilo asi třicet měst a k tomu letošnímu i někteří Češi žijící v zahraničí.

Jak přesně při guerilla poetringu postupuješ ty sama, myslím technicky?

Používám většinou kus barevného papíru, na který ručně napíšu básničku. Papírek složím, páskou ho nalepím na zvolené místo a napíšu na něj „Báseň pro tebe“, „Vezmi si báseň“ atd. Někdo píše „Báseň pro tento den“, taky tam nemusí být napsané nic. Existují různé varianty, někdo dá básničku do igelitu, aby na ni nepršelo, jiný přidá i dáreček, složí papír do ruličky atd. Jsem ráda, když si základní postup různí guerilla poeti adaptují po svém. Např. je na nich samotných, zda na sebe nechají kontakt. Jsou tací, kteří tímto způsobem poprvé zveřejňují své básně, ti většinou postupují anonymně. Někdo jiný je ale vděčný za zpětnou vazbu. Díky tomu, že na sebe nechali kontakty, se mimochodem v Ostravě seznámili jeden básník s básnířkou. Mě takové příběhy zajímají, ale je na lidech, zda mi je sdělí.

Je účelem, aby si nálezce báseň jenom prohlédnul, nebo si ji vzal, případně ještě něco jiného, aby třeba autor sledoval, jak se artefakt mění v průběhu času, účinkem počasí atd.?

Já chci, aby si nálezci odnesli báseň domů. Stává se ale, že lidi papírek rozbalí, báseň přečtou, ale pak přilepí papírek zpět.

Inspirovalo tě graffiti a streetart?

To je asi největší fenomén, když se mluví o umění v ulicích, ale podobných aktivit, i když jsou třeba trochu dál od kultury, bylo a je víc, třeba zámečky lásky na mostech, geocaching, nebo v současnosti populární piana v ulicích či na nádražích. To je mimochodem úžasná věc, lidi, kteří by si asi nešli sednout do koncertního sálu, se zastaví a klidně si nechají ujet vlak kvůli nějakému amatérskému hráči.

Vystavují prostřednictvím guerilla poetringu vlastní tvorbu spíš nezavedení, debutující básníci, nebo se přidávají také známější autoři?

Převážná většina lidí publikuje tímto způsobem své básně poprvé, ostýchají se s nimi vyjít ven jinak než tímto anonymním způsobem. Je otázka, jakou uměleckou hodnotu většina textů má, ale určitě je dobře, že jeden člověk něco vytvoří a podělí se o to nezištně s druhým. Kromě toho se zapojuje např. Irena Šťastná nebo mladí opavští básníci, kteří už publikují v časopisech a bodují v různých soutěžích, jako Alžběta Luňáčková, Ondřej Hložek nebo Kristina Montagová, či Jan Delong z Třince.

Tvůj původní nápad se postupně rozrostl a nabyl dalších tvarů. Jaké velké a zajímavé akce se kupříkladu konaly nebo teprve budou konat v rámci guerilla poetringu?

Knihovna v Třebíči, což je moje rodné město, zablokovala kvůli poezii celé náměstí. V centru Brna ukryli nedávno do jedné plastiky na devadesát básní, vypadala pak jako ježek. Při posledním básnění v ulicích jeden z ostravských guerilláků rozvěsil na strom v centru Ostravy 113 básní. V jedné českokrumlovské kavárně to vzali jako výzvu a chtějí texty oblepit tamní zámek. Guerilla poetring bude součástí letošního multižánrového festivalu Colours of Ostrava, spolupracovat přitom budeme s Petrem Hruškou. Do budoucna chci kooperovat i s Českými centry v zahraničí. Do projektu se zapojují fotografové, chodí s lidmi do ulic. Pořád si ale kladu otázku, nakolik partyzánské básnění konzervovat, dělat z něj výstavy, almanachy a jiné výstupy; pro mě tkví jeho síla v kouzlu okamžiku objevení textu.

Ve vlastní tvorbě nejsem dokumentaristkou

Narodila ses v idylické Třebíči, v „černé“ Ostravě žiješ už devět let. Jak na tebe působí?

Všichni říkali, že jsem blázen, když se sem stěhuji, ale mně se líbí industriál. Je tu tvrdší prostředí, i co se týče lidí; ale pro mě je to inspirace. Dřív jsem psala poetičtější, něžné texty. Ostravská drsnost mě mění, ale myslím, že v pozitivním duchu: k vyjadřování víc bez obalu, přímému pojmenovávání věcí.

Dá se tedy ve tvé poezii Ostrava najít?

I v první sbírce V bílém z roku 2010, kde jsou ovšem také daleko starší básně, je pár textů inspirovaných Ostravou. Ta se ale samozřejmě vkrádá spíš do současnější tvorby. Neční tam prvoplánově, asi ji prostě lépe znám. Paradoxně se zároveň čím dál víc vracím i k Třebíči. Novou sbírku s pracovním názvem Zloději lžiček bych chtěla postavit právě na kontrastu idylického dětství v historickém městě a velkého průmyslového města, kde si musím hledat své místo.

Níže přetiskujeme některé tvé básně včetně novějších, které hodláš zařadit do sbírky s pracovním názvem Zloději lžiček. Jak je v nich Ostrava čitelná?

Nejsem dokumentaristka a nezaznamenávám příhody, co se dějí. Takže jde spíše o náladu nebo emoci v daném okamžiku. Námětem na text převracím stěny byl jeden zchátralý dům v Ostravě, text seškrábnout mě napadl, když jsem jela v tramvaji a viděla umrzlého bezdomovce, nad kterým stáli dva policisté. Jde tedy o konkrétní momenty nebo i lidi, ale pak už se fantazie rozletí nekontrolovatelnými směry.

Spolupracuješ ještě s divadlem v Opavě, kde jsi také studovala?

Už ne, přestalo mě to bavit. Tamní tým neměl dál ambice tvořit, řada lidí už to chtěla nějak „doklepat“ do důchodu. Nechtěla jsem nikoho násilím nutit do invenční, netradiční dramaturgie, tak jsem odešla.

Opustila jsi divadlo úplně?

Nedávno v Uherském Hradišti premiérovali mou poslední hru Pohřbívání. Chci psát dál.

Čím se teď živíš?

Pracuji pro bratislavskou goodtv jako dramaturgyně a redaktorka několika reality show, např. Farmář hledá ženu.

Tak co založit reality show na bázi guerilla poetringu?

To by mělo určitě nízkou sledovanost. Samozřejmě jsme ale ve Farmáři měli nějaké úkoly ve smyslu, že se láska vyznávala prostřednictvím poezie.

Inspiruje tě tento fenomén ve volné tvorbě?

Osudy soutěžících jsou leckdy velmi zajímavé. Fascinuje mě, kam až můžou lidi zajít, aby vyhráli. Rok nebo dva před tímto angažmá jsem dokonce o reality show napsala hru Na život a na smrt, podle které vznikl stejnojmenný krátký amatérský film v režii Radka Wolfa. Teď vidím, jak tyto pořady reálně fungují, a v další hře, kterou chci napsat, asi jejich rámec znovu použiju.

 

Rozhovor připravil Jaroslav Balvín

Foto Martin Straka a Evelyn Benčičová

 

O organizátorce a básnířce

Blanka Fišerová je básnířka, pořadatelka večerů Poezie v barvách, iniciátorka „guerilla poetringu“, dramaturgyně a autorka divadelních her. www.poetriablanca.cz, www.facebook.com/poetriablanca

 

Ukázka z tvorby Blanky Fišerové

Černé město

vybělit na mapě.

Těžební věže

prorostou mrakodrapy.

Do tří vykřičníků

bezdomovci balí cigarety.

Umělci z dovozu

a exodus špíny.

Chystám se na odsun

do vlastního ghetta.

(17. června 2010)

 

Táhni mě šachtou,

za vlasy

pověsím se

vedle tvé

košile,

sníh padá stropem

spolu s omítkou,

mizíme

zavaleni

(19. července 2010)

 

Převracím stěny –

zá a pádně.

Transfúze paměti –

ná a pádně.

Kdo koho napadl,

blednoucí podpisy,

krycí jména,

zlámané židle.

Mnoho –

obě a tí.

Titíž sou a druzí,

jen budovy zkrásněly.

Sám a metová,

klíče předány,

víly tajně vyjí u vil,

oběšení,

vyvolení,

převracím stěny,

tak tady to bylo,

tady vraždili.

(21. října 2013)

 

Seškrábnout duši z chodníku,

převážit,

schránka nedostupná,

ukrývá staré hlasové stopy,

paradox umrznutí,

když už jediný den v roce

zima ti sněží mezi nohama,

tramvajové plivance

tovární bezpauznosti,

chrlíme

úsměvy,

centimetrové průrvy

v soucitu.

Zvoní ti na přesnost,

nepodáš ruku,

umírá.

(29. prosince 2013)