V rozhovoru s Alenou Blažejovskou hovoří o německy psané literatuře z českých zemí ve 20. století, o druhém životě některých autorů, mj. spisovatele Rudolfa Kassnera a germanisty a literárního kritika Wendelina Schmidt-Denglera, a o Rakouské knihovně.
K vašim odborným zájmům patří vedle německé a rakouské literatury 20. století a vídeňské moderny také německy psaná literatura z českých zemí. Ta je dnes již literárněhistorickým fenoménem, nebo byste některé německy píšící autory z českých zemí zahrnul do současné literatury?
Ti, kdo se tu narodili, zůstali nebo se sem vrátili a pro něž byla němčina rodným jazykem a v něm také tvořili svá literární díla, odchodem Lenky Reinerové (2008), respektive Dory Müllerové, brněnské členky P.E.N. Clubu v exilu německy mluvících zemí (2009), nejspíš definitivně vymřeli. V cizině zemřel Franz Wurm (2010). Nesmíme však zapomenout na žijící Eriku Pedrettiovou nebo esejisty typu Petera Demetze, jejichž domicil zůstává dnes jinde. Objevují se však autoři (autorky) nejmladší generace jako Milena Oda (Oda Onetti), kteří píší a publikují německy, třebaže němčina jejich rodným jazykem není. Naproti tomu berlínský Jan Faktor je v tomto směru ostřílený matador a nepominutelný faktor německé literatury. Také si umím představit situaci, že se tu usadí (aspoň na nějakou dobu) autor či autorka, jejichž rodným nebo aspoň osvojeným literárním jazykem bude němčina, a budou psát a publikovat německy. Dokud odsud např. zase neodejdou. A ani to nemusí v době globálních migračních proudů být takřečeno etnický Němec, Rakušan, Švýcar nebo dejme tomu Alsasan. Čistě literárněhistorickým fenoménem by se taková literatura mohla stát jen za předpokladu, že by němčina přestala jako přirozený a literární jazyk naprosto fungovat. Určitě to však nebude masový fenomén, ale spíš jednotlivci, jejichž tvorba bude žít z jiné zkušenosti a bude jinak kontextualizována. Situace, kdy v českých zemích žila německy mluvící menšina v počtu větším než tři miliony, se asi hned tak opakovat nebude, a menšina tudíž už nevygeneruje svébytnou a nepřehlédnutelnou literaturu, školy a hnutí. Kolik autorů jako Milena Oda dnes píše německy a jaký je či bude jejich význam, neumím říct.
Mají znovu vydávaná díla německy píšících autorů původem z českých zemí dopad na aktuální literární provoz, nebo jsou zajímaví spíše z historických, resp. politických hledisek?
Robert Musil, pokud se vaše otázka netýká pouze původu jako místa narození, ale i místa dlouhodobého pobytu, by byl exemplární ukázkou živého klasika. Bez něho si sotva dovedeme představit tvorbu Milana Kundery nebo Jiřího Kratochvila. Je i reálná šance, že loni vydaný nový překlad Musilova Törleße z pera Radovana Charváta se dočká třeba divadelní adaptace, stejně jako starší překlad Jitky Bodlákové. Počkáme si na případné experimenty s Musilovým Klagenfurtským digitálním vydáním (2009). Od Luigiho Reitaniho, germanisty a překladatele v Udine, který mimo jiné spolupracuje s bohemistkou Annalisou Cosentinovou (ta překládá českou literaturu do italštiny), vím, že se chystá na překlad pasáží Muže bez vlastností do italštiny podle tohoto kritického vydání, třebaže s jistými textovými zjednodušeními. Možná to připomene čtenářské vydání Kafkova Procesu připravené Hartmutem Binderem pro nakladatelství Vitalis podle Faksimilovaného kritického vydání (Roter Stern/Stroemfeld), tedy např. včetně pasáží Kafkou vyškrtnutých.
Někteří autoři, kteří už byli považováni za odeznělý literárněhistorický fenomén, začínají druhým životem teprve žít. To je případ mj. Rudolfa Kassnera (1873–1959), rodáka z Velkých Pavlovic, jehož tvorba za jeho života zaznamenala asi tři vlny zájmu, naposled v 50. letech. Od 90. let vyšly překlady do rumunštiny, italštiny, podle editora jeho sebraných spisů Klause Bohnenkampa ze Stuttgartu se chystá t. č. překlad do maďarštiny s předmluvou (či doslovem?) Imre Kertésze. Historická či politická hlediska v jeho případě rozhodně nehrají žádnou podstatnou roli. „Dopadem“ to asi nazvat nelze, ale Kassnerova desetisvazková edice sebraných spisů na znovuobjevení doma ještě čeká. Zatím o Kassnerovi víme od Karla Kosíka. A to ani nemusíme v jeho případě mluvit o autorech v německy mluvících zemích, hlásí se k němu dnes Botho Strauß, dříve to byli např. Friedrich Dürrenmatt, Paul Valéry, André Gide, W. H. Auden, Hofmannsthal (ten jej opakovaně navrhoval na Nobelovu cenu za literaturu), Rilke, Thomas Mann (jeho Smrt v Benátkách cituje Kassnerův překlad Platóna), Georg Lukács a možná překvapivě Helmut Heißenbüttel. Do francouzštiny ho překládal mj. Gabriel Marcel. Také Kafka četl Kassnera a velmi výstižně ho charakterizoval v jednom z dopisů Brodovi…
A kdo zná Angelu Rohrovou (1890–1985), rodačku ze Znojma, jejíž tvorbu německý Spiegel srovnával před několika lety se Solženicynovým Jedním dnem Ivana Děnisoviče? Znal ji jako autorku už Rilke, pomáhali jí Freud a Brecht. Navzdory intervencím Konstantina Fedina nemohlo dílo této komunistky vyjít ani v Sovětském svazu či NDR. Její texty ovlivněné literárně expresionismem a dadaismem a zkušeností ze sovětského gulagu se dostaly německé veřejnosti do ruky prakticky až po její smrti.
Zato se do češtiny překládají romány H. G. Adlera, který v cizině zůstává asi ještě pořád spíš stranou zájmu. Možná se dočkáme i překladů německých básní Hanse Wernera Kolbena, vnuka zakladatele pražské firmy Kolben & Daněk, podle Adlera autora poslední generace Pražské školy. Verše z Prahy i z terezínského ghetta editoval pro nakladatelství Arco loni Peter Demetz, Kolbenův přítel a spolužák z gymnázia.
Kladem je, že máme doposud k dispozici dva svazky Lexikon deutschmährischer Schriftsteller z olomoucké germanistiky a začínáme tak lépe poznávat literární podhoubí (obdobný projekt se plánuje i pro Čechy), horší je to už s dějinami této literatury. Nedávný překlad Dějin německé literatury v Čechách 1900–1939 Josefa Mühlbergera je rozhodně zajímavější pro poznání autora samotného, rozsahem a metodologicky už však naprosto nevyhovuje. Ještě víc chybějí nové edice literárních textů samých nebo aspoň nějaká knižní řada německy píšících autorů z českých zemí, která by tady vycházela v překladu a reflektovala nejen stav germanistického výzkumu doma i v zahraničí, ale i literárněkritická/estetická hlediska a relevantní autory. Něco jako edice Jürgena Serka nebo právě knížky z nakladatelství Arco, které by byly ovšem přístupné i čtenářům němčiny neznalým.
Také jsou tu ovšem autoři, kteří z českých zemí přímo nepocházejí, ale odkud pocházejí jejich rodiče a předci. Ve svých knížkách zpracovávají rodinná vyprávění vážící se k českým zemím. Jako příklad může posloužit Reinhard Jirgl a loni vydaný český překlad románu Vienna od Evy Menasse. Tematika vyhnání Němců je u těchto autorů nahlížena z jiného úhlu, zkřížena groteskně se socialistickou realitou a pořádnou porcí ironie. Rozhodně nejde o „deprivační literaturu“ (Hubert Orlowski) generace těch, kteří to zažili na vlastní kůži, ani o tradování posttraumatického stresového syndromu v rodině, ale o literaturu s estetickými nároky bez ohledu na původ jejích původců. Útěk a vyhnání jsou tématem světové literatury počínaje Biblí nebo Ovidiem a Vergiliem.
Vzdáme-li se pak důsledně romantiky původu, možná je v ní skryt i jistý etnocentrismus, a budeme-li se dívat trochu za humna, objevíme paradoxně, co je doma. Rakušanka Gudrun Seidenauerová píše o Jihotyrolácích transferovaných za 2. světové války do Ostravy (Aufgetrennte Tage), z Itálie známe i literární zpracování osudů Trentiňanů na jižní Moravě za 1. světové války. Haličský žid Julius Wolfenhaut studoval před válkou na německé brněnské technice, Rusové ho z jeho vlasti deportovali do gulagu v Sovětském svazu. Jeho izolace byla tak absolutní, že vůbec nevěděl o existenci nějakého Hitlera v Evropě, natožpak o šoa. I po vystěhování do Spolkové republiky Německo zůstal pro něj největším netvorem 20. století Stalin. Jeho vzpomínky zajímají psychology, ale byly adaptovány i pro divadlo. Koberec reality i literatury je ve skutečnosti mnohem pestřejší než dějinami zdiskreditovaný ideál etnicky homogenního státu nebo tzv. národní literatury. A literární vědu dnes už netřeba jako Nationalwissenschaft instrumentalizovat k obraně národních zájmů.
Můžete připomenout některé rakouské autory, kteří ve svých dílech popsali českou nebo moravskou realitu? Jaký obraz v tomto zrcadle spatřujeme?
Obraz Moravy u Ferdinanda Saara, Marie von Ebner-Eschenbachové, Jakoba Julia Davida nebo Charlese Sealsfielda, možná i Oskara Jelineka nás už asi tolik nepřekvapí. Škoda jen, že je nemáme pro čtenáře trošku pohromadě v takovém pěkném svazku jako Mähren kolegyně Christy Rothmeierové z knižnice Europa erlesen (Wieser Verlag, Klagenfurt).
Ale čím je asi zajímavý pro Marie-Claire Méryovou, germanistku z Univerzity v Provence, obraz Moravy u Rudolfa Kassnera, že o tom napíše studii Rudolf Kassner (1873–1959) et la Moravie, ou la vision autobigraphique d´une „enfance mythique“, 2009? Vždyť odešel do Vídně v osmnácti letech, po roce 1945 žil už ve Švýcarsku. V meziválečné době však zajížděl na panství princezny Thurn und Taxisové do Loučeně u Nymburka nebo k hraběti Dubskému do moravských Žádlovic. Na zámku Duino/Děvín u Jaderského moře seznámil princeznu „Dottore mistico“ s přítelem Rilkem, „dottore serafico“. Rilke tam začal psát své Duinské elegie. Ani tu samotnou salonní kulturu německého jazyka v českých zemích ještě příliš neznáme. Už za železnou oponou napsal Kassner na sklonku svého života hommage na Moravu, vzpomínky pod titulem Druhá plavba. Název si vypůjčil z Platónova Faidona, kde deuteros plus označuje plavbu nikoli s rozvinutými plachtami, ale s vesly, tedy jako lodi válečné. Mínil tím život vyvzdorovaný vlastním úsilím, étosem na osudu. Celý život se Kassner heroicky potýkal s následky spinální obrny, učil se chodit a stal se světoběžníkem. Teprve po osmdesátce musel na invalidní vozík. Jižní Morava a Slovácko mu bylo vlastí roztrhaného Dionýsa, tedy druhou Thrákií. Její hlína mu připomínala už uherskou pustu. Morava pro něj byla monarchií in nuce, pomyslným středem, kde se vyrovnávaly její protiklady. Je to ovšem víc než zaměnitelná variace habsburského mýtu. Obdivoval na ní množství lidských typů, jež vydala, a její muzikálnost. Vzdal hold svému učiteli latiny literárním portrétem. V postavě podomního kožkaře Kische, „věčného žida“, zachytil například chudé moravské židovství. Je to mýtus Moravy, nevídaný a jinak ještě neviděný.
Hodně času věnujete česko-rakousko-německému, a snad nejčastěji brněnsko-vídeňskému kulturnímu dialogu. Které instituce jej nejúčinněji podporují?
Institucí je asi dost, ale iniciativ, zejména literárních, by mohlo být poněkud více, zejména mimo Prahu. Na rozdíl od Arne Nováka nepovažuji označení Brna za „předměstí Vídně“ za známku české inferiority v podunajském soustátí, ale za tradiční můstek k mentálnímu překonání železné opony. Tichými a nevtíravými diplomaty rakouské kulturní politiky jsou Rakouské knihovny v zahraničí, jejichž síť pokrývá 61 míst v Evropě i mimo ni (např. Turecko), od Jeruzaléma až po Almaty v Kazachstánu. V poslední době je pro jejich rozvoj důležitý černomořský cluster a Podunají. Knihovny jsou přičleněny vesměs k vědeckým nebo univerzitním knihovnám. Je to asi ten nejsympatičtější „kulturní imperialismus“ na světě. Knihy do té které knihovny mohou vybírat sami knihovníci nebo jejich vědečtí spolupracovníci na univerzitě, vesměs germanisté. Goethe-Institut má v celé ČR zatím jen pět partnerských knihoven a tři kulturní Goethe-centra, z dosavadního vývoje však vyplývá, že hustotu rakouské sítě postupně dohání.
V knihovnách se konají za spolupráce místních Rakouských kulturních institutů čtení rakouských autorů, výstavy, přednášky. Rakouské knihovny poskytují útočiště i Lichtenštejnským regálům, které následně vznikly z iniciativy Lichtenštejnského knížectví. Při dubnové soukromé návštěvě Brna se do brněnské knihovny vydala i Jeho Jasnost Jan Adam II. s čerstvě jmenovanou, historicky první velvyslankyní Lichtenštejnska v České republice, J. J. princeznou Marií Piou Kothbauerovou. Význam této rakouské kulturní iniciativy, která v Brně oslavila 20 let trvání (2010 – brněnská knihovna vznikla jako první v ČR), potvrdil i nedávno zesnulý Jiří Gruša. V rámci cyklu Wissenschaftskolleg Österreich-Bibliothek proslovil v dubnu svou přednášku o Edvardu Benešovi (Kouzla kapitulace), a tak poprvé v ČR (po Vídni) zde uvedl svou poslední knihu Beneš jako Rakušan. Vedle řady jeho funkcí bychom neměli zapomenout, že Jiří Gruša byl i předsedou Rakouské společnosti Franze Kafky. V červnu 2011 do brněnské Rakouské knihovny zavítali studenti Austrian Studies z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě.
U přeshraničních kulturních styků bývá nezastupitelná úloha konkrétních osobností, které je svým neúnavným úsilím třeba i dlouhá léta rozvíjejí. Mohl byste jmenovat některé takové literární „arbitry“ pro oblast česko-rakousko-německou?
Na české straně to byl zcela určitě Jiří Gruša. Brnu věnoval v poslední době hodně pozornosti. Ať už svou účastí na Jihlavsko-brněnských rozhovorech (Dialog uprostřed Evropy), nebo na veřejném diskusním pořadu Divadla Husa na provázku a Masarykovy univerzity Česká vize nebo právě ve Wissenschaftskollegu, kde měl letos absolvovat blok přednášek.
V Brně se ovšem nesmí zapomenout na již institucionalizovaný Měsíc autorských čtení „pánů –říků“ (Pavel Kohout), Petra Minaříka a Pavla Řehoříka z nakladatelství Větrné mlýny, kteří do Brna dovezli reprezentativní výběr rakouských a německých spisovatelů a expandují i do sousedních zemí. A to s úmyslem zprostředkovat autory německého jazyka, např. právě Lichtenštejnce, i jiným městům.
Na rakouské straně to byl určitě publicista Wolfgang Kraus, prezident Rakouské společnosti pro literaturu se sídlem ve Vídni. Nejspíš od něho pochází i idea Rakouských knihoven, pro kterou získal i ministra zahraničí Aloise Mocka a v listopadu zesnulého sekčního šéfa Bernharda Stillfrieda. V poslední době se diskutuje o Krausově (vědomé) účasti na tzv. Tajném Marshallově plánu, kulturním projektu CIA pro východní Evropu, na němž se podílel mj. Vojtěch Mastník a dle všeho i sám Pavel Tigrid. Masarykova univerzita dekorovala Wolfganga Krause Stříbrnou medailí a v roce 2010 Zlatou medailí i paní Christine Dollingerovou, která dnes řídí chod knihoven a postarala se o jejich lepší zasíťování a servis pro vědeckou kooperaci mezi knihovnami navzájem. Jako kulturní atašé rozvinula paní Dollingerová v Česku řadu iniciativ. Ze scény zmizel Süd-und Osteuropa-Institut. Vznik jeho brněnské pobočky inicioval svého času spolkový kancléř Erhard Busek. Dr. Jana Stárková za dobu jeho trvání významnou měrou organizovala vědeckou spolupráci mezi Rakouskem a Českou republikou. Její vlastní vědecký potenciál v Brně rozhodně schází.
Pokud jde o literárního arbitra, určitě zde schází germanista a literární kritik Wendelin Schmidt-Dengler, podle Krause odchovanec Rakouské společnosti. Schmidt-Dengler šéfoval vídeňské germanistice, Rakouskému literárnímu archivu při Národní knihovně ve Vídni (spravuje pozůstalosti rakouských autorů 20. století), odborně zaštiťoval projekt vědecké spolupráce Rakouských knihoven pro obor literatury. Našel si však i čas podílet se na česko-rakouských (-německých) sympoziích v Českých Budějovicích (2001), Brně (2003) a v Ústí nad Labem (2005) s výhledem na jejich pravidelnější konání. Byl také porotcem pražské Ceny Franze Kafky. Dostala ji těsně před Nobelovou cenou i Elfriede Jelineková. Příští rok oslavíme jeho nedožité sedmdesátiny. Odbornou agendu Rakouských knihoven převzala prof. Konstanze Fliedlová. Na celou agendu „Wendelin Schmidt-Dengler“ si nikdo však už netroufne. Obcházela ho pověst přinejmenším multilokace, ne-li přímo omniprezentnosti. A bezpříkladné pracovitosti. Vedl úhrnem asi tři sta diplomových prací a disertací.
V čem spočívala důležitost Rakouské literární společnosti pro českou literaturu před rokem 1989?
To nám symbolicky napověděla i smrt Václava Havla. Zemřel 18. prosince, tedy právě v den 50. výročí jejího založení. V roce 1965 právě zde (http://www.ogl.at/) zahájil svou literární cestu na Západ. Dějiny Společnosti jsou zároveň dějinami rakouské kulturní politiky. Díky statutu neutrality i historicky bylo Rakousko pro sovětský blok přijatelnější než třeba západní Německo. Vídeň ale přitahovala ve zlatých šedesátých i literáty ze Západu, Společnost byla tehdy ve Vídni jedinou literární institucí, kde se germanisté mohli setkat s nebezpečně živými domácími autory i autory ze zahraničí. První čtení předčila očekávání pořadatelů. Bylo tak natřískáno, že při rvačkách o místo musela proti neuspokojeným fanouškům zakročit policie. Vystřídaly se tu ikony francouzského nového románu Robbe-Grillet, Sarrautová, dále Cioran, Canetti, Grass, prostě kdejaké významné jméno literatury, nebo historikové, filosofové, Adorno, mladý bouřlivák Handke, T. Bernhard i pozdější nobelisté Jelineková a Herta Müllerová. Ne nevýznamnou část představovali emigranti z Rakouska Manès Sperber, Erich Fried, Hilde Spielová. Kontakty na ně obstarával Krausovi v Londýně Martin Esslin, u nás známý především jako autor knížky o absurdním dramatu. Wendelin Schmidt-Dengler vyslovil v jiném kontextu podezření, že si rakouští kulturpolitikové péčí o emigranty a jejich přiřazováním k Rakousku (exemplárně Canetti!) kompenzují ztrátu někdejšího velmocenského postavení. Možná to platí i pro Společnost a i pro skupinu autorů z Východu i disidenty. Z českých autorů tu byl z Divadla Na zábradlí Jan Grossman, Jiří Kolář, Škvorecký, Josef Nesvadba, Milan Uhde, Jan Trefulka. Z NDR vyemigrovaní disidenti Jürgen Fuchs a Reiner Kunze. Měl to být údajně Wolfgang Kraus, kdo Handka upozornil na Kunzovy překlady Jana Skácela. Autor za ně dostal Petrarkovu cenu a Handke byl jeho laudátorem. Po srpnové okupaci např. odhlasoval rakouský parlament z podnětu spolkového kancléře a ministra financí mimořádný „zákon o překročení rozpočtu“ a poskytl asi dvěma stům českým literátům prchajícím z domova, kteří nalezli první adresu ve Společnosti, jednorázovou pomoc v celkové výši jeden milion šilinků. Byl mezi nimi např. i Eduard Goldstücker. V sedmdesátých letech pomáhala Společnost do emigrace např. Efimu Etkindovi nebo Josifu Brodskému. Na literární pořady chodili osobně i politici, např. spolkový kancléř. Po roce 1989 Společnost hodně ze své někdejší aury ztratila. Neutralita nehrála už roli, autoři mohli vystupovat doma i jinde v zahraničí, ve Vídni vyrostla konkurence v Literaturhausu a především ve Staré kovárně (Alte Schmiede) v Schönlaterngasse, Wendelin Schmidt-Dengler si zvával autory naživo do semináře v rámci Vídeňských přednášek k literatuře (v koprodukci se Starou kovárnou). Společnost začala opečovávat hosty z nově zakládaných Rakouských knihoven, literárněvědné stipendisty Franze Werfela.
Asi je škoda, že se nerozeběhla spolupráce s Českým centrem (rovněž v Herrengasse), bylo by zapotřebí druhého dechu. Po Krausově smrti (1998) se však druhá osobnost s natolik silným charismatem dá asi stěží najít. I finanční makro- a mikrokonstelace je dnes jiná: Kraus si mohl dovolit pracovat pro Společnost zadarmo, protože novinářské a publicistické honoráře byly ve srovnání s dneškem víc než velkorysé.
Ale přinejmenším na symbolické úrovni tu nepřehlédnutelná podpora trvá i nadále: Marianne Gruberová, prezidentka Společnosti, je nyní také porotkyní pražské Ceny Franze Kafky a za jejího působení připadla tato cena Václavu Havlovi. Společnost Manèse Sperbera spolu s rakouským ministerstvem vyučování udělila Cenu Manèse Sperbera za rok 2011 Jiřímu Grušovi (bude předána in memoriam koncem ledna 2012). Možná je to právě i její zásluhou, třebaže P.E.N. svého času Společnosti konkuroval.
Jakou máte vy sám zkušenost s vídeňskými spisovateli, literárními historiky a teoretiky?
Rakouské autory potkávám častěji spíš v Brně, vystřídalo se jich tu za dvacet let možná padesát nebo šedesát. Takovou pěknou, bohužel jednorázovou a médii nepovšimnutou akcí byla brněnská konference Němečtí, čeští a slovenští spisovatelé v exilu. Vzájemné zkušenosti se dvěma diktaturami (1933–1989) koncem října 2010 za předsednictví Jiřího Gruši. Pořádal ji už zmíněný P.E.N. Club v exilu německy mluvících zemí. Z Brémské univerzity, kde existuje pracoviště pro výzkum východní Evropy, se jí účastnil prof. dr. Wolfgang Schlott. Týkala se nejen Vídně, ale i opačného migračního proudu, tj. i rakouského exilu do Československa, a Brno bylo jedním z míst, kam němečtí i rakouští exulanti mezi válkou směřovali. V 90. letech to připomněla výstava Drehscheibe Brünn už zmíněné Dory Müllerové. Byla to malá poklona jí i dalším členům tohoto P.E.N. původem z Brna či Moravy, jeho zesnulému předsedovi Rudolfu Ströbingerovi a literárnímu historikovi Antonínu Kratochvilovi. Jinak v rámci následné péče (Nachbetreuung) se setkáváme jako bývalí stipendisté Franze Werfela, takového malého Humboldta pro literární vědce zabývající se rakouskou literaturou, na každoroční konferenci. Máme tak platformu i pro další bi- či multilaterální projekty. Někteří z nás fungují i jako vědečtí spolupracovníci Rakouských knihoven. Od roku 2009 se v rámci našich konferencí koná Čtení Wendelina Schmidt-Denglera. Čtení některého ze známých rakouských autorů, vesměs přátel zesnulého kritika, doprovázejí i absolventi čtením svých překladů textů předčítaných autorem. V prvním roce četl Christoph Ransmayr, ve druhém ročníku Friederike Mayröckerová, v roce 2011 Friedrich Achleitner. Poslední připomíná kombinací talentů tak trochu Víta Obrtela: je architektem, kritikem architektury i básníkem. Navíc zná velmi dobře brněnskou architektonickou scénu, napsal předmluvu ke katalogu výstavy o Bohuslavu Fuchsovi ve Vídni, kde probíhala na přelomu let 2010–2011. Doufám, že se nám podaří nějak propojit nově otvíraný bakalářský obor Austrian Studies na vídeňské germanistice s přednáškami Wissenschaftskollegu.
Moravská zemská knihovna – Rakouská knihovna a Masarykova univerzita ve spolupráci s Rakouským kulturním fórem v Praze uspořádaly od října do začátku prosince 2011 cyklus přednášek, který jste moderoval spolu s Tomášem Procházkou. Je to každoroční aktivita?
To se nedá po dvou ročnících říct. U tzv. měkkých projektů se počítá s udržitelností dva až tři roky. Studentské projekty se vesměs rozpadají s odchodem týmu z univerzity. Osobně jsem spíš vyznavačem delší kontinuity. Zatím se pokoušíme o jisté etablování cyklu a jeho medializaci a také zakotvení těchto aktivit v rámci transformovaného Spolku absolventů a přátel Masarykovy univerzity. Více lidí si spojí Brno s Österreich Institutem, který se stará o výuku němčiny, další vzdělávání učitelů a jejich didaktickou podporu než právě s Rakouskou knihovnou (Österreich-Bibliothek), která se v Brně nachází jinde. Při nechtěné záměně možná podvědomě působí model Goethe-Institutu.
Jaké priority sleduje dramaturgie takových přednáškových cyklů?
V prvé řadě získat i nové návštěvníky pro knihovnu, zejména z řad univerzitní mládeže a absolventů vysokých škol, a to i ty, kteří nevládnou němčinou. Brno se stalo univerzitním městem, studuje v něm asi 80 000 studentů, jen na Masarykově univerzitě asi 40 000. Je to velký potenciál. Pro studenty by to mohlo být jakýmsi interdisciplinárním studiem generale, zejména poté, co se následkem změněné politiky financování interdisciplinárnost spíš omezila: samostatně hospodařící ústavy by musely financovat odliv kreditů z mateřského oboru jinam. Pro germanisty je to snad vítaná tematická a personální „změna tapety“. Zatím byla dramaturgie volnější, sice vesměs přirozeně chronologická, jednotlivá témata jsme vybírali podle různých výročí (letos 250. jubileum narození Antonína Vranického, 100 let od udělení Nobelovy ceny za mír pacifistovi Alfredu Hermannovi Friedovi – spolupracoval s B. Suttnerovou, která žila v Brně – a ortenovské jubileum), u příležitosti vydání nových publikací referentů (reedice českého překladu Hitlerovy Vídně Brigitte Hamannové, její přednáška měla však navázat i na jarního Grušova Beneše). Některé přednášky měly internacionálnější flair, některé si všímaly lokálnějších fenoménů, vždy však v jisté internacionální komparaci. První cyklus měl však jako celek připomenout jubileum Rakouské knihovny v Brně, druhý jubileum Rakouské společnosti pro literaturu. Třetí cyklus by měl reflektovat i nadále tato hlediska: jako celek by mohl být věnován dvaceti letům werfelovského stipendia, nedožitému jubileu Wendelina Schmidt-Denglera, 70. výročí smrti Roberta Musila a 130. výročí narození Ernsta Weiße původem z Brna. Žádoucí je ovšem už větší tematická koherence. Možná by se cyklus mohl jmenovat Evropa rozervaná, nebo sjednocená? Literatura, diplomacie, politika na cestě z 20. do 21. století. Počítáme i s referenty, kteří k tomuto tématu napsali nebo vydali něco tady v Brně, ať šlo o koncepty Evropy (Mitteleuropy) v době 1. světové války, nebo meziválečné. Letos si připomínáme i 35. výročí vyhlášení Charty 77. To je i připomenutím debaty nad Mitteleuropou v disentu a exilu a mohlo by to sloužit k zamyšlení, zda se odchodem řady disidentů neposiluje ještě více ráz „neonormalizace“ (V. Bělohradský) na domácí posametové scéně.
Aktivity bychom chtěli propojit s brněnským Dialogcentrem, Husa klubem na Provázku a Kulturními novinami, které vycházejí v Brně už v papírové podobě. Přednášky by mohly přitáhnout do knihovny i expaty, cizince-vědce, kteří tu budou pracovat na výzkumných projektech např. ve Středoevropském technologickém institutu (CEITEC), nebo jejich rodiny. Rakouská knihovna je součástí oddělení zahraničních knihoven, koexistuje v symbióze s Německou, Britskou a Americkou knihovnou. Otázkou je, zda je to prioritou vedení zahraničního oddělení či přímo vedení Moravské zemské knihovny. Zatím na nabídku strategických rozhovorů nereagovalo.
Cíl je ambiciózní: spoluutvářet intelektuální a duchovní ráz Brna. Něco na úrovni Vídeňských přednášek ve Vídni.
Prof. Peter Demetz, který do Brna pravidelně přijíždí, proslovil přednášku o vztahu Jiřího Ortena a Rainera Marii Rilka. V čem spočívá novum jeho přístupu?
Peter Demetz se při debatě po říjnové přednášce v Brně označil za „raného rilkovce a pozdního kafkovce“. Myslím, že je to třeba brát s ironií jemu vlastní. Interpretací textů obou těchto autorů začínal a vrací se k nim oběma znovu.
Je tu nejprve jeho osobní zkušenost, zkušenost Ortenova generačního souputníka v Praze. Třebaže se s ním nesetkal, byl Demetz stižen stejnými dějinami a obdobnými restrikcemi (jako židovský míšenec podle norimberských zákonů). Navíc poznal Demetz na vlastní kůži i předúnorový totalitarismus komunistické provenience, ale také dospělost ve svobodném světě. Byly to momenty, kterých se Ortenovi už nedostalo. Oběma diktaturám Demetz literárně, vědecky, publicisticky i občansky mohl vzdorovat a také vzdoroval. Patřil mj. k přispěvatelům exilového časopisu Skutečnost, kde se diskutovalo o odsunu už v 50. letech, tedy ještě dávno před tezemi Jana Mlynárika-Danubia, a také k zakládajícím redaktorům rádia Svobodná Evropa.
Pak je tu jeho erudice odborná. Jako žák a asistent Reného Wellka na Yaleově univerzitě pěstoval literární vědu nejen jako germanista, ale především jako komparatista, a tudíž i jako bohemista. Nebyla to rozhodně věda katedrová, pěstovaná toliko strukturálně-dílostředně, bez politických konsekvencí. Tak kupř. svým habilitačním spisem Marx, Engels und die Dichter (O Marxovi, Engelsovi a o básnících), do češtiny bohužel nepřeloženým, popudil pravověrné marxisty ve východním bloku. Nezamlčel v něm totiž mj. elementární svár mezi poezií a vírou otců na jedné straně (Heine) s ideologií na straně druhé (Marx), ani definitivní roztržku exponentů obou těchto pozic.
V českém prostředí nešlo u Rilka nikdy jen o zájem čistě překladatelský nebo literární, estetické zřetele či české reálie. Rilkův ponorný vliv na českou lyriku 20. století lze v jeho rozsahu a komplexnosti stěží přecenit. I tady jde přitom nejednou o svár poezie a ideologie. Zájem o Rilkovu lyriku a možná i jeho kult zafungoval nejspíš právě tak jako v německy psané literatuře jakožto prostředek (vnitřního) odporu proti totalitární ideologii, jako projev vnitřní emigrace. Nešlo jen o českou literaturu protektorátní doby, jak ji reprezentuje právě Orten, ale i o tvorbu za reálného socialismu včetně normalizace. Vzpomínám si na překlad jednoho Rilkova dopisu v Tváři, kde Rilke říká, že na sílící vnější útlak je třeba odpovídat hlubším sestupováním do svého nitra. Mám za to, že Rilkem nezůstal nedotčen ve své vlastní lyrické tvorbě kupodivu ani pozdní Jan Skácel (viz např. korespondence s Jiřím Friedem). Z doby jeho zakázanosti pocházejí na první pohled nenápadná, leč emfatická slůvka „uvnitř“, „dovnitř“ a podobně v jednotlivých básních. Ale tyto afinity jsou dosti subtilní a na delší debatu.
Zatímco třeba Josef Kainar ve sbírce Veliká láska (1950) distancovaně mluví o podhoubí „rilkovštiny“, tedy vlastně měšťácky patologického jevu, pro nějž při budovatelském kolektivismu není místa, Demetz začíná po své emigraci do západního Německa (1949) pracovat na studii René Rilkes Prager Jahre (vyd. 1953, čes. pod titulem René. Pražská léta Rainera Marii Rilka, 1998). Možná proto, aby to podhoubí sociologicky analyzoval a pochopil genezi básníka nejen z vlivu, ale i navzdory jeho prostředí. Asi ještě předtím začal překládat a publikovat Ortena. V časopise Sprache im technischen Zeitalter (1966) Demetz kriticky zkoumá Rilkovo dílo a přiznává tomuto „mágovi“ a „příležitostně žonglérovi senzibility“ navzdory jeho konzervativnosti (a odporu vůči technice) v Německu spíš budoucnost než minulost.
Srovnání Rilka a Ortena věnoval Demetz již svou brněnskou přednášku při oslavě svých osmdesátin v roce 2002 (otištěna v knize Böhmen böhmisch, 2006, čes. pod tit. Dějiště Čechy, 2008). Znovu se k tomuto tématu vrátil v Praze ohrožené (čes. 2010). I jeho poslední brněnská přednáška se věnuje tomuto faktu. Opět se tu vyzvedává moment mimoliterární, možná politický, možná terapeutický: „V našem věku neporaženého nacionalismu či kmenové loajality, která se podle okolností doporučuje jako ctnostná opozice vůči globalizaci, žasnu pořád ještě nad pozoruhodnou samozřejmostí, s níž českého básníka židovského původu přitahovala Rilkova poezie, a jak ho neustále citoval v době okupace wehrmachtem spolu s jinými německými autory. Nedostává se mi správného slova, abych to popsal; nevím, zda mám říkat, že je to hrdinství, nedůslednost, absurdita, nebo že si to zaslouží následování.“
Vy sám se rovněž zabýváte českou lyrikou v německých překladech. Na co byste z novější a současné literatury rád upozornil?
Těch tipů by mohla být přehršel. České lyriky vychází v poslední době více a nejsou to vždy jen v cizině zavedení autoři. Větším problémem je, že je situace na knižním trhu asi dost nepřehledná a česká lyrika nemá takovou širokou odezvu jako ve zlatých šedesátých. Možná chybí šířeji či velkoryseji pojaté edice jako plán sebraných spisů Vladimíra Holana v němčině (Urs Heftrich) či nějaká ediční řada Česká lyrika, která by zprostředkovala více, než může dát jedno- či vícesvazková antologie nebo i jednotlivé svazky České knihovny (Deutsche Verlagsanstalt). Mimochodem ta poslední vznikala pod patronací nedávno zesnulého Jiřího Gruši a opět Petera Demetze.
Jsem zvědav, zda a jak přijmou čtenáři Demetzův kompletní knižní překlad Ortenových Elegií vydaných v září 2011 u příležitosti 70. výročí básníkovy smrti (Arco, Wuppertal–Vídeň, 2011). Je to poezie evropského formátu. Peter Demetz, který se převodem Ortena – stejně jako interpretací Rilka – zabýval v rozmezí asi šedesáti let, se vzdává vázanější formy a volí spíše francouzský přístup, tedy bez rýmu a rozměru originálu. Zatím jeho překladatelskou poetiku zhodnocenu nemáme, ani samotný překlad Elegií. Nevím, zda studenty překladatelství jeho odpověď uspokojila, když prohlásil, že překládá intuitivně. Osobně v tom vidím doplněk jeho pronikavě analytického literárněvědného interpretování, ale i tak považuji jeho výpověď spíš za sokratovské popíchnutí k diskusi a její dialektický moment.
Snad by se slušelo kromě jiných, frekventovanějších jmen připomenout i překladatelské úsilí takového Jana Kühmeiera žíjícího v Rakousku, které je mj. službou autorům poválečné „umlčené generace“ (Rio Preisner), Ivanu Slavíkovi (Vitalis) nebo brněnskému básníkovi Josefu Suchému (1923–2003; výbor Zeitstaub, Edition Atelier, 2003). A to je u těchto dvou jmenovaných obou- či vícesměrná výměna látková, připomeneme-li i jejich dílo překladatelské.
Nedávno jsem navštívila autorské čtení rakouského architekta a spisovatele Friedricha Achleitnera v Moravské zemské knihovně. Pochopila jsem, že jeho lingvisticky cizelérské a přitom hravé texty jsou pro překladatele a teoretika překladu lahůdkou. Nacházíte mezi nastupující generací brněnských germanistů studenty, kteří to dovedou docenit? Máte jako pedagog důvody k optimismu?
Nemusíme ani mluvit o literatuře. Zájem o německý jazyk sám je opravdu výrazně menší než v 90. letech. Jen pro srovnání: tehdy vysílalo jen samotné Rakousko do Česka asi 22 hostujících lektorů, dnes je jich polovina. Fedrování angličtiny jako prvního povinného cizího jazyka ve škole, jak to činí ekonomové z Národní ekonomické rady vlády (NERV) nebo i profesorští ajťáci na univerzitách, je jednostranné a nebezpečně krátkozraké. Není ani třeba být filosofem s tak pronikavým vhledem jako Hans Georg Gadamer, abychom pochopili, že jednotlivé jazyky a rozdíly mezi nimi hrají v humanitních vědách a ve filosofii, notabene v krásné literatuře podstatně důležitější roli a plní kognitivní, estetické a další funkce, bez kterých se přírodní vědy a technika nejspíš obejdou. Ale myslím, že ani v těchto oborech není situace až tak jednoznačná, jak se traduje. Pro regionální spolupráci jsou asi výhodnější byť i asymetrické znalosti jazyka jednoho z partnerů než neutrální třetí jazyk, v němž si není jist ani jeden z nich.
Nevím, zda a nakolik pomůže Rok německého jazyka v Českém rozhlase (přesto díky zaň!) nebo kampaň Šprechtíme, přece jen jsou to krátkodobé záležitosti. Přesto jsme se i do nich zapojili. V Brně se dá germanistika studovat na Pedagogické nebo Filosofické fakultě. Ve všech ročnících je to asi celkem 800 studentů. To je na první pohled a na rozdíl od jiných germanistických ústavů v Česku asi velké číslo a zůstává zatím poměrně konstantní. Kvantita ovšem nepřeskakuje podle zákonů marxistické dialektiky v kvalitu a dnešní absolventi magisterského studia jsou v průměru hůře jazykově vybaveni než maturanti před deseti dvaceti nebo více lety. Nejeden z nich by nevyřídil slušně ani běžnou firemní korespondenci, nejeden z nich studuje pouze kvůli (pochybnému) titulu. Koeficienty průchodnosti studia (obdoba dřívějších směrných čísel), podle kterých se přidělují finanční prostředky na výuku, tomuto stavu jen nahrávají. Dalším problémem jsou nedostatky ve všeobecném vzdělání, méně se čte (dobrá krásná literatura), panuje sekundární negramotnost, mnoho studentů zápasí i se svým rodným jazykem, kterým rozhodně není němčina. Možná je mezi stovkou studentů v ročníku opravdu konstantně desítka, která studuje zvolený obor ze zájmu o něj samotný. Už jen pro ně stojí za to obdobné akce pořádat. Možná se chytí další. Možná to vzbudí zájem mimo obor, mimo filologické obory, mimo univerzitu, mimo Brno. Via Wissenschaftskolleg se mi přihlásil pan Friedrich Müller z Essenu, že se studenty slavistiky v Bochumi přeložili valnou část díla Karla Kryla do němčiny. To je iniciativa velmi sympatická. Tady nicméně trvá problém s nedostatečnou identifikací s oborem a univerzitou (corporate identity). Studující filologie, kteří nemilují slovo, to je rozpor ve věci samé. Důvody k optimismu příliš nevidím, ale snažím se žít za všech okolností nadějí.
Rozhovor připravila Alena Blažejovská
Interview s PhDr. Romanem Kopřivou, Ph.D. z Ústavu germanistiky, nordistiky a nederlandistiky Filosofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně vzniklo v rámci jeho grantového projektu, vedeného pod zkratkou GA ČR GPP406/11/P229, Některé vývojové tendence v díle autora Vídeňské moderny Rudolfa Kassnera (1873–1959). Životopis, publikační činnost autora