Pavel Kořínek
Pavel Kořínek

26. 11. 2021

V mnoha nedávných článcích, studiích a rozhovorech o moderním českém komiksu lze snadno rozpoznat společné optimistické jádro, takřka všeobecně sdílené a mnohdy i explicitní přesvědčení, že původní český komiks pro dospělé na tom snad nikdy nebyl lépe než v druhé dekádě 21. století. „Zlaté časy“, které bývají v této souvislosti zmiňovány (a ke kterým ostatně ve svém závěru odkazoval i první díl přítomného výkladu), bude jistě v budoucnu zapotřebí podrobit pečlivější reflexi a ukáže se samozřejmě až v delším odstupu, nakolik byly všechny ty radostné proklamace skutečně oprávněné a zda to, co komiksu nakloněnému uchu znělo jako slavnostní fanfáry, nebyl ve skutečnosti umíráček. O čem ale myslím pochybovat netřeba, je skutečnost, že po dekádě postupného hledání, ustavování a otevírání nových – nejen publikačních – příležitostí, formátů a platforem působil český komiks v letech 2010–2019 v kulturním prostoru, který mu byl ochoten přisuzovat takovou míru legitimizace a hodnotové relevance jako snad nikdy předtím.

 

Podpořit, popsat, prozkoumat

Přijetí komiksu coby jistě minoritní, v podstatě však nerozporované legitimní součásti soudobé české kulturní krajiny se promítlo do otevřenějšího a vstřícnějšího přístupu veřejnosti, médií, ale rovněž nejrůznějších veřejných institucí. Před českým komiksem pro dospělé se postupně otevíraly nové příležitosti: jeho tvůrci byli častěji zváni na debaty či workshopy, jejich práce se těšily většímu mediálnímu zájmu – o dění na komiksové scéně celkem pravidelně informovala nejen média tištěná, ale třeba i veřejnoprávní televize – a komiks byl postupně začleněn i do mechanismů státní podpory vydavatelské či obecně kulturní činnosti. Fakt, že dotační programy ministerstva kultury začaly přijímat též žádosti o finanční podporu komiksových projektů (nejprve v rámci kategorie knih pro děti a mládež, později se komiksový dotační okruh osamostatnil), napomohl k vydání mnoha ambiciózním, umělecky hodnotným, avšak z čistě tržní perspektivy nejistým až riskantním projektům.

Ukázka z knihy Vojtěcha Maška Sestry Dietlovy, 2018, vročeno 2016.

Ukázka z knihy Vojtěcha Maška Sestry Dietlovy (2018, vročeno 2016).

S vyšší mírou legitimizace komiksu coby umělecké disciplíny souviselo i pokračující zkoumání a reprintové prostředkování dějin domácí obrázkovoseriálové tradice. Nových, či v některých případech vůbec prvních souborových vydání se tak dočkala řada českých komiksových seriálů 20. století, množily se ale i interpretační, analytické a syntetizující práce historiografické. Jestliže na počátku sledovaného období let 2010–2019 nebyly k dispozici – snad s výjimkou šířeji zacílené saudkovské monografie Heleny Diesing – takřka žádné monografické práce k českému komiksu, o deset let později už si zájemce o místní historii sekvenční obrazoslovní narace mohl vybírat z několika přehledových pojednání (Český komiks 1. poloviny 20. století Heleny Diesing, Po stopách kreslených seriálů Olgy Bezděkové a Milana Krejčího, Dějiny československého komiksu 20. století Tomáše Prokůpka, Pavla Kořínka, Martina Foreta a Michala Jareše či – pro protokomiksové formy z 19. století – Před komiksem Tomáše Prokůpka a Martina Foreta) a tuto nabídku doplňovaly i svazky věnované komiksové teorii, popřípadě vybraným tvůrcům, časopisům či seriálům.

Rozvíjelo se i akademické, nikoli primárně subkulturní (fanouškovské) studium komiksu. Mezioborová disciplína českých „komiksových studií“ (comics studies) si – se střídavými úspěchy – vytyčila za cíl pokusit se etablovat a v prostředí společenských věd rozpracovávat studium předmětné umělecké formy a skrze sdílené aktivity (konference, kolokvia, sborníky) propojovat zájemce o odbornější reflexi komiksu a všeho s ním souvisejícího. Komiks se současně zabydlel i na českých vysokých školách, kde volitelné semináře jemu věnované patřily již k obvyklé výbavě společenskovědních či uměnovědných kurikul. Ještě důležitější byl ale rozvoj praktického studia komiksové tvorby. Na uměleckých školách po celé republice nebyl komiks neznámý již mnoho let, pravidelně se rozvíjel např. v ateliérech ilustrace či animace v Praze, Brně, Plzni i Zlíně, teprve v roce 2011 došlo ale v rámci Západočeské univerzity – Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni k ustavení prvního dedikovaného komiksového ateliéru (resp. ateliéru „Komiks a ilustrace pro děti“) pod vedením Barbary Šalamounové. Ve spolupráci pražské FAMU a VŠUP se rovněž několik let rozvíjel Vojtěchem Maškem a Jurajem Horváthem koordinovaný seminář, který ke společné práci na komiksovém projektu přiváděl posluchače scenáristiky a studenty ateliéru ilustrace a grafiky.

Ukázka z komiksu Lucie Lomové Divoši (2011).

Ukázka z komiksu Lucie Lomové Divoši (2011).

Stále častěji původní český komiks zavítával též do galerií, muzeí i knihoven, kde figuroval jak v roli prostředku (často takto býval využíván např. v didaktických extenzích pro školní výpravy a dětské návštěvníky), tak coby ústřední téma. Ambiciózní a hojně navštěvované galerijní přehlídky přitom představovaly jak aktuální tvorbu soudobých tvůrců (12 komnat komiksu), tak „slavnou historii“ českého obrázkového seriálu (Signály z neznáma. Český komiks 1922–2012), výjimečné ale nebyly ani výstavy tematické (K: KafKa v komiksu) či monograficky autorské (opakovaně v různé podobě např. Kája Saudek). Český komiks v těchto jemu nově se dokořán otevírajících prostorech – galeriích, školách, státních i akademických institucích – (znovu)objevoval svou minulost a s nadějemi vyhlížel dny příští.

 

Generační obměna a pružná stabilita

Domácí komiks (či – jak by se dobově řeklo – obrázkový seriál) zažíval při své pouti 20. stoletím mnohé vrcholy i pády, z příčin vnějškových i vnitřních byl jeho vývoj na českém území opakovaně přerušen a pak vždy znovu jen nesměle zahajován. Popisované desetileté období 2010–2019 je tak v kontextu mnohokráte zakrucované místní tradice neobvyklé i nezpřetrhanou kontinuitou. Tvůrci, kteří vstoupili na domácí komiksovou scénu v prvních letech třetího tisíciletí, tedy příslušníci tzv. Generace Nula, zůstávali nadále aktivní a vydávali svá nová, leckdy velmi ambiciózní autorská díla, v logice přirozené generační obměny se ale začala o pozornost, slovo a publikační privilegia hlásit i nastupující vlna mladých autorek a autorů. Ať už se v budoucnu prosadí kterékoliv z navrhovaných označení, ať už si tvůrcům debutujícím po roce 2010 navykneme říkat Generace 2.0, nebo Generace XX/XY, jedno se zdá být nesporné: s tvůrci narozenými nejčastěji na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století vstoupila na místní scénu generace, pro kterou již komiks nemá přídech něčeho tajemného a nedostupného, něčeho, po čem je třeba pátrat, co je třeba složitě hledat. Pro tyto dnešní čerstvé třicátníky je komiks zcela samozřejmou součástí domácí i globální kultury a jsou zvyklí jej konzumovat v češtině i světových jazycích, na papíře i online.

Simeckova, PaterDomu

Dvě strany z komiksu Lenky Šimečkové Páteř domu (2015).

Pokusy o přehledové popsání jakékoliv autorské generace, jedno v jaké umělecké disciplíně, vždy hrozí sklouznout k nadměrnému zjednodušení, k retušování a zamlčování toho, co nevyhovuje, aby bylo možné vykreslit zdánlivě koherentní, soudržný obraz. I s vědomím tohoto rizika ale přeci lze pro popis komiksové generace let 2010–2019 nabídnout trojici pracovních charakteristik:

1) Oproti generacím předchozím jsou zde výrazně početněji zastoupeny autorky, scenáristky i kreslířky: jestliže ve 20. století a částečně i v první dekádě století 21. dominoval veřejnému obrazu (nejen) českého komiksu tvůrce-muž (a návazně i muž-čtenář), sledované desetiletí přineslo výraznou feminizaci komiksu, a to jak po stránce autorské či organizační (od roku 2015 působí v ČR uskupení Laydeez Do Comics), tak co do oslovovaného publika. Moderní český komiks je i díky tomu rozmanitější, žánrově, tematicky i stylově pestřejší.

2) Moderní český komiks je v perspektivě této generace usouvztažňován, poměřován a konfrontován s paralelním děním zahraničním, se kterým navazuje rozmanité vztahy a vstupuje do nejrůznějších kontaktů. Pro nemálo autorek a autorů debutujících na české komiksové scéně po roce 2010 sehrálo důležitou iniciační úlohu setkání s japonskou vizuální popkulturou, mangou a anime, jejíž ozvuky lze v jejich – zejména raných pracích – jednoduše identifikovat. Celkově se ale jedná o generaci eklektickou, nerozvíjející žádný dominantní styl a nehlásící se k nějaké konkrétní zobrazivé tradici.

3) Stejně jako volný přístup ke globálnímu komiksovému dění je pro tuto generaci zcela automatická a samozřejmá i plnohodnotná existence / sebeprezentace v digitálním prostoru internetu a jeho sociálních sítí. Běžnou součástí internetové prezentace a komunikace komiksových tvůrců jsou tak osobní webové stránky či profily na Facebooku a Instagramu, popřípadě na specializovanějších, k výtvarné produkci zacílených službách jako Tumblr či Deviantart. Využití digitálních technologií je navíc u řady příslušníků a příslušnic této generace též výchozím modem vlastní umělecké tvorby: pokud se nevěnují plně digitální kresbě, využívají tablety a počítače často alespoň při barvení či práci s vkládaným textem.

Pružná stabilita kontinuálně rozvíjeného, jen přirozeně generačně obměňovaného komiksového provozu v České republice se v letech 2010–2019 propsala i do způsobů vydávání a zveřejňování komiksových děl. Co do publikačních formátů pokračovala u původního domácího komiksu pro dospělé dominance knihy, vázaného či brožovaného svazku o 60–300 stranách, nabízeného skrze knižní distribuci. Zesílená mediální přítomnost a takřka již neproblematizované přijetí komiksu v rámci české kulturní scény měly za následek i příležitostné zařazování krátkých komiksových povídek či komiksových seriálů do nespecializovaných časopisů či víkendových příloh deníků (Belmondo, Newsweek, Legalizace, Nový prostor), až na pár vzácných výjimek se ale většinou jednalo o horizontem několika málo měsíců ohraničené pokusy. Relativně pevné, jakkoliv co do celkových počtů poměrně skromné zastoupení měly na stránkách periodického tisku celkem nepřekvapivě komiksové stripy: kromě spíše již unavenějšího Zeleného Raoula z Reflexu si za všechny zaslouží zmínit alespoň Zen žen v kresbě Lely Geislerové v Respektu či Arnošti Tomáše Kučerovského v Novém prostoru.

Spíše nepočetné, pro rozvoj domácí scény ale rozhodně ne nedůležité zůstávaly i specializovanější tituly periodické (či s periodickými formáty koketující): coby vlajková loď původně subkulturně sycené produkce fanzinové vycházela i nadále s roční periodicitou výpravná revue Aargh!, kombinující původní komiksové povídky s publicistikou a početnými překlady. Čas od času se objevovaly i pokusy o ustavení nových komiksových zinů, z nichž největší životnost prokázaly artově novinový Kix (7 čísel z let 2011–2015) a alternativní Xerox / XRX (od roku 2012, zatím 12 čísel). Ojedinělé snahy o etablování nových výhradně komiksových časopisů se soustřeďovaly takřka výhradně na produkci pro děti a mládež („konkurent Čtyřlístku“ Bublifuk, youtuberský komiks Jirka, superhrdinský Dechberoucí Zázrak), specifickým, ale výhradně překladovým fenoménem pak byly časopiseckou distribucí rozšiřované soubory (tzv. „komiksové komplety“) superhrdinských komiksů vydavatelství Marvel a DC.

Pozici nejvýznamnější dedikované „komiksové“ akce, cílící jak na fanoušky a tvůrce komiksu, tak na širokou kulturní veřejnost, zastával v první polovině sledované dekády podzimní KomiksFest, pořádaný již tradičně občanským sdružením Seqence a nakladatelstvím Labyrint. S jeho posledním, celkově desátým ročníkem, který se odehrál v roce 2015, přišla nicméně domácí komiksová scéna o zaštiťující reprezentativní akci, která by dokázala svést na jedno místo mnohdy rozhašteřené příznivce „mainstreamu“ a „alternativy“ (respektive, řečeno exonymy, pláštěnek a pseudoumění). Komornější komiksové festivaly jako brněnská Koma, pražský Frame či ústecký FIK oslovovaly spíše příznivce artovějších, nezávislých poloh soudobé ilustrační a komiksové tvorby, na fanoušky zejména překladového mainstreamu potom cílil nakladatelstvím Crew organizovaný Crwecon. Žádná z těchto akcí ale ve sledovaném období nedokázala – a současně třeba dodat, že po tom pravděpodobně ani netoužila – přilákat tak široké spektrum různých návštěvníků jako svého času pražský KomiksFest.

Originál komiksové dvoustrany z alba Češi 1968: Jak Dubček v Moskvě kapituloval (scénář Pavel Kosatík, kresba Karel Jerie, 2016).

Originál komiksové dvoustrany z alba Češi 1968: Jak Dubček v Moskvě kapituloval (scénář Pavel Kosatík, kresba Karel Jerie, 2016).

 

Nakladatelskými vodami, žánrovou krajinou

Celkové počty vydávaných titulů po celé sledované období meziročně narůstaly, a spolu s nimi se rozšiřovaly i řady na komiksové produkci participujících subjektů. Vydávání původního českého komiksu již nebylo specifikem několika zavedených, tradičně buď specializovaných, nebo na dětské publikum cílících nakladatelství, ale stále častěji se zapojovaly i zavedené nakladatelské domy zaměřující se na beletrii a non-fiction (např. Mladá Fronta, Paseka, Argo). Naopak spíše slepou cestou se ukázaly být různé pokusy o ustavení digitální distribuce komiksu: projekty jako Big Book Brotherhood či NANITS neskrývaly globální ambice a převážně český komiksový obsah se pokoušely nabízet i v angličtině, popřípadě jej ozvláštňovat využitím audiovizuálních prvků. Nezvládnutá propagace, špatné načasování a možná i prosté techno-optimistické podcenění kouzla, kterým stále ještě disponuje starý dobrý potištěný papír, odsoudily tyto projekty k neúspěchu, a nadále tak platí, že české prostředí fakticky nedisponuje žádnou výrazněji rozšířenou platformou pro komerční digitální distribuci komiksového obsahu.

Zmíněné pronikání komiksu do donedávna jemu nepřístupných koutů českého nakladatelského provozu se odrazilo i ve vyšším počtu nakladatelsky, redakčně či zakázkově realizovaných komiksových knih. Naprostá většina domácí komiksové produkce pro dospělé let 2000–2009 se začínala rodit bez konkrétní představy o budoucím vydání, takříkajíc „do šuplíku“, plně z nutkání a z tvůrčího odhodlání komiksového autora či autorky. Po roce 2010 se ale začaly stále častěji objevovat i projekty-zakázky, kde se základní představou o knize, s námětem či přímo scénářem přicházel někdo další: např. nakladatelský redaktor, projektový manažer či pracovník neziskové organizace. U antologie adaptovaných vyprávění z projektu Paměť národa Ještě jsme ve válce (2011) byly takto iniciátory Post Bellum a Ústav pro studium totalitních režimů a u Komiksové Kytice šlo přímo o komerčně zacílený projekt, který se pod značkou „Český Grimm“ pokusil využít (relativně málo kulaté) 205. výročí narození Karla Jaromíra Erbena. Není divu, že nemalá část domácích komiksových tvůrců takové projekty vítala a s chutí se do nich zapojovala, jednalo se ostatně o příležitost věnovat se vyvolené disciplíně, a ještě za to dostat zaplaceno. Žánrové pestrosti a rozmanitosti domácí komiksové produkce ale tato zesílená zakázková aktivita mnoho nepřinesla.

Jinými slovy lze hovořit o komercializaci a profesionalizaci českého komiksu pro dospělé: v časech obrazoslovní naraci nakloněných začaly nejrůznější subjekty v komiksu spatřovat jednak ideální médium pro předávání a (často didaktickou) popularizaci vlastních preferovaných obsahů, a jednak příležitost k potenciálnímu výdělku. Připočteme-li skutečnost, že česká kulturní politika, včetně té dotační, dlouhodobě slyšela a nadále slyší na nejrůznější připomínky významných výročí, nelze se divit, že se dominantním žánrem českého komiksu pro dospělé čtenáře na několik let stal historický komiks, který se pro své náměty nejčastěji uchyloval k (leckdy notně školsky petrifikovaným) životaběhům slavných osobností a zachycování (převypravování) klíčových momentů národních dějin. Nelze samozřejmě prohlásit, že veškeré domácí historické komiksy vznikaly tímto způsobem a samozřejmě ani neplatí, že by na základě takovéto zakázky nemohlo vzniknout inspirativní a originální dílo. Žánrový průměr, jak lze tento abstrahovat z desítek obdobně pojatých komiksových knih vydaných v letech 2010–2019, přinášel nicméně spíše sporná díla problematické kvality (a často i substandardního řemeslného zpracování).

Příležitostně se samozřejmě vyskytly i práce stavící na klasických schématech žánrového komiksu dobrodružného, kriminálního či vědeckofantastického, jen málokdy se ale dočkávaly knižního vydání a zůstávaly tak namnoze serializované (to v případě prací cílících především na mládež) či v podobě osamocených povídek roztroušených po specializovaných zinech a časopisech. Moderní český komiks pro dospělé čtenáře z let 2010–2019 – se zmíněnou výjimkou projektů historických – tedy většinově přinášel autorská díla konstruovaná mimo formulaické struktury tradičních populárních žánrů.

Stránka z komiksu Drak nikdy nespí (scénář Džian Baban a Vojtěch Mašek, kresba Jiří Grus) z roku 2015.

Stránka z komiksu Drak nikdy nespí (scénář Džian Baban a Vojtěch Mašek, kresba Jiří Grus) z roku 2015.

Trochu ve stínu zmíněné žánrové továrny na monumentální heroická sousoší se ale český komiks dále rozvíjel, transformoval a diverzifikoval. V návaznosti na obdobné práce zahraniční začali někteří místní tvůrci zkoumat, jak by mohla fungovat komiksová non-fiction, reportáž či dokument a s mnohaletým zpožděním oproti ostatním evropským komiksovým scénám se začaly objevovat i první vlaštovky autobiografické (v posledních letech – částečně již mimo časový záběr přítomného textu – pak tuto autobiografickou linii významně oživily postupy související s tzv. „graphic medicine“). Žánrové a tematické rozmanitosti moderního českého komiksu napomáhalo i funkční využívání možností dobově velmi populárního komunitního financování, tzv. crowdfundingu, díky kterému bylo možné realizovat i publikace s poměrně omezeným, úzce specializovaným zaměřením.

 

A konečně přímo ty komiksy

Nic z výše popisovaného by ale nebylo mnoho platné, kdyby čeští komiksoví tvůrci nedokázali vytvářet díla, jež dovedou čtenáře oslovit, zaujmout a strhnout. Všechny ty zmiňované pozitivní efekty vyšší kulturní legitimizace, mediální pozornosti či nakladatelské přízně by přišly vniveč, kdyby na české komiksové scéně nepůsobili výjimečně nadaní kreslíři a výjimečně nadané kreslířky, vypravěčky a vypravěči. Na adekvátní zhodnocení jednotlivých tendencí a směrů, na traktování vývojových linií a konstruování dějinného výkladu je přeci jen ještě příliš brzo, následující stručně komentovaný přehled tuctu nejvýraznějších děl českého komiksu pro dospělé let 2010–2019 ani tedy nemůže být ničím jiným než veskrze subjektivním výběrem. Při jeho konstrukci jsem se sice vědomě pokoušel zohlednit různé žánry, formáty, přístupy i autorské generace, současně si jsem ale plně vědom všech potíží z takového přístupu vyvěrajících (řazen je chronologicky, od nejstarších prací k nejnovějším):

 

Obálka Nikkarinova komiksového románu 130: Odysea, 2009Nikkarin: 130 (Nakladatelství Labyrint, 2009–2015, tři svazky)

Ambiciózní trilogie ve čtyřech svazcích zůstává bohužel i po letech nedokončená, francouzským komiksovým mistrem Moebiem, Malým princem a postapokalyptickými počítačovými hrami sycené příběhy o poutníkovi jménem Bo a jeho potulkách atmosférickým světem si ale přes tento handicap nadále zasluhují čtenářskou pozornost.


 

Máša Bořkovcová – Markéta Hajská – Vojtěch Mašek: O přibjehiMáša Bořkovcová – Markéta Hajská – Vojtěch Mašek: O přibjehi (Nakladatelství Lipnik, 2010, tři svazky)

Trojice „vyjednaných autobiografií“ zachycuje osudy tří českých a slovenských Romů – Albíny, Ferka a Kevy – a přesvědčivě stvrzuje, že komiks může být funkčním médiem i pro netriviální publicistiku a dokumentaristiku (srov. též tetralogii Nejisté domovy stejného tvůrčího tria, Lely Geislerové, Františky Loubat, Marka Pokorného a Stanislava Setinského z let 2016–2017).


 

divosiLucie Lomová: Divoši (Nakladatelství Labyrint, 2011)

Biograficky orientované vyprávění o osudech Alberta Vojtěcha Friče a čamakokského indiána Čerwuiše v Čechách počátku 20. století předkládá na skutečných událostech založený příběh o kulturních rozdílech, neporozuměních i společných styčných plochách lidství.


 

Češi 1918-1992Pavel Kosatík a různí: Češi 1918–1992 (Mladá fronta, 2013–2016, devět svazků)

Kosatíkovy scénáře vytvořené pro výpravný televizní seriál České století daly vzniknout devíti různě pojednaným komiksovým vhledům do moderní české historie. Karel Jerie kreslil komunistické prominenty v roce 1968 jako dinosaury, Vojtěch Mašek nahlédl do schizofrenních dnů roku 1952, kdy si stranické špičky vyřizovaly účty, a Štěpánka Jislová ve svém knižním debutu po svém pojednala rok 1938.


 

CandideKarel Jerie: Candide (BB/Art, 2013–2018, 3 svazky)

Tři alba voltairovské adaptace zaplňují brilantně komponované a promalované komiksové stránky fantaskními a fantastickými scénami plnými nejrůznějších strojů a dinosaurů, současně ale Jerie zůstává duchu Voltairovy předlohy až nečekaně věrný.


 

MojeKnihaVinnetouToy_Box: Moje kniha Vinnetou (Nakladatelství Labyrint, 2015)

Částečně elegie za mrtvou kamarádku, částečně příběh malého vypravěče indiánských příběhů a trochu také reportážní komiks o squatu Milada, techno scéně a lidech kolem. Debutová kniha autorky skrývající se pod maskou a používající pseudonym Toy_Box zaujala přesvědčivým vypravěčstvím i neokoukaným, s rozpíjivou deformací, akcentovanou barevností a omezenou sekvenčností pracujícím vizuálem.


 

Drak nikdy nespíJiří Grus – Džian Baban – Vojtěch Mašek: Drak nikdy nespí (Trutnov – město draka, 2015)

Legenda o založení města Trutnova se ve fenomenálně výtvarně pojednaném šířkovém komiksu Jiřího Gruse potkává s obecnějším, nadčasovým příběhem o osobní síle, slabosti a pokušení.


 

Aargh!,  Šimečková Lenka Šimečková: Páteř domu (vyšlo v 15. čísle revue Aargh!, 2016)

Atmosférický hororový příběh se strhujícím a znervózňujícím vizuálním podáním vznikl původně jako bakalářská práce v plzeňském ateliéru komiksu a ilustrace pro děti. Šedesátistránkový komiks byl poté v úplnosti přetištěn v revue Aargh!.


 

ZátopekJan Novák – Jaromír 99 Švejdík: Zátopek. Když nemůžeš, tak přidej (Argo – Paseka, 2016)

První ze série historických komiksů, u kterých se zkušený Jaromír 99 – tentokráte plně v barvě – sešel s prozaikem Janem Novákem. Příběh líčící vrcholná léta Zátopkovy sportovní kariéry vznikl na objednávku Českého olympijského svazu a stal se dost možná vůbec nejlépe prodávaným českým komiksem sledované dekády.


 

OskarEdBranko Jelinek: Oskar Ed – Můj největší sen (Nakladatelství Lipnik, 2016)

Přesně deset let po dokončení trilogie o Oskaru Edovi se v Praze usazený slovenský tvůrce Branko Jelinek ke své oblíbené postavě vrátil, aby v monumentálním téměř třistapadesátistránkovém komiksu vyprávěl intimní rodinnou road movie o dysfunkčních vztazích, nedorozuměních mezi rodiči a dětmi, slabosti i síle neúprosné a nekrocené imaginace.


 

svata barboraMarek Šindelka – Vojtěch Mašek – Marek Pokorný: Svatá Barbora (Nakladatelství Lipnik, 2018)

Základní souřadnice dodnes nerozřešené „kuřimské kauzy“ tvoří půdorys strhujícího, do nejposlednějšího detailu propracovaného komiksového románu o sektách, zneužívání, konspiračních teoriích i limitech toho, kam až může, má a musí člověk zajít při hledání pravdy. Moderní blockbuster na základě skutečného příběhu.


 

sestry_obalka_final_predekVojtěch Mašek: Sestry Dietlovy (Nakladatelství Lipnik, 2018)

Autorské opus magnum jednoho z nejzkušenějších českých komiksových tvůrců, scenáristů i výtvarníků rozvíjí Maškova stále se navracející témata, jako jsou ztráta identity, motiv mocenských her, snaha o nalezení stále se vzpouzející pravdy a nejistá hranice reality a snu. Detektivka, horor i rodinně-politické drama.

 

[ ]

 

Pavel Kořínek působí jako vědecký tajemník Ústavu pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., komiksový teoretik, historik a publicista. V letech 2010–2012 byl hlavním řešitelem grantového projektu GAČR Komiks: dějiny–teorie, jehož hlavními výstupy byly dvousvazkové Dějiny československého komiksu 20. století (2014), připravené společně s Tomášem Prokůpkem, Martinem Foretem a Michalem Jarešem, a úvodová monografie V panelech a bublinách: Kapitoly z teorie komiksu (spolu s Martinem Foretem a Michalem Jarešem, 2015). V posledních letech připravil rozsáhlé knihy o seriálech Punťa (2018, spolu s Lucií Kořínkovou) a Čtyřlístek (2019). Kurátorsky a editorsky se podílel na výstavních projektech Signály z neznáma. Český komiks 1922–2012 (Brno – Praha – Pardubice, 2012 a 2013), 100 Years of Czech Comics (Tokio, 2017), Mezitím na jiném místě (2018–2019, výstava realizovaná Českými centry, více než 20 uvedení) a Tady a teď. Současný český komiks (výstava Českých center, 2020–, Bukurešť – Mnichov – Kendal). Je zakládajícím členem Centra pro studia komiksu ÚČL AV ČR, v.v.i., a FF UP. Na FF UK a FF MU vedl kurzy věnované domácímu komiksu, jeho dějinám a teorii, pro čtrnáctideník A2 recenzuje moderní komiks a aktuální překladovou prózu. Od roku 2018 působí též jako předseda výboru České akademie komiksu.