Frankfurtský knižní veletrh, jehož historii jsme popsali ve starším článku, je po desetiletí pokládán za největší na světě. Počet států, které jsou na něm zastoupeny, před pandemií přesahoval stovku (kupříkladu roku 2010 jich bylo 111). Od roku 1988 je každoročně jeden z nich vybrán, aby se zhostil role tzv. čestného hosta. Roku 2026 jím bude Česká republika, proto zkusíme historii hostujících zemí stručně zrekapitulovat.

Myšlenka na to, aby měly jednotlivé ročníky veletrhu nějaké stěžejní téma, je staršího data. Podle Petera Weihaase, který byl čtvrtstoletí ředitelem veletrhu, byly snahy o vymezení hodnotné ideové náplně, která by se obměňovala, reakcí na kritiku tisku, že je veletrh příliš komercionalizovaný a ovládají jej marketingové kampaně.¹Weihaas, Peter: Zur Geschichte der Frankfurter Buchmesse. Frankfurt am Main: Suhrkamp, 2004, s. 255. Zprvu měl veletrh ústřední téma jen každý druhý rok, přičemž někdy šlo o zaměření na země či regiony (Latinská Amerika roku 1976), jindy na obecnější témata jako Dítě a kniha (1978), Náboženství (1982) či George Orwell (1984). Veletrh v roce 1984 zahajoval mediální teoretik Neil Postman, a to vzhledem ke zvolenému tématu trochu polemicky, totiž tvrzením o tom, že západní demokratický svět se mnohem více blíží dystopii románu Aldouse Huxleyho Konec civilizace než Orwellově románu.

Českou literaturu na veletrhu zastupoval od 60. let 20. století oficiální stánek Československa. A neoficiálně pak také společný stánek exilových nakladatelství.²Jejich vzájemné vztahy, zvláště mezi Sixty Eight Publishers a Indexu, byly často napjaté až nepřátelské. Jejich společná vystoupení ve Frankfurtu bylo organizační zásluhou Pavla Tigrida, integrační osobnosti českého exilu. Karel Hvížďala, který osobně pracoval na exilovém stánku, pro účely tohoto přehledu zavzpomínal, že jako emigrant raději fyzicky nenavštěvoval oficiální státní stánek, aby v očích přítomných tajných policistů nekompromitoval jeho zaměstnance. S mnohými nakladatelskými pracovníky se ale osobně znal z Prahy, takže se pak s nimi scházel v ústraní, pokud možno mimo pátravý dohled. Mezi oběma reprezentacemi nedocházelo k hlasitým či dokonce násilným konfrontacím, tak jako se to ve Frankfurtu každoročně odehrávalo například mezi oficiálními zástupci Íránu a Íránci žijícími v exilu.³Ovšem exilový tisk nešetřil sarkasmem. Takto kupříkladu FRANKFURTSKY KURÝR. List Čechů a Slováků ve Frankfurtu nad Mohanem hodnotil československý stánek odrážející nastupující normalizaci: „Určitě jsme letos zaznamenali ještě větší rekord než loni – co se týče výstavy politické literatury, nechyběly spisy Husáka a mnoho děkovných publikací o sovětské armádě… V sousedním polském jste o politice téměř žádnou zmínku nenašli. Inu, draze placené výstavní plochy se dají použít i pro obchod a nikoliv jako u nás pro prázdnou politickou agitaci…“

Významněji bylo Československo připomenuto roku 1989, kdy byla 16. října Václavu Havlovi udělena Mírová cena německých knihkupců. Zdejší úřady ho do Německa nepustily: bylo mu naznačeno, že pokud odjede, musel by v zahraničí zůstat. Děkovnou řeč za něj přednesl rakouský herec a režisér Maximilian Schell. Mimo jiné v ní řekl: „Gorbačov chce zachránit socialismus zavedením trhu a svobody slova. Li Pcheng v Číně zachraňuje socialismus masakrováním studentů a Ceauşescu zbuldozerizováním svého národa.“

První zemí, která se roku 1988 představila v pravidelném každoročním hostování, byla Itálie. Součástí velkoryse pojaté expozice byly podle Weidhaase i zmenšené repliky šesti paláců různých architektonických stylů. Hlavní spisovatelskou hvězdou byl Umberto Eco, veletrh ale přitáhl pozornost i k dalším, méně známým italským literátům. Italské vystoupení mělo podobu živého a mnohostranného kulturního festivalu, který se odehrával i mimo veletržní areál, v galeriích či koncertních sálech, a podle Weidhaase se stalo modelem i pro všechna následující. Objevila se nicméně i kritika: především spisovatel a komentátor Aldo Busi tvrdil, že expozice, již označil za pokrytectví prostřednosti, neměla se skutečnou Itálií, jejími sociálními problémy či mocnou mafií, nic společného. S dilematem, zda prezentovat jen vlastní úspěchy, nebo otevírat i národní traumata, se pak různě vypořádávaly i všechny další hostující státy, z nichž některé už hostovaly dokonce dvakrát.

Nemuselo přitom vždy jít o jednu jedinou zemi: hostem se například stal i region sestávající z mnoha států vzájemně jazykově a kulturně spjatých („arabský svět“ hostující roku 2004), jazykové společenství přesahující i do dalších států (Nizozemsko a Vlámsko, Francie a frankofonní regiony Švýcarska, Belgie či Maghrebu), nebo dokonce autonomní oblast, jejíž zástupci usilují o nezávislost (Katalánsko).

V následujícím přehledu připomeneme hosty z posledních deseti let.
 

Brazílie: fotbal, architektura a nepřítomný Coelho (2013)

 
Zatímco hostující Argentina se roku 2010 chlubila tangem a Nový Zéland roku 2012 maorskými tanci, Brazilci hlavně odkazovali na svoje sportovní umění. Jedno z jejich diskuzních fór bylo upravené do podoby fotbalového stadionu včetně charakteristických tribun pro diváky – pozvánka na fotbalové mistrovství světa, které se v roce 2014 konalo v Brazílii.

Hlavní brazilské expozici dominovaly kartonové kvádry vizuálně připomínající beton, které mohly návštěvníkům evokovat moderní architekturu hlavního města Brasilia. Navrhl je (s podporou tehdejšího prezidenta s českými kořeny Juscelina Kubitscheka) architekt Oscar Niemeyer. Tyto stěny oddělovaly několik odlišných zón, ve kterých se například dalo jezdit na rotopedovém kole a přitom uskutečnit výpravu do minulosti Brazílie, která se před vámi při šlapání promítala, zdřímnout si v zavěšených houpacích sítích, nebo si odpočinout na zemi na lehátkách, čehož návštěvníci hojně využívali.

Koho na veletrhu zajímaly konkrétní postavy z jednotlivých brazilských knih, mohl zavítat mezi vysoké sloupce papíru, které měly ty nejslavnější a nejdůležitější reprezentovat. Listy byly potištěny jak z rubové strany (textem charakterizujícím postavu a dílo, z něhož pochází), tak i z boku, kde jednotlivé listy dohromady tvořily obrys postavy v životní velikosti. Jedna z organizátorek vysvětlovala, že fiktivní entity patří k brazilské národní identitě a jsou její neoddělitelnou součástí, a tak návštěvník, který si s sebou odnesl několik utržených listů, vzal si s sebou zároveň část Brazílie. V tisku ovšem největší pozornost vzbudilo to, že nejpopulárnější brazilský literát Paolo Coelho se rozhodl nezúčastnit se na protest proti tomu, jací konkrétní spisovatelé byli vybráni: „Ze sedmdesáti pozvaných autorů jich znám jen dvacet, o těch zbývajících padesáti jsem nikdy neslyšel. Asi jsou to přátelé přátel od přátel“. Situace byla pro organizátory o to nepříjemnější, že Coelho byl už dříve vybrán jako „maskot“, takže jeho tvář se objevovala na spoustě propagačních předmětů, ale sám přítomen nebyl.
 

Finsko: Kalevala a sofistikovaná interaktivita (2014)

 
Interaktivita. Asi hlavní pojem, kterým by se dala charakterizovat expozice Finska. Finský pavilon byl neokázalý a vizuálně střídmý, založený na moderním designu; o to více ale spoléhal na aktivitu jednotlivých návštěvníků, které zval ke spoluúčasti. Malí čtenáři se tak mohli procházet a hrát si mezi zvětšenými figurami postav z dětské literatury, pod obřím hodným pavoukem připevněným u stropu nebo se bát v upířím hradě. Další mohli vlastnoručně na papíře zviditelnit finskou báseň, jejíž tiskařskou předlohu měli k dispozici.

Starší návštěvníci si mohli nechat na hlavu nasadit dráty snímající jejich mozkové vlny, aby se jim před očima zakrátko objevila báseň vzniklá údajně na jejich základě. Nebo si vytáhnout jeden z lístečků s návodem, jak číst knihy jinak a inovativně, například „Zpomaluj a zrychluj tempo četby“ nebo „Změň postavu textu, který čteš: můžeš na její místo dosadit sám sebe, svého známého nebo zvíře“. Prezentováni byli spisovatelé tvořící finsky, švédsky i sámsky, od prvního finského románu Sedm bratří z roku 1870 od Aleksise Kiviho přes oblíbené romány M. Waltariho až k textům Sofi Oksanen. Mezi vystavenými publikacemi zaujímalo největší prostor a poutalo největší pozornost hned několik různých vydání národního eposu Kalevaly, nejpřekládanějšího díla finské literatury.

Kalevala byla klíčovou součástí finského hostování. Foto: Jan Lukavec

Indonésie: národ zrozený z představy a stíny jeho historie (2015)

 
Oficiální prezentace Indonésie nazvaná „17 000 ostrovů imaginace“ zdůrazňovala vývoj, kterým země prošla po roce 1945, po vzniku samostatného státu: míra negramotnosti klesla z 95 procent na 8; počet studujících stoupl z několika tisíc na více než deset milionů. Vyzdvihována pak byla indonéská jednota v různosti: „Indonésie se zrodila z představy. Jak jinak by mohli lidé, kteří jsou rozděleni do více než tří set etnických skupin, dorozumívají se více než osmi sty jazyky a obývají více než 17 tisíc ostrovů, založit vlastní stát, pokud ne na základě síly kolektivní imaginace?“

Tradiční hudební nástroj. Hostování Indonésie. Foto: Jan Lukavec

Indonéská expozice byla velmi pestrá, její součástí byly ukázky domorodého tanečního umění i názorná přehlídka koření. Ne všichni ovšem byli z oficiální indonéské expozice nadšeni. Ve zcela jiném pavilonu v jiné části veletržního areálu bylo možné narazit na stánek organizace Watch Indonesia, která upozorňovala na to, že tato země se dosud úplně nevyrovnala s některými traumatickými událostmi své vlastní historie, především z let 1965 a 1966, kdy byli masově vražděni komunisté. Mezi vystavenými či prodávanými knihami se ovšem nacházely i takové, jež na bolestivá témata indonéské historie upozorňovaly (podobně tomu bylo roku 2008 v případě Turecka a textů o arménské genocidě, prezentovaných v rámci jeho tehdejší expozice).⁴Aby se někdo dobrovolně chlubil vlastní problematickou minulostí, to obecně nebývá zvykem. Argentina, která roku 2013 v rámci své hlavní expozice představovala vraždy prováděné tamní vojenskou juntou, byla v tomto směru velkou výjimkou.
 

Nizozemsko a Vlámsko: moře, nové obzory a knihy na předpis (2016)

 
Nizozemsko a Vlámsko byly hostem již roku 1993, díky čemuž se dle portálu pražského Goethe Institutu spisovatelé jako Cees Nooteboom či Harry Mulisch „později těšili pozornosti nejenom ze strany kritiků, ale jejich romány se s železnou pravidelností objevovaly také v žebříčcích bestsellerů“. Když se tato jazyková oblast ujala hostování znovu, organizátoři se proto zaměřili hlavně na literární dění a výboje nejsoučasnější.

Hlavní expozici dominovala scéna širokého mořského obzoru a pláže s křesly a lehátky, do kterých bylo možné se usadit nebo uložit. Svérázné pobřeží ovšem neosvětlovalo slunce, ale vitríny zabudované přímo v podlaze, přinášející mimo jiné pohled do pracoven soudobých nizozemských literátů. Moře bylo zvoleno i proto, že při změně perspektivy lze objevovat stále nové horizonty, stejně jako se dají odkrývat další a další vrstvy literatury psané v nizozemštině. Prezentace nebyla nijak spektakulární ani bombastická. Tvůrci vsadili spíše na menší, chytré interakce s návštěvníky. Nabízeli tedy kupříkladu návštěvu „knižního doktora“, který na základě osobního pohovoru určil diagnózu a vydal speciální recept s názvem knihy, kterou na dané obtíže doporučil „používat“, tedy přečíst.

Prezentace Nizozemska a Vlámska v roce 2016. Foto: Jan Lukavec

Francie a frankofonní literatury: německo-francouzské vztahy, kulturní jednota Evropy a úloha překladů (2017)

 
Francie byla hostem již roku 1989, kdy se připomínalo výročí Velké francouzské revoluce. Po 28 letech se jím stala znovu, přičemž důraz byl kladen na frankofonní literatury obecně. Motem celé akce byl dvojjazyčný slogan Francfort en français – Frankfurt auf französisch. Veletrh zahajovali prezident Emmanuel Macron s kancléřkou Angelou Merkelovou, v té době nejmocnější politici svých zemí, a rok po odhlasování brexitu na něm manifestovali evropskou jednotu. Nebo alespoň pevné spojenectví Francie a Německa.

Vyzvedávány byly německo-francouzské kulturní vztahy: Merkelová kupříkladu zmínila hugenoty, kteří našli azyl v Berlíně, nebo romantického básníka Heinricha Heineho, který žil zase převážně v Paříži. Francouzský ministr zahraničí Jean-Yves Le Drian v doprovodném textu vyzdvihl vlivný spis De l’Allemagne (O Německu) od Madame de Staël (1766–1817) a opakoval její výzvu, že bychom všichni měli mít evropského ducha. V jednom z pořadů pak současní frankofonní literáti Douna Loup, Daniel de Roulet či Sylvain Prudhomme debatovali o svých oblíbených německých dílech, klasických i současných.

Část francouzské prezentace ve Frankfurtu. Foto: Jan Lukavec

Z řady asi sto osmdesáti francouzských autorů, kteří na veletrh zavítali, byl zřejmě nejsledovanější Michel Houellebecq, jenž nedávno zvoleného prezidenta Macrona ocenil za to, že „může Francii vrátit národní hrdost“. Největší ohrožení Evropy vidí v tom, že národy starého kontinentu už nespojuje jednotný jazyk, jímž kdysi bývala latina nebo v osmnáctém století francouzština. Proto vyzval, aby knižní průmysl lépe odměňoval překladatele – jen pokud budou romány existovat v kvalitních překladech, si mohou jednotlivé evropské národy udržet kontakt s kulturním děním u svých sousedů. Na veletrhu se přitom nejenom apelovalo na lepší podmínky pro překládání, ale také se tam aktivně překládalo. Například německá pobočka Wikipedie pozvala své i francouzské spolupracovníky, aby přímo na veletržním stánku tuto internetovou encyklopedii obohatili o nová hesla přeložená z němčiny do francouzštiny či obráceně.
 

Gruzie: poetická abeceda a chatboti (2018)

 
Gruzie má necelé čtyři miliony obyvatel, potýká se s vysokou nezaměstnaností, je v konfliktních vztazích se severním sousedem, Ruskem, a probíhá v ní, jak napsal Frankfurter Allgemeine Zeitung, konflikt mezi tradicionalisty, nacionalisty, gruzínskou církví a těmi, kteří se orientují na Západ. Přesto dokázala připravit expozici, které se působivostí mohla vyrovnat jen málokterá v minulosti. Tvořily ji zvětšené modely jednotlivých písmen gruzínské abecedy, mimochodem zařazené na seznam kulturního dědictví UNESCO, a každá ze 33 liter reprezentovala určité heslo: slavné umělce, události či témata, která jsou pro gruzínskou literaturu podstatná, například voda, hory, les, přátelství či láska. Obří písmena tak vytvářela poetický labyrint, jenž působil trochu exoticky a tajemně, jak se také sluší na zemi ležící na pomezí Evropy a Asie, ale zároveň vytvářela prostor lákající k odkrývání svých tajemství.

Mezi zastaveními zmíněného bludiště nechyběly fenomény odkazující ke starověkým kořenům oblasti obývané národy Iberů a Kolchů – od nich pocházelo geografické označení Kolchida, které se dostalo i do řecké mytologie. Právě tam měli dorazit bájní Argonauti, s nimiž se pak opačným směrem vydala tamní princezna Medea. To, že Gruzie byla druhá země, která přijala křesťanství, zase v onom abecedním seznamu připomíná svatá Nina (gruzínsky Nino), patronka Gruzie a první křesťanka, která na tamní území přinesla křesťanství. Nebo kněz Jakob Curtaveli, autor podle některých nejstaršího gruzínského románu, Umučení svaté královny Šušanik.

Multimediální gruzínský program byl pestrý. Jeho součástí byl například čtecí maraton: místní studenti i vysokoškolští pedagogové četli fragmenty gruzínského národního eposu Muž v tygří kůži (česky 1958) od Šoty Rustaveliho (1172–1216), a to v padesáti různých jazycích. Nevyřešené vztahy a bolestný konflikt s Abcházií se snažil obrazně překlenout pořad Literatura, most míru, kde vystoupili gruzínští a abcházští literáti, kteří vzájemně přeložili své texty a pak je společně vydali pod symbolickým názvem První krok.

Do budoucnosti pak směřoval projekt „Proč chatboti představují budoucnost vyprávění“, který sliboval vdechnout život a schopnost aktivní komunikace fiktivním postavám i celým městům. Gruzínští výzkumníci přímo na místě nabízeli možnost vytvořit si svého individuálního chatbota.
 

Norsko: princezna-knihomolka a traumatická témata (2019)

 
Hlavní norský pavilon tvořil volný, vzdušný prostor, který opticky zvětšovala boční zrcadla. Expozici vévodily dvě velkoformátové fotografie severské přírody, které ji rámovaly ze zadní strany. Jinak se jí dalo volně procházet od jednoho „zastavení“ k dalšímu. Ta byla věnována roztodivným motivům: kromě norské literatury například Sámům, polárnímu výzkumu, ochraně přírody a změnám klimatu, zakázaným a cenzurovaným knihám nebo tématu „čich: neviditelné ticho“. Tam si mohli návštěvníci například vyzkoušet, jak voní slzy.

Expozici slavnostně otvíral korunní princ Haakon, a jeho žena, korunní princezna Mette-Marit. Ta před veletrhem cestovala se skupinou norských spisovatelů speciálním „literárním vlakem“ napříč Německem. V literární příloze deníku Die Welt mimo jiné uvedla, že „literatura činí život skutečnějším“, a dále ocenila: „Naši spisovatelé se nebojí vyzdvihovat těžká témata a zároveň své čtenáře bavit.“ To první jistě splňuje novinářka Åsne Seierstadová, další ze zúčastněných (vedle slavných autorů typu Karla Ove Knausgårda nebo Jo Nesbøa). Její dvě literárně reportážní knihy ukazují problematickou část norské reality: jedna z nich pojednává o masovém vrahovi Breivikovi).

Norsko se celkově prezentovalo jako země, která sice má svoje démony, jako ostatně každá jiná, ale i díky svým literátům a zodpovědným vrcholným politikům se je snaží reflektovat a poctivě se s nimi vyrovnávat.
 

Kanada: řeky, hory a vegetace, z nichž vyrůstá literatura (2021)

 
Účast Kanady měla redukovanou podobu. (Její prezentace se připravovala již v roce 2020, ale tehdy měl veletrh vinou pandemie převážně virtuální podobu.)

Vstupy do kanadské expozice střežily dva vertikální panely evokující indiánské totemy a také samotná kanadská expozice měla silnou atmosféru: z potemnělého prostoru vystupovalo několik světlejších dominant, které symbolizovaly kanadské řeky, hory i vegetaci v jednotě s literaturou, která z těchto zdrojů vychází. Ostatně na veletrhu bylo připomínáno, že původní hrdelní zpěvy inuitských žen kdysi imitovaly zvuky větru, řek i zvířat, a tradici se nyní pokoušejí někteří kanadští Inuité oživit.

V oficiálních materiálech Kanaďané uváděli, že se v jejich zemi mluví nejen anglicky a francouzsky, ale také mandarínsky, pandžábsky a sedmdesáti původními indiánskými jazyky, takže jsou národem existujícím v „překladatelském modu“. Tomu odpovídalo i heslo „Jedinečná pluralita“, uváděné důsledně anglicky i francouzsky (Singular Plurality. Singulier Pluriel).

Nejslavnější kanadská spisovatelka Margaret Atwoodová, mimo jiné autorka Příběhu služebnice, proslaveného stejnojmenným seriálem, veletrh osobně navštívila už dříve. Roku 2021 tam tedy byl prezentován alespoň německý překlad její literárně teoretické knihy Survival: A Thematic Guide to Canadian Literature, jež právě v přežití hledá podstatu kanadské literatury i národní identity.
 

Španělsko: AI a diverzita (2022)

 
Španělská expozice, kterou otevíral královský pár, si vzala za cíl poskytnout i ukázky národního kreativního průmyslu. Díky umělé inteligenci se stěny pavilonu zaplnily texty a textovými fragmenty slyšenými během veletrhu, takže se slova transformovala v mnohobarevné světy.

Důraz byl kladen na jazykovou, genderovou i další druhy diverzity (hlavními tématy byla bibliodiverzita, inovace, jazyková pluralita, rovnost pohlaví a udržitelnost.): čtvrtina přítomných autorů byla schopna psát vedle španělštiny ještě katalánsky, galicijsky nebo baskicky. A mnohé vystoupivší byly ženy zabývající se tématy jako je role žen a význam mateřství a vztahů v 21. století.
 

Slovinsko: plástve, žihadla a Žižek (2023)

 
Slovinsko, zatím poslední hostující země, přišlo s konceptem „Plástev slov“. Stejně jako včely podnikají cesty, aby se vrátily domů s kapkou nektaru nebo zrnkem pylu, tak i různé cizí vlivy podle oficiálního vysvětlení spoluutvářely slovinskou kulturu.

Největší publicitu si ale získalo úvodní vystoupení pro mnohé kontroverzního filozofa Slavoje Žižeka, který v něm odsoudil útok teroristického hnutí Hamás a přiznal Izraeli právo na sebeobranu, ale zároveň tvrdě kritizoval židovský stát a jeho současného premiéra. Pokud se máme držet příměrů s bodavým hmyzem, „píchl tak do vosího hnízda“, neboli otevřel citlivé téma a vyvolal tím podrážděnou reakci.
 

Závěr

 
Národní expozice často zdůrazňují různě vyjádřenou ideu „jednoty v mnohosti“, interaktivitu a spojení starobylé tradice s technologickou vyspělostí a inovativností, zvláště pokud se představují jako hostující země poprvé. Neevropské státy mají možná výhodu v tom, že jejich kultura na německé návštěvníky sama o sobě působí přitažlivě už díky své exotičnosti, zato organizátoři ze států ležících v německé blízkosti musí být o něco vynalézavější. Snad budou v tomto směru přiměřeně kreativní i tvůrci české účasti roku 2026.