„Nejdůležitější řeky neznám. Nejvyšší pohoří taky ne, jenom vím, že země je značně hornatá. Hlavní město Ekarešť. Obyvatelstvo tvoří převážně zbojníci. Národní zálibou jsou revoluce a vraždění králů. Poslední král Mikuláš IV. byl zavražděn asi před sedmi lety. Od té doby je to republika. Celkem vzato líbezné místo.“¹Christie, Agatha: Tajemství Chimneys. Praha: Knižní klub, 2006, s. 12. Takto charakterizovala Agatha Christie ve své knize Tajemství Chimneys (1925) imaginární stát „Hercoslovensko“, jehož název byl zjevnou narážkou na nový stát Čechů a Slováků i na jugoslávskou Hercegovinu. Podobně jako fiktivní stát Ruritánie vytvořený britským spisovatelem Anthonym Hopem (1863–1933),²Hope vylíčil Ruritánii jako zemi charakterizovanou chaosem a nestabilitou, jež mají kontrastovat s civilizovaností a řádem Británie. Množství detailů z královského dvora přitom Ruritánii zařazuje na Balkán. I když se v českém vydání jedné ze tří knih cyklu Vězeň na Zendě tvrdí, že ji autor „klade někam mezi německé státy“ (německy se v Ruritánii opravdu mluví a místní názvy znějí skutečně německy), podle přesnější lokalizace se nachází jihovýchodně od Drážďan a podle popisu hrdinova putování vlakem by mělo být nejspíš někde v Čechách. signalizují citovaná slova zřetelný odstup, který Britové po konci první světové války pociťovali k zemím našeho regionu, a zvláště k nově vzniklým státům s novými názvy.³Špatné přijetí názvu nového státu v Anglii si dobře uvědomoval Karel Čapek a sám marně navrhoval některá alternativní řešení názvu státu. To, že tehdy jen málokdo z Britů tušil, kde leží a na jaké kořeny navazují Československo a Jugoslávie, ironicky zmiňoval kupříkladu katolický spisovatel G. K. Chesterton: „Lidé by si mysleli, že je školometské povídat si o srbské epice, a dávají v prosté všední řeči přednost hovoru o nové jugoslávské mezinárodní diplomacii. Jsou velmi vzrušeni něčím, čemu říkají Československo, aniž by zřejmě kdy slyšeli o Čechách.“⁴Chesterton přitom ani později rozhodně nebyl příznivcem Československa. Více si vážil Poláků, které hodnotil jako „dobré katolíky“, na rozdíl od pro něj „kacířských“ Čechů. Roku 1927 vyšel v jeho listu G.K.´s Weekly článek Slovenský problém od anglického novináře D. Heathcota. Ten nejprve nabídl své služby československému ministerstvu zahraničí, ale když ho odmítlo, vstoupil do služeb maďarské propagandy. Článek byl jedním z výsledků jeho nové politické „orientace“: zpochybňovala se v něm trianonská mírová smlouva a podpořeno bylo úsilí Maďarska o zpětné získání Slovenska. Text obsahoval tvrzení, že mezi samotnými Slováky vzrůstá promaďarské hnutí a že „Slovensko je hospodářsky vykořisťováno, jako bývaly kolonie za méně osvíceného věku“. Chesterton se tak v podstatě připojil k protičeskoslovenské kampani. V lednu 1928 sice otiskl i rozhořčený dopis K. Čapka, který vyvracel nepravdy obsažené v textu Slovenský problém a vyzýval Chestertona, aby „nenechal ležet na své duši nespravedlnost vůči zemi, kde paříte k nejoblíbenějším básníkům“. Chesterton ovšem k Čapkovu textu pouze připojil alibistické vysvětlení, že promaďarský článek byl otištěn, „protože bychom měli uvádět různé názory na evropskou politiku…; to neznamená, že časopis ručí za správnost nebo podporuje politické zaměření takového článku“. Brzy však v Chestertonově týdeníku následoval další Heathcotův text namířený proti Československu. (Lukavec, Jan. Fanatik, prorok, či klaun?: G.K. Chesterton a jeho interpreti. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2008). Naopak G. B. Shaw se ve sporu postavil na stranu Československa: napsal, že by raději byl Maďarem pod Masarykovou vládou než Čechoslovákem pod vládou maďarskou. (Krátká, Petra. Český PEN-klub v letech 1925-1938. Praha: Libri, 2003, s. 69).

Jednoznačné nebylo ani vnímání názvu Bohemia: když roku 1912 vyšla Anthology of Modern Bohemian Poetry, recenzent deníku Scotsman cítil nutnost čtenářům vysvětlit, že adjektivum „Bohemian“⁵V angličtině „český“ i „bohémský“. bylo užito v geografickém smyslu.⁶Chitnis, Rajendra: Literature as Cultural Diplomacy: Czech Literature in Great Britain, 1918–38. In Translating the Literatures of Small European Nations. Liverpool: Liverpool University Press, 2019, s. 73. V roce založení Československa vyšla kniha (pro jistotu) nazvaná Bohemian (Čech) Bibliography, jejímž cílem bylo „zachytit anglicky psanou literaturu spojenou s čímkoli českým (jednotlivé oddíly se věnují českému jazyku, historii, geografii, hudbě, ale také např. Sokolu nebo českému sklu)“.⁷Šlancarová, Jana: Karel Čapek a Anglie. Vydávání a recepce díla Karla Čapka na Britských ostrovech. Magisterská diplomová práce. Brno: MASARYKOVA UNIVERZITA, 2015, s. 8. Vyšlo též knižně (Dykastová. Jana: Karel Čapek a Anglie. Vydávání a recepce díla Karla Čapka na Britských ostrovech. GlobeEdit, 2019). Její autoři, americká publicistka Anne Čapková-Vostrovská (1866–1956) a její manžel, českoamerický spisovatel a publicista Thomas Čapek (1861–1950), v ní možná přehnaně konstatovali, že český národ je vzhledem ke geografickým a historickým souvislostem pro svět méně známý než jakýkoli jiný slovanský národ.⁸Dodejme, že v té době už v Británii působili i lidé jako Robert Seton-Watson nebo Henry Wickham Steed, kteří se snažili povědomí o českých zemích a Češích zvyšovat. Vzájemné kulturní vztahy ovšem sahají hluboko do středověku, v 19. století byla relativně populární koleda o českém knížeti Václavovi Good King Wenceslas, na kterou těsně před smrtí odkazoval Karel Čapek. Vynecháme-li knihy spojené s reformací (Jan Hus, Komenský), „Čechy budou stát před anglo-americkým světem jako pohádková Popelka – nepopsaná, stále čekající na objevení“.

Pokud se přitom Chesterton zmiňoval o srbské epice, tak v 19. století v Británii vzbuzovala překladatelský zájem středověká epika česká, i když šlo jen o tu podvrženou z tzv. Rukopisů. Obecně v anglických překladech z češtiny převažovala, jak uvádí Rostislav Valvoda, poezie,⁹Valvoda, Rostislav: Překlady české literatury do angličtiny. Diplomová práce. Praha: Univerzita Karlova, 2012, s. 39. což se ostatně týkalo dobového zastoupení překladů naší literatury i do jiných jazyků.

Spíše přitom vycházely antologie než samostatné knihy jednotlivých literátů. Valvoda v tomto kontextu s nadsázkou píše o „výborových autorech“, protože u nich existoval „výrazný nepoměr mezi tím, jak často tito autoři bývají zařazováni do antologií“ a jak málo vycházela jejich díla jako samostatná knižní vydání, i když ta už v téže době v němčině často byla dostupná. Takovými autory byli například Jaroslav Vrchlický nebo Josef Svatopluk Machar.¹⁰„Machar si našel zastoupení (zpravidla v rozsahu několika básní) ve 14 anglických antologiích věnovaných české poezii, knižně však vyšla jen dvě jeho díla – román ve verších Magdalena (překlad vydán poprvé a naposled v roce 1916) a próza Kriminál (překlad vydán poprvé a naposled v roce 1921). U Vrchlického je kontrast ještě markantnější: ukázky z jeho děl (ve velké většině básnické) se objevily ve 23 antologií, z toho šestkrát v antologiích průřezových, věnovaných i jiné než české literatuře. Ovšem jen třikrát si jeho dílo našlo cestu ke čtenáři v podobě samostatného knižního vydání“.

Záhy ovšem došlo k posunu, a to díky celosvětovému úspěchu Karla Čapka, a v menší míře také Jaroslava Haška.

Londýn pod vládou robotů

Čapek se prvně prosadil svojí hrou R.U.R. Do Londýna se tato hra dostala po úspěšných premiérách v Berlíně, Varšavě, Moskvě a New Yorku, ještě před jejím uvedením v Británii se byla vytvořena „atmosféra očekávání něčeho velkolepého“. Dopisovatel Observeru krátce před premiérou konstatoval „jen málo z nás bylo připraveno na náhlost, s jakou dílo nejvýznamnějších žijících československých dramatiků upoutalo světovou pozornost“. Po premiéře v londýnském St. Martin’s Theatre na začátku dubna 1923 o R.U.R. psala skoro všechna periodika jako o události sezóny. Hra měla mimořádný ohlas nejen mezi divadelními kritiky, jak dokazuje například převzetí slova robot do angličtiny nebo veřejná debata nad významem hry nebo to, že ve zmíněném divadle St. Martin’s Theatre byla uspořádána veřejná diskuse o různých rovinách hry a jejím významu s účastí důležitých osobností literárního života, např. zmíněného G. K. Chestertona nebo G. B. Shawa.¹¹Chesterton prý „považoval R.U.R. za satiru industriálního života, jakmile prý za sebe člověk nechává pracovat roboty, ztrácí své štěstí. George Bernard Shaw definoval robota jako bytost, které není dovolen ani luxus dědičného hříchu.“ (Vacek, Zdeněk: 100 let robotů: Sci-fi Karla Čapka R.U.R. dalo světu mnohem víc než jedno české slovo. Reflex, 20. října 2020) Recenze se podle Jany Šlancarové shodovaly, že hra byla publikem nadšeně přijata, Observer jí dva týdny po premiéře předpovídá, že „se stane nejdiskutovanější hrou v Londýně“, Irish Times článek o současném umění v Londýně dokonce nazývá „Londýn pod vládou robotů“.¹²Šlancarová, Jana: Karel Čapek a Anglie. Vydávání a recepce díla Karla Čapka na Britských ostrovech, s. 60.

Následně byla přeložena většina Čapkových knih, na čemž měl zásluhu jeho první překladatel Paul Selver (1888-1970)¹³Narodil se v manželství Londýňanky s Polákem. Na univerzitě vystudoval germánskou filologii a působil jako středoškolský učitel. Po vojenské službě nastoupil na ministerstvo války, kde dlouhodobě sledoval dění na území Československa. Po válce byl zaměstnán na tiskovém oddělení československého velvyslanectví. Překládal z mnoha jazyků. a pak také ti další, především manželé Marie Weatherall, rozená Isakovicsová (1897–1972), rodačka z Československa, a Brit Robert Weatherall (1899–1973), původním vzděláním biolog. Ti se ve třicátých letech stali podle Šlancarové takřka Čapkovými „dvorními překladateli“, neboť jejich práce byla relativně dobře hodnocena. Mimo jiné přeložili (vzhledem ke vzdělání Weatheralla nikoli náhodou) Zahradníkův rok či Válku s mloky, ale i Devatero pohádek.¹⁴https://digilib.phil.muni.cz/bitstream/handle/11222.digilib/136161/1_BohemicaLitteraria_19-2016-1_7.pdf?sequence=1

Jak právem konstatuje Rostislav Valvoda, je Karel Čapek „skutečně velikánem české literatury v anglickém překladu. Počet vydaných Čapkových děl, ale i úplnost převedení jeho díla nemá srovnání mezi ostatními autory“,¹⁵Valvoda, Rostislav: Překlady české literatury do angličtiny, s. 28. minimálně v meziválečném období.

Potíže s překladatelem

Ne vždy byl přitom Čapek s překlady či inscenacemi spokojený. Kupříkladu když byla Bílá nemoc v Londýně uváděna tak, že hlavní představitel, Oscar Homolka, hrál obě hlavní úlohy, Maršála i doktora Galéna.¹⁶To českého autora pobouřilo a do divadla poslal vtipně zdvořilý, ale nesouhlasný dopis: „… Snad se na všech divadlech stalo zvykem, že týž herec hraje současně Othella a Desdemonu a nakonec ze žárlivosti zardousí sama sebe; nebo že táž herečka hraje s úžasným úspěchem svatou Johanku a současně prince Charlie, aby během hry vsadila sama sobě korunu na hlavu a holdovala si klečíc sama před sebou. Myslím, že se asi tento zvyk velmi v Londýně rozšířil, mohu-li soudit podle toho, že v londýnské inscenaci mé hry hraje veliký herec pan Oscar Homolka současně mého pacifistického doktora i jeho protagonistu maršála […] ale hru, ve které se tito dva nesetkají jako muž s mužem, nemohu dobře pokládat za svou hru […] Nejsem si jist, nestal-li se takto smysl mé hry něčím poněkud vedlejším.“ Potíže měl Karel Čapek také se zmíněným prvním překladatelem Paulem Selverem, který měl ovšem celkově pro prezentaci české literatury do anglosaského prostoru zásadní význam; když se ve dvacátých letech 20. století začal překladům z češtiny věnovat, „byl na území Velké Británie jediným překladatelem z češtiny do angličtiny“.¹⁷Šlancarová, Jana: Karel Čapek a Anglie. Vydávání a recepce díla Karla Čapka na Britských ostrovech, s. 9.

První celé prozaické dílo, které Selver překládal z češtiny, byl Macharův Kriminál. Poté se zřejmě přes československé velvyslanectví dostal k překladům her R. U. R. a Ze života hmyzu. Z Čapkových děl dále přeložil většinu cestopisů, Povídky z jedné a druhé kapsy a dramata Věc Makropulos, Bílá nemoc a Matka. Což bylo záslužné, ale nejen v případě jeho „překladu“ R.U.R. se podle některých hlasů jednalo spíše o adaptaci s řadou úprav, výpustek a chyb.¹⁸Zároveň mu někteří dávají za vinu, že zpočátku jednal s nakladateli na místě Karla Čapka, ovšem někdy prý bez jeho vědomí; svou neochotou možná překazil slibnou inscenaci hry Věc Makropulos v londýnském divadle v roce 1927. Kuriózní byl případ Selverova románu One, Two, Three, který údajně naznačoval (či odhaloval), že opravdovým autorem hry, která slaví v Londýně úspěch, není neznámý autor z Polabí, ale překladatel. Neboli že autorem R.U.R. není Čapek, ale sám Selver. Čapek nicméně tuto Selverovu knihu nebral vážně. A obecně se k němu snažil chovat vstřícně, například v dopisu z roku 1926 napsal: „Se Selverem vůbec, to je holt taková věc. Je to protiva, ale i kdybych ho nepotřeboval já, může být dobrý jiným údům české literatury, a tudíž je nutno mu mnoho odpouštět.“

Kromě děl bratří Čapků (i Josefovy Země mnoha jmen) Selver dále v angličtině publikoval memoáry Edvarda Beneše. Jeho všestrannost dokládá i to, roku 1921 vydal studii o Otokaru Březinovi,¹⁹Otakar Březina: a study in Czech literature, Oxford: B. Blackwell, 1921. ale na druhé straně také přeložil Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka. I když vlastně ne celé, sám k tomu poznamenal: „Skončil jsem překlad tam, kde Švejk přichází do zajetí. Zpracoval jsem to tak, aby si čtenář vůbec neuvědomil, že je to adaptace. Vynechány jsou partie lokálního významu, vynechány jsou anekdoty a narážky, vždy tak, aby nebyla porušena souvislost a plynulost.“ Podle některých odhadů tak byla vyškrtnuta třetina Haškova textu.²⁰http://www.iliteratura.cz/Clanek/43257/hasek-jaroslav-osudy-dobreho-vojaka-svejka

Válečné romány Haška a Durycha

Nešlo přitom zdaleka o první překlad Švejka: v roce 1926 se objevily dřívější do němčiny a ruštiny, 1927 do lotyštiny, 1928 do estonštiny, jidiš a slovinštiny, 1929 do nizozemštiny, polštiny a srbochorvatštiny, roku 1930 konečně díky Selverovi vychází Švejk i anglicky v Londýně a v New Yorku.²¹https://www.lidovky.cz/orientace/kultura/preklady-zname-knihy-svet-blbcu-musi-zaniknout-aneb-josef-svejk-superstar.A170315_113326_ln_kultura_jto Román byl později do angličtiny přeložen ještě dvakrát; podle Valvody přitom jeho obliba u anglosaských čtenářů spočívá ve ztvárnění „stereotypizovaného komického obrazu české národní mentality“.²²Valvoda, Rostislav: Překlady české literatury do angličtiny, s. 34. Jiní jej obecněji kladně hodnotí jako jeden z prvních protiválečných románů, předcházející románu Na západní frontě klid Ericha Marii Remarqua. A jako dílo, které mělo nemalý kulturní vliv: bez jeho četby by prý americký spisovatel Joseph Heller nikdy nenapsal svoji světoznámou Hlavu XXII.

Vedle Čapka a Haška byl jediným dalším českým literátem, jehož dílo vyšlo v meziválečném období v britském komerčním nakladatelství, Jaroslav Durych a jeho historický román Bloudění, který chválil například F. X. Šalda: „Durychovo Bloudění je jistě krásná a silná věc. Vezmeš-li po něm do ruky dosavadní historický román český a čteš-li například Jiráska, je ti, jako bys po bronzu a mramoru bral do ruky hlínu nebo piliny“. Jak uvádí britský bohemista Rajendra Chitnis, anglický překlad ale možná vznikal na základě výrazně upraveného německého překladu Pavla Eisnera.²³Chitnis, Rajendra: Literature as Cultural Diplomacy: Czech Literature in Great Britain, 1918–38. In Translating the Literatures of Small European Nations. Liverpool: Liverpool University Press, 2019, s. 81.

Čapek „neznámý“ a posmívaný

Z těchto tří bylo jen dílo Čapka poctěno nominací na Nobelovu cenu. Tu ale nezískal, mimo jiné na základě zdůvodnění, že díla, na kterých byla založena jeho proslulost, jsou „povrchního a nevyrovnaného rázu“.²⁴Michl, Josef B. Laureatus laureata: nositelé Nobelovy ceny za literaturu 1901-1994 a čeští kandidáti. Třebíč: Arca JiMfa, 1995, s. 388.

Vývoj další Čapkovy anglosaské recepce pak někteří skepticky hodnotili tak, že po roce 1948 už byl Čapek „prakticky neznámý“. Případně kupříkladu britský bohemista Robert Pynsent roku 1995 předpovídal, že „s ohledem na jeho žurnalistický styl, antiromantickou úctu k maloměšťákům a zálibu v antiintelektuální útulnosti“ je nepravděpodobné, že by byl Čapek čten ještě po prvním desetiletí 21. století. A pokud ano, tak maximálně jako triviální literatura.²⁵Pynsent, Robert B. a Pospíšil, Jan, ed. Ďáblové, ženy a národ: výbor z úvah o české literatuře. Praha: Karolinum, 2008, s. 355. Minimálně s některými body Pynsentovy „obžaloby“ se dá polemizovat. http://www.iliteratura.cz/Clanek/40373/pynsent-nebo-capek Po dvaceti letech Pynsent²⁶Tím ovšem nechceme zpochybňovat rozsáhlé znalosti Roberta Pynsenta o české literatuře, ale v jeho názorech na Čapka se projevuje to, že podle Jamese Partridge se jeho názory nezřídka pohybují od jednoho extrému k druhému: od přehnaně pozitivního hodnocení (Karel Hlaváček, Zeyer) až k přehnaně odmítavému jako u Čapka. s jistým sebezapřením musel konstatovat, že mu jeho předpověď nevyšla, ovšem chybu hledal nikoli u sebe, ale ve stále horším vkusu čtenářů a celé evropské „zlůznělé“ společnosti, která prý stále více upadá do pohodlnosti a dětinskosti.²⁷Pynsent, Robert B. a Pospíšil, Jan, ed. Ďáblové, ženy a národ: výbor z úvah o české literatuře, s. 589. Dodejme, že podle Rajendry Chitnise tyto Pynsentovy názory nejsou mimo okruh bohemistických odborníků známé a „nemají vůbec vliv na vydávání Čapkových knih v angličtině, ani na vžitý názor, že Čapek patří k nejlepšímu, co může česká literatura nabízet“. Podle Chitnise dokonce zájem o Čapka alespoň u studentů možná roste, snad díky antiliberální atmosféře posledních let.

Nesporné je každopádně to, že překlady děl jako R.U.R., Válka s mloky nebo Zahradníkův rok jsou stále znovu vydávány, takže třeba podle žebříčku sestaveného Valvodou byl roku 2012 Čapek stále nejvydávanějším českým autorem v angličtině, podle současné nabídky knih firmy Amazon je zřejmě třetí. A vícečetnou pozornost nadále vzbuzuje i u soudobých beletristů²⁸Britská autorka beletrie Penelope Lively ve své non fiction knize Život v zahradě (Host 2019) obsáhle cituje Zahradníkův rok Karla Čapka a vyznává se, že má tuto knihu ráda. Člověk v ní podle Lively „nehledá zahradnické rady, nýbrž zábavně středoevropský pohled na výzvy, které zahrada přináší.“ Její podání Čapka je ovšem trochu jednostranné: prezentuje ho hlavně jako ironika líčícího zahradníka v nadsázce jako podivnou bytost, z níž při pohledu zdálky nevidíme „nic než zadek; vše ostatní, jako hlava, ruce a nohy, je prostě pod ním.“ Nebo jej podává jako badatele, kterého zajímají i otázky, zdali „za okny katolíků prospívá jiná flóra než za okny nevěrců a pokrokářů“. Kdybychom chtěli být přehnaně přísní, tak bychom mohli vytknout, že Lively přehlíží mýtotvorné aspekty jeho textu, shledávající pána nově zakládané zahrady jako Tvůrce nového světa, pro nějž je jeho země „hnědou a holou, jako byla dne prvého o stvoření světa“. či v akademickém prostředí, ať se jedná o odborníky na robotiku²⁹Kupříkladu profesor komunikačních studií na Northern Illinois University, David J. Gunkel, vydal roku 2018 v prestižním nakladatelství MIT Press knihu Robot rights, v níž o hře R.U.R. tvrdí, že představuje základní šablonu, v jejímž rámci se odehrává mnoho současných debat na dané téma. či ekokritiku.³⁰Když roku 2011 bernská profesorka Virginia Richterová vydala svoji velmi solidně zpracovnou knihu Literature after Darwin: human beasts in western fiction, 1859-1939 (Palgrave Macmillan), v níž svoje téma systematicky sleduje napříč díly nejvýznamnějších světových autorů jako H. G. Wells, Franz Kafka či Thomas Huxley, obsáhlou a velmi pochvalou kapitolu v ní věnovala Čapkově Válce s mloky.

Julius Fučík, Milan Kundera a ti ostatní

Po roce 1945 zájem vydavatelů připoutala Fučíkova Reportáž psaná na oprátce, která anglicky vyšla nejprve v New Yorku³¹Fučík, Julius. Notes from the gallows. New York: New Century Publishers, 1948. a po pár letech pod jiným názvem i v Londýně.³²Fučík, Julius. Report from the Gallows. London: For Publications, 1951. V anglosaském prostoru ale zřejmě nedosáhla takového věhlasu jako v latinské Americe, kde mezi její náruživé čtenáře patřil i Che Guevara nebo Pablo Neruda.³³Arndt, Tereza et al. ReporTvář Julia Fučíka = Notes and Faces of Julius Fučík: katalog k výstavě ReporTvář Julia Fučíka. Vydání první. Praha: Národní muzeum, 2020, s. 26. A nepomohly to zvrátit ani propagandistické výstavy, které komunisty ovládané Československo organizovalo. Roku 1951 Liga pro britsko-československé přátelství pořádala v Londýně fučíkovskou akci, ale trpěla prý „masivním nedostatkem návštěvníků“.³⁴Podhajský, František A. a GRYGAR, Mojmír. Julek Fučík – věčně živý!. Brno: Host, 2010, s. 177.

Anglické překlady české literatury, například Antonína Zápotockého, také vzácně vycházely v komunistickém nakladatelství Lawrence and Wishart v Londýně,³⁵Zápotocký, Antonín. Red Glow over Kladno. London: Lawrence and Wishart, 1954 ; MACEK, Josef: The Hussite Movement in Bohemia. London: Lawrence and Wishart, 1965. které jinak vydávalo třeba překlady Marxe, Lenina a Stalina.

Překlady vydávalo také pražské nakladatelství Artia, kde ovšem výběr titulů zřejmě nebyl primárně ideologický. Zastoupena byla díla klasiků (Jan Amos Komenský, Karel Hynek Mácha, Božena Němcová, Alois Jirásek, Petr Bezruč, Vladislav Vančura, Ivan Olbracht) i současných autorů (Marie Majerová, Jan Otčenášek, Arnošt Lustig, Ludvík Aškenazy). A ovšem i Julius Fučík, kterého ale můžeme počítat ke klasikům. „Komerční výsledky však byly slabé a Artia od vydávání beletrie nakonec zcela upustila“, uvádí Slovník české literatury po roce 1945.³⁶http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1821 I podle Rajendry Chitnise byly výsledky z mezinárodního hlediska diskutabilní: pokud smyslem zmíněných překladů bylo, aby se nějaké západní nakladatelství ujalo textu a vydalo ho na komerční úrovni, šlo o úsilí podle všeho neúspěšné – možná s výjimkou Lustiga, i když také o něm se na Západě zřejmě vědělo i bez pomoci nakladatelství Artia. (Jeho první anglický překlad mimo území Československa³⁷Lustig, Arnošt. Night and hope. London: Hutchinson, 1962. vyšel ve stejném roce jako jeho první anglická kniha v Artii.³⁸Lustig, Arnošt. Diamonds in the night. [Prague]: Artia, 1962.) A později už se ovšem podle Chitnise zájem v západních zemích upíral spíše k autorům, které československá vláda zrovna nechtěla propagovat.

Nejúspěšnější mezi nimi byli Milan Kundera, Josef Škvorecký, Václav Havel, zmíněný Arnošt Lustig, který roku 1968 z ČSSR emigroval, či Ivan Klíma. Vydávání některých českých titulů ve švédštině, norštině či francouzštině v jistých případech naopak podporovala Nadace Charty 77, ale u překladů do angličtiny to zřejmě nebylo tolik potřebné.³⁹Janouch, František. Nikdy jsem se nenudil. Praha: Torst, 2020, s. 352.

Osers, Heim, Kussi, Wilson

K významným překladatelům daných literátů (i některých starších) patřili Ewald Osers, Michael H. Heim a Peter Kussi⁴⁰U následujících portrétů Heima a Kussiho vycházíme z článku, který vyšel po jejich smrti: SLÁDEK, Ondřej. Ztráty americké bohemistiky = Losses to American Czech studies. Česká literatura, 2013, 61(6), s. 961-965. a z mladších například Paul Wilson.

Paul Wilson⁴¹Vycházíme z článku Cenu Revolver Revue získá bývalý člen Plastic People Paul Wilson, v Praze bude besedovat. https://art.hn.cz/knihy/c1-65693670-cena-revolver-revue-paul-wilson-roxy (1941) vystudoval angličtinu na univerzitách v Torontu a v Londýně. V letech 1967 až 1977 žil v Československu, kam přijel jako levicový intelektuál, který chtěl zjistit, jak vypadá „socialismus v praxi“.⁴²Wilson, Paul R., Machovec, Martin, ed. a Riedel, Jaroslav. Bohemian rhapsodies: český underground, disent, literatura a politika očima kanadského překladatele. Praha: Torst, 2011, s. 43. Deziluzi prožil po srpnové okupaci, jíž podle něj dal Sovětský svaz socialismu „smrtelnou ránu“. V naší zemi ale zůstal: působil zde jako učitel angličtiny a později též coby zpěvák skupiny The Plastic People of the Universe. V 70. letech se účastnil mnoha akcí tehdy se formujícího českého undergroundu. Po procesech s undergroundovými hudebníky a po vzniku Charty 77 byl z Československa vyhoštěn. V Kanadě Wilson spoluzaložil vydavatelství Boží mlýn, v němž mimo jiné vyšlo první studiové album Plastic People nazvané Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned. Přispíval do řady amerických a britských časopisů, byl redaktorem stanice CBC. Do angličtiny přeložil kupříkladu Václava Havla, Ivana Martina Jirouse, Bohumila Hrabala i Josefa Škvoreckého, se kterým na překladech spolupracoval: v případě překladatelského problému prý Škvorecký danou pasáž zformuloval jinak, takže i proto jsou anglické verze „trochu jiné než české originály“.⁴³Wilson, Paul R., Machovec, Martin, ed. a Riedel, Jaroslav. Bohemian rhapsodies: český underground, disent, literatura a politika očima kanadského překladatele. Praha: Torst, 2011, s. 451. Překládal také dokumenty Charty 77 nebo vzpomínky Zdeňka Mlynáře Mráz přichází z Kremlu. Jako editor připravil také antologii pražských povídek (od Jana Nerudy po Josefa Škvoreckého), v níž nechyběly ani texty pražských německých autorů (Gustav Meyrink, Franz Kafka, Egon Erwin Kisch).⁴⁴Wilson, Paul, ed. Prague: a traveler’s literary companion. San Francisco: Whereabouts Press, ©1995.

Michael H. Heim (1943–2012) byl slavista a polyglot, který dlouho působil v Ústavu slovanských jazyků a literatur Kalifornské univerzity v Los Angeles. Narodil se v New Yorku, s Evropou byl ale spojen prostřednictvím svého otce, který pocházel z Maďarska. Doktorát z ruštiny získal Michael H. Heim na Harvardově univerzitě v roce 1971, kde byl jeho školitelem Roman Jakobson. Heim ovládal asi dvanáct jazyků, přičemž z osmi z nich překládal (z češtiny, ruštiny, srbochorvatštiny, holandštiny, francouzštiny, němčiny, maďarštiny a rumunštiny). Z českých autorů jde o Karla Čapka, Jana Nerudu, Josefa Hiršala, ale především Bohumila Hrabala a Milana Kunderu. V případě Kundery je autorem anglických překladů jeho románů Kniha smíchu a zapomnění, Žert, Nesnesitelná lehkost bytí a divadelní hry Jakub a jeho pán.

Peter Kussi (1925–2012) se narodil v Praze. Pocházel ze smíšené, česko‑americké židovské rodiny; otec byl Američan žijící v Praze, matka Češka. Na rozdíl od mnoha jiných jejich českých příbuzných se jim podařilo v roce 1939 díky otcovu původu získat pasy a odcestovat do New Yorku. Zde se Kussi rychle naučil anglicky, i když současně prý postupně zapomínal češtinu. Působil mnoho let jako lektor a později profesor českého jazyka a literatury na Ústavu slovanských jazyků a literatur na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Spolu s Michaelem Heimem patřil mezi dvorní překladatele Milana Kundery. Do angličtiny přeložil tři jeho romány: Život je jinde, Valčík na rozloučenou a Nesmrtelnost. Vedle Kunderova díla Kussi přeložil i několik desítek povídek a románů Josefa Škvoreckého, Jaroslava Haška, Jana Procházky, Karla Poláčka či Jiřího Gruši. Připravil též výbor z díla Karla Čapka, který byl vydán pod názvem Toward the Radical Center: A Karel Čapek Reader (Highland Park 1990); předmluvu k němu napsal slavný americký dramatik Arthur Miller.

Židovské kořeny měl též Ewald Osers (1917–2011), který pocházel z Prahy, kde studoval na Německé univerzitě chemii. Kvůli svému původu utekl před nacismem do Británie. Tam mimo jiné pracoval pro BBC. Jeho první knihou byla antologie české poezie⁴⁵Montgomery, J. K., ed. a Osers, Ewald, ed. Modern Czech Poetry. London: Prague Press Ltd., 1945 vydaná na konci války. Protože byl tehdy papír na příděl, pro uvolnění jeho dostatečného množství prý u britských úřadů loboval ministr zahraničí Jan Masaryk.⁴⁶Osers, Ewald. Loňské sněhy: paměti. Praha: Karolinum, 2004, s. 87.

Do angličtiny Osers překládal také z němčiny i z jiných jazyků. Nevyhýbal se ani beletrii (Ivan Klíma), ale zaměřoval se hlavně na poezii. V našem případě to byli například František Halas, Josef Hora, Vítězslav Nezval, Jan Skácel, Miroslav Holub či Jaroslav Seifert.

Jak by Seifertova poezie mohla být neúspěšná?

Právě se jménem posledně jmenovaného je spojen jeden z největších úspěchů, kterého kdy dosáhl česky píšící literát. Úspěch, který se nepodařil několika generacím předchozích českých literátů, kteří byli rovněž navrhování na Nobelovu cenu. Když ji roku 1984 Jaroslav Seifert získal, věřil prý, že hlavním faktorem k jejímu udělení byly anglické překlady zmíněného Ewalda Oserse. Osers později ve svých memoárech vzpomínal, že po udělení ceny vystupoval na několika místech v Anglii se seifertovským programem: „Vždy jsem měl úspěch (jak by Seifertova krásná poezie mohla být neúspěšná?)“.⁴⁷Osers, Ewald. Loňské sněhy: paměti. Praha: Karolinum, 2004, s. 155. Nicméně ne všichni Britové byli z Nobelovy ceny pro Seiferta tak nadšeni. Robert Pynsent vydal společně se svým učitelem, překladatelem a literárním vědcem Karlem Brušákem (1913–2004) a překladatelem Davidem Shortem prohlášení, že „udělení Nobelovy ceny za literaturu Jaroslavu Seifertovi posiluje přesvědčení, že se tato cena stává stále více odměnou za prostřednost“. Seifert byl v textu zařazen do čapkovské tradice, což je ovšem u Pynsenta veskrze negativní cejch: „Karel Čapek byl tichošlápkem takové prostřednosti, že mu klidně tu cenu mohli udělit. Seifert našlapoval ještě daleko opatrněji než Čapek“.⁴⁸https://legacy.blisty.cz/art/40367.html?fbclid=IwAR2h4L01YwngLq8eUOUFKvbhAcHp9VDwyMqmlod0CpDyDQ7ljOLN39t7PlU Čímž byl podle Chitnise Seifertův úspěch už zpočátku „zpochybněn i u lidí, kteří jinak mohli teoreticky podporovat případný zvýšený zájem“.

James Partridge tvrdí, že Seifert a jeho poezie byly po ocenění „okamžitě zapomenuty“.⁴⁹Classe, Olive, ed. Encyclopedia of literary translation into English. London: Fitzroy Dearborn Publishers, 2000, s. 331. Což je poněkud příkré hodnocení vzhledem k tomu, že jeho poezie samostatně vycházela (mimo území České republiky) ještě na konci 20. století.⁵⁰Seifert, Jaroslav. The poetry of Jaroslav Seifert. North Haven: Catbird Press, [1998] ; SEIFERT, Jaroslav. The early poetry of Jaroslav Seifert: City in tears, Sheer love, On the wawes of TSF, and The Nightingale sing poorly. Evanston: Hydra Books, 1997. Ale i podle Chitnise reakce ani tehdy nebyla velká.

Holub: ten, který vyhověl anglosaským zálibám

Dlouhodobější a výraznější vliv má v anglosaské oblasti ovšem jiný básník: Miroslav Holub (1923–1998). Jak uvádí Tereza Novická, Holub „pracoval jako imunolog a ve své poezii často mísil vědeckou obraznost a medicinský žargon se suchým humorem, psal básně volným veršem, a nebylo tedy těžké je do angličtiny přeložit“. Jeho tvorba obecně vyhovovala anglosaské oblibě „analytických, racionálních, pointovaných textů“, jak napsal Jan Matonoha.⁵¹http://slovoasmysl.ff.cuni.cz/node/159 Výhodou možná bylo i to, že Holub dle Novické při psaní básní zohledňovat jejich potenciální přeložitelnost, takže „později dokonce vytvářel české a anglické verze svých básní.“⁵²https://www.czechlit.cz/cz/feature/ceska-poezie-v-anglickem-prekladu-1990-2020/?fbclid=IwAR37q4QdjKvfooVMQisOoJK8wA_lLP0Hz0SKh2AYPfiBN85p5G5p_K8B_mI

Justin Quinn navíc vyzdvihuje, že Holub tvořil pod silným vlivem beatnické poetiky a sehrál v tomto smyslu pozoruhodnou roli ve vývoji anglosaské poezie: paradoxně prý totiž zpětně „zprostředkoval beatnickou poetiku v etablovaných kruzích americké literární kritiky“. Podle Quinna totiž na to, aby začala americké tvůrce přitahovat zmíněná poetika, musela nejprve proputovat z USA přes železnou oponu a pak zase zpět, což umožnil i Holub.⁵³Quinn, Justin. Poezie ve dvojím ohni: transnacionalismus a studená válka. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2018.

Dodejme, že na rozdíl od německého prostoru, kde je Holub pokládán hlavně za básníka, byl a zůstává v anglosaském světě vlivný i jako esejista spojující v sobě zmíněné povolání lékaře a spisovatele. Jeho esejistické knihy vycházely v překladech Davida Younga a zvláště jeho úvahy o vztahu vědy a umění (respektive literatury) jsou dodnes součástí nejprestižnějších anglických antologií na dané téma.

Čeští klasici z Karolina

Jinak je tomu ovšem s českou literaturou jako takovou: k obecné prestižnosti má jistě daleko. Podle Jamese Partridge celkově neuchvátila představivost anglického obecenstva tak silně jako řekněme česká hudba nebo příležitostně i film.⁵⁴Classe, Olive, ed. Encyclopedia of literary translation into english. London: Fitzroy Dearborn Publishers, 2000, s. 331.

Po roce 1989 sice stoupl zájem o překlady české literatury, ale tato vlna už odezněla. Nulové jsou také podle odborníků šance, že by se v anglosaském prostoru uskutečnil podobný velkorysý a reprezentativní projekt, jako byla Tschechische Bibliothek, alespoň ne bez masivní podpory českého státu.

Poněkud ji ovšem nahrazují jiné projekty, i když domácí. To je případ edice Modern Czech Classics nakladatelství Karolinum.⁵⁵Překlady české literatury vydává také pražské nakladatelství Twisted Spoon Press, a to i klasických děl (Karel Jaromír Erben, Karel H. Mácha). Převažují ovšem autoři řekněme exkluzivní (Ladislav Klíma, Jiří Karásek ze Lvovic, Jindřich Štyrský). V jejím rámci od roku 2003 vychází překlady významných děl české literatury do světových jazyků, hlavně angličtiny. Dostupné jsou prostřednictvím firmy Amazon nebo University of Chicago Press. „Zahraniční čtenář má tak možnost seznámit se s díly, která zachycují středoevropské dějinné zkušenosti a která vyjadřovala a spoluutvářela českou povahu, pohled na svět, humor a imaginaci“.⁵⁶https://karolinum.cz/edice/modern-czech-classics A zároveň jde ovšem i o knihy, které spoluutvářely to, jak jsou v zahraničí vnímáni Češi. Čeští klasici v anglickém překladu pravidelně vycházejí také ve vydavatelstvích Twisted Spoon Press (Hrabal, Vančura, Nezval, Kolář, Brabcová a další) a Jantar Publishing (Mácha, Erben a další).

Čeští „Poláci“, rasismus a moc literatury

Skeptik by mohl soudit, že co se týká pověsti Čech, mnoho se nezměnilo: od roku 1918, kdy bylo konstatováno, že Čechy v anglosaském prostoru stále čekají na své objevení, přes rok 1938, kdy je Neville Chamberlain označil za „vzdálenou zemi, o jejíchž obyvatelích nic nevíme“, až po současnou brexitovou a pobrexitovou Británii, kde mnozí prostí Britové Čechy (či Maďary) podle Ivy Pekárkové⁵⁷Pro Brity jsme Poláci, Brexit je výsledkem strachu z nezvládnuté migrace, tvrdí Iva Pekárková. https://video.aktualne.cz/dvtv/pro-brity-jsme-polaci-brexit-je-vysledkem-strachu-z-nezvladn/r~84689c02413611e7a557002590604f2e/ zařazují do souhrnné kolonky „Poláci“ a paušálně je spojují s východoevropským rasismem. Zřejmě od potištěných stránek knih nemůžeme očekávat zásadní zvraty, pomalé a nenápadné nabourávání některých stereotypů a neznalostí snad ano.⁵⁸Autor děkuje za pomoc a konzultace Justinu Quinnovi, Rajendru Chitnisovi, Martinovi Janečkovi a Jamesi Partridgevi.

Článkové foto: Knihy z edice Modern Czech Classics nakladatelství Karolinum. Fotil Jiří Grus.