Byla to jedna z nejhezčích nocí mého života.

Člověk je zvíře svého teritoria, říkal Arnošt Lustig a sám měl teritoria tři. Čechy, Izrael a Ameriku. Všechny země miloval, každá byla pro něj tvůrčím způsobem inspirativní a ke každé měl osobitý vztah.

Čechy byly jeho bytostným domovem – líbeznou krajinou. Izrael odvážná země předků a přestupní stanice na cestě do Ameriky, která se stala jeho druhým domovem.

Do Izraele se stále rád vracel. Tam se odehrály jeho spisovatelské začátky. V roce 1948 byl vyslán Lidovými novinami do Izraele jako válečný dopisovatel arabsko-izraelské války. Tehdy se potkal v Jeruzalémě Ludvíkem Aškenazym, který se stal jeho vzorem a učitelem. Jednou se spolu dostali na liduprázdné ulici King Georg Street pod palbu arabských vojáků a narychlo našli úkryt u dvou vojaček původem z Maďarska. Zůstali u nich až do rána. „Byla to jedna z nezapomenutelných a nejhezčích nocí mého života,“ říkal Lustig. „Venku se střílelo, měli jsme střechu nad hlavou, půl chleba, láhev vína a gramofonovou desku, na kterou jsme protančili noc.“ Magda, jedna z nich, se stala později  předlohou románu Miláček.

Román začal Lustig psát na jaře 1968. V srpnu jeli s rodinou na dovolenou do Itálie a už se nevrátili. Odjeli do Izraele a usadili se v kibucu Hatrochim. Rukopis měl sebou a na románu pokračoval. Zjistil, že Magda žije stále v Jeruzalémě a má obchůdek se stříbrnými cetkami na třídě Ben Jehuda. Vydal se za ní, a když vstoupil a chtěl ji obejmout, Magda na něj nepřítomně hleděla. Byla stále stejně krásná. Zato v rohu stála starší obtloustlá šedovlasá paní, která se usmívala. Její dcera ho úplně zmátla a kamarádi měli pravdu, že Magda není to co byla, ale to Arnoštovi vůbec nevadilo. Vrhnul se na ni jako tehdy.

Když se po roce izraelský president Schasar Lustiga zeptal, proč chce odejít z Izraele, odpověděl mu, že za jednu knihu, kterou napíše, dostane 100 dolarů a z toho ženu a dvě děti neuživí a nic jiného neumí. „To máte těžké pane Lustigu,“ odpověděl president, „tady dopsali před dvěma tisíci lety jednu knihu, a od té doby už tu jinou nečtou.“ A tak  Lustig odešel i s rodinou přes Jugoslávii do Ameriky.

Mezitím u nás Miláček vyšel a skoro celý šel do stoupy. Lustig byl na indexu.

Spolu jsme byli v Izraeli dvakrát. Arnošt měl několik let přímo utkvělou  představu, že mi musí  Magdu představit – možná i proto, že jsem chtěla Miláčka vydat. Poprvé jsme to nestihli a podruhé jsme si vyhradili celý den. Slavnostní den. Arnošt se důkladně oholil, vzal si bílou košili se zlatými knoflíčky a zipy na kapsičkách, tmavomodré kalhoty a nejlepší boty. Já jsem se přizpůsobila. Vypadali jsme jako když jdeme na party do Bílého domu. Kráčeli  jsme po třídě Ben Jehuda. Arnošt se těšil, že mi u Magdy něco stříbrného vybere, těšil se na ni a celou cestu mi o Magdě vyprávěl. Měl slavnostní náladu. Dorazili jsme do míst, kde měl být v prvním patře obchod. Nebyl. Nebyl ani vedle. Nic. Arnošt si sedl do bistra a já jsem začala pátrat, ale obchod nenašla. Nakonec jsem se zeptala prodejců zeleniny, jak dlouho tu jsou. Říkali, že dvacet let, ale žádný obchod se stříbrem tu neviděli. Arnošt neměl na Magdu ani adresu ani telefon. A tak mě napadlo se ho zeptat, kolik vlastně bylo Magdě let v tu noc? „Byla asi o čtyři roky starší,“ odpověděl. „A ty si myslíš, že bude žena téměř v devadesáti letech provozovat obchod v centru Jeruzaléma? Třeba už nežije.“ Arnošt zblednul. To vůbec nečekal. Čas se zastavil před čtyřiceti lety. S tím nepočítal. A možná smrt? Jako by nevnímal, nemohl tomu uvěřit. Po chvíli smutně vstal, vzal tašku a zahnuli  jsme na King George Street, aby mi alespoň ukázal dům, kde se u Magdy s Aškenazym schovali. A šli jsme a šli a slunce pražilo a domy řídly a dům stále nikde, až jsme si utrmáceni v podvečer sedli na kraji Jeruzaléma na lavičku. Chtěla jsem zavolat taxi na dlouhou cestu zpět. „To se vám nevyplatí,“ řekla operátorka, „jste sto metrů od vašeho hotelu.“

A tak skončila naše pouť za Magdou, kterou už asi nikdy neuvidím. A přesto to byl zážitek.

Láska nemá věk.