Referovat o literárních konexích dvou zemí v období celého 20. a počínajícího 21. století na ploše omezené několika stránkami je těžký úkol.¹Tento text referuje o vybraných dílech židovských autorů narozených v Československu, alespoň nějaký čas pobývajících či přímo žijících ve 20. a 21. století v Palestině, resp. Izraeli, a to dílech, která vznikla v českém a německém jazyce nebo v hebrejštině, a zároveň o dílech, přeložených z češtiny do hebrejštiny, a zabývá se i obecnou problematikou překladu české literatury do hebrejštiny i jejím postavením v Izraeli. Kolidujícími oblastmi zájmu, kterými se tento text nezabývá, jsou mj. a zejména tzv. pražská německá literatura (F. Kafka), deníková literatura Židů z Československa psaná různými jazyky v koncentračních táborech a ghettech (E. Redlich), memoárová literatura židovských přeživších, pocházejících z Československa, vycházející v různých zemích a jazycích (H. Weissová-Hošková), tzv. první, druhá i třetí vlna tzv. poválečné literatury, psané česky a vycházející v Československu (N. Frýd), soudobá židovská literatura, publikovaná v České republice (B. Kuras) nebo překlady české literatury do arabštiny. V případě spojitostí česko-izraelských o to náročnější, že se pohybujeme na neustále se přeskupujícím terénu ve smyslu územním, národnostním a jazykovém. Československo vzniklo na troskách Rakousko-Uherska po první světové válce, bylo přitom nacionálním konglomerátem především Čechů, Němců, Rusínů a Židů; definitivně po druhé světové válce od Československa odpadla Podkarpatská Rus, vyhnáni byli Němci a odešla i většina těch Židů, kteří během války nezahynuli; Česká republika pak vznikla – nebo spíše „pozůstala“ – na troskách Československa v roce 1993. Izrael byl založen na území Palestiny – ovládané do konce první světové války Osmanskou říší a do roku 1948 spravované Velkou Británií – jako židovský stát, jehož oficiální řečí je hebrejština, resp. její moderní podoba ivrit; jeho obyvatelstvo se postupně skládalo z řady menších či větších přistěhovaleckých vln Židů z celého světa, hovořících různými jazyky.

Existence kulturních, úžeji literárních propojení těchto dvou z několika aspektů neustále se proměňujících území je podmíněna především velkou židovskou emigrací z Československa po první světové válce (související s mezinárodním sionistickým hnutím), těsně před druhou světovou válkou a během ní (z důvodu nacistické perzekuce a holocaustu) a několik let po druhé světové válce nebo až po roce 1968 (v souvislosti se ztrátou důvěry Židů k Evropě jakožto bezpečnému místu pro život, poté hlavně v důsledku komunistického převratu). S opuštěním valné většiny židovské populace a s vládně deklarovaným nepřátelstvím vůči Izraeli po roce 1950 prakticky jakékoli kulturní a tím i literární vazby zanikly, ožily až po převratu v Československu v roce 1989 a s ním souvisejícím znovuobnovením diplomatických vztahů mezi oběma zeměmi.

Když se literárním konexím mezi Československem, resp. Českou republikou a Izraelem zabýváme od devadesátých let do současnosti, pak už většinou hovoříme o překládání literárních děl, nikoli již o migraci židovských literátů.

Literáti z českých zemí v Palestině a Izraeli

Ve 20. století byla nejstarší známou literárně působící emigrantkou do tehdejší Palestiny Miriam Singer. Narodila se roku 1898 v malé české vesnici do asimilované židovské rodiny. Ve třech letech jí zemřel otec, a matka se s dětmi přestěhovala do Prahy. Když bylo Miriam, doma zvané Irma, šestnáct, začala chodit do „židovského skauta“ Blau-Weiss. Jednou potkala muže tak vyhraněně židovského vzhledu, že za ním šla jak uřknutá. Dostala se do sousedství, kde byli ubytováni váleční uprchlíci z Haliče. Irma navázala kontakt s jejich dětmi, které si hrály před domem, a pak je začala navštěvovat pravidelně. Vyprávěla jim příběhy židovských hrdinů, o kterých se právě učila. Jednoho dne si k nim přisedl neznámý, solidně vyhlížející muž, chvíli ji poslouchal, a pak se Irmy zeptal: „Proč to nehodíš na papír?“

Miriam Singer

Tím mužem byl Max Brod, díky jehož úsilí vyšla sbírka jejích příběhů v němčině Zamčená zahrada (jinde uváděná jako Uzamčená kniha). Ve své prvotině psala prý dívka velmi naivně o Palestině, knížka se přesto brzy dočkala překladu do francouzštiny a polštiny, a Irma se tak ve svých sedmnácti letech stala uznávanou spisovatelkou. Od raného dětství však toužila po povolání učitelky. Absolvovala několik vzdělávacích seminářů v Německu, a poté se rozhodla pro alija (emigrace) do Palestiny. Její matka souhlasila s podmínkou, že dívka odcestuje pod ochranou židovského funkcionáře Samuela Huga Bergmanna (1883 Praha, 1975 Jeruzalém), který se právě chystal k emigraci (a později se stal ředitelem židovské národní knihovny a rektorem univerzity v Jeruzalémě). Irma byla nadšena a ihned začala s hebrejštinou. Učila se – údajně společně s Franzem Kafkou – u Jiřího Mordechaje Langera, který se právě vrátil od belzského rabiho a po Praze chodil i k pozdvižení samotných Židů v extravagantním chasidském oblečení. Po měsíci jakkoli intenzivního studia Irma pochopila, že za tak krátkou dobu se nenaučí jazyk do té míry, aby mohla učit děti, které se v Palestině narodily. Napsala tedy do Deganije s otázkou, jestli ji zatím nechtějí jako obyčejnou nádenici. Na konci roku 1920 dorazila do tohoto vůbec prvního kibucu, kde ze začátku sdílela pokoj se třemi jinými ženami (byla mezi nimi i později slavná izraelská básnířka Ráchel). Naproti žili muži včetně A. D. Gordona a mezitím, co je významný sionistický ideolog učil hebrejštinu, pokračovala Irma v psaní článků a básní, které ovšem publikovala výhradně v německojazyčném tisku: nechtěla, aby v Deganiji věděli, že píše. Když však deník Davar otiskl jednu její báseň přeloženou do hebrejštiny, bylo tajemství prozrazeno. Zatím se Irma zlepšila v jazyce natolik, že konečně mohla začít pracovat jako učitelka ve školce. Během následujících desetiletí se podílela na výchově několika generací dětí a paralelně s tím pokračovala v psaní pro tuto věkovou skupinu, už v hebrejštině. V knížce Dan, Jan a čáp se prý v jazyce přístupném mladým čtenářům kultivovaně a lidsky vypořádala s těžkým tématem druhé světové války, později psala také o izraelské válce za nezávislost. Irma se provdala za jednoho ze zakladatelů legendárního kibucu, Jaakova Berkoviče, zemědělce, milujícího knihy, klid a samotu. Ke konci života pracovala jako švadlena, s Deganijí, jejími východoevropskými zakladateli a kolektivním společenstvím prý nikdy úplně nesrostla; byla jedinou členkou, pocházející ze „západnější“ Evropy. Zemřela v jednadevadesáti letech v roce 1989.

Přestože byl přesvědčeným sionistou, uchýlil se Irmin mentor a jeden z hlavních představitelů pražské německé literatury, Max Brod (1884, Praha, 1968 Tel Aviv), do Palestiny až ve svých pětapadesáti letech a spíše z donucení: utekl z Československa těsně před jeho obsazením nacisty 14. března 1939, s sebou vezl kufr s rukopisy tehdy téměř neznámého Franze Kafky. V Palestině a později Izraeli působil jako dramaturg divadla Habima a hudební a divadelní kritik. Na svůj československý věhlas už nenavázal: do literatury nového státu výrazně nezasáhnul a s jeho multikulturní společností příliš nesrostl. Broda tak přežilo zejména Kafkovo dílo, jehož byl pozorným ochráncem a redaktorem. Daleko hůře se ale v Palestině vedlo Irminu učiteli hebrejštiny, Jiřímu Mordechajovi Langerovi (1894 Praha, 1943 Tel Aviv; bratr spisovatele a dramatika Františka Langera). Ten měl přitom mezi pražskými židovskými intelektuály výsadní postavení, hebrejštinu z nich totiž ovládal pravděpodobně nejlépe: když v roce 1929 debutoval sbírkou Pijutim ve-širej jedidut (Básně a písně přátelství), šlo po dlouhých sto letech o první a nadlouho i poslední hebrejsky psanou sbírku v Praze. Svůj poslední soubor básní Meat cori (Trochu balzámu) sepsal ke konci života, kdy ležel v nemocnici vyčerpán následkem komplikované ilegální emigrace. Až v roce 2014 vydalo obě sbírky v hebrejštině spolu s jejich českým překladem pražské nakladatelství P3K; v samotném Izraeli Langerovo dílo nezanechalo výraznou stopu.²Vedle Singer, Broda a Langera emigrovali z Československa do Palestiny před vypuknutím druhé světové války a během ní další židovští autoři. Novinář, spisovatel a sionista Hugo Hermann (1888 Moravská Třebová, 1949 Jeruzalém) se vystěhoval v roce 1934 a v Palestině pak sepsal své vzpomínky – ovšem v němčině. Autor románů s historickou tematikou Leo Perutz (1882 Praha, 1957 Bad Ischl), který emigroval v roce 1939 a od konce čtyřicátých let žil střídavě v Izraeli a Rakousku, psal nadále německy a ve svých dílech se kriticky stavěl vůči národnostně definovanému židovskému státu. Felix Weltsch (1884 Praha, 1964 Jeruzalém), který spolu s Brodem podniknul před válkou výzkumnou cestu do Palestiny a napsal o ní knihu Land der Gegensätze. Eindrücke e. Palästinareise (Země protikladů. Dojmy z cesty do Palestiny, Praha 1929), po emigraci v roce 1939 nadále publikoval – ovšem v češtině a němčině. Tuvia Ruebner (1924, Bratislava) emigroval do Palestiny v roce 1941, působil jako učitel v kibucu Merhavia a po večerech překládal německou literaturu do hebrejštiny a naopak. Od roku 1953 začal publikovat vlastní poezii v hebrejštině a stal se uznávaným izraelským básníkem a profesorem srovnávací literatury na univerzitě v Haifě.

Básně Jiřího M. Langera

Další autoři emigrovali z Československa až po založení státu Izrael. Přeživší Eva Erbenová (1930 Děčín jako Eva Löwidt) tam odešla s manželem Petrem (mj. posledním ředitelem československého tělovýchovného mládežnického hnutí Makabi) v roce 1949 přes Paříž; oba dva dosud žijí v Aškelonu. Na motivy její knihy Vyprávěj mámo, jak to bylo vydané v České republice (1994), Izraeli, Německu a ve Francii byl v roce 2000 natočen český hraný dokument O zlém snu. V rozšířené verzi tohoto titulu s názvem Sen (Praha 2001) líčí Erbenová události první republiky, druhé světové války a holocaustu pohledem dítěte. Kniha volně inspirovala scénář dalšího českého filmu Poslední cyklista premiérovaného v roce 2014. Kriticky nejoceňovanějším spisovatelem, který odešel z Československa do Izraele, byl Viktor Fischl, alias Avigdor Dagan (1912 Hradec Králové, 2006 Jeruzalém). Po emigraci v roce 1949 dlouho působil v několika zemích jako izraelský velvyslanec a až v diplomatické výslužbě začal opět publikovat. I své pozdní práce psal přitom česky, do hebrejštiny se jeho knihy překládaly z autorem pořízených překladů do němčiny a angličtiny. Dalším významným československým rodákem, literárně působícím v Izraeli, byl Ota B. Kraus (1921 Praha, 2000 Netanja). Kraus jako jeden z přeživších vydal hned po válce působivý román, zachycující osvětimskou kalvárii, Země bez Boha, cenné jsou však i další knihy: Vítr z hor a Vepři ve při líčí radosti a strasti jednoho z izraelských kibuců. Prý bez velkého ohlasu vyšly původně v hebrejštině, v raných devadesátých letech se o jejich české vydání zasadil jiný přeživší, Krausův přítel Pavel Stránský. Autor se léta pokoušel o vydání svých knih v angličtině, na publikování povídek The Dream Merchant and other Galilean stories (USA 1991) si sám finančně přispěl. Poslední román Cesta pouští mělo být Krausovo opus magnum, bohužel se mu knihu nepodařilo za svého života vydat v angličtině, jak původně zamýšlel (měla se jmenovat Desert Years). Nakonec vyšla posmrtně iniciativou vdovy Dity Kraus až na sklonku loňského roku v českém překladu Alice Marxové. Kniha je přínosná zejména ojedinělým zachycením sionistického zrání mladého člověka před druhou světovou válkou v Československu.

Ota B. Kraus

V únoru tohoto roku jsem se v Izraeli sešel s Ditou Kraus, na motivy jejíhož života napsal španělský autor Antonio G. Iturbe román Osvětimská knihovnice. Vyprávěla mi o tom, jak s Otou a jejich malým synem emigrovali z Československa kvůli nepříjemnostem, které jim způsobovali komunisté, jak po různých peripetiích zakotvili v kibucu Giv’at Chajim a jak z něj po sedmi letech ne úplně v dobrém odešli: „Oni na jedné straně moc rádi přijímali nové členy,“ líčila Dita, „zvlášť mladé lidi, kteří měli před sebou dlouhá léta produktivního věku, ale na druhé straně jim dávali ty nejnepříjemnější práce. Ota to popisuje v jedné z kapitol knihy Vepři ve při. Nedali vám to, co umíte: napřed jste se musel otrkat – mýt nádobí a čistit latríny, protože to samé dělali oni, když kibuc zakládali. Teď chtěli dělat něco lepšího – tak ať tamto dělají ti noví. Kvůli tomu postupně opustilo kibuc mnoho členů včetně řady Čechoslováků… Když chtěl Ota vydat Vítr z hor, kibuc byl proti tomu, protože se v něm vyjadřoval proti společné výchově dětí. Můj muž na vydání knihy trval, a když k němu došlo, víceméně nám řekli, že nemůžeme zůstat.“ Pak už Krausovi neměli s žádným kibucem nic společného: šli do Hadassim u Netanje, kde Ota získal práci jako učitel angličtiny v internátní škole.³Jaroslav Balvín: „Najděte si mě na googlu! S Ditou Krausovou o jejím poosvětimském životě“ in Salon Práva, 7. 5. 2015

Erich Kulka

Zbývají židovští autoři, kteří do Izraele emigrovali po osmašedesátém roce. Erich Kulka (1911 Vsetín, 1995 Jeruzalém) byl s Otou Krausem (není totožný s Otou B. Krausem, jde o otce populárního herce a baviče Jana a spisovatele Ivana Krause) spoluautorem populárně-naučné knihy o Osvětimi Továrna na smrt (Praha 1945). Z Československa odešel v roce 1968, jako historik potom působil na Hebrejské univerzitě a v památníku holocaustu Jad vašem v Jeruzalémě. Jeho syn Otto Dov Kulka (1933 Nový Hrozenkov), který do země emigroval s rodiči, se věnuje především historii a filozofii, jež vyučuje na jeruzalémské univerzitě. Vydal mnoho odborných prací, až v pokročilém věku napsal esejistickou knihu vzpomínek na „svůj“ holocaust s názvem Krajiny metropole smrti. V hebrejštině vyšla v roce 2013, v českém překladu v roce 2014. Autor slavného Obchodu na korze, původem slovenský spisovatel Ladislav Grosman (1921 Humenné, 1981 Tel Aviv), emigroval do Izraele v roce 1968 a od roku 1969 působil na univerzitě Bar-Ilan u Tel Avivu, kde přednášel slovanské literatury a vyučoval tvůrčímu psaní. Od roku 1979 přednášel také scenáristiku na telavivské univerzitě. Napsal scénář televizního filmu Dod David holejch lirot kala (1972, podle povídky Rendez-vous strýce Davida) a izraelský rozhlas uvedl v sedmdesátých letech několik jeho beletristických prací jako četbu či dramatizaci.⁴V budoucnu se o literárním působení dalších československých emigrantů do Palestiny, resp. Izraele možná dozvíme zpětně. V archivu památníku Bejt Terezín v kibucu Giv’at Chajim Ichud se totiž podle jeho pracovníků nachází mnoho písemných pozůstalostí přeživších v češtině, němčině a hebrejštině; sám vím o knize Lisy Kummermann, resp. Gidron a Hany Fischlové, vzpomínajících na terezínské ghetto. Bádání usnadní digitalizace archivu izraelského památníku naplánovaná na příští rok.

Někteří českoslovenští autoři do Palestiny, resp. Izraele emigrovali jenom na krátkou dobu, případně zemi na delší dobu navštívili a pak o ní psali. Jan Martinec (vl. jm. Martin Reach, 1915 Praha, 1995 Praha) v Palestině krátce pobyl po ilegální emigraci uskutečněné v roce 1939, potom působil ve spojeneckém vojsku, aby se po válce vrátil do Československa. V sérii časopisecky publikovaných reportáží popsal své zkušenosti s Alija Bet (ilegální emigrace) a britskými internačními tábory stejně jako později v části – kvalitativně bohužel poměrně nevyrovnaného – vzpomínkového románu Bastard (Praha 1968). Kontroverzní autor Ladislav Mňačko (1919 Valašské Klobouky, 1994 Bratislava) nebyl židovského původu, o židovské téma se nicméně intenzivně zajímal. Vydal knihu reportáží z období války o nezávislost Izrael, národ v boji (Praha 1949) a v titulu Já, Adolf Eichmann (Praha 1961) se – naneštěstí značně tendenčně – zabýval procesem s jedním z největších válečných zločinců, který se uskutečnil v Jeruzalémě a jehož byl Mňačko očitým svědkem. V roce 1967 autor na protest proti postoji československé vlády k izraelsko-arabskému konfliktu na několik měsíců emigroval do Izraele. Pak odešel do Německa a v němčině také vyšla autorova poslední knižní reportáž, zabývající se Izraelem, Die Aggressoren. Von der Schuld und Unschuld der Schwachen (Vídeň, Mnichov, Curych 1968). Arnošt Lustig (1926 Praha, 2011 Praha) byl do Izraele jako dopisovatel poprvé vyslán Lidovými novinami, Židovským věstníkem a Zemědělskými novinami roku 1948, podruhé o rok později Československým rozhlasem. Zkušenost reportéra z bojů o samostatnost státu ho inspirovala k napsání románu o lásce ohrožované válkou s názvem Miláček (Praha 1969); obdobné téma zpracoval o mnoho let později v novele Na letišti, později nazvané Nemáme na vybranou (Praha 2003, resp. 2007). V Izraeli pobýval Lustig ještě v letech 1968–1969, pak zamířil do USA. O Ruth Bondy (1923, Praha) píši níže převážně v souvislosti s překládáním české literatury do hebrejštiny, přesto se sluší zmínit ji také jako autorku. Bondy do země odešla jako velmi mladá přeživší v roce 1948, naučila se řeč a postupně se prosadila jako novinářka. Psala ale také biografie, popularizační knihy o československých Židech a československé literatuře a memoáry. Její tituly vycházely a stále vycházejí většinou v hebrejštině a zpravidla se dočkávají českého překladu.

Arnošt Lustig a Markéta Mališová

Pátráme-li v současné české literatuře, motiv emigrace do Izraele – po osmašedesátém roce – se objevuje v prvotině Ireny Douskové (1964 Příbram), románu v dopisech Goldstein píše dceři (Praha 1997). Své zážitky ze studijní cesty do Izraele ve svém debutu Ruthie a barevnost světa (Praha 2003) zúročil Tomáš Kolský (1978 Praha). Poměrně úspěšná kniha ovšem zůstala zatím jediným prozaickým pokusem autora, který se před několika lety do země odstěhoval. Krátké publicistické útvary o současném Izraeli zveřejňuje na svém blogu.

Překlady české literatury do hebrejštiny

Nejvýznamnější, dlouho jediná soustavně působící překladatelka české literatury do hebrejštiny Ruth Bondy ve své knize Víc štěstí než rozumu (Praha 2003) píše, že v mládí ráda luštila křížovky a po čtyřiceti letech se k nim vrátila: tak, že začala překládat z češtiny do hebrejštiny…⁵Hlásí se přitom k té překladatelské škole, která se nepokouší originál vylepšovat, nebo z něj eliminovat opakování. „Jestliže spisovatel napíše v jednom odstavci pětkrát dítě, neměním to a nepíšu jednou dítě, podruhé robě a potřetí pachole. Jestliže hromadí slova, aniž je tříbí, jako např. Bohumil Hrabal, nic pro čtenářovo pohodlí nekrátím jen proto, že já bych to napsala jinak.“ Jako příklad udává Hrabalovu knihu Obsluhoval jsem anglického krále: V roce 1992 se na ni obrátila ředitelka nakladatelství Eked s tím, že se jí líbil anglický překlad této knihy, a jestli ji Bondy nemůže přeložit z češtiny do hebrejštiny. Když si přečetla anglickou verzi a porovnala ji s českým originálem, měla prý před sebou dvě knihy: zatímco český originál jako by tekl, byl psán na „první dobrou“ a hlavně bez interpunkce, v angličtině ho překladatel rozčlenil na věty. Takový překlad by pro ni byl nepřípustný. Stejně tak odmítla, když po ní chtěli, aby pro izraelského čtenáře pokrátila typicky dlouhé věty Václava Havla. Když překládala kompletního Švejka, musela se utkat s tím, že už byl v Izraeli zdomácnělý: jednak díky zkráceným překladům z jiných jazyků než českého, jednak díky divadelní adaptaci Maxe Broda. Ten se pro lepší srozumitelnost izraelskému divákovi rozhodnul převést děj z armády Rakousko-Uherska do armády britské. V případě Švejka se však také Bondy musela uchýlit k závažnému zásahu: německé výrazy přeložila do hebrejštiny stejně jako ty české. Proč takové srovnání? Především: Izrael, to je jiný svět, jiná příroda, jiné pověry. České věty jsou oproti hebrejským delší a složitější. V hebrejštině zcela chybějí zdrobněliny a problematická je i transkripce českých diakritických znamének u vlastních jmen jako Baťa nebo Petřín – a dalších komplikací je celá řada. Navíc stále neexistuje komplexní česko-hebrejský slovník – a v té souvislosti Bondy vzpomíná na to, jak při překladu Zahradníkova roku musela vyhledat nejdříve latinské názvy českých rostlin a podle latiny potom najít hebrejský ekvivalent. O úspěchu překladu Čapkovy knihy pochybovala hlavně vzhledem ke zcela jinému klimatu Izraele a proto, že je tam málo vášnivých zahradníků. Zahradníkův rok se tam však v roce 2010 ocitl na seznamu bestsellerů.

Ruth Bondy

Díla českých autorů mohou podle Bondy dospět k hebrejskému překladu jen dvěma způsoby: přes anglický, německý či francouzský překlad, který si může přečíst lektor nakladatelství a doporučit ho, jako tomu bylo u Kundery, Hrabala či Havla, anebo na doporučení samotného překladatele. Bondy píše, že z jejích tipů uspěl Viewegh a Ota Pavel, oproti jejímu očekávání propadla např. kniha Jana Otčenáška Romeo, Julie a tma nebo román Jana Jandourka Daniel v jámě lvové.

Do hebrejštiny bylo podle Bondy od třicátých let 20. století dodnes od českých autorů přeloženo kolem sedmdesáti děl – románů, povídek, divadelních her a esejů; vedle od těch již zmiňovaných např. od Ivana Klímy, Pavla Kohouta, Františka Langera, Josefa Škvoreckého či Jana Wericha.⁶Z nejvýznamnějších českých autorů chybějí izraelskému čtenáři pro všeobecný přehled o naší literatuře snad jenom největší básníci: když byla udělena Nobelova cena Jaroslavu Seifertovi, uveřejnily noviny a časopisy hebrejské překlady jeho básní z angličtiny, sama Bondy si na překlad poezie netroufla – ani Seifertovy, ani jiné. Kvantita překladů je podle Bondy vlastně až zarážející v porovnání s tím, jak málo knih izraelských autorů je, nebo spíše dlouho bylo dostupných v češtině – s překládáním z hebrejštiny do naší řeči se nejdříve z politických důvodů, později kvůli nedostatku kvalitních překladatelů začalo de facto až v průběhu devadesátých let. Podle Bondy je jedním z hlavních důvodů oblíbenosti české literatury v Izraeli náš specifický humor – jemný, ironický, ne krutý, ale smíšený s životní moudrostí. Dalším důvodem je prý náš společný osud – jsme dva malé národy, které stály na pokraji zničení a musely se bránit národům velkým, dva národy, které si osvojily umění přežít.

Zvýšený zájem o moderní a současnou českou literaturu v Izraeli po rozpadu sovětského bloku a „sametové revoluci“ opadl zhruba s koncem milénia. „Jsem i tak rád, že po Ruth Bondy nyní začal překládat Pierre Friedmann, který v Izraeli vyrostl,“ řekl mi začátkem března tohoto roku vedoucí Českého centra v Tel Avivu Lukáš Přibyl. Přestože se dle něj české kultuře v Izraeli obecně daří (např. český tanec je tu pojmem), zřejmě jakýkoli jiný obor to tu má nyní snadnější než literatura. Nad tím se sám pozastavuje také v souvislosti s tím, kolik překladů v Izraeli vychází: „Na trhu takto malé země je jich překvapivě mnoho, zvláště když člověk uváží, jak je jazykově roztříštěná: jsou tu velké rusky, anglicky a francouzsky mluvící komunity, mnoho lidí je tak schopno číst knihy v původním jazyce…“ Východoevropskou literaturu vydává v Izraeli několik nakladatelství, jen ruskojazyčná komunita zde čítá přes milion lidí a další generace už čte ruskou literaturu raději v hebrejštině; komunita, která má kořeny v Polsku, je zde také velmi početná. „Bohužel ta česká nikdy příliš velká nebyla a neustále se zmenšuje. Přivádět vnuky emigrantů k zájmu o českou kulturu je i jedním z cílů Českého centra.“ I když už je někdy překlad hotový a dokonce připravený k tisku, nakladatelé s jeho vydáním otálejí. „Možná je to dáno právě tím přetlakem na trhu a strachem z toho, přijít s neznámým autorem z malé země. Váhají také proto, že se tu změnil zákon, který ovlivňuje tvorbu cen při prodeji knih, takže mnoho nakladatelů chce nejdříve zjistit, jak bude trh reagovat.“ Přibyl ví o několika takových „spících“ překladech z češtiny, které leží dál, ačkoli nakladatele kontaktoval s informací o různých způsobech podpory jejich vydání. Obtížnou cestu české literatury do Izraele mi potvrdil i literární agent Edgar de Bruin z agentury Pluh: „Spolupracuji s tamní literární agenturou The Deborah Harris Agency, je totiž dost těžké dostat se do přímého kontaktu s izraelskými nakladatelstvími; obrátil jsem se na ně několikrát v minulosti, ale bez úspěchu. Díky spolupráci se zmíněnou agenturou vyšla aspoň Europeana od Patrika Ouředníka.“

Největším pojmem české literatury v Izraeli je podle Přibyla stále Švejk, tak jako leckde jinde na světě. Vedoucí Českého centra s úsměvem vzpomínal, jak ho před časem oslovilo telavivské národní divadlo s prosbou o finanční podporu adaptace tohoto románu, poptávaná částka by přitom pokryla provoz centra na několik dalších let. Nakonec ale hru České centrum podpořilo, a to překladem a adaptací hebrejského textu do ruských titulků. Přibyl uvažoval při vědomí, jak je prvoválečný československý antihrdina populární v Rusku a kolik žije v Izraeli Rusů, kteří nejsou s hebrejštinou sžití natolik, aby v ní mohli sledovat divadelní hru. Nakonec se prý díky této formě podpory návštěvnost inscenace zdvojnásobila. „Na plakátu byl Švejk znázorněn v britské uniformě – khaki šortkách a košili,“ smál se Přibyl. „Taková je tady typická představa vojáka z první světové války.“

Když jsme si v zimě povídali v izraelské metropoli, byl vedoucí Českého centra pohlcen právě probíhající návštěvou ilustrátora Jiřího Slívy. Kromě uvedení výstavy grafik v jedné z telavivských galerií vystoupil na konferenci o Franzi Kafkovi s přednáškou; Slíva mimochodem ilustroval také některé knihy a překlady Ruth Bondy, které vyšly v Izraeli i České republice. V současnosti pracuje Přibyl na připomínání Václava Havla, který je podle něj vedle Masaryka jediným Čechem, kterého v Izraeli znají „všichni“. „Po Masarykovi se tu jmenují ulice takřka v každém městě, je tu i kibuc Kfar Masaryk, jeho jméno nese řada kaváren. Na Havla, který byl prvním východoevropským státníkem po pádu železné opony, jenž do Izraele zavítal, se tu vzpomíná podobně jako na Masaryka. Havel na nutnost navázat na přerušené přátelství mezi oběma zeměmi upozornil jako čerstvě zvolený prezident už ve svém novoročním projevu. Zatím tu však chybělo něco, co by neslo jeho jméno.“ Díky úsilí Českého centra a české ambasády v Tel Avivu bude po Václavu Havlovi brzy pojmenována jedna z menších jeruzalémských ulic s přilehlým parkem a i v Izraeli se má objevit Lavička Václava Havla z dílny Bořka Šípka. „Havla a pětadvacáté výročí znovunavázání diplomatických vztahů si připomeneme také promítáním celé řady filmů včetně Odcházení, Spitfire Company pak představí inscenaci Antiwords inspirovanou Havlem, proběhne výstava fotografií i připomínková akce v nejslavnějším izraelském hotelu Krále Davida.“

S Pierrem Friedmannem, o kterém mi v Tel Avivu Lukáš Přibyl vyprávěl, jsem se setkal na jaře v Praze, kde překladatel už pět let žije. Jeho prarodiče z matčiny strany byli polští Židé přeživší holocaust, otec měl německý původ, svou vášeň pro malý středoevropský jazyk a jeho literaturu ale překladatel připisuje osudovému setkání s Karlem Čapkem. „Začal jsem studovat světovou literaturu a tu českou jsem si oblíbil zvlášť. Když se mi do ruky dostal Zahradníkův rok v angličtině, zaujalo mě, jak poutavě a živě umí Čapek psát o obyčejných věcech, a chtěl jsem si ho přečíst v originále. Měl jsem štěstí, že na univerzitě v Tel Avivu zrovna působil David Hron. Učil mě řeč ještě se dvěma dalšími studenty, kteří měli české předky. Potom jsem třikrát získal stipendium na Karlově univerzitě. Původně jsem chtěl psát diplomovou práci o Čapkovi v kontextu filozofie Gillese Deleuze, protože si myslím, že český spisovatel řekl všechno, co o šedesát let později francouzský myslitel, ale nakonec jsem ji napsal o Čapkově pojetí pravdy. Letos vyšel v nakladatelství Carmel můj první překlad jeho knihy, Kritiky slov. Představoval jsem ji na únorovém knižním veletrhu v Jeruzalémě a měla skvělé ohlasy.“

Už předloni Friedmann v Jeruzalémě představil také překlad Topolovy knihy Kloktat dehet. „Ten vydalo nakladatelství Achuzat Bayit. Před třemi čtyřmi lety mi zavolali, že na dílo koupili práva, ale podle Ruth Bondy, kterou oslovili jako první, se nedá přeložit. Já jsem překládat nechtěl, byl jsem spokojený s tím, že o knihách jenom píšu – pracoval jsem jako literární kritik – ale nakonec jsem souhlasil a přeložil i jeho poslední novelu Chladnou zemí, která má vyjít letos.“ Práce na každém Topolově titulu prý Friedmannovi zabrala rok. Zajímalo mě, jestli kvůli nějakému „oříšku“ kontaktoval autora. „U první knihy mě to ani nenapadlo. Když jsme se potom sešli, Jáchym mi řekl, že je vděčný, že jsem ho jako jediný překladatel neotravoval. Tak jsem se dozvěděl, že je na to zvyklý, a když jsem dělal na Chladnou zemí, nějaké otázky jsem mu poslal. Jáchym ale skoro vždycky řekl, že si tam můžu dát, co chci. On je hodný.“ Pro jazykovou stránku Topolových knih je příznačný slang, který zná i hebrejština, ale skoro všechno v něm pochází z arabštiny nebo jidiš. „To k Topolovi nesedne,“ vysvětloval Friedmann. „Velmi často jsem si nad jeho slovy a větami zkoušel představit, jak by je řekla moje polská babička, která dělala v hebrejštině chyby. A občas jsem musel vymyslet nová slova. Ivrit se stále vyvíjí a novotvary vznikají často a živelně, ale musejí vycházet z mluvnických pravidel, dávat smysl a dobře znít. Obávám se, že žádného robota jsem nad Topolem nevyseděl,“ smál se překladatel. Titul Kloktat dehet měl v Izraeli dobré kritické ohlasy, ale skoro nikdo jiný než kritici ho prý nečetl. „Jáchym říkal, že stejně to má ve většině jazyků, do kterých byl přeložen,“ prozradil Friedmann.

Friedmannův překlad ‚Kloktat dehet‘

A jiní čeští spisovatelé? Co třeba Emil Hakl? „Toho jsem už nakladatelstvím nabídnul několikrát, ale nikdo ho nechce; nevím, proč. Stejně tak odmítli Balabána, což mě mrzí ještě víc, protože to je skutečně dobrá literatura.“ Hodně si Friedmann slibuje od překladu, který má vyjít letos, Fuksova Spalovače mrtvol. „Doporučil jsem knihu největšímu nakladatelství v Izraeli, Zmora-Bitan. Dvě recenzentky i jeho šéfredaktorka ji přečetly v angličtině a všechny byly nadšené: je to vynikající román o holocaustu, to mají v Izraeli rádi. Přál bych si, aby to byl bestseller. Vedoucí Českého centra v Tel Avivu Lukáš Přibyl chce u příležitosti vydání překladu promítnout v místní cinematéce film, který v Izraeli dosud neuváděli, a vedle mě pozvat na prezentaci i jeho režiséra Juraje Herze.“ Ještě letos mají v hebrejském překladu Pierra Friedmanna vyjít také terezínské deníky Helgy Hoškové-Weissové a Michala Krause. Momentálně pracuje na překladu ukázky z Altschulovy metody Chaima Cigana. „Doufám, že o knihu nějaké nakladatelství projeví zájem. Mně se líbí, je tam mystika a vůbec všechno, co má v dobré knize být – a navíc je zajímavé, že ji pod pseudonymem napsal vrchní rabín.“⁷Jaroslav Balvín: „Netanjahu? Zůstanu v Česku, říká izraelský překladatel Pierre Friedmann“ in Salon Práva, 28. 5. 2015