Čtyři čeští židovští spisovatelé se v průběhu svých nelehkých životů odstěhovali do Izraele a zanechali díky tomu nesmazatelnou stopu v rámci česko-izraelských literárních vztahů. Pravda, pražský rodák, básník, publicista a překladatel Jiří Mordechaj Langer zanechal stopu spíše symbolickou. Zemřel totiž jen relativně krátce po návratu do země svých předků. Daleko déle v Tel Avivu působil jiný pražský rodák, německy píšící spisovatel, překladatel a skladatel Max Brod. Ten se již stal nepřehlédnutelnou osobou tamější „české“ komunity. A stal se jí samozřejmě nejen díky péči o odkaz svého přítele Franze Kafky.

Sám jsem měl tu čest se v Jeruzalémě, v Praze a v jeho rodném Hradci Králové opakovaně sejít s Avigdorem Daganem, který je v Česku znám spíše pod svým rodným jménem Viktor Fischl. V Izraeli odehrávající se příběhy jeho knih malebně vykreslují atmosféru jeruzalémského předměstí, kde po dlouhá léta žil po boku své milé ženy Stelly a uprostřed sbírky porcelánových, dřevěných a malovaných kohoutů. V samotném Izraeli je však známý i jako diplomat a mnohonásobný izraelský velvyslanec. V českém prostředí se zase proslavil jako autor Hovorů s Janem Masarykem. Zemřel relativně nedávno, v roce 2006, v úctyhodném věku pětadevadesáti let.

Nikdo z výše zmíněných pánů však neudělal pro česko-izraelské literární vztahy a zejména pro českou literaturu v Izraeli tolik jako Ruth Bondy. Kromě psaní vlastních knih a práce novinářky ve své době významných izraelských novinách Davar totiž přeložila do hebrejštiny přes čtyřicet knih českých autorů. Právě díky paní Bondy vyšel v hebrejštině Karel Čapek, Bohumil Hrabal, Jaroslav Hašek, Milan Kundera, Jiří Weiss, Jan Werich, Ladislav Fuks nebo Patrik Ouředník. Ruth Bondy byla zcela právem jako první žena oceněna v roce 1966 prestižní izraelskou novinářskou Cenou Nahuma Sokolova. V Praze získala literární ocenění až o několik desetiletí později. Za své celoživotní dílo a jednomyslným rozhodnutím poroty jí byla v roce 2012 udělena cenu Jiřího Theinera.

Měl jsem tu čest se s Ruth Bondy seznámit již počátkem devadesátých let poté, co se stal můj táta prvním českým velvyslancem v Izraeli. Od té doby jsem ji opakovaně potkával v Tel Avivu, Jeruzalémě nebo v Praze. Nejblíže jsem ji samozřejmě poznal, když jsem byl sám velvyslancem v Izraeli v letech nedávných. Doma se dnes Ruth Bondy cítí v Izraeli, nikdy však nezanevřela na svoji rodnou Prahu.

Vždy mě udivovala její skromnost. A neutuchající zájem o dění v Čechách, v první řadě samozřejmě její zájem o českou literaturu a český jazyk. Bravurně zvládla hebrejštinu, nikdy však nezapomněla svoji rodnou češtinu. Navzdory tomu, že se do svého rodného města nemohla podívat dlouhých čtyřicet let. Uchovala si češtinu takovou, jako by Prahu nikdy neopustila. Její češtinu jí dodnes závidím, za tu svoji se naopak mnohdy stydím.

Před dvěma lety jsem chtěl dát paní Bondy k devadesátým narozeninám kromě květiny i v pražském knihkupectví zakoupenou knihu. Navštívil jsem tehdy hned několik knihkupců. Jak ale vybrat důstojnou českou knihu, kterou by Ruth nejlépe vůbec neznala nebo alespoň neměla ve své knihovně? Vsadil jsem tehdy na čerstvě vydanou monografii básníka, překladatele a grafika Bohuslava Reyneka. Měl jsem štěstí. Nejen, že ji Ruth Bondy ve své knihovně neměla, Bohuslava Reyneka vůbec neznala. Alespoň drobně jsem tedy i já obohatil její vhled do české literatury. Jindy výhradně ona obohacovala ten můj.

S Ruth Bondy mě bohužel pojí i jedna smutná vzpomínka. Svůj poslední rozhovor v životě s ní udělal režisér, dokumentarista a můj kamarád Milan Maryška. Poté, co jsme dokončili natáčení v jejím ramatganském bytě na předměstí Tel Avivu, jeli jsme se před plánovaným natáčením v kibucu Kfar Masaryk vykoupat. Milana se mi již z vln Středozemního moře tehdy nepodařilo vytáhnout na břeh živého. Vždy, když projíždím kolem římské Cesareje, musím si na oba vzpomenout.

V Česku dnes žije naštěstí celá řada vynikajících překladatelů z hebrejštiny do češtiny. Děl minulých i současných izraelských spisovatelů proto vychází na českém knižním trhu skutečně úctyhodné množství. Česká čtenářská veřejnost tak má velmi dobrou možnost sledovat současnou izraelskou literaturu. Z češtiny do hebrejštiny máme však bohužel překladatelku po dlouhá desetiletí jen jedinou. O to více jí musíme být vděční. Nebýt Ruth Bondy, česká literatura by v Izraeli prakticky neexistovala. Naštěstí začal nedávno překládat české autory i o dvě generace mladší čapkolog a literární kritik Pierre Friedmann. Kéž by Ruth Bondy následovali i další mladí Izraelci! A kéž by se Pierrovi dařilo!

Česká literatura se o Ruth Bondy vždy mohla pevně opřít. Může se navíc opírat i dnes. Za to jí patří naše vřelé díky. V těchto dnech se dožívá požehnaných dvaadevadesáti let. Přejme jí proto vše nejlepší do oněch tradičních židovských sto dvaceti! A k tomu ještě mnoho dalších vlastních knih. A samozřejmě i řadu nových překladů českých autorů do hebrejštiny.