Kniha a CD Fyzické básnictví (Host, 2012) není souborem všech tvých textů. Co jsi chtěl publikovat především?

Když jsem přemýšlel, jak by ta knížka měla vypadat, šlo mi o to, aby rozhodně obsahovala kurz fyzického básnictví. To je padesátistránkový text, na kterém průběžně pracuji už dvacet let, protože první kurzy jsem začal dělat na počátku devadesátých let. To znamená, že některé nápady a techniky nebo metody, které tam popisuji, jsou velice staré, ale některé jsou staré jen půl roku. Jednak jsem to chtěl publikovat z principu, ale taky kvůli tomu, že mě o to různí lidé žádají, a taky mně to připadalo praktické – abych, když se s někým domlouvám na kurz, mohl říct: podívejte se do té knížky, tam je popsáno, co budeme dělat, a můžeme z toho potom vyjít. A taky jsem probral archiv a našel spoustu textů o fyzickém básnictví hlavně z devadesátých let, kdy jsem s tím začínal, a líbila se mně představa ten kurz doplnit antologií vybraných textů z té doby. V devadesátých letech jsem měl potřebu psát takové víceméně žertovné krátké texty, které občas někde vyšly, dokud jsem se nerozhodl psát naprosto vážně o tom, co se děje v mých kurzech. Kombinace tohoto a onoho materiálu se mně zdála dobrá. Když jsme to potom s redaktorem Janem Němcem z Hosta probírali, přišel s tím, že když se na to dívá z hlediska obyčejného čtenáře, líbilo by se mu, kdybych napsal předmluvu nebo nějaký obsáhlejší text, kde bych to všechno vysvětlil pro někoho, kdo o fyzickém básnictví nemá tušení, a zároveň popsal svůj příběh – jak jsem se k tomu dostal, jak se to vyvíjelo atd. To znělo sympaticky, ale popsat na třiceti stránkách podstatnou část svého života, udělat to tak, aby to bylo srozumitelné a zároveň to nebylo povrchní, byl pro mě velký úkol. Každá část knihy je napsaná stylově trochu jinak, takže to je pohled na jednu věc z několika různých úhlů.

Takže knížka může sloužit jako učebnice – pro koho vlastně?

Pro každého. Prvně jsem si napsal žertem: Fyzické básnictví „pro každého“. A těmi uvozovkami myslím to, že ani náhodou bych nechtěl nikoho nutit, aby se tím zabýval. Ale líbilo se mně to všechno zformulovat nebo nabízet tím způsobem, jak už léta pracuji. Nikdy jsem ty kurzy nedělal pro jednu instituci a nikdy jsem nebyl někde zaměstnán, abych se věnoval pedagogice tímto způsobem. Okolnostmi jsem byl nucen vyjít vstříc často velmi různým skupinám lidí, které mě o ty kurzy požádaly. Někdy na uměleckých školách, někdy v situaci, kdy se přihlásili lidé velmi různého věku a různého zázemí, kteří třeba nikdy nic tvůrčího aktivně nedělali. Takže jsem byl nucen všechna ta svoje cvičení a to, co o tom říkám, formulovat tak, aby to bylo pro kohokoliv. Aby to nevyžadovalo nějaké předešlé znalosti.

K čemu kurzy fyzického básnictví slouží lidem, kteří nejsou studenty uměleckých škol? Je to svébytný druh sebepoznání nebo psychoterapie?

To jsem se velice pečlivě snažil zformulovat v té knize. Vážil jsem každé slovo, protože nechci slibovat něco, co neumím, nechci vytvářet dojem, že umím nebo chci měnit lidi. To rozhodně ne. Ale na druhé straně jsem na mnoha kurzech zažil spoustu věcí, někdy i hodně silných. Myslím si, že dopad může být různého druhu. Některé skupiny chtějí vytvářet představení nebo nějaké artefakty. Některé to vůbec nezajímá a zajímá je sebepoznání nebo prožitkový přístup. Někdy je to velice konkrétní, protože se přihlásí lidé, kteří pracují třeba s postiženými a zajímají je konkrétní techniky: pohybové, hlasové, řečové i výtvarné… Ten výstup může být několikerého druhu a já se to většinou snažím oddělovat. Dejme tomu do poloviny kurzu zdůrazňuji, že zatím neděláme žádné umění, zatím jde o prožitek, a rozhodně ne o nějaké soutěžení nebo vytváření artefaktů, které by se navzájem poměřovaly. Potom v další části, pokud o to lidé stojí, můžeme změnit celkový přístup a snažit se něco vytvářet, ale taky nemusíme. Je to opravdu velmi různorodé. Ale důsledně se snažím držet základního schématu, a to je pohyb, hlas, slovo a obraz. Vždycky se snažím procházet těmito čtyřmi oblastmi. A vzhledem k tomu, že hýbání se, vydávání zvuků, mluvení a vytváření něčeho vizuálního patří k nejzákladnější lidské přirozenosti, všichni to znají ze svého dětství, tak ten můj systém je otevřený komukoliv. Myslím si, že seberozvoj v těchto oblastech zajímá snad každého.

Co těch dvacet let fyzického básnictví přineslo tobě samotnému? Pokud vím, i ty ses kdysi potýkal s řečovými problémy, takže i pro tebe to byl způsob rozvoje sebevyjádření…

Já jsem s tím ohromně spokojený. Mě z nejrůznějších důvodů vždycky ohromně zajímala taková ta otřepaná výzva: staň se sám sebou. Myslím, že od okamžiku, kdy jsem napsal svůj první text nebo kdy jsem poprvé vstoupil na pódium, to byla moje hlavní motivace. Najít si obor tvůrčí činnosti, o kterém bych si byl stoprocentně jistý, že vychází ze mě. Že nikomu nic nedlužím, že nejsem jenom jeden v řadě nebo další člen další kapely, ale že dělám něco, co je – kdybych to měl říct pateticky – bytostně moje. A to je pro mě fyzické básnictví. Lidé to sice na jedné straně často komentují jako něco nového, modernistického nebo futuristického, ale na druhé straně je jasné, že to vychází z prazákladních věcí. A když dělám ta svoje představení nebo ty svoje obrázky nebo když vedu ty kurzy, tak mám pocit, že zároveň jdu dopředu a zároveň se vracím k nejzákladnější minulosti, a cítím se, jako bych byl doma. Čistě prakticky řečeno – ano, já jsem chodil na logopedii a toto je ta kompenzační stránka. To se často děje, že se lidé soustředí na něco, v čem mají rezervy. To mně připadá velmi ironické, že teď vystupuji jako odborník na deklamační, artikulační hříčky. Tím je to možná způsobeno. Možná, že lidé, kteří mají problémy s verbálním vyjadřováním, ty problémy nemají proto, že by to byly problémy, ale protože se chtějí vyjádřit. Protože chtějí najít způsob, jak vyjadřovat věci, které se vyjadřují obtížně, a proto jim to mluvidla komplikují. V takové situaci se vyplatí nebrat handicap jako handicap, ale jako příležitost s tím tématem něco udělat. A možná se nakonec zjistí, že když někdo brebentí nebo zadrhává v řeči, tak je potenciálně dobrým deklamátorem a stačí jenom dát si s tím tu práci.

Máš pocit, že už jsi fyzické básnictví rozvinul do tak velké míry, jak je vůbec možné, nebo je to pro tebe stále území průzkumu a nových objevů a překvapení?

Rozhodně to druhé. Už od počátku fyzického básnictví jsem čekal každou sezónu, že mi dojdou nápady, že už to dál nepůjde, a kupodivu je to úplně naopak. Vysvětluji si to tím, že to je optický klam: když člověk zachází s tím nejjednodušším materiálem – v tomto případě s hlasem a tělem, nechávám stranou veškerou technologii – tak se může zdát, že ty možnosti jsou omezené a že se ten jednoduchý materiál brzy vyčerpá. Ale může se ukázat, že to je přesně naopak a že ty nejjednodušší věci nabízejí nekonečné možnosti. Vzhledem k tomu, že se pořád pohybuji mezi prací s jazykem a fyzickým, výtvarným a zvukovým vyjádřením, tak se ukazuje, že to jde stále kupředu někdy spíš s akcentem na jednu oblast, někdy na druhou oblast. Paralely nebo analogie v historii umění a v různých kulturách – v kulturách přírodních národů nebo orientálních kulturách – jsou mnohé. Někdy si žertem říkám, že fyzickým básnictvím se zabývalo celé lidstvo až do té doby, než vznikly literární kultury a než někdo vymyslel rozdělení na jednotlivé umělecké kategorie. Takhle si vysvětluji to, že mám pořád další nápady. Teď jsem se moc radoval z toho, že jsem dal dohromady knížku, protože jsem si říkal, že to bude nějak uzavřeno. Ale už během přípravných prací mě napadala spousta věcí. Nakonec to dopadlo tak, že ten kurz, který je tam popsán, je shrnutím toho, co se doposud na mých kurzech fyzického básnictví dělo. A všechny věci, které jsem ještě nevyzkoušel, jsem nechal stranou. Ale spousta různých nápadů, konceptů nebo rozdělaných věcí, které bych teprve chtěl vyzkoušet, existuje, leží na jedné velké hromadě a je to téma minimálně na jednu další knihu.

Tvoje básnické texty vyšly už v roce 2005 v knize Návrat plavce Jindřicha. Řada dalších, zhudebněných textů, vychází v bookletech tvých CD. Co se ale stalo s tvým rozepsaným románem?

Léta na něm průběžně pracuji, zatím ale měly přednost jiné věci. Hodně se také měnily mé představy o jeho formě. V poslední době jsem na to, myslím, už přišel. Uvidíme.

Uvažuješ o soustředění všech svých textů do jednoho svazku, nebo by to byla pro čtenáře příliš velká „zátěž“?

Teď mi připadá jako dost velká zátěž o tom jenom uvažovat. I když všechno, co dělám, je navzájem propojené, a doufám, že ne povrchně, jde o hodně různorodý materiál. Musel bych zjistit, co přesně v mém případě znamená slovo text. A vlastně také slovo svazek. Pak by se ukázalo, kdo je případný čtenář a co vydrží.

Rozhovor připravila Alena Blažejovská

Foto Vladimír Marek

O autorovi

Petr Váša se narodil roku 1965 v Brně, vystudoval dějiny umění. Založil hudební skupiny Z kopce (1985), Ošklid (1987) a A-Beat (1990). Od roku 1991 se věnoval především projektu fyzického básnictví a po letech sólového vystupování založil hudební skupinu Ty Syčáci (1999), se kterou vydal řadu různorodých alb. Svou tvorbu prezentoval na mnoha pódiích u nás i v zahraničí, publikoval ji v knihách Texty, básně, poèmes physiques a Návrat Plavce Jindřicha, na CD Cirkus-Chaos-Minaret a Manifesto, v rozhlase, televizi, na internetu.