Hrdina vašeho románu Hledání štěstí (česky 2007) se brání vyprávět přítelkyni o své minulosti v Čechách, odkud emigroval. Jak jste na tom vy? Co byste odpověděl někomu dotěrnému, kdo by chtěl vědět něco o vašem dospívání v normalizovaném Československu?

Po našem útěku, kdy jsme ve Vídni našli nový domov, jsem často musel Rakušanům vyprávět o životě v Československu. Většina z nich ale už měla představu o praktikách a následcích totalitních systémů, které tenkrát panovaly v celé řadě nejen evropských států. Pokud bych musel rychle odpovědět ohledně svého dospívání v Československu, tak bych řekl pár vět o životě, jenž neměl budoucnost, o těžkých chvílích plných beznaděje, které se z paměti nedají vymazat, a o tehdejší ztrátě důvěry ve vlastní domov. Jistě bych svůj stručný výklad ukončil poznámkou, že i přesto na své dospívání, své přátele a svůj starý domov vzpomínám rád.

Kdy a proč jste začal psát?

Během dospívání, v letech, kdy spoustu mladých lidí už vnímá situaci v zemi nebo ve světě. Psal jsem tenkrát básně. V jejich motivech se vyskytovala příroda, světlo, nebe, osamění, krev atd.

Řada emigrantů vypráví o svých útěcích dobrodružné historky. Máte taky nějakou takovou?

Byl jsem ještě velmi mladý, když jsem se ženou utíkal z Československa. Dlouho jsme byli na cestě a já stále ještě nejsem schopen o tom vyprávět. Nikdy ale nezapomenu, jak velká je v takové situaci touha po novém domově, jak hluboce člověk věří v lidské dobro. A ten uprchlík v mém nitru v ně stále věří, ačkoli mě svět před mýma očima znovu a znovu děsí.

Jak dobře jste uměl německy, když jste se ve čtyřiadvaceti letech ocitnul v Rakousku? Co jste tehdy věděl o rakouském politickém, sociálním, kulturním a literárním kontextu?

Německy jsem neuměl ani slovo a o Rakousku věděl málo. Patřil jsem do generace, které byla společnost tehdejších západních států prezentována v negativním světle.

A nedemotivovala vás ta trhlina mezi tím, co jste uměl a věděl, a celým novým světem?

Začátky v Rakousku plné svobody a budoucnosti jsem prožíval intenzivně. Již tenkrát mě neznámá cizina a s ní spojený nový domov naopak nesmírně motivovaly. Zpočátku jsem ve Vídni poznal pár Čechů, brzy se ale zcela nenásilně dostal do společnosti Rakušanů. Nejprve pro mě byli cizí, tak jako emigranti nebo migranti z jiných států, které jsem poznal. I můj život cizina obohatila, i já se od cizinců přiučil; jejich tradice a kultury jsem integroval do své identity, která se nezměnila.

Někteří emigranti se po devětaosmdesátém roce vrátili. Neuvažovali jste o tom s rodinou také?

Utekli jsme z Československa i přesto, že jsme museli u rodičů a prarodičů nechat našeho tříletého syna. Dostali jsme tenkrát zájezd do Jugoslávie jen pod podmínkou, že dítě zůstane doma. Věděli jsme ale, že o něj bude dobře postaráno, a spoléhali na mezinárodní Červený kříž, který pomáhal slučovat rodiny nejpozději do tří měsíců. Že ale v Rakousku Červený kříž v tomto roce už s Československem nespolupracoval, jsme nemohli tušit. Dvacet měsíců jsme s československými úřady o syna bojovali, ovšem i přes podporu významných organizací v Rakousku neúspěšně. Určitě bychom bez syna neutíkali, kdybychom následky předem věděli.

Po pádu železné opony za námi syn přijel a nebyl rakouskými úřady přijat – znovu jsme intervenovali za pomoci různých organizací. Již krátce nato jsme ale jako sloučená rodina mohli začít nový život. Nenapadlo nás tyto intenzivní okamžiky přerušovat návratem do staré vlasti, našli jsme nový domov, prožívali nejhezčí chvíle našeho života. Několikrát mě sice potom zaměstnávala otázka, zda bych s rodinou opustil i Českou republiku, tedy zemi bez totality, ale k definitivní odpovědi jsem se nedostal.

Často píšete o tom, jak negativně rakouská společnost přijímá „cizáky“ do své literatury, případně i o nacionalistických a xenofobních tendencích rakouské společnosti. Měl jste s integrací problémy vy sám?

Vyhýbavé či nepřátelské reakce jsem jako cizinec zažil, teprve když jsem se snažil zařadit do literární scény v německojazyčných zemích. Psal jsem ve své mateřštině, neboť má němčina ještě nebyla vyzrálá, ale mé literární práce byly vázány na Rakousko. Dnes se situace již poněkud změnila, i zde došlo k vývoji, ale začátkem devadesátých let byla integrace do literární scény pro autora píšícího v jiném jazyce velmi těžká. Už tenkrát jsem byl toho názoru, že i tato problematika by měla být zpracována literární formou. Již několik let ale stále přibývá autorů cizího původu, kteří svojí němčinou úžasně obohacují německy psanou literaturu, kteří získávají literární ceny či stipendia, a i označení „migrantská literatura“ začíná pomalu zanikat. Rakousko má stále ještě dobrý sociální program a program podporující mimo jiné i kulturu, umění a výuku – jak dlouho ale bude schopné udržet si jedno z předních míst v Evropě, se neodvažuji předpovídat.

Proč jste se rozhodl psát německy?

Můj vztah k němčině byl spíše ambivalentního charakteru. Na jednu stranu se mi nelíbila a nedokázal jsem si představit, že bych v ní měl dokonce psát, na druhou stranu jsem si byl vědom toho, že je jazykem země, která mě uznala a přijala jako stíhaného uprchlíka, udělila mi azyl, otevřela se mi jako nový domov, nabídla možnost nového života. Moje česky psaná literatura by musela být nejprve přeložena do němčiny, aby mohla být publikovaná v Rakousku. A tato možnost byla minimální.

Jak těžké bylo začít psát v cizím jazyce?

Jako literát jsem přechod do němčiny prožíval emocionálně i dramaticky – octnul jsem se před překážkou, kterou překonat pro mě bylo nepředstavitelné. Ovšem intenzivní práce s němčinou, četba německé literatury a především vášeň pro literární tvorbu ve mně počáteční nechuť k jazyku pomalu rozpouštěla. Moje první texty v mateřštině byly básně a moje první texty v němčině byly rovněž básně. Němčina si začala získávat mé srdce; vnikala do něj najednou zcela nenásilně, v tichu a s jemností, vkluzovala stále častěji do mých myšlenek.

Jak je to teď? Už sníte v němčině? 

Všechny mé německé texty proudí ze srdce. Němčina už není jazykem, který musí můj vnitřní hlas překládat – sním ale přesto někdy i v češtině, protože jsem ji neztratil. Svůj literární styl, který jsem naznačil ve svých mladistvých textech, jsem nezměnil, neboť bych ani v jiném stylu psát nedokázal. Jako spoustu spisovatelů – i těch, kteří píší ve své mateřštině – jsem svůj styl díky nasbíraným zkušenostem vyvinul a zdokonalil, zdůraznil jeho rysy, aniž by se základní konstrukce, vypravěčská forma či motivy z mladistvých let rozpadly. Ve své mateřštině jsem psal automaticky, teprve až němčina mě naučila pracovat s literárním jazykem vědomě. V tomto procesu, který trval několik let, má čeština ale natolik ochabla, že bych se v ní už do literární tvorby nepouštěl.

Mezi vydáním poslední knihy v němčině a letošní novinkou Fremde Frauen, která vyjde do konce tohoto roku i česky, uplynulo osm let. Co jste během nich dělal, dal jste si se psaním pauzu?

Povídky Cizinky, resp. Fremde Frauen patří k mým starším německojazyčným prózám. Od vydání Hledání štěstí jsem ale napsal dalších pět románů. Na vydání byl ovšem čas, potřebuji odstup. Umožnilo mi to nerušenou práci na textech.

Příští rok vám v nakladatelství Wieser, kde původně německy vyšly rovněž Cizinky, má vyjít jeden z těch pěti románů. O čem je?

Tak jako mé novější prózy se i tato odehrává z velké části v Ligurii, kam už léta pravidelně jezdím. Román popisuje příběh Rakušana, který po dvou tragických událostech začíná nový život. Zároveň je v příběhu osvětlovaná rozdílná situace přistěhovalců z různých států Evropy. Hranice v dnešní Evropě už sice padly, ale v srdcích mnoha lidí nadále přetrvávají. V mých novějších románech jsou z velké části vyprávěny osudy Rakušanů, kteří našli v zahraničí nový domov. Neutíkali, tak jako jsem kdysi utíkal já, ale rovněž své domovy opustili, změnili jazyk a smířili se se ztrátami, museli v životě začít znovu. V Ligurii, u mých německojazyčných přátel, se mi dostalo ideálních informací a inspirací. Věděl jsem, co cítili, když vyprávěli o svých starých domovech, a věděl jsem, že budou mít vždy znovu radost, když zaslechnou svoji mateřštinu. Svými vášněmi, štěstím či smutkem, svými sny se jeden druhému podobáme více, než se mnohdy domníváme, nezávisle na našem původu. Jsem přesvědčen o tom, že i lidé od sebe navzájem rozdílní, ať už původem, nebo třeba politickým smýšlením, spolu můžou vyjít, ale i najít jeden k druhému cestu, která ústí v tom nejhlubším citu. A o tom vyprávějí i mé povídky Cizinky. Mým tichým, ale velkým přáním zůstává, aby i tyto příběhy, příklady lidských osudů, mohly přispět k senzibilizaci Rakušanů, kteří v Rakousku často spolurozhodují o osudech uprchlíků a přistěhovalců.

Ve Vídni žijete už dlouho. Našel jste zde štěstí?

Ano.

A která místa tu máte nejradši?

Staré vídeňské parky, Beethovengang, hřbitovy Zentralfriedhof a Sankt Marxer Friedhof, zámek Wilhelminenberg a jeho okolí, Vnitřní město atd.

Nehodláte v budoucnu přesto zakotvit někde jinde?

Dokážu si představit, že bych v budoucnu našel další nový domov.

Rozhovor připravil Jaroslav Balvín

Foto archiv Stanislava Struhara

O autorovi

Básník a prozaik se narodil jako Stanislav Struhař v roce 1964 v Gottwaldově, dnešním Zlíně. V roce 1988 emigroval spolu s manželkou do Rakouska, jejich syn je mohl následovat až po pádu železné opony. Usadil se ve Vídni, přijal rakouské státní občanství a němčina se stala jeho literárním jazykem.

Stanislav Struhar se již od mladých let věnoval básnické tvorbě. Debutoval v Rakousku česko-německou sbírkou básní Der alte Garten / Stará zahrada, která zaznamenala zásadní momenty autorova dětství a pozdější emigrace.

V dalších letech publikoval především prozaické knihy. V České republice vyšly jeho rané romány Rukopis a Opuštěná zahrada, po nich následoval český překlad již německy psaného románu Hledání štěstí. V románech autor hledá domov a řeší otázku integrace cizince do nové společnosti. Zařadil se do nepočetné, ale o to zajímavější rodiny německy píšících Čechů.