V jednom rozhovoru s vámi mě zaujalo, že nespíte.

To zní úsměvně… Samozřejmě že spím! Jen mám jiný rytmus a chodím spát pozdě; spím od dvou do sedmi ráno. Nic jiného mi nezbývá, když mám zvládnout všechno: psát a zároveň vychovávat a uživit své dvě děti. Má doktorka mě uklidnila: svým způsobem jde o návyk, tělo si přivykne. Ale člověk si pak zase nesmí v nastaveném rytmu příliš ulevit – a dochází i k absurdním situacím: mohla bych si jít lehnout, ale radši „počkám“, až budou dvě, abych si nerozhodila biorytmus.

V jiném interview jste zase řekla, že píšete rukou. To se dnes moc nevidí.

Já myslím, že sama nejsem… Pro mě je to paradoxně úspora času. Jednak můžete psát kdekoliv. Jednak se musíte daleko více soustředit; jít přímo k jádru, koncentrované myšlenky i slova i věty přímo „protékají“. A víte, že nemůžete planě rozhazovat slovy, protože ruka pak bolí. Člověk si nemá zahrávat. A psaní je vážná věc. Každé slovo má být naléhavé, napsané z nutnosti. Je přece fascinující, že člověk slovy obšlapuje ticho, které obklopuje lidskou duši. U notebooku nebo počítače mám pocit, že psaní nemá váhu, že je to poletování motýlků a vše se dá okamžitě vymazat, přeskupit.

Budete překládat dva romány Herty Müllerové, letošní laureátky Nobelovy ceny za literaturu. Znala jste tuto autorku před vyzdvižením významnou cenou?

Znám její knihy a zažila jsem její čtení v Berlíně. Už před lety tu byla snaha ji vydat, česká nakladatelství ji však odmítala s tím, že „rumunská“ témata tu nikoho nezajímají. To, že ji mám překládat, je i pro mě čerstvá zpráva – z nakladatelství Mladá Fronta mi volali před několika dny, když jsem byla na čtení ve Vídni. Sama jsem tím byla zaskočena. Těší mě to, protože mám tón jejích knih ráda; tak si ji přeložím sama pro sebe, a jestli se to bude líbit někomu dalšímu, budu jen ráda…

Čím je pro vás Herta Müllerová zajímavá?

Líbí se mi, jak pracuje s jazykem; hněte ho jako těsto a realitu přetře poezií. Vybírá si drsná témata, před ničím neuhýbá; to máme, myslím si, trochu společné. Pochází z německy mluvící rodiny z rumunského Banátu, řeší otázky viny, trestu, obětí a viníků; to, že zlo lze zpětně těžko trestat, ale pojmenovat se musí. Co se týče překladů, které jsou pro mne takovým „spočinutím“, výdechem v proudu mého psaní, tak v nakladatelství Labyrint nyní vyjde román Mrtvorozená Eliška Frankensteinová rakouského autora Michaela Stavariče. A v Divadle Na zábradlí zkouší berlínská režisérka Jo-Anna Hamann v mém překladu hru Fritze Katera s názvem A tančit!

Na podzim vám skoro současně vyšly anglický a německý překlad románu Peněz pro Hitlera.

Od Hitlera.

Pardon…

S tím si nedělejte hlavu, od předávání Ceny Josefa Škvoreckého, kde každému z nominovaných věnovali hezký artefakt z umělé hmoty k pověšení na zeď, mě už nic nezaskočí. Byla jsem vlastně nominována za knihu, kterou jsem nenapsala – organizátoři zkomolili název, který je sice složitý, ale nesmírně důležitý v každém písmenu: název zní Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla. Titul je parafrází názvu sbírky Ivana Diviše Noc, nebudeš se báti a zároveň odkazuje ke skladbě Antonína Dvořáka plus obsahuje další vazby. Že se titul knihy, na které jsem pracovala osm let a která mě hodně vnitřně poničila, komolí v médiích, je mi celkem jedno, ale nemělo by se to stávat na předávání literárních cen, kde hrají slova důležitou roli.

Tak znovu: skoro současně vyšel anglický a německý překlad Peněz od Hitlera.

Vyšly téměř najednou, s měsíčním zpožděním. Byla to náhoda. Kolem té knihy se pořád dějí zvláštní věci; byla už přeložena nebo se překládá celkem do jedenácti jazyků. Jako první vyšel maďarský překlad a okamžitě jsem byla jedním z hlavních hostů Knižního veletrhu v Budapešti, kde jsme o knize diskutovali s Miklósem Vámosem. Překladatel polského vydání byl nominován na prestižní polskou překladatelskou cenu Angelus. K anglickému překladu prý došlo díky tomu, že na knižním veletrhu v Anglii viděli zástupci nakladatelství CSPI (Canadian Scholars’ Press a Women’s Press) brožurku o české literatuře, kde byla na Peníze od Hitlera upoutávka, a zaujalo je to. U německého nakladatelství DVA byl problém spíše v tom, kdo bude román překládat – stály o to Christa Rothmeierová z Vídně, Michael Stavarič a Eva Profousová. Ta jej nakonec přeložila, a podle mě skvostně.

Proč si myslíte, že si zahraniční nakladatelé vybírají Peníze od Hitlera? Kvůli v zahraničí srozumitelnému tématu česko-německých vztahů?

To by nestačilo a hlavně jsem žádnou knihu o česko-německých vztazích nenapsala. To také není úkol literatury, ta má své odlišné prostory a podzemní sklepení, které „realitu“ nově rozezní. Literaturu nemá cenu psát, pokud není pro autora či autorku jediným důvodem existence. Psala jsem modelový příběh o tom, z čeho na mě vane chlad: jak si zamindrákovaní vždy své oběti najdou; psala jsem o paměti, která selhává, a o životě ženy v mužském světě. A protože hrdinku pozoruji mezi dvěma body, mezi zrozením a smrtí, pozoruji ji v situacích, které před ni navalí osud. A protože je jí dáno žít ve středoevropském prostoru, nelze neprosvětlit lidským osudem kostlivce, které máme ve skříni. Důležitou roli hraje jazyk a groteskní způsob vyprávění. Doufám, že si knihu nakladatelé vybrali proto, že jde o dobrou literaturu, nikoli proto, že jde o nějaké téma. Také si dnes nemohou dovolit vydávat něco, co nepovažují za vynikající. Mě na současné literatuře děsí to, že se stává zbožím, houskou, která se přežvýká, stačí jen téma nebo vymyšlená image autora. Tak se na psaní bez literárních ambicí vrhají podivní „příživníci“… Krásně tuhle zrůdnou hru, kterou hraje určitý typ „literátů“, odkryla kauza kolem Literární ceny Knižního klubu a  kolem vietnamského tématu… Není to tedy tak, že bych si sedla a rozhodla se, že budu psát o česko-německých vztazích nebo o jednání sudetských Němců. Panebože, takhle to tedy při psaní nefunguje …

V Čechách však byly Peníze od Hitlera takto vesměs čteny.

Byla jsem zaskočená a naštvaná, jak byla kniha v Čechách vnímaná; byl vypíchnut jen historický kontext, nikoliv kontext vnitřního vnímání času. Naštěstí v zahraničí hodnotí jen kvalitu textu. Vybrala jsem si středoevropský prostor, žiju tady. A co mě fascinuje, je, jak se tu všechno míchalo a mísilo. Což mě zajímá jako občanku. A pak jsme z tohoto místa stvořili takový vyčištěný, zapouzdřený český prostor. Dodnes máme v povědomí zasunutý neoprávněný strach, že všechno „cizí“ je nebezpečné. Jak snadno se zapomíná na fakt, že lidé na celém světě mají základní cítění a potřeby totožné. Jsme v Čechách zapouzdření do té míry, že jsme přesvědčení, jak všechno víme nejlíp, a poučujeme – od Evropské unie až po nevím co. Je nutné nejprve pojmenovat a prozkoumat, co jsme zametli pod koberec… I když fakt, že tu po staletí – ať už jakkoliv kontroverzně – žili Češi a Němci pospolu a stačilo desetiletí mezi roky 1938 a 1948, a všichni zmizeli, je fascinující. Češi se dodnes tváří, jako kdyby tu Němci a jejich kultura nikdy nebyli. Pokud se o těchto faktech diskutuje, pak na odborných konferencích a v univerzitních učebnách, ale v oněch disputacích a teoriích se ztrácejí konkrétní lidské osudy…

Co vám tedy přijde na Penězích od Hitlera zásadnější?

To, jak se člověk dokáže postavit k situacím, kdy je vše dosavadní v jeho životě zpochybněno. Jak nás paměť zrazuje. Všechny. Gita je přes všechny stinné stránky žena, která si život nenechala nikdy úplně zošklivit. Knihu symbolicky rozevírá „hamletovská“ scéna, tentokrát ale lebku drží v ruce dítě. Druhá polovina knihy je vystavěna na půdorysu antického dramatu, které mám ráda – silná osobnost, která se popasuje s chórem, což je v Penězích od Hitlera celá vesnice. Aluzí, včetně biblických, je tu řada. Kniha má být jako stůl, kde je prostřeno pro různé strávníky. A důležitý je závěr, kdy se celou pravdu o životě Gity Lauschmannové dozvídá Denis, lékař, který si myslel, že všechno v životě „zmáknul“ a na všechno vyzrál a proplul. Úspěšný lékař, který nezaložil rodinu, protože odmítal omezení a závazky, je přitažlivý, užívá si se sestřičkami – a u něho se sejdou nitky celého Gitina příběhu a  on vůbec neví, co si s takovou pravdou počít. Jde mi o to, že každý člověk má představu o svém životě: jak ho uspořádat, jak prožít – a je pyšný, když to zvládá.  Jenomže, jak zvládáme úkoly, které si před sebe klademe sami, je vlastně nezajímavé; daleko zajímavější je, jak se popasujeme s tím, co přinese osud; s tím, co nečekáme; co nás dovede do bodu, kdy je vše zpochybněno. Všechno – dosavadní způsob života, manželé, manželky, milenky, milenci; najednou je jen tma a samota… A z té samoty vzrůstá pochybnost a je onou samotou živena. Člověk je vždycky sám, ale musí o tom vědět; od určitého okamžiku je všechno marnost. Pro mě je podstatný i proces psaní. Způsob vyprávění a jazyk byl nejprve věcný, filozofující  – ale po napsání první kapitoly jsem si řekla, že zkusím sugestivní, emocionální, vykloubený,  groteskní styl… Což chce chladnou soustředěnou hlavu a slova skládat téměř pinzetou. Na pozadí historických kulis se vyloupla modelová situace. S počátkem psaní Peněz od Hitlera jsem četla knihu o Pol Potovi: když v Kambodži vyvražďoval své protivníky, šli jako první na řadu „intelektuálové“ a on si to zjednodušil: vyvraždil všechny, kdo nosili brýle… Takové situace se dějí všude na světě. V rozředěné – ale neméně kruté – formě potkají každého, dějí se dnes a denně. Šikana ve škole není nic jiného než to, co je popsané v Penězích od Hitlera. V hraničních situacích, které jsou zaměnitelné, se totožně obnažují lidské charaktery, lidé jednají vyhroceně.

Má váš román nějaké autentické historické zdroje?

Je to čirá fikce. Když se člověk nadechne a potopí, empaticky si dobu a postavu osahá a samozřejmě také promítne mnohé ze sebe. Dobové kulisy musejí být rovněž důvěryhodné a co se týká motivu (ne)navracení majetku, zaujal mě svého času článek v Respektu o rodině, které české úřady ani po rehabilitaci majetek prostě nevrátily. Ale jen román dokáže zachytit esenci doby se všemi zákrutami a zbavit se nánosu fakt, která zastírají podstatu; kniha pak začne žít svým nepochopitelným životem. Povrch říká dost, ale neříká vše. Já už se po třech letech psaní pomalu podepisovala jako Gita Lauschmannová. Co bylo ale daleko podivuhodnější, že nakladatelství dostávalo dopisy od lidí, kteří tvrdili, že jde o příběh jejich tety, maminky nebo babičky.

Jak začaly Peníze od Hitlera svou pouť světem? Hrála svou roli udělená cena Magnesie Litera v kategorii próza v roce 2007?

Na Lipský knižní veletrh mě pozval překladatel Mirko Kraetsch dávno předtím, než byla kniha na Magnesii Literu vůbec nominovaná. U nás ji znalo pár lidí, ale mezi bohemisty už kolovala. Věřím na osobní předávání informací daleko víc než na jakýkoliv masivní marketing.

Jak knihu vnímají v cizině?

Jako bych napsala několik knih… V každé zemi k ní přidají nějaký paralelní příběh. V Maďarsku vnímají román – kromě připomínky obdobného historického kontextu, kdy byli ze Slovenska vysídleni po válce Maďaři stejně brutálně jako u nás Němci – existenciálně, s důrazem na otázku, kdo je vinen: jestli doba, nebo konkrétní lidé. V Maďarsku mě potěšilo už výborné přijetí mé první prozaické knihy A já pořád kdo to tluče…, kde vyzdvihovali motivy příčin rozpadu rodiny a variace podivuhodných vztahů mezi rodiči a dětmi. V Německu oceňují příběh, kterým jsem strčila prsty do otevřené rány. V Kanadě pojímají Peníze od Hitlera jako drsný až hororový příběh ženy, která si nenechá úplně zošklivit život a vždycky přežije; příběh hodný hollywoodského velkofilmu. Jako by se přes oceán historický kontext ztrácel a vystupovala síla příběhu. Přirovnala bych to k přístupu Tarantinových Hanebných panchartů. To si mohou dovolit jen Američani, kteří mají od „velkých“ evropských dějin odstup.

V Německu výrazně změnili titul románu. Proč?

Knihu pojmenovali Ein herrlicher Flecken Erde (A to je ta krásná země), míněno ironicky. Nechtěli Hitlera v titulu – mají ho už dost a té knize by to prý ublížilo; příběh je vrstevnatý, o něčem jiném. V anglickém vydání zase nejsou zvyklí na podtituly, takže zmizel český podtitul „Letní mozaika“. V Izraeli je problém s připomínkou titulu „čestného árijce“ atd. Ale nic není černobílé, lidské osudy se neřídí konstrukty politiků a posléze historiků. Proto ani Gita není černobílou postavou, ona sama se chová třeba ke své rodině nespravedlivě. A chtěla jsem to napsat tak, že není jasné, zda je to důsledek toho, co prožila, nebo jde o její genetickou výbavu…

Do jaké míry jste ovlivňovala své překladatele?

Nijak. Jen jsem u této knihy zdůrazňovala jediné: netrvala jsem na doslovném překladu, ale na sugestivním, emocionálním vyznění knihy v cílovém jazyce.

Dlouho jsme se nemohli k tomuto rozhovoru sejít, protože jste byla věčně na nějakých čteních v cizině.

S pozváními na čtení v souvislosti se zahraničními vydáními Peněz od Hitlera se skutečně tento rok roztrhl pytel, teď už po celém světě, v Kanadě bylo představení knihy a čtení v Torontu a ve Vancouveru. Některá čtení jsem už musela odříct; potřebovala bych dvojnici, mám povinnosti v Čechách. Pokud to šlo, vzala jsem děti s sebou, ale nemůžou kvůli mým čtením zameškat školu.

Jakým způsobem byla čtení zorganizovaná?

V německy mluvících zemích mají autorská čtení velkou tradici, jsou samozřejmostí. Absolvovala jsem tu čtení už s prozaickou prvotinou A já pořád kdo to tluče – v rámci Evropského festivalu románových debutů v Kielu a v Berlíně a na Lipském veletrhu. Čtení iniciuje nakladatelství, nebo se autorovi ozvou lidé z kulturních institucí či organizátoři různých projektů; čtení se pořádají také v rámci stipendijních pobytů.

Jak se liší přístup k autorům u německých nakladatelství od českých?

Obecně srovnáno, je to nebetyčný rozdíl. Německá nakladatelství se o své autory starají – od přípravy přes lektorování až po vydání a následný marketing, prezentace a čtení. Té práce si váží. Pravidelně mi dokonce volá lektorka – jak to zvládám, jestli nejsem unavená… Nakladatelství domlouvá čtení, musím absolvovat  rozhovory v rozhlase a televizi. To je v českém kontextu něco nevídaného. Tady má autor pořád pocit, že by měl nakladatelství děkovat, že mu vydalo knihu. Mluvím obecně, já mám nyní štěstí na podmínky v nakladatelství i na výjimečnou literární agentku Danu Blatnou, která mě zastupuje. V Čechách ale nefungují ani adekvátní spisovatelská stipendia (s jedinou výjimkou pobytů, které organizuje Pražský literární dům). Pořád je tu uměle udržován pocit, že se má člověk živit něčím jiným a umění se věnovat ve volném čase… Tento postoj vyplývá z obecného přístupu ke kultuře – jako by to nebylo něco, co člověk potřebuje k dýchání, ale něco, co kdyby nebylo, tak se vlastně nic neděje… Je to takový trénink houževnatosti. Ale literaturu nelze vyhubit. Na druhé straně je to i prospěšné: odpadnou ti, které si psaní nenašlo.

Peníze od Hitlera čekají adaptace v jiných médiích. Jaké to jsou a kdy se na ně můžeme těšit?

Divadelní dramatizace Peněz od Hitlera bude mít premiéru 10. ledna 2010 ve Švandově divadle. A Tomáš Mašín bude v koprodukci několika zemí točit filmovou podobu. Z legrace  říkám, že bych byla ráda, kdyby to zfilmoval David Lynch. I v literatuře mám ráda takové autory, kteří „strkají prsty do zkalené reality“ – jako Célina nebo Bernharda.

Jaroslav Balvín