„Jiřího Staňka znám po větší část svého života. Poprvé jsme se viděli někdy na začátku osmdesátých let minulého století. Tehdy vzkvétalo Zelené peří Mirka Kováříka v divadélku Rubín jako neoficiální umělecká scéna, vycházel armádní čtrnáctideník Československý voják, kde měl svou rubriku pro začínající básníky Vlastimil Maršíček, který s oblibou říkával, že pod svícnem bývá největší tma. A měl pravdu. Pak mi Jiří, mezitím vystudovaný lékárník, na čas zmizel z mého literárního obzoru, aby se jeho jméno čas od času znovu vynořilo a vstoupilo opět do mého života. Vzpomínám si, jak mi v jednom ze svých dopisů sděloval, že se propsal svým životem. Stejně jak Firdausí…“
Začněme odzadu. Narodil ses v moravské metropoli, pak tě osud snad zavál nebo usadil do jihočeských Strakonic. Nechtěl by ses na stará básnická kolena vrátit zpátky do Brna?
„A popel zpátky do Brna! Neboť jinak se už nevrátím.“ Ale háčky to má rovnou dva: kdyby to mělo být až tak, nechtěl bych komplikovat potomstvu život, ať si rozhodne samo. A přítel Ondřej Fibich říká, že by to mělo být sakra! dřív, protože máme jenom jeden život a jsme zodpovědni za něj. A že tím včasným návratem tam, kde by mě přivinuli na hruď, bych si toho života prodloužil ještě o 50 %.
V doslovu své básnické knížky Shakespeare na piercingu píšeš, že se nepovažuješ za básníka, nýbrž za hrací automat, mechanicky předvádějící to, co do něj vnese svět… Myslím si, že je to trochu zavádějící tvrzení.
Je-li někdo básník, i když jsem si ještě spolehlivě to slovo nedefinoval, rozhodně by se za něj neměl prohlásit sám. Hrací automat je mi bližší, odpovídá to tak trochu mému naturelu, který může být i lehce alibistický: to já nic… A je v tom taky trochu té mechaniky a automatiky, puzení časem, pohánění jím, než vzdorovité tvůrčí metody. Líbí se mi to. A, zdá se, vystihuje onu metodu mnohem víc, než i já si uvědomuji.
Dodnes mi před očima prosvítá jeden tvůj verš ze začátku osmdesátých let, vrací se ke mně v různých obměnách a konstelacích: „Poušť je místo, kam si člověk může vzít sám sebe a znovu trpět.“
Na poezii si cením její přesnosti. V povedené básni nelze uhnout ani o zlomek. Vlasu, vteřiny, milimetru, takže tě opravím, aby vše bylo i ve tvé citaci na svém místě: „Poušť byla kolem Tebe. / Má je uvnitř. / Není to zlé. / Odsouzení do vyhnanství / nám dovoluje / vzít si tam sebe / a trpět znova.“ Nepoložil jsi mi otázku, ale myslím, že se mi přesto podařilo odpovědět.
Vím, že tě pojí dlouholeté přátelství s Mirkem Kováříkem, jenž si tě vždycky jako básníka velmi považoval.
Mirek Kovářík není doceněn. Býval ceněn více, ale on jako jeden z mála v pro naši generaci tak důležitých časech nesl svíčku a ozařoval nám to nejpodstatnější: vzájemné kontakty a poznání. Věřím, že nikdo na něj nezapomněl a vrací mu ten dar nesené svíčky tak, jak si zaslouží: hlubokou úctou, hlubokou láskou.
Napsal jsi řadu sbírek. Můžeš o některé z nich prohlásit, že ti nejvíce přirostla k srdci? Nebo se všechny knížky podobají dětem? Sotvaže přijdou na svět, už žijí svým životem plným náhod i překvapení?
Sbírky jsem nikdy nepsal, z hracího automatu padaly vždy jednotlivé kousky, vhozená mince byla patrně malá nebo uvnitř byla jen espíčka. Nic záměrného. Dopředu plánovaného. Jen občas byla ta tónina tak podobná, že splynula v nějaký cyklus. S knížkami mi pomáhali spíše přátelé, a tímto tedy jim dík. Zdržuje to od psaní, sestavování sbírek. Ale odpovím, přece jenom, mým nejmilejším dítětem je cyklus Jedenáct poct Tychonovi, hvězd plný, světel v tmě.
Řadu let jsi členem českého centra PEN klubu. Tvrdí se, že je to prestižní a uzavřená společnost. Působení v ní určitě otevírá mnohé další literární kontakty.
Jistěže PEN je chápána jako prestižní organizace, o tom jsem se přesvědčil, jeho prestiž je vytvářena dlouholetou tradicí a zahraničním zasazením, nu, říkám, klub. Cosi lehce viktoriánského v dnešní postmoderní době. A na to – kupodivu – zřetel se bere stále. Stýská se nám po jistotách? Možná.
Ale po jakých jistotách?
Jistotách pomaleji plynoucího času, kdy mělo platnost to, co bylo vyzkoušené generacemi předků, a na tu úctu bylo s úctou navazovat. Mělo to význam a smysl, dalo se s ohledem na minulost předvídat. Dnes, co není nové, jako by ráno byla bezcenná tretka. Ve všech oborech lidské činnosti, netýká se to výhradně literatury.
Spolupracuješ s rozhlasem v Českých Budějovicích, zasedáš v uměleckých komisích, píšeš literární recenze. Máš vůbec čas sám na sebe?
Nepřeháněj. Beru to jako službu poezii a jiní musejí prohlásit, zda sloužím ku prospěchu, nebo rozvracím. Byť trocha pochybovačného anarchismu jako koření je potřebná. Co je čas sám na sebe? Vyčistit si ráno zuby, polknout půl tablety Lokrenu, nakapat do očí Arteoptic? Snažím se nezapomínat. Kolikrát se ještě vracím vpůli schodů do zaměstnání zpět, abych něco napravil.
Nemohu se nezeptat, jak se díváš na současnou českou poezii a prózu? A jaká tvůrčí jména v tobě rezonují?
Bohužel, próza mi uniká. Nebo jsem ji nechal uniknout, naprosto vědomě, že bych ji do času nenacpal. Poezie: líbí se objevovat mi dříve neznámé, stále poznávat a seznamovat se: dobrý den! A stále je co. Blahodárný signál, že je, a jména? Bylo by jich na plochu celého rozhovoru.
Poezie nikdy nezaplní náměstí, to lidé spíše spěchají do chrámů konzumu, aby se mohli opájet téměř nekonečným hromaděním věcí. Nedonutí možná světová ekonomická recese změnit žebříček lidských hodnot?
Copak hrací automat plánuje? Copak před ním něco leží? Spí zaprášený v tichu barů, čeká na minci. Minci čehokoli.
Kdysi dávno ses zmiňoval, že o tvé tvorbě vznikla i diplomová práce. Řekl bych, že je to svým způsobem krásné i nebývalé ocenění, jež možná i samotného tvůrce překvapí.
Diplomové práce píší studenti, sice na konci studia, ale nejsou povinováni pracovnímu procesu, ještě v nich doznívají tóny durového nebo mollového mládí, nejsou příliš svazováni. Píší si po svém. Jistě, překvapila, výkladem. Básník ohně! Ale Filip Typlt bude oponovat: Nene, básník vody! Ovšem musejí to být diplomové práce, psané s chutí a zaujetím.
Plány, ani ty poetické, se nemají prozrazovat. Zeptám se trochu jinak. Jaká největší literární výzva před tebou ještě leží?
Literární výzva? Lze vhodit ještě větší minci, než dokázalo mládí? Sám jsem zvědav.
Co bys předepsal jako lékárník i básník zároveň na rozbolavěnou duši? Tišící analgetika, nebo pár veršů, jež možná to nejobtížnější už mají za sebou?
Nevím, proč si všichni myslí, že lékárník může něco předepisovat. Takový termín „preskribující lékárník“ je v úvahách o zákonném řešení kompetencí ve zdravotnictví teprve nyní. Lékárník je ještě teď uváděn v činnost pokynem recipe! – vezmi… Čas se nám ve spirálách zrychluje, vypadá to, že všichni všechno víme, ale dejme tomu, jak je to s oněmi složitými organickými molekulami doopravdy? Nebudou i ony, předepisované a brané pro rozbolavěné duše, za pár let chemickým znečištěním? Báseň mi připadá ekologičtější. Ale nezabírá tolik, jako dřív.
V tvé knihovně jsou určitě stovky svazků, řada skvostů, jež by mohly jen stěží přilákat kulturní barbary. I když člověk nikdy neví…
Nepovažuji ji za nic výjimečného, začne-li člověk v patnácti, knihy se nahromadí. Viděl jsem mnohé ucelenější, výběrovější knihovny, ve kterých se mi zdálo „je všechno“. Čtyřicet tisíc svazků v Kunštátě. Vypůjčoval jsem si z ní v sedmdesátých letech Diviše, Juliše, Palivce. Tyto knihovny, ať jsou, kde jsou, suplují i veřejné instituce, které se přizpůsobují prostorám, stavu financí, „čtenářskému vkusu“. Není-li majitel knihovny skrblík a tu a tam nějakou ztrátu oželí, plní inspirativní funkci pro eventuální zájemce.
V minulém roce zmizelo do spisovatelského nebe několik známých a oceňovaných českých autorů. Bude ti některý z nich scházet víc než ostatní?
Básníku! Proč tak květnatě? – zmizelo do „spisovatelského nebe“? Co když někteří z nich na nebe nevěřili a jiní v něm být nechtějí? Co když pro mnohého z nich to bylo konečné zklidnění? Narodit se a zemřít je přirozené a bez výjimky to čeká na všechny. Mohl někdo z nich napsat něco převratného a potěšit pozůstalé? Vždycky se zohledňuje i mezilidský vztah: z těch loni zemřelých, myslím, k nikomu mne nic osobního nepoutalo. Budou mi tedy všichni jaksi stejně scházet…
Rozhovor připravil Vladimír Stibor