Čím to je, že je česká literatura v Polsku tak vítaná (tedy se to tak alespoň jeví)?

Částečně za to může pozitivní stereotyp Čechů v Polsku, podle kterého jsou Češi ironičtí pohodáři, kteří se na svět dokážou podívat s odstupem a vždycky nacházejí pozitivní stránku situace, i když je to těžké. Poláci vidí u sousedů odstup a smysl pro humor, které jim ve vlastní kultuře chybí. Proto Češi už léta vyhrávají všechny průzkumy veřejného mínění jako nejoblíbenější národ. Ano, je to idealizace, navíc lehce povrchní. Nevím, jak ten obraz vznikl. Určitě k tomu přispěl voják Švejk oženěný s Hrabalovým pábením a také česká kinematografie. Kdysi Miloš Forman a Jiří Menzel, trochu později třeba velice populární Petr Zelenka a Jan Hřebejk. Jistou roli sehrály i debaty spisovatelů a kulturologů o Střední Evropě, středoevropské literatuře a identitě, které v Polsku pomohly zvýšit zájem o literatury okolních zemí, včetně té české.

Současná česká próza se v Polsku těší velké oblibě, o překladech a vydávání českých knih u severních sousedů píšu podrobněji v článku „Polská čechofilie a čtenářství. Čtou Poláci českou literaturu?“, který byl zveřejněn na stránkách Českého literárního centra a který se snaží problematiku podrobně a přehledně načrtnout.

Zároveň musím bohužel souhlasit se sloupkem Mariusze Surosze zveřejněným v loňském čísle Revue Prostor, které bylo věnováno Polsku a Maďarsku. Polský novinář zde píše, že je v Polsku slovo čechofil vyprázdněné a že je takzvaná polská čechofilie povrchním jevem, který ve mnoha případech nesouvisí se znalostí české kultury. Česká literatura je v Polsku dostupná, ale neznamená to, že má opravdu velké publikum. Je spíše pro fajnšmekry. Bohužel nevím, v jakých nákladech české novinky v Polsku vycházejí, v tiráži se to neuvádí. Ministerstvo kultury ČR v každém grantovém řízení v rámci programu podpory překladů podpoří kolem 20 polských vydání českých titulů.

Každopádně jsem přesvědčená, že polští bohemisté a bohemistky mají stále co dělat a čtenáři a čtenářky co objevovat.
 
 
Přeložila a připravila jste antologii současné české poezie do polštiny. Můžete ji přiblížit?

Moc ráda. Připravila jsem antologii českých autorek, které debutovaly v posledním desetiletí. Plánovala jsem to už dlouho, první texty jsem překládala během Visegrádské literární rezidence v Praze na podzim 2017. Tehdy jsem ale neměla nakladatele a celý projekt byl spíše snem, který inspirovaly podobné polské antologie (Solistki, vydáno Staromiejským Domem Kultury ve Varšavě v roce 2009, a Warkoczami, vydáno tamtéž v roce 2016).

Nápad zaujal Vratislavský literární dům (Wrocławski Dom Literatury), kniha vyjde v jejich nakladatelství Warstwy. Myšlenka společného sestavení a vydání antologie nejnovější české poezie vznikla loni v rozhovoru během festivalu Silesius, který WDL organizuje ve Vratislavi. Zrovna loni bylo Česko čestným hostem. Během festivalu se představila silná sestava českých básníků a básnířek (Petr Hruška, Milan Děžinský, Jitka N. Srbová, Ladislav Zedník či Jonáš Hájek). Je nutné říct, že česká poezie se v Polsku na rozdíl od české prózy čte, překládá a vydává málo, proto mě zájem Vratislavského literárního domu nesmírně těší. Mám velkou radost i z toho, že moje myšlenka antologie autorek oslovila i bohemistku a překladatelku Annu Wanik, která společně s vratislavskou básnířkou Agnieszkou Wolny-Hamkało antologii rediguje.

Kniha, jejíž vznik podpořilo České literární centrum, má název Sąsiadki (Sousedky) a představuje deset básnířek (Wanda Heinrichová, Marie Iljašenko, Emma Kausc, Kristina Laníková, Zuzana Lazarová, Anna Beata Háblová, Petra Strá, Olga Stehlíková, Jitka N. Srbová a Daniela Vodáčková). Jak jsem zmínila, jsou to autorky, které debutovaly v posledním desetiletí. Deset autorek na jedno desetiletí, pět básní od každé. Není to velká antologie, ale považuji ji za velmi důležitý krok. V Polsku se totiž české sbírky vydávají opravdu zřídka. V posledních cca 10 letech se knižního vydání dočkali jen Viola Fischerová, Petr Hruška, Pavel Řezníček a Bogdan Trojak.

Zvolila jsem tento klíč místo tradičního generačního záběru, protože mám pocit, že v posledních letech vyšlo v české poezii poměrně hodně tzv. opožděných prvotin. Nechtěla jsem jim vzít hlas. Trochu i z toho důvodu, že se česká poezie v Polsku publikuje málo. Původně jsme se s nakladatelem bavili i o antologii autorek narozených v osmdesátých letech, ale to mi nepřišlo vhodné. Na generační antologii máme ještě čas. Určitě bych ji jednou chtěla připravit, ale ještě bych s tím počkala. A nebudou v ní pouze autorky, to můžu slíbit už teď.
 
 
Proč jen sousedky?

Sousedy překládám také, jen mám pocit, že se v posledních letech v české (stejně jako v polské) poezii objevilo poměrně hodně pozoruhodných ženských hlasů. Zároveň si jako čtenářka a autorka uvědomuji potřebu vytváření ženského kánonu. Kdysi mi chyběl, stále si buduji svůj soukromý. Přála bych si, aby s tím takový problém další generace neměla. Sousedky lze samozřejmě číst jako klasickou antologii nejnovější poezie. Je to reprezentativní vzorek české básnické scény. Vybrané básnířky zastupují různé proudy, jejich inspirace se různí, stejně jako jejich jazyk. Myslím, že českým čtenářům a čtenářkám to nemusím vysvětlovat.

Ještě krátká poznámka k českému ženskému kánonu v polském překladu. Podívejme se na poslední antologie české poezie, které v Polsku vyšly. Vratislavské nakladatelství Atut vydalo antologii nejnovější poezie Gdyby wiersze miały drzwi (2005), ve které se objevily české básně napsané na sklonku osmdesátých let a v letech devadesátých (mj. Pavel Kolmačka, J. H. Krchovský, Pavel Petr, Roman Telerovský, Tomáš Přidal, Vit Kremlička nebo Božena Správcová). Básně vybral český bohemista Dalibor Dobiáš a přeložil kolektiv překladatelů (mj. Dorota Dobrew, Dariusz Tkaczewski, Dorota Żygadło či Jarosław Malicki). V roce 2008 vyšla Maść przeciw poezii, impozantní autorská antologie, kterou editorsky a překladatelsky připravil Leszek Engelking a vydalo nakladatelství Biuro Literackie. Kniha je výsledkem mnohaleté překladatelské práce. Jsou v ní zastoupeni Jaroslav Vrchlický, Jakub Deml, Jaroslav Seifert, Vladimír Holan, Jiří Kolář, Josef Kainar, Jiřina Hauková, Ivan Blatný, Ludvík Kundera, Oldřich Wenzl, Jan Skácel, Miroslav Holub, Egon Bondy, Ivan Wernisch, Petr Mikeš, Michal Ajvaz a Jáchym Topol. Myslím, že není co dodat.

Naše antologie měla vyjít letos v květnu. Chtěli jsme ji za účasti tří autorek uvést během festivalu Silesius, který se ale bohužel kvůli pandemii koronaviru bude konat až na podzim, proto se odložilo i vydání knihy.
 
 
Jaká je prezentace současné české poezie v Polsku?

Česká poezie v Polsku knižně téměř nevychází. Situaci zachraňují časopisy. V Polsku v posledních dvou letech vznikla řada nových titulů, především internetových, které mají velký zájem o překladovou poezii. Pozoruhodné jsou třeba Wizje, které jsou velice hodnotné i po grafické stránce. Jen jako příklad, v posledním čísle tohoto časopisu si můžeme přečíst básně tří českých autorů. Nejedná se přitom o regionálně zaměřené číslo. Některé platformy, jako třeba čtvrtletník Kontent, publikují i překladatelské komentáře, které pomáhají polským čtenářkám a čtenářům zařadit publikovanou ukázku do širšího, regionálního kontextu. Časopisecké publikace mají už i některé autorky zastoupené v antologii, mj. Jitka N. Srbová, Marie Iljašenko, Kristina Láníková či Emma Kausc.
 
 
Proč nebo čím je česká poezie pro polské čtenáře a čtenářky zajímavá?

Myslím, že nejdůležitější je blízkost a přeložitelnost. Poláci středního a mladšího věku vycházejí z podobných zkušeností jako jejich čeští vrstevníci, myslím, že třeba devadesátkové dětství bylo na obou stranách hranice dost podobné. I v dospělosti se potýkáme s podobnými výzvami: spousta možností, zároveň ale nejistota, klimatická krize či nedostupné bydlení. Co se týká básnického jazyka a způsobu psaní, je střední a mladší generace v Polsku nadprůměrně pestrá, netvoří skupiny, manifesty. Nesnaží se o kolektivní hlas. Ta polarizace má jisté nevýhody (kolektivní hlas je přece lépe slyšet…), ale znamená i otevřenost k dialogu. V Česku tomu není jinak. Je mezi námi hodně paralel, musíme si to jen připustit.
 
 
Je nějaký mezigenerační rozdíl v přístupu k překládání z češtiny? Nebo je Engelkingova generace vzorem a inspirací pro mladé překladatele?

Myslím, že rozhodně to druhé. Polská bohemistika má bohatou tradici, mladá generace má z čeho čerpat a kým se inspirovat. Překladatele poezie jako Leszek Engelking, Zbigniew Machej či Dorota Dobrew jsou pro mě vzory. Je pro mě důležitá kontinuita, kterou mi umožňuje právě jejich práce. Snažím se na ni navázat překládáním básní svých generačních souputníků. Můžu to udělat bez vysvětlivek, poznámek pod čarou, dlouhých úvodů. Je to možné díky práci generací přede mnou a díky tomu, kolik českých básní už v polském překladu máme. V jistém smyslu je to vlastně kolektivní práce – přibližování české poezie sousedům a sousedkám. Překladatelský sbor.

I proto bych byla ráda, kdyby se v mé generaci objevilo více překladatelek a překladatelů věnujících se poezii soustavně. Vznikl by tak prostor pro polemiku, dialog. Redigování antologie Sousedky pro mě bylo (a je) skvělým dobrodružstvím i proto, že jedna z redaktorek, Anna Wanik, je bohemistka a překladatelka, a ta druhá, Agnieszka Wolny-Hamkało, je básnířka. Je to pro mě cenná zkušenost, úplně odlišná od připravování ukázek pro časopisy, kde jsem s textem od začátku do konce sama – oslovuji, vybírám, překládám, posílám, komunikuji s časopisem a autorem či autorkou. Je to samozřejmě také naplňující, ale oceňuji zpětnou vazbu, kterou jsem dostala během práce na antologii.
 
 
Zofia Bałdyga (nar. 1987, Varšava) je básnířka a překladatelka. Vydala tři básnické sbírky: Passe-partout (2006), Współgłoski (2010) a Kto kupi tak małe kraje (2017). Vystudovala Jižní a západní slavistiku na Varšavské univerzitě. Překládá současnou českou a slovenskou poezii do polštiny. Žije v Praze.