Prozaik a publicista Jaroslav Vejvoda, vlastním jménem Jaroslav Marek, se narodil roku 1940 v Praze. Vystudoval práva na Universitě Karlově, v 60. letech publikoval po různých časopisech (Plamen, Host do domu aj.); v roce 1968 emigroval do Švýcarska – a po devětadvaceti letech v exilu se vrátil zpátky do Čech. V mezidobí vydal několik prozaických knih v nakladatelství manželů Škvoreckých 68 Publishers (Plující andělé, létající ryby; Ptáci; Zelené víno; Osel aneb Splynutí; Provdaná nevěsta) a napsal dva filmové scénáře, z nichž celovečerní film Chladný ráj vzbudil pozornost nejen ve Švýcarsku. V Čechách naposledy publikoval románovou fresku Jezdci nocí (2002). Před nedávnem k ní připojil novinku s názvem Pomsta pozdních partyzánů.

Je to bezmála půlstoletí, kdy ve vestibulu pražské právnické fakulty, kde jsi studoval, visely nástěnné noviny Zrcadlo. Ty jsi byl jejich redaktorem. Své první texty tu zveřejňoval tehdy ještě málo známý Václav Hrabě. Nedlouho poté jsi v Hostu do domu a Plameni otiskl své první verše ty. A po srpnové okupaci v osmašedesátém roce jsi opustil Československo…

Zrcadlo ve vestibulu práv měly už ročníky přede mnou, asi s jiným obsahem, a za války v budově sídlilo velitelství SS, ač tam kdysi chodil na německé přednášky Kafka – kolem Staronové synagogy s Golemem na půdě. Z fakulty jsme utíkali do tehdejší pivnice U Synagogy a debatovali uvolněně, neboť se za verbální delikty už nezatýkalo, ne masově. Až v exilu jsem vyčetl z pamětí přeběhlíka Frolíka, že tam popíjel nižší kádr StB z Letné, od majora výše holdovali prý fízlové plzeňskému U Sojků, blíže kachlíkárny. Tam jsme zapadli zřídka, jako náš pábící vzor Hrabal, sledující staroměstské pivočáry. Spíše jsme chodili za profesory Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, Karlem Neprašem aj., do hospody U Křižovníků – Magická Praha jarní generace, o níž už napsal Rippellino…

Pro historika je čas této vzpomínky a prvního tání nicotný, ale nám pukaly ledy doktríny na filozofickém semináři Iva Tretery či ve státovědě Ivana Bystřiny, později spoluexulanta. Zrcadlo bylo však posedlé literárně à la Plamen a Host do domu, kde startovali mladí, společensky krotce útoční autoři. Vašek Hrabě skládal mimo básní i hudbu, mj. ke kabaretu Kočka v láhvi, který jsme psali s Víťou Kocourkem a uvedli s Vaškovým Dixielandem 24 v kavárně SIA. Mimochodem: Petru Pithartovi, teď v Senátu, tehdy svalnatci v katovské scéně, tleskaly dívky. S ním jsem tvořil autorský tandem v tištěném (a honorovaném) periodiku Univerzita Karlova, kde šéfredaktor Čermák, mj. textař hitu Zhasněte lampiony, tiskl naše reportáže o vlivu dvacátých let i Petrovy básně a moje mikropovídky. Jednu z nich, v níž nesměl „Pes, který znal Beethovena“ na zájezd do Benátek, protože nebyl ve Svazu mládeže, pustili až na zákrok předsedy redakční rady Goldstückera, který cenzory přesvědčil, že pointou textu je lítost psa nad tím, že se „nikdy nedozví, jaký jsou vlastně v Benátkách patníky“. Což organizátor kafkovské konference, předtím propuštěný po dlouhém věznění, tvrdil i autorovi. Naivně?

Satiricky krotké, avšak nešifrované a dobově „odvázané“ byly i moje útlé prózy z vojny, vyznamenané roku 1965 v soutěži nakladatelství Naše vojsko. V nich jsem ostře napadl šikanu a debilitu velení, ale nezmínil vojenský pakt, hájící systém a brzy i okupaci. Začátečníku uznání dodalo sil, ale v tlačenici neměl šanci – první cenu téže soutěže získal Karel Michal s novelou Čest a sláva, jež „nůžkami v hlavě“ autora netrpěla. Ovšem jeho košatý jazyk s bohatými archaismy mohl být cenzuře, už shovívavé, šifrou i omluvou. Michal, satirik haškovského ostří, ale vzdělanější a pro mne i hlubší, se dočkal dvou zfilmování svých děl a vydání doma i venku, nezažil však pojmenování zbraslavské ulice svým literárním jménem – vzal si život v Basileji v tom Orwellově roce 1984.

Vejvoda přežil žabomyší krajanské války i domácí vydání svých zakázaných knih, ale nikdy knižní vydání onoho rukopisu. Asi byl na debutanta moc, ač vcelku málo dovolený, ale po pádu tzv. Tiskového dohledu vyčpělý. Vždy jsem však nebyl česky připosraný. Milan Uhde, redaktor Hosta, mi napsal ve čtyřiašedesátém roce, ještě na vojnu, kde cenzurovali poštu: „Vaše próza nebude v Hostu, i když jsme ji zalomili, protože ji zakázala cenzura. Jistě víte, že když u nás oficiálně není, neznamená to, že neexistuje.“

V roce 1968 jsem ve studii o dělbě moci u nás, kterou vydal pražský Institut kontroly, každou cenzuru, jakož i „vedoucí úlohu“ navždy vyloučil. Psal se červenec a koncem srpna mi pošťák strčil pod dveře, z nichž jsem sundal štítek se jménem, dopis z Literárek. Obálka obsahovala smlouvu, kterou jsem uzavřel s připravovanými Lidovými novinami, jež měly být deníkem k literárnímu týdeníku. Smlouvu podepsali 20. srpna za LN designovaní šéfredaktor A. J. Liehm a předseda redakční rady Karel Kosík. V obálce bylo však i sdělení, že iniciované Lidovky po „událostech“ a úředním zákazu už nevyjdou. Nespal jsem doma – „zdravé síly“ StB v noci zatýkaly, ale zpráva mi přišla a já věděl že mi fyzička nestačí na doživotní lopotu s lopatou, natož k deportaci na Sibiř dle hororových scénářů. Tak jsem dal žádost na dubčekovskou Správu pasů, kde se dosud ve dne pracovalo (s fingovaným pozváním do Vídně, kde jsem nikoho neznal) a brzy dostal svůj první a cimrmanovsky i poslední československý pas, s nímž jsem vyjel – na jihovýchod…

Po necelých pěti letech jsi vydal u manželů Škvoreckých v nakladatelství 68 Publishers svoji knížku Plující andělé, letící ryby. Usídlil ses v Curychu. Švýcarsko je země s bohatou literární tradicí: dadaismus, Frisch, Dürrenmatt, Walser, Cendrars, Joyce. Ovšem jako první cizinec jsi literární cenu města Curychu obdržel ty…

Švýcarsko nebylo mým cílem. Neměl jsem cíl. „Západ“ jsem znal z knih, starých či cenzurovaných. V osmadvaceti letech, což je pozdě k výuce cizích jazyků, jednotnou školou i mnou zanedbaných, jsem byl přesto nadšen: Nic jsem neznal, vše mi bylo otevřeno! („Jen jako“, jak říkají hrající si děti; ale to jsem zjistil poté, co pominula vlna euforie.)

Ve Vídni jsme nocovali s houfy spoluspáčů na „štrozoku“, pod hlavou doklady, které se ztrácely, ale přesto opilí „svobodou“, jak jsme ji, mladí, brali: kapesné, volné vycházky z lágru, ženy s muži v téže ložnici (hale vídeňského Arzenálu) a lákavé americké kuřivo. Mezitím ale instinkt budoucího prozaika zaznamenával negace: vídeňský strach z ruské invaze a snad z toho plynoucí odstup k uprchlíkům; náhončí ze zámoří, kteří imigrantům na dvoře osahávali svaly; místní chlebodárce, hledající zedníky, švadleny, kuchařky… Takže když Švýcaři vyhlásili, že bez omezení povolání, věku atd. přijmou tuším 3000 československých žadatelů o azyl, byl jsem mezi nimi. Mezi těmi, kteří šli na ambasádu ihned a spali venku až do otevření kanceláře.

V pohraničním švýcarském nádraží jsem opět nocoval – na rozkládacím lůžku – a ráno fasoval nové boty za staré, ukradené v noci jakýmsi dobrákem. Neusídlil jsem se ale v Curychu, kam jsem přišel až po bernských studiích, nýbrž mě s touto vlnou nejprve poslali k Bodamskému jezeru, kde jsem jako brusič a pak umývač nádobí prožil nádherné babí léto u „Švábského moře“ pod Alpami, rozsvícenými föhnem. Tady jsem také potkal a zanechal první švýcarskou lásku. To jsem ještě nevyčetl z Hrabala, že „föhn je jedovatý vítr, který když se chlapovi vrazí do poklopce, tak je z něho spisovatel“. Brzy jsem se ale ocitl v hlavním městě, protože pochopitelná snaha imigračních úřadů rozstrkat Čechoslováky této vlny po obcích, aby nevznikla „krajanská ghetta“, ignorovala velkoměstský původ většiny z nich. Takže jsme se tak do roka všichni známí z nočních expresů Vídeň–St. Gallen 1968 potkávali na ulicích šesti největších měst v zemi.

Bern, město studentů a penzistů, nemá průmysl a je kouzelný. Zejména jeho historické jádro na ostrohu nad prstencem zelenomodré Aare, ledově stékající z velehor. Až na Dürrenmatta, syna faráře z blízkého Konolfingen a pár mladších, není ale městem kumštu srovnatelného s tradicí Curychu či Basileje, kde se Dürrenmatt prosadil. Nemluvě o Praze, nejen barokní, která tam prostě není. Jména, která uvádíš, patří spisovatelům odjinud, kteří v neutrální zemi hledali útočiště. To byli tvůrci kabaretu Voltaire a dadaisté za první světové, kteří po válce odešli, stejně jako Joyce, pochovaný v Curychu. Přidám Roberta Musila, „muže bez vlastností“, který zemřel v Ženevě, když s nářkem opustil nehostinný Curych. Švýcarský svaz spisovatelů – dnes Organizace autorek a autorů – vydal kdysi smutný titul Literatur geht nach Brot čili Literatura až po chlebu, sborník udání místních autorů na cizince, kteří jim „ujídali chléb“. To byla formulace umožňující deportaci „ujídačů“ do rodné země, což by většině antifašistických a židovských autorů přineslo za války smrt. Naštěstí byli tehdy cizinečtí policisté velkorysejší než škrabalové. Protože tebou jmenovaní ani jiní velikáni udavači nebyli. Ostatně Frisch žil napůl za mořem, Cendrars patřil k těm, kteří rodnou zemi míjeli a trávili život v cizině a geniální Walser lepil poslední čtvrtstoletí svého života na psychiatrii pytlíky, protože ho rodina odmítla podporovat, když vyschly jeho dávné příjmy.

Curych, rozkládající se u obrovského jezera pitné vody (slogan: „Zde se utopíte, ale neotrávíte.“), má nádherné okolí i parky, zejména však banky. Ty ale nepatří do literatury. A co k ní patří? Debut byl sice přijat blahovolně, Hostovského cena mě (bohudík/bohužel) pobídla na dráhu spisovatele, který si podobně jako předtím studia povoláním hradí čas nevýdělečného psaní – beletrií se mimo šťastných výjimek nelze v tržním prostředí uživit. Tak jsem po Andělech napsal nejvíce textů v noci, v neděli a o dovolené. Klapot šrajbmašiny, která nebyla hrabalovsky atomová, spíše váhavá, na hotelovém balkonu nad pláží, kde se osaměle opékala choť, snad také přispěl k rozpadu mého curyšského manželství – avšak jistě nejen klapot!

Když po letech bilancuji, zdá se mi, že jsem po krotce ironických a laskavých Andělech, mapujících cestu a počátky, za něž jsem hostitelům vzdal dík, narazil až ostřejšími a k okolí kritičtějšími romány (Osel aneb splynutí, Zelené víno) na řevnivost krajánků, kteří „přišli na lepší“ – a po našem malověrně se báli o koryta. Obrovské štěstí jsem měl v podpoře torontských nakladatelů, kteří mi také poskytli naprostou svobodu psaní a nikdy v mých textech neškrtali. Pro mne nečekaně mě ale podrželi i kritizovaní Švýcaři, či ti kulturně chápaví mezi nimi. Např. velkorysým curyšským oceněním – prvnímu cizinci! S nimi jsem si věcně rozuměl i bez Svazu spisovatelů, kde jsem byl členem, a ovšem i bez pivních kamaráčoftů, pro něž nemají (a nemusí mít) buňky.

Pak přišel celovečerní film Chladný ráj, k němuž jsi napsal scénář a který neunikl pozornosti a zájmu veřejnosti. V Curychu jsi napsal i další knížky, přičemž v každé se beze vší sentimentality obracíš k zemi, z níž jsi odešel – a do níž ses navrátil po málem třicetileté nepřítomnosti…

„Chladný ráj“ byl dobrý film a „zavděčit se, či ne“ nepatří k hodnocení tvorby. Ten film měl především živou odezvu, a to by si tvůrci měli přát. Byl podle skutečného případu a scénář jsem psali s režisérem Šafaříkem, který si po uvedení do kin a televizí stěžoval na anonymní telefonické i poštovní urážky, naštěstí bez fyzických útoků. Nás společně napadali jen někteří krajánci dle motta „Loď je plná!“ (Což často volají ti, kdo se jako posledně zachránění právě ocitli na palubě!) Chtěli jsme i poněkud přispět k humanizaci deportací nepohodlných cizinců, které tehdy (v roce 1986) začínaly – nejen ve Švýcarsku; dneska jsou běžné i u nás. Ale umění nevyřeší společenské konflikty, byť se jich dotýká.

Co se týče návratu, který jsme nečekali – alespoň neznám utečence z roku 1968, který by se v osmdesátých letech těšil nadějí na návrat –, snad proto jsme prožívali po letech tak prudké střídání pocitů euforie a deprese. Také ovšem ze stavu domova po dlouhé odluce. Tohle zklamání bohužel přetrvalo a patří k základním motivům knih, které jsem napsal už doma (Jezdci nocí, Smrtihlav v lázních, Pomsta pozdních partyzánů…). Ale zpět k návratu: Jan Vladislav, vědec, básník a exulant v Paříži, který nedávno zemřel v Praze, řekl, že „domov je kategorií času“ – ano, domů se nikdo z nás, ať z jakýchkoliv pohnutek, ani nemohl vrátit, doma jsme byli předtím, než jsme odešli… A uvěříme-li osobě služebné, ale ne zcela špatnému básníkovi Válkovi, že „domov jsou ruce, na kterých smíš plakat“, pak záleží jen na nás a na té (tom, kdo rozprostře) ruce; „vlasti“, „národu“, ani „Hradu“ mé city nepatří.

Jsou emigranti, kteří si ze svého návratu udělali výnosnou trafiku. Ty k nim ovšem nepatříš. V poslední knížce Pozdní partyzáni a jiné poválečné zločiny v Čechách jsi mnoho lidí nejen rozzlobil, ale doslova vyhodil ze sedla. A to u nás někdy neodpouští…

Jsou i takoví. A neodpouští. Ale s tím já nic neudělám. Takže zůstanu u literatury, která musí být pravdivá. Asi polopatisticky pracuji s doloženými fakty i v beletrii, vždy se přesvědčím na místě samém či v pramenech: musím znát to, o čem píšu, a dokonce moje snové krajiny mají vždy konkrétní předobraz. Ovšem užití ověřených složek, kompozice etc. jsou rozdílné v literatuře faktu, kterou chápu jako jistou stylizaci skutečnosti, jež ale nesmí zasáhnout do dřeně látky, a ve fikci, kde dřeň naopak vytvářím.

Můj učitel Josef Škvorecký mi kdysi opakoval hemingwayovskou myšlenku o literární pravdě, pravdivější, než je pravda skutečná. Tím asi mínil, že nejde o věrnost povrchu (lidí, věcí, jevů), nýbrž o vnitřní pravdu. A té se držím ve fiktivním příběhu. V literatuře faktu se ovšem držím dokumentů.

Posledních dvanáct let žiješ v Praze. Stýkáš se s českými literáty?

Občas se vídám se svými kolegyněmi a kolegy, jak při oficiálních příležitostech, tak soukromě. Bohužel v poslední době častěji na pohřbech. Naštěstí je těch žijících, jichž si vážím, stále ještě více než těch, s nimiž jsem se loučil. Tak tedy žijící klasici: Josef Škvorecký, Ivan Klíma, Alexandr Kliment, Jiří Kratochvil; ba i kamarádi: Ivan Binar, Antonín Bajaja, Jana Štroblová. Z mladých nebo mladších má můj obdiv Jáchym Topol.

Jsi nositelem literární ceny Egona Hostovského, zmíněné literární ceny města Curychu i jiných poct. Co soudíš – už jsme se toho dotkli – o nepěkné české vlastnosti: závisti?

Jenže co mohu říci? Snad tedy toto: závist není jenom česká vlastnost, i když se mi také zdá, že se tento cit v naší zemi až obludně nashromáždil. Přesto chci prosit o nezaměňování závisti se spravedlivým hněvem občana, který zjistí, že je tím či oním politikem nebo tunelářem znovu a znovu okrádán atp. Když se ptáme, odkud má politik miliony, jejichž původ neprokázal… a potrefený namítá cosi o „české závisti“, namísto vysvětlení původu peněz či věcí, pak máme co činit spíše s drzostí než se závistí, ať už českou či jinou. V literatuře naštěstí o peníze už nejde. Nebo ne o sumu, jakou je možné závidět. Pak se jedná o závist grafomana, což je dnes skoro vymizelý fenomén zasluhující respekt, jaký náleží muzeálnímu exponátu.

Domnívám se však, že mně nemá nikdo co závidět. Dřinu bez výdělku? Nezájem publika? Neoperovatelnou chorobu, které se říká „chronické selhávání srdce“? Tloušťku? To vše mi přinesla zejména literatura. Na druhé straně také to, že nežiji v samotě, mám pocit jisté vykonané práce a naději, že ještě cosi vytvořím – tedy něco, co nelze vyžebrat ani koupit. A není zbytečně skromné ani předstírané, když řeknu, že mi tahle odměna stačí. Takže shledávám, že mi opravdu může závidět právě grafoman. Protože mám to, co mu tragicky chybí: naději a sebedůvěru. A za to nevděčím svému národu, nýbrž svému okolí, jemuž to ještě nějaký čas chci tvorbou vracet.

A k obsahu toho, co bych ještě rád napsal, nejlépe odpovídá výrok z knihy Tao te ťing: Jít kupředu znamená se vracet.

Rozhovor připravil Milan Charoust