Proč a jak jste se ocitl v Čechách? A proč jste si vybral právě Českou republiku?

Poté, co mi kvůli mé dosavadní činnosti přišel vyhrožovat důstojník KGB (nabídl mi buď spolupráci, nebo vyhazov ze školy, blázinec či dokonce vězení), dostal jsem od něj dva dny „volna“ na přemýšlení. Rozhodl jsem se tedy ještě pro jinou variantu, že si udělám evropský výlet, abych unikl z jejich hledáčku a sféry vlivu. Jednal jsem instinktivně, v souladu s Dalího paranoicko-kritickou metodou. Také jsem byl ještě hodně mladý a nezkušený: kdo ví, zda bych si na totéž troufl dnes. Ten útěk byl vzhledem k množství práskačů dost dobrodružný, ale s pomocí přátel se mi povedl. Nedoufal jsem příliš, že mi na Západě někdo pomůže. Říkal jsem si, že se před tím, než mě z té Evropy vyženou, musím podívat aspoň do Prahy, protože Praha, to byl takový mýtus… Zdaleka nejdůležitější ale bylo překročit běloruskou hranici, abych unikl z moci našeho skvělého státu. Měl jsem to štěstí, že pocházím z pohraničního Brestu, takže můj odjezd západním směrem nikomu nepřišel podezřelý – řekl jsem, že jedu za rodiči.

V takové situaci, v jaké jsem byl, člověk prostě nasedne a jede, kam může. Mohl jsem skončit i ve Vilniusu nebo ve Varšavě, ale tenkrát se mi zdálo, že je to moc „za humny“, že si mě tam najdou snadněji. Dnes si myslím, že z Varšavy bych přece jenom měl snadnější kontakt s vlastí, ale natolik dopředu jsem tenkrát nepřemýšlel. Dojel jsem do České republiky, s níž jsme tehdy měli bezvízový styk, a pochopil jsem, že se dál nedostanu (měl jsem přátele např. v Německu).

Po sedmi měsících v uprchlickém táboře jsem dostal azyl. Ale to už jsem tady začal chodit na vysokou školu: v azyl, jak jsem již řekl, jsem příliš nedoufal a nechtělo se mi jen tak sedět v táboře, čekat a nic nedělat. Do Běloruska jsem se vrátit každopádně nemohl, už vůbec ne po sedmi měsících schovávání se před KGB. Navíc mě z tamní univerzity už stejně vykopli, zatímco v Čechách jsem byl v bezpečí, na rozdíl třeba od mojí rodiny, kterou kvůli mně ještě léta otravovaly naše „orgány“.

Jak vás Praha přijala?

Když jsem vystoupil z vlaku, potkal jsem na nádraží dva pankáče, kteří se mnou celý den chodili a ukázali mi Prahu. Moc jsme si nepopovídali, protože jsme si nerozuměli. Domlouvali jsme se posunky. Pak jsme si dali pivo. Prahou jsem byl totálně ohromen, myslel jsem si, že taková města existují jen v pohádkách. Navíc jsem poprvé od roku 1994 měl pocit skutečné svobody. Zavolal jsem pak lidem ze Svobodné Evropy a zeptal jsem se, co mám dělat dál. Oni mě seznámili s Václavem Trojanem, bývalým disidentem, který měl přehled o situaci a který už z Minsku dostal od tamní kanceláře Svobodné Evropy informaci, že přijede někdo z Běloruska. Pomohl mi – dal mi najíst a ukázal mi na mapě, kde je uprchlický tábor.

Asi jste se předtím o českou literaturu a kulturu nezajímal?

To byste se divil. Já jsem se zajímal o kulturu obecně včetně té české. Navíc mám částečně český původ, proto jsem o Československu ledacos věděl. Ale můj přehled o české literatuře byl, pravda, velice omezený, znal jsem v podstatě jenom pár jmen.

Jak je to tedy s vaším původem?

Můj prapradědeček Jan Rojt, otec mojí prababičky z otcovy strany, kterou jsem ještě zažil, byl Čech, bojoval v českých legiích v Rusku. Prababička se jmenovala Taisia Janovna Rojtová, měla v pase zapsanou českou národnost, takže mám vlastně českou krev.

On potom zůstal v Rusku?

Ne, vrátil se do Čech, pokud vím. Myslím, že to pro něj byla jenom taková epizoda na pár let. Prababička vyrůstala na Sibiři bez otce.

Já jsem se o tom všem dozvěděl skoro náhodou: měli jsme doma hezky vázanou knížku v takové podivné řeči, tak jsem se zeptal otce, co to je, a on mi vysvětlil, že je to Fučíkova Reportáž psaná na oprátce. Nevím, jak se tam dostala, ale pamatuji si z dětství, že se v Československu za normalizace tiskly knihy v ruštině a vyvážely se do Sovětského svazu. Jako dítě jsem četl třeba Krtka nebo knížku o Karlu IV. od Alexeje Pludka. Ty české knížky se už na první pohled lišily i lepší kvalitou tisku. Jinak česká klasika byla v každé poctivé knihovně samozřejmostí: u nás doma to byly Povídky malostranské od Nerudy, Psohlavci od Jiráska, Válka s mloky od Čapka a pochopitelně Haškův Švejk. V Čechách zase dobře znají ruskou kulturu, ale o běloruské bohužel slyšel málokdo.

Československo u nás mělo pověst, že sice patří do „socialistického tábora“, ale životní úroveň je tam lepší než u nás, pro nás to byl „Západ“. O roce ´68 se doma moc nemluvilo, to až pak, když jsem byl trochu dospělejší. Ale rodiče ostatně byli v té době ještě děti, bylo jim tak kolem čtrnácti let. Celkově jsem měl o Čechách pozitivní obraz. V sovětské televizi dávali třeba Arabelu, Nemocnici na kraji města, Majora Zemana, takže člověk od dětství věděl, že existují i další socialistické státy a byl svým způsobem hrdý na to, že máme „bratry“ v Evropě; některé děti v mé třídě si dopisovaly s československými pionýry. O roce ´68 se začalo mluvit až s perestrojkou.

Jak dlouho vám trvalo zvládnout češtinu?

Bylo to těžké, tím spíš, že jsem nechodil na žádné kurzy. Když jsem ale konečně měl v uprchlickém táboře příležitost na kurzy chodit, už jsem normálně česky mluvil. V podstatě mě česky naučil můj kamarád Slovák. To byl takový zajímavý chlapík. Za Mečiara utekl ze Slovenska před vojnou, uměl výborně slovensky i česky, takže jsem ze začátku mluvil trochu „slovenizovanou“ češtinou. Pak jsem začal číst knížky a trochu se do jazyka dostal. Jako první jsem česky přečetl Mistra a Markétku, tu knihu jsem dobře znal, takže jsem si mohl rekonstruovat významy slov.

Kdy vás napadlo začít z češtiny překládat?

Vlastně už v uprchlickém táboře. Občas jsem měl možnost jet do Prahy na tzv. propustku. Chtěl jsem něco číst, tak jsem si kupoval knížky ve španělštině, kterou jsem studoval v Bělorusku. Moje první koupená česká knížka byla od Hrabala, Sebrané spisy, myslím, že svazek 1–2, byly tam Hrabalovy rané básně. Tehdy už jsem česky rozuměl dost na to, abych něco přeložil, udělal jsem tedy překlad, který vyšel ještě ten rok v časopise Arche. Myslím, že to bylo ještě v době, kdy Hrabal v běloruštině vůbec neexistoval. Teď už existují i překlady jeho prózy, ale ty jsem nedělal já, i když jsem se o to taky pokoušel: mám v počítači nedodělaný překlad Ostře sledovaných vlaků.

Překládal jste něco už předtím?

Ještě když jsem žil v Bělorusku, překládal jsem ze španělštiny, třeba Lorcu, Cortázara, Mistralovou, Márqueze.

To jste se vlastně pustil do překládání docela brzo.

Stejně jako do vlastního psaní. Studoval jsem na Lingvistické univerzitě, kde jsme měli kurz a seminář španělsko-běloruského překladu. Tehdy ze španělštiny do běloruštiny překládalo opravdu málo lidí. Přitom v Bělorusku žilo vedle některých potomků komunistů, kteří museli ze Španělska odejít po občanské válce, mnoho běloruských repatriantů z Argentiny. Mezi ně patřilo hodně mých známých a příbuzných, i moje matka se narodila v Buenos Aires. Do Sovětského svazu se vrátila se svými rodiči v roce 1957.

Zaujal vás Hrabal?

Zklamal mě. Myslím, že je to vynikající stylista, ale ty jsem obdivoval hlavně v pubertě. Když dneska čtu třeba takového Platonova, připadá mi to strojené a umělé. Pokud jde o Hrabala, ani jeho vidění života mi není blízké. Přitom u nás Hrabala oslavují, ale já jsem po těch prvních několika knihách, co jsem od něj přečetl, získal pocit, že mě už ničím nepřekvapí… I když třeba Něžný barbar je vynikající próza, kdybych měl dneska překládat Hrabala, přeložil bych tohle, to je knížka zajímavá třeba i faktograficky. Ale jinak mám na Hrabala v podstatě stejný názor jako Bondy, který říkal, že až příliš oslavuje malého člověka.

A komu jste tedy přišel na chuť?

Za pár let jsem narazil na Ladislava Klímu. Myslím, že jsem šel na koncert Plastic People a oni tam hráli dlouhou kompozici na jeho text Obešel já polí pět: Jsem absolutní vůle a tak. Začalo mě okamžitě zajímat, kdo to vlastně byl. Našel jsem si knížky, které byly tehdy k sehnání, a hned, v podstatě od první stránky, jsem pochopil, že to je autor, kterého budu překládat.

A čím vás tak oslovil?

Myslím, že dneska už je Klíma v českém prostředí hodnocen adekvátně, asi není potřeba, abych k tomu přidával nějaké své soudy. Klíma je prostě svět sám o sobě. Fascinovalo mě všechno: jazyk, jeho drzost, filozofická hloubka, žánrová nezařazenost, protože on psal sice beletrii, ale v podstatě nebyl spisovatelem v klasickém slova smyslu. Může se zdát, že psal pro zábavu, ale když génius něco dělá pro zábavu, tak to zdaleka nemusí být jenom zábava. Klíma je Klíma.

Co je pro vás z jeho díla nejzajímavější?

Když budeme mluvit jenom o beletrii – i když Klímova filosofická díla jsou pro mě neméně důležitá –, tak se mi asi nejvíc líbí Český román, pak Utrpení knížete Sternenhocha, Slavná Nemesis, Velký román. Z povídek Sus triumfans a Jak bude po smrti, to mě prostě odrovnalo na místě, to byla první Klímova povídka, kterou jsem četl.

Když jste Klímu objevil, hned jste věděl, že ho budete překládat?

Ano, v podstatě jsem se o to hned začal pokoušet. Předtím jsem uvažoval o Kunderovi, Jiřím Kratochvílovi nebo Michalu Ajvazovi – bylo to dobré, ale pořád to ještě nebylo ono. Navíc současná literatura se překládá poměrně hodně, máme v Bělorusku dost lidí, kteří se zajímají o současné autory.

Měl jste představu, co budete s překlady dělat?

Ještě předtím, než jsem začal soustavně překládat z češtiny, převedl jsem z angličtiny Alenku v říši divů. Díky mým kontaktům v Minsku mě potkalo to štěstí, že překlad brzy vyšel v časopise Arche. Takže už jsem měl několik překladatelských publikací a věřil, že když přeložím něco dalšího, určitě to dokáže někoho zaujmout. Ale opak byl pravdou, dlouho mi pak nic nevyšlo. Ledy se ne-li prolomily, tedy aspoň pohnuly, až když jsem se seznámil s bohemistou a překladatelem Sjarhejem Smatryčenkem. Věci, co jsem přeložil během posledních deseti let, začínají vycházet v podstatě až teď. Některé mé překlady ještě stále čekají, ať už na vydavatele, na sponzora, nebo na redaktora. Ale nespěchá to, chápu, že v Bělorusku je velké kvantum lidí, kteří se tomu věnují, a já jsem jenom jeden z nich.

A koho jste ještě překládal? Vím o Reynkovi, o Bondym…

Ano, teď na podzim má vyjít Bondy. Původně měl ale v České kolekci (více zde) nejdřív vyjít Klíma. Na něj se však nějak nenašly peníze, takže Klíma na svého vydavatele pořád čeká. Hodně mě baví všechno, co souvisí řekněme s undergroundem, avantgardou, se surrealismem, prostě tyhle okrajovější věci. Poměrně nedávno jsem třeba objevil geniálního básníka Karla Hynka, kterého se chystám přeložit. Bohužel, autoři, kteří nepatří k mainstreamu, k té literatuře s velkým L, se u nás moc nepřekládají. Přitom pro mě osobně právě underground a alternativní kultura patří k tomu nejlepšímu, co ve 20. století v Čechách vzniklo.

Co vás nejvíc zajímá v Bondyho tvorbě? Bondy byl filosof, básník, prozaik…

To všechno mě zajímá, dokonce i jeho pohádky pro děti, ty jsem také začal překládat, ale nakonec se do výběru z jeho díla nevešly, aspoň prozatím – jsou psané v takovém charmsovském duchu, a to u nás už známe… Nejbližší je mi Bondy jakožto filosof, na druhém místě bude básník a na třetím  autor fikce. Přeložil jsem Sklepní práci, Prvních deset let, mám rozdělanou Cestu Českem našich otců, možná jednou dojde na 677 nebo Bratry Ramazovy… Především mě fascinuje Bondy jakožto osobnost, jako příklad toho, jak může člověk přežít v totalitním systému a zachovat si vnitřní svobodu, byť někdy i za cenu kompromisů s mocí – což jsem třeba já nedokázal. Byl to poctivý intelektuál, který všechno, co dělal, promýšlel do důsledků. Když zemřel, byl to pro mě určitý šok. Já jsem zrovna pracoval na Klímovi. Zdálo se, že Bondy je něco věčného, taková stálice, „Nesmrtelný Kaščej tohoto národa“, jak o sobě sám řekl – a najednou za jeho životem udělala tečku tragická smrt. Hned jsem se rozhodl, že Bondy musí být taky v běloruštině. A nakonec vyjde dřív než Klíma.

Co mají podle vás společného Reynek a Bondy, kromě toho, že stojí kdesi na okraji kulturního pole?

Reynka považuji za jednoho z nejlepších českých básníků 20. století, velice náročného na překlad. Podle toho se také řídím, protože překlad musí být výzva, musím se s tím textem nějak poprat. Reynek je taky málo známý. Kdybych překládal Nezvala a Seiferta, tak s tím žádnou díru do světa neudělám, zatímco Reynek, který v žádném případě není horší než tihle dva, je prakticky neznámý, což mě samozřejmě mrzí. Myslím teď u nás na Východě, ale i vůbec. Snad ve Francii je trochu známější, vycházel tam, ale jinak… Zda má něco společného s Bondym? Jako člověk, který si za všech časů dokázal zachovat vnitřní svobodu a nezávislý pohled na svět, nepochybně. Stejně jako Bondy se poctivě a v tichosti věnoval tomu, co považoval za svou práci a za své hlavní poslání. Jakožto básníci jsou naprosto rozdílní, i když u pozdního Bondyho najdeme pár lyrických básní, které by, myslím, mohl podepsat i Reynek. Ale jinak to jsou dva odlišné světy, odlišné generace. Reynek třeba s bohem žil, zatímco Bondy se ho neustále snažil nalézt a definovat… Nakonec ale i Bondy napsal: „Blížit se k bohu uměním znamená být s ním“.

To jsou zkrátka moje lásky, které překládám a budu překládat dál. Kromě toho, částečně pro zábavu, jsem překládal Krchovského, ale s tím jsem moc nepochodil: pro běloruské časopisy je moc sprostý, nebo moc sexistický, nebo co já vím, i když je to podle mě ve svém žánru výborný básník. Ovšem za největší svůj úspěch považuji to, že jsem do běloruštiny přeložil Máchův Máj. Před dvěma lety vyšel v časopise Dzějaslou (přední běloruský literární časopis – pozn. M. T.). Zrovna bylo to máchovské výročí a mně přišlo jako ostuda, že Máj pořád není přeložený do běloruštiny. Takže jsem se toho ujal.

To tedy asi dokonale ovládáte všechna pravidla versifikace…

Já jsem původně básník, já v podstatě píšu a překládám básně, to je moje hlavní činnost. Na prózu kolikrát nemám nervy, ale když vidím geniálního prozaika, který je z mého hlediska nepostradatelný, tak ho samozřejmě přeložím – proto jsem překládal Klímu.

Měl Máj v Bělorusku nějaký ohlas?

Byl nominován na cenu časopisu Prajdzisvět (http://prajdzisvet.org/) za básnický překlad, ale nakonec ji získal překladatel Beowulfa. Bohužel, asi u nás Mácha není vnímán jakožto zásadní autor. V Čechách je možná jeho vnímání rovněž zkresleno školní četbou, ale já ho považuji za básníka, který předběhl svou dobu a je mnohem současnější, než se zdá – ovšem až na ten jazyk.

Co vás přivedlo na myšlenku vydávat internetový časopis Namiesta (NEviditelné MĚSTO)?

Nerozuměl jsem si moc s lidmi, kteří se v Bělorusku věnují „literárnímu provozu“. Mám trochu jiný vkus, a tak jsem měl vůči nim spoustu výhrad, především co se týče výběru autorů a také redakční spolupráce. Rovněž mi není sympatický duch jakéhosi „salonního nacionalismu“, kterým je řízena redakční politika tzv. „tlustých časopisů“ – je to pravicový směr a moje politické názory jsou spíše opačné.

Zkrátka, v době internetu mi přišlo divné být závislý na rozhodnutí někoho v Bělorusku, tak mě napadlo vzít to do vlastních rukou a udělat si vlastní webové stránky, kam budu dávat to, co mě zajímá, to, co průběžně dělám, a lidé budou mít možnost se s tím průběžně seznamovat. Takhle to funguje dodneška. Ten název jsem si vypůjčil od Itala Calvina, jehož knihu Neviditelná města jsem zrovna četl. Měl to být symbol jakéhosi na konvencích nezávislého polisu/korpusu textů, který jsem chtěl vybudovat, něco jako „neviditelná církev“ pro laiky, kteří se zajímají o jinou kulturu, než je ta, již propagují ta mnohem viditelnější literátská uskupení. Teď jsem ty stránky víc než rok neobnovoval, i když se na to už strašně dlouho chystám. Měl jsem ale jiné nabídky a věnoval se jiným věcem. Vydal jsem třeba sbírku básní a knížku prózy. Ale v roce 2003 to bylo jinak, tehdy jsem žádné nabídky neměl. Na druhou stranu, já jsem na publikacích v podstatě nikdy nelpěl, vím, že na všechno jednou dojde.

Máte nějakou představu, jakou jste měl čtenářskou obec, jaký měl časopis dopad, kolik lidí ty stránky navštěvovalo?

Nějakou dobu jsem to sledoval, ale pak mě to přestalo bavit. Vím, že tam chodila tak stovka lidí měsíčně, což mi tehdy připadalo hodně. Také jsem nové příspěvky rozesílal přes mail-list známým literátům, kritikům atd. Myslím, že moje možnosti nebyly nijak velké, ale některé články převzali ti, kterým jsem to posílal, především časopis Arche nebo lidé, kteří patří k mým přátelům a také se zabývají běloruskou literaturou. Nešlo o to, aby to bylo něco masového, ale aby to zasáhlo lidi, kterým se říká „Opinion leaders“, ty, kteří tyhle věci šíří dál. Někdo se na ty stránky třeba díky nim dostal a něco si tam přečetl. Já jsem je ale příliš nepropagoval, nakonec se z toho stal takový internetový archiv, na který můžu v případě potřeby odkázat člověka, který se bude zajímat o nějaké konkrétní texty. Ostatně doba se za deset let změnila a dnes existuje v běloruském mediálním prostoru mnohem širší spektrum názorů, některé z nich se blíží těm mým. Nová generace tvůrců a čtenářů je mnohem vzdělanější a jaksi „evropštější“, než byla v jejich věku ta naše.

 

Rozhovor připravil Miroslav Tomek

 

O překladateli

Max Ščur (Макс Шчур, 1977) je běloruský básník, spisovatel a překladatel. V Minsku studoval na Lingvistické univerzitě španělštinu, psal politické satiry a v roce 1998 utekl před pronásledováním KGB do České republiky. V Bělorusku vydal sbírku básní Amalgam (2010, Minsk, nezávislé nakladatelství Logvinov), v zahraničí sbírky Amfiteatar (Amfiteátr, 1999, Gdaňsk) a Raňňi zbor (Raná sklizeň, 2006, Stockholm). Letos se dostal mezi nominované na cenu Josefa Giedrojce za knihu povídek Dopis, nalezený na zbořeništi (List, znojdzěny na papjališčy, 2011, Poznaň). Píše bělorusky, v poslední době i česky. Publikuje na internetu (www.niamiesta.se), v časopisech Bělarus (New York), Dzějaslov (Minsk), Analogon (Praha). Z češtiny přeložil Máchův Máj, výběr z díla Ladislava Klímy, Egona Bondyho, jednotlivé básně J. H. Krchovského, B. Reynka, J. Seiferta, F. Gellnera aj., z běloruštiny U. Ňakljajeva (antologie Dvě duše, knihovnička Českého centra Mezinárodního PEN klubu, 2011).