Někde jste řekla, že vás úspěch Roku kohouta ochromil. Jak dlouho trvalo, než ve vás uzrála další kniha a byla jste připravená psát?
Pár let. Ale myslím, že jsem je nepromarnila. Sjezdila jsem republiku křížem krážem po čteních a besedách. Když jsem nebyla na cestě, užívala jsem si doma klidu. Domov, kde se nekřičí a nešacuje, kde člověk není pořád znovu podváděn a zklamáván a kde nestaví každý týden policejní auto, jsem předtím pár let nezažila. Ale pak přece jen přišla nervozita a chtění, potřeba tvořit – ale současně i strach z toho, že nevím, co a jak psát, a vůbec, že to nemá smysl, a proč se o něco ještě pokoušet. Tím procházím opakovaně a jiné to nebylo ani teď. Já si asi musím všechno odžít. I tu správnou dobu na psaní.
V čem bylo pro vás nové psaní povídek?
Poprvé v životě jsem hodně fabulovala, a to je ohromně osvobozující. Jen musí člověk o to víc hlídat psychologii postav a pravdu situací, které si pro ně vymyslel. Rok kohouta mě vrhal zpátky do depresí a pocitů marnosti. Ty jsem při psaní povídek samozřejmě nepociťovala, ale zase jsem se musela vžít do situací, které jsem sama nikdy nepoznala a které mě citově velmi vyčerpávaly. Povídka Přes most byla nejtěžší. Musela jsem se vžít do pocitů hrdinů, kterým se zabil syn, a strašně jsem se bála, abych něco nepřivolala ve svém skutečném životě. Pak jsem se z toho proudu emocí musela složitě vzpamatovávat.
Z vašeho vyprávění je zjevné, že vás psaní svým způsobem vysává. Uvažovala jste někdy, že přestanete?
Já s tím přestávám pořád. A zase začínám…
Vaše povídky jsou o věcech, kterých se lidé bojí a které se jim dějí stále dokola už po tisíciletí. Proč jste si jako téma zvolila „známé“ ztráty?
Snažila jsem se, aby každá povídka měla své nezaměnitelné hlavní a jediné téma, které mě zajímalo. Snažila jsem se napsat je tak, aby zajímalo a vtáhlo i čtenáře. Sice jsem si hodně vymýšlela, jak už jsem řekla, ale jako každý, kdo žije v dlouhodobém vztahu, vím, jak je těžké v něm nevyhořet. A taky vím, jaké to je, úplně zbytečně ztratit přátele. A taky jsem – i když za jiných okolností – prožila šílenou touhu po dítěti. Fascinovalo mě napsat ty jednoduché, stále se opakující příběhy tak, aby zazněly nově, jedinečně, jímavě.
V nové knize zůstáváte více skryta. To je posun od Roku kohouta, kde jste byla velmi osobní. Lidé po jeho přečtení často nabyli dojmu, že vás dobře znají. Nepřemýšlela jste pak o tom, jestli jste nezašla v upřímnosti příliš daleko?
Ano, napsalo mi spoustu lidí, kteří měli pocit, že mě znají. A že jsem popsala jejich život, i když třeba žádné děti neadoptovali. Hodně mi psali i ti, kteří měli podobně poskládanou rodinu a prožívali to samé. Ti byli rádi, že už nemusejí vysvětlovat nevysvětlitelné.
Jen já vím, co a jak opravdu bylo, a jen já sama jsem rozhodovala o tom, co a jak napíšu. Takové je právo autora. Čtenář mu musí uvěřit. Když neuvěří, napsal špatnou věc. Za padesát let se ukáže, jestli je kvalita Roku kohouta také literární a její úspěch neleží jen v aktuálním a poněkud tabuizovaném tématu adopce a romství. Já jsem velmi pracovala na tom, aby můj román gradoval. Tu sílu jsem mu dala já. Míru své upřímnosti jsem velmi zvažovala. Ale nakonec se ukázalo, že když je člověk maximálně upřímný sám k sobě, může si to dovolit i vůči druhým.
Napadlo vás, než jste začala Rok kohouta psát, že by ho někdo mohl interpretovat jako důkaz, že Romové jsou nevychovatelní?
Vždycky vás může někdo dezinterpretovat a vystavit velkým problémům. Mně se to naštěstí či naneštěstí stalo ještě dřív, než jsem Rok kohouta začala psát, v článku Jáchyma Topola Prokletí nechtěných dětí v Respektu. Paradoxně mě to později posílilo v rozhodnutí svůj příběh napsat. Ať čtenáři přemýšlejí, jak by v mé situaci obstáli.
V Kohoutovi je často zmiňován spisovatel Rudolf Sloboda, čím je vám blízký?
Tím, jak vražedně upřímně psal. Jeho román Rozum se mi strašně líbil, mluvil mi z duše. Četla jsem ho v pravý čas, souzněla jsem s ním. Moc se mi líbilo i Rubato, které jsem přeložila do češtiny – i když si myslím, že slovenština se má číst v originálu –, a Uršula a Láska.
Pročítala jsem váš blog na Aktuálně.cz a čtenářské komentáře. Lidé vám nadávali za kdeco.
Diskuze na internetu jsou z velké části produktem zakomplexovaných blbců, kteří umějí jen nadávat. A nemají ani odvahu se podepsat. Náš národ měl vždycky hrstku hrdinů a hromadu těch, kteří nadávali a uráželi, a přitom sami dělali kulové. Hrdinství je stejně jako srabství genetická dispozice. S tím se nedá nic dělat. Vyřešila jsem to tak, že jsem těm nadávačům svůj názor na ně napsala, jako vždy jsem se podepsala a přestala jsem se jim ve svých blozích nabízet. Tenhle adrenalin k životu nepotřebuju.
Jste jedna z mála autorek, které zažily převrat a minulý režim ve své tvorbě reflektují velmi přísně. Je to jen můj dojem, nebo se skutečně nedávná historie zamlčuje, stírá?
Ve mně minulý režim je, těžko ho ze svého psaní vymýtím. Historie se vždy vykládala účelově, to už jiné nebude. A tady se bohužel tlustá čára udělala hned v roce 1990 – a udělali ji lidé, od kterých jsem to nečekala. Teď se nám to vrací.
V této souvislosti nelze nevzpomenout váš scénář k filmu Zemský ráj to napohled. Film byl některými oceňovaný, jiní mu ale vyčítali, že rozmazává a zlehčuje.
Můj scénář není žádné temné drama. I když byla doba po okupaci hrozně beznadějná, nešlo o život. Lidé byli strašně ponížení a demoralizovaní, ale stejně žili své životy plné lásek, nevěr, rozchodů, ale i trapných rodičovských selhání. Byla to taky doba krásných přátelství a spousty dobrodružství a smíchu. My jsme se fakt hrozně nasmáli, i když jsme byli zoufalí. Mně se na mém filmovém příběhu líbilo, že i ti stateční, kteří neměli strach režimu se postavit, mohli být – a taky často byli – v osobním, rodinném životě docela zbabělí. Takový pěkný balanc mezi velkým a malým.
Jak vnímáte současnou společenskou atmosféru? Lidé jsou frustrovaní, objevuje se „vzpomínkový optimismus“, hledají se viníci za současný stav.
Obávám se, že lidi jsou lidi, jiné to nebude. Kde vzít elity, třeba v politice, když je jich celkově tak málo? A když národ volí, koho volí? Strašně ráda bych byla na reprezentanty tohoto státu hrdá. Ale nejsem. Když jsem hodně otrávená, vzpomenu si na dobu, po které se tak vzdychá, a jsem šťastná, že je za námi. Žijeme ve svobodě a každý může ukázat, co umí! Nikdo nikomu nebrání ve studiu, v rozvíjení talentu, v cestování, dokonce ani v nadávání. To je svoboda, a je nádherná.
Rozhovor připravila Zuzana Kůrová
O autorce
Tereza Boučková za svůj literární debut Indiánský běh obdržela Cenu Jiřího Ortena (1990). Je autorkou bestselleru Rok kohouta. Napsala sbírky fejetonů, divadelní adaptace (Silnice, Sodoma komora) a filmové scénáře (Smradi, Zemský ráj to napohled).