Jak souvisí vydání Deníku s vaším blogem Středník?

V oblasti informačních technologií a vůbec možností, které poskytují počítače, jsem úžasně retardovaný. V době, kdy už všichni byli na Facebooku nebo měli internet v mobilu, jsem zjistil, že existují blogy. Možnost publikovat své texty tak, aby byly dosažitelné naprosto každému, mě nadchla, a od roku 2009 jsem začal vést blog. Středník se jmenuje, protože vychází vždycky ve středu. Časem jsem od zápisů na témata jako ochrana přírody nebo jaderná energie přešel k tomu, o čem skutečně něco vím. Takže jsem začal psát o tom, co žiju. Snažil jsem se ale, aby to lidi bavilo číst, takže jsem text do velké míry stylizoval – realitou jsem se nenechal nijak zotročovat. Užíval jsem nadsázku, hodně přetažené hyperboly – to byly mé hlavní autorské nástroje. Čtenáři přicházeli, chvíli pobyli v komentářích a zase se ztráceli, ale vytvořilo se určité jádro, v něm většinou ženy seniorky. Postupně jsem zjistil, že přizpůsobuji styl svého psaní této cílové skupině; že jsem prostě pochopil, kdo je můj čtenář, a přestal aspirovat na nějaké pokusnictví, experimenty; vzhledem k té cílovce to bylo takové „Eva a Vašek české literatury“. Nicméně to, že měl blog poměrně velký ohlas, ve mně vyvolalo hříšnou pýchu, takže jsem si řekl – vždyť já jsem docela šikovnej kluk! Lidi to čtou, dávají mi hvězdičky, píšou mi, jak se každou středu těší, a když někdy nestihnu blog aktualizovat, dostávám sprosté maily.

Takže s jídlem rostla chuť?

Řekl jsem si, že když jsem dokázal napsat padesát středníků za rok, napíšu jich další rok 365. Budu psát každý den, bude to pěkná veselá knížka – něco ve stylu Ivana Krause nebo Ivanky Deváté. Počkal jsem na prvního ledna a začal psát rukopis ve stylu Středníku. To mi vydrželo pár dní, než jsem zjistil, že to nejde, že není možné přenést blogový formát do knížky. Už hotové zápisy jsem zachoval, protože jsem mimochodem chtěl, aby ta knížka byla svědectvím o vývoji svého žánru. Motivy, které bych v duchu Středníku dobře zúročil komicky prostřednictvím nadsázky, mě postupně přiváděly k jejich interpretaci. Humoru ubývalo, když jsem začal psát nejen věci, které jsem nikomu nechtěl říkat, ale i ty, o kterých jsem se nechtěl dozvídat ani já sám. Mimochodem jsem tak zjistil, že jsem alkoholik. Ale ještě horší bylo, že jsem zjistil, proč – co mi v životě chybí. Tak jsem to po sobě s hrůzou četl a řekl jsem si, že až budu deník někam dávat, jako první vyměním jména a hlavně to proškrtám. Jenže jsem zjistil, že to takhle nepůjde, že bych tomu nevěřil. Takže jsem zpětně nakonec opravil jenom asi tři zápisky. Výsledkem je, že se mnou nemluví půlka rodiny a řada známých z Brandýsa, kde žiju.

Ale jste stále ženatý?

Žena má velmi vyvinutý pud sebezáchovy, který ji vede k tomu, že nečte nic z toho, co napíšu. Jsme spolu třiadvacet let a ona se mnou byla jedinkrát na čtení. Četl jsem tam nějakou báseň v próze, kde stálo, že má moje manželka na břiše sedm pih. Celý sál se na ni otočil, žena červená a říká – konec. Tohle je moje třináctá knížka a ona z nich skutečně nic nezná.

Jak jste pro svůj deník našel vydavatele?

Nezřízeně adoruji Michala Viewegha: necítím se být vázán povinností všech intelektuálů v této zemi pohrdat jím. Vážím si ho jako autora i jako člověka, myslím si, že své řemeslo zvládnul naprosto perfektně. Od začátku jsem psal inspirován jeho Báječným rokem, zkusil jsem tedy knížku logicky nabídnout Druhému městu, kde Michal vydává. Vedoucí nakladatelství Martin Reiner mě samozřejmě odmítnul – ale musel jsem to zkusit.

Potom začalo skutečné martyrium, zkoušel jsem různé strategie: nejdřív strategii skromnosti – nebyli byste tak laskaví, nemohli byste se na to podívat – pak strategii sebevědomou – jsem členem PEN klubu, mám zahraniční překlady, napsal jsem už dvanáct knížek, tak byste to měli vydat – až k takovému zoufalství, kdy jsem asertivně psal – já vám přece nenabízím žádnou juvenilii, ale velmi kvalitní knížku, vemte to, proboha!

Deník se musí vydat nejpozději do března následujícího roku, protože deník z roku 2012, který vyjde v roce 2014, nebude nikoho zajímat. To není víno. Čím víc se tedy blížil konec roku, narůstala moje panika a v zoufalství jsem zkusil takový „barák“ jako Mladou frontu. Odpověď přišla během čtyřiačtyřiceti minut. Když vám odpoví za tři čtvrtě hodiny, tak to samozřejmě nemusíte číst. Ale já byl otupělý a možná jsem ji zrovna měl, tak jsem ten mail otevřel a v něm bylo: „Rychle jsem to prolétl a zkusím zařídit, aby to u nás vyšlo.“ Nevím, jestli ji náhodou redaktor Kočí z Mladé fronty taky zrovna neměl.

Publikovat svůj deník znamená být jistým způsobem exhibicionista.

Já byl nedávno na testování, kde měřili osobnostní rysy, a naopak mi napočítali šestadevadesátiprocentní introverzi. Mě jakákoli společnost větší dvou jedinců zabíjí. S množstvím lidí dovedu být jenom v roli. Nevadí mi učit nebo školit, což je mojí profesí. Protože to nejsem já, to je lektor. Učím plnou učebnu, jsem žoviální, rozehrávám všechno, co umím, řeč těla a tak, ale je přestávka, všichni jdou na kafe, já taky, přijde první školenec, chce si se mnou povídat – a já se okamžitě sesypu, zavřu se na záchodě a čekám na konec přestávky. Pak ovšem naskočím do role a zase jsem schopen žít. Pro mě a hlavně mou rodinu jsou největší kalvárií rodinné oslavy, protože si přiťuknu, sním dort a jdu pryč. Někde se zavřu, jsem sám a strašně šťastnej, ale rodina se stydí a trpí.

Deník je tedy možná reakcí na mou neschopnost být s lidmi. Abych nemusel s nikým mluvit, všechno jsem napsal, a když se mě lidi zeptají, jak se mám, vrazím jim do ruky knížku a rozloučím se.

Nechystáte se teď přesedlat na prózu?

Já se pokládám především za básníka. První sbírku jsem vydal v roce 1994, ale byla tak hrozná, že si ji nepíšu do bibliografie a dělám, že neexistuje. Až v roce 1997 jsem vydal publikaci, za kterou se nestydím. Nakonec jsem vydal šest básnických sbírek, z toho jednu pod pseudonymem. Občas jsem s rukopisem vyhrál nějakou soutěž a pak jsem s tím papírem obíhal obecní úřady a firmy, aby mi přispěly na vydání. V roce 2005 jsem začal psát pro děti, a to mě taky baví. Píšu hlavně didaktickou literaturu, takže přísloví, svátky, zvyky a pohádky. Tyto knížky se prodávají dobře, mají dokonce dotisky. Co na nich vydělám, dávám do poezie.

Vraťme se ještě k Vieweghovi. Znáte se s ním osobně? Četl váš Deník?

V roce 2006 jsem vyhrál soutěž havlíčkobrodského veletrhu Dopište Viewegha, do níž se přihlásilo asi 150 lidí. Ale já ji musel vyhrát, mám Michala tak načteného, že umím velmi dobře napodobit jeho styl. Nejen že jsem četl všechny jeho knihy, já je četl aspoň třikrát. Vyhrál jsem zájezd do Itálie a hlavně oběd s Michalem, kde jsem samozřejmě kul železo, dokud bylo žhavé. Pak jsme si začali vyměňovat maily, občas si zavoláme, byli jsme ještě párkrát na obědě. Bohužel je vážně nemocný, a tak jsem mu Deník ani neposílal, aby se nevysiloval.

Překvapí, že publikujete v příloze komunistických Haló novin Obrys-Kmen.

Já jsem pro Obrys-Kmen nikdy nic nenapsal. Jeho redaktoři pouze otiskli mé básničky, s mým vědomím, a vyšly tu nějaké recenze na mé sbírky. Nezříkám se jich, neříkám štítivě, že s Obrysem-Kmenem nechci nic mít, a to proto, že v něm publikuje několik autorů, kterých si vážím, jako Blahynka, Sýs, Žáček nebo Černík. Lidé mi říkají – jak můžeš cítit blíženectví k někomu, jako je Karel Sýs? Víš, co to bylo za svini? A já po pravdě říkám, že nevím. A ani se mi tomu nechce moc věřit. Neposuzuji básníky podle jejich minulosti. Více mě z této generace štvou lidé, kteří mají strach přihlásit se ke své minulosti, než ti, kteří u ní přes všechnu nepřízeň zůstali.

Rozhovor připravil Jaroslav Balvín s využitím dotazů návštěvníků besedy s P. K. v litoměřické Knihovně K. H. Máchy 18. 9. 2013

O autorovi

Petr Kukal (1970) je básník, spisovatel a publicista.