Editor Jaroslav Erik Frič píše v doslovu: „Raději vůbec nemluvme o literatuře, jen o rytmu mluvme, o dechu z plic, o rytmu od plic, o dchnutí srdce. O životě mluvme. O důvodu k těmto veršům, k tomuto psaní. O důvodu neliterárním, neškolovém, o důvodu drhnoucím dnem Charónovy lodice, drhnoucí dnem i nocí, o skřípění jeho vesla, o temnotách vod, na něž zajíždí.“

Kromě básní obsahuje Cinova debutová sbírka i několik próz. Dvě z nich jsou úspěšnými soutěžními povídkami z projektu Moje cesta ke svobodě, vyhlašovaného brněnským sdružením Podané ruce, poradenským centrem Pasáž. V próze Není nic víc než originalita života autor píše: „Nikdy jsem se nenaučil vnímat realitu vnuceným způsobem. Vždycky poslouchám intuici a dávám na první dojem. Existuje taková věta: Nemusíte si pamatovat jméno člověka, kterého jste potkali, ale vždycky si budete pamatovat, jak jste se s tím člověkem cítili. Myslím si, že diktovat, vnucovat hranice, jak věci chápat, je fucking systém. Mluvím ze své vlastní zkušenosti, celých šestnáct let jsem prožil ve výchovných ústavech, nějakou dobu i v kriminále. Mluvím o tom období, kdy na mě byly vyvíjeny výchovné tlaky, zavedené režimem ústavů. Poslouchám lidi podle jejich povahy. Celý život mě provází moje vnitřní ucho, které mi svítí vpřed.“

V titulní próze Inzerát na hledání ticha čteme vyznání: „Drogová závislost zhltla deset roků mého života, co plul ve vaně ústavní výchovy od šesti let,“ – ale pak úlevné vyústění: „snad jen na závěr: heroin a kriminál, pouhé škodlivosti duše, neguji již sedmý rok.“

Píšete od dětství?

V podstatě ano. Jestli dvanáct let je dětství, tak ano. To byly ty první básničky. Odmalička mám ke psaní hezký vztah. Ale texty, které jsou v knize, jsou psané až po dvacítce. Ty dřívější nejsou uchované, v různých životních etapách toho člověk hodně ztratí.

Ve vaší prvotině jsou básně, ale i poměrně podstatný oddíl prózy. V útlém mládí jste psal co?

Spíš jen básně. I na ty moje delší texty by se dalo pohlížet jako na dlouhé básně. Nejsem dobrý v tom, že bych napsal dlouhý příběh. Psát delší texty mě začalo bavit až později, na základě zkušeností se soutěžními povídkami pro Pasáž. Ale je pravda, že nemám v hlavě nějaký velký příběh.

Začal jste psát sám od sebe – nebo jste měl dřív zkušenost se čtením, s dětskými říkankami, písničkami apod.? Musí předcházet kontakt s nějakou už existující poezií – nebo to má člověk v sobě?

To souvisí s tím, jak se člověk dívá na svět. Mě to k poezii vždycky táhlo. Abstrakce a tajemnější věci jsou pro mě lepší než ty jasné. Nejasnosti jsem si vždycky vyjasňoval v poezii.

V souvislosti s psaním pro literární soutěž Moje cesta ke svobodě, vyhlašovanou poradenským sdružením Pasáž, začala významnější etapa vaší tvorby?

Spíš si mě díky tomu lidé víc všimli. Někdo to prostě má v sobě. Mě i bavily slohové práce ve škole. Pro mě nebylo těžké napsat ty povídky. A jakmile jsem je napsal, tak se o mně někdo dozvěděl. To je zřejmě i důvod, proč nakonec vyšla tato kniha. Seznámil jsem se tam s Jaroslavem Erikem Fričem a s dalšími lidmi. Na základě těch soutěžních povídek jsem se tedy dostal až tam, kde jsem dnes – to znamená, že mám vydanou knihu, což je celkem fajn.

Dával jste předtím někomu číst své texty?

Moc ne. Já jsem to psal vždycky pro sebe, do šuplíku. Já mám doma spoustu papírů – to jsou věci, co napíšu a schovám. Ale pak jsem je začal ukládat do počítače. To jsou interní texty, ale prostor na to, aby si je ještě někdo přečetl, existuje. Kdo mě zná blíž, tak by si nějakou mou další poezii mohl přečíst. Ale ono to málokoho zajímá.

Takže to byla vlastně forma deníkového psaní?

Ani ne, já nejsem deníkový typ. Mně to vždycky připomene psychiatrickou léčebnu, kde po člověku chtějí, aby si psal deník. Myslím, že kdybych si musel psát deník, tak bych nikdy žádnou poezii nenapsal.

Nemyslela jsem to tak, že byste zapisoval slovo od slova, co se stalo. Vaše poezie je plná metafor – spíš něco jako citový deník, prožitkový…

To určitě, ten význam to má. To není poezie psaná pro lidi, to je moje šuplíková poezie. V tomto smyslu je to můj deník.

Vracíte se ke svým starším textům?

Teď když mi vyšla ta kniha, tak ano. Jinak jen občas. Myslím si, že nejlepší jsou ty texty, když se napíšou – tak, jak se napíšou. Někdy se dá udělat nějaká úprava, ale nikdy už se s tou básní nic lepšího nestane. Tomu se bráním, abych báseň později zkoušel dotvářet. Musí tam zůstat původní myšlenka a duch té básně. Pokud ten tam není, tak už je to jenom přepisované a už to není poezie. Píšu to pro sebe a mně se to tak líbí. Nehledal bych tam velké rýmy a podobně – kvůli tomu já nepíšu. Když to má slušného ducha a má to myšlenku a srdce, tak je to hezká poezie.

V porotě soutěže Moje cesta ke svobodě byl Ivan Martin Jirous, spolupracoval s ní Jaroslav Erik Frič. Ani v té souvislosti jste nemusel na svých textech pracovat víc než dřív?

Když jsme tam seděli s Ivanem Martinem Jirousem – Magorem –, tak mi říkal spoustu věcí o psaní. Jednou na zahrádce v Divadle Husa na provázku prohlásil: „Je to sice cikán, ale psát umí.“ To se mi hodně líbilo. Erik dodal: „Pozor, když Magor někoho chválí, tak to neříká jenom tak.“ I to mě potěšilo. Všichni mi dávají dobré rady. A co se týče dalšího psaní, tak na tom je potřeba trochu víc pracovat, to je fakt. A ještě se možná obohatit o nějaké čtení. Určité rady týkající se psaní jsem tedy dostal, ale myslím, že Magor mi chtěl hlavně zvednout sebevědomí.

Jak probíhala spolupráce s editorem knížky Jaroslavem Erikem Fričem? Jak zněla vaše dohoda – co se s těmi texty může ještě dál dělat a co ne?

Výrazně jsme do toho nezasahovali. Jenom když někde něco ulítlo, tak jsme si to vyjasnili. Erik má na to tak dobrý cit, že pozná, kdy je to dobře napsané. Moc úprav jsme nedělali. Gramatické opravy a další malé zásahy provedl Erik, ale jen minimálně. Myslím, že jsme žádnou báseň nepokřivili. Úplně všechno jsme tam ale taky nedávali. Je pravda, že za novějšími texty, které jsem napsal, zatím moc nestál. Říkal, že kniha by měla představit obraz určité etapy mého života, takže ty novější věci jsou sice dobré, ale ještě by tam být neměly. Na tom něco pravdy je, že s těmi novějšími texty by se člověk měl – ne poprat, ale nechat je uzrát. Básně v knize jsou myslím zralé dost. Ty jsou z let 2005–11.

Na obálce knížky i uvnitř jsou vaše vlastní malby. Začal jste malovat až v poslední době?

Moc nemaluju, a když, tak až v poslední době. Nikdy mě nenapadlo, že by to mohlo být na obálce knihy. To byl hodně zajímavý nápad, že to vůbec šlo. Erik sehnal schopného člověka, který to udělal. S mým malováním je to podobné jako s mou poezií. Nedokážu namalovat nic konkrétního – nenamaluju popelník, nic, co by vypadalo realisticky. Vždycky vytvořím nějakou abstrakci – v tom je to srovnatelné s mou poezií.

Na obálce je lidská tvář…

To je Ježíš, nový syn doby.

Píšete nyní jinak? Odráží se vaše současná životní etapa ve vašem psaní jinou poetikou?

Ta poezie je malinko jiná a o malinko lepší. Bojím se, abych nepsal stále o těch samých věcech. Psát pořád posmutnělou, temnější poezii taky nejde. Bojím se teď psát velké věci. Asi potřebuju načerpat víc energie a nových prožitků na to, abych mohl psát jinak. Jinak, ale úplně stejně. To nebude jednoduché. Napsat veselejší a hezkou báseň bych dokázal, ale potřebuju ještě vstřebat nové zážitky. Nechci se opakovat v tématech, takže chci počkat. Ale něco rozepsaného mám. Zkouším psát – v uvozovkách – román. I když nevím, jestli to bude tak velká próza… A zase je v tom ta moje „cinovina“, není to úplně jednoduché a jasné… Ale technika se zlepšila – stejně jako u každého, kdo dělá něco dál, dokola a dokola.

Co kromě vydání prvotiny se ve vašem životě změnilo?

Změnilo se všechno. Hlavně práce – teď dělám službu městu, pracuju u městské policie jako asistent prevence kriminality. Těší mě, že ve městě Brně jsme jenom dva takoví asistenti, víc jich není. Takže můžu dělat něco, co nedělá nikdo jiný. Jsem na straně zákona, na straně pořádku, navíc jsem zaměstnaný díky tomu, že jsem romského původu, což se taky jen tak někomu nepovede. Je to zajímavá zkušenost.

Co dělá takový asistent?

Dělám to samé, co městský strážník – jenom bez toho, že bych mohl řešit přestupky. V podstatě vykonávám pochůzkovou činnost, takže dohlížím na pořádek a bezpečnost ve svém městě, v lokalitě. Jsou to Husovice, Cejl – jinde už ti asistenti nejsou potřeba víc než právě tam.

Respektují vás lidé?

Myslím, že ne. Jenom z povinnosti – že vidí vestu a policajta. Jinak kdyby mohli, tak nás ukamenují. To je stejné jako všude. – Ale změnil se i můj osobní život. Mám novou partnerku Idu, což je taky fajn, protože konečně někdo má nade mnou pevnou ruku. Je hodná, má větší životní zkušenosti, což je taky dobře, že můžu být s někým, o koho se můžu opřít, a vím, že mi rozumí. Má rozum, má cit a je to velký fanda mé poezie. Sama taky maluje a píše, takže je vždycky první, kdo čte moje nové texty. Jsem rád, že má o to zájem a že se jí to líbí, máme spolu hodně společného. Myslím, že to je dnes docela vzácné, najít někoho, kdo chápe vaše zájmy a má vás rád takového, jaký jste.
Rozhovor připravila Alena Blažejovská

 

 

 

Martin Cina

Procházím městem

 

Procházím městem,
kde skály ukryly kostely
dávných národů, králů, šamanů.

Kočky se toulají mezi odpadky.
Hvězdy se ukryly v mlze.

Potkávám stíny a své předky,
oděné v roucha a
saze z popelu a minulosti.
Domy a hra na klavír
mě nutí k rozpakům,
které slaví návraty hvězd.

Dětství se vysmívá
a spánek je mor.
Odvaha jak spadlý list
v kočáru na kraji města.

Kočky se toulají mezi odpadky.
Hvězdy se ukryly v mlze.

 

(Nové Sedlo, 2006)