„Lidé potřebují mít vazbu k místu, kde žijí,“

říká liberecká pedagožka a vydavatelka regionální literatury Eva Koudelková.

Rozhovory

e.koudelková

Mohla byste vymezit, co je regionální literatura?

Mám dvě kritéria: rodáctví nebo žití autorů v daném regionu, či tematika. Já to neberu tak, že by se autor nutně musel cítit být součástí regionu – Liberečákem nebo Jablonečákem –, ale měl by jím být spíš z hlediska čtenářů. Ti se dokáží úžasně identifikovat přes literaturu s místem, kde žijí. A to je pro mě důležité! Protože přece jen celonárodní rozměr je anonymní. Kdežto v blízkém okolí, třeba zde u nás v pohraničí, cítím, že lidé stále tu úzkou vazbu se svým místem ještě hledají.

Uvedla bych jako příklad Denní dům, noční dům, knížku Olgy Tokarczukové o Kladsku, která mě hodně oslovila. Vypráví, jak po válce přišli noví obyvatelé a hledají vazbu k místu. Seznamují se s geniem loci, jestli něco takového vůbec existuje. Tokarczuková je přesvědčená a já taky, že pokud člověk nemá aspoň nějaké kořeny, něco, co ho někam poutá, je hrozně ochuzený. To je ústřední linie románu. Lidi v něm jsou šílení, nešťastní, cítí se bez zázemí, bez pevné opory. A to je i pro mě jedna z nejdůležitějších věcí. Právě proto se mé nakladatelství Bor zaměřuje na knihy, které jsou buď z regionu, nebo od autorů, kteří mají k regionu vztah. Jde hlavně o sebeidentifikaci s prostředím.

Rozumím tomu dobře, že regionální literatura tedy není jen literaturou rodáků a písmáků, ale jde například o popis pouště u Exupéryho, který se v poušti samozřejmě nenarodil, ale uměl se s místem identifikovat a vyjádřit jeho duši?

Určitě.

Můžete uvést příklady konkrétních autorů libereckého regionu?

V nakladatelství Bor jsme zaměřeni na dva regiony: širší Náchodsko, odkud pocházím, od Broumova až po Dobrušku, a Liberecko. Tam mě zajímá pochopitelně řada autorů – nejen Jirásek, ale i Hostovský, Škvorecký – ze Zbabělců, Prima sezóny, Sedmiramenného svícnu vztah k místu přímo čiší. Tady na Liberecku je to horší, byli tu dlouho jen Němci, kritérium rodáctví splňuje třeba Útěk do Egypta přes Království české Otfrieda Preusslera. Vlastně sem česká literatura přišla až po válce. Ale třeba Milan Exner je rodák jako hrom. A jeho próza Zoufalství zasazená do Jindřichovic pod Smrkem je jedna z mých vůbec nejoblíbenějších knížek. Hrdina prochází lesy Jizerek, které jsou velmi specifické, a ta krajina na vás z každé stránky bezprostředně dýchá.

Další obdivuhodný autor – Jaromír Štětina – napsal povídkovou knížku Gravitace. Příběhy se odehrávají těsně po válce a zakládají se na skutečných událostech. Jsou situovány na Frýdlantsko, kde chvíli po válce sám žil. Viděl, jak se zde obyvatelstvo střídalo. Vnímal prudké změny. Beletrizoval všechen ten neklid, chaos, nálady a rozvedl do nádherných povídek, které dávám číst studentům. Člověk, který přišel zvenčí, a jen sledoval a zaznamenával a tady to místo ho oslovilo.

Dalším příkladem je i Jaroslav Rudiš v Grandhotelu. Tematizoval vazby k místu, které se nedají žádnou mocí zpřetrhat.

Učíte studenty meziválečnou českou a světovou literaturu. Kdo jsou vaši a jejich oblíbenci?

Mám ráda Čapky. Josefa Čapka vůbec neznali, Stín kapradiny pro ně byl zjevení. A i já mám radši Josefa, je meditativnější, miluji Kulhavého poutníka. Což už je vyloženě filozofická záležitost, vyjadřuje se k základním otázkám bytí. Kdežto Karel byl pro mě vždy spíš novinář, který byl uznáván, ctěn a respektován, patřil k reprezentaci tohoto období, ale některá jeho dramatická díla mi připadají tezovitá.

Šrámek u studentů dopadá bídně, ale Stříbrný vítr překvapivě berou. U Šrámka je mi osobně bližší poezie než próza. Vadí mi u něj jazyk, v prózách mi přijde až příliš spojený s tou dobou. Nedokážu se plně ponořit do čtení, vnímám rozdíl mezi formou a obsahem a ten jeho „dobový“ jazyk mě ruší.

Existovala v minulosti nějaká liberecká literární generace?

V Liberci za socialismu fungovalo České nakladatelství, žije zde dodnes spoustu redaktorů. Byl tu Jiří Švejda, Petr Novotný, Oldřich Škrbel, Jiří Janáček. Byla to úžasná doba, dodnes na ni vzpomínají. Duchovní atmosféra v Liberci byla skvělá, ale nebyla tu literární škola tak jako v Ústí. Ráda bych to téma zadala někdy jako bakalářku.

Sama jste úspěšná a velmi plodná autorka sbírek pověstí i knížky o Krakonošovi. Kterou svou knihu máte nejraději?

Největší ohlas jsem zaznamenala na dvě knížky, které jsem věnovala svému rodnému regionu. Na druhé straně hranice na Náchodsku je oblast Kladska. Historicky patřil ten kraj českému území až do Marie Terezie, ta ho pak ztratila při slezských válkách. Ti lidi si podrželi češtinu, přestože se tam tlačila němčina, a dokonce měli až do 2. světové války svůj český folklor. Pak je odtamtud vyhnali jako Němce, přestože Němci byli jen papírově, cítili se Čechy a mluvili česky. Napsala jsem a vydala na to téma dvě knížky: Čtení o Českém koutku a Výpravy do Českého koutku. Nikdy jsem se nesetkala s takovým ohlasem. Zrovna včera mi napsal jeden pán, že má rád Lužici a že ho vždycky strašně zajímala, ale nikdy netušil, že něco tak fascinujícího bylo i tady. A najednou vidí ty věci úplně jinak, vyhnání Čechů, zdánlivě Němců, o tom se nesmělo za minulého režimu mluvit.

Začala jsem pověstmi, pak jsem vydala ty dvě vlastivědné knížky, pokusila jsem se zmapovat celý ten zvláštní region, jeho historii. Psala jsem i o autorech, kteří mu věnovali svá díla. Třeba Sigismund Bouška, jeden z nejvýznamnějších představitelů katolické moderny devadesátých let předminulého století, napsal krásnou knížku Děti. Přečtěte si ji.

 

Rozhovor připravil Pavel Brycz

 

O autorce

Eva Koudelková (1949, Náchod) je autorkou řady knížek pověstí.  Přednáší na Technické univerzitě v Liberci literaturu, mezi její studenty patřil i Jaroslav Rudiš. Od roku 2000 provozuje nakladatelství Bor, které se orientuje na regionální literaturu. Vyrostla v Hronově, s láskou se dodnes hlásí k Jiráskovi, ale našla si i na Liberecku své milované autory z německy i česky psané literatury: z klasiků Otfrieda Preusslera, ze současných rodáků například Milana Exnera. Více

CzechLit