Jaká je současná česká literární tvorba?

Víte sám, že každý na současnou literární tvorbu nahlíží dle svých preferencí, podle zaměření, věku a tak dále. Nejlépe jsou na tom ti, kteří tvrdí, že žádnou současnou tvorbu nemáme a to, co máme, že jsou všehovšudy nějaká písmenka, která ale nijak literaturu nepřipomínají. Řekli bychom, že je to hospodský plk, ale bohužel to tvrdí i lidé renomovaní.

Proč to říkají?

V podstatě tím dávají najevo dvě věci: Buď, že literatuře přestali rozumět, anebo že ji nesledují. Osobně si myslím, že současná česká tvorba má svoje výrazná estetická pozitiva. Ovšem trpí velice negativní vlastností, a to, že není čtena a není známa.

Kdo za to může?

Máme málo literárních časopisů, máme málo literárních kritiků, máme málo motivací se literaturou zabývat.

Co tedy dělá kritika, jestliže se právě literaturou zabývá?

Literární kritika nebo věda z toho kvanta psaných textů pomyslnou pinzetou vždycky vytahovala výrazné tituly a za jejich pomoci například vytvářela a charakterizovala literární směry. Některá dobová díla jsou přechválená, některá mizí v propadlišti, naopak jiná díla, která jsou v době svého vzniku úplně na okraji, se pak stávají čítankovou záležitostí, ale zaplať pánbůh, že je to živý, proměnlivý proces.

Má dneska autor šanci stát se literární hvězdou, která za rok za dva nevyhasne, a přitom si zachovat literární kvality?

Tak stále se děje naděje… Ale je to spíše v rovině podmiňovacího způsobu: Kéž by ta naděje byla větší, kéž by se někdy uskutečnila… Tady bych byl trošku skeptičtější.

A co dnes již kanoničtí autoři, také se jejich literatura ztrácela v balastu písmenek?

V těch dávno minulých dobách, dejme tomu v devatenáctém století, tedy ještě před modernou, se řada autorů opírala o ideologii národoveckou, o ideologii národního obrození, takže na český Olymp se vešla spousta lidí. Každý, kdo psal v duchu vlastenecké ideologie, měl právo se tam ocitnout. Kdežto dneska takovou nosnou ideologii nemáme – nebo já o ní nevím. Vede to k tomu, že se český Olymp hrozně zmenšil, a všem to naprosto vyhovuje. V tom veřejném povědomí, česká poezie, to je přece Jirous, samozřejmě přeháním, ale v podstatě to všem stačí a mají jasno. Momentálně je potřeba na vrcholu vidět několik jmen, která mají reprezentovat všechno ostatní. Ale samozřejmě tomu tak v literárním životě nikdy nebylo, i těch Jirousů máme několik, zase říkám, že je dobře, že na to nejsou hotové odpovědi, jinak by to nebyla literatura, ale stavba paneláku.

Čím by se měla literární kritika zabývat, jestliže ne budováním pilířů literatury?

Literární kritice musí jít především o hodnoty, o hledání hodnot, o nalézání hodnot a o stanovení těchto hodnot. Přičemž literární kritik se může mýlit. Ale úkolem je tříbit, v čem je estetická hodnota literárního díla nebo autorovy tvorby. Ono to možná zní příliš škrobeně, ale o to tady vlastně pořád jde.

A dbá někdo na kritikův hlas?

Je problém se vztahem literární kritik a veřejnost, čtenář, společnost. Nebo také se vztahem kritik a knižní trh. Tam je to mnohdy komediální nebo panoptikální – což by nevadilo, to by mohlo být možná ještě zajímavé –, ale ta komunikace je teď horší než v devadesátých letech, než v šedesátých a podobně. Připomíná to poměry za starého režimu. Když nějakou knížku pochválili v Rudém právu, tak se nesměla číst, a když ji strhali, třeba i právem, tak ji naopak chtěli číst všichni. Hlas kritiků není slyšán ani vyslyšán, ať už si to zaslouží, nebo ne.

Nepropadáte skepsi?

Ne. Protože tohleto je standardní situace ve vývoji literární kultury, tahle situace tu už byla mockrát, samozřejmě v jiných mediálních podmínkách. Buď dochází k velkému literárnímu rozmachu a literární kritika na to reaguje, nebo ne – což je chyba –, ale většinou na to reaguje. Anebo jsme naopak v období jisté literární stagnace, a potom jako by literární kritika neměla o čem psát. Ale to je pro ni současně velká výzva: Aby psala o tom, že nemá o čem psát, a proč, proč nejsou knihy a autoři a proč je tu ten úpadek, v čem to spočívá a tak dále. Z dějin národních literatur víme, že třeba i desítky let nejsou výrazné tvůrčí typy, ale esejistika se má pořád čím zabývat: Proč to je, jak se to mohlo stát, jak bude vypadat literatura budoucnosti? Většinou, když literatura stagnuje, o to víc se volá: A co kritika, co tomu říká?

Může se ještě stát, že se objeví nová literární škola, skupina lidí, která bude psát dostatečně jinak a stane se milníkem v literární kultuře?

Strašně záleží na tradici. Jestli je přerušena ideologickou nebo náboženskou intolerancí, nebo jestli existuje takzvaný přirozený vývoj. Ten ovšem také nemusí vést k ničemu dobrému, kdežto třeba ostrá náboženská cenzura může přispět ke vzniku významných děl. Momentálně bych tu neviděl vliv nějakých cenzur, ale spíše strašidlo medializace, zjednodušení jazyka, způsobu vyprávění, a s tím je samozřejmě spjata i komercionalizace. Literární kritika se nesetkává s výraznou estetickou hodnotou, a tak se stává literární publicistikou. Ta má sice velmi široké pole, ale už to není literární kritika.

Takže se můžeme, nebo nemůžeme těšit na buřiče nového tisíciletí?

Platí základní pravidlo, že je období postmoderny. To se stejně jako jiná velká období zčásti ještě rozvíjí a zčásti je už za zenitem. Problém literárního vývoje je ten, že stále vycházejí díla postmoderní, ale už přichází i reakce na postmodernu, a pak se objevují dokonce i knížky, které dávají najevo, že spoluvytvářejí nový sloh. Je možné, že některé z nich se stanou protestem proti stávající postmoderní politice. Na jedné straně se říká, že přijdou mnohem silnější postavy, dějové konstrukce, na druhé straně do toho vstoupí nové konstrukty, ne politické, ale ideologické. Přichází jakási vyhraněnost postojů, která dříve, když byly všechny dveře otevřené, nepřicházela v úvahu. A to s sebou přinese možnost nebo přímo nutnost protestu, literatura může směřovat až k velice transparentně uchopenému lidskému příběhu, tedy především v próze: příběhu o sobě, dramatu o sobě. Je tu strašně důležitá role literárních časopisů nebo internetových médií, protože nikde jinde se tyhle věci nedají deklarovat.

Rozhovor připravil Lukáš Vavrečka

O kritikovi

Vladimír Novotný (1946) již po léta soustřeďuje svůj zájem na současnou českou literaturu – přestože jeho původním zaměřením je ruská próza –, přičemž slučuje postoj literárního historika s postojem literárněkritickým. Vedle literární kritiky a historie se Novotný věnuje též publicistice a činnosti ediční. Mimo to, že vlastním nákladem a pod pseudonymem Evžen Pěnkava vydal dvě sbírky básní (Pyrenejské rýmů vánky a Pamětí Pařížánka), léta spolupracoval s Portálem české literatury a je šéfredaktorem plzeňského literárního časopisu Plž. Jen od roku 1994 učil na šesti různých vysokých školách (jmenujme například Pedagogickou fakultu Západočeské univerzity v Plzni nebo Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze) a v současnosti je docentem na Filosofické fakultě Univerzity Pardubice.