Na jeden nádech

V jedné své básni Petr Borkovec píše o úkrytu „všem na očích“.

Rozhovory

Petr Borkovec. Foto Ondřej Lipár

Petr Borkovec. Foto Ondřej Lipár

Tak je to i s ním samotným: téměř každý týden uvádí veřejná autorská čtení v Café Fra, kde s ním můžete takřka v rodinné atmosféře přátelsky prohodit pár slov. běda ale, když chcete pořídit rozhovor. Ukáže se jednak, že o něm ve skutečnosti mnoho nevíme, jednak je takřka nemožné najít čas na klidnou schůzku. V rozhovoru, který částečně vznikal po e-mailu, částečně po esemeskách, jsem se pokusil zjistit něco o nové sbírce poezie s titulem Milostné básně, která vychází v těchto dnech (ukázku čtěte na portálu Literární.cz)…

Na začátku prosince vám vychází po devíti letech nová básnická sbírka. Jak byste ji charakterizoval?

Jsou to samé krátké básně.

Často různě upravované citace.

A charakteristika je v názvu.

Od doby sbírky Needle-Book se čtenáři vaší poezie seznámili pouze s oddílem nových básní Sonagram ve výboru Vnitrozemí a poté s časopisecky roztroušenými „prořezávkami“ národních obrozenců; zato jste vydal knížku próz. Měl jste v minulé dekádě prozaické období?

Prózu jsem začal víc psát především proto, že se mi začala líp dařit. Nevím proč.

K „prořezávkám“ národních obrozenců: chtěl jsem „přeložit“ Vznešenost přírody Miloty Zdirada Poláka, ale nepodařilo se mi to. V Milostných básních je několik textů, které vznikly stranou toho záměru.

Jak s citacemi pracujete a co je na nich tak lákavé?

Upravoval jsem je, přeskupoval, kombinoval s jinými, pokračoval v nich. Doplňoval „svým“ jazykem, to asi nejčastěji. Vzniklo tak poměrně dost textů, které jsem seškrtával a rušil. Dělal jsem jinak než dřív – to bylo lákavé.

Elsa Aids říká, že české poezii chybí především monstra. Co vás oslovuje na Vznešenosti přírody, která je pro mnohé synonymem nudy?

Především pestrost rytmů, nekonečné popisy a výčty. Pokud Elsa Aids myslí monstrem někoho, jako byl třeba Puškin, tak souhlasím. Ale zajímalo by mě, jestli taková básnická monstra nachází v současnosti v jiných literaturách.

Jak se vám daří uhájit čas na psaní? Zavíráte se po večerech, když zrovna neuvádíte čtení, přivstanete si, anebo píšete jen o prázdninách?

To se pořád mění. Když jsem sám, něco píšu spíš ráno.

V nové sbírce píšete o básnících a jejich úskocích, studenti básnění mají za úkol „sejmout všechny metafory v okolí“. Jste unaven básníky? Je jich příliš mnoho?

„Úskoky“ je jen jiný výraz pro figury a tropy – to není míněno negativně. A studenti poezie v terénu jsou – viděno z odstupu – komičtí lovci – a nejkomičtější je jejich učitel. Nejsem unaven básníky. A z toho, že jich je hodně, mám radost. Nemám radost a jsem unavený leda ze sebe.

Uvádíte – téměř každý týden už několik let – večery básníků v Café Fra v Praze na Vinohradech. Co se neopakuje?

Autoři. Nebo jen málokdy. Jejich komentáře a přemýšlení nahlas. Reakce na to, když si posluchači čtení užívají. Jejich nervozita a postupné „usazování“ do textu a do celého večera.

Uvádíte i polský a slovenský cyklus. Které z těchto večerů byly nejvýraznější a jaké máte za lubem?

To nevím. Já si vždycky najdu důvod, detail, místo, zkrátka něco, kvůli čemu to stálo za to. To je u mě stejné jako s filmy. Příštím hostem slovenské řady je prozaik Vladimír Balla. Polské řady pak Marzanna Kielar a Eugeniusz Tkaczyszyn-Dycki.

Co se vlastně stalo s revue Rukopis, touto dílnou tvůrčího psaní, které jste v letech 2006–09 šéfoval?

Byla zastavena, bez náhrady, z ideových a ekonomických důvodů. Ideové se týkaly toho, že jsme uveřejnili texty kritizující Literární akademii.

Nešlo pokračovat na nějaké jiné bázi?

Ze strany LA nebyla žádná vůle. Jen směs podrážděnosti a ukřivděnosti.

Pro vás je profese poezie jako pro jednoho z mála také denním chlebem. Omezuje vás to nějak?

Myslíte při psaní vlastní poezie?

Třeba tak, jako v povídce Veřejné čtení, kterou jste nedávno uveřejnil v A2.

Ta povídka je povídka, má hrdinu, kterého jsem napsal. Takže odpověď se nabízí: neomezuje, obohacuje.

Zeptám se jinak: chtěl byste někdy žít jako Erik Jakub Groch?

Já nevím přesně, jak Erik žije.

Je kolem vás hodně předporozumění. Jak se vyrovnáváte s recepčními stereotypy?

Musím říct, že mi byla dána taková dávka lehkomyslnosti, že vlastně nevím, o čem mluvíte. Pro život to není dobré, občas dělám zlé věci, ale v literatuře je lehkomyslnost spíš výhoda.

Ale porovnat rozdíly v přijetí vašeho díla v tuzemsku, německy mluvících zemích a třeba v Británii byste určitě dovedl.

Vlastně nevím. Asi nejsou velké, pro Brity jsem větší exot, podle toho se na čteních ptají: na krajinu, na malý jazyk, víc z ptačí perspektivy. V Německu a Rakousku je to obdobné jako tady.

Takže i Němci vám vytýkají popisnost a ornamentálnost?

To ne, popisnost se jim líbí a o ornamentech nemám žádné zprávy.

Je Josif Brodskij váš vzor?

V mnohém ano. Například řekl: „Být si jistý svými ponožkami, už to není málo.“

Brodskij fascinuje tím, co všechno se do něj vejde, a zároveň má dost místa a dobré sousedské vztahy: teologie a erotika, vtip a dojmutí, lingvistika a turistika, formálnost a nervy a tak. A tohle všechno na poli jedné básně, někdy sloky.

Připravují se už Liebesgedichte?

Ano, Christa Rothmeier už s překladem začala a sbírka by měla vyjít příští rok.

Podílíte se na překladech? Christa Rothmeier vás musí mít v malíku.

S Christou Rothmeier podrobně, v několika vlnách probíráme každý verš. V tomhle je nemilosrdná. Chce ze mě vymáčknout co nejvíc. Nevzteká se, když říkám, že nevím, ale za čas vytasí tu otázku znovu. Když se dokončuje kniha, přijíždí. Nebo já. Je to štěstí, mít někoho takového.

V Milostných básních se znovu vracíte ke své zálibě v entomologii. Měl jste někdy sbírku brouků?

Entomologickou sbírku jsem budoval asi sedm let, cca do druhého ročníku gymnázia. Zaměřoval jsem se na dvě čeledi: střevlíky a tesaříky. Pravidelně jsem se zúčastňoval entomologických burz a také jezdil na entomologické výpravy po Čechách a Slovensku. Mezi entomology jsem měl hodně přátel. Část sbírky ještě mám, ale je ve velice špatném stavu, napadená roztoči, vlastně bych ji měl vyhodit. Část jsem věnoval jednomu chlapci, kterého jsem kdysi doučoval český jazyk.

Co lalokonosci?

Lalokonosci jsou nejspíš nějací nosatci a s nosatci jsem žádnou větší zkušenost neudělal. Měl jsem ale na Podblanicku jedno malé údolí, kterému jsem říkal Údolí nosatců. Tam byli ve větším počtu.

Máte je totiž na profilovce na Facebooku.

Aha. Myslel jsem, že tam mám klikorohy. V nosatých broucích, jak vidíte, mám mezery.

Báseň Calopteryx splendens je blízká Hruškově básni Řeknu ti. Ostatně jste ji nedávno četl Hruškovi na přivítanou. Nově vás sbližuje téma „virtuálního života“.

V případě úvodu ke sbírce (Darmata Petra Hrušky, pozn. J. H.) jsem už hotovou vlastní báseň upravil tak, aby vypadala jako napsaná k té příležitosti. A ohledně textů z webu, to dělá kdekdo, leží to před námi, lítá ve vzduchu. Otázka je, co s tím kdo umí udělat.

Vstupuje internet do vašeho psaní, i když neděláte takovýhle text?

Míval jsem takový sklon, že když jsem rozhodl, že je báseň hotová, všechna její důležitější slova jsem si vyhledal ve slovníku; teď to dělám jen občas a používám samozřejmě slovníky na webu.

Budete někde v Milostných básních „těsně inspirován“, tak jako ve sbírce Needle-Book, v níž vyšel oddíl překladů?

Ne, v Milostných básních literární inspirace a postupy tohoto druhu nejsou.

Všiml jsem si, že jste do Těžké lyry, která obsahuje vaše sebrané překlady Vladislava Chodaseviče, přepracoval i překlady z Needle-Booku. A báseň o sýkoře později pojmenoval Óda. Proč?

Pro výbor z Chodaseviče jsem starší překlady předělal, nebo jsem básně přeložil znovu. Ohledně Ódy: ten název mě prostě napadl později.

Milostné básně, pokud vím, se nejdřív měly jmenovat Krátké básně. Je vaše krátká báseň nějaký žánr?

Nerýmovaný nestrofický útvar maximálně o třinácti verších s průměrně desetislabičným veršem, vždy opatřený titulem.

Zřetelný je také prvek komična. Stal jste se mimo jiné dost zábavným básníkem. Přijde mi to dvojznačné: anděl jásá, a démon našeptává, že ve Střední Evropě se stejně daří jen úsměšku.

O tom jsem nepřemýšlel. Pro mě to byla nová poloha v mých básních, tudíž jsem ji střežil a opatroval.

Píšete o rackovi, „co se nepřidává / jak moje oči, moje ruce“. K čemu se vlastně nepřidáváte?

V té básni mluvím o jistých potížích se vztahem a s psaním básní, nedaří se „připojení“ ani k jednomu, ani k druhému.

„Na ničem kolem nemám účast“, napsal jste na začátku berlínského pobytu – a byla v tom radost. Myslel jsem, že to nepřidávání se je další manifestací vaší nezávislosti…

Ano, v Berlínském sešitě to bylo radostné, to máte pravdu. Knížka, co teď vychází, je jiná.

Jak se vám žilo s Jednou větou?

S Jednou větou se mi žilo špatně, vždycky jsem pár dní větu napsal, pak čtrnáct dní nic. Na konci roku jsem toho měl opravdu málo. Po několika divokých nápadech, jak ty díry vyplnit, jsem prostě sedl a za dva dny to dopsal a složil. Chytlo mě to, ani ty původní věty nezůstaly na svých místech. Je to taková povídka.

Jak jste se měl v Číně?

Všechno bylo překvapivé jakoby na nějaké vyšší úrovni: proměna měřítek, prohození materiálu.

A dojmy z festivalu, kterého jste se tam účastnil?

Qinghai Lake Poetry Festival se koná u jezera, které vypadá jako moře, a čte na něm sto čínských básníků a šedesát cizích. Koná se v „rest city“ Xining (slova naší průvodkyně jménem Coco), které má dva a půl milionu obyvatel. Dojmy jsou komplikované jako v Číně skoro všechno: stačí říct, že to bylo velice oficiální a zároveň tam četl Bei Dao.

Vlastně – omlouvám se – proběhly veřejností také básně jako Na kulaté výročí nebo Lido di Dante. Jim knihu nedopřejete?

Tři sonety Lido di Dante v knize jsou; báseň Na kulaté výročí se vlastně skládá z několika dílů, byť nejsou označeny, a tak se do knihy textů na jeden nádech nehodila.

Bonusová otázka. Nevíte, jak to udělat, aby básnické sbírky neležely ve Fra tři roky?

Nevydávat jich tolik; změnit ediční plán a vydávat prodejnější knihy a tím víc vydělávat; nikdy nevydávat básnické sbírky, které nedostanou dotaci. To by bylo jiné nakladatelství. Ale měli bychom to trochu stáhnout, uznávám.

Rozhovor připravil Jonáš Hájek. Foto Ondřej Lipár, který na svém fotoblogu pravidelně zveřejňuje fotografie z autorských čtení v literární kavárně Fra.
O autorovi

Petr Borkovec se narodil 17. dubna 1970 v Louňovicích pod Blaníkem. Věnuje se poezii, překladu, publicistice. Organizátor literárního života. Nedokončil studia českého jazyka a literatury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Debutoval sbírkou Prostírání do tichého (1990). Za titul Ochoz (1994) získal Cenu Jiřího Ortena (1995). Naposledy vydal soubor drobných próz Berlínský sešit / Zápisky ze Saint-Nazaire (2008). Více v medailonu na Portálu české literatury

CzechLit