Nedávno proběhla médii causa Putna vs. Zeman. Jako vysokoškolský učitel jste ji jistě sledoval. Co si myslíte o vlivu prezidenta na akademickou půdu? Patří tam vůbec?

Prezident patří na akademickou půdu leda jako vysokoškolsky vzdělaný odborník na určitou problematiku, nikoli jako politický aktivista. Přestože nesdílím pohoršení, jež v řadě intelektuálů Miloš Zeman vzbuzuje (a pokládám jej za velmi inteligentního člověka věru schopného také salonního chování), onen Miloš Zeman, jejž jsem sice nevolil, ale byl bych rád, kdyby se stal také mým prezidentem, a přestože ne vše od Martina C. Putny jsem schopen přijmout bez reptání a výhrad, v tomto případě a punktu je nutno principy upřednostnit před lidmi, kteří tyto principy reprezentují, a říci: Akademické svobody je třeba hájit a uhájit. Neboť ustoupíme-li dnes jednání zdánlivě vedenému dobrými úmysly, mohou se tyto dobré úmysly příště stát klackem tancujícím po našem hřbetě. A poněkud se bojím též takzvaných elegantních řešení. Protože bychom nakonec pod tento pojem mohli zařadit také větu: Tak my vás sice vyhodíme, ale nikomu to nepovíme.

V Academii právě vyšel první svazek spisů Jakuba Demla, pořádaných právě Martinem C. Putnou. S jakými pocity jste ho přijal?

Pokud se nemýlím, jde už o několikátý pokus o jejich vydávání. To také o něčem svědčí. Demla ovšemže miluji, leč nikoli nekriticky. Vedle vrcholů vidím i povážlivé propasti, v nichž si lze zlomit ne jen nohu. Své židovské přátele budu zkrátka nadále pokládat za lidi, byť mi hrozí, že budu nucen jíst toliko kašovitou stravu – anebo dopadnu jako ona babička z reklamy na fixaci zubní protézy. Takže se nabízí otázka: Co vlastně z Demla vydávat? Vyzobávat rozinky, anebo jej zpřítomnit celého? Zvolíme-li první z variant, zjistíme záhy, že sultánky jsou už v mnohých regálech, a do některých se dokonce dali moli. Smysluplnější by asi byla druhá verze, jenom se bojím, že jde o běh na příliš dlouhou trať dožadující se vynikajících trenérů. Totiž editorů, kteří budou stejně znalými jako kritickými. Také se bojím, že to bude k neufinancování – a k neučtení. Přestože tedy Demla miluji, sleduji vydávání jeho spisů s jistou drobnou skepsí. Tu by možná pomohli odstranit právě oni editoři, kdyby se totiž dopustili objevů. Pokud by se jim podařilo nalézt v Demlově díle něco nového, obecně dosud neznámého. To by byla obrovská radost také pro mne. A důvod číst.

Napsal jste monografii o Zdeňku Rotreklovi. Navazuje v něčem na Demla?

Demla považuji za autora mnohých vrstev a faset, za onu sněhovou kouli, jíž byl zván jeden z jeho žáků, Vítězslav Nezval, nabalující na sebe staniol i démanty. Za sopku vyvrhující ze svého nitra kusy žhavé lávy, jíž ohrožuje nejen pozorovatele stojící příliš blízko, ale také sebe samu – takže se snadno může stát, že bude nakonec pohřbena pod vlastním dílem. Na sopečných polích pak vzniká úrodná prsť pro cizí úrodu. Zdeněk Rotrekl je pro mne velkým syntetikem české literatury, a to v několikerém smyslu: tvárném, kontextuálním i ideovém. Mezi jeho inspirační zdroje se vejdou baroko i romantismus, moderna i surrealismus, tradice spirituelní lyriky vedle podnětů Skupiny 42 nebo poezie gramatické, literatura domácí i světová (tu byl schopen recipovat v původním znění, včetně textů starořeckých), křesťanství v řadě svých zdrojů a podob, křesťanství pevně stojící na obou nohách, té antické i té židovské. Dejme tomu, že oba byli katolíky. To jsem asi mnoho neřekl. Budu tedy pokračovat: A osobnostmi. Literárně i lidsky poněkud neskladnými. Což myslím v dobrém: Nedali, nenechali se obrousit, zaškatulkovat. Osobnostmi čistě lidskými a osobnostmi literárními. Tedy také něčím neopakovatelným. Čili, a to je podstatné, v životě i díle byl každý přítomen sám za sebe, mnoho společného mezi nimi nevidím. Až na to nejdůležitější: nesmrtelnou duši.

Co vás k zájmu o Rotreklovo dílo přivedlo?

Tady budu poněkud obšírnější. Zdeňka Rotrekla znal můj prastrýc a kmotr Jan Simandl. Kmotrem mi byl krátce po návratu z komunistického koncentráku, kde si odpykával trest smrti, cestou milosti později změněný na doživotí („Soudruzi naštěstí potřebovali uran. Takže mi řekli: Pro vás je škoda kulky. Než chcípnete, pohřeb si musíte odpracovat.“). Jako Rotrekl byl také on vedoucím jedné z odbojových skupin. Půvabné, anekdotické a až trapně české je, že jej udal týž člověk, který několik let předtím nahlásil jeho zmizení z totálajnsatzu (z agenta gestapa se zkrátka chutě stal estébákem), díky čemuž měl můj prastrýc možnost navštívit koncentráky nacistické i komunistické („Když Němci chtěli, abychom pracovali, dali nám aspoň najíst!“). V těch druhých poznal Zdeňka Rotrekla: „Zdeněk byl veselá kopa, nikdavá nikoho nezarmoutil! A taky to byl básník.“ Básník? Tož bych si od něho měl něco přečíst! – Ale já tomu zprvu vůbec nerozuměl. A chtěl jsem porozumět. Takže jsem se pustil do četby, do studia. Abych si stále více a zřetelněji uvědomoval, že se v prostoru jeho básní procházím svobodně a rád. Básník rozumu se stával i básníkem srdce. Když mi bylo navrženo, abych vypracoval dizertaci, z níž se později stala knižní monografie, bylo mi už jasné, o kom že bude.

Znal jste se s Rotreklem osobně? Dával jste mu svoji monografii číst?

Se Zdeňkem Rotreklem jsem měl čest a potěšení se osobně setkat nejednou. Poprvé někdy začátkem devadesátých let, ještě na Dobříši. Když jsem mu předtím do Akordu poslal nějaké básně a recenze. Seděli jsme tehdy v barokních mansfeldovských křeslech. Jak příznačné! A vedli, nad vínem, jak jinak, řeči o básníkově odpovědnosti za dílo a také o vhodně položených překážkách, jež tvůrce textu má, ba musí stavět do cesty. O nezbytnosti mít před sebou dobré vzory, charakterní lidi. Tady Rotrekl kupodivu nejmenoval katolíky, ale zmínil Halase a Václava Černého (ani jednoho z nich ale nepřijímal bezezbytku). Později jsme se jednu dobu vídali velmi často, ještě v jeho panelákovém bytě v Židenicích. Totiž nad mojí chystanou dizertací, s níž mi velmi pomohl: zapůjčil mi celou řadu jinak nedostupných materiálů, podal obsáhlý komentář k peripetiím života. Ovšem napsat jsem to musel sám. Nemohu neříci, že mne vyzýval k samostatnosti a kritičnosti. Nechtěl, abych Rotrekla chválil. Snad jsem jej nepohněval. Ne občasnou kritičností, myslím, že ta by mu nevadila (měl přece veliké výhrady dokonce k některým píšícím katolíkům, třeba k Bedřichu Fučíkovi. Ale chybami. Knihu jsem mu po vydání ještě stačil poslat; z jeho dopisu jsem usoudil, že mu buď opravdu udělala radost, anebo že, přes těžkou nemoc, zůstal tím, kdo nechce nikdy nikoho zarmoutit. Ale dost sebechvály, protože mám na srdci a na jazyku ještě jednu vzpomínku. Tohle remedium by potřebovali všichni novodobí vzývatelé dávných egyptských hrnců! Při jedné z prvních návštěv v Židenicích mi Zdeněk Rotrekl ukázal poválečný volební letáček: „Co jsme a co chceme? Podporu živnostníků. Ne kolektivizaci. Ne znárodňování malých podniků. Svobodnou kulturu. Demokracii. Komunisté.“ – A pak jim věřte!

Vedle rotreklovské monografie jste dal dohromady dva svazky svých studií a kritik. Ten druhý se jmenuje Býýýt odněkud. Odkud se cítíte být Vy? Jste rodák z Brna, učíte v Ústí nad Labem, bydlíte v Benátkách nad Jizerou, občas zajíždíte do Prahy…

Pokud za domov budu pokládat místo, které se mi vrací v mých snech, musím vyznat, že by jím byl Tišnov, kde jsem prožil dětství a mládí, zkrátka prvních sedmadvacet let života. Tam jsem špatně a rád hrával fotbal; Baník Tišnov B, to byl nějaký oddíl! Ty zápasy na vesnicích, kde se právě koná pouť a rozhodčí je od rána hostem hospodských štamgastů („Chlapi, tady nemůžete vyhrát, ale když mě vezmete autobusem… Já už sem teho vypařil… Jo, eště kolo… Tak příští nedělu fókám u vás v Tišnecu… Nó, hrajete sice s prvníma… Ale to by nejak šlo…“). A ve Svatoslavi jsme tehdy prohráli nula čtyři a první Příbram pak dva nula doma porazili. Tišnov prvních lásek i básní, Tišnov kamarádů ze základky a gymnazijních studií. Tišnov bolestných rozchodů s dívkami (a přibyly další blbé veršíčky, tak marné proti životu) i kamarády (na několika posledních abiturientských srazech jsem měl dojem, že se umíme bavit už jenom o tom, jak významné posty zastáváme a kolik vyděláváme). Tišnov, kam se tak čtyřikrát do roka navracím nejen za zbylými přáteli, ale především za rodiči a sestrou. A nesmím zapomenout ani na patera Šindara: Pokud je v mé církvi někdo opravdu Boží, je to on; jeho rozhled a pokora mě naplňují hlubokým a oprávněným studem… Pokud ovšem budu za domov pokládat místo, kde žijí mí lidé a kde mi vedle řady životních strázní bývá občas velmi dobře, musím zmínit ještě další lokace duše. Nevím však, v jakém vlastně pořadí. Totiž chci říci, že pořadí tu nic nevypovídá o intenzitě vztahu. Začnu tedy rodištěm. Brno, kde jsem v naší nejstarší porodnici na Obilném trhu spatřil svět a začal křičet. Na Obilném trhu tematizovaném ostatně v jedné z básní Rotreklova Nezděného města, dávném bydlišti Ivana Blatného. Přes park jsem to měl k pivnici U Čápa, kde jsem později čerpal sílu k přesunům z fildy na pajdák za svých vysokoškolských studií a s přítelem i laskavým mentorem Karlem Komárkem zapíjel doktorát. Ústí nad Labem – ne jen pracoviště, ale také místo, kde žijí mé děti, v němž a kolem nějž se nachází celá řada mých literárních přátel. Pardubice – rodiště mé ženy a město, kam zajíždíme za jejími příbuznými i za tajemstvím rovin, které tak úplně a bezezbytku nechápu, onu otevřenost větrům a dálkám, líně rozvalenému říčnímu toku i mezinárodním expresům. A pak Spojil – vesnička ze všech stran obklopená Pardubicemi, žárlivě však střežící svoji samostatnost. Dědeček mé ženy odchází tam den co den s kuropěním kutit do dílničky a její babička zůstává tou nejlepší kuchařkou. Chotěboř – město mého spolužití s Vysočinou, k níž jsem v Tišnově obracel oči určitě častěji než směrem k Brnu, i mého velmi bolestného rozvodu, Chotěboř přátelství (dnes už spíše na dálku) se skrytým mistrem slova Petrem Musílkem, Chotěboř hvězd nad hasnoucím panoramatem Železných hor, zatímco hádáte: Velký vůz? Spálov? A samozřejmě Benátky nad Jizerou, kde žiji, a které mne neznají a poznat nechtějí. Když jsem místní knihovně nabízel, že bych zdarma ve své režii zorganizoval pro ně autorská čtení, jež s úspěchem pořádám v Ústí, zatímco knihovna v Brandýse pokouší se sama o totéž a mívá narváno, paní ředitelka, aniž se mne zeptala na jméno či podrobnosti, dokázala mne zdvořile a rychle vyhodit: „O něco takového tady nemáme zájem! My jsme maloměsto.“ Maloměsto tedy? Odkud nelze ani dojet do Prahy za divadlem či literaturou, protože poslední autobus zpět odjíždí už před půl desátou. Ale také úděl, jejž se mnou sdílí milovaná žena. A radost z průhledů k Jizeře a Olšinám. A zámek posledních Donínů s úžasnými sgrafity. A biskupský sedes vymalovaný na zdi dnes svatomartinského kostela dražického – svědectví, že se jeho vysvěcení účastnil poslední z pražských biskupů, současník Karla IV. Jan IV. z Dražic. Kalistův hrob sto metrů od mého bytu. A jeden z mála dodnes zachovaných hrobů kol farního kostela svaté Máří, jejíž poprsí z malby nad oltářem kdysi tak přitahovalo oči i fantazii budoucího básníka a historika. Hrob Pickův. Čechy krásné, Čechy mé…

Do Prahy jezdíte mimo jiné na setkání Obce spisovatelů. Znamená to, že téhle organizaci pořád věříte, berete ji za živou, smysluplnou? K čemu je dobrá, a komu vlastně?

Nebudu dělat, že nevím o kritice, jíž jsou podrobovány poslední aktivity Obce a její současné vedení. To, že některé z kritiků (Pavla Janáčka, Karla Pioreckého, ale třeba taky Tomáše Čadu) pokládám za osoby hodné svým zatimním dílem pozornosti, nutí mne se nad jejich názorem zamyslet. Jako člen rady Obce jsem je pozval na některé z našich setkání; zatím jsem ovšem nebyl vyslyšen. Trochu mne mrzí, že namísto věcné diskuze spíše jen dokola opakují mantru, že Obec spisovatelů nemá morální právo na existenci a že každý své cti dbalý autor měl by z této organizace vystoupit. Připadá mi, že tu začínají vládnout emoce, jejichž pramen neznám. Raději se tedy držím faktů: Současná rada Obce spisovatelů byla na předchozí valné hromadě demokraticky a podle platných pravidel zvolena – stejně pak tato rada postupovala při volbě osob, jež ji mají zastupovat navenek, tedy předsedy a místopředsedů. Navíc byla zvolena s úkolem Obec spisovatelů zachovat. I kdybychom se nakrásně chtěli zátěže, která nás stojí čas a peníze (obecní pokladna zela prázdnotou již před volbou, takže veškeré aktivity financujeme ze svého, vybrané příspěvky nestačí ani na roční pronájem kanceláře), zbavit, nemůžeme. Členská základna rozhodla jinak. Míním však, že právo a demokracie nadále platí: Našim kritikům nic nebrání, aby na příští valné hromadě vystoupili se svým programem a získali pro něj většinu členů. Za sebe si však myslím, že by Obec měla být zachována, postupně transformována v organizaci méně vázanou na Prahu a více pracující v regionech. Aniž pro to přestane být organizací stavovskou a přísně apolitickou, reprezentantem spisovatelského stavu před veřejností a příslušnými orgány krajskými či ministerstvy. Pro to bude zapotřebí zpřísnit kritéria přijímání nových členů, aby se totiž naše členské legitimace nestávaly bederní rouškou cudně zakrývající nahotu grafomanie a slavomamu. Těžiště práce bude však zapotřebí přenést do regionů, být méně „oficiálními“ a více vlastně jakýmsi servisem. Tedy zastřešovat jednotlivé aktivity a pomáhat hlídat jejich kvalitu, pomáhat navazovat kontakty k podobným organizacím i mezi nimi, pomáhat získávat granty, vypracovávat a realizovat projekty zaměřené na rozšíření recepce literárních textů a vůbec na popularizaci literatury, čtenářství. Být tu pro své členy jako pomoc i opora, být tu však také pro jednotlivé instituce a být tu také pro čtoucí veřejnost. Za minimálních nároků finančních a minimální potřeby případnými úspěchy masírovat své ego. To, že z toho nic nemám, že zatím musím sahat do kapsy onoho kabátu, jenž je prý ušit spíše z ostudy než ze slávy, mi napovídá, že jde o činnost smysluplnou. Fakt, že u nás renomovaní autoři zůstávají (Ludvík Vaculík), že se k nám noví hlásí (Radim Uzel) a že se nově přihlásila také celá řada mladých, mne v tom utvrzuje.

Literatura Vás zajímá nejen jako historika a kritika, ale taky jako autora. Co bylo dřív: Ivo Harák básník, nebo Ivo Harák kritik? Pomáhá ve Vašem případě jedno druhému?

Básničky píšu od svých pěti let. Číst jsem se naučil už ve čtyřech. (Dodnes si vzpomínám, jak jsem brečel, řval ve chvíli, kdy mi babička řekla, že mi do koupele dávají vyvařit mateřídoušku. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že nejde o můj dětský časopis, ale o tu nádherně voňavou kytičku, jejíž vůně mi babiččinu kuchyni pokaždé znovu připomene.) V takovém věku bych si ještě na recenzi netroufal. Od poezie jsem se postupně dostával k hlubšímu zájmu o literaturu. Ten jsem se později pokoušel verbalizovat i v textech kritických, vlastně až od skončení vysokoškolských studií. Jinak se domnívám, že kritik básníkovi příliš nepomáhá, básník pak kritikovi leda snad znalostí zákonitostí řemesla. Obé se dožaduje lidské kreativity – leč každé svým způsobem. Ovšem není na mně, abych se chlubil talentem. Mám-li jaký, jsem-li opravdu básníkem nebo kritikem, o tom ať rozhodují druzí.

V Brně jste studoval od třiaosmdesátého roku, absolvoval jste o pět let později. Jakou budoucnost jste si tehdy maloval, pokud vůbec nějakou?

Že skončím někde na vesnici, kde mi ke kantorskému místu nabídnou také byt, budu s místními kopat ligu pralesa o občas si do šuplíku smolit básničky. Na konci studia mi ovšem byl nabídnut studijní pobyt na katedře české literatury za dvanáct set čistého. A taky mi nabídli místo na tišnovském gymnáziu za trojnásobný plat. A protože nejen chlebem živ je člověk…

Za devadesátými léty jste se ohlédl knihou Nepopulární literatura. Není ten titul trochu nadsazený? Populární literatura – to je dneska v Čechách tak pět sedm autorů. A v devadesátých letech to zřejmě nebylo jinak.

Právěže! Možná to tehdy bylo ještě horší – tolik nových lákadel. Název vychází vlastně z fejetonově laděné úvahy „Proč je dnes literatura nepopulární“. Hlouběji ovšem asi z mé snahy hledat si autory a díla bez ohledu na to, nakolik jsou obecně uznávanými a nakolik jsou kanonickými. Šlo totiž nejen o mapování aktuální situace naší literatury čerstvě porevoluční, ale také o jakési soukromé čtení literárního vývoje od moderny po současnost.

Kdo z českých spisovatelů po roce 2000 má podle Vás šanci uspět v cizině?

Vlastně nevím. Nemám dost informací, abych se pustil do zevrubnější analýzy. Asi by tu měla padnout jména autorů dneska již v cizině vydávaných a čtených. Jenomže já mám raději Vaculíka než Kunderu, co teď s tím? A pak poezie, která má problém nalézt svého čtenáře už i doma. Někdy se však dočkám takového překvapení, že si je nejsem schopen vysvětlit: Třeba zrovna mého Rotrekla postupně vydávají až v daleké Argentině.

Jako kritik a historik píšete především o poezii. Čím je Vám báseň bližší než próza?

Zřetelnější přítomností řádu a vyjadřovací přesnosti. Tím, že ji píši více a píši ji častěji. A snad právě tím, že je méně populární. Neznámé láká.

Jak se díváte na hostovskou řadu „nejlepších českých básní“? O čem může tahle aktivita vypovídat?

Je výpovědí o aktuálních tendencích, které se básnickým slovem projadřují; zřetelným se stává úbytek verše vázaného i tradičních básnických útvarů. O míře vkusu, sečtělosti a disponibilitě editorů. Za nejlepší, byť silně vyhraněnou, a možná že právě proto nejlepší pokládám zatím antologii Štolbovu a Královu.

Dokážete říct, v čem je současná česká literatura silná a v čem slabá?

„Milujete Slovensko?“ byl jsem kdysi otázán. To přece nejde: Celé Slovensko! Milovat nebo nenávidět můžete konkrétní místo, věc, člověka. A vždyť já ani celé Slovensko neznám. Ani celou současnou českou literaturu. Každý rok vychází dvě stě až tři sta nových básnických sbírek, což je nejen k neučtení, ale, v případě, že se je někdo chystá vskutku všechny pročíst, také přímo teroristický útok na duševní zdraví. Já si hodlám vybírat. Autory, u nichž je přítomen názor, s jasným ukotvením nejen krajovým, ale především v určité, respektované, zažité, v osobitý tvar transformované tradici. Jako pars pro toto nabízím jména: Petr Král, Jaroslav Kovanda, Petr Musílek, Ludvík Vaculík, Karla Erbová, Josef Hrubý, Ondřej Fibich, Radek Fridrich. Co mají společného? Vlastně mne ani nenapadne zkoumat, zda jsou katolíky. Co tedy mají společného? Že se jim do jejich textů často a rád montuje jakýsi Ivo Harák.

Z Vašich recenzí mi přijde, že hledáte v autorovi vždycky jisté ručení pro text. Ale je to tak? Jsou tisíce příkladů, kdy dílo nemá s životem co dělat, a přesto je to dobré dílo.

To je omyl. Tohle je teze Zdeňka Rotrekla. Já chci po autorovi především text, do nějž mi bude radostí vstoupit. Tedy text dostatečně otevřený a inspirativní. A kvalitní. Tedy možná chci i jisté ručení, ale asi jiné, než měl kdysi na mysli Rotrekl. Žádám totiž, aby autor vskutku za svůj text ručil – dobrým jménem, chcete-li. Aby ručil za to, že jej neodbyl, že v maximální možné míře usiloval o tvar definitivní, přesný, sémanticky nasycený. Že to zkrátka neodfláknul levou zadní.

Učíte na univerzitě v Ústí nad Labem. Pokud jde o českou literaturu, mám za to, že právě mimopražské školy, labskoústecká, olomoucká, českobudějovická nebo brněnská, jsou ty, kde se něco děje. Pražská bohemistika se zabývá nanejvýš tak pražskou bohemistikou…

Hezky se to poslouchá, na mou věru. Jenom mi chybí informace na to, abych se k Vaší kritice pražské bohemistiky mohl připojit: neučil jsem tam, na přednášku, konferenci nebo autorské čtení mne nepozvali, na mnou pořádané akce od nich nikdo nejezdí. Rád se však připojuji ke chvále kolegů brněnských. Na podzim jsem tam externě učil a mohu říci, že tak kreativní a inspirující publikum, jakým byli tamní studenti, jsem už dlouho neměl. Ba co více, vlastně jsem se od nich učil také já. Velmi příjemně jsem se tam cítil a děkuji kolegům Tlustému, Bubeníčkovi a Fišerovi, že mne pozvali. A k domácím luhům a hájům, močálům i pralesům, velkolomům a skládkám? Díky kontaktu s Brnem si nedělám iluzi, že Ústí je pro talentované studenty první volbou. Spíše se stále více a zřetelněji stáváme krabičkou poslední záchrany. Někdy je mi až úzko z toho, jak těžké je našim studentům bohemistiky vysvětlit, že po nich nechci ze zděděných taháků našprtané fráze, ale především to, aby četli a o přečteném přemýšleli. Nicméně si myslím, že kvalitu výuky nelze posuzovat ani podle takovýchto nížin, ani podle toho, s čím k nám studenti přicházejí, ani jenom podle úrovně výstupů. O kvalitě naší práce rozhoduje, co nového dokážeme studentům přinést, tedy poměr mezi vstupy a výstupy. Vždycky, když mám pocit, že moje úsilí míjí se účinkem a že už může být jenom hůře, objeví se mezi studenty nový talent s živým zájmem o obor. A to nejeden. Asi bychom kvalitu neměli posuzovat ani podle výšin, ale… Ta nejvýznamnější ocenění, včetně Státní ceny za literaturu, zde hovoří pro naše bývalé nebo současné žáky za mne. O to hlasitěji za předpokladu, že na nás Praha pohlíží shora a skrz prsty. A co mne těší nejvíce: Nevychováváme nohsledy. Rukama mi prošlo tolik rozličných lidí tolika názorů a poetik! Už tehdy to byly samostatné myslící bytosti. Dnes jsou z nich osobnosti. Je pro mne radostí i ctí, jestliže jsem jim mohl trošičku pomoci.

Berete učení jako službu?

Někdy jde o úmorně nudnou práci, již by nejlépe charakterizoval slavný výrok Březinův. Pokud se však semináře zdaří, mohl bych je možná srovnat i s pobytem v lázních – tolik mne nabíjejí energií. Služba? Možná. Literatuře, lidské duši. Před patosem a frázemi se mám nicméně raději na pozoru. Tedy zaměstnání, které se někdy stane povoláním?

Co Vám dává vlastní psaní poezie a prózy? Možnost usebrání, sebeočisty, regenerace?

Proč vlastně píši? Regály knihkupectví, knihoven, antikvariátů mě naplňují hlubokou a trvající depresí: Tolik toho už bylo napsáno, tolik zůstalo nečteno, a ty k tomu přidáváš další knížky? A pak naše civilizace jednou zanikne, země i vesmír. Jaký smysl má trosečníkova zpráva, již místo do láhve a do moře hodil plamenům? Proč tedy píši? Pro onen pocit nezřetelného, a přece jsoucího společenství, tolik podobného onomu z Březinových Rukou. Protože mne to baví – hledat a nalézat vyjádření co možná nejpřiléhavější původním představám. Protože věřím ve vyšší smysl a zhodnocení věcí? Protože nic jiného pořádně neumím?

Když vystoupíte mimo literaturu, jakým směrem se obvykle dáte? Do hospody, do přírody, do kostela, k rodině?

Jsem člověkem demlovským, takže se dávám do rozličných směrů. Jsem ovšem taktéž rotreklovským mužem syntézy: usebrání hledám v hospodě a rozjaření v kostele, pocit společenství v přírodě a zdroj životní síly v rodině. Někdy to mívám složité, vlastně skoro pokaždé: s manželkou chodím do hospod na autorská čtení; v kostele si všímám literárních kvalit liturgie; louskaje právě recenzované dílo procházím přírodou co inspiračním zdrojem příštích textů vlastních; zavdávaje si s drahou chotí ze sedmičky merlotu a debatuje s ní o umění či přírodě snažím se oponovat, když mi kontruje kritikou katolických dogmat. A tak a podobně. Tož vystoupit mi není dáno. To spíš naráz přebývat v mnoha prostorách.

Příští rok Vám bude padesát. Jste spokojený s tím, co máte doposavad za sebou?

Nestrašte! Máte však bohužel pravdu. Asi bych měl začít bilancovat. Jenomže nevím… Kdysi kdesi jsem pravil, že bych po sobě chtěl zanechat stopu. Jenomže tu zanechává také šnek. O poznání méně patetické je někdejší přání páně Polívkovo: Z puberty do urny. S dodatkem dalšího velkého Moravana: Co je moudrost, nevím. Na rozdíl od toho druhého nemám ani pocit, že bych s léty zmoudřel. Navíc mne velmi tíží vědomí, kolik jsem toho dostal od Pánaboha, svých učitelů a blízkých naděleno – a jak málo jsem si z toho vzal, jak málo k tomu přidal ze svého. Přestože jsem tedy příliš rozumu nepobral, snad mne mé chyby a prohry s léty naučily, že jsem možná onen Polívkův přestárlý puberťák – pořád ještě nehotový, pořád na cestě, pouti. Hostem na zemi. Kéž mi zůstává schopnost dětinsky žasnout nad novými objevy, a nejen literárními! Ne, chválit se nebudu. To nechám na druhých, najdou-li se tací. Sám ale na podobné věci nemám čas ani sílu. Jdu. Někdy dokonce běžím. Taky stárnu – a sotva mi na tohle stačí dech.

Rozhovor připravil Radim Kopáč

Foto Jaroslav Balvin

O autorovi

Literární kritik a historik, vysokoškolský učitel, básník a prozaik Ivo Harák se narodil 4. listopadu 1964 v Brně. Vystudoval český jazyk a občanskou nauku na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně; na Filozofické fakultě téže univerzity absolvoval v roce 2002 doktorské studium (prací o Zdeňku Rotreklovi). Vyučuje na katedře bohemistiky Pedagogické fakulty labskoústecké Univerzity J. E. Purkyněho. Vydal šest básnických sbírek, prózu Meziřečí (2009), dvě knihy literárněhistorických a kritických studií Nepopulární literatura (1999) a Býýýt odněkud (2010) a monografii Zdeňka Rotrekla Básník a jeho čas (2011). Žije v Benátkách nad Jizerou.