Když jste v roce 1995 zakládali nakladatelství Větrné mlýny, cítili jste se jako donkichoti?

P.Ř.: Ne, vlastně si ani nevzpomenu, jak jsme se v té době cítili. Je to dobrá otázka, protože žádnou podobnou jsme ještě nikdy nedostali.

P.M.: Je třeba ale přiznat, že se nás taky nikdo často na nic neptá….

P.Ř.: Konečně není ani moc důvod. Ale vy se jistě ptáte na odkazy ke slavnému španělskému románu. To nás dostihlo až později, když jsme začali podnikat a vydávat knihy. V době vzniku Větrných mlýnů nám šlo jen o poetický název, nechtěli jsme zkrátka Book Publisher nebo tak něco, tenkrát toho bylo plno.

Jaké cesty vás do tohoto soutoku přivedly? Kdo jste, vy dva? Kdy a kde jste se narodili, co jste dělali před rokem 1995, co jste vystudovali?

P.M.: Potkali jsme se náhodně. Pavel říká, že někde v Husovicích na country zábavě, což zní věrohodně, nicméně já si pamatuji, že to bylo při trhání lístků v brněnském Hadivadle. Myslím, že o naší minulosti před rokem 1995 není třeba mlčet, nicméně ani není moc co vyprávět.

P.Ř.: Já jsem se nejprve vyučil kuchařem, pak jsem studoval gymnázium. Petr zase studoval na dvou gymnáziích, nikoliv současně, ale postupně, protože z jednoho byl vyloučen. Pak jsme studovali, to už společně a po roce 1989, na filozofické fakultě divadelní vědu, ale nepřirostli jsme si příliš k srdci, tedy divadelní věda a my dva.

P.M.: Ano, naopak my dva jsme si svým způsobem k srdci přirostli… Jinak naše minulost je opravdu banální, škoda papíru, i toho elektronického, v knižní hantýrce by bylo nejlépe použít vakátu, tedy prázdné strany.

P.Ř.: Ještě snad doplním, že oba jsme z Brna, Petr z Králova Pole a já z Řečkovic, to jsou sousední městské části, je to od nás k nim kousek….

Co vše se dnes spojuje s hlavičkou Větrné mlýny, kam jste za víc než patnáct let rozšířili svou působnost?

P.Ř.: Vydáváme knihy, to je to hlavní. K tomu existuje od roku 2000 Měsíc autorského čtení, měsíčník RozRazil a občas aktivity na poli audiovizuálního umění, což zní vznešeně, ale je to jen doprovodná činnost.

P.M.: Byli jsme u vzniku několika menších a několika větších „dokumentů“ o literatuře, literátech a s literaturou. Vše nějak souvisí se vším, aspoň se o to pokoušíme

Proměnil se za ty roky váš hlavní záměr, nebo jen hledáte aktuální cesty k jeho následování a přizpůsobujete se proměnlivým podmínkám?

P.M.: Aktuální cesty hledáme, ale myslím, že je to pořád stejné. Hlavní činností je vydávání knih a milé doplňky k tomu.

Na jakém principu funguje vaše nakladatelství, kolik má stálých zaměstnanců?

P.Ř.: Jsme společnost s ručením omezeným a stálé zaměstnance nemáme, ale máme pevný okruh tří spolupracovnic: Míša Velčková, Renata Obadálková a Kateřina Wewiorová. Mimoto jsou lidé kolem nás, s nimiž spolupracujeme častěji až často, to je tak kolem dvaceti lidí.

Když odhlédnu od donkichotských konotací, název vašeho nakladatelství odkazuje k větrné energetice, která je schopna vyprodukovat mnoho jakoby z ničeho, „hodně muziky za málo peněz“. Nepochybuji, že máte kouzelné know how tohoto typu. V čem spočívá?

P.Ř: Naším hlavním know how je, že nemáme žádné know how, ale to je v žertu. Petr občas taky říká, že jsme odborníci na krizový management, a proto se nám v krizi nejlépe daří, ale to jsou jen takové jeho bonmoty. Skutečnost je prozaičtější. Snažíme se dělat věci, které mají smysl v podmínkách, ve kterých to lze. Nejde to často bez kompromisu, a to především na straně odměn pro naše spolupracovníky, které jsou hodně pod normou. Víme dobře, že bez lidí kolem nás by projekty nešly dělat, neexistoval by Měsíc autorského čtení ani RozRazil. Ti lidé přesto, že by jinde za stejnou práci dostali více, pracují u nás, protože to pro ně má cenu, baví je to.

P.M.: Je to někdy nepraktické i nepohodlné, když vidíte skvělou práci a musíte ji mizerně zaplatit, ale buď se ty věci budou odehrávat v těchto podmínkách, anebo nebudou vůbec. Ukazuje se, že nářky ničemu nepomáhají.

Začali jste vydáváním textů souvisejících s divadlem, toto vymezení už ale neplatí. Co je pro vás nyní kritériem, zda knížku vydat?

P.M.: To co na začátku, tedy že nás osloví. Vydáváme i dnes především divadelní hry, ale rozšířili jsme repertoár i o tituly překladové. Nejde však o skandinávské detektivky, ale o prózy mladších autorů z evropských zemí.

P.Ř: Letos se taky spustí edice českých překladů slovenských knih, ale nepůjde o klasiky, byť jeden – Rudolf Sloboda – tam je, ale o soudobé autory. Edice se jmenuje „Česi, čítajte“. To je trošku ironie k tomu celému podniku, totiž vydávání slovenských knih v češtině, což jaksi postrádá logiku, přesto je to nutnost… Takže jsme se rozhodli, že na své čtenáře budeme útočit…

P.M.: Když už jste tak líní, že nečtete slovensky, tak proboha čtěte, když už se vám to servíruje v překladu…

P.Ř.: Tady bych rád upozornil na román Moniky Kompaníkové Pátá loď, který vyjde v překladu Kateřiny Tučkové. Autorka za knihu v loňském roce získala cenu Anasoft Litera, což je lépe dělaná obdoba naší Magnesie Litery.

Máte okruh svých „kmenových“ autorů?

P.M.: Kmenové autory najdete v lese, u nás se potkáváme nad konkrétním titulem s konkrétním autorem. Jsou lidé, kteří u nás vydají jednu knihu a jdou jinam, jsou autoři, se kterými se potkáváme častěji, ale to se týká především divadla…

P.Ř: Tam máme téměř monopol, stoprocentní podíl na trhu, nikdo jiný to skoro nedělá.

Které knižní tituly Větrných mlýnů zaznamenaly největší úspěch – a co vůbec považujete za úspěch?

P.Ř: Nevím. Úspěchem nepochybně byla druhá cena v kategorii Nejkrásnější kniha roku 2010 za vydání knihy J. A. Pitínského Všecko napsané.

P.M.: Účetně se knihami už raději léta nezabýváme. Myslím, že cena kvalitních knih bude časem to stejné jako regulační poplatek u lékaře. Musí být, aby si lidé nebrali knihy, které pak číst nebudou a budou s nimi mrhat, ale ekonomicky – mluvíme o velmi speciálním žánru tzv. vysoké literatury – to nemá smysl kalkulovat.

Jakým způsobem se navzájem podporují vaše knižní edice, kulturní měsíčník RozRazil, divadelní server RozRazil on-line, festival Měsíc autorského čtení, básnický festival Dny poezie a vína– a také Divadlo Husa na provázku a Česká televize Brno? Je to vše propojeno jen osobami vás dvou?

P.Ř.: Kupříkladu RozRazil má napojení na Měsíc autorského čtení, poznáme ročně minimálně 31 nových autorů z nové země, ale obměna je i u domácích. Kontakty pak často využijeme k redakční spolupráci.

P.M.: S Českou televizí Brno spolupracujeme asi jako s kýmkoliv jiným, přímá souvislost tam není žádná. Drobné věci vyrábíme i pro polskou veřejnoprávní televizi TVP, resp. vysílání do Běloruska pod hlavičkou Belsatu. Nicméně ČT Brno je klíčová kulturní instituce v městě, kde žijeme, takzvaně podnikáme a působíme, tedy je to náš přirozený partner.

P.Ř: Divadlo Husa na provázku je zase osudový partner.

Proč skončila soutěž Evropský, event. Visegrádský či Česko-slovenský fejeton, kterou jste jednu dobu také převzali?

P.M.: Soutěž jsme nikdy přímo nedělali, ale spoluorganizovali jsme ji pro Obec moravskoslezských spisovatelů. Je pravdou, že náš nápad byl, aby se texty rozšířily do střední Evropy, podařilo se nám sehnat grant, ale myslím, že to nebylo nijak úspěšné, tedy mimo hranice Česka. Pak to převzal Petrov (dnes Druhé město), a proč to skončilo, na to je třeba ptát se tam.

Měsíc autorského čtení rok od roku rozšiřujete. Každý další ročník žasnu, jak velkoryse festival neustále proměňujete. Co stojí za vším tím rozmachem – smršť odvážných nápadů, nebo souběh praktických okolností?

P.Ř: Že je tu ta možnost. Festival je pořád skoro stejný, 31 dní se čte v divadle. To, že se k tomu přidalo 31 zahraničních autorů a dohromady na festivalu vystoupí 62 autorů, je okolnost přirozená, chtěli jsme osvěžení, novou šťávu.

P.M.: Rozšiřování mimo Brno je pak náhodné. Podařilo se najít dobré partnery v Ostravě, Košicích a Vratislavi, tak proč, když to jde a funguje to i tam, nerozšiřovat. Nicméně rozšiřování a bobtnání není program ani cíl, je to shoda okolností, tak možná bude festival příští rok i v Lipsku, kde o to projevili zájem, ale taky možná nebude. Nikdy nevíme do 1. července nic, než že chceme a držíme si palce.

Z jakých zdrojů je festival financován, nakolik využívá neplacené práce dobrovolníků? Otázka jistě klíčová – tím spíš, že vstupné bývá dobrovolné…

P.M.: Festival je převážně financován z veřejných zdrojů, jsou to ministerstva kultury, města a kraje zemí, kde se festival odehrává, pak další nadace, podniky a v poslední době i sponzoři. Nedílnou součástí jsou i barterové smlouvy a výrazné slevy subdodavatelů, to je především záležitost hotelů. Chceme, aby autoři bydleli v tom nejlepším, a daří se nám za málo peněz mít hotel s minimálně čtyřmi hvězdičkami v centru města, to je optimální.

P.Ř.: Dobrovolné vstupné a dobrovolník nemají nic společného, tedy prakticky. Dobrovolné vstupné je levnější než si platit pořadatelskou službu, tisknout vstupenky a vést k tomu speciální účetnictví. Mimoto by přišlo méně lidí. Práce dobrovolníků je podstatná, v posledních letech se snažíme, aby i za tu dobrovolnost byly nějaké drobné peníze, ale opět je to především o zájmu a nadšenectví. Koho nepotěší prosedět odpoledne se slavným spisovatelem a vyslechnout si jeho historky, pro toho jinou motivaci skoro nemáme.

Má v sobě Měsíc autorského čtení něco divadelního kromě možnosti využívat Velkou scénu Divadla Husa na provázku?

P.Ř.: V Ostravě se Měsíc autorského čtení neodehrává v divadle, v Košicích ano, ve Vratislavi v knihovně, je to různé… Provázek je pro nás důležitý spíš lidmi než tím, že je to scéna. Samozřejmě hraje roli fakt, že je málo prostor celý měsíc volných, v tom jsou divadla o prázdninách super. A divadelnost na Měsíci autorského čtení? Spisovatelé jsou herci?

P.M.: Moc divadelní to není, ale samozřejmě jsou výjimky, jako třeba čtení dnes už nežijícího Ivana Magora Jirouse, které rozhodně nepatřilo ke komorním… Ale většina autorů čte tiše a klidně, nikdo se nemusí ničeho bát.

Názory na to, zda je v literatuře důležitá osobnost spisovatele, nebo jen „čistý“ text, se různí. Oblíbenost autorských čtení však myslím naznačuje, že „osobní záruka“ autora je pro čtenáře významná. Jakou odezvu máte od návštěvníků festivalu vy?

P.Ř.: Na otázku není lehká odpověď, protože nepracujeme s dobrým sociologickým vzorkem, naše publikum má autory rádo, rádo je vidí a někdy si i sáhne.

P.M.: Zkušenost je tedy taková, že ani autor naživo od literatury zcela neodradí, ale stává se i to.

Co se na samotná autorská čtení nabaluje – jaký mediální ohlas, případně další tvůrčí počiny, osobní přátelství a spolupráce atd.?

P.Ř.: Autoři denně po dobu měsíce vystupují v rozhlase a televizi, píše se o nich a mluví. Je to propagace literatury celkově. Samozřejmě to má velký ohlas i pro zemi, která je v tom roce hostem. Myslím, že u nás se o polské literatuře dlouho nemluvilo tak, jako vloni v červenci. Věřím, že tomu tak bude i letos v případě Slovinců. Výčet by byl opravdu dlouhý. Efekt funguje i obráceně. O českých a slovenských autorech denně, ale opravdu denně, psala Gazeta Wyborcza a často slovenské noviny SME, to taky není k zahození. Pak jsou tu dokumenty a další věci. Například během loňského ročníku natočil Jan Gogola ml. hodinový film o Petru Královi, pracujeme s názvem Jízda Krále, hotov bude na podzim. 

Co je v plánu pro letošní ročník – Měsíc autorského čtení 2012? Podle jakého klíče vybíráte domácí autory a které zahraniční literatury se tentokrát představí?

P.M.: Jak bylo řečeno, letos budou Slovinci, číst se bude v Brně, kde začínáme, a pak se autoři (vždy dvojice) přesunou do Košic, Ostravy a Vratislavi. Prakticky to znamená, že festival začne 1. 7. v Brně a skončí 3. 8. v polské Vratislavi.

P.Ř.: Domácí autory vybíráme podle několika kritérií, hlavním ale je novinka z posledního roku a taky frekvence návštěv na festivalu, aby se netočila ta samá jména. Chceme být v těch jedenatřiceti jménech pestří periodicitou, žánrem a snad i generačně.

P.M.: A taky slavní versus začínající. Máme ambici, aby festival přivážel známá jména, ale také objevoval, byť pochopitelně to není primárně úkol literárního festivalu, ale nakladatelství, literárních časopisů a podobně.

Objeví se něco z organizačního hlediska dosud nevyzkoušeného, nový princip?

P.Ř.: Ne, věříme, že to bude jen lepší a bude to fungovat.

Kdo vám letos nejvíc pomáhá, pokud jde o dramaturgy, překladatele apod.?

P.Ř.: To se pochopitelně každý rok mění, podle toho, která země je guest of honour. Vloni to byli Poláci, také už jsme hostili spisovatele z Běloruska, Kanady, Rakouska, Francie, takže podle toho. Dnes jsou to především slovenisté z Brna, ať už staří matadoři, jako Petr Mainuš a Libor Doležán, i když je nefér jmenovat jen tyto dva, ale také studenti. Spolupráce s nimi je pro nás vždy důležitá.

Ve chvíli, kdy se festival z Brna rozšířil do dalších měst včetně zahraničních, vzrostly nároky kladené nejen na organizátory, ale i na vystupující autory. Nemuseli jste se vzdát účasti doyenů?

P.M.: Naopak, klasici neměli problém, loni odjel celý festival Jiří Gruša, Pavel Kohout nebo Ivan Magor Jirous. Větší obavy mají mladší až mlaďoši, třeba Reiner-Pluháček, ale to je takový jeho truc, to my se zase známe.

P.Ř.: Autoři si uvědomují, že relativní náročnost festivalu, tedy čtyři autorská čtení a pět dní na cestách, dohromady kolem 1 500 kilometrů, má své výhody. Poskytují rozhovory, v cizích zemích se domlouvají překlady, představí se bohemistům atp. A jak řekl polský autor Krysztof Varga, známý u nás knihou Guláš z Turula, je to práce, která ke spisovatelství patří.

P.M.: Mimoto těch pět dní tráví český autor s tím zahraničním, to není málo času, vznikají vazby, kontakty…

Shromažďujete nějak názory veřejnosti, jsou pro vás důležité jako zpětná vazba?

P.Ř.: Určitě, děláme anketu mezi diváky a přihlížíme i k názorům v tisku, i k těm negativním.

Co kromě fotodokumentace a on-line přenosů a záznamů autorských čtení je možné využít pro uchování prchavých festivalových chvil? Antologie textů, DVD?

P.M.: Zážitky.

P.Ř.: Ale budujeme teď nový web festivalu, kde by na www.autorskecteni.cz měla být databáze jednotlivých čtení s videozáznamy, vznikne v Česku unikátní server autorských čtení, na to se těšíme.

P.M.: Ale nejlepší uchování je odnést si domů zážitek a přečíst si knihu autora, už sám a pro sebe.

 

Rozhovor připravila Alena Blažejovská

Foto David Konečný