Do Prahy jste krátkodobě přibyl v roce 1992, potom jste se na dva roky vrátil do USA, než jste opět přesídlil do Prahy, kde od roku 1994 žijete trvale. Co vás vedlo k tomu, že jste opustil USA, a jaké byly důvody toho, že jste si vybral právě Prahu?

V roce 1992 jsem do Prahy přijel, abych navštívil pár přátel z Ameriky, z nichž někteří zde pobývali už od roku 1990. Už nazítří po svém příjezdu jsem si to město zamiloval. O svých narozeninách v červenci 1992 jsem se přímo na Karlově mostě zamiloval do české dívky. Ani se člověku nechtělo věřit, jaké česká krajina skýtá nadpozemské propojení krásných žen bez zábran a báječného piva. A že obojího lze mít, co jen hrdlo ráčí, aniž by se člověk musel o to či ono strachovat nebo se nějak příliš snažit. Onen čistý, vytříbený a trochu šílený styl českých žen mi okamžitě uhranul. A piva byla tak velká, vychlazená a levná a popíjet je člověk mohl klidně celou noc. Tahle dvojí láska u mě trvá dodnes. Je to pouto, které je dnes silnější než kdy předtím.

Večírky a společenské události se tehdy konaly noc co noc a potkali jste na nich výstředníky všeho druhu, taky dost světoběžníků. Tehdy jako by všem trochu šplouchalo na maják. Finančním tlakem netrpěl nikdo, aspoň nikdo ze Západu, tedy rozhodně ne tak jako dnes. Člověku na celý týden – jídlo, kina, pití, co hrdlo ráčilo – vystačila i pouhá pětistovka. A byt se dal pronajmout i za dva tisíce měsíčně.

Jak je známo, muž v životě udělá všechna svá úžasná a zcela hloupá rozhodnutí kvůli nějaké ženě. Takže já se rok po příjezdu oženil s vysokou krásnou a zcela a naprosto praštěnou Češkou – to se stalo v Americe, v nevadském Renu. Neměli jsme tušení, co to vyvádíme, vlítli jsme do toho po hlavě a bylo nám to šumafuk. A přestože už spolu dneska nejsme, bylo to asi to nejlepší, co mě v životě potkalo. Strávili jsme spolu sedmnáct let a prožili si to nejhorší a nejhroznější, ale i to nejlepší. Nevyměnil bych to za nic na světě.

Takže k životu mimo Spojené státy vás přivedl tento vývoj v osobním životě?

Já nijak zvlášť o život mimo Ameriku neusiloval. Prahu jsem si zamiloval, ale ani v roce 1994 jsem si nebyl jistý, že tu opravdu chci žít. Vlastně jsem se s tou českou dívkou, co jsem si ji vzal, chtěl odstěhovat na Aljašku a pokračovat ve své novinářské dráze. Po celý rok 1993 jsme žili v naprosté chudobě a protloukali se mezi San Franciskem, Sacramentem a Oregonem. Zdálo se, že Aljaška je celkem přirozený další krok směrem vpřed. Tehdy se tam dala najít spousta práce. Nějakou dobu jsme oba pracovali v restauracích a bydleli v chudinské čtvrti města. Já psal a hledal si práci u novin. V Oregonu nám jednou odřízli elektřinu, protože jsme dlužili na účtech. Týden jsme strávili potmě a bez teplé vody. Přežili jsme. Nakonec jsem dostal práci zpravodaje pro noviny Sacramento Bee. Někdy v té době manželka prohlásila, že se sebere a vrátí do Prahy, ať už se mnou, nebo beze mě. Hrozně se jí stýskalo po domově, rodině a přátelích a života v chudobě už taky měla ažaž. Já neměl tušení, co si počnu v Praze, ale rozhodl jsem se, že odjedu s ní a prostě uvidím. Ano, byl jsem do ní zamilovaný. A taky jsem měl plné zuby toho, jak v Americe třeme bídu s nouzí. Chudí jsme byli i přesto, že jsme oba pracovali na plný úvazek. Tak to prostě v USA chodí, a nejen tam.

V roce 1994 jste se na nějaký čas stal vedoucím redaktorem pražských anglofonních novin Prognosis. Později jste začal psát pro revue Prague Pill. Jaké máte na tu dobu vzpomínky? Jakou jste v Praze poloviny devadesátých let zažíval atmosféru?

Praha půlky devadesátek, to bylo každodenní pití, celodenní nebo po většinu dne. Ta doba měla úžasnou energii. Muzika hrála na plný koule, podivná a dobrá. Všichni chtěli jen pít a souložit. Bylo to město zblázněné do kouření. Já měl úlevný pocit, že jsem se konečně oprostil od těch amerických blbin. Tehdy šlo celou noc strávit po hospodách a před desátou dorazit do redakce a celý den rozmýšlet, o čem bude nové číslo. Tělo to holt nějak vydrželo. Dokonce jsme tehdy hráli hodně basketbal. Spalo se naprosto minimálně. Žilo se v neustálém stavu opilosti, žen a úžasu. S penězi si nikdo moc hlavu nelámal. Někdo jich vydělával hodně, třeba u právnických firem, ale peníze tehdy ještě neovládaly lidské myšlení. Měli jsme na práci příliš mnoho významnějších a úžasnějších věcí, než abychom se soustředili na výplatní pásku. Byla to samozřejmě naše blbost, ale tomuhle mámení se nedalo odolat.

A proč právě Praha, podle vás?

Dost prospělo, že Prahu tehdy znal celý svět a platila za velice módní město. Za prezidenta mělo toho hodného skřítka Havla, který vykonal tolik báječných a dobrých věcí, navíc v míru, a k tomu si ještě bokem ve stavu naprosté opilosti a při poslechu bezva muziky psal divadelní hry a poezii. Údajně to byl taky filozof se spoustou vážných myšlenek. Takové panovalo povšechné mínění a díky němu tak tahle země mohla dlouhou dobu boxovat v těžší váhové kategorii, než na jakou skutečně měla.

Jak to vůbec tehdy v redakcích novin a časopisů běžně chodilo?

Do novin dennodenně docházely krasavice z celého světa a snažily se nějak uchytit. Krasavice s diplomy z Princetonu a Berkeley a Sorbonny. Takže člověk ze sebe vydal jen takové to „panejo“ a začal se shánět po něčem, o čem by mohly psát. S podobnými diplomy a schopnostmi za námi docházeli i mladíci, ovšem jejich přihlášky se rovnou házely do koše s tím, že pro ně práci nemáme – protože to holt byli muži. Hlavní otázkou však vždycky bylo, jestli byli schopní napsat obstojný příběh. Většina ne. Ze zkušenosti vím, že to kolikrát trvá hodiny a hodiny cviku, než člověk napíše i ten nejzákladnější článeček. Většina dvacetiletých, ať už mají diplomy odkudkoli, to příliš dobře nesvede. Obzvlášť vražedným se stal úkol sepsat recenzi na knihu nebo film – to byly galimatyáše! Takže nám zůstávalo stále týchž pět šest lidí, kteří byli schopni aspoň trochu dobře psát… Člověk taky tehdy narazil na spoustu magorů. Úchylů a kriminálníků, zvrhlíků a příživníků, kteří do Prahy dorazili, aby zneužili českou nevinnost té doby. Dravců ve středním věku a otrávených duší, které se v Praze snažily „začít od začátku“ a za oběť svých pokoutných manipulací si často braly jednu z naivních českých dušinek. Taky jsem znal spoustu holek a kluků, co skončili u prostituce nebo ještě hůř.

Lidi se oddávali všelijakým zvrácenostem. Jako by konečně směli vyzkoušet úplně všechno a ono jim to mělo projít. Experimentovalo se s drogami, absintem, homosexualitou, rozjížděly se nejrůznější časopisy a kapely, nosilo se ujetý oblečení. Z většiny těchhle podniků nakonec jako obvykle nic nebylo, ale ty nové otevřené možnosti byly prostě příliš lákavé. Lidi se taky podváděli a lhali si do očí a potraty běžely jako na pásu. Divokost toho všeho sice občas člověka na chvíli omráčila, ale stačilo si dát jeden dva panáky a jelo se dál. Dobrodružství a zábava čekaly na každém rohu.

Tehdy si však země také procházela obrovskou společenskou transformací a pro každého to nebyla zrovna procházka růžovým sadem…

Pro spoustu Čechů to samozřejmě byla doba nejistot a zápasů, všeobecného neklidu. Já to ze své pozice chápal, uznával, do jisté míry i obdivoval, ale do mého života tohle neproniklo. Nemohl jsem se tedy k tomu nějak opravdu vztáhnout, a to i přesto, že jsem měl Češku za manželku. Žili jsme prostě na jiném rychlostním stupni. Možná to z nás dělalo pěkný parchanty, nejhorší sortu imperialistických sviní, privilegovaný sráče. Na tom asi něco bude.

Ale Češi byli (a jsou) skvělí. Byli stateční, měli pořádně drsný smysl pro humor. Chtěli experimentovat, chtěli prosperovat, chtěli si to užít jako všichni ostatní. Ten starej neřád byl tentam! Dělo se něco nového. Starý světový řád už nebyl – co nás tedy čekalo teď? Nikdo netušil, jak dlouho to takhle může jít dál – možná navždy, proč by ne? Jako by v tomhle městě jménem Praha neplatily fyzikální zákony.

Jak to přišlo, že časopis Prognosis stihl tak náhlý konec?

Nakonec to celé vyšumělo ve vlně neschopnosti, zločinnosti a zpronevěry, jak už to chodí. V roce 1995 se Prognosis zadlužil, čelil žalobě, dokonce jednou pár zaměstnanců vyrabovalo jeho kanceláře. Z obchodního hlediska byl veden naprosto katastrofálně. Někdo v něm ke konci udělal audit a zjistil, že časopis dva roky nevybíral zisky z prodeje přes kamenné obchody! Pak ho skoupil nějaký údajný holandský investor a rychle ho zavřel. Jsem přesvědčený o tom, že ho využil jako zástěrku pro své zločinné podniky. Prague Pill došla svého konce pár let nato, na přelomu tisíciletí, ale to už se Praha od základu změnila, stalo se z ní město ovládané NATO a korporacemi. Z městečka se holt stalo město, bejby. Školy chrlily mladé Čechy, jejichž životním snem byl džob u firmy Roche nebo v marketingu pivovaru Staropramen.

Vaše spisovatelské začátky byly úzce spjaty s povoláním novináře. Jakou roli ve vašem spisovatelství hrála americká tradice reportérské literatury? Kteří autoři a proč?

Americká tradice reportážní literatury mě až tak zásadně neovlivnila. Všechno to souvisí s mým bouřlivým dětstvím. Matka se vdala za celou řádku násilníků, a to včetně mého otce, kterého jsem od svých pátých narozenin už moc nevídal. Matka si potom vzala jednoho Kanaďana, který náramně věřil v mlácení dětí dřevěnými prkny. Matku složitost života naprosto ochromovala. Dělala však, co jen bylo v její moci, aby nás ochránila, nebo alespoň zaručila, že neskončíme v lochu. Dělala to tak, že mě spolu s mladším bratrem nechávala na šest až osm hodin denně ve veřejné knihovně, aby se mohla sama vypořádat s tím, čemu zrovna v životě čelila – třeba dalšímu rozvodu. Brzy jsme se s knihovníky skamarádili a četli téměř všechno – Hardy Boys a Nancy Drew, Sherlocka Holmese, Charlottinu síť, Roalda Dahla, trilogii White Mountain, tucty životopisů nejrůznějších sportovců a filmových adaptací. Pak už následoval Tolkien a Stephen King, Melville, H. P. Lovecraft, Anthony Burgess, Jonathan Swift, Joseph Wambaugh, William Shirer, Danny Sugerman, Mickey Spillane, Kurt Vonnegut, Bob Woodward, Theodore Dreiser, Charles Baudelaire, Ernest Hemingway, stejně jako celá řada knih o skutečných zločinech a životopisy lidí jako James Brown a Eldridge Cleaver. Potom přišly věci jako Louis Ferdinand Céline, Hlava 22, Nathanael West, George Orwell, Bernard Malamud, Jerzy Kosinski, Oscar Wilde, William Burroughs, Donald E. Westlake, Marshall McLuhan, Fred Exley, Knut Hamsun, Vladimir Nabokov, Jorge Luis Borges, Erich Fromm, Raymond Chandler, Jacques Lacan, Henry Miller…

To zní jako skvělá předškolní výuka. Jaká byla vaše školní léta?

Ve škole jsem byl samotářské podivínské dítě, kterému se ostatní děti smály. Ale samota mi vlastně vyhovovala. Vytrácel jsem se v ní do literárních světů, taky do muziky, do vlastní hlavy, snů a rozhovorů se sebou samým. Napsal jsem si pár příběhů – jen takové náčrty – a taky maloval obrázky, hlavně žraloků ve vlnách. Už někdy v patnácti šestnácti letech jsem věděl, jistojistě jsem věděl, že chci psát, že až budu velký, bude ze mě spisovatel. S tímhle vnitřním puzením se nedalo nic dělat. Nic jsem si nepřál víc než psát. Jak se ale psaním uživit? Jednoduchou odpovědí byla novinařina. Začal jsem tedy psát pro studentské noviny Kalifornské univerzity v Santa Barbaře vlastně ještě předtím, než jsem tam navštívil první seminář. Jen co jsem se nastěhoval na kolej, zašel jsem do redakce, která mi ihned zadala příběh k napsání. Brzy mi bylo jasné, že novinařina není vůbec žádná skutečná práce – pro flákače jako já to byla vítaná možnost, jak si užít ty nejpodivnější události a ještě za to dostat zaplaceno! Takže léta na vysoké jsem strávil spíš psaním pro noviny než na vyučování. Vážně jsem se do toho zažral, rozšířil si obzory. Konečně jsem vypadl z domova a z té neustálé tortury, která se tam odehrávala. Začal jsem se otevírat světu a naučil se nedělat si z ničeho moc velkou hlavu. Dvakrát jsem vyhrál cenu Asociace kalifornských žurnalistů za nejlepší investigativní projekt roku a u těch školních novin jsem skončil v pozici šéfredaktora. Užil jsem si spoustu legrace.

Zároveň to byla skvělá průprava pro budoucí zaměstnání…

Po promoci jsem dostal práci u novin v San Francisku a Sacramentu. Ale záhy pro mě novinařina začala ztrácet přitažlivost. Začínal jsem chápat, jak je falešná. Zjistil jsem, že jsem pouhým nástrojem policajtů, byrokratů a politiků. Dávali mi informace, to bylo v pořádku, ale jen takové, které sloužily v jejich prospěch. Používali mě taky jako rozhodčího svých banálních půtek. Redaktoři byli rádi za každého sólokapra, ale jinak chtěli jen samé bláboly – rozhovory se starými podivíny nebo třídními premianty, přepisy různých vládních či agenturních schůzí atp. Aby noviny vyplnili, potřebovali hned několik různých příběhů denně. Takže na nějakou investigativnost, která by něčím aspoň trochu otřásla, prostě nebyl čas. Navíc to byla vyčerpávající práce, 12–13 hodin denně za dost mizerné peníze, zhruba 280 dolarů týdně. Ničilo mě to. Naučil jsem se hodně o byrokracii a chodu vládních soustav, o lidech s podivnými koníčky i o lidech, kteří zachraňují chudinu či životní prostředí, ale byla to pošetilá práce. V tříměsíčním záchvatu jsem napsal povídky pro první knížku Smell (Zápach). Tehdy jsme bydleli v San Francisku. Psal jsem je po práci, po nocích. Měl jsem na výběr – buď je napíšu, nebo zemřu šílenstvím. To se psal rok 1993. Větší vzrůšo a výzvu jsem v životě nezažil a nepodstoupil. Kniha vyšla až v roce 1999, s kresbami Todda Francise.

Psaní tedy pro vás bylo jakousi autoterapií. Ovšem publikujícím spisovatelem jste se stal až poté, co jste se usadil v České republice. Našel jste v české literatuře nějaké spisovatele, kteří vás ovlivnili? Jaký máte k této literatuře vztah obecně? Najde se v současné literatuře někdo, kdo je pro vás obzvlášť důležitý?

S českou literaturou jsem obeznámený jen průměrně. Četl jsem to, co si člověk asi přečíst má – Haška, Hrabala, Kafku, Kunderu, Havla, Lukáše Tomina, Ivana Klímu, Vaculíka. Všechny tyhle mám rád, asi jen s výjimkou Vaculíka a Kundery, to jsou trochu pruďasové. Zato Jáchym Topol je sakra dobrý. Jeho Výlet k nádražní hale je naprostá senzace, to jsem přečetl jedním dechem. Dokonce jsem jednou s Topolem někde četl, byl to poděs, měl záchvat buď hysterie, nebo opilství, nebyl jsem si jist. Ivana Klímu jsem potkal na jednom večírku. Velice příjemný člověk, ale smutnější obličej jsem v životě neviděl. Hezky jsme si popovídali, nebo mi to tak aspoň ve vlastní opilosti připadalo. Je to zábavný spisovatel.

Spíš než do spisovatelů jsem se opravdu zažral do českého bulváru, pornografie, TV Nova. Do politických klaunů, do šílených divadýlek Davida Černého. Ty se mi dostaly pod kůži mnohem víc. Stejně jako nostalgie po éře komunistů, ať už na výstavě umění nebo ve filmu. Taky Helena Vondráčková a Svatopluk Karásek. Ze všech těchhle věcí a lidí si odnáším víc než od jakéhokoli českého spisovatele. Tohle přiznání ze mě patrně dělá ignorantské hovado. Ale přestože tu žiju strašně rád, nikdy jsem si češství nebo Čechy nijak nefetišizoval. Radši si ty lidi a kulturu užívám, aniž bych na to či ono kladl nějaké nároky nebo vlastní očekávání. To obvykle vede k lepším výsledkům a příjemnějším překvapením.

Do jaké míry podle vás ovlivnila vaše psaní zkušenost se životem mimo rodnou zemi, kulturu a jazyk? Vím, že například ve vaší poslední knize Only Fools Die of Heartbreak (Na zlomené srdce umírají jen blázni) se najdou povídky zasazené do Prahy se souborem českých postav žijících v české „skutečnosti“, ale třeba vaše předchozí kniha, román The News Clown (Šašek od novin), je zcela zasazena do vaší rodné Kalifornie a zabývá se nedávnými a současnými dějinami a politikou Spojených států. Jak se to tedy má s vaší českou zkušeností a psaním? Jaká je mezi nimi podle vás spojitost?

Ta spojitost je asi taková, že píšu-li zcela jasně „americky“, je to proto, že žiju tady. Rozhodně bych nepsal tak, jak píšu, bez své české zkušenosti. Díky vzdálenosti, kterou odsud mám, můžu Ameriku zkoumat ze zcela odlišných a nečekaných úhlů. Na životě tady mám obzvlášť rád to, že už nejsem součástí americké „bubliny“ – tím chci říct, že mě neustále neovládají americká média a společenské plánování a monokultura. Zároveň však nejsem součástí ani české „bubliny“ – k té mám opravdu daleko. Takže aspoň pro mě to byla a je zkušenost netušené svobody. Nemusím se tolik bát, můžu psát riskantněji a klást si vyšší cíle, než kdybych zůstal v Americe. To bezpochyby. Většina „amerického literárního psaní“, které produkují lidé žijící v Americe, je jednotvárná, nebo se snaží o vychytralost či politickou korektnost, ovšem často je jen takovým plácnutím do prázdna. Až je člověku trapně, jak špatné to je. Není na tom ani zbla vzrušujícího. Něco se v té zemi pokazilo. Zjistil jsem, že moje psaní se za ta léta vyvinulo do té míry, že už s ní vůbec nesdílí stejný světonázor a vůbec nepatří do téže hry, kterou hrají tito američtí spisovatelé a redaktoři. Já s tím, co dělají, nechci mít nic společného. A oni zase většinou nevědí, do které škatulky zařadit to, co dělám já. Jako bychom hovořili různými jazyky. Ale já osobně jsem za to jen rád.

Se svými 477 stranami je román The News Clown (Šašek od novin) vaše prozatímní opus magnum. Jak se ta velká kniha rodila?

The News Clown byl takovým zvláštním trápením, kterým jsem si musel projít, průlomem, který bylo nutno provést. Posedla mě zuřivost a nutkání se vypsat. Dopsat tu knihu – celkem 160 000 slov – bylo jako dostat soudní potvrzení o rozvodu s Amerikou. S její šílenou politikou, brutalitou a krutostí, násilím a pokrytectvím, vychytralou manipulací. Jen se podívejte, jak Amerika vévodí tomuto světu – každý s ní musí být zadobře. Potom taky s vlastní rodinou. Trvalo mi šest let, abych knihu napsal, a deset let, aby vyšla. Možná jsem do Čech v skrytu duše přišel proto, abych tu knihu napsal. Myslím, že bych ji v Americe napsat nedokázal. Tam by ze mě byl úplně jiný člověk. Příliš bych se všeho bál. A ta kniha by byla skrznaskrz kompromitovaná. Takže dopsat ji a vydat, to byl skvělý pocit. Teď pracuju na věcech, které jsou silněji počeštělé. Taky cítím potřebu se rozletět do úplně jiných a nových směrů. Amerika sice pro mě velkým tématem zůstane už nadobro, ale ne tak zcela a úplně jako v případě románu The News Clown.

Jaké máte vztahy se současnou pražskou anglofonní scénou spisovatelů? Jak se vaše názory na ni a provázanost s ní vyvíjely v čase?

Posledních pár let mi bylo potěšením být její součástí. Dlouho, nějakých deset dvanáct let, jsem do ní nepatřil, nebo spíš stál na jejím okraji. Nacházel jsem se v jakémsi kómatu mezi manželstvím a prací a na ty bitvy a dramata, co se tenkrát odehrávaly, jsem neměl čas. Ty bitvy se odehrávají dodnes, ale teď už si je spíš užívám a směju se nad nimi. Literatura je přece nejdůležitější věcí na světě, takže bychom ji neměli brát příliš vážně.

V posledních letech jste svou publikační činnost spojil s nakladatelstvím Equus Press, nově založeným nezávislým podnikem zaměřeným na pražské anglofonní autory a šířeji vzato na psaní „translokální“, tedy pocházející z oblastí mimo vlastní kulturně-jazykové vymezení. Jak podle vás do této kategorie spadá vaše psaní?

Ano, to je přesný popis toho, co píšu. Equus Press se pustil do bezvadné věci. Vizionářské. Myslím, že nejlepší literaturu nadcházejících generací budou psát právě „translokální“ spisovatelé. Tak tomu bylo i v minulosti, pokud takového Henryho Jamese, Hemingwaye nebo Henryho Millera zařadíme do této kategorie. Svět je v této době knihami a informacemi přímo zaplavený. Kolik ještě potřebujeme knih o pletichách na amerických univerzitách či o ztřeštěných a ironických výmyslech amerických profesůrků? Kolik ještě románů o utrpeních francouzských paniček a o tom, jaký neuspokojivý milostný život se vede v chladné Británii? Kolik ještě knih o zmatcích Angličanů napsaných zmatenými Angličany v zamlžené Anglii? Moc ne.
Rozhovor připravil David Vichnar

O autorovi

Thor Garcia se narodil v Long Beach, Kalifornie. Pracoval jako novinář v Los Angeles, San Francisku, New Yorku a Praze. Napsal román The News Clown (Equus Press, 2012) a sbírky povídek TUND (Litteraria Pragensia, 2011) a Only Fools Die of Heartbreak (Equus Press, 2013).