Vaše zatím poslední básnická sbírka se jmenuje Dvojdomí – co znamená ten název?

Přesně odráží můj život v posledních letech, protože se pohybuji vlastně ve dvou domovech. V Praze mám manželku Alenu a jednu rodinu a v Olomouci zase druhou, takže se pořád pohybuji mezi Prahou, přesněji Barrandovem, a Olomoucí, resp. čtvrtí Hodolany, kam jezdím starat se o svého synka.

Odkazuje název i k tomu, že jste doma ve více jazycích?

Dá se to tak říct. Stává se mi stále častěji, že se mi do básní dostávají různá cizojazyčná slova nebo celé pasáže. Nejvíc v angličtině, samozřejmě. Ale zrovna tak třeba ve slovenštině, polštině a němčině.

A Čepův Dvojí domov je také v podtextu obsažen?

Jenom v podtextu, protože on tím zřejmě myslel něco jiného. On myslel domov na zemi a domov na nebi. Jenom v tomhle smyslu. Čepa mám velice rád, ale je to spisovatel úplně jiné doby, kdy venkov byl ještě skutečným venkovem. Nicméně jeho prózy a eseje (ale i překlady!) jsou skvělé a bezpochyby přetrvají ve zlatém pokladu české literatury.

Čím jsou pro vás Hodolany, tento váš domov?

To je starý dům, ve kterém jsem prožil valnou většinu života. I když jsem se narodil ve Zlíně, tady jsem prožil skoro šedesát let, tady zemřela moje maminka… Ale teď už právě nevím, kde vlastně mám to „doma“, jestli na Barrandově, kde žijeme s mojí manželkou Alenou, nebo tady. A spíš se už teď přikláním k tomu Barrandovu.

Jak dlouho už tento dům patří vaší rodině?

Postavil ho můj dědeček Josef Provazník, což byl strojvedoucí a velký, vášnivý jiřinkář, který tady měl jiřinkovou zahradu. Postavil ho kolem první světové války. Mám fotografii, na které stojí s mojí maminkou a tetou jako ještě malými děvčaty a má na sobě c. k. uniformu. On byl v první světové válce údajně kapitánem, ale nevím, jestli to není nějaká rodinná legenda.

Jiřiny už v zahradě nejsou, ale je tam velice pěkný romantický altánek. Využíváte ho nějak?

Ne. Kdysi jsem ho využíval, ale zahrada je zpustlá, protože nemám čas ani buňky na to, abych ji, na rozdíl od mých sousedů, nějak zveleboval. Takže to nechávám tak. Občas je to už tak divoké, že se skoro nedá vyhlédnout z okna nebo vejít do dveří, tak to trochu ostříhám. Ale aby to člověk dal opravdu do pořádku, chtělo by to, aby se tomu věnoval čtyři pět hodin týdně, ne-li denně. Tak to nechávám přírodě a ono to pak končí džunglí.

Zato vám ale zahrada poskytuje příjemný stín, azyl…

Vrhá takový zelený přísvit, protože všude kolem oken jsou stromy a keře. Je to divoké, ale příjemné. Já prostě nejsem žádný zahrádkář. Na Barrandově máme s manželkou aspoň balkon plný rostlin a květin, to jde udržovat, ale tady ta zahrada, to je vyloučeno.

Ve sbírce Dvojdomí píšete také o svém synovi, s nímž tady pobýváte…

Já sem vlastně do jisté míry jezdím hlavně kvůli němu. Jezdím sem, protože máme péči o něho s bývalou ženou a jejím přítelem tak rozdělenou, že každý ho má deset dní. Já většinou první dekádu v měsíci. To je tak akorát, protože je docela náročné se o něho starat. Dokud byl malý a dokud dobře viděl, tak to šlo, ale teď už má třicet šest a je větší než já a navíc skoro nevidí. Ale je hodný. Je to prostě chudáček Boží. Dřív míval různé stavy, tenze a podobně, ale teď je úplně v pohodě. Hraje si s všelijakými hadříky, rád jí a rád poslouchá hudbu. Problém je trochu jenom se spánkem. On totiž usíná a budí se, jak ho napadne, takže musím být pořád někde nablízku. Prostě svůj režim přizpůsobuju tomu jeho. Je to někdy náročné, ale skoro si říkám, že péče o něho je vůbec to nejlepší, co jsem kdy v životě dělal.

Vaše dcera žije v Brně?

Ano. Vystudovala antropologii a teď tam žije, bydlí prakticky v centru Brna, v Jiráskově ulici, což je hned za rohem od legendární Šafaříkovy Grohovky. Má rodinu, partnera a malého synka Josefa (takže jsem už pyšným dědečkem). Také tam jezdím, jak jen můžu. Mám Brno rád, je to příjemné město. Koneckonců jsem v Brně prožil dva formativní roky, když jsem tam na začátku sedmdesátých let chodil na knihovnickou školu a také jsme tehdy začali s kamarády vydávat v samizdatu Texty přátel. Seznámili jsme se s Jiřím Kuběnou, Pavlem Švandou, Mirkem Holmanem a nějakou dobu jsme v bytě Jirky Frišaufa na Veveří provozovali „bytové divadlo“ Šlépěj v okně.

Čím kromě balkonové zahrádky se zabýváte ve svém druhém domově na Barrandově?

Většinou sedím doma a píšu nebo překládám. Málokdy sjedu z Barrandova do města. Buď jedu do nakladatelství H & H, kde vydávám, anebo na Malou Stranu, k Pražskému Jezulátku, a tam se pak projdu. Ale to je tak třeba jednou týdně. Na Barrandově je fajn, je to malé sídliště se spoustou zeleně a je tam všecko. Já bych vlastně vůbec dolů do Prahy jezdit nemusel. Občas si tam dám ale schůzku s nějakým přítelem či kolegou v nekuřácké kavárně. Přestal jsem totiž, a tak nesnáším kouření. Taky s manželkou jezdíme kaňonem Vltavy do Mstětic u Neveklova, kde žije Alenin syn s rodinou. A cestou se stavujeme v Křečovicích, kde žije můj blízký přítel, básník Jan Suk.

Jaké pracovní povinnosti vás v poslední době přivádějí „dolů do Prahy“?

Teď vydávám knížky vlastně jenom v nakladatelství H & H. Právě vyšla malá knížka, zase o Ezrovi Poundovi, jsou to vzpomínky na Pounda v Rapallu. To jsem přeložil a uspořádal. A pak mám přeložené další básničky Patricie de Rachewiltz, což je Poundova vnučka, a na to hledám nakladatele. Dneska když člověk řekne, že chce vydat knížku básní, tak první otázka nakladatele je: „A máte na to grant?“ A když řeknete, že ne, tak: „Goodbye.“ Naštěstí občas se daří nějaký grant získat a pak to jde. Ale hlavně v poslední době píšu cosi jako memoáry.

Jak dlouho už?

Minimálně tři roky. Samozřejmě je výhoda, že nemám žádný termín. Ten si dám sám. Až to budu považovat za hotové, tak to uzavřu a zase budu hledat nějaký grant a nakladatele. Anebo to ani nevydám. Do značné míry to píšu pro sebe, protože když vzpomínám, tak vlastně sumarizuju svůj život, vyrovnávám se s ním. Je mi jasné, že valnou většinu mám za sebou a teď už – co já vím, jestli pět, deset let?

Ty vzpomínky začínají dětstvím?

Začínají narozením. Dětství, jinošství, pak Brno, Praha, pobyty v Americe a v Anglii, Šlépěj v okně a jsou tam taky medailonky přátel a lidí, co jsem potkal, jako třeba Jiřího Kuběny anebo Jaroslava Friče, Josefa Šafaříka a Bedřicha Fučíka, ale i spousty dalších. Původně jsem to psal chronologicky a pak se mi to začalo podivně rozpadat. Někdo to bude muset pořádně zredigovat. Ale dokud to nebudu považovat za hotové, tak to nedám z ruky. Skutečně primární důvod byl, že poté, co jsem vážně onemocněl, jsem si uvědomil, že všechno jednou skončí. A že to zapíšu. Myslím si, že jsem prožil dost zajímavý život a potkal spoustu lidí. Kdybych to nezachytil, tak všechny ty věci vezmu s sebou.

Budou tam vzpomenuti i zahraniční přátelé, spisovatelé?

Jistě, třeba Sylvester Pollet anebo Burton Hatlen a Carrol F. Terrell z univerzity státu Maine, kde jsem strávil krásných šest měsíců. Nebo třeba Američan žijící ve Vilniusu, Kerry Keys. Budou tam i Britové Steven Watts, Richard Caddel nebo taky už zemřelý profesor a velký autor W. G. Sebald, což je můj oblíbený autor, se kterým jsem se setkal párkrát v Anglii. A samozřejmě „Ezrův kmen“, Mary de Rachewiltz, její děti a vnukové, Massimo Bacigalupo a mnoho dalších. Budou to vzpomínky na naše setkání a na to, co jsme spolu prožili, a to i takovým způsobem, že jsem texty většiny z těch lidí přeložil do češtiny.

Překládáte i teď, nebo veškerou pozornost zaměřujete na memoáry?

Teď překládám spíš jenom pro obživu a opravdu se soustředím jenom na memoáry. To je věc, která nekončí. Jsem pověrčivý, tak si říkám: „Napsat memoáry a umřít.“ To je samozřejmě blbost, ale stejně se k nim pořád vracím, předělávám je, rozšiřuju. Někdo to ale pak bude muset zredigovat, protože se v tom už stěží sám vyznám. To chce druhé oči, aby to někdo zkouknul. A moje drahá žena Alena je určitě taky zrediguje, protože ona je perfektní redaktorka.

Dáváte jí svoje memoáry číst průběžně?

Ne, nedávám to číst vůbec nikomu. Já ten text pořád měním a je problém, že se k němu nedostanu každý den, takže nepíšu kontinuálně. A přišel jsem už na to, že tam mám některé věci dvakrát. Protože jsem zapomněl, že už jsem o tom psal, tak to tam napíšu znovu. Sice trochu jinak, ale musím to zas vyhodit, protože aby tam bylo něco dvakrát, to by nemělo žádný smysl.

Je to psané všechno vyprávěcí formou, nebo jsou tam zahrnuty i nějaké dokumenty, dopisy nebo třeba verše?

Dopisy nebo verše tam jsou minimálně, spíš tam hodně cituju. Z takových okřídlených rčení, co třeba někdy pronesl Jiří Kuběna nebo Bedřich Fučík nebo Josef Šafařík nebo i ti cizojazyční. Já si pamatuju, jak jsme kdysi dávno byli s přáteli u doktora Fučíka a on nám říkal: „Jděte za těmi lidmi, co ještě žijí, třeba za Reynkem, Bochořákem. Oni v sobě mají obrovské bohatství, a když to nikomu neřeknou, tak to vezmou s sebou do hrobu a už to bude nenávratně ztraceno, navždycky.“

Ještě jsme nemluvili o poezii. Ve vaší sbírce Dvojdomí je hodně haiku, jak vnímáte ten žánr? Dá se vůbec u nás psát haiku, je to skutečné haiku?

Myslím si, že dá, ale haiku je dnes strašná spousta, je to až jakási inflace haiku. V Americe existuje celá škola básníků, kteří píší jenom haiku. Je to přesně dané tím, že haiku má schéma 5-7-5 slabik, takže člověk musí do toho schématu vtěsnat to, co chce říct. Ale samozřejmě mistři byli ve staré Číně a v Japonsku. Hlavně v Japonsku. Mě to zaujalo, když jsem překládal imagisty, ti hodně psali v tomhle stylu. Ale spousta lidí píše haiku i bez toho metrického schématu. To pak nejsou pravá haiku, protože haiku je 5-7-5. Když není, tak to není opravdové haiku, je to krátká báseň. Člověk se občas ocitá v pokušení, že báseň přizpůsobí tomu schématu, aby to bylo haiku. Ale někdy to vyplyne úplně samo. A právě to jsou vlastně kóany. Staří japonští mistři se vyjadřovali kóany a ty byly často ve formě haiku.

Co je smyslem haiku?

Smyslem haiku není jako u kóanů říct nějakou moudrost nebo maximu. Spíš to haiku napsat tak, aby to tam nebylo řečeno přímo, ale aby to z toho nějak vyplynulo, ten smysl. V tom byli právě Japonci mistři. Že člověku kolikrát došlo až nějakou chvíli poté, co to četl, co je vlastně smyslem té básně. To málokdo umí. Já sám si nemyslím, že bych to nějak ovládal, ale občas se to podaří. Tak jednou z padesáti, ze sta.

Řada básní ze sbírky Dvojdomí je někomu věnována – všechno jsou to básníci?

Ne, to jsou i ne-básníci. Já píšu hodně osobní věci a samozřejmě, když člověk věnuje báseň někomu blízkému nebo příteli, tak je to vždycky osobní. Třeba tam mám báseň věnovanou nejbližšímu příteli Eduardu Zachovi, který nás ale bohužel nedávno opustil, nebo Ivanu Martinu Jirousovi, kterého jsem sice moc neznal, ale na dálku jsme byli v jakémsi kontaktu. Znám osobně spíš jeho ženu Juliánu a jeho dcery, Martu a Františku. Nebo tam mám básně věnované různým místům, dokonce i vlakům, kterými dost často díky té dvojdomosti jezdím.

Rozhovor připravila Alena Blažejovská

Foto Petr Veselý

O autorovi a překladateli

Petr Mikeš (* 19. srpna 1948 Zlín) je český básník, překladatel a redaktor. V první polovině sedmdesátých let se v Brně účastnil projektů bytového divadla Šlépěj v okně. V sedmdesátých a osmdesátých letech se podílel na samizdatové edici Texty přátel. Po roce 1990 absolvoval několik zahraničních studijních pobytů v USA a ve Velké Británii. V letech 1993–97 byl redaktorem olomouckého nakladatelství Votobia, 2000–04 redaktorem nakladatelství Periplum. V současnosti spolupracuje s nakladatelstvími H & H, Fra, dybbuk, Knižní klub, Rub a Odeon.