V souvislosti s vaší tvorbou se často skloňuje takzvaný nespolehlivý vypravěč, kterému jste věnovala i svou disertaci – neleze vám to už na nervy? Je to ještě pořád vaše oblíbená „figura“ či postup, metoda narace?

Leze! Pořád ale zůstává způsobem vyprávění, který mě baví a dráždí, je-li vyveden zajímavě, nově a funkčně.
 
Novely Lapači prachu i Smrtholka si získaly čtenáře i pozornost médií – vám kromě jiného přinesl váš první titul nominaci na Literu i Cenu Jiřího Ortena a druhá próza rovnou Evropskou cenu za literaturu. Bylo náročné vyhovět požadavku „povedené druhotiny, která je teprve zárukou autorské kvality“?

Nebylo, protože jsem žádný požadavek během psaní nevnímala – já si ho na sebe nekladla a zvenčí jsem si ho připustila až po dopsání.
 
Pracujete už na třetím románu, nebo si dáváte načas? Jak postupujete při práci na zápletce, motivech, budování charakterů postav – promýšlíte budoucí prózu dlouho dopředu, nebo patříte mezi autory, kteří raději sednou a píšou – a ono se to nějak vyvrbí?

Pracuju teď na scénáři se svým mužem režisérem Martinem Krejčím. V hlavě už se mi sbíhají nejrůznější nápady na nějakou budoucí prózu, ale zatím to nechávám kroužit, jen to zachytávám a čekám, jestli mě to zavede ještě někam dál. Myslím, že to mám tak, že kombinuju obě jmenované metody. Dlouho to promýšlím, ale zároveň usedám a píšu, aniž bych měla ponětí, co přesně, a jen sleduju, co se stane.
 
Cena Evropské unie za literaturu, jejíž jste laureátkou, je literární ocenění udělované už od roku 2009, účastní se jí 28 států EU, země kandidátské i potenciálně kandidátské a 3 státy EHP. Co přineslo toto ocenění vám osobně – jaké překlady podpořilo?

Mě to předně moc potěšilo, knihu to zviditelnilo, jak u nás – prodává se už druhý dotisk, tak v zahraničí. Zatím vím o chystaných překladech do španělštiny, makedonštiny, bulharštiny, italštiny, srbštiny, maďarštiny, polštiny a chorvatštiny.
 
Téma sebevraždy a smrti obecně vás zřejmě fascinuje. Je v té přitažlivosti i kus děsu, který jí dodává moc a sílu? Na druhou stranu se proti tomu ohrazujete, sama vidíte ve Smrtholce jako ústřední téma svobody, nikoli smrti.

Myslím, že ve většině věcí, které mě přitahují, je i kus děsu, že je to skoro snad nezbytná součást fascinace. Neohrazuju se proti tomu, že by Smrtholka byla o smrti, jen je to podle mě příliš zjednodušující chápat to jako hlavní téma knihy jen proto, že smrt je explicitně zmiňovaná a že to budí dojem určité kontroverze. Já jsem zkrátka o smrti a sebevraždě přemýšlela a psala v nějakých souvislostech a z různých úhlů pohledu, nejsou to témata, za nimiž už nic není. Já za nimi viděla otázku svobody, absurdity života a snahy po nalezení jeho smyslu, otázku vůle. A tak.
 
Vaše druhá próza, o které se právě bavíme, totiž oceněná Smrtholka, je výrazně rytmizovaná, přičemž tuto rytmizaci a zvukovost, která se prostředkuje atmosféru cestování vlakem, podtrhuje i grafika knihy. Jsou vám blízké básnické prostředky, ačkoli je vaším uměleckým i teoretickým nástrojem spíše klasická narace?

Řekla bych, že je mi blízké lyrické uvažování. Že občas vidím v lyrických obrazech a baví mě hledat způsoby, jak je zachytit a vyjádřit na poli prózy.
 
Jaký je váš osobní návod na vyrovnávání se s rodinnými tragédiemi a děděnými bolestmi a křivdami či nevyřešenými napětími a opakujícími se domácími dramaty, které tematizujete ve svých prózách?

Asi se mi nejvíc osvědčilo prostě s tím vším žít, nikam to neschovávat, ale jít furt dopředu. A vůbec nejdůležitější podle mě je si v sobě moc křivd nedržet, nenechat se tím sežrat.
 
Větší část koronavirového období jste prožila v Kalifornii – co vám ta doba za oceánem vnesla do psaní?

To zatím nevím, zatím jen vím, co mi vnesla do života, a nebylo toho málo.
 
Souhlasíte s prohlášením dvou předních českých literárních kritiků, že české prozaičky si zakládají na divnohrdinkách?

To nevím, já zas takový přehled o současných českých prozaičkách jako naši přední kritici nemám. Asi budou mít pravdu, jen je pro mě otázkou, vůči jaké normě definujeme to divno.
 
Inspirují vás autoři a autorky současné domácí literární scény, nebo těžíte spíše z jiných uměleckých či jiných literárních druhů?

Myslím, že zdroje inspirace nacházím ve všem možném, vůbec ne jen v umění a už vůbec ne jen v literatuře.
 
Jsou studia literární teorie pro literáta spíše limitující, nebo naopak podněcující – brzdí tvůrčí práci, nebo ji podporují?

To je asi dost individuální, věřím, že někoho to může blokovat, jiného zas podpořit. Já si z toho vzala to, co se mi pro moji tvorbu, ale i interpretaci jiných děl, možná i světa obecně, hodilo… a pak jsem se rozhodla odejít.
 
Jste zapojená do mezinárodního projektu CELA, jehož cílem je rozvíjet dovednosti začínajících literátů a propojovat je napříč Evropou. Druhého ročníku projektu se účastní 30 začínajících spisovatelů, 79 překladatelů a 6 literárních profesionálů z 10 různých evropských zemí. V rámci projektu jste musela napsat krátkou povídku na zakázku. Jaká to byla pro vás zkušenost?

Skvělá. Pro mě je vždycky výzva napsat něco na zadané téma tak, abych se tím tématem nenechala svázat. Tady mi to podle mě vyšlo, navíc jsem se na začátku rozhodla propojit takové dva náměty, aniž bych tušila, jak je ve finále propojím a jestli to bude fungovat. Na konci se mi akorát potvrdilo, jak se někdy vyplatí dát na intuici.